ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY (anonymizovaný opis) Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Martiny Štolbové a soudkyň Mgr. Aleny Zemkové a Mgr. Šárky Hájkové ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] sídlem [adresa] zastoupená advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] bytem [adresa] o zaplacení 27 819,55 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 21. října 2022, č. j. 5 C 387/2022-55, takto: I. Rozsudek soudu prvního stupně se v napadených výrocích II. a III. potvrzuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Kutné Hoře (dále jen soud prvního stupně) shora označeným rozsudkem rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni 6 680 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z této částky od 18. 3. 2022 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 21 139,55 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 618,42 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 2 816,13 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení a s úrokem ve výši 11,75 % ročně z částky 9 496,13 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení (výrok II.), a nakonec rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). 2. Soud prvního stupně při svém rozhodování vyšel z toho, že žalobkyně se domáhala zaplacení 27 819,55 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o zápůjčce, kterou uzavřela s žalovaným dne 24. 9. 2019 předchůdkyně žalobkyně společnost [právnická osoba] Na základě uvedené smlouvy byly žalovanému poskytnuty finanční prostředky ve výši 14 000 Kč, a to v hotovosti při podpisu smlouvy. Žalovaný se zavázal za poskytnutou zápůjčku zaplatit úrok ve výši 2 504 Kč (úroková sazba 29 % ročně), odměnu za zpracování, doručení a administrativní činnost s flexibilní splácení ve výši 5 652 Kč a poplatek za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení ve výši 4 127 Kč Celkem se žalovaný zavázal zaplatit 26 283 Kč v 60 pravidelných týdenních splátkách. Před uzavřením smlouvy žalovaný podepsal vyplněnou zákaznickou kartu s údaji hodnotícími bonitu zákazníka. V tomto formuláři bylo uvedeno, že čistý měsíční příjem žalovaného činí 23 256 Kč, celkové měsíční příjmy domácnosti žalovaného 53 256 Kč, výdaje žalovaného 5 000 Kč měsíčně. Žalobkyně uvedla, že žalovaný dosud uhradil částku 7 320 Kč. Pohledávka za žalovaným byla postoupena žalobkyni. 3. Po právní stránce soud prvního stupně věc posuzoval podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.), a podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru), neboť žalobkyně uzavírala smlouvu v postavení podnikatele, žalovaný v postavení spotřebitele. Soud prvního stupně se v první řadě zabýval tím, zda byla splněna povinnost zkoumat úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. Uvedl, že poskytovatel spotřebitelských úvěrů musí analyzovat spotřebitelův rozpočet, a to jak stranu příjmů, tak stranu výdajů, a to vždy ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr. Analýza pouze některé z částí rozpočtu sama o sobě k posouzení úvěruschopnosti nepostačuje. V tomto případě byly v zákaznické kartě uvedeny pouze obecné informace o výši příjmů žalovaného a jeho výdajích, nepodává se z toho však, z jakých konkrétních informací věřitel vycházel a zda tvrzení žalovaného jako spotřebitele ověřoval. Soud prvního stupně podotkl, že poměr příjmů domácnosti žalovaného a jeho výdajů představuje takový nepoměr, že nedává smysl, aby si žalovaný bral půjčku ve výši 14 000 Kč, pokud mu násobek této částky po odečtu výdajů musel každý měsíc zůstat. Již z tohoto důvodu měla mít předchůdkyně žalobkyně pochybnost o majetkových poměrech žalovaného a trvat na jejich doložení. Vzhledem k tomu, že zkoumání majetkových poměrů žalovaného nepovažoval soud prvního stupně za dostatečné, uzavřel, že smlouva o zápůjčce je neplatná. Z tohoto důvodu nebylo možné vyhovět nároku žalobkyně na zaplacení příslušenství pohledávky představující smluvní úrok a poplatky uvedené v žalobě; podle § 2991 o. z. považoval za důvodný pouze požadavek na zaplacení dosud nesplacené jistiny zápůjčky, po zohlednění úhrady částky 7 320 Kč, kterou žalovaný podle žalobkyně dosud zaplatil. Protože žalovaný nezaplatil svůj dluh řádně a včas, náleží žalobkyni také právo na náhradu úroků z prodlení ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. O nákladech řízení soud prvního stupně rozhodl podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o. s. ř.), neboť ve věci úspěšnějšímu žalovanému podle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly. 4. Proti rozsudku, a to proti výrokům II. a III., podala včasné odvolání žalobkyně. Namítala, že soud prvního stupně nesprávně hodnotil otázku, zda její právní předchůdkyně splnila svou povinnost posoudit s odbornou péčí schopnost žalovaného poskytnutý úvěr splácet. Proces zkoumání úvěruschopnosti by se měl v každém konkrétním případě posuzovat individuálně. V tomto případě byla uzavřena smlouva, na jejímž základě byla žalovanému zapůjčena částka 14 000 Kč, kterou se zavázal uhradit v 60 týdenních splátkách, jedná se tedy o krátkodobý úvěr s nízkou nominální hodnotou. Vázaný zástupce ověřil příjmy a výdaje žalovaného prostřednictvím doloženého potvrzení o příjmu a zdroj těchto příjmů. Žalobkyně upozornila na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2021, sp. zn. I. ÚS 1543/21, který neshledal neústavním postup obecných soudů, jež se v případě poskytnutí úvěrů nižší hodnoty spokojily s tím, že poskytovatelé úvěrů prověřili příjem žadatele o úvěr potvrzením o příjmu, výplatními páskami a ověřením zdroje příjmů. Žalobkyně dále připomněla, že v případě žalovaného byla také provedena lustrace v insolvenčním rejstříku a centrální evidenci exekucí a nebylo zjištěno, že by aktuálně probíhalo nějaké řízení. Podle žalobkyně nesmí být požadavky na poskytovatele nereálně; poskytovatel úvěru musí posoudit příjmy spotřebitele, jeho dluhové zatížení a podstatné, zcela základní, pravidelné a nezbytné výdaje, přičemž se připouští, aby ke stanovení výdajů byla použita státem stanovená částka životního minima a další náklady byly racionálně odhadnuty. Žalobkyně upozornila, že tyto závěry odpovídají rozhodovací praxi soudů v České republice i odborné literatuře. Předchůdkyně žalobkyně proto postupovala správně, pokud výdaje tvrzené žalovaným ověřila na základě svých vlastních statistických modelů a za použití částky životního minima. Při posuzování výše výdajů žalovaného vycházela předchůdkyně žalobkyně ze skutečnosti, že žalovaný bydlí s rodiči, takže na fungování domácnosti přispívá minimálně jedna další osoba, k tomu připočetla částku životního minima a následně tuto částku navýšila podle svého ekonomického modelu. Výsledkem byl závěr, že by žalovaný měl být schopen poskytnuté finanční prostředky řádně splácet, a to i vzhledem k tomu, že příjem žalovaného zjevně převyšuje takto vypočtenou částku. Žalobkyně dále uvedla, že zahraniční právní věda standardně aplikuje princip spolehnutí se na údaje poskytnuté druhou smluvní stranou, plynoucí ze zásady rovnosti a smluvní volnosti. Má za to, že nelze opomíjet požadavek přiměřenosti a omezení vyšetřovací povinnosti poskytovatelů úvěrů, což vyplývá i z rozsudku Soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 CA Consumer Finance proti Ingrid Bakkaus. Z uvedených důvodů žádala, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích změnil a uložil žalovanému povinnost zaplatit celou žalobou požadovanou částku a náklady řízení jak před soudem prvního stupně, tak náklady odvolacího řízení. 5. Žalovaný se k odvolání nevyjádřil. 6. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 o. s. ř.), po zjištění, že odvolání bylo podáno proti nepravomocnému rozhodnutí okresního soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 204 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (§ 201, § 202 a contr. o. s. ř.), přezkoumal podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu, jakož i řízení, které vydání rozsudku předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Výrok I. rozsudku soudu prvního stupně nebyl odvolacím soudem přezkoumáván a nabyl samostatně právní moci (srov. § 206 odst. 2 o. s. ř.). 7. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, který doplnil podle § 213 odst. 4 o. s. ř. o výslech žalovaného a výslech svědkyně [příjmení] [jméno] [příjmení]. 8. Žalovaný vypověděl, že o možnosti požádat o úvěr se dozvěděl od kamaráda. Žádost o úvěr s ním sepisovala nějaká paní, která za ním přijela domů, dotazovala se ho na jeho příjem a výdaje. O poskytnutí finančních prostředků žádal z toho důvodu, že se mu narodila dcera a bylo třeba nakoupit nějaké vybavení. Pro potřeby žádosti o úvěr doložil svůj příjem, měl za to, že ještě dával údaje o zaměstnavateli, kam ta paní potom telefonovala. Předkládal jí občanský průkaz, neví, zda jí předkládal jiné věci. Uvedl, že v té době žil u své matky, na víkendy chodil do [obec], kde bydleli rodiče přítelkyně. Při uzavírání smlouvy byl dotazován na své výdaje, zda platí nájem, jestli nemá další půjčky. Uvedl, že přispívá mamince 2 000 Kč. Měl za to, že na jiné výdaje se ho neptala. Přítelkyně s dcerou bydlela v [obec], přítelkyně pobírala mateřskou. Otec žalovaného byl v té době nezaměstnaný, matka pracovala brigádně, neví, kolik vydělávala. Pokud bylo v kartě zákazníka uvedena částka 30 000 Kč, jednalo se součet jeho příjmu a příjmu matky z brigády. Ten nijak nedokládal, jen se o tom bavili s tou paní, dohodli se tak, aby bylo možné poskytnout mu částku 14 000 Kč, protože pouze jeho příjem by asi nestačil. Splátky přestal hradit potom, co přišel o zaměstnání. 9. Svědkyně [příjmení] [jméno] [příjmení] vypověděla, že si na úvěrový případ žalovaného nepamatuje. Po nahlédnutí do smlouvy uvedla, že na shodné adrese v [obec] má i jiné zákazníky, jezdí tam. Obecně vše probíhá tak, že po sepsání zákaznické karty se ověřují tam uvedené informace, ověřuje se, zda má žadatel o spotřebitelský úvěr platný občanský průkaz, dotazuje se ho na základní informace, zda má auto, jak bydlí, vyžaduje se potvrzení o příjmu, dotazuje se na další příjmy domácnosti, na jeho výdaje. Po vyplnění ji zákazník podepisuje, ona údaje zadá do aplikace na vypočtení skóre zákazníka a zašle se vše do Provident Financial k vyhodnocení. Dále se údaje o zákazníkovi zasílají do bankovního a nebankovního registru informací. Pokud tam není nějaká překážka, přijde jí potvrzení, jak vysokou částku lze poskytnout a zákazník se může rozmyslet, za jakých podmínek a zda chce smlouvu uzavřít. Pokud podepíše smlouvu, ona mu může částku poskytnout, a to i v hotovosti. Pokud je hotovostní předání peněz, je to ona, kdo od zákazníků inkasuje hotovostní splátky. Pokud jde o ověření příjmů, vyžadují se dvě nebo tři výplatní pásky nebo potvrzení o příjmu od zaměstnavatele, případně výměr důchodu a výpisy z účtu či ústřižky složenek, potvrzení o dávkách apod. Uvedla, že stejným způsobem se ověřují i příjmy dalších členů domácnosti, pokud se v žádosti zohledňuje i jejich příjem, doklady o tom se však ve spisu neponechávají. V případě samotného žadatele určí systém na skórování, zda má potvrzení o jeho příjmu zůstat součástí smluvní dokumentace. V případě výdajů lze ověřit pouze výdaje týkající se bydlení, pokud jde o ostatní výdaje, je na zákazníkovi, zda nějaké další uvede. V případě žalovaného se jednalo pravděpodobně o částku, kterou měl přispívat na bydlení, protože uvedl, že bydlí u rodičů, a o částku, kterou potřeboval na svou výživu. Jde-li o příspěvek na bydlení jinému, není podle svědkyně cesta, jak to ověřit. K tomu dále svědkyně uvedla, že podle jejího názoru se v tomto konkrétním případě jedná o dům dědečka osob, které tam bydlí, domnívala se, že nájem se pravděpodobně neplatil. 10. Žalobkyně tvrdila, že její předchůdkyně při posouzení schopnosti žalovaného splácet poskytnutý úvěr komplexně vyhodnotila celkovou finanční situaci žalovaného s ohledem na jeho příjem, který posuzovala podle jeho výše, stability, pravidelnosti a udržitelnosti po celou dobu trvání obchodu. Tvrdila, že schopnost žalovaného splácet úvěr byla posouzena a vyhodnocena na základě informací od žalovaného, které vycházely především z dostupných historických informací o žalovaném, skóringovým modelem provedla zhodnocení úvěruschopnosti z hlediska demografických dat, porovnala žalovaným doložené skutečnosti s dostupnými údaji umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, a dále též se statistickými, demografickými a historickými daty žalovaného dle ekonomických modelů. 11. Žalobkyně k tvrzení, že její právní předchůdkyně řádně zkoumala úvěruschopnost žalovaného, uvedla, že žalovaný neměl žádný negativní záznam v [anonymizováno 5 slov]), v [anonymizováno 5 slov]) ani v registru [příjmení]. Poukázala na to, že proti žalovanému nebylo ke dni sepisu smlouvy zahájeno insolvenční řízení, ani proti němu nebyla vedena žádná exekuce. Právní předchůdkyně žalobkyně vycházela ze žalovaným předloženého průkazu totožnosti, který nebyl evidovaný v databázi neplatných dokladů. Trvalé bydliště žalovaného se nenacházelo na adrese obecního nebo městského úřadu. Pokud jde o příjem žalovaného, žalovaným bylo sděleno, potvrzením o příjmu doloženo a následně vázaným zástupcem předchůdkyně žalobkyně ověřeno, že má pravidelný měsíční příjem 23 256 Kč. Dále žalovaný uvedl, že další čisté příjmy domácnosti jsou ve výši 30 000 Kč (příjmy nebyly nijak specifikované), to bylo ověřeno a zkontrolováno vázaným zástupcem, jímž byla v tomto konkrétním případu [anonymizováno] [jméno] [příjmení]. Pokud jde o jeho výdaje, žalobkyně uvedla, že její předchůdkyně vycházela především z údajů sdělených a doložených žalovaným, ale konfrontovala je právními instituty z oblasti státní sociální politiky a částkami vycházejícími ze statistických dat. Žalovaný v zákaznické kartě uvedl, že bydlí u rodičů, má partnerku, nemá žádné vyživované osoby, jeho měsíční výdaje činí 5 000 Kč. 12. Žalobkyně nakonec tvrdila, že žalovaný za dobu trvání smluvního vztahu uhradil celkem částku 7 320 Kč, což podle žalobkyně potvrzuje, že jeho bonita byla posouzena správně. Žalovaný toto tvrzení nezpochybnil a nedoložil, že by bylo na uvedený závazek uhrazeno více. 13. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 14. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. 15. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele. 16. Ustanovení § 78 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ukládá povinnost poskytovateli a zprostředkovateli při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizovat dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem. Poskytovatel při plnění povinnosti podle odstavce 1 má uchovávat mimo jiné dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle § 88 odst. 1 (srov. odst. 2 písm. b). Poskytovatel a zprostředkovatel uchovává dokumenty a záznamy podle odstavce 1 po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly, nebo 1 rok ode dne, kdy byla žádost spotřebitele o poskytnutí spotřebitelského úvěru zamítnuta. Povinnost uchovávat tyto dokumenty a záznamy podle jiných právních předpisů tím není dotčena (odst. 4). Povinnost uvedenou v odstavci 1 má i právní nástupce poskytovatele nebo zprostředkovatele a ten, jehož oprávnění k činnosti zaniklo nebo bylo zrušeno (odst. 5). Záznam komunikace se spotřebitelem se pořizuje písemně nebo jiným průkazným způsobem a obsahuje datum komunikace, dostatečnou identifikaci stran komunikace a obsah komunikace (odst. 6). 17. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění ke dni uzavření smlouvy. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli„ rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“ 18. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 19. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 20. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud přihlédne k neplatnosti i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. 21. Podle § 2991 odst. 2 o. z. se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 22. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. 23. Podle § 1968 o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele. 24. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. 25. V první řadě je třeba uvést, že soud prvního stupně správně věc posuzoval s ohledem na dobu uzavření smlouvy po právní stránce podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Stejně tak byl správný jeho postup, pokud se zabýval otázkou, zda předchůdkyně žalobkyně splnila svou povinnost posoudit před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalovaného. 26. Odvolací soud ani po doplnění dokazování nedospěl k jinému závěru než soud prvního stupně, a to že předchůdkyně žalobkyně jako poskytovatelka spotřebitelského úvěru svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného řádně nesplnila. Jak bylo zjištěno z předložených listin, předchůdkyně žalobkyně si od žalovaného vyžádala v zásadě jen informace zachycené v zákaznické kartě. Podle jejího obsahu měla být ověřována totožnost žalovaného dle občanského průkazu, příjmy žalovaného z potvrzení o příjmu a potvrzení, že je zaměstnán jako dělník u [jméno] [příjmení], sídlem [adresa] Tyto skutečnosti uvedl při svém výslechu sám žalovaný a vyplynuly také z výslechu svědkyně [příjmení] [příjmení]. V řízení nebylo prokázáno, že by doklady týkající se dalšího tvrzeného příjmu domácnosti žalovaného ve výši 30 000 Kč byly od žalovaného vyžadovány; žalovaný při svém výslechu uvedl, že měl za to, že částka 30 000 Kč spíš představovala součet jeho příjmu a příjmu jeho matky, která v tu dobu pracovala pouze brigádně, tento příjem se podle něho nijak neověřoval, svědkyně [příjmení] [příjmení] uvedla, že obecně se ověřují i příjmy ostatních členů domácnosti, doklady o tom se však nijak neuchovávají, v nyní posuzovaném případě v kartě zákazníka o takové skutečnosti není žádný záznam. Pokud jde o výdaje žalovaného, ani ty nebyly blíže zjišťovány a ověřovány nebyly nijak. Žalovaný sám uvedl, že byl dotazován, zda má nějaké jiné povinnosti vyplývající z jiných závazků, exekuce apod., tuto praxi jako obvyklou, byť na konkrétní úvěrový případ si nepamatovala, označila i svědkyně. Ta sama uvedla, že se nijak neověřuje prohlášení o tom, že žadatel o úvěr přispívá na provoz domácnosti, pokud bydlí s jinými osobami, podle svědkyně se vychází jen z prohlášení o dalších výdajích žadatelů o úvěr, pokud se týkají běžné výživy, užívání mobilního telefonu, dopravy apod. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je však i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.). Pouhé doplnění čísel do formuláře předchůdkyně žalobkyně k hodnocení klienta (navíc neúplné), aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí„ na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“. Pokud poskytovatel úvěru zkoumá podklady (informace) spotřebitele, musí tyto dokumenty ve smyslu § 78 zákona o spotřebitelském úvěru také uchovávat, nikoli jen poznamenat, že existují, popř. co mělo být jejich obsahem. V opačném případě nelze považovat povinnost poskytovatele za splněnou (ani za prokázanou). Tato praxe není v rozporu se závěry rozsudku Soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, na nějž žalobkyně odkazovala. Poskytovatel úvěru musí v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda informace, které má k dispozici, stačí k doložení úvěruschopnosti spotřebitele a zda je má ověřit pomocí jiných údajů. I uvedený rozsudek však uvádí, že pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Nic tedy nebrání tomu, aby posouzení úvěruschopnosti bylo provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem (poskytovatel úvěru nemusí sám vyšetřovat a vyhledávat informace o spotřebiteli), za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a prohlášení spotřebitele budou podepřena doklady. 27. Posouzení úvěruschopnosti žadatele o úvěr činí poskytovatel úvěru zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, způsobu plnění dosavadních dluhů, neboť i osoba dosahující vysokých příjmů může mít tak vysoké závazky, že není schopna splácet další úvěr. K tomuto porovnání však reálně vzhledem k nedostatku podkladů k příjmům a výdajům žalovaného v daném případě nemohlo dojít. V posuzovaném případě měl mít žalovaný podle obsahu zákaznické karty průměrný měsíční příjem ze zaměstnání ve výši 23 256 Kč a jeho domácnost další příjmy ve výši 30 000 Kč, tj. celkem předchůdkyně žalobkyně pracovala s částkou 53 256 Kč a odhadovanými měsíčními výdaji žalovaného ve výši 5 000 Kč Tyto údaje měly být podle obsahu zákaznické karty ověřeny pouze z potvrzení o příjmu, ostatní kolonky, které se týkají předložených dokumentů (výpisy z bankovního účtu, výplatní pásky, pracovní smlouva, jiné) byly vyškrtnuty. Nebylo tvrzeno, že jiné dokumenty byly žalovaným předloženy a předchůdkyní žalobkyně archivovány, včetně výpisů z insolvenčního rejstříku, centrální evidence exekucí, bankovních registru klientských informací (BRKI) či nebankovního registru klientských informací (NRKI), ve kterých měl mít podle žalobkyně negativní či žádný záznam. Ve vztahu k výdajům žalovaného nebyly označeny žádné dokumenty, ze kterých mělo být vycházeno. 28. Na základě shora uvedeného proto dospěl odvolací soud k závěru, že předchůdkyně žalobkyně sice zkoumala příjmovou stránku žalovaného, pokud jde o jeho příjem ze zaměstnání, neboť to vyplynulo i z výpovědi žalovaného, v případě dalších příjmů domácnosti a výdajů se spokojila pouze s údaji, které uvedl v zákaznické kartě, aniž by je měla jakkoli objektivně podložené (svědkyně sice tvrdila, že doklady o příjmu jsou vyžadovány i od členů domácnosti, pokud je jejich příjem při poskytnutí úvěru zohledněn, v kartě zákazníka však nejsou uvedeny žádné dokumenty, z nichž by takový údaj mohl vyplývat). 29. Lze souhlasit s žalobkyní, že některé z výdajů je těžké ověřit, proto lze např. u výdajů na stravu obecně vycházet z částky životního minima (tyto výdaje lze jen těžko konkrétně prokazovat), nicméně pokud jde o další náklady, byť se v tomto konkrétním případu jednalo také o příspěvek pro matku žalovaného, u které žalovaný v době uzavření smlouvy žil, ty by bylo možné doložit a prokázat. Informace o výdajích žalovaného uvedené v zákaznické kartě jsou navíc podle odvolacího soudu nedostatečné, když není specifikováno, v jaké výši jsou určeny na výživu, na bydlení, dopravu, ošacení apod., aby bylo možné alespoň rámcově posoudit jejich věrohodnost. 30. Pokud se žalobkyně v odvolání dovolávala usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2021, sp. zn. I. ÚS 1543/21, který aproboval postup ověření úvěruschopnosti v případě bagatelní pohledávky pracovní smlouvou a výplatními lístky, za situace, kdy na základě úvěru poskytnuté peněžní prostředky nebyly ve zřejmém nepoměru k takto zjištěným pravidelným příjmům stěžovatelky a ani nevyšlo najevo, že by stěžovatelka byla v insolvenci či že by proti ní byla vedena exekuce, je třeba uvést, že závěry Ústavního soudu nelze na nyní posuzovaný případ bez dalšího vztáhnout, neboť se nejedná o zcela skutkově shodnou věc. V nyní projednávané věci se nejedná o zanedbatelnou částku, nelze totiž přehlédnout, že ač byla žalovanému na základě smlouvy poskytnuta částka 14 000 Kč, žalovaný se zavázal vrátit předchůdkyni žalobkyně tuto částku společně s úrokem a poplatky ve výši 12 283 Kč, celkem tedy 26 283 Kč. Údaje týkající se výdajů žalovaného nebyly nijak doloženy. Nicméně je třeba uvést, že i když se jedná o spotřebitelský úvěr s nižší výší poskytnuté jistiny, nemá to na povinnost zkoumat úvěruschopnost žadatele vliv, neboť i nižší závazky či jejich kumulace spojená s přísnými podmínkami jeho zajištění či utvrzení může mít obdobné následky jako poskytnutí vyššího úvěru. Podstata zkoumání úvěruschopnosti spočívá v porovnání příjmů a výdajů žadatele, včetně posouzení jeho celkových majetkových poměrů. Pouhé zjištění uspokojivých výdělkových poměrů žadatele, při absenci šetření výdajové stránky, není dostačující pro řádné posouzení úvěruschopnosti žadatele. Nelze rezignovat na tuto povinnost zkoumáním pouze statistických údajů a sofistikovaných modelů, neboť takový přístup by nezabránil poskytování úvěrů osobám, které dosahují vyšších příjmů, ale celkové majetkové poměry, zejména výše jejich dluhů či pravidelných výdajů, již neumožňují přijetí dalšího závazku. Další skutková odlišnost od případu řešeného Ústavním soudem spočívala v tom, že splátky úvěru byly v tam posuzovaném případu řádně hrazeny, čímž nebyla úvěruschopnost žadatele ani zpětně zpochybněna, což v projednávané věci rovněž nebylo splněno. Pokud žalobkyně dovozovala splnění podmínek zkoumání úvěruschopnosti z toho, že žalovaný dluh po určitou dobu splácel a splácet přestal až v souvislosti se ztrátou zaměstnání, což podle žalobkyně svědčí o správnosti závěru o jeho bonitě, je třeba podle odvolacího soudu naopak přihlédnout k tomu, že předchůdkyně žalobkyně při posouzení jeho schopnosti splácet úvěr kalkulovala i s částkou 30 000 Kč jako dalšími příjmy jeho domácnosti. Pokud by byl tento zdroj příjmů dostatečně doložen a žalovaným uvedené informace o něm předchůdkyní žalobkyně ověřeny, o čemž však lze mít na základě výpovědi žalovaného pochybnosti, měl by tento zdroj příjmů pokrýt dočasný výpadek příjmu samotného žalovaného, což se však nestalo. 31. Důsledkem popsaného postupu předchůdkyně žalobkyně a nesplnění zákonné povinnosti zkoumat úvěruschopnost spotřebitele je absolutní neplatnost dotčené úvěrové smlouvy a v souladu s § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru omezenost postoupeného nároku žalobkyně vůči žalovanému na vrácení pouhého zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru v době přiměřené možnostem spotřebitele (žalovaného). V řízení bylo prokázáno, že předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému částku 14 000 Kč, vzhledem k tomu, že žalovaný tuto částku přijal, vzniklo na jeho straně bezdůvodné obohacení, které je třeba vydat. Žalovaný dosud zaplatil pouze 7 320 Kč, proto je povinen žalobkyni zaplatit 6 680 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. O těchto nárocích bylo rozhodnuto výrokem I. rozsudku, který nabyl právní moci a nebyl podroben přezkumu odvolacího soudu. 32. Nárok na další plnění však žalobkyni nenáleží, neboť jiné smluvní nároky (kapitalizovaný či nekapitalizovaný úrok, smluvní pokuty, různé poplatky apod.) nelze podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru úspěšně uplatnit. Proto byl zamítavý výrok II. rozsudku podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrzen. 33. O náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně bylo rozhodnuto v souladu s § 142 odst. 2 a § 151 odst. 1 o. s. ř., převážně úspěšnému žalovanému v tomto řízení žádné náklady nevznikly. Odvolací soud proto podle § 219 o. s. ř. potvrdil jako věcně správný také výrok III. rozsudku. 34. Vzhledem k tomu, že v odvolacím řízení byl zcela úspěšný žalovaný, kterému však žádné náklady nevznikly, bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Poučení: Proti tomuto rozsudku je přípustné dovolání jen tehdy, jestliže tento rozsudek závisel na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Účastník může podat dovolání do dvou měsíců, jdoucích ode dne doručení písemného vyhotovení tohoto rozsudku, u Okresního soudu v Kutné Hoře (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.). Dovolání nelze podat jen proti výrokům o nákladech řízení. Praha 9. března 2023 JUDr. Martina Štolbová v. r. předsedkyně senátu