ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY (anonymizovaný opis) Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Burešové a soudců JUDr. Tomáše Němce a Mgr. Daniely Jandové ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] sídlem [adresa] zastoupená advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] trvale bytem [adresa] o zaplacení 23 194 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 6. října 2022, č. j. 9 C 109/2022-65 takto: I. Rozsudek soudu prvního stupně se v napadených výrocích II. a III. potvrzuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Příbrami (dále jen„ soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. října 2022, č. j. 9 C 109/2022-65, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 6 740 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75% ročně z částky 6 740 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.); zamítl žalobu v části, ve které se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení 16 454 Kč, úroku ve výši 56% ročně z částky 8 300 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 583,44 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 11, 75% ročně z částky 1 560 Kč do 18. 3. 2022 do zaplacení (výrok II.); a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). 2. Soud prvního stupně věc posuzoval s ohledem na datum uzavření smlouvy podle zákona č. 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále jen„ o. z.“), a dále dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť se jednalo o vztah mezi žalobkyní - podnikatelem a žalovanou - spotřebitelem. Při svém rozhodnutí vyšel soud ze zjištění, že právní předchůdkyně žalobkyně podepsala s žalovanou dne 6. 12. 2019 Smlouvu o úvěru, na základě které žalované přenechala v hotovosti 10 000 Kč. Žalovaná se zavázala poskytnuté peníze vrátit včetně úroku 3 103Kč s úrokovou sazbou 56% ročně, poplatku za zpracování spotřebitelského úvěru 4 891 Kč a poplatku za pojištění 1 560 Kč, a to v 52 týdenních splátkách, kdy 1. - 51. splátka činila 377 Kč a poslední 327 Kč. Celková částka splatná žalovanou tak činila 19 554 Kč. Žalovaná nehradila splátky řádně a včas, podle tvrzení žalobkyně uhradila do zahájení soudního řízení 3 260Kč. Dle Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 28. 1. 2022 právní předchůdkyně žalobkyně postoupila v souladu s ust. § 1879 o. z. pohledávku za žalovanou na žalobkyni. Dle dopisu ze dne 10. 2. 2022 žalobkyně oznámila žalované postoupení pohledávky a zároveň ji vyzvala k vrácení částky 23 777,44 Kč, a to ve lhůtě do 17. 3. 2022. Žalobkyně tvrdila, že její právní předchůdkyně před uzavřením smlouvy o úvěru posoudila úvěruschopnost žalované, a to odborným posouzením jejich příjmů a výdajů a nahlédnutím do externích úvěrových registrů. Dle karty zákazníka činil příjem žalované 41 435 Kč měsíčně a výdaje žalované 1 500 Kč měsíčně. Údaje o příjmech a výdajích žalované nebyly doloženy příslušnými listinami. Na jednání soudu dne 6. 10. 2022 zástupce žalobkyně uvedl, že tyto k dispozici nemá. Právní předchůdkyně žalobkyně nezjišťovala, jaké jsou skutečné výdaje žalované, spoléhala se jen na jí sdělené údaje, přičemž údaj o měsíčních výdajích žalované ve výši 1 500 Kč je sám o sobě nevěrohodný. Soud prvního stupně proto uzavřel, že žaloba byla podána po právu jen z části. V řízení žalobkyně prokázala, že její právní předchůdkyně přenechala žalované 10 000 Kč. Předmětná smlouva o úvěru však nebyla uzavřena platně. Právní předchůdkyně žalobkyně totiž neprověřila s odbornou péčí úvěruschopnost žalované, jak jí ukládalo ust. § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, což má za následek absolutní neplatnost smlouvy (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Právní předchůdkyně žalobkyně tedy poskytla žalované peněžní prostředky na základě neplatného titulu. Žalované tak vznikla povinnost vrátit poskytnutou jistinu. Vrátila však jen 3 260 Kč, proto jí soud uložil povinnost zaplatit žalobkyni 6 740 Kč, spolu se úrokem z prodlení (§ 1968 a § 1970 o. z.). Ve zbylém rozsahu soud prvního stupně žalobu zamítl. O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně podle § 142 odst. 2 o. s. ř. podle úspěchu ve věci. 3. Proti věcnému zamítavému výroku II. a výroku III. o nákladech řízení rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně včasné odvolání. Žalobkyně nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že nedostatečně doložila důkazní prostředky k prokázání posouzení úvěruschopnosti žalované s vynaložením odborné péče. Žalobkyně se domnívá, že proces zkoumání úvěruschopnosti je třeba v každém konkrétním případě posuzovat individuálně. V daném případě byla dne 6. 12. 2019 uzavřena Smlouva o úvěru s právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba] Celková půjčená částka byla ve výši 10 000 Kč. Žalovaná se tuto zavázala uhradit v rámci 52 týdenních splátek. Jedná se tedy zcela jistě o krátkodobý úvěr s nízkou nominální hodnotou, který byl poskytnut nebankovním poskytovatelem spotřebitelských úvěrů pod zákonným dohledem České národní banky. Před poskytnutím předmětného úvěru byla s vázaným zástupcem právní předchůdkyně žalobkyně sepsána žádost o spotřebitelský úvěr, tedy zákaznická karta. Vázaný zástupce před podpisem předmětné Smlouvy řádně a odborně, ve smyslu zákona o spotřebitelském úvěru, ověřil příjmy a výdaje žalované, a to prostřednictvím dvou výplatních pásek. Dále byly vázaným zástupcem ověřeny zdroje těchto příjmů, tedy že je žalovaná zaměstnána u [právnická osoba] [anonymizováno 10 slov], se sídlem [adresa]. Žalobkyně dále namítá, že závěr soudu prvního stupně je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu sp zn. I. ÚS 1543/21 ze dne 22. 6. 2021, ve které Ústavní soud posuzuje právně a skutkově totožný případ, a dospěl zcela k opačnému závěru. Žalobkyně proto navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 16 454 Kč, úrok ve výši 56% ročně z částky 8 300 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 583,44 Kč a zákonný úrok z prodlení ve výši 11,75% ročně z částky 1 560 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení. 4. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou a včas (§ 202 a contr., § 201, § 204 odst. 1 o. s. ř.) přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a řízení, které jeho vydání předcházelo podle ust. § 212 a § 212a odst. 1 a 5 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné. 5. Výrok I. rozsudku soudu prvního stupně nebyl odvoláním dotčen, samostatně nabyl právní moci a není předmětem přezkumu odvolacího soudu (§ 206 odst. 2 o. s. ř.). 6. Podle § 101 odst. 3 o. s. ř. za použití § 211 o. s. ř. odvolací soud projednal a rozhodl o odvolání žalobkyně při svém odvolacím jednání bez účasti žalované, která se k tomuto jednání odvolacího soudu nedostavila, ačkoli byla řádně předvolána (doručení vykázáno dne 9. 2. 2022). 7. Odvolací soud zopakoval podle § 213 odst. 2 o. s. ř. dokazování úplnou Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 28. 1. 2022 včetně Přílohy č. 1, ze které zjistil, že postupitel [právnická osoba] [IČO], postoupil postupníkovi [anonymizována čtyři slova], [IČO], mimo jiné pod položkou [číslo] pohledávku za žalovanou. 8. Skutkové a právní závěry soudu prvního stupně jsou správné, odvolací soud se s nimi po částečném zopakování dokazování, ztotožňuje; v podrobnostech odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku a s ohledem na odvolací námitky uvádí následující. 9. Soud prvního stupně správně uzavřel, že dne 6. 12. 2019 byla mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně uzavřena smlouva o úvěru, na základě které právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované úvěr ve výši 10 000 Kč. Žalovaná se v daném případě zavázala poskytnuté peníze vrátit včetně úroku 3 103 Kč s úrokovou sazbou 56% ročně, poplatku za zpracování spotřebitelského úvěru 4 891 Kč a poplatku za pojištění 1 560 Kč, a to v 52 týdenních splátkách, kdy 1. - 51. splátka činila 377 Kč a poslední 327 Kč. Celková částka splatná žalovanou tak činila podle smluvního ujednání 19 554 Kč. Žalovaná nehradila splátky řádně a včas, uhradila pouze částku 3 260Kč. 10. Rozsudek soudu prvního stupně stojí primárně na posouzení platnosti úvěrové smlouvy. Soud prvního stupně se správně nejprve zabýval, a to z úřední povinnosti (i bez námitky žalované) otázkou, zda ze strany právní předchůdkyně žalobkyně, jakožto poskytovatele úvěru, byla před vlastním uzavřením smlouvy splněna její zákonná povinnost, zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele (žalované), a k této provedl důkazy předložené žalobkyní. 11. Soud prvního stupně k otázce úvěruschopnosti zjistil údaje týkající se příjmové a výdajové situace žalované v době uzavírání úvěrové smlouvy. V souladu s obsahem spisu lze shrnout, že právní předchůdkyně žalobkyně tvrdila, že provedla zkoumání výpisem z Bankovního registru klientských informací (BRKI), Nebankovního registru klientských informací (NRKI) a zájmového sdružení právnických osob na ochranu leasingů, úvěrů a dalších služeb (SOLUS) a zjistila, že žalovaná nemá žádný negativní záznam. Z interní databáze právní předchůdkyně žalobkyně nezjistila žádný negativní záznam; z insolvenčního rejstříku zjistila, že proti žalované nebylo zahájeno žádné insolvenční řízení; z centrální evidence exekucí zjistila, že proti žalované není vedena žádná exekuce; z databáze veřejné správy zjistila, že žalovanou předložený občanský průkaz nebyl evidovaný v databázi neplatných dokladů. Vedle toho právní předchůdkyně žalobkyně v rámci daného zkoumání provedla hodnocení klienta dle údajů o příjmech a výdajích klienta. V tomto směru žalobkyně předložila formulářovou listinu nazvanou Zákaznická karta - žádost o spotřebitelský úvěr, ve které je uvedeno, že čistý příjem žadatele je 21 432 Kč, další příjmy domácnosti jsou 20 000 Kč, a odhadované měsíční výdaje žadatele jsou 1 500 Kč měsíčně. Z formuláře dále vyplývá, že byla ověřena pracovní smlouva a 2 výplatní pásky, tyto dokumenty nejsou přílohou zákaznické karty. Ve formuláři není uvedeno, jakým způsobem byly zjišťovány výdaje. 12. Dle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. 13. Dle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel a zprostředkovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele. 14. Dle § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění ke dni uzavření smlouvy, se pro účely tohoto zákona rozumí odbornou péčí úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti. 15. Dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 16. Dle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 17. Dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 18. Podle § 2991 odst. 1 a 2 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 19. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. 20. Podle § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. 21. Odvolací soud při svém právním hodnocení vycházel mimo jiné i z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. března 2020 ve věci C -679/18 OPR-Finance, jenž se jednoznačně vyslovil k otázce povinnosti soudu zkoumat ex offo (i bez návrhu spotřebitele), zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanové v článku 8 směrnice (2008/48/ ze dne 23. dubna 2008), tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a to s tím, že současně je vnitrostátní soud povinen vyvodit z případného porušení této povinnosti důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky článku 23 uvedené směrnice, tj. musí být účinné, přiměřené a odrazující. Takovou účinnou, přiměřenou a odrazující sankcí může být pouze neplatnost absolutní, a nikoli pouhá neplatnost relativní, která by ve svém důsledku vedla i k relativizaci ochrany spotřebitele i celé s tím související právní úpravy. 22. Soud prvního stupně tedy správně uzavřel, že v případě porušení povinnosti úvěrujícího dostatečně zkoumat úvěruschopnost spotřebitele před poskytnutím spotřebitelského úvěru je smlouva o úvěru uzavřená v režimu zákona o spotřebitelském úvěru neplatná absolutně. 23. Soud prvního stupně pak i správně posoudil sjednanou smlouvu ze dne 6. 12. 2019 jako absolutně neplatné ujednání, neboť právní předchůdkyně žalobkyně v projednávaném případě úvěruschopnost žalované dostatečně nezkoumala, jelikož neověřila řádně příjmy žalované a vůbec fakticky nezjišťovala výdaje žalované. K tomu je třeba uvést, že obecně by měl věřitel vždy úvěruschopnost dlužníka aktivně zjišťovat a prověřovat, nikoliv se spokojit s jeho prohlášeními. Povinnost věřitele posoudit před uzavřením smlouvy schopnost spotřebitele splácet dluh představuje pro spotřebitele i určitou záruku, že věřitel bude při poskytování úvěru postupovat tak, aby jej do určité míry chránil před neschopností splácet. Primárním chráněným zájmem je zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho ekonomickým problémům (např. insolvenci) se všemi negativními důsledky. Nejvyšší soud ČR v závěrech rozhodnutí ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, mimo jiné uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na ni mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. 24. U poskytovaných finančních částek v nižší výši se poskytovatel úvěru za určitých okolností může, co se týče výdajů žadatele o půjčku či úvěr, spokojit (na rozdíl od příjmů) pouze s tvrzeními žadatele. Jednou z těchto okolností však musí být, aby dané tvrzení bylo reálné a tudíž i uvěřitelné. V projednávané věci byla však tvrzená výše výdajů 1 500 Kč měsíčně, což je zcela evidentně částka nepřiměřeně nízká a tudíž nereálná. Za této situace odvolací soud přisvědčuje soudu prvního stupně, že v tomto případě se již pouze s takovýmto naprosto nevěrohodným tvrzením právní předchůdkyně žalobkyně spokojit neměla, a měla proto i výdaje žalované fakticky zjišťovat, což však neučinila. Již pouze z tohoto důvodu je dohoda ze dne 6. 12. 2019 absolutně neplatná. Kromě toho žalobkyně nijak neprokázala, že by její právní předchůdkyně před poskytnutím předmětné částky učinila žalobkyní tvrzené lustrace žalované v databázích a registrech. Žalobkyně rovněž neprokázala, že právní předchůdkyně žalobkyně skutečně ověřovala příjmy žalované ze zaměstnání, neboť pracovní smlouvu ani výplatní pásky nemá žalobkyně k dispozici, a v zákaznické kartě není uvedeno kterých období se pracovní smlouva a výplatní pásky týkají, ačkoli vyplnění těchto údajů předpokládá samotný formulář. Zcela neověřen pak zůstal žalovanou uváděný příjem 20 000 Kč. 25. Popsaný způsob zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele nepovažuje odvolací soud za odpovídající zákonem uložené povinnosti právní předchůdkyně žalobkyně, jakožto poskytovatele spotřebitelského úvěru, počínat si s odbornou péčí. Právní předchůdkyně žalobkyně při daném posuzování ověřovala jen minimum informací a spoléhala na údaje uvedené žalovanou, které byly vyplněny do Zákaznické karty. Odvolací soud neprovedl žalobkyní navrhovaný důkaz výslechem vázáného zástupce, který ověřoval údaje uváděné žalovanou v Zákaznické kartě, protože skutková zjištění a provedené důkazy postačovaly k závěru o nikoliv řádném posouzení úvěruschopnosti žalované. 26. K argumentaci žalobkyně rozhodnutím Ústavního soudu ČR ze dne 22. 6. 2021, sp. zn. I. ÚS 1543/21, pak odvolací soud uvádí, že toto rozhodnutí nijak nekonstatuje, že by v dané věci (jejíž skutkový základ byl od skutkového základu projednávané věci samozřejmě minimálně zčásti odlišný) postupoval poskytovatel úvěru zcela řádně a že by bylo rozhodnutí nalézacího soudu zcela správné. Ústavní soud ČR pouze uvedl, že rozhodnutí nalézacího soudu je prosté ústavně zapovězené libovůle, jelikož nalézací soud své úvahy zdůvodnil a vysvětlil. Jinak řečeno, toto rozhodnutí nijak neříká, že by snad neměl poskytovatel úvěru při zkoumání úvěruschopnosti zkoumat výdaje či alespoň minimálně vycházet z uvěřitelného tvrzení žadatele ohledně nich (jak mylně dovozuje žalobkyně), nýbrž pouze konstatuje, že daným rozhodnutím nalézacího soudu nebylo zasaženo do ústavních práv stěžovatele. Rovněž je pak třeba zdůraznit, že v dané věci se navíc jednalo o tzv. bagatelní věc (srov. § 202 odst. 2 o. s. ř.), přičemž Ústavní soud ČR již v minulosti mnohokrát konstatoval naprostou výjimečnost přezkumu takovýchto věcí Ústavním soudem ČR, což ostatně tento soud zdůrazňuje i přímo v rozebíraném rozhodnutí. Argumentace žalobkyně tímto rozhodnutím tudíž na výše uvedených závěrech odvolacího soudu ničeho nezměnila. 27. V souzené věci lze tak uzavřít, že soud prvního stupně učinil správný závěr, že právní předchůdkyně žalobkyně nesplnila svou povinnost stanovenou jí zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedla, to proběhlo víceméně formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů, s cílem pouze vykázat údaje, které měly (alespoň při zběžném a povrchním pohledu) nasvědčovat tomu, že úvěruschopnost spotřebitele (s kladným výsledkem) zjištěna byla. Důsledkem tohoto postupu a nesplnění zákonné povinnosti je absolutní neplatnost dotčené úvěrové smlouvy a v souladu s § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru omezenost nároku žalobkyně vůči žalované na vrácení pouhého zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru z titulu nároku na vydání bezdůvodného obohacení se zákonným úrokem z prodlení podle § 1970 o. z., ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. 28. Ze všech shora uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém věcném výroku II. a ve výroku III. o nákladech řízení jako věcně správný dle § 219 o. s. ř. potvrdil. 29. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud za použití, § 224 odst. 1 podle § 142 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř., když s ohledem na výsledek odvolacího řízení je zřejmé, že žalobkyně s uplatňováním svého práva nebyla v odvolacím řízení úspěšná, tedy by z hlediska výsledku v odvolacím řízení svědčilo právo na náhradu nákladů odvolacího řízení žalované. Protože však žalované, které však v odvolacím řízení podle obsahu spisu žádné účelně vynaložené náklady nevznikly. Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat dovolání do dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu České republiky prostřednictvím Okresního soudu v Příbrami. Dovolání je přípustné v případě, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Praha 22. února 2023 JUDr. Kateřina Burešová v.r. předsedkyně senátu