ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY (anonymizovaný opis) Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Romana Fremra a soudců Mgr. Jany Kajzrové a Mgr. Jana Podaného ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] sídlem [adresa] zastoupené advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] bytem [adresa] o zaplacení částky 35 415 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 30. 8. 2022, č. j. 6 C 122/2022-65 takto: I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II. a III. potvrzuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodnění: 1. Rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 30. 8. 2022, č. j. 6 C 122/2022-65 (dále jen„ rozsudek soudu prvního stupně“) bylo rozhodnuto, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 11 600 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 11 600 Kč od 19. 7. 2022 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.). Žaloba, o zaplacení částky ve výši 23 815 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 12 560,70 Kč od 18. 3. 2022 do 18. 7. 2022, se zákonným úrokem z prodlení z částky 960,70 Kč od 19. 7. 2022 do zaplacení, s úrokem ve výši 44,1 % ročně z částky 12 560,70 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení a s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 892,76 Kč, se zamítá (výrok II.). Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Žalobkyně je povinna zaplatit ČR – Okresnímu soudu v Benešově doplatek soudního poplatku ve výši 354 Kč, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok IV.). 2. Rozsudek byl odůvodněn tím, že soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že smlouva o zápůjčce [číslo] uzavřená dne 7. 11. 2019 mezi právní předchůdkyní žalobkyně - společností [právnická osoba] a žalovaným je neplatná, neboť se právní předchůdkyně žalobkyně v rozporu s ustanovením § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru nezabývala otázkou schopnosti žalovaného danou zápůjčku řádně splatit. K otázce zkoumání úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně v žalobě neuvedla žádná skutková tvrzení, ani neoznačila žádné důkazy. Bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému na základě shora uvedené smlouvy o zápůjčce částku 16 000 Kč, která byla posouzena jako bezdůvodné obohacení na straně žalovaného, které by měl žalovaný žalobkyni jako právnímu nástupci věřitele vydat. Ze žalobních tvrzení vyplývá, že žalovaný uhradil právní předchůdkyni žalobkyně na jistinu dlužné částky částku ve výši 4 400 Kč a zbývá tedy zaplatit částka 11 600 Kč. Žalovaný je proto povinen zaplatit žalobkyni částku 11 600 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 11 600 Kč od 19. 7. 2022 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení z této částky, a to ode dne následujícího po doručení žaloby, jelikož v řízení nebylo zjištěno, že by žalobkyně ve smyslu § 1958 odst. 2 o.z. vyzvala žalovaného ke splnění dluhu před tímto datem. Ve zbývajícím rozsahu požadované jistiny byla žaloba zamítnuta, a to včetně příslušenství sestávajícího z úroků (mají oporu v neplatné smlouvě) a úroků z prodlení (požadovaných za období, kdy jednotlivé částky nemohly být s ohledem na absenci výzvy k vydání bezdůvodného obohacení splatné). O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.s.ř.“) tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů, neboť poměr úspěchu a neúspěchu obou účastníků byl v řízení z procesního hlediska téměř shodný. Žalobkyni byla uložena povinnost zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Benešově, doplatek soudního poplatku ve výši 354 Kč podle Položky č. 1 odst. 1 písm. b) Sazebníku soudních poplatků, neboť žalobkyně uhradila za návrh na zahájení řízení pouze částku 1 417 Kč, přičemž výše soudního poplatku je stanovena částkou 1 771 Kč. 3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala včasné odvolání pouze žalobkyně, a to proti zamítavému výroku II. a výroku III. o nákladech řízení. Žalobkyně v odvolání nesouhlasila se závěrem soudu prvního stupně, že nedostatečně doložila důkazní prostředky k prokázání posouzení úvěruschopnosti žalovaného s vynaložením odborné péče, dále nebylo prokázáno, že právní předchůdce žalobce před uzavřením smlouvy nespoléhal jen na sdělení žalovaného obsažené v zákaznické kartě, z čehož učinil závěr, že nebyla splněna povinnost právního předchůdce žalobce s odbornou péčí posoudit schopnost žalovaného poskytnutý úvěr splácet. Zdůraznila, že proces zkoumání úvěruschopnosti je třeba v každém konkrétním případě posuzovat individuálně. V daném případě činila celková půjčená částka 16 000 Kč a žalovaný se zavázal uhradit ji v rámci 24 měsíčních splátek. Jednalo se o krátkodobý úvěr s nízkou nominální hodnotou, který byl poskytnut nebankovním poskytovatelem spotřebitelských úvěrů pod zákonným dohleden České národní banky. Před poskytnutím předmětného úvěru byla s vázaným zástupcem právního předchůdce žalobce sepsána žádost o spotřebitelský úvěr - zákaznická karta. Vázaný zástupce před podpisem předmětné Smlouvy řádně a odborně, ve smyslu výše uvedeného, ověřil příjmy a výdaje žalovaného, a to prostřednictvím dvou výplatních pásek za měsíce srpen a září roku 2019. Dále byly ověřeny zdroje těchto příjmů, tedy že je žalovaný zaměstnaný u [právnická osoba] [příjmení], se sídlem [adresa]. Soud prvního stupně nesprávně právně posoudil předmětný spor, kdy nepostupoval v souladu s požadavkem právní jistoty při rozhodování ve skutkově i právně shodných věcech ve smyslu judikatury Ústavního soudu, zejména rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 3236/18 ze dne 9. 4. 2019. Žalobkyně dále poukázala na závěry rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1543/21 ze dne 22. 6. 2021. V uvedených věcech se jednalo o zcela právně a skutkově obdobný nárok jako v případě žalovaného nároku, kdy úvěr poskytl právní předchůdce žalobkyně, jednalo se o krátkodobý úvěr s nízkou nominální hodnotou. Byla vyplněna totožná zákaznická karta, byly tvrzeny naprosto obdobné skutečnosti, tedy byly doloženy výplatní pásky, respektive výpisy z bankovního účtu žalovaného, dále byl doložen a ověřen zdroj příjmu žalovaného, taktéž byla provedena lustrace v rámci insolvenčního rejstříku a centrální evidence exekucí, kdy v rámci obou lustrací nebylo nalezeno žádné aktivní insolvenční či exekuční řízení. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud rozsudek změnil tak, že žalobě zcela vyhověl a přiznal žalobkyni náhradu nákladů obou řízení, popř. rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 4. Žalovaný se k odvolání nevyjádřil. 5. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou a proti rozhodnutí soudu prvního stupně, proti kterému je odvolání přípustné, přezkoumal v rozsahu podaného odvolání rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.s.ř.“), a shledal odvolání žalobkyně neopodstatněným. 6. Vyjma odvoláním napadených výroků II. a III. nabyl rozsudek právní moci. Žalovaný byl k jednání odvolacího soudu řádně a včas předvolán, z účasti na jednání odvolacího soudu se neomluvil a nepožádal o jeho odročení, a proto odvolací soud věc projednal bez jeho účasti a vycházel z provedených důkazů a obsahu spisu (§ 101 odst. 3 o.s.ř.). 7. Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně k otázce zkoumání úvěruschopnosti žalovaného jejím právním předchůdcem neuvedla žádná skutková tvrzení ani neoznačila žádné důkazy. Proto částečně zopakoval dokazování listinnými důkazy, ze kterých soud prvního stupně neučinil žádná skutková zjištění (srov. § 213 odst. 3 o.s.ř.). Po takto doplněném doplnění dokazování dospěl odvolací soud k následujícím skutkovým zjištěním. Ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že společnost [právnická osoba], [IČO], uzavřela dne 7. 11. 2019 smlouvu o zápůjčce se žalovaným ([číslo] s produktovým názvem [anonymizováno 6 slov] [rok]), na základě které mu poskytla částku 16 000 Kč. Ve smlouvě byl sjednán úrok ve výši 44 % p.a. a RPSN činila 99,66 % Žalovaný se ve smlouvě zavázal vrátit poskytnutou částku a zaplatit poplatek ve výši 17 492 Kč, tj. celkem ve výši 33 492 Kč ve 24 měsíčních splátkách po 1 396 Kč Součástí smlouvy byly smluvní podmínky smlouvy o zápůjčce. [právnická osoba] postoupila pohledávku z této smlouvy za žalovaným žalobkyni smlouvou o postoupení ze dne 28. 1. 2022 s účinností ke dni 1. 2. 2022. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 1. 2. 2022. Žalobkyně žalovaného vyzvala k úhradě dluhu včetně příslušenství předžalobní upomínkou ze dne 20. 5. 2022. 8. K otázce zkoumání úvěruschopnosti žalovaného právním předchůdcem žalobkyně bylo zjištěno, že zástupcem právního předchůdce žalobkyně byla vyplněna se žalovaným zákaznická karta. Z jejího obsahu se podává, že žalovaný byl svobodný a žil se svými rodiči. Dosáhl učňovského vzdělání. Byl zaměstnán jako [anonymizováno] na plný úvazek u [jméno] [příjmení] v [obec]. Jeho průměrný měsíční příjem ze zaměstnání činil 12 797 Kč, což doložil výplatními páskami za měsíce 8/ 2019 a 9/ 2019. Údaje o zaměstnání měly být ověřeny i z pracovní smlouvy, která však soudu předložena nebyla. Další uvedený příjem žalovaného byl z částečného invalidního důchodu ve výši 6 602 Kč, jehož výplata byla doložena výpisem z bankovního účtu žalovaného. Dále byly uvedeny„ další čisté měsíční příjmy domácnosti“ ve výši 30 000 Kč, které však nebyly blíže specifikovány ani doloženy. Odhadované běžné měsíční výdaje činily 4 000 Kč a vedle toho platil interní splátky PF ve výši 6 388 Kč. Účelem poskytnutí úvěru byly běžné výdaje domácnosti. Podle předloženého seznamu exekucí byly proti žalovanému zahájeny čtyři exekuce, a to dne 4. 2. 2021, 11. 10. 2021, 8. 12. 2021 a 29. 3. 2022. Z výpisů z bankovního účtu žalovaného za období od 1.9 2019 do 31. 10. 2019 se dále podává, že celkové příjmy činily 24 740,01 Kč a celkové výdaje činily 24 697,02 Kč a konečný zůstatek činil - 49,31 Kč. Na účet docházela výše uvedená mzda a invalidní důchod. Účel dalších příchozích a odchozích plateb nebyl specifikován. 9. Žalovaný ve smlouvě vystupoval jako spotřebitel, předchůdkyně žalobkyně jako podnikatel v daném oboru, šlo tedy o spotřebitelský úvěr, u něhož je třeba se skutkově zabývat i tím, zda a jak poskytovatel zkoumal schopnost spotřebitele úvěr (zápůjčku) splácet. 10. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první uvedeného zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. 11. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele. 12. Ustanovení § 78 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ukládá povinnost poskytovateli a zprostředkovateli při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizovat dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem. Poskytovatel při plnění povinnosti podle odstavce 1 má uchovávat mimo jiné dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle § 88 odst. 1 (srov. odst. 2 písm. b). Poskytovatel a zprostředkovatel uchovává dokumenty a záznamy podle odstavce 1 po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly, nebo 1 rok ode dne, kdy byla žádost spotřebitele o poskytnutí spotřebitelského úvěru zamítnuta. Povinnost uchovávat tyto dokumenty a záznamy podle jiných právních předpisů tím není dotčena (odst. 4). Povinnost uvedenou v odstavci 1 má i právní nástupce poskytovatele nebo zprostředkovatele a ten, jehož oprávnění k činnosti zaniklo nebo bylo zrušeno (odst. 5). Záznam komunikace se spotřebitelem se pořizuje písemně nebo jiným průkazným způsobem a obsahuje datum komunikace, dostatečnou identifikaci stran komunikace a obsah komunikace (odst. 6). 13. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění ke dni uzavření smlouvy. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli„ rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“ 14. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 15. Podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. 16. Podle § 87 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit. 17. Odvolací soud zcela souhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že nelze mít za splněnou povinnost žalobkyně (resp. její předchůdkyně) řádně (s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli, a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Úvěr má být navíc poskytnut jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že zde„ nejsou důvodné pochybnosti“ o schopnosti spotřebitele splácet sjednané splátky. Tím poskytovatel úvěru plní i svou obecnou jednat čestně, transparentně a zohlednit (též) práva a zájmy spotřebitele. To nepochybně poskytovatelka nesplnila, právě naopak, a tomu odpovídá též výsledek, když žalovaný na dluh plnil pouze částečně. 18. Povinnost posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) byla věřiteli ve spotřebitelských vztazích uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. V právní praxi nebylo výraznějších pochyb o tom, že důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle dřívějšího zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016, byla absolutní neplatnost smlouvy. Ačkoli tento dřívější zákon o spotřebitelském úvěru výslovně nestanovil, že následkem porušení povinností podle § 9 odst. 1 tohoto zákona je absolutní neplatnost smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, bylo taktéž v mnoha rozhodnutích finančního arbitra opakovaně konstatováno, že tento výklad je z hlediska ochrany spotřebitele nutný a nasvědčuje mu i legislativní vývoj ochrany spotřebitele a samotné právní úpravy spotřebitelských úvěrů a jejich zprostředkování (viz např. nález finančního arbitra ze dne 20. 3. 2017, sp.zn. FA/4056/2017, FA/SU/374 /2015, ze dne 23. 7. 2015, sp.zn. FA/7819/2015, FA/SU/208 /2014, ze dne 28. 5. 2018, č.j. FA/SR/SU /1192/2017 – 20 aj.). 19. Pouze jazykový výklad nové právní úpravy účinné od 1. 12. 2016 a obsažené v § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb. by (zejména vzhledem k druhé větě § 87 odst. 1 mohl nasvědčovat, že touto změnou došlo ke změně zákonného důsledku porušení kontinuálně stanovené povinnosti poskytovatele úvěru v tom směru, že nově jím bude nikoli absolutní, ale pouhá relativní neplatnost dotčené smlouvy, kterou, jako takovou, by měl soud zkoumat pouze k námitce spotřebitele. To ostatně žalobkyně zdůrazňovala v odvolacím řízení. 20. Při výkladu a aplikaci právních předpisů však nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze ale současně tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil. K výkladu právních norem Ústavní soud již v usnesení svého pléna ze dne 3. 4. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 92/06, zdůraznil, že„ (O) becný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad“ (srov. též nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96). Jinými slovy, soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Jestliže interpretace právní normy za použití jazykové metody výkladu vede k nerozumným výsledkům, zakládajícím neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty, je na místě použít další výkladové metody, jako je metoda výkladu systematického, logického, teleologického či historického, které by přiměřeně korigovaly interpretační výsledky plynoucí ze základního, nikoliv však jediného, výkladu jazykového. 21. Zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, jímž se v této věci právní vztahy řídí, vychází ze zásady rovnosti stran, kdy fakticky nerovné postavení spotřebitele ve vztahu s podnikatelem je dorovnáváno dotčenou právní úpravou směřující k vyvážení této faktické nerovnosti, projevující se ochranou slabší strany. Při jeho výkladu je třeba si uvědomit, že spotřebitel je skutečně slabší stranou, a je tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněn. Nemá na rozdíl od poskytovatelů před uzavřením smlouvy znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing, ekonomickou sílu, nemá možnost stanovovat si smluvní podmínky, když smlouvy bývají uzavírány jako adhezní, apod. Současně již z podstaty věci si peněžní prostředky ze spotřebitelského úvěru nejčastěji obstarávají takové osoby, které volných peněžních prostředků zpravidla nemají mnoho nazbyt, nebo je dokonce zcela postrádají, a jejich cílem je úvěr (někdy za každou cenu) získat. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Také proto je zákonem povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána nikoli spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Pro naznačené nerovné postavení smluvních stran je tedy na místě tuto nerovnováhu účinně v případě sporu vyvažovat. Relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele toto účinné vyvažování znemožňuje, ba naopak by se v jejím důsledku stala pouze relativní i celá zákonem stanovená ochrana spotřebitele jako taková. Bez toho, aby soud sám ex offo mohl přihlédnout k tomu, zda poskytovatel dostál své zákonné povinnosti, či zda naopak nastaly zákonné důsledky jejího porušení v podobě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, je ochrana spotřebitele touto úpravou zamýšlená pouze iluzorní. 22. Tento náhled, odmítající relativní neplatnost jakožto nedostatečný nástroj ochrany spotřebitele, je dlouhodobě sdílen i judikaturou Ústavního soudu. Již v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo zdůrazněno, že koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv chápe Ústavní soud jako nesouladnou i s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, která je neslučitelná s podstatou a účelem takové právní úpravy, jež má být projevem zásady ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele), v soukromém právu korigující uplatnění zásady autonomie vůle (viz bod 41. citovaného rozhodnutí). 23. Odvolací soud má tak za to, že rovněž v případě ustanovení § 86 a 87 zákona o spotřebitelském úvěru by použití pouze gramatického výkladu, jenž by v případě porušení povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat (posoudit) úvěruschopnost spotřebitele dovozoval pouhou relativní neplatnost následně uzavřené smlouvy, jednak znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a jednak vedlo k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé nyní jen na jeho vlastní aktivitě. To ovšem nepochybně nebylo záměrem zákonodárce. 24. V důvodové zprávě k zákonu č. 257/2016 Sb. je v souvislosti s úpravou posuzování úvěruschopnosti uvedeno:„ (s ) tanoví se najisto, že věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud výsledek posouzení úvěruschopnosti napovídá, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Jedná se o posílení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet.“ Z povahy věci, a rovněž s přihlédnutím k citované důvodové zprávě, smyslem institutu posuzování úvěruschopnosti spotřebitele před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru je vyhnout se situacím, kdy by úvěr byl poskytnut i osobám, u nichž by bylo lze důvodně pochybovat o tom, že budou schopny úvěr splácet. Účelem této úpravy je tedy především předejít případnému nezvladatelnému zadlužování těch spotřebitelů, kteří by mohli skončit ve spirále dluhů, předlužení a insolvence se všemi negativními důsledky s tím spojenými, včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů, jejich přechodu do šedé ekonomiky atd., jak se nezřídka u narůstajícího počtu dlužníků stává. V současné době jsou již nadto zřejmé negativní celospolečenské dopady ponechání vývoje spotřebitelských vztahů pouze na nikterak neomezené smluvní volnosti. Tyto celospolečenské souvislosti negativních sociálních důsledků předlužení spotřebitele s (prevenční) povinností posouzení úvěruschopnosti byly zmiňovány mj. i v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. V uvedené právní úpravě se proto projevuje zájem na zachování veřejného pořádku, neboť uvedená pravidla a hodnoty jsou takového celospolečenského významu, že jejich porušení nelze akceptovat a právní jednání zjevně narušující veřejný pořádek má za následek jeho absolutní neplatnost, ke které soud přihlíží i bez námitky (§ 588 občanského zákoníku). 25. Pokud tedy záměrem zákonodárce v nové právní úpravě nebylo oslabení ochrany spotřebitele, ale naopak její posílení, není logický výklad změněné právní úpravy tak, že dosavadní následek neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele spočívající v absolutní neplatnosti smlouvy bude napříště posuzován již jen jako pouhá neplatnost relativní. Tento výklad činí ochranu spotřebitele podmíněnou vznesením námitky neplatnosti ze strany spotřebitele (navíc jen v omezené lhůtě), čímž ji relativizuje a zjevně oslabuje. Není tak v souladu nejen s uvedeným smyslem a účelem dané úpravy, ale ani v souladu s výkladem historickým, beroucím v potaz zásady, standardy a trendy v ochraně spotřebitele, včetně soudní judikatury, ale naopak dosavadní vývoj v této oblasti práva vrací o mnoho let zpět. 26. Současně, pokud má nová právní úprava za cíl„ posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být touto úpravou dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností, a to případně i stanovením účinných sankcí, a to i soukromoprávních. Pouhá relativní neplatnost (která s přihlédnutím ke své povaze nemusí být ani přes soudní projednání věci uplatněna a takto zohledněna), na rozdíl od neplatnosti absolutní, takovou účinnou sankcí zjevně být nemůže. Totéž platí pro případné veřejnoprávní sankce. 27. Odvolací soud zde připomíná, že české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13 EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48/ES. Článek 8 směrnice č. 2008/48/ES ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných„ případně“ od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být„ účinné, přiměřené a odrazující.“ 28. Směrnice samy sice nemají tzv. přímý horizontální účinek, jak žalobkyně uvedla, a textu směrnice se proto nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU, dříve ESD, ve věci C -91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp.zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 79/2013). Postulát o ochraně spotřebitele obsažený v dotčených směrnicích směřuje především k zákonodárci (aby správně provedl transpozici směrnice do národního práva), nicméně v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva ex offo eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -106/89, Marleasing SA, ve vztahu k úvěrům pak ve věci C -377/14, Radlinger, nebo C -76/10, Pohotovosť). 29. Uvedená interpretace jasně vyplývá i z rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -679/18, OPR-Finance, k předběžné otázce vznesené českým soudem právě k předmětné právní úpravě zákona o spotřebitelském úvěru, včetně shodného stanoviska generálního advokáta v obdobné věci C -616/18, Cofidis. Soudní dvůr EU ve věci OPR-Finance uzavřel, že„ články 8 a 23 směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku … musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ 30. Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem) byla připuštěna i v již zmíněném usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34. a 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu). Tehdy byla řešena právě otázka relativní neplatnosti, a to v § 55 odst. 2 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. ve znění do 31. 7. 2010. 31. Výklad předmětného ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., stanovícího důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, aby respektoval smysl a účel daného ustanovení (teleologický výklad), kontinuitu (historický výklad) a dosavadní vývojové trendy v dané právní oblasti (výklad z judikatury), a aby se současně jednalo o výklad eurokonformní, tak nepřipouští, aby důsledkem uvedeného porušení povinnosti věřitele (poskytovatele úvěru) byla pouhá relativní neplatnost. Zákonem stanovenou neplatnost, k níž v důsledku daného porušení dochází, je nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti. 32. Uvedené chápání důsledku dotčeného porušení povinnosti poskytovatele spotřebitelského úvěru vyplývá nadto i z podstaty a rozdílnosti institutu neplatnosti relativní na straně jedné a absolutní na straně druhé. V souladu s ustanovením § 586 odst. 1 o. z. (v němž jsou upraveny následky relativní neplatnosti) je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. Podle odst. 2 citovaného ustanovení nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné. Naproti tomu podle ustanovení § 588 věty první o. z. (v němž jsou upraveny důsledky absolutní neplatnosti) soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. 33. V případě dotčeného porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele není neplatnost za těchto okolností uzavřené úvěrové smlouvy stanovena jen na ochranu úvěru neschopného spotřebitele, a již z tohoto důvodu je nahlížení na smlouvu uzavřenou při porušení dané povinnosti jako pouze relativně neplatnou (ve smyslu citovaného § 586 o. z.) problematické. Stejnou (ne-li větší) měrou je tato neplatnost stanovena též na ochranu druhé smluvní strany, poskytovatele úvěru, v jehož zájmu bezesporu je, aby byl úvěr řádně splácen, aby tohoto byl zavázaný spotřebitel schopen. Řádné splnění povinnosti odborného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele tak chrání i pozici samotných věřitelů, neboť snižuje riziko poskytovatelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Současně pak v neposlední řadě chrání i veškeré další potenciální věřitele úvěrovaného spotřebitele, včetně věřitelů nefinančních, před možným předlužením spotřebitele a jeho pádem do insolvence se všemi důsledky s tím souvisejícími, především pak omezením reálné možnosti uspokojení pohledávek případných dalších potenciálních věřitelů spotřebitele (viz též již shora zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp.zn. 33 Cdo 2178/2018). Celospolečenský (veřejný) zájem na prevenci předlužování, jejímž prostředkem rovněž institut posuzování úvěruschopnosti je, byl zmíněn již shora. Zákon tak zdůrazňuje zájem na prevenci předlužování spotřebitelů a snaží se potírat navazující predátorské praktiky některých poskytovatelů úvěru (tzv.„ úvěrových šmejdů“), kteří poskytují (zhusta velmi nevýhodné) úvěry téměř výhradně osobám, které úvěruschopné nejsou. Zákon tím také (zejména po celosvětové finanční krizi z roku 2008) více chrání i stabilitu celé ekonomiky, včetně zájmů investorů do nejrůznějších finančních produktů, které jsou na rizikové úvěry případně navázány. 34. Veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poskytovatele úvěru dostatečně zjišťovat poměry spotřebitele (kdy se poskytovatel dopouští správního deliktu, pokud nepostupuje řádně) byly připomenuty i v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18. V uvedeném nálezu dokonce Ústavní soud při zdůrazněném významu a důležitosti předmětné povinnosti poskytovatele zabývat se úvěruschopností spotřebitele dospěl k závěru, že„ (N) ezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.“ Rovněž aktuální judikatura Ústavního soudu tak stojí na tom, že by obecné soudy„ měly poskytovatele úvěrů vést … k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.“ 35. Odvolací soud má tedy s ohledem na vše shora uvedené za to, že v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití § 2 a § 588 o.z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele a tomu odpovídá správný postup soudu prvního stupně. 36. V souzené věci žalobkyně (její předchůdce jako poskytovatel spotřebitelského úvěru) svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného řádně nesplnila. Jak bylo zjištěno, předchůdce žalobkyně si od žalovaného vyžádal v zásadě jen informace zachycené v zákaznické kartě. Z označených příjmů žalovaného byly ověřovány příjmy z pracovního poměru a z invalidního důchodu, nikoliv však„ další čisté příjmy domácnosti“ ve výši 30 000 Kč měsíčně, přestože podle obsahu karty byly zahrnuty do kalkulovaných celkových příjmů ve výši 49 399 Kč. V zákaznické kartě se neuvádí, o jaké příjmy se mělo jednat a k tvrzení, že se zřejmě mělo jednat o příjmy rodičů žalovaného, nebyly označeny důkazy. Z hlediska zkoumání schopnosti žalovaného splácet úvěr je však významné, že nebyly nijak blíže zjišťovány ani ověřovány výdaje žalovaného, které byly stanoveny v podstatě pouze na základě odhadu. Pouze„ interní splátky PF“ mohly být poskytovateli úvěru známy, pokud se jednalo o splátky„ interních“ předchozích závazků, avšak ani ty nebyly nijak specifikovány a doloženy. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je však i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.). Pouhé doplnění čísel do formuláře (karty) poskytovatele úvěru k hodnocení klienta (navíc neúplné), aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí„ na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“. Pokud poskytovatel úvěru zkoumá podklady (informace) spotřebitele, musí tyto dokumenty ve smyslu § 78 zákona o spotřebitelském úvěru také uchovávat, nikoli jen poznamenat, že (údajně) existují, popř. co mělo být jejich obsahem. V opačném případě nelze považovat povinnost poskytovatele za splněnou (ani za prokázanou). V tomto směru odvolací soud odkazuje na citovanou judikaturu vyšších soudů (výše), které se přidržel. 37. V souladu se shora citovaným § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel předmětné posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. K tomuto porovnání však reálně vzhledem k nedostatku podkladů k příjmům a zejména výdajům žalovaného v daném případě nemohlo dojít. 38. Obezřetnost a důslednost předchůdce žalobkyně při daném posuzování pak byla na místě i vzhledem k nereálným údajům uvedeným ze strany žalovaného. Přípravou obecného formuláře prohlášení spotřebitele (a zajištěním jeho podpisu dlužníkem) se samozřejmě poskytovatel úvěru své povinnosti nezprostí a nemůže se následně odvolávat jen na„ nepoctivost“ spotřebitele ve smyslu § 6 o.z. Ve vztahu k výdajům žalovaného nebyly označeny vůbec žádné dokumenty, ze kterých mělo být při posouzení vycházeno. Naopak bylo výslovně uvedeno, že se jednalo o pouhý odhad měsíčních výdajů žadatele. Žalobkyně přes poučení soudem prvního stupně podle § 118a odst. 3 o.s.ř. a poskytnutí dodatečné lhůty v trvání 30 dnů, další důkazy k prokázání tvrzení o zkoumání úvěruschopnosti žadatele neoznačila a nepředložila, s tím, že dalšími důkazy nedisponuje, což potvrdila i při jednání odvolacího soudu. 39. Za tohoto stavu bylo nadbytečným provádět důkaz výslechem obchodního zástupce poskytovatele, když již z obsahu zákaznické karty, tedy žalobkyní předloženého dokumentu, který byl zástupcem poskytovatele pořízen pro účely posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, vyplývají údaje o tom, jakým způsobem byly poměry žadatele zkoumány a na základě jakých podkladů (dokumentů) byl učiněn závěr o úvěruschopnosti žadatele. Podle obsahu dokumentu nebylo zejména při zkoumání výdajů žalovaného vycházeno z konkrétních podkladů, které nebyly ani konkrétně uvedeny, natož aby byly doloženy, ale pouze z jejich odhadu ve výši 4 000 Kč. Celková výše těchto výdajů pak nebyla ani nijak blíže specifikována, v jakém rozsahu se měla týkat nákladů na stravu, bydlení a na další obvyklé výdaje. V této souvislosti nutno zdůraznit, že u výdajů na stravu lze obecně vycházet z částky životního minima (toto lze jen těžko konkrétně prokazovat), nicméně zejména výše výdajů domácnosti žadatele určených na bydlení (zahrnující zejména náklady na nájemné, elektřinu, vodu, plyn a další poplatky, hrazené zpravidla formou inkasa) lze doložit poměrně snadno. V projednávané věci bylo v zákaznické kartě uvedeno, že žadatel žije s rodiči. Smlouva či prohlášení rodičů ani jiný doklad např. SIPO, však doloženy nebyly a nebylo ani tvrzeno, kolik činily výdaje žadatele za bydlení. Navíc výše odhadovaných celkových výdajů žadatele rámcově neodpovídá obvyklým výdajům na bydlení v České republice. Nelze uvěřit ani skutečnosti, že žalovaný tímto zohlednil všechny své obvyklé výdaje, včetně výdajů na dopravu do zaměstnání, popř. další obvyklé výdaje (na volnočasové aktivity, na ošacení, komunikační prostředky, má-li podle prohlášení např. svůj mobilní telefon, emailovou adresu, připojení k internetu atd.), stanovené alespoň racionálním odhadem, který lze v rámci odborné péče„ rozumně očekávat.“ Předchůdce žalobkyně si tedy vystačil jen s velmi nepravděpodobnými tvrzeními žalovaného, která nijak neověřil. 40. Závěry usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1543/21 ze dne 22. 6. 2021, na které poukazovala žalobkyně v odvolání, na posouzení projednávané věci nedopadají, neboť nebylo vycházeno ze shodného či obdobného skutkového stavu. Jak vyplývá z odůvodnění citovaného usnesení, nalézací soud vycházel ze zjištění o poměrech žadatele, která nebyla žalovanou stranou zpochybněny. Oproti tomu v projednávané věci nebyl obsah zákaznické karty nesporný a některé údaje v ní obsažené nebyly žádným dokladem doloženy. Samotná výše poskytnutého úvěru (půjčeno 16 000 Kč, k zaplacení celkem 33 492 Kč) a doba jeho splatnosti (24 měsíců) nemá vliv na trvání povinnosti zkoumat úvěruschopnost žadatele, neboť i nižší závazek či kumulace závazků spojená s přísnými podmínkami jejich zajištění či utvrzení, může mít obdobné následky jako poskytnutí vyššího úvěru. Podstata zkoumání úvěruschopnosti spočívá v porovnání příjmů a výdajů žadatele, včetně posouzení jeho celkových majetkových poměrů. Pouhé zjištění uspokojivých výdělkových poměrů žadatele, při absenci šetření výdajové stránky, není dostačující pro řádné posouzení úvěruschopnosti žadatele. I žadatel s vysokými příjmy může mít již vysoké dluhy a může být neschopen hradit další, což se v případě žalovaného zjevně projevilo čtyřmi exekucemi zahájenými v následujícím období. Další skutková odlišnost od případu řešeného Ústavním soudem spočívala v tom, že splátky úvěrů byly řádně hrazeny, čímž nebyla úvěruschopnost žadatele ani zpětně zpochybněna, což v projednávané věci nebylo splněno, když uhrazeny byly fakticky pouze tři splátky, navíc po splatnosti, což svědčí spíše o opačném závěru. 41. Odvolací soud si je vědom toho, že předmětné ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon již nestanoví taxativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Odvolací soud si je taktéž vědom toho, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nelze očekávat hlubší systematické prověřování pravosti a správnosti předložených podkladů, nejsou-li zcela zjevně falešné, nicméně určité podklady musí být k ověření zásadních tvrzení spotřebitele opatřeny a údaje v nich uvedené musí být odborně posouzeny. Pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta (zejména pak již ve fázi vymáhání či insolvence podle dostupných databází), ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat, byť v některých oblastech jen racionálním odhadem. Takovými výdaji jsou především již zmíněné náklady na bydlení. Neověření uváděných výdajů je ale u žalobkyně (její předchůdkyně) jasně účelové – ve snaze uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta. K obdobným závěrům ostatně došel Krajský soud v Praze již v celé řadě dalších případů podobně postupujících poskytovatelů spotřebitelských úvěrů či jejich nástupců. 42. Pro úplnost zde odvolací soud dodává, že sjednaný smluvní úrok kamuflovaný do nejrůznějších„ poplatků“ (s RPSN přesahující 99 % ročně) považuje odvolací soud za zcela zjevně nemravný (lichevní). Tuto otázku však nebylo v dané věci potřebné řešit. 43. Důsledkem popsaného postupu předchůdkyně žalobkyně a nesplnění zákonné povinnosti zkoumat úvěruschopnost spotřebitele je absolutní neplatnost dotčené úvěrové smlouvy a v souladu s § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru omezenost postoupeného nároku žalobkyně vůči žalovanému na vrácení pouhého zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru„ v době přiměřené možnostem“ spotřebitele (žalovaného). Jde o speciální úpravu vydání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy (srov. též § 2993 o. z.). Z hlediska výpočtu dlužné částky je situace poměrně snadná. Od celkového poskytnutého úvěru je třeba odečíst realizované platby. V případě zúčtování vzájemného bezdůvodného obohacení soudní praxe dlouhodobě a konstantně vychází ze závěru, že v soudním řízení o žalobě o vrácení plnění z neplatné nebo zrušené smlouvy lze přiznat pouze vrácení toho, oč peněžité plnění žalobce (nebo peněžitá náhrada za ně) přesahuje peněžité plnění (nebo peněžitou náhradu za ně) poskytnuté mu podle smlouvy žalovaným. Při takovém postupu se nevyžaduje (nepředpokládá) projev směřující k započtení (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 3008/2007). O těchto nárocích bylo rozhodnuto výrokem I. rozsudku, který nabyl právní moci a nebyl podroben přezkumu odvolacího soudu. 44. Nárok na další plnění však žalobkyni nenáleží, neboť jiné smluvní nároky (kapitalizovaný či nekapitalizovaný úrok, smluvní pokuty, různé poplatky apod.) nelze podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru úspěšně uplatnit. Proto byl zamítavý výrok II. rozsudku podle § 219 o.s.ř. jako věcně správný potvrzen. 45. O náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně bylo rozhodnuto v souladu s § 142 odst. 2 a § 151 odst. 1 o.s.ř., když převážně úspěšnému žalovanému v tomto řízení žádné náklady nevznikly. Výrok III. rozsudku byl proto podle § 219 o.s.ř. potvrzen jako věcně správný. 46. Vzhledem k tomu, že v odvolacím řízení byl zcela úspěšný žalovaný, kterému však žádné náklady nevznikly, bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 151 odst. 1 o.s.ř., že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Poučení: Proti tomuto rozsudku je dovolání přípustné, jestliže závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání je možno podat ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení tohoto rozsudku k Nejvyššímu soudu České republiky, prostřednictvím Okresního soudu v Benešově. Praha 20. dubna 2023 Mgr. Roman Fremr v. r. předseda senátu