ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY (anonymizovaný opis) Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Renáty Lukešové a soudkyň Mgr. Kláry Hrobské a JUDr. Ireny Sekavové ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] o 102 190,12 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 31. 8. 2022 č. j. 8 C 103/2022-50, takto: I. Rozsudek soudu prvního stupně se v napadeném výroku II. co do částky zákonného úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 237 134,05 Kč od 6. 1. 2022 do 28. 12. 2021, co do částky zákonného úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 210 322,17 Kč od 6. 1. 2022 do 28. 12. 2021, co do částky zákonného úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 38 893,90 Kč od 6. 1. 2022 do 28. 12. 2021 a co do částky zákonného úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 20 000 Kč od 6. 1. 2022 do 28. 12. 2021 zrušuje a řízení se v tomto rozsahu zastavuje; jinak se rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku II. potvrzuje. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení 8 472 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Rakovníku (dále jen„ soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 31. 8. 2022, č. j. 8 C 103/2022 – 50, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 178 769 Kč spolu se zákonnými úroky z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 178 769 Kč od 29. 12. 2021 do zaplacení, částku 171 980,95 Kč spolu se zákonnými úroky z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 171 980,95 Kč od 29. 12. 2021 do zaplacení, částku 34 021 Kč spolu se zákonnými úroky z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 34 021 Kč od 29. 12. 2021 do zaplacení a částku 20 000 Kč spolu se zákonnými úroky ve výši 8,5 % ročně z částky 20 000 Kč od 29. 12. 2021 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). Žalobu zamítl co do částky 58 365,05 Kč, kapitalizovaných smluvních úroků ve výši 13 543,71 Kč, smluvních úroků ve výši 7,9 % ročně z částky 237 134,05 Kč od 27. 12. 2021 do zaplacení, zákonných úroků z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 237 134,05 Kč od 6. 1. 2022 do 28. 12. 2021 a ve výši 8,5 % ročně z částky 58 365,05 Kč od 29. 12. 2021 do zaplacení, částky 38 341,22 Kč, kapitalizovaných smluvních úroků ve výši 11 801,56 Kč, smluvních úroků ve výši 6,9 % ročně z částky 210 322,17 Kč od 27. 12. 2021 do zaplacení, zákonných úroků z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 210 322,17 Kč od 6. 1. 2022 do 28. 12. 2021 a ve výši 8,5 % ročně z částky 38 341,22 Kč od 29. 12. 2021 do zaplacení, částky 4 872,90 Kč, kapitalizovaných smluvních úroků ve výši 2 874,10 Kč, smluvních úroků ve výši 11,9 % ročně z částky 38 893,90 Kč od 27. 12. 2021 do 23. 1. 2022 a ve výši 8,5 % ročně z částky 38 893,90 Kč od 24. 1. 2022 do zaplacení, zákonných úroků z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 38 893,90 Kč od 6. 1. 2022 do 28. 12. 2021 a ve výši 8,5 % ročně z částky 4 872,90 Kč od 29. 12. 2021 do zaplacení, kapitalizovaných smluvních úroků ve výši 900,77 Kč, smluvních úroků ve výši 18,9 % ročně z částky 20 000 Kč od 27. 12. 2021 do 30. 1. 2022 a ve výši 8,5 % ročně z částky 20 000 Kč od 31. 1. 2022 do zaplacení, zákonných úroků z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 20 000 Kč od 6. 1. 2022 do 28. 12. 2021 a částky 610 Kč (výrok II.) a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení 12 707 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.). 2. Soud prvního stupně po provedeném dokazování uzavřel, že žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalovaného nepostupovala s řádnou péčí odborníka a nebylo spolehlivě zjištěno, že žalovaný bude schopen dostát svým závazkům. Posoudil uzavřené smlouvy o úvěru podle § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) ve spojení s § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“) jako neplatné. Částku poskytnutou žalobkyní žalovanému posoudil jako bezdůvodné obohacení žalovaného a žalobkyni přiznal částky žalovaným dosud neuhrazené na jistině úvěru a požadovaný zákonný úrok z prodlení, neboť se žalovaný ve vztahu k vydání bezdůvodného obohacení dostal do prodlení. 3. Proti shora uvedenému rozsudku podala včas odvolání žalobkyně, a to pouze proti výroku II. ve spojení s výrokem nákladovým. Žalobkyně namítala, že jí s ohledem na procesní postup soudu prvního stupně nebyla dána příležitost dostatečně doložit a prokázat zkoumání úvěruschopnosti žalovaného. Vytýkala soudu prvního stupně, že ji nepoučil ve smyslu ustanovení § 118a odst. 1, 2 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen„ o. s. ř.“). Žalobkyně zdůraznila, že k výzvě soudu byla připravena doložit další důkazy svědčící o posouzení úvěruschopnosti žalovaného žalobkyní. Poukázala v této souvislosti na rozhodnutí Nejvyššího soudu (dále jen„ NS“) ze dne 11. 4. 2006, sp. zn. 21 Cdo 1696/2005, a rozhodnutí ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. 29 Cdo 543/2008. Žalobkyně poukázala na znění § 86 zákona o spotřebitelském úvěru a zdůraznila, že zákon nekonkretizuje, jakými postupy má probíhat posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Univerzální postup posuzování úvěruschopnosti neexistuje. Žalobkyně ohledně výdajů žalovaného vychází nejen z informací, které jí poskytl, ale i z interních a externích databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti klienta (úvěrová zpráva) z bankovního registru klientských informací, která zahrnuje i údaje z nebankovního registru klientských informací, informace z některých společností patřících do skupiny [skupina] na základě souhlasu, který byl klientem udělen v rámcové smlouvě a žalobkyně rovněž nahlíží do insolvenčního rejstříku. Žalobkyně uvedla, že byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 291 505 Kč, z čehož část 41 505 Kč byla účelově poskytnuta pro refinancování jiného úvěru žalovaného, kdy sám žalovaný uvedl, že splácí jiný úvěr ve výši 1 699 Kč měsíčně. Z výpisu účtu žalovaného byl prokázán hlavní příjem za předcházející období v průměrné výši 14 915 Kč (úvěr č. [anonymizováno] [číslo]). V žádosti o úvěr číslo HÚ [číslo] žalovaný hradil splátky jiných úvěrů ve výši 3 600 Kč a z výpisu běžného účtu žalovaného byl zjištěn jeho příjem za předcházející období v průměrné výši 18 400 Kč. Žádosti o kontokorent číslo [anonymizováno] [číslo] žalovaný uvedl, že hradí splátky jiných úvěrů ve výši 7 734 Kč, což žalobkyně ověřila a žalovaný dosahoval za předcházející období příjmu v průměrné výši 19 471 Kč. V žádosti č. [anonymizováno] [číslo] uvedl, že hradí splátky úvěrů 7 734 Kč, což žalobkyně ověřila a dosahoval za předcházející období příjmu v průměrné výši 19 471 Kč. Úvěr č. [anonymizováno] [číslo] žalobkyně žalovanému poskytla ve výši 40 401 Kč, přičemž v části 34 703 Kč byl účelově poskytnut pro refinancování jiného úvěru žalovaného. Nedošlo tak k snížení schopnosti žalovaného splácet a žalobkyně nebyla povinna úvěruschopnost žalovaného posuzovat. K posuzovaným výdajům žalovaného žalobkyně vždy připočetla částku 3 140 Kč, kterou si v rozhodné době interně stanovila na základě expertní analýzy. Odkázala na komentář k zákonu o spotřebitelském úvěru C. H. Beck z roku 2017, který tuto možnost preferuje. Žalobkyně zdůraznila, že žalovaný neměl žádnou vyživovací povinnost, o náklady na bydlení se dělil s další osobou a žalobkyně posoudila, že je ve schopnostech žalovaného poskytnutý úvěr řádně splácet. Žalobkyně následně podrobně rozepsala zůstatek žalovaného (při zohlednění příjmů ostatních členů domácnosti) po výdajích a splátce úvěru. Žalobkyně zdůraznila, že žalovaný zpočátku hradil poskytnuté úvěry řádně a včas, u úvěru č. [anonymizováno] [číslo] uhradil celkem 32 splátek a u úvěru č. [anonymizováno] [číslo] uhradil celkem 26 splátek. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud napadený výrok II. rozsudku soudu prvního stupně změnil tak, že žalovanému uloží povinnost zaplatit žalobkyni požadovaný nárok, v celém rozsahu a přizná jí náhradu nákladů řízení, včetně náhrady nákladů řízení odvolacího. 4. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nevyjádřil. 5. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu dle § 212 a § 212a odst. 1, 5 a 6 o. s. ř. a dospěl k závěru, že jsou zde důvody pro částečné zastavení řízení a ve zbývajícím rozsahu neshledal odvolání žalobkyně opodstatněným. 6. Odvolání žalobkyně nesměřovalo proti výroku I. napadeného rozsudku a tento samostatně nabyl právní moci (§ 206 odst. 2 o. s. ř.). 7. Soud prvního stupně vyšel z takto zjištěného skutkového stavu: účastníci uzavřeli dne 11. 9. 2015 rámcovou smlouvu [číslo] v souladu s obchodními podmínkami žalobkyně a v důsledku toho byl žalovanému aktivován běžný účet [bankovní účet]. Žalovaný uzavřel 13. 7. 2018 se žalobkyní dodatek číslo 4 k rámcové smlouvě, a na jeho základě mu byly poskytnuty peněžní prostředky ve výši 291 505 Kč (z toho 41 505 Kč za účelem splacení dřívějšího úvěru a 250 000 Kč bez určení účelu). Žalovaný se zavázal poskytnuté prostředky zaplatit formou měsíčních splátek po 3 523 Kč, přičemž takto měl celkem uhradit 422 722,48 Kč, se základní úrokovou sazbou 7,9 % ročně, resp. 397 030,10 Kč v případě bonusové úrokové sazby 6,9 % ročně. Žalovaný na tento úvěr uhradil celkem 112 736 Kč. Nesplacená jistina činí 237 134,05 Kč. Dne 14. 12. uzavřeli účastníci dodatek [číslo] k rámcové smlouvě, na základě kterého byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši 270 000 Kč a žalovaný se zavázal tyto žalobkyni zaplatit formou měsíčních splátek po 3 668 Kč, přičemž takto měl uhradit 352 078,51 Kč se základní úrokovou sazbou 6,9 % ročně, resp. 335 996,20 Kč v případě bonusové úrokové sazby 5,9 % ročně. Žalovaný na tento úvěr uhradil celkem 98 019,05 Kč a nesplacená jistina tak činí 210 322,17 Kč. Účastníci dne 15. 3. 2020 uzavřeli dodatek číslo 23 k rámcové smlouvě, na jehož základě byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 40 401 Kč (z toho 34 703 Kč za účelem refinancování dřívějšího úvěru a 5 698 Kč bezúčelně), žalovaný se zavázal zaplatit úvěr v měsíčním splátkách po 580 Kč, celkem měl uhradit 69 435,90 Kč v případě základní úrokové sazby 11,9 % ročně, resp. 64 593,86 Kč v případě bonusové úrokové sazby 10,9 % ročně. Žalovaný na tento úvěr uhradil celkem 6 380 Kč a nesplacená jistina činila 38 893,90 Kč. Dne 23. 2. 2020 žalovaný s žalobcem uzavřel dodatek [číslo] k rámcové smlouvě, na jehož základě mu byl poskytnut kontokorent ve výši 20 000 Kč a žalovaný se zavázal čerpané prostředky zaplatit průběžně spolu s úrokem 18,9 % ročně. Žalovaný částku 20 000 Kč načerpal a ničeho na ni nezaplatil. Žalovaný měl ke dni 13. 7. 2018 u žalobkyně existující úvěr v nesplacené výši 56 016 Kč, ke dni 14. 12. 2018 měl tento úvěr ukončen a měl další jeden úvěr v nesplacené výši 408 630 Kč. Ke dni 16. 2. 2020 mu byly dvě žádosti o úvěr odmítnuty, jeden úvěr měl ukončen, čtyři úvěry odvolané, jeden kontokorentní s úvěrovým rámcem 20 000 Kč a čtyři úvěry existující v celkové nesplacené výši 715 258 Kč. Žalobkyně shora uvedené poskytnuté úvěry zesplatnila ke dni 27. 12. 2021, vyzvala žalovaného k jejich úhradě a poskytla mu lhůtu k zaplacení do 5. 1. 2022. [příjmení] 600 Kč představuje náklady žalobkyně na vymáhání dluhu (2x 300 Kč) a částka 10 Kč představuje sjednaný a dle žalobkyně nezaplacený poplatek za vedení běžného účtu. 8. S takto zjištěným skutkovým stavem věci se odvolací soud ztotožňuje s tím, že má oporu v provedeném dokazování. 9. Soud prvního stupně věc správně posoudil podle o. z. a podle zákona o spotřebitelském úvěru. 10. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 11. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době. 12. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 13. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění ke dni uzavření výše uvedených smluv poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 14. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 15. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 16. Podle § 2991 odst. 2 o. z. se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 17. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. 18. Podle § 1968 o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele. 19. Soud prvního stupně se správně zabýval otázkou, zda vůbec mezi stranami sporu došlo k platnému uzavření smluv o úvěru. Žalobkyně v žalobě tvrdila, že provedla vyhodnocení úvěruschopnosti žalovaného jako spotřebitele, posouzení proběhlo na základě informací, které jí žalovaný sám poskytl v žádosti o úvěr. Popsala způsob ověřování osobních údajů dle dokladů klienta s tím, že údaje o jeho finanční situaci poskytuje klient sám a žalobkyně tyto údaje dále podle potřeby ověřuje a že dále posuzuje úvěruschopnost z interních a externích databází (úvěrová zpráva z Bankovního registru klientských informací, Nebankovního registru klientských informací, informace z některých společností ze skupiny [skupina]). Jako důkazy k prokázání shora uvedených skutečností (včetně uzavření smlouvy) označila Rámcovou smlouvu [číslo] Dodatek č. 4 k Rámcové smlouvě, obchodní podmínky žalobkyně, podmínky pro používání úvěru, mimořádný výpis z účtu žalovaného a Formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru. Závěr soudu prvního stupně o tom, že tyto informace nejsou pro posouzení, zda žalobkyně splnila svou povinnost zkoumat schopnost žalovaného splácet úvěr dostatečné, je namístě, neboť shora uvedená tvrzení jsou pouze obecného charakteru, nekonkrétní a není zřejmé, jaké informace o příjmech a výdajích žalovaného měla k dispozici a zda a jak tyto údaje ověřovala. 20. Je třeba zdůraznit, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, která ho vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015). Poskytovatel úvěru posouzení schopnosti splácet úvěr činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. K tomuto porovnání však reálně, již jen podle tvrzení žalobkyně, vzhledem k nedostatku podkladů zejména ohledně výdajů žalovaného, informací o dalších závazcích žalovaného, v daném případě nemohlo dojít. V této konkrétní věci povinnost poskytovatele úvěru řádně (s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost žalovaného na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací tak nebyla splněna. Naopak z listin předložených žalobkyní, které měly osvědčit její tvrzenou odbornou péči o zjištění poměrů žalovaného a jeho schopnosti splácet poskytnuté úvěry, bylo naopak dle odvolacího soudu zjištěno, že Index rizikovosti dlužníka (žalovaného) v čase skokově rostl, z mimořádného výpisu z účtu žalovaného bylo patrné, že výše jeho zůstatku na účtu měla strmě sestupnou tendenci, žalobkyně (jak sama uvádí v odvolání) místo aby prověřovala skutečné výdaje konkrétního dlužníka (žalovaného) kalkulovala s umělou fixní měsíční částkou nezbytnou na pokrytí všech výdajů (nekryjící se s realitou) a měla od žalovaného informaci, že platí nájem, což ve spojení s jeho v čase pouze nepatrně rostoucí podprůměrnou mzdou (14 915 Kč – 19 471 Kč), kdy jakékoliv zvýšení této mzdy bylo vždy zcela negováno navyšující se částkou, kterou vynakládal žalovaný na splácení jiných úvěrů mělo u žalobkyně vzbudit důvodné podezření o jeho úvěruschopnosti. Soud prvního stupně tak správně uzavřel, že porušení povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost úvěrujícího spotřebitele vede k neplatnosti úvěrové smlouvy, ke které soud přihlíží i bez návrhu (bod 23 napadeného rozsudku). Jen takový výklad ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je výkladem eurokonformním a odpovídá smyslu a účelu dané právní normy. 21. Odvolací soud konstatuje, že neprokázala-li žalobkyně, že při sjednávání smluv o spotřebitelském úvěru (resp. dodatků k rámcové smlouvě) splnila svoji zákonnou povinnosti posoudit úvěruschopnost žalovaného, je na místě na předmětné smlouvy hledět jako na absolutně neplatné s odkazem na ustanovení § 588 o. z. (shodně rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18). Za stavu, kdy mezi účastníky nebyl sjednán platný úvěrový závazek, se při vypořádání vztahu mezi nimi na místo obecných ustanovení o bezdůvodném obohacení uplatní speciální ustanovení § 87 odst. 1 věty poslední zákona o spotřebitelském úvěru, podle kterého vzniká žalobkyni vůči žalovanému pouze nárok na vrácení poskytnuté jistiny a nic jiného. Uvedený způsob vypořádání neplatného závazku pak dle odvolacího soudu neumožňuje jiný postup, než že se vůči této jistině musí započítat částky, které žalovaný žalobkyni na neplatný závazek již zaplatil. Soud prvního stupně proto správně uložil žalovanému povinnost vrátit žalobkyni částky 178 769 Kč (291505 Kč – 112 736 Kč), 171 980,95 (270 000 Kč – 98 019,05 Kč), 34 021 Kč (40 401 Kč – 6 380 Kč) a 20 000 Kč a to včetně zákonného úroku z prodlení ze všech těchto částek, když počátek lhůty prodlení byl soudem prvního stupně stanoven od data dřívějšího, než žalobkyně požadovala (žalobkyně se domáhala zaplacení zákonného úroku z prodlení až od 6. 1. 2022, nikoli od 29. 12. 2021), nicméně rozsudek soudu prvního stupně nebyl ve výroku I. odvoláním žalobkyně napaden a stal se pravomocným. Výše úroku z prodlení odpovídá nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Správně proto byla zamítnuta žaloba na zaplacení částek 58 365,05 Kč, představující rozdíl mezi žalobou požadovanou jistinou 237 145,05 Kč a jistinou rozsudkem přiznanou 178 769 Kč, 38 341,22 Kč představující rozdíl mezi žalobou požadovanou jistinou 210 322,17 Kč a jistinou rozsudkem přiznanou 171 980,95 Kč, 4 872,90 Kč představující rozdíl mezi žalobou požadovanou jistinou 40 401 Kč a jistinou rozsudkem přiznanou 34 021 Kč včetně návrhu na zaplacení dalších smluvních úroků ať již kapitalizovaných či běžících do budoucna. Dále byla žaloba zamítnuta co do zaplacení nákladů za 2 upomínky po 300 Kč, neboť byly požadovány na základě neplatného ujednání. Shodně byla žaloba zamítnuta, co do částky 10 Kč, neboť nebylo zjištěn dluh žalovaného za vedení běžného účtu žalobkyní ve výši 10 Kč Odvolací soud proto v tomto rozsahu výrok II. podle ustanovení § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil. 22. Odvolací soud však zrušil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku II. co do částky zákonného úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 237 134,05 Kč od 6. 1. 2022 do 28. 12. 2021, co do částky zákonného úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 210 322,17 Kč od 6. 1. 2022 do 28. 12. 2021, co do částky zákonného úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 38 893,90 Kč od 6. 1. 2022 do 28. 12. 2021 a co do částky zákonného úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 20 000 Kč od 6. 1. 2022 do 28. 12. 2021 a řízení v tomto rozsahu zastavil. Mimo to, že soud prvního stupně obrátil v čase zamítnutý úrok z prodlení (což by v případě pokud by to mělo význam, bylo možno napravit opravou výroku pro chybu v psaní), ale rozhodl o zákonném úroku z prodlení částečně duplicitně (byly přiznány pravomocným výrokem I. napadeného rozsudku od 29. 12. 2021), ale především je žalobkyně od 28. 12. 2021 nepožadovala a domáhala se jich až od 6. 1. 2022. Soud obecně nemůže a nesmí přiznat žalobci vyšší plnění, než kterého se žalobou domáhá, což však soud prvního stupně učinil. Odvolacímu soudu pak nezbylo než v této části rozsudek soudu prvního stupně zrušit a řízení zastavit. 23. O náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně bylo rozhodnuto podle ustanovení § 224 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 151 odst. 1 a podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. za situace, kdy žalobkyně měla ve věci úspěch jen částečný a náleží jí tak pouze právo na poměrnou část náhrady. Při rozhodování o nákladech řízení ovládané zásadou úspěchu ve věci podle § 142 o. s. ř. odvolací soud zohlednil míru úspěchu v celém sporu, tedy nejen ohledně jistiny samé, ale též jejího příslušenství (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08), jehož výši vzal v úvahu ke dni rozhodnutí soudu prvního stupně a zjistil, že žalobkyně byla ve věci úspěšná v 70 % a neúspěšná v 30 %. Proto jí přiznal právo na náhradu nákladů řízení ve výši 8 472 Kč představující 40 % z celkové částky 21 179 Kč (soudní poplatek 20 279 Kč a paušální náhrada nákladů řízení nezastoupeného účastníka za tři úkony - výzva k plnění a návrh na vydání elektronického platebního rozkazu, další podání – po 300 Kč podle vyhlášky č. 254/2015 Sb.). Náhradu nákladů řízení je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni v obecné pariční lhůtě tří dnů podle ustanovení § 160 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř. 24. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto za použití ustanovení § 224 odst. 1 o. s. ř. v souladu s ustanovením § 151 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř. podle ustanovení § 142 odst. 2 na začátku věty o. s. ř., když úspěšné žalovanému žádné náklady v této fázi řízení nevznikly. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat dovolání do dvou měsíců od jeho doručení k Nejvyššímu soudu České republiky prostřednictvím Okresního soudu v Rakovníku. Dovolání je přípustné v případě, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Nebude-li povinnost stanovená tímto rozsudkem plněna dobrovolně, lze se domáhat jejího splnění návrhem na soudní výkon rozhodnutí anebo u soudního exekutora návrhem na exekuci. Praha 18. ledna 2023 JUDr. Renáta Lukešová v.r. předsedkyně senátu