USNESENÍ (anonymizovaný opis) Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Renáty Lukešové a soudců Mgr. Jiřího Pacovského a Mgr. Kláry Hrobské ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] bytem [adresa] zastoupen advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení], sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] sídlem [adresa] o zaplacení 104 900 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti usnesení Okresního soudu Praha - západ ze dne 5. 12. 2022, č. j. 16 C 324/2022 - 33, takto: Usnesení soudu prvního stupně se potvrzuje. Odůvodnění: 1. Okresní soud Praha - západ (dále jen„ soud prvního stupně“) usnesením ze dne 5. 12. 2022, č. j. 16 C 324/2022 - 33, vyslovil svou místní nepříslušnost (výrok I.) a stanovil, že po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena Okresnímu soudu v Ostravě jako soudu místně příslušnému (výrok II.). Své rozhodnutí odůvodnil tím, že žalobce se podanou žalobou domáhá po žalované zaplacení částky 104 900 Kč s příslušenstvím z titulu vydání bezdůvodného obohacení ze zaplaceného rezervačního poplatku na základě rezervační smlouvy ze dne 15. 5. 2020 (dále jen„ rezervační smlouva“) a zaplacení náhrady škody v souvislosti s jednáním vedoucím k uzavření kupní smlouvy v souladu s rezervační smlouvou. Podmínky pro výlučnou místní příslušnost jsou podle žalobce naplněny, jelikož v obvodu Okresního soudu Praha - západ se nacházejí nemovité věci, které jsou předmětem kupní smlouvy. Předmětem řízení je ovšem vydání bezdůvodného obohacení v podobě finanční částky vyplývající z rezervační smlouvy, nikoli ze smlouvy kupní. Pro vydání bezdůvodného obohacení, ke kterému došlo na základě rezervační smlouvy, soud neposuzuje podstatu právního vztahu, jehož předmětem je nemovitá věc, nýbrž rezervační smlouvu, a proto Okresní soud Praha - západ není příslušný v dané věci jednat a místně příslušným je Okresní soudu v Ostravě, v jehož obvodu se nachází sídlo žalované. 2. Proti tomuto usnesení podal žalobce včasné odvolání. V něm uvedl, že ačkoliv pro rozhodnutí o vydání bezdůvodného obohacení nebude soud posuzovat podstatu právního vztahu, jehož předmětem je nemovitá věc, nýbrž rezervační smlouvu, předmětem rezervační smlouvy je taktéž nemovitá věc, respektive závazek žalované nemovitou věc převést na žalobce. Místní příslušnost podle polohy nemovité věci byla do právního řádu zavedena mimo jiné z důvodu vhodnosti a ekonomičnosti, neboť soud v místě polohy nemovité věci lépe zjistí veškeré okolnosti nemovité věci se týkající. Pokud stav nemovité věci přímo souvisí s předmětem žaloby, pak právě pro tyto případy je místní příslušnost podle místa nemovité věci zákonem stanovena. Žalobce pak dále odkázal na rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 39 Co 374/2016, které žalobce v odvolání cituje a z kterého vyvozuje, že v něm Městský soud v Praze připustil, že lze dovozovat místní příslušnost soudu podle polohy nemovité věci, které se rezervace měla týkat. Dále pak žalobce odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu ČR ze dne 25. 4. 1996, sp. zn. IV. ÚS 312/95, podle kterého je právem k nemovitosti ve smyslu § 88 odst. 1 písm. h (nyní písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen„ o. s. ř.“), nutno rozumět nejen věcné právo, ale i právo závazkové. Ve světle těchto rozhodnutí je pak nutno dovodit místní příslušnost soudu prvního stupně, jelikož předmětem rezervační smlouvy je nemovitá věc a práva k ní. Konečně pak žalobce namítl, že soud prvního stupně se nedostatečně vypořádal s argumentací žalobce k aplikaci výlučné místní příslušnosti podle polohy nemovité věci, a proto je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné. 3. Žalovaná se k podanému odvolání nevyjádřila. 4. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, přezkoumal napadené usnesení podle § 212 a § 212a odst. 1, 5 a 6 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání je neopodstatněné. 5. Podle ustanovení § 84 o. s. ř. je k řízení příslušný obecný soud účastníka, proti němuž návrh směřuje (žalovaného), není-li stanoveno jinak. 6. Podle ustanovení § 85 odst. 3 o. s. ř. je obecným soudem právnické osoby okresní soud, v jehož obvodu má sídlo. 7. Podle ustanovení § 88 písm. b) o. s. ř. (na které se žalobce odvolává) je na místo obecného soudu, popřípadě namísto soudu uvedeného v § 85a, k řízení příslušný soud, v jehož obvodu je nemovitá věc, týká-li se řízení práva k ní, není-li dána příslušnost podle písmene a). 8. Již ze samotného znění právě citovaného ustanovení § 88 písm. b) o. s. ř. podle názoru odvolacího soudu vyplývá, že toto ustanovení nelze na projednávanou věc aplikovat, jelikož se předmětné řízení netýká práva k nemovité věci, nýbrž (zjednodušeně řečeno) práva k protiplnění, které bylo za právo k nemovité věci poskytnuto. 9. Pro pochopení daného ustanovení je třeba uvést, že soud polohy nemovité věci je výlučně příslušným nejen pokud jde o samotnou existenci, vznik a trvání vlastnického práva k nemovité věci (například žaloba na neplatnost smlouvy o převodu nemovité věci, srov. rozsudok Najvyššieho súdu Slovenskej republiky ze dne 27. 7. 1989, 3 Cz 58/89 či na nahrazení projevu vůle při nároku na uzavření smlouvy o převodu nemovité věci, srov. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 11. 2018, č. j. 25 Co 303/2018 - 226, ale také ohledně věcného práva k ní, ohledně práva stavby, předkupního práva. Náleží sem rovněž žaloba na vyslovení neúčinnosti smlouvy o převodu nemovité věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 29 Od 58/2005). Stejně tak se výlučná příslušnost podle polohy nemovité věci uplatní v řízení o odklad zrušení spoluvlastnictví k nemovité věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5502/2015) či v řízení o žalobě na zdržení se zasahování do vlastnického práva či na ochranu před imisemi (srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 25. února 2020, sp. zn. I. ÚS 2140/19, vše pak srov. Svoboda, K., Smolík, P., Levý, J., Doležílek, J. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, 1834 s., str. 459 - 462). Je pak rovněž pravdou, jak uvádí žalobce, že může jít i o vznik, trvání či zánik závazkového práva, jak se skutečně podává z žalobcem uváděného rozhodnutí Ústavního soudu ČR ze dne 25. 4. 1996, sp. zn. IV. ÚS 312/95, ve kterém šlo o žalobu na neplatnost nájemní smlouvy. 10. Všechna v předchozím odstavci uváděná rozhodnutí mají však společné právě to, že se týkala řízení, jejichž předmětem bylo přímo nějaké (ať už věcné či závazkové) právo k nemovité věci, a nikoliv právo k protiplnění poskytovanému za právo k nemovité věci (takovýmto protiplněním bývá typicky finanční plnění), jako je tomu ve věci projednávané. 11. Uvedené závěry odvolacího soudu pak podporuje i usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 2. 2007 sp. zn. 33 Odo 1207/2005, ze kterého vyplývá, že výlučná příslušnost podle polohy nemovité věci se neuplatní u sporů o zaplacení nájemného či u sporů na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním nemovité věci a rovněž usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 3. 2020, č. j. 1 Nc 722/2020 - 108, ze kterého vyplývá, že výlučná příslušnost podle polohy nemovité věci se neuplatní u sporů o zaplacení slevy z kupní ceny při uplatnění odpovědnosti za vady z prodeje nemovité věci (srov. opět i Svoboda, K., Smolík, P., Levý, J., Doležílek, J. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, 1834 s., str. 459 - 462). 12. Rozhodnutí uvedená v předchozím odstavci mají přitom společné právě to, že byla vydána v řízení, jejichž předmětem bylo právo na protiplnění (například ve formě nájemného) za nějaké právo k nemovité věci, jako tomu je u věci projednávané. 13. K žalobcem uváděnému rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 39 Co 374/2016, pak odvolací soud uvádí, že toto rozhodnutí se jednak týká jiného právního předpisu (a to konkrétně Nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, dále jen:„ nařízení Brusel I. bis“), jednak se z něj podává závěr naprosto opačný, než k jakému na základě něj dochází žalobce. 14. V tomto rozhodnutí Městský soud v Praze vyslovil, že:„ (v dané věci) se mezinárodní příslušnost proto posuzuje podle nařízení Brusel I. bis a podle čl. 4 bod 1 (nařízení Brusel I. bis) je dána příslušnost soudů České republiky, neboť v ní má žalovaný své sídlo. Čl. 24 bod 1 uvedeného nařízení (který ve své větě první stanoví, že bez ohledu na bydliště stran mají výlučnou příslušnost pro řízení, jejichž předmětem jsou věcná práva k nemovitostem a nájem nemovitostí, soudy členského státu, v němž se nemovitost nachází) se neuplatní, neboť v rezervační smlouvě nešlo přímo o práva a povinnosti k nemovitosti; i podle něho by však soudy České republiky byly příslušné s ohledem na polohu bytové jednotky, které se rezervace měla týkat.“. Z právě uvedené citované části rozhodnutí pak rozhodně neplyne, jak se mylně domnívá žalobce, že Městský soud v Praze připustil, že v dané věci lze dovozovat místní příslušnost soudu podle polohy nemovité věci, které se rezervace měla týkat. Část citované druhé věty za středníkem pouze říká, že i kdyby se teoreticky čl. 24 bod 1 nařízení Brusel I. bis na projednávanou věc uplatnil (přičemž Městský soud v Praze výslovně uvádí, že se neuplatní), stejně by zůstala v dané projednávané věci mezinárodní příslušnost soudů stejná. Toto rozhodnutí tudíž zcela evidentně nesvědčí ve prospěch názoru žalobce, nýbrž ve prospěch shora uvedeného názoru soudu odvolacího. 15. Ze všech shora uvedených důvodů odvolací soud uzavírá, že na projednávanou věc ustanovení § 88 písm. b) o. s. ř. aplikovat nelze. Soud prvního stupně proto postupoval zcela správně, pokud vyslovil svou místní nepříslušnost a věc postoupil Okresnímu soudu v Ostravě jako soudu místně příslušnému podle shora citovaných ustanovení § 84 o. s. ř. a § 85 odst. 3 o. s. ř. Z tohoto důvodu odvolací soud usnesení soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. jako věcně správné potvrdil. 16. Pro úplnost pak odvolací soud uvádí, že i když je napadené rozhodnutí velmi stručné, neshledává jej soud odvolací nepřezkoumatelným, čemuž odpovídá i skutečnost, že se vůči závěrům v něm uvedeným žalobce ve svém odvolání byl schopen vymezit. 17. O náhradě nákladů tohoto řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí ve věci (§ 151 odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat dovolání do dvou měsíců od jeho doručení k Nejvyššímu soudu České republiky prostřednictvím Okresního soudu Praha - západ. Dovolání je přípustné v případě, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Praha 14. března 2023 JUDr. Renáta Lukešová v.r. předsedkyně senátu