ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY (anonymizovaný opis) Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Romana Fremra a soudců Mgr. Jany Kajzrové a Mgr. Jana Podaného ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] sídlem [adresa] zastoupená advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] bytem [adresa] o zaplacení 215 411 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 13. 10. 2022, č. j. 15 C 258/2022-40 takto: I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II. a III. potvrzuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodnění: 1. Rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 13. 10. 2022, č. j. 15 C 258/2022-40 (dále jen„ rozsudek soudu prvního stupně“) soud prvního stupně rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 96 904 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 96 904 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.). Žaloba, podle které je žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 118 507 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 3 096 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení, s úrokem ve výši 14,00 % ročně z částky 100 000 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 5 540,92 Kč, se zamítá (výrok II.). Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). 2. Rozsudek odůvodnil tím, že účastníci souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání, a proto bylo postupováno podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.s.ř.“). Soud prvního stupně na základě listinných důkazů zjistil skutkový stav, že dne 19. 6. 2019 právní předchůdkyně žalobkyně [právnická osoba] a žalovaný podepsali smlouvu o zápůjčce – [ulice] na účet [číslo] na jejímž základě právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky v částce 100 000 Kč, což žalovaný svým podpisem potvrdil. Žalovaný měl tuto částku vrátit právní předchůdkyni žalobkyně a zaplatit poplatek ve výši 63 511 Kč, a to pravidelnými 24 měsíčními splátkami po 6 942 Kč, poslední ve výši 6 941 Kč. Z žalobních tvrzení vyplývá, že žalovaný si svůj závazek řádně a včas neplnil, jelikož na úhradu svého dluhu zaplatil celkem pouze částku ve výši 3 096 Kč. [právnická osoba] uzavřela jako postupitel se žalobkyní jakožto postupníkem smlouvu o postoupení pohledávek. Postoupení pohledávek bylo žalovanému oznámeno dopisem. Žalovaný byl k zaplacení dlužné částky vyzván dopisem zástupce žalobkyně. Po právní stránce soud věc posoudil vzhledem k tomu, že ke sjednání smlouvy došlo po 1. 1. 2014, podle § 3028 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění (dále jen „o. z.“), podle tohoto zákona a dále zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, v platném znění, dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“, neboť právní jednání uskutečněné mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným bylo zjevně vztahem mezi podnikatelem a spotřebitelem ve smyslu § 1 až 3 uvedeného zákona a § 420 a § 1810 a násl. o. z. Aplikoval na posouzení věci § 86 odst. 1, § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, § 1958 odst. 2, § 1968, § 1970, § 2991, § 2993 o.z. Zdůraznil, že zákon o spotřebitelském úvěru jako předpis speciální má přednost před obecnou úpravou obsaženou v občanském zákoníku. Jeho ustanovení § 87 pak sankcionuje porušení povinnosti posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr (či zápůjčku) sankcí absolutní neplatnosti smlouvy (shodně např. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2017, č. j. 23 Co 365/2017-53), přičemž k absolutní neplatnosti je soud s odkazem na § 588 o. z. povinen přihlížet z úřední povinnosti. V případě absolutní neplatnosti právního jednání pak nepřichází vůbec v úvahu moderace soudem, na rozdíl od případů relativní neplatnosti. S ohledem na shora uvedené soud posoudil předmětnou smlouvu o zápůjčce, resp. smlouvu o úvěru jako absolutně neplatnou, neboť žalobkyně svá tvrzení ohledně řádného zkoumání úvěruschopnosti žalovaného řádně nedoložila. Žalovanému jako spotřebiteli byl spotřebitelský úvěr poskytnut, aniž by byly řádně zkoumány jeho výdaje. Předchůdkyně žalobkyně tak s odbornou péčí neposoudil úvěruschopnost žalovaného, zda je schopen spotřebitelský úvěr splácet. Dotčená smlouva o spotřebitelském úvěru je s ohledem na skutečnost, že právní předchůdkyně žalobkyně nesplnila podmínky § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, absolutně neplatná. Právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 100 000 Kč, které jí žalovaný v plném rozsahu nevrátil, žalovaný uhradil pouze částku ve výši 3 096 Kč. Žalovaný se tak na úkor právní předchůdkyně žalobkyně bezdůvodně obohatil a je povinen plnění v rozsahu bezdůvodného obohacení, tj. částky 96 904 Kč (jistina ve výši 100 000 Kč ponížená o úhradu ve výši 3 096 Kč) také vrátit. Právní předchůdkyně žalobkyně na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené podle § 1879 a násl. o. z. postoupila pohledávku za žalovaným na žalobkyni. Žalobkyně tak byla k podání žaloby aktivně věcně legitimována, jelikož žalovaný ani po změně věřitele svého dluhu svůj postoj k vrácení bezdůvodného obohacení nezměnil. Soud proto žalobě co do žalobkyní požadované částky jistiny s odkazem na § 2991 o. z. vyhověl. Žalobě ale soud nevyhověl v ostatních nárocích s ohledem na neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru (výrok II.). Vzhledem k tomu, že žalobkyně požadovala zákonný úrok z prodlení, byla žalovanému rovněž uložena povinnost zaplatit žalobkyni z nevrácené částky bezdůvodného obohacení úroky z prodlení podle § 1970 o.z. ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb., a to od 18. 3. 2022 do zaplacení, jak žalobkyně požadovala. Ve zbytku soud žalobu zamítl. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 151 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, když žalovaný byl ve věci převážně úspěšný. 3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala včasné odvolání pouze žalobkyně, a to proti zamítavému výroku II. a výroku III. o nákladech řízení. Žalobkyně v odvolání namítla, že řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, soud prvního stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním, rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Soud prvního stupně zamítl žalobu ohledně zaplacení částky 118 507 Kč s příslušenstvím, aniž by v předmětné věci nařídil jednání, přitom již v žalobě bylo uvedeno, že žalobkyně s rozhodnutím bez nařízení jednání podle § 115a o.s.ř. nesouhlasí. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně dostatečně neprokázala posouzení úvěruschopnost žalovaného a smlouvu shledal jako absolutně neplatnou. Vyšel z toho, že žalobkyně nedostatečně doložila důkazní prostředky k prokázání posouzení úvěruschopnosti žalovaného s vynaložením odborné péče. Žalobkyně zdůraznila, že proces zkoumání úvěruschopnosti je třeba v každém konkrétním případě posuzovat individuálně a zohlednit konkrétní skutečnosti daného případu. V daném případě byla uzavřena smlouva o úvěru na celkovou částku 100 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal uhradit 24 měsíčními splátkami. Před poskytnutím předmětného úvěru byla s vázaným zástupcem právní předchůdkyně žalobkyně sepsána žádost o spotřebitelský úvěr, tedy zákaznická karta. Vázaný zástupce před podpisem předmětné Smlouvy řádně a odborně ověřil zdroj příjmů žalovaného, že je zaměstnaný u [právnická osoba] [anonymizováno] Prostřednictvím výplatních pásek za měsíce duben a květen roku 2019 byl doložen a následně řádně ověřen příjem žalovaného ve výši 52 949 Kč, což je částka, která dle dat Českého Statistického Úřadu podstatně převyšuje průměrnou měsíční mzdu v daném období. Žalovaný tedy disponoval poměrně vysokým příjmem, kdy měsíční splátky ve výši 6 942 Kč netvoří zásadní podíl na potenciálních pravidelných výdajích žalovaného. Žalobkyně ohledně ověřování výdajů žalovaného odkázala na recentní judikaturu blíže objasňující požadavky na ověřování úvěruschopnosti. Krajský soud v Praze ve svém rozsudku ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019 konstatoval, že požadavky na poskytovatele úvěrů nesmí být nereálné. Poskytovatel má dle soudu posoudit příjmy spotřebitele, jeho dluhové zatížení a podstatné, zcela základní, pravidelné a nezbytné výdaje, přičemž Krajský soud v Praze připouští, aby ke stanovení výdajů byla použita státem stanovená částka životního minima a další náklady byly racionálně odhadnuty. K těmto závěrům přihlásili i další uvedené soudy. Tyto závěry soudů zcela odpovídají principu přiměřenosti a odklonu od nemístné paušalizace požadavků na posuzování úvěruschopnosti a rovněž závěrům rozsudku Soudního dvora Evropské unie ve věci CA Consumer Finance SA. Odborná veřejnost se shoduje v přiměřenosti a vhodnosti praxe posuzovat výdaje žadatele na základě statistických modelů, což připouští i judikatura. Při posuzování výše výdajů žalovaného vycházela právní předchůdkyně žalobkyně rovněž ze skutečnosti, že žalovaný bydlí v pronajatém bytě s partnerkou, kdy vzal v úvahu odhadovanou výši ceny nájmu v daném období v okolí bydliště žalovaného, k tomuto dále připočetl částku životního minima a následně vzniklou částku navýšil dle svého ekonomického modelu, přičemž výsledkem těchto propočtů bylo, že by žalovaný měl být schopen poskytnutý úvěr splácet, protože řádně ověřený příjem žalovaného ve výši 52 949 Kč zcela zjevně převyšuje takto vypočtenou částku pravidelných výdajů žalovaného. Žalobkyně má dále v souladu s odbornou veřejností za to, že nemandatorní výdaje nepodléhají povinnosti ověření. Smyslem ověření úvěruschopnosti žadatele je zajistit, aby úvěr splatil, nedostal se do existenčních potíží, případně do úpadku. Je tak na žadateli, aby za situace, kdy je schopen úvěr splácet pod podmínkou omezení svých nemandatorních výdajů, tyto výdaje skutečně omezil a hospodařil se svými financemi zodpovědně. V souvislosti s kladením důrazu na nezbytnost posuzovat okolnosti konkrétního případu poukázal na rozhodovací praxi ÚS uvedenou v usnesení z 22. 6. 2021, sp. zn. I. ÚS 1543/21 a též důvodovou zprávu k zákonu o spotřebitelském úvěru, která akcentuje respektování principu přiměřenosti. Zákonodárce neměl v úmyslu uvalit na poskytovatele úvěrů paušální a neměnné rigidní požadavky. Žalobkyně navrhla, aby napadený rozsudek byl ve výroku II. změněn tak, že žalobě bude zcela vyhověno a přiznána náhrada nákladů obou řízení, popř. rozsudek zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 4. Žalovaný se k odvolání nevyjádřil. 5. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou a proti rozhodnutí soudu prvního stupně, proti kterému je odvolání přípustné, přezkoumal v rozsahu podaného odvolání rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.s.ř.“), a shledal odvolání žalobkyně neopodstatněným. 6. Výrok I. rozsudku nebyl odvoláním napaden a nabyl samostatně právní moci a nebyl proto podroben přezkumu odvolacím soudem (srov. § 206 o.s.ř.). 7. Žalovaný byl k jednání odvolacího soudu řádně a včas předvolán, z účasti na jednání odvolacího soudu se neomluvil a nepožádal o jeho odročení, a proto odvolací soud věc projednal bez jeho účasti a vycházel z provedených důkazů a obsahu spisu (§ 101 odst. 3 o.s.ř.). 8. Odvolací soud shledal v procesním postupu soudu prvního stupně procesní pochybení, když věc byla projednána a rozhodnuta bez nařízení jednání, aniž byly splněny podmínky stanovené § 115a o.s.ř. Jednou z podmínek pro takový postup je souhlas účastníků s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, popřípadě vzdání se práva účasti na projednání věci. Z obsahu spisu se však podává, že takový souhlas ze strany žalobkyně dán nebyl, když v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu výslovně uvedla, že s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání dle § 115a o.s.ř. nesouhlasí a ani později toto stanovisko nezměnila. Přesto soud prvního stupně rozhodl rozsudkem vydaným podle § 115a o.s.ř. bez nařízení jednání, navíc za situace, kdy v předcházející části řízení soud prvního stupně rozhodl (plně vyhovujícím) elektronickým platebním rozkazem, který byl zrušen (jen) pro jeho nedoručitelnost žalovanému. Soud prvního stupně žalobkyni vyzval přípisem, aby doplnila tvrzení ke zkoumání úvěruschopnosti předchůdkyní žalobkyně a označila k tomu důkazy, na což žalobkyně reagovala podáním ze dne 22. 9. 2022, kde navrhla doplnění dokazování. Soud prvního stupně toto vyjádření nedoručil žalovanému, který se s doplněnými tvrzeními a navrženými důkazy tak nemohl seznámit a vyjádřit se k nim. Uvedený postup soudu prvního stupně je vůči účastníkům nepřípustně překvapivý (nepředvídatelný) a došlo jím k porušení práva účastníků na řádné projednání věci a plné uplatnění jejich práv, včetně poučení podle § 118a o.s.ř., které se zásadně uděluje u jednání. Postup podle § 115a o.s.ř. je též nepřípustný, pokud soud rozhoduje na základě neunesení břemen tvrzení a důkazního. Ke splnění povinnosti tvrzení a důkazní pak směřuje právě poučení soudu podle § 118a o.s.ř. Za této situace nemohly nastat účinky koncentrace řízení upravené v § 118b o.s.ř. ani v § 119a o.s.ř. (viz § 205a o.s.ř.). 9. Řízení sice bylo postiženo vadou, která je však v odvolacím řízení reparovatelná, neboť rozsah dokazování tomu nebrání, když soud prvního stupně vycházel pouze z listinných důkazů předložených žalobkyní. Odvolací soud tedy podle § 213 odst. 2 o.s.ř. dokazování v plném rozsahu zopakoval a dospěl v podstatě ke shodným skutkovým závěrům jako soud prvního stupně. 10. Ze smlouvy o zápůjčce – [ulice] na účet [číslo] bylo zjištěno, že byla uzavřena dne 19. 6. 2019 mezi společností [právnická osoba] jako věřitelem, jednajícím [jméno] [příjmení], a žalovaným jako zákazníkem. Věřitel se ve smlouvě zavázal poskytnout zákazníkovi bezhotovostní zápůjčku ve výši 100 000 Kč a zákazník se zavázal zaplatit věřiteli za tuto zápůjčku poplatek v částce 63 511 Kč, který byl tvořen úrokem ve výši 15 231 Kč, částkou za zpracování, doručení, administrativní činnost a flexibilní splácení ve výši 33 640 Kč a částkou za vedení zákaznického účtu ve výši 14 640 Kč. Výše úrokové sazby činila 14 % p. a. a RPSN činila 67,17 %. Zákazník se zavázal splatit celkovou dlužnou částku ve 24 měsíčních splátkách, přičemž výše každé měsíční splátky od první po předposlední činí 6 942 Kč a poslední činí 6 941 Kč, když splatnost splátek je vždy ke konci splátkového období, přičemž první splátkové období začíná běžet dnem uzavření smlouvy. Nedílnou součástí smlouvy jsou standardní informace o spotřebitelském úvěru [ulice] na účet. 11. Ze smlouvy o postoupení pohledávek s přílohou vyplývá, že dne 28. 1. 2022 byla uzavřena mezi společností [právnická osoba], jako postupitelem a žalobkyní jako postupníkem a týkala se mimo jiné postoupení předmětné pohledávky vůči žalovanému. Z oznámení o postoupení pohledávek se podává, že postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 1. 2. 2022. Z výzvy k okamžitému splacení dluhu ze dne 10. 2. 2022 vyplývá, že žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení částky 220 951,92 Kč do 17. 3. 2022. Z výzvy k úhradě dluhu – předžalobní upomínky ze dne 20. 5. 2022, z potvrzení podání ze dne 24. 5. 2022 se podává, že žalovaný byl vyzván k úhradě jeho dluhu. 12. Žalobkyně k prokázání, že její právní předchůdkyně řádně zkoumala úvěruschopnost žalovaného, tvrdila, že žalovaný neměl žádný negativní záznam v [anonymizováno 5 slov]), [anonymizováno] [anonymizováno 5 slov]) [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [příjmení]. Proti žalovanému nebylo zahájeno insolvenční řízení. Nebyla proti žalovanému ke dni 19. 6. 2019 vedena žádná exekuce. Právní předchůdkyně žalobkyně vycházela ze žalovaným předloženého průkazu totožnosti, který nebyl evidovaný v databázi neplatných dokladů. Trvalé bydliště žalovaného se nenacházelo na adrese obecního nebo městského úřadu. Žalovaný měl předložit před podpisem smlouvy o zápůjčce pracovní smlouvu, podle které žalovaný byl v dané době zaměstnán u společnosti [právnická osoba] na pozici [anonymizována dvě slova]. Žalovaný uváděl jako pravidelný čistý měsíční příjem částku 52 949 Kč, přičemž deklarovaný příjem byl ověřen pověřeným vázaným zástupce předchůdkyně žalobkyně z doložených výplatních pásek za měsíc duben a květen 2019. V zákaznické kartě žalovaný uvedl další čisté příjmy domácnosti ve výši 6 100 Kč, aniž by je blíže specifikoval. Dále zde uvedl odhadované měsíční výdaje ve výši 15 000 Kč. Ze zákaznické karty se dále podává, že žalovaný jako žadatel uvedl, že nemá kreditní kartu, nemá zápůjčku u jiné společnosti. Nebylo uvedeno, zda má bankovní účet či nikoliv. Uvedl jako druh bydlení, že je nájemníkem a jako rodinný stav, že žije s partnerkou a nemá žádné vyživované osoby. Žádné doklady k těmto údajům nebyly v zákaznické kartě označeny. Výplatními páskami byl doložen čistý příjem žalovaného za období 4/ 2019 ve výši 66 295 Kč a za období 5/ 2019 ve výši 40 629 Kč. Ze seznamu exekucí vyplývá, že proti žalovanému bylo pravomocně zahájeno pět exekucí, avšak až po uzavření smlouvy (první 3. 12. 2020). 13. Žalobkyně dále tvrdila, že její předchůdkyně při posouzení schopnosti žalovaného splácet poskytnutý úvěr předchůdkyně žalobkyně rovněž komplexně vyhodnotila celkovou finanční situaci žalovaného, kdy konfrontovala doložené skutečnosti žalovaným s dostupnými údaji umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, a dále též se statistickými, demografickými a historickými daty žalovaného dle ekonomických modelů. Následně po důkladné analýze veškerých informací v souladu se zákonem o spotřebitelském úvěru dospěla předchůdkyně žalobkyně k závěru, že nejsou žádné důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného poskytnutý úvěr splácet. 14. Žalobkyně tvrdila, že žalovaný za celou dobu trvání smluvního vztahu uhradil její předchůdkyni celkem částku 3 096 Kč. Žalovaný toto tvrzení nezpochybnil a nedoložil, že by bylo na uvedený závazek uhrazeno více. 15. Soud prvního stupně posoudil věc po právní stránce správně, pokud s ohledem na dobu sjednání smlouvy, ke kterému došlo po 1. 1. 2014, aplikoval v souladu s § 3028 odst. 1 o.z. ustanovení tohoto občanského zákoníku a dále zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, v platném znění, neboť k uzavření smlouvy došlo již za jeho účinnosti. Žalovaný ve smlouvě vystupoval jako spotřebitel, předchůdkyně žalobkyně jako podnikatel v daném oboru, šlo tedy o spotřebitelský úvěr, u něhož je třeba se skutkově zabývat i tím, zda a jak poskytovatel zkoumal úvěruschopnost žadatele. 16. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první uvedeného zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. 17. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele. 18. Ustanovení § 78 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ukládá povinnost poskytovateli a zprostředkovateli při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizovat dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem. Poskytovatel při plnění povinnosti podle odstavce 1 má uchovávat mimo jiné dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle § 88 odst. 1 (srov. odst. 2 písm. b). Poskytovatel a zprostředkovatel uchovává dokumenty a záznamy podle odstavce 1 po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly, nebo 1 rok ode dne, kdy byla žádost spotřebitele o poskytnutí spotřebitelského úvěru zamítnuta. Povinnost uchovávat tyto dokumenty a záznamy podle jiných právních předpisů tím není dotčena (odst. 4). Povinnost uvedenou v odstavci 1 má i právní nástupce poskytovatele nebo zprostředkovatele a ten, jehož oprávnění k činnosti zaniklo nebo bylo zrušeno (odst. 5). Záznam komunikace se spotřebitelem se pořizuje písemně nebo jiným průkazným způsobem a obsahuje datum komunikace, dostatečnou identifikaci stran komunikace a obsah komunikace (odst. 6). 19. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění ke dni uzavření smlouvy. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli„ rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“ 20. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 21. Podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. 22. Podle § 87 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit. 23. Odvolací soud dospěl ke shodnému závěru jako soud prvního stupně, že nelze mít za splněnou povinnost předchůdkyně žalobkyně řádně (s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli, a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Úvěr má být navíc poskytnut jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že zde„ nejsou důvodné pochybnosti“ o schopnosti spotřebitele splácet sjednané splátky. Tím poskytovatel úvěru plní i svou obecnou jednat čestně, transparentně a zohlednit (též) práva a zájmy spotřebitele. To nepochybně poskytovatelka nesplnila, právě naopak, a tomu odpovídá též výsledek, když žalovaný na dluh plnil pouze částečně. 24. Povinnost posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) byla věřiteli ve spotřebitelských vztazích uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. V právní praxi nebylo výraznějších pochyb o tom, že důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle dřívějšího zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016, byla absolutní neplatnost smlouvy. Ačkoli tento dřívější zákon o spotřebitelském úvěru výslovně nestanovil, že následkem porušení povinností podle § 9 odst. 1 tohoto zákona je absolutní neplatnost smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, bylo taktéž v mnoha rozhodnutích finančního arbitra opakovaně konstatováno, že tento výklad je z hlediska ochrany spotřebitele nutný a nasvědčuje mu i legislativní vývoj ochrany spotřebitele a samotné právní úpravy spotřebitelských úvěrů a jejich zprostředkování (viz např. nález finančního arbitra ze dne 20. 3. 2017, sp.zn. FA/4056/2017, FA/SU/374 /2015, ze dne 23. 7. 2015, sp.zn. FA/7819/2015, FA/SU/208 /2014, ze dne 28. 5. 2018, č.j. FA/SR/SU /1192/2017 – 20 aj.). 25. Pouze jazykový výklad nové právní úpravy účinné od 1. 12. 2016 a obsažené v § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb. by (zejména vzhledem k druhé větě § 87 odst. 1 mohl nasvědčovat, že touto změnou došlo ke změně zákonného důsledku porušení kontinuálně stanovené povinnosti poskytovatele úvěru v tom směru, že nově jím bude nikoli absolutní, ale pouhá relativní neplatnost dotčené smlouvy, kterou, jako takovou, by měl soud zkoumat pouze k námitce spotřebitele. To ostatně žalobkyně zdůrazňovala v odvolacím řízení. 26. Při výkladu a aplikaci právních předpisů však nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze ale současně tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil. K výkladu právních norem Ústavní soud již v usnesení svého pléna ze dne 3. 4. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 92/06, zdůraznil, že„ (O) becný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad“ (srov. též nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96). Jinými slovy, soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Jestliže interpretace právní normy za použití jazykové metody výkladu vede k nerozumným výsledkům, zakládajícím neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty, je na místě použít další výkladové metody, jako je metoda výkladu systematického, logického, teleologického či historického, které by přiměřeně korigovaly interpretační výsledky plynoucí ze základního, nikoliv však jediného, výkladu jazykového. 27. Zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, jímž se v této věci právní vztahy řídí, vychází ze zásady rovnosti stran, kdy fakticky nerovné postavení spotřebitele ve vztahu s podnikatelem je dorovnáváno dotčenou právní úpravou směřující k vyvážení této faktické nerovnosti, projevující se ochranou slabší strany. Při jeho výkladu je třeba si uvědomit, že spotřebitel je skutečně slabší stranou, a je tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněn. Nemá na rozdíl od poskytovatelů před uzavřením smlouvy znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing, ekonomickou sílu, nemá možnost stanovovat si smluvní podmínky, když smlouvy bývají uzavírány jako adhezní, apod. Současně již z podstaty věci si peněžní prostředky ze spotřebitelského úvěru nejčastěji obstarávají takové osoby, které volných peněžních prostředků zpravidla nemají mnoho nazbyt, nebo je dokonce zcela postrádají, a jejich cílem je úvěr (někdy za každou cenu) získat. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Také proto je zákonem povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána nikoli spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Pro naznačené nerovné postavení smluvních stran je tedy na místě tuto nerovnováhu účinně v případě sporu vyvažovat. Relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele toto účinné vyvažování znemožňuje, ba naopak by se v jejím důsledku stala pouze relativní i celá zákonem stanovená ochrana spotřebitele jako taková. Bez toho, aby soud sám ex offo mohl přihlédnout k tomu, zda poskytovatel dostál své zákonné povinnosti, či zda naopak nastaly zákonné důsledky jejího porušení v podobě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, je ochrana spotřebitele touto úpravou zamýšlená pouze iluzorní. 28. Tento náhled, odmítající relativní neplatnost jakožto nedostatečný nástroj ochrany spotřebitele, je dlouhodobě sdílen i judikaturou Ústavního soudu. Již v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo zdůrazněno, že koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv chápe Ústavní soud jako nesouladnou i s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, která je neslučitelná s podstatou a účelem takové právní úpravy, jež má být projevem zásady ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele), v soukromém právu korigující uplatnění zásady autonomie vůle (viz bod 41. citovaného rozhodnutí). 29. Odvolací soud má tak za to, že rovněž v případě ustanovení § 86 a 87 zákona o spotřebitelském úvěru by použití pouze gramatického výkladu, jenž by v případě porušení povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat (posoudit) úvěruschopnost spotřebitele dovozoval pouhou relativní neplatnost následně uzavřené smlouvy, jednak znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a jednak vedlo k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé nyní jen na jeho vlastní aktivitě. To ovšem nepochybně nebylo záměrem zákonodárce. 30. V důvodové zprávě k zákonu č. 257/2016 Sb. je v souvislosti s úpravou posuzování úvěruschopnosti uvedeno:„ (s ) tanoví se najisto, že věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud výsledek posouzení úvěruschopnosti napovídá, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Jedná se o posílení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet.“ Z povahy věci, a rovněž s přihlédnutím k citované důvodové zprávě, smyslem institutu posuzování úvěruschopnosti spotřebitele před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru je vyhnout se situacím, kdy by úvěr byl poskytnut i osobám, u nichž by bylo lze důvodně pochybovat o tom, že budou schopny úvěr splácet. Účelem této úpravy je tedy především předejít případnému nezvladatelnému zadlužování těch spotřebitelů, kteří by mohli skončit ve spirále dluhů, předlužení a insolvence se všemi negativními důsledky s tím spojenými, včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů, jejich přechodu do šedé ekonomiky atd., jak se nezřídka u narůstajícího počtu dlužníků stává. V současné době jsou již nadto zřejmé negativní celospolečenské dopady ponechání vývoje spotřebitelských vztahů pouze na nikterak neomezené smluvní volnosti. Tyto celospolečenské souvislosti negativních sociálních důsledků předlužení spotřebitele s (prevenční) povinností posouzení úvěruschopnosti byly zmiňovány mj. i v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. V uvedené právní úpravě se proto projevuje zájem na zachování veřejného pořádku, neboť uvedená pravidla a hodnoty jsou takového celospolečenského významu, že jejich porušení nelze akceptovat a právní jednání zjevně narušující veřejný pořádek má za následek jeho absolutní neplatnost, ke které soud přihlíží i bez námitky (§ 588 občanského zákoníku). 31. Pokud tedy záměrem zákonodárce v nové právní úpravě nebylo oslabení ochrany spotřebitele, ale naopak její posílení, není logický výklad změněné právní úpravy tak, že dosavadní následek neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele spočívající v absolutní neplatnosti smlouvy bude napříště posuzován již jen jako pouhá neplatnost relativní. Tento výklad činí ochranu spotřebitele podmíněnou vznesením námitky neplatnosti ze strany spotřebitele (navíc jen v omezené lhůtě), čímž ji relativizuje a zjevně oslabuje. Není tak v souladu nejen s uvedeným smyslem a účelem dané úpravy, ale ani v souladu s výkladem historickým, beroucím v potaz zásady, standardy a trendy v ochraně spotřebitele, včetně soudní judikatury, ale naopak dosavadní vývoj v této oblasti práva vrací o mnoho let zpět. 32. Současně, pokud má nová právní úprava za cíl„ posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být touto úpravou dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností, a to případně i stanovením účinných sankcí, a to i soukromoprávních. Pouhá relativní neplatnost (která s přihlédnutím ke své povaze nemusí být ani přes soudní projednání věci uplatněna a takto zohledněna), na rozdíl od neplatnosti absolutní, takovou účinnou sankcí zjevně být nemůže. Totéž platí pro případné veřejnoprávní sankce. 33. Odvolací soud zde připomíná, že české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13 EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48/ES. Článek 8 směrnice č. 2008/48/ES ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných„ případně“ od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být„ účinné, přiměřené a odrazující.“ 34. Směrnice samy sice nemají tzv. přímý horizontální účinek, jak žalobkyně uvedla, a textu směrnice se proto nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU, dříve ESD, ve věci C -91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp.zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 79/2013). Postulát o ochraně spotřebitele obsažený v dotčených směrnicích směřuje především k zákonodárci (aby správně provedl transpozici směrnice do národního práva), nicméně v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva ex offo eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -106/89, Marleasing SA, ve vztahu k úvěrům pak ve věci C -377/14, Radlinger, nebo C -76/10, Pohotovosť). 35. Uvedená interpretace jasně vyplývá i z rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -679/18, OPR-Finance, k předběžné otázce vznesené českým soudem právě k předmětné právní úpravě zákona o spotřebitelském úvěru, včetně shodného stanoviska generálního advokáta v obdobné věci C -616/18, Cofidis. Soudní dvůr EU ve věci OPR-Finance uzavřel, že„ články 8 a 23 směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku … musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ 36. Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem) byla připuštěna i v již zmíněném usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34. a 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu). Tehdy byla řešena právě otázka relativní neplatnosti, a to v § 55 odst. 2 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. ve znění do 31. 7. 2010. 37. Výklad předmětného ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., stanovícího důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, aby respektoval smysl a účel daného ustanovení (teleologický výklad), kontinuitu (historický výklad) a dosavadní vývojové trendy v dané právní oblasti (výklad z judikatury), a aby se současně jednalo o výklad eurokonformní, tak nepřipouští, aby důsledkem uvedeného porušení povinnosti věřitele (poskytovatele úvěru) byla pouhá relativní neplatnost. Zákonem stanovenou neplatnost, k níž v důsledku daného porušení dochází, je nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti. 38. Uvedené chápání důsledku dotčeného porušení povinnosti poskytovatele spotřebitelského úvěru vyplývá nadto i z podstaty a rozdílnosti institutu neplatnosti relativní na straně jedné a absolutní na straně druhé. V souladu s ustanovením § 586 odst. 1 o. z. (v němž jsou upraveny následky relativní neplatnosti) je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. Podle odst. 2 citovaného ustanovení nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné. Naproti tomu podle ustanovení § 588 věty první o. z. (v němž jsou upraveny důsledky absolutní neplatnosti) soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. 39. V případě dotčeného porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele není neplatnost za těchto okolností uzavřené úvěrové smlouvy stanovena jen na ochranu úvěru neschopného spotřebitele, a již z tohoto důvodu je nahlížení na smlouvu uzavřenou při porušení dané povinnosti jako pouze relativně neplatnou (ve smyslu citovaného § 586 o. z.) problematické. Stejnou (ne-li větší) měrou je tato neplatnost stanovena též na ochranu druhé smluvní strany, poskytovatele úvěru, v jehož zájmu bezesporu je, aby byl úvěr řádně splácen, aby tohoto byl zavázaný spotřebitel schopen. Řádné splnění povinnosti odborného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele tak chrání i pozici samotných věřitelů, neboť snižuje riziko poskytovatelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Současně pak v neposlední řadě chrání i veškeré další potenciální věřitele úvěrovaného spotřebitele, včetně věřitelů nefinančních, před možným předlužením spotřebitele a jeho pádem do insolvence se všemi důsledky s tím souvisejícími, především pak omezením reálné možnosti uspokojení pohledávek případných dalších potenciálních věřitelů spotřebitele (viz též již shora zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp.zn. 33 Cdo 2178/2018). Celospolečenský (veřejný) zájem na prevenci předlužování, jejímž prostředkem rovněž institut posuzování úvěruschopnosti je, byl zmíněn již shora. Zákon tak zdůrazňuje zájem na prevenci předlužování spotřebitelů a snaží se potírat navazující predátorské praktiky některých poskytovatelů úvěru (tzv.„ úvěrových šmejdů“), kteří poskytují (zhusta velmi nevýhodné) úvěry téměř výhradně osobám, které úvěruschopné nejsou. Zákon tím také (zejména po celosvětové finanční krizi z roku 2008) více chrání i stabilitu celé ekonomiky, včetně zájmů investorů do nejrůznějších finančních produktů, které jsou na rizikové úvěry případně navázány. 40. Veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poskytovatele úvěru dostatečně zjišťovat poměry spotřebitele (kdy se poskytovatel dopouští správního deliktu, pokud nepostupuje řádně) byly připomenuty i v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18. V uvedeném nálezu dokonce Ústavní soud při zdůrazněném významu a důležitosti předmětné povinnosti poskytovatele zabývat se úvěruschopností spotřebitele dospěl k závěru, že„ (N) ezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.“ Rovněž aktuální judikatura Ústavního soudu tak stojí na tom, že by obecné soudy„ měly poskytovatele úvěrů vést … k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.“ 41. Odvolací soud má tedy s ohledem na vše shora uvedené za to, že v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití § 2 a § 588 o.z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele a tomu odpovídá správný postup soudu prvního stupně. 42. V souzené věci předchůdkyně žalobkyně jako poskytovatelka spotřebitelského úvěru svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného řádně nesplnila. Jak bylo zjištěno z předložených listin, předchůdkyně žalobkyně si od žalovaného vyžádala v zásadě jen informace zachycené v zákaznické kartě, jak sama potvrdila. Podle jejího obsahu měla být ověřována totožnost žalovaného dle občanského průkazu a reálné příjmy žalovaného z pracovního poměru za dva měsíce. Doklady týkající se dalšího tvrzeného příjmu ve výši 6 100 Kč a podstatných výdajů žalovaného, však nebyly nijak blíže zjišťovány a ověřovány. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je však i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.). Pouhé doplnění čísel do formuláře (karty) předchůdkyně žalobkyně k hodnocení klienta (navíc neúplné), aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí„ na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“. Pokud poskytovatel úvěru zkoumá podklady (informace) spotřebitele, musí tyto dokumenty ve smyslu § 78 zákona o spotřebitelském úvěru také uchovávat, nikoli jen poznamenat, že (údajně) existují, popř. co mělo být jejich obsahem. V opačném případě nelze považovat povinnost poskytovatele za splněnou (ani za prokázanou). V tomto směru odvolací soud odkazuje na citovanou judikaturu vyšších soudů (výše), které se přidržel. 43. V souladu se shora citovaným § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel předmětné posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů, neboť i osoba dosahující vysokých příjmů může mít tak vysoké závazky, že není schopna splácet další úvěr. K tomuto porovnání však reálně vzhledem k nedostatku podkladů k příjmům a výdajům žalovaného v daném případě nemohlo dojít. 44. Přípravou obecného formuláře prohlášení spotřebitele (zákaznické karty) a zajištěním jeho podpisu dlužníkem) se samozřejmě poskytovatel úvěru své povinnosti nezprostí a nemůže se následně odvolávat jen na„ nepoctivost“ spotřebitele ve smyslu § 6 o.z. V daném případě měl mít žalovaný podle obsahu zákaznické karty průměrný měsíční příjem ze zaměstnání ve výši 52 949 Kč a další blíže neuvedené příjmy ve výši 6 100 Kč, tj. celkem 59 049 Kč a odhadované měsíční výdaje ve výši 15 000 Kč, žádné jiné závazky ze zápůjčky a nebylo uvedeno, zda měl žalovaný zřízen bankovní účet. Tyto údaje měly být podle obsahu zákaznické karty ověřeny pouze ze dvou mzdových listů za měsíce 4/ 2019 a 5/ 2019 a pracovní smlouvou na dobu neurčitou, která však nebyla předložena. Jinak kolonky týkající předložených„ ověřených dokumentů“ - potvrzení o příjmu, výpisy z bankovního účtu, výměr důchodu, podpory nebo rozhodnutí o přiznání dávky či daňové přiznání, popř. jiné, nebyly zaškrtnuty a ani nebylo tvrzeno, že by tyto či další dokumenty byly žalovaným předloženy a předchůdkyní žalobkyně archivovány, včetně výpisů z insolvenčního rejstříku, centrální evidence exekucí, bankovních registru klientských informací (BRKI) či nebankovního registru klientských informací (NRKI), ve kterých měl mít podle žalobkyně negativní či žádný záznam. Žalobkyně nepředložila ani označenou pracovní smlouvu žalovaného, aby mohl být ověřen jejich obsah a tedy zjištění, ze kterých mohlo být při zkoumání úvěruschopnosti vycházeno, zejména, zda prokazovaná mzda byla obvyklá, když mezi jednotlivými měsíci byl rozdíl ve výši cca 26 000 Kč nebo se jednalo o mimořádné příjmy (viz doplatek variabilního bonusu ve výši 56 000 Kč v dubnu 2019). Z provedených důkazů tedy nelze uzavřít, že částka 59 049 Kč byl obvyklý měsíční příjem žalovaného, neboť jeho měsíční hrubá tarifní mzda byla uvedena ve výši 29 796 Kč a další mzdové položky tvořilo osobní ohodnocení, příplatky, prémie a bonusy. Ve vztahu k výdajům žalovaného pak nebyly označeny vůbec žádné dokumenty, ze kterých mělo být vycházeno. Naopak bylo výslovně uvedeno, že se jednalo o pouhý odhad měsíčních výdajů žadatele. 45. Za tohoto stavu dospěl odvolací soud k závěru, že provedenými důkazy byl skutkový stav ve vztahu k tvrzením žalobkyně prokázán v dostatečném rozsahu pro rozhodnutí a důkaz výslechem obchodního zástupce poskytovatele ([jméno] [anonymizováno]), která měla vyplňovat zákaznickou kartu se žalovaným a ověřovat jeho příjmy a výdaje na základě dokumentů specifikovaných v zákaznické kartě, byl zamítnut pro nadbytečnost. Rozhodné skutečnosti vyplývají ze samotné zákaznické karty, která byla k důkazu provedena. Žalobkyně ani existenci jiných listin, které měly být při uzavření smlouvy předloženy, netvrdila. Důkaz výslechem svědka nemůže nahrazovat povinnost tvrzení tížící účastníka. Již z obsahu zákaznické karty, tedy žalobkyní předloženého dokumentu, který byl zástupcem poskytovatele pořízen pro účely posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, vyplývají údaje o tom, jakým způsobem byly poměry žadatele zkoumány a na základě jakých podkladů (dokumentů) byl učiněn závěr o úvěruschopnosti žadatele. Podle obsahu dokumentu nebylo zejména při zkoumání výdajů žalovaného vycházeno z konkrétních podkladů, které nebyly ani uvedeny, natož aby byly doloženy, ale pouze z jejich odhadu ve výši 15 000 Kč. Celková výše výdajů pak nebyla ani nijak blíže specifikována, v jakém rozsahu se měla týkat nákladů na stravu, bydlení a na další obvyklé výdaje. V této souvislosti nutno souhlasit se žalobkyní, že u výdajů na stravu lze obecně vycházet z částky životního minima (toto lze jen těžko konkrétně prokazovat), nicméně zejména výše výdajů domácnosti žadatele určených na bydlení (zahrnující zejména náklady na nájemné, elektřinu, vodu, plyn a další poplatky, hrazené zpravidla formou inkasa) lze doložit poměrně snadno. V projednávané věci bylo v zákaznické kartě uvedeno, že žadatel je nájemníkem. Nájemní smlouva ani jiný doklad např. SIPO nebo výpis z bankovního účtu, však doloženy nebyly a nebylo ani tvrzeno, kolik činily výdaje žadatele za bydlení. Předchůdkyně žalobkyně si tedy ohledně výdajů žalovaného vystačila jen s tvrzeními žalovaného, která nijak neověřila. 46. Závěry usnesení Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 1543/21 ze dne 22. 6. 2021, na které poukazovala žalobkyně v odvolání, na posouzení projednávané věci nedopadají, neboť nebylo vycházeno ze shodného či obdobného skutkového stavu. Jak vyplývá z odůvodnění citovaného usnesení, nalézací soud vycházel ze zjištění o poměrech žadatele, která nebyla žalovanou stranou zpochybněny. Oproti tomu v projednávané věci nebyl obsah zákaznické karty nesporný a údaje v ní obsažené týkající se výdajů žalovaného nebyly žádným dokladem doloženy. Samotná výše poskytnutého úvěru (100 000 Kč) a celková sjednaná dlužná částka (166 607 Kč) nemá vliv na trvání povinnost zkoumat úvěruschopnost žadatele, neboť i nižší závazky či jejich kumulace spojená s přísnými podmínkami jeho zajištění či utvrzení, může mít obdobné následky jako poskytnutí vyššího úvěru. V projednávané věci navíc jeho výše nebyla zanedbatelná. Podstata zkoumání úvěruschopnosti spočívá v porovnání příjmů a výdajů žadatele, včetně posouzení jeho celkových majetkových poměrů. Pouhé zjištění uspokojivých výdělkových poměrů žadatele, při absenci šetření výdajové stránky, není dostačující pro řádné posouzení úvěruschopnosti žadatele. Nelze rezignovat na tuto povinnost zkoumáním pouze statistických údajů a sofistikovaných modelů, neboť takový přístup by nezabránil poskytování úvěrů osobám, které dosahují vyšších příjmů, ale celkové majetkové poměry, zejména výše jejich dluhů či pravidelných výdajů již neumožňuje přijetí dalšího závazku. Další skutková odlišnost od případu řešeného Ústavním soudem spočívala v tom, že splátky úvěrů byly řádně hrazeny, čímž nebyla úvěruschopnost žadatele ani zpětně zpochybněna, což v projednávané věci nebylo splněno, což svědčí spíše o opačném závěru. 47. Odvolací soud si je vědom toho, že předmětné ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon již nestanoví taxativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Odvolací soud si je taktéž vědom toho, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nelze očekávat hlubší systematické prověřování pravosti a správnosti předložených podkladů, nejsou-li zcela zjevně falešné, nicméně určité podklady musí být k ověření zásadních tvrzení spotřebitele opatřeny a údaje v nich uvedené musí být odborně posouzeny. Pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta (zejména pak již ve fázi vymáhání či insolvence podle dostupných databází), ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat, byť v některých oblastech jen racionálním odhadem. Takovými výdaji jsou především již zmíněné náklady na bydlení. Neověření uváděných výdajů je ale u předchůdkyně žalobkyně jasně účelové – ve snaze uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta. K obdobným závěrům ostatně došel Krajský soud v Praze již v celé řadě dalších případů podobně postupujících poskytovatelů spotřebitelských úvěrů či jejich nástupců, jak ostatně uvedl i soud prvního stupně. 48. Pro úplnost zde odvolací soud dodává, že sjednaný smluvní úrok kamuflovaný do nejrůznějších„ poplatků“ považuje odvolací soud za zcela zjevně nemravný (lichevní). Tuto otázku však nebylo v dané věci potřebné řešit. 49. Důsledkem popsaného postupu předchůdkyně žalobkyně a nesplnění zákonné povinnosti zkoumat úvěruschopnost spotřebitele je absolutní neplatnost dotčené úvěrové smlouvy a v souladu s § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru omezenost postoupeného nároku žalobkyně vůči žalovanému na vrácení pouhého zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru„ v době přiměřené možnostem“ spotřebitele (žalovaného). Jde o speciální úpravu vydání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy (srov. též § 2993 o.z.). Z hlediska výpočtu dlužné částky je situace poměrně snadná. Od celkového poskytnutého úvěru je třeba odečíst realizované platby. V případě zúčtování vzájemného bezdůvodného obohacení soudní praxe dlouhodobě a konstantně vychází ze závěru, že v soudním řízení o žalobě o vrácení plnění z neplatné nebo zrušené smlouvy lze přiznat pouze vrácení toho, oč peněžité plnění žalobce (nebo peněžitá náhrada za ně) přesahuje peněžité plnění (nebo peněžitou náhradu za ně) poskytnuté mu podle smlouvy žalovaným. Při takovém postupu se nevyžaduje (nepředpokládá) projev směřující k započtení (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 3008/2007). O těchto nárocích bylo rozhodnuto výrokem I. rozsudku, který nabyl právní moci a nebyl podroben přezkumu odvolacího soudu. 50. Nárok na další plnění však žalobkyni nenáleží, neboť jiné smluvní nároky (kapitalizovaný či nekapitalizovaný úrok, smluvní pokuty, různé poplatky apod.) nelze podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru úspěšně uplatnit. Proto byl zamítavý výrok II. rozsudku podle § 219 o.s.ř. jako věcně správný potvrzen. 51. O náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně bylo rozhodnuto v souladu s § 142 odst. 2 a § 151 odst. 1 o.s.ř., když převážně úspěšnému žalovanému v tomto řízení žádné náklady nevznikly. Výrok III. rozsudku byl proto podle § 219 o.s.ř. potvrzen jako věcně správný. 52. Vzhledem k tomu, že v odvolacím řízení byl zcela úspěšný žalovaný, kterému však žádné náklady nevznikly, bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 151 odst. 1 o.s.ř., že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Poučení: Proti tomuto rozsudku je dovolání přípustné, jestliže závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání je možno podat ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení tohoto rozsudku k Nejvyššímu soudu České republiky, prostřednictvím Okresního soudu v Mladé Boleslavi. Praha 2. března 2023 Mgr. Roman Fremr v. r. předseda senátu