ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY (anonymizovaný opis) Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Romana Fremra a soudců Mgr. Jany Kajzrové a Mgr. Jana Podaného ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] sídlem [adresa] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] bytem [ulice a číslo], [PSČ] [obec] o 98 516,25 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 2. 6. 2022, č. j. 8 C 53/2022-38, ve spojení s opravným usnesením Okresního soudu v Rakovníku ze dne 6. 10. 2022, č. j. 8 C 53/2022-63 takto: I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II. a III. potvrzuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodnění: 1. Shora citovaným rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku ze dne 2. 6. 2022, č. j. 8 C 53/2022-38 (dále jen„ rozsudek soudu prvního stupně“) bylo rozhodnuto, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 11 022 Kč spolu se zákonnými úroky z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 11 022 Kč od 9. 9. 2021 do zaplacení a částku 57 258,97 Kč spolu se zákonnými úroky z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 57 258,97 Kč od 9. 9. 2021 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). Co do částky 10 094,35 Kč, kapitalizovaných úroků ve výši 1 084,06 Kč, úroků ve výši 11,9 % ročně z částky 21 116,35 Kč od 23. 8. 2021 do 22. 10. 2021 a ve výši 8,5 % ročně z částky 21 116,35 Kč od 23. 10. 2021 do zaplacení, zákonných úroků s prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 10 094,35 Kč od 9. 9. 2021 do zaplacení, částky 20 140,93 Kč, kapitalizovaných úroků ve výši 3 207,97 Kč, úroků ve výši 10,9 % ročně z částky 77 399,90 Kč od 23. 8. 2021 do 21. 10. 2021 a ve výši 8,5 % ročně z částky 77 399,90 Kč od 22. 10. 2021 do zaplacení a zákonných úroků s prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 20 140,93 Kč od 9. 9. 2021 do zaplacení, se žaloba zamítá (výrok II.). Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 1 498 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.). Opravným usnesením Okresního soudu v Rakovníku ze dne 6. 10. 2022, č. j. 8 C 53/2022-63, bylo rozhodnuto o právě záhlaví rozsudku ohledně označení bydliště žalovaného na„ bytem [ulice a číslo], [PSČ] [obec]“ 2. Soud prvního stupně rozhodnutí odůvodnil tím, že věc projednal v nepřítomnosti žalobkyně, která se řádně omluvila, a žalovaného, který se bez omluvy k jednání nedostavil. Uplatněný nárok posoudil podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ o. z.“), a také podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (§ 3016, § 2395, § 2399 odst. 1, § 580 odst. 1, § 588 věta první, § 2991 o. z., § 2 odst. 1, § 86, § 87 odst. 1 věta první zákona o spotřebitelském úvěru). Předmětnou smlouvu posoudil jako smlouvu o úvěru podle § 2395 a násl. o. z., která má ve smyslu § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru povahu spotřebitelského úvěru a jedná se o spotřebitelskou smlouvu podle § 1810 a násl. o. z. Zákon o spotřebitelském úvěru ukládá povinnost věřitele (poskytovatele spotřebitelského úvěru) ještě před uzavřením smlouvy posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele. Takový postup zahrnuje též povinnost ověřit podstatné informace poskytnuté spotřebitelem svědčící o jeho schopnosti splácet sjednaný spotřebitelský úvěr, neboť teprve poté smí věřitel úvěr poskytnout. Věřitel je tedy povinen náležitě a aktivně zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a vyžadovat také doklady k jeho tvrzením. Své povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti přitom nedostojí, vyjde-li jen z objektivně nijak nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele totiž nejsou míněny informace získané pouze od spotřebitele, odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit (k tomu srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalovaného však nepostupovala s řádnou péčí odborníka a nebylo spolehlivě zjištěno, že žalovaný bude schopen dostát svým závazkům ze smlouvy. Z předložených výpisů z účtu žalovaného byl zjištěn pouze jeho tehdejší příjem a z úvěrových zpráv, že se touto otázkou žalobkyně zabývala. Ovšem nedostatečně, neboť nebyla ověřována, natož v tomto řízení doložena výše nákladů na bydlení a výdajů na domácnost, nebyly vůbec zkoumány ani další běžné měsíční výdaje. Žalobkyně navíc neověřovala finanční toky žalovaného, příp. rezervy, stejně tak nezjišťovala případné jeho další finanční závazky, kromě těch, které si sjednal právě u ní. Majetkové poměry žalovaného nebyly zjišťovány dostatečným způsobem a ze strany žalobkyně proto nemohl být učiněn kvalifikovaný závěr o úvěruschopnosti žalovaného, proto uzavřená smlouva o úvěru je podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s § 580 odst. 1 o. z. neplatná. Zákonná povinnost posouzení úvěruschopnosti přitom chrání nejen vlastního spotřebitele před negativními důsledky případné neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně též společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů apod. (srov. citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Poskytnutí úvěru tudíž v daném případě nejen odporuje zákonu, ale také zjevně narušuje veřejný pořádek, a proto je smlouva uzavřená mezi žalobkyní a žalovaným ve smyslu § 588 o. z. neplatná i z tohoto důvodu. Jestliže žalobkyně přes neplatnost smlouvy poskytla žalovanému částky 50 000 Kč a 95 500 Kč, plnila podle § 2991 o. z. bez právního důvodu a vzniklo jí tak ve smyslu § 2991 odst. 1 o. z. právo na vrácení bezdůvodného obohacení, tedy toho, co sama plnila. Žalovaný doposud uhradil pouze 38 978 Kč a 38 241,03 Kč, zbývající část dluhu nezaplatil. Z těchto důvodů soud prvního stupně žalobě vyhověl pouze co do částek 11 022 Kč a 57 258,97 Kč, o které se žalovaný bezdůvodně obohatil a doposud je žalobkyni nevrátil. Vzhledem k tomu, že žalovaný je ve vztahu k vydání uvedeného bezdůvodného obohacení v prodlení (§ 1968 o. z.), vyhověl soud žalobě i ohledně požadovaných zákonných úroků z prodlení z těchto částek (k tomuto nároku srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99, publikován pod č. 5/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a to od 9. 9. 2021, data splatnosti podle předžalobní výzvy k zaplacení, ve výši podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Ve zbývajícím rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 2 a § 142a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), tak, že ve věci jen zčásti úspěšné žalobkyni náleží poměrná náhrada nákladů řízení, které sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 3 941 Kč. S ohledem na poměrný úspěch ve věci v rozsahu jen 38 % (žalobkyně byla ve vztahu k uplatněnému nároku úspěšná co do 69 %, žalovaný tedy co do 31 %) byla žalobkyni přiznána částka 1 498 Kč O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto podle § 160 odst. 1 o. s. ř., když nebylo důvodu stanovit lhůtu delší nebo plnění ve splátkách. 3. Proti zamítavému výroku II. a proti nákladovému výroku III. rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně včasné odvolání. V odvolání uvedla, že posouzení úvěruschopnosti žalovaného před poskytnutím úvěru žalobkyně provedla dostatečně a v souladu s požadavky zákona. V rozsudku bylo žalobkyni vytýkáno, že úvěruschopnost nebyla zkoumána dostatečně, neboť nebyla ověřována natož v tomto řízení doložena výše nákladů na bydlení a výdajů na domácnost, které dle soudu prvního stupně nebyly vůbec zkoumány. Žalobkyni však s ohledem na procesní postup soudu prvního stupně nebyla dána příležitost toto dostatečně doložit a prokázat a ze strany soudu nebyla poučena podle § 118a o. s. ř. Žalobkyně se z jednání z důvodu hospodárnosti a nenavyšování nákladů řízení omluvila a z vlastní iniciativy bez výzvy soudu doplnila, jakým způsobem zkoumala úvěruschopnost žalovaného. Již v žalobě uvedla tvrzení o posuzování úvěruschopnosti s tím, že v případě potřeby k výzvě soudu doloží příslušné důkazy. Pokud tedy soud prvního stupně považoval uvedená tvrzení za nedostatečná k prokázání skutečnosti, že úvěruschopnost a konkrétně výdaje žalovaného byli žalobkyní řádně prověřeny, měl žalobkyni vyzvat k doplnění důkazů a rozhodných skutečností, neboť byla připravena je na výzvu předložit. Žalobkyně proto předpokládala, že splnila svou povinnost tvrzení a unesení důkazního břemene, když si soud žádné další konkrétní důkazy nevyžádal. Žalobkyně vycházela ze své zkušenosti s obdobnými řízeními, v rámci kterých je běžné, že soudy ji vyzývají k doplnění rozhodných skutečností a důkazů o zkoumání výdajů žalovaných prostřednictvím písemné výzvy. Podrobné ověření veškerých výdajů žalovaného je obecně mnohem složitější než ověření příjmů a není možné po poskytovateli úvěru požadovat, aby byly veškeré výdaje objektivně ověřené, jelikož tento požadavek není naplnitelný a nebylo úmyslem zákonodárce tuto povinnost věřiteli uložit. Rozsah posouzení úvěruschopnosti je v zákoně formulován pouze obecně a je předmětem výkladu. Soud prvního stupně s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu a se závěrem o nedostatečnosti postupu žalobce však vytváří dojem, že existují přesně daná pravidla, jak by proces posuzování úvěruschopnosti měl vždy vypadat, což ale neobstojí. Zákon konkrétní postup věřitelů, o tom jakým způsobem mají být zjišťovány a ověřovány informace o schopnosti spotřebitele splácet úvěr, neobsahuje. Ohledně výdajů žalovaného žalobkyně vychází nejen z informaci, které mu v žádosti poskytl žalovaný, ale také z interních a externích databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti klienta (v případě žádosti o úvěr používá žalobce úvěrovou zprávu z Bankovního registru klientských informací, která zahrnuje i údaje z Nebankovního registru klientských informací a dále informace z některých společností patřících do skupiny [anonymizováno] na základě souhlasu, který nám klient udělil v Rámcové smlouvě, dále žalobce také nahlíží do insolvenčního rejstříku). Žalobce dále při posuzování úvěruschopnosti zohledňuje výsledky analýzy výdajů, kterou zpracovává na základě informací o spotřebním koši od Českého statistického úřadu a analýzy výdajů, které v žádostech uvedli ostatní klienti (analýza posuzuje výdaje žadatelů se stejným rodinným stavem, krajem bydliště, věkovou skupinou a typem bydlení). Žalovaný v žádosti o úvěr č. [číslo] uvedl, že hradí splátky jiných úvěrů ve výši 0 Kč měsíčně. Tyto informace si žalobkyně ověřovala z úvěrové zprávy ze dne 8. 11. 2018, kde zjistila, že dlužník má dvě kreditní karty s celkovou měsíční splátkou ve výši 3 500 Kč. Dále vycházela z opatrnosti z částky uvedené v Úvěrové zprávě, jelikož tyto výdaje byly vyšší, než výdaje uvedené klientem. Žalovaný v žádosti o úvěr č. [číslo] uvedl, že hradí splátky jiných úvěrů ve výši 0 Kč měsíčně. Tyto informace si žalobce ověřoval z úvěrové zprávy ze dne 12. 2. 2019, kde zjistil, že dlužník má jeden úvěr s měsíční splátkou ve výši 2 446 Kč a dvě kreditní karty s celkovou měsíční splátkou ve výši 3 500 Kč. Obdobně jako u příjmové stránky žalobkyně vycházela z opatrnosti z částky uvedené v Úvěrové zprávě, jelikož tyto výdaje byly vyšší, než výdaje uvedené klientem, tj. z částky 5 946 Kč. V rámci posuzování výdajů žalovaného zohlednila i nesplátkové produkty, a to tak, že nesplátkový úvěr přepočítá na závazek s měsíční splátkou. K výše uvedeným posuzovaným výdajům vždy připočetla částku 3 140 Kč, kterou si v rozhodné době interně stanovila na základě expertní analýzy. Tato částka pokryla tehdejší výdaje na zajištění výživy a ostatních základních potřeb dlužníka jako například náklady na dopravu, léky, apod. Zohlednila též výsledky analýzy výdajů, kterou zpracovává na základě informací o spotřebním koši od Českého statistického úřadu a analýzy výdajů, které v žádostech uvedli ostatní klienti (analýza posuzuje výdaje žadatelů se stejným rodinným stavem, krajem bydliště, věkovou skupinou a typem bydlení). V rámci expertní analýzy pro stanovení schopnosti splácet vypočítává pro každého klienta tzv. maximální limit splátky. Ten vyjadřuje maximální měsíční splátku úvěru, kterou je klient schopen pravidelně splácet s ohledem na jeho příjem a ostatní pravidelné měsíční platby a náklady. Žalovaný v žádostech o úvěry uvedl informace o příjmech a výdajích jeho domácnosti, a to konkrétně výdaje domácnosti na bydlení 2 000 Kč, jídlo, léky a dopravu 9 000 Kč, splátky ostatních členů domácnosti 0 Kč a příjmy ostatních členů domácnosti 55 000 Kč. Žalovaný ve všech žádostech uvedl, že nemá žádnou vyživovací povinnost. Tyto údaje byly zohledněny v rámci posouzení příjmů a výdajů domácnosti. Žalobkyně v rámci posuzování úvěruschopnosti vypočítává rozdíl mezi příjmy a výdaji domácnosti a rozdíl mezi příjmy a výdaji klienta a z opatrnosti vychází z nižší z těchto částek. Na základě těchto zjištění došla k závěru, že bylo ve schopnostech žalovaného a jeho domácnosti poskytovaný úvěr řádně splácet. O splnění povinnosti postupovat při sjednávání úvěru a posuzování úvěruschopnosti s odbornou péčí svědčí i skutečnost, že další žádosti dlužníka o poskytnutí úvěru žalobkyně zamítla. Žalovaný na poskytnuté úvěry zpočátku hradil řádně a včas, tj. u úvěru č. [číslo] uhradil celkem 28 splátek a u úvěru č. [číslo] uhradil celkem 25 splátek. Z této skutečnosti lze odvodit, že příčina důvodu aktuálního nesplácení dluhu vznikla až po poskytnutí úvěru a nesouvisí s ekonomickou a sociální situací, ve které se žalovaný nacházel v období před poskytnutím úvěru a v době poskytnutí úvěru. Žalovaný byl objektivně schopen v době poskytnutí úvěru dostát svým povinnostem. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku II. a III. změnil a žalobě vyhověl a přiznal jí právo na náhrad nákladů řízení. 4. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nevyjádřil. 5. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou a proti rozhodnutí soudu prvního stupně, proti kterému je odvolání přípustné, přezkoumal v rozsahu podaného odvolání rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“), a shledal odvolání žalobkyně neopodstatněným. 6. Ve výroku I., kterým soud prvního stupně žalobě částečně vyhověl, byl rozsudek soudu prvního stupně odvoláním nedotčen, a nabyl tak samostatně právní moci, a nebyl proto předmětem přezkumu odvolacím soudem (srov. § 206 o. s. ř.). 7. Žalovaný se k jednání odvolacího soudu dne 26. 1. 2023 bez udání důvodů nedostavil, přestože byl řádně předvolán a svoji účast neomluvil ani nepožádal o odročení jednání. Odvolací soud proto věc projednal a rozhodl bez přítomnosti žalovaného (§ 101 odst. 3 o. s. ř.). 8. Soud prvního stupně věc správně posuzoval po právní stránce s ohledem na dobu uzavření předmětné úvěrové smlouvy podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ o. z.“) a podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v platném znění. Skutkové a právní závěry soudu prvního stupně v jeho rozsudku správně stojí primárně na posouzení zkoumání úvěruschopnosti žalovaného žalobkyní. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně má za to, že obdobně jako za předchozí právní úpravy obsažené v zákoně č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, účinné do 30. 11. 2016, je na místě se i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, se z úřední povinností zabývat i bez námitky žalovaného v případě spotřebitelské smlouvy o úvěru předně otázkou, zda ze strany žalobkyně jakožto poskytovatele úvěru byla před vlastním uzavřením smlouvy splněna její zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele (žalovaného). Tento právní závěr ostatně žalobkyně nezpochybňovala, ale tvrdila řádné splnění této povinnosti. 9. Pokud jde o skutková zjištění stran uzavření smlouvy a poskytnutí úvěrů, odkazuje odvolací soud na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Odvolací soud vycházel plně ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, že na základě rámcové smlouvy ze dne 8. 11. 2018, [číslo] dodatků, žalobkyně poskytla žalovanému na běžný účet č. [bankovní účet] peněžní prostředky ve výši 50 000 Kč a ve výši 95 500 Kč, tj. celkem 145 500 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnuté prostředky a úroky ve výši 11,9 %, resp. 10,9 % ročně zaplatit v pravidelných měsíčních splátkách po 2 446 Kč, resp. 1 497 Kč, přičemž splatnost splátek se postupně posunovala a jejich výše snižovala. Žalovaný na úvěr ve výši 50 000 Kč ve splátkách uhradil celkem 38 978 Kč a na úvěr ve výši 95 500 Kč ve splátkách uhradil celkem 38 241,03 Kč. Žalobkyně při poskytování úvěrů provedla scoring žalovaného se zjištěním o předchozím úvěru na stavební spoření a z výpisů z účtu žalovaného u [právnická osoba], č. [bankovní účet] za období od 1. 11. 2018 do 31. 1. 2019 vyplýval příjem žalovaného od [anonymizována tři slova] [obec] v částkách 20 733 Kč (11/ 2018), 20 378 Kč (12/ 2018) a 16 946 Kč (1/ 2019 Kč). Výzvou ze dne 30. 8. 2021 žalobkyně před podáním žaloby vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky, a to nejpozději do 8. 9. 2021. 10. V souladu s obsahem spisu lze dále shrnout, že z předložených listin vyplývá, že žalobkyně k majetkové situaci žalovaného v době poskytování úvěrů nedoložila, že by měla k dispozici potvrzení o zaměstnání žalovaného o výši jeho příjmu, ale byly předloženy pouze tři výpisy z bankovního účtu žalovaného, podle kterých bylo žalovanému poukázán za měsíce listopad a prosinec 2018 a leden 2019 příjem od [anonymizována tři slova] [obec] ve výše uvedených částkách. Podle předložených podkladů žalobkyně nemohla řádně posoudit, z jakého titulu byly žalovanému vypláceny uváděné částky, tj. zda žalovaný měl uzavřený pracovní poměr, jaký byl jeho příjem a zda mu nebyly prováděny nějaké srážky ze mzdy. Výpisy z účtu za období od 1. 11. 2018 do 31. 1. 2019 se navíc týkaly rozhodného období pouze ve vztahu k druhého úvěru, který byl poskytnut 12. 2. 2019, první úvěr byl poskytnut již dne 8. 11. 2018. Na účtu vždy zůstával pouze minimální zůstatek. Z listiny nazvané jako„ aplikační data“ se podává, že žalovaný následně žádal o půjčku žalobkyni v období let 2018 - 2021 36x neúspěšně, úspěšné byly pouze předchozí dvě předmětné žádosti žalovaného. Z této listiny vyplývají osobní údaje žalovaného jako rodinný stav, vzdělání, bydlení, zaměstnání, příjem, výdaje apod., ale tyto údaje nebyly nijak doloženy. 11. Ze žalobkyní předložených důkazů nevyplynulo, že by žalobkyně jakýmkoli způsobem uvedené údaje o poměrech žalovaného zkoumala a ověřovala, vyjma uvedených výpisů z účtu (a to jen před poskytnutím úvěru v roce 2019) o výši měsíčního příjmu žalovaného. Důvod tohoto plnění nebyl podle předložených dokladů nijak doložen (označeny byly pouze jako příchozí platba). Žalobkyně tak nemohla učinit relevantní závěr o poměrech žalovaného, na základě kterých by následně posoudila, zda je žalovaný schopen úvěry splácet. Jak správně zdůraznil soud prvního stupně, žalobkyně nezjišťovala ani náklady (základní výdaje, zejména na bydlení) žalovaného, aby je mohla od příjmů odečíst a mohla dojít k závěru o (ne) dostatku disponibilních prostředků žalovaného na splácení jeho pravidelných úvěrových závazků u žalobkyně. Odvolací soud se s uvedenými závěry soudu prvního stupně plně ztotožňuje. Předložené důkazy nedokládají, že se žalobkyně reálně zajímala o doložení nákladů, které žalovaný hradí na bydlení a další obvyklé životní potřeby. Pokud žalobkyně údajně odhaduje existenční výdaje klienta na základě statistických dat a matematických modelů a analýz, bylo třeba tvrdit konkrétně, z jakých údajů žalobkyně vychází a tyto doložit, což žalobkyně v rámci koncentrace řízení před soudem prvního stupně neučinila a nedoložila. Bez důsledného prověření skutečných podstatných nákladů (výdajů) žalovaného dostupnými reálnými doklady, zejména nákladů na bydlení, nelze tvrzení dlužníka o jeho poměrech objektivně ověřit či statisticky poměřovat. Celková výše poskytnutých úvěrů v částce 145 500 Kč v necelém čtvrtroce není nezanedbatelná ve vztahu k měsíčnímu příjmu žalovaného, neboť ho přesahuje více než sedminásobně. Podle shora uvedených zjištění zde byly objektivní důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného spotřebitelský úvěr splácet, které nebyly žalobkyní doloženými podklady rozptýleny. 12. Žalobkyně v odvolacím řízení nenavrhla nové důkazy k tvrzením o řádném zkoumání úvěruschopnosti žalovaného a odvolací soud vycházel z tvrzení a důkazů navržených před soudem prvního stupně, neboť vzhledem ke koncentraci řízení by ani nebylo možné k nepřípustným novotám přihlížet (srov. § 205a o. s. ř.). Je procesním rizikem účastníka, pokud neoznačí všechny důkazy, kterými disponuje k prokázání svých tvrzení o skutečnostech rozhodných pro posouzení věci. Žalobkyně se k jednání před soudem prvního stupně, ač řádně a včas předvolána, nedostavila, a proto nemohla využít dobrodiní poučení ve smyslu § 118a odst. 1, 3 o. s. ř., aby případně doplnila tvrzení a označila důkazy k prokázání tvrzení, že s odbornou péčí posoudila schopnost spotřebitele (tj. žalovaného) splácet jednotlivé poskytnuté spotřebitelské úvěry. Není povinností soudu prvního stupně před jednáním takové poučení účastníku poskytovat či předestírat své předběžné hodnocení důkazů a vyzývat k navržení a předložení důkazů dalších. Ostatně žalobkyně si byla vědoma své procesní povinnosti rozhodné skutečnosti o zkoumání úvěruschopnosti žalovaného tvrdit a prokazovat, což se projevilo nejen v žalobě, ale i v jejím doplnění a označení důkazů k prokázání těchto tvrzení. Žalobkyně však svá procesní břemena v tomto směru neunesla. 13. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první uvedeného zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. 14. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele. 15. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění ke dni uzavření smlouvy. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli„ rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“ 16. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 17. Podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. 18. Podle § 87 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit. 19. Povinnost posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) byla věřiteli ve spotřebitelských vztazích uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. V právní praxi nebylo výraznějších pochyb o tom, že důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle dřívějšího zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016, byla absolutní neplatnost smlouvy. Odvolací soud má za to, shodně se soudem prvního stupně, že v případě ustanovení § 86 a 87 zákona o spotřebitelském úvěru by použití pouze gramatického výkladu, jenž by v případě porušení povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat (posoudit) úvěruschopnost spotřebitele dovozoval pouhou relativní neplatnost následně uzavřené smlouvy, jednak znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a jednak vedlo k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé nyní jen na jeho vlastní aktivitě. To ovšem nepochybně nebylo záměrem zákonodárce. Odvolací soud proto uzavírá, že v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy, jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele, je nutno vykládat za použití § 2 a § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro širší dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele. 20. Žalobkyně v odvolání shodný závěr soudu prvního stupně nezpochybňovala, proto se odvolací soud touto otázkou podrobněji argumentačně nezabýval. Alespoň ve stručnosti lze odkázat na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 1/10, nebo sp. zn. III. ÚS 4129/18 a také na aktuální rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -679/18, OPR-Finance, k předběžné otázce vznesené českým soudem právě k předmětné právní úpravě zákona o spotřebitelském úvěru, včetně shodného stanoviska generálního advokáta v obdobné věci C -616/18, Cofidis. 21. Odvolací soud tak má s ohledem na popsaný skutkový stav věci, stejně jako soud prvního stupně, za to, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost žalobkyně řádně (s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. v daném případě i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli (žalobkyni), a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Úvěr má být navíc poskytnut jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že zde„ nejsou důvodné pochybnosti“ o schopnosti spotřebitele splácet sjednané splátky. Tím poskytovatel úvěru plní i svou obecnou jednat čestně, transparentně a zohlednit (též) práva a zájmy spotřebitele. Ani jedno žalobkyně nesplnila, právě naopak, a tomu odpovídá též výsledek, byť žalovaný svůj dluh částečně splácel. 22. Jak bylo zjištěno, žalobkyně si od žalovaného vyžádala v zásadě jen informace a doklady týkající se jeho příjmů přicházejících na jeho účet, nicméně podstatné náklady (výdaje) žalovaného nebyly nijak blíže zjišťovány a ověřovány. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je však i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod [číslo] použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb., nebo rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C – 449/13, Consumer Finance). Pouhé doplnění čísel do formuláře žalobkyně k hodnocení klienta, aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány, resp. je zřejmé, že jsou smyšlené, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí„ na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“. V souladu se shora citovaným § 86 odst. 2 zákon č. 257/2016 Sb. poskytovatel předmětné posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. K tomuto porovnání však reálně nedošlo. Zvýšená obezřetnost a důslednost žalobkyně při daném posuzování pak byla na místě i vzhledem k nedoloženým důvodům příjmů žalovaného a jeho hospodaření na běžném účtu. Žalobkyně si přesto ohledně všech výdajů žalovaného vystačila jen s nedoloženými tvrzeními žalovaného a svými matematicko - statistickými modely. 23. Odvolací soud si je vědom toho, že předmětné ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon již nestanoví taxativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Odvolací soud si je taktéž vědom toho, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nicméně pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta (zejména pak již ve fázi vymáhání či insolvence podle dostupných databází), ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat, byť v některých oblastech jen racionálním odhadem. Takovými výdaji jsou především již zmíněné náklady na bydlení. K obdobným závěrům ostatně došel Krajský soud v Praze např. v rozhodnutí sp. zn. 27 Co 143/2019, ale v celé řadě dalších případů, včetně věci sp. zn. 23 Co 89/2020, která se týkala stejné žalobkyně. 24. Důsledkem tohoto postupu žalobkyně a nesplnění zákonné povinnosti je absolutní neplatnost dotčené úvěrové smlouvy a v souladu s § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru omezenost nároku žalobkyně vůči žalovanému na vrácení pouhého zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru„ v době přiměřené možnostem“ spotřebitele (žalované). Jde o speciální úpravu vydání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy (srov. též § 2993 o. z.). 25. Z hlediska výpočtu dlužné částky je situace poměrně snadná. Od celkového poskytnutého úvěru je třeba odečíst realizované platby, jak to správně provedl již soud prvního stupně. V případě zúčtování vzájemného bezdůvodného obohacení soudní praxe dlouhodobě a konstantně vychází ze závěru, že v soudním řízení o žalobě o vrácení plnění z neplatné nebo zrušené smlouvy lze přiznat pouze vrácení toho, oč peněžité plnění žalobce (nebo peněžitá náhrada za ně) přesahuje peněžité plnění (nebo peněžitou náhradu za ně) poskytnuté mu podle smlouvy žalovaným. Při takovém postupu se nevyžaduje (nepředpokládá) projev směřující k započtení (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 3008/2007). Žalobkyni tak žádné další plnění nenáleží, neboť jiné smluvní nároky (kapitalizovaný či nekapitalizovaný úrok, smluvní pokuty, různé poplatky apod.) nelze podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru úspěšně uplatnit. Zákonný úrok z prodlení podle § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. byl z přiznané jistiny žalobkyni přiznán. 26. Z uvedených důvodů odvolací soud napadený zamítavý výrok II. rozsudku podle § 219 o. s. ř. potvrdil, neboť jde o rozhodnutí věcně správné. 27. Jako věcně správný byl podle § 219 o. s. ř. potvrzen i výrok III. o nákladech řízení, jež byly s ohledem na částečný úspěch žalobkyně uloženy v alikvotní části podle § 142 odst. 2 a § 151 odst. 1 o. s. ř. Pro zjednodušení zde odvolací soud odkazuje na správné vyčíslení soudem prvního stupně, které žalobkyně nijak nezpochybňovala, když nesprávnost rozhodnutí o nákladech spojovala jen s věcí samou. Správná je i lhůta k plnění podle § 160 odst. 1 o. s. ř. 28. O náhradě nákladů řízení před odvolacím soudem bylo rozhodnuto za použití § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, když úspěšným účastníkem v odvolacím řízení byl žalovaný, kterému žádné náklady s tímto řízením nevznikly. Poučení: Proti tomuto rozsudku je dovolání přípustné, jestliže závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání je možno podat ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení tohoto rozsudku k Nejvyššímu soudu České republiky, prostřednictvím Okresního soudu v Rakovníku. Praha 26. ledna 2023 Mgr. Roman Fremr v.r. předseda senátu