ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY (anonymizovaný opis) Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oto Kubeše a soudkyň JUDr. Terezy Dobešové a Mgr. Kateřiny Boudníkové ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátkou [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] o zaplacení 38 652,58 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 15. března 2023, č. j. 5 C 245/2022 - 51 takto: I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích II. a III. potvrzuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodnění: 1. Rozsudkem uvedeným v záhlaví rozhodl soud prvního stupně o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni 18 140,35 Kč spolu s úroky z prodlení ve výši 8,5 % od 15. 12. 2021 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), zamítl žalobu v části, v které se žalobkyně domáhala zaplacení 20 512,23 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % z částky 13 911,53 Kč od 15. 12. 2021 do zaplacení (výrok II.) a ve výroku III. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. 2. Proti tomuto rozsudku, jeho výrokům II. a III., podala žalobkyně včasné odvolání. Namítá, že soud prvního stupně dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním a právnímu posouzení, když dovodil absolutní neplatnost úvěrové smlouvy z důvodu, že žalobkyně s odbornou péčí neposoudila schopnost žalovaného úvěr splácet. Žalobkyně měla k dispozici výpisy z bankovního účtu žalovaného, z kterých ověřila žalovaným deklarovanou výši příjmů a běžné výdaje žalovaného odpovídající jeho věku (úhrada telefonu, několik trvalých příkazů apod.). Zjistila, že žalovaný má kladný zůstatek na účtu, který má zvyšující tendenci. Žalobkyně vycházela z žalovaným deklarovaných výdajů, které ověřila statistickými údaji, jinak žádné konkrétní informace k výdajům žalovaného nepožadovala. Z občanského průkazu a doručovací adresy žalovaného dovodila, že žalovaný bydlí u rodičů. Zároveň žalovaného lustrovala v insolvenčním rejstříku a rejstříku exekucí s negativním výsledkem. Žalovanému byl poskytnut úvěr s úvěrovým rámcem 30 000 Kč a s výši měsíční splátky 1 125 Kč. Žalobkyně tak pro účely posouzení úvěruschopnosti vycházela z příjmů žalovaného 16 298 Kč měsíčně a deklarovaných výdajů, které navýšila o 20 % a uzavřela, že žalovaný je schopen úvěr splácet. Navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobě zcela vyhoví a přizná žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. 3. Žalovaný se k odvolání nevyjádřil. 4. Vzhledem k tomu, že žalobkyně je právnickou osobou se sídlem na území Slovenské republiky, jedná se o věc s mezinárodním prvkem (§ 1 zákona č. 91/2012 Sb. o mezinárodním právu soukromém). Smlouva o vydání platební karty [anonymizováno] [příjmení] [příjmení] [anonymizováno] má spotřebitelský charakter, mezinárodní příslušnost českých soudů je tak určena podle článku 17 odst. 1 písm. c) a článku 18 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (nařízení Brusel I bis), neboť se nejedná o žádný z případů uvedených v písm. a) nebo b) a žalobkyně na území České republiky provozuje svou podnikatelskou činnost prostřednictvím své organizační složky [právnická osoba] se sídlem [adresa]. Soud prvního stupně, přestože to v odůvodnění svého usnesení výslovně neuvedl, tak správně dovodil svou mezinárodní příslušnost k projednání věci. Soud prvního stupně také správně určil rozhodné právo podle čl. 6 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I). 5. Krajský soud v Praze jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 občanského soudního řádu – dále jen o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno proti nepravomocnému rozhodnutí okresního soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 204 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (§ 201, § 202 a contr o. s. ř.), přezkoumal podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu, jakož i řízení, které vydání rozsudku přecházelo, a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Výrok I. nebyl odvoláním napaden a nabyl samostatně právní moci. 6. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným dne 18. 5. 2022 domáhala zaplacení 38 652,58 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že účastníci uzavřeli dne 28. 4. 2017 smlouvu o vydání platební karty [anonymizováno] [příjmení] [příjmení] +, jejíž nedílnou součástí byla žádost o uzavření smlouvy, všeobecné a revolvingové obchodní podmínky žalobkyně a příslušný sazebník poplatků. Před uzavřením smlouvy žalobkyně prověřila schopnost žalovaného úvěr splácet, za tímto účelem ověřila jeho totožnost, provedla lustraci v insolvenčním rejstříku a rejstříku exekucí. Žalovaný deklaroval příjmy 17 000 Kč měsíčně a výdaje 12 000 Kč měsíčně, přičemž oboje žalobkyně ověřila výpisy z bankovního účtu žalovaného č. [bankovní účet], současně zjistila, že žalovaný splácí další úvěr. Vzhledem k věku žalovaného a nezměněné adrese bydliště žalobkyně předpokládala, že žalovaný bydlí u rodičů a uzavřela, že žalovaný nemá žádné náklady na bydlení. Po zjištění příjmů a výdajů žalovaného žalobkyně odečetla deklarované výdaje od příjmů a z výsledné částky žalovanému vyčíslila rezervu 20 % pro případ existence dalších výjimečných výdajů, které z doložených výpisů a prohlášení stran nejsou patrné a dospěla k závěru o schopnosti žalovaného úvěr splácet. Následně účastníci uzavřeli označenou smlouvu, kterou se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr do výše 30 000 Kč formou čerpání prostřednictvím karty a žalovaný se zavázal hradit tzv. povinnou úhradu, tj. úhradu minimální splátky (3 % z čerpaného úvěru a objemu realizovaných transakcí minimálně 250 Kč), úroků, poplatků (poplatek ve výši 19 Kč za poslání výpisu poštou, poplatek za výběr hotovosti z bankomatů ve výši 2 % z vybírané částky + 59 Kč, poplatek za vedení účtu ve výši 990 Kč a poplatek za nedodržení data splatnosti ve výši 150 Kč za první den prodlení a 450 Kč za každé další) a sankcí za aktuální zúčtovací období ke dni vystavení výpisu poplatků dle sazebníku v částce odpovídající výši transakcí, které žalovaný realizoval v zúčtovacím období, a které převyšují revolvingový limit (částku, kterou je žalovaný oprávněn čerpat). Žalovaný od vydání karty a čerpání úvěru (od 3. 8. 2020) hradil měsíční splátky do července 2020 pouze s občasnými výpadky, kdy výše úhrady nedosahovala výše povinné úhrady, dne 28. 7. 2020 provedl poslední úhradu ve výši 991 Kč. Celkovou pohledávku žalobkyně vyčíslila na 80 282,58 Kč, přičemž na ní byla uhrazena celkem částka 41 630 Kč. Žalovaný byl o zaplacení svého dluhu upomínán. Aktuální dluh činí 38 652 Kč a skládá se z jistiny ve výši 32 051,88 Kč a kapitalizovaného příslušenství ve výši 6 600,70 Kč. Dále žalovaný neuhradil ničeho. 7. Žalovaný se k návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu nevyjádřil. 8. V řízení před soudem prvního stupně bylo zjištěno, že žalovaný 28. 4. 2017 požádal žalobkyni o vydání karty a poskytnutí spotřebitelského úvěru. V této souvislosti uvedl, že je svobodný, od ledna 2016 je zaměstnán jako prodavač s pravidelným měsíčním příjmem 17 000 Kč. Současně deklaroval výdaje 12 000 Kč. Žalobkyně měla k dispozici výpisy z účtu žalovaného č. [bankovní účet] za únor a březen 2017, z nichž byl zřejmý příjem žalovaného v únoru 2017 ve výši 15 248 Kč a v březnu 2017 ve výši 17 347 Kč. Jiným způsobem žalobkyně příjem žalovaného neověřovala. V obou měsících byla z účtu hrazena splátka spotřebitelského úvěru 1 960 Kč, jinak byly zřejmé pouze drobné výdaje. Odchozí platby (zejména trvalé příkazy) podle výpisu z účtu činily v únoru 2017 částku 4 787 Kč a v březnu 2017 částku 12 629,91 Kč. Konkrétní výdaje žalobkyně neověřovala, podle občanského průkazu dovodila, že žalovaný bydlí u rodičů a náklady na bydlení nehradí. Žalobkyně lustrovala žalovaného v insolvenčním rejstříku a v registru exekucí s negativním výsledkem. Pro úvěrový limit 30 000 Kč s měsíční splátkou 1 125 Kč byl úvěr doporučen ke schválení a žalobkyně 28. 4. 2017 žádost akceptovala. Roční procentní sazba nákladů na úvěr byla sjednána ve výši 8,66 %. Celková splatná částka tak činila 31 373,55 Kč. Úroková sazba pro první rok platnosti karty činila 4,9 % a pro další roky 9,9 %. Žalovaný postupně úvěr čerpal výběrem v hotovosti a provedením transakcí u obchodníků celkově ve výši 59 770,35 Kč a uhradil celkem částku 41 630 Kč. Žalobkyně žalovaného vyzývala k zaplacení dlužné částky dopisem z 20. 9. 2021, odeslaným na adresu žalovaného uvedenou ve smlouvě stejného dne. 9. Soud prvního stupně právně posoudil zjištěné skutečnosti podle § 2395, § 580, § 588 a § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o. z.) a podle § 2 odst. 1, § 86, § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru a dospěl k závěru, že žalobkyně před uzavřením smlouvy o úvěru s žalovaným jako spotřebitelem nedostatečně zkoumala jeho schopnost úvěr splácet a neověřila jím sdělené a pro úvěr podstatné informace vztahující se k příjmům a výdajům, zejména neměla doložené výdaje žalovaného na bydlení, energie a další běžné výdaje a vycházela pouze z domněnek. S ohledem na porušení povinnosti žalobkyně jako poskytovatele úvěru řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného uzavřel, že smlouva je absolutně neplatná, přičemž k této neplatnosti soud přihlíží z úřední povinnosti. Plnění, které žalobkyně poskytla na základě neplatné smlouvy je bezdůvodným obohacením a žalobkyně má právo na jeho vrácení, přičemž podle § 1958 odst. 2 může věřitel požadovat svůj dluh ihned a dlužník je povinen plnit bez zbytečného odkladu. Žalovaný byl vyzván k plnění dopisem do 29. 9. 2021, splatnost nastala 30. 9. 2021 a den následující se žalovaný ocitl v prodlení, žalobkyně požadovala úrok až od 15. 12. 2021. Žalobě včetně příslušenství proto soud prvního stupně vyhověl v částce 18 140,35 Kč (rozdíl mezi 59 770,35 Kč a 41 630 Kč) a v dalším žalobu zamítl. Nákladový výrok odůvodnil soud prvního stupně podle § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy žalovaný byl v řízení převážné úspěšný, žádné náklady řízení mu však nevznikly. 10. Soud prvního stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu, vyvodil z něho správné závěry, pokud jde o zkoumání úvěruschopnosti žalovaného a odvolací soud na ně odkazuje. 11. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 12. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 13. Podle § 86 odst. 2 věta první zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. 14. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 15. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 16. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 17. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. 18. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. 19. Žalobkyně uzavřela s žalovaným jako spotřebitelem smlouvu o úvěru, na základě které žalovanému poskytla celkem 59 770,35 Kč. Soud prvního stupně správně uzavřel, že povinností žalobkyně jako poskytovatele úvěru bylo řádně (s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost žalovaného na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, přičemž žalobkyně tuto svou povinnost nesplnila. 20. Zákon o spotřebitelském úvěru převzal transpoziční úpravu směrnice 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS. Cílem směrnice vyloženým v rozhodovací praxi Soudního dvora EU je, aby věřitel v rámci zodpovědného jednání neposkytoval úvěr spotřebitelům, kteří nejsou úvěruschopní. Z článku 8 odst. 1 směrnice 2008/48 Soudní dvůr vyvodil povinnost věřitele posoudit před uzavřením úvěrové smlouvy úvěruschopnost spotřebitele, přičemž tato povinnost může popřípadě zahrnovat i vyhledávání v příslušných databázích. Porušení povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost úvěrujícího spotřebitele vede k neplatnosti úvěrové smlouvy, přičemž se jedná o neplatnost, ke které přihlíží soud z úřední povinnosti. Jen takový výklad ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je výkladem eurokonformním (viz rozhodnutí soudního dvora /EU/ z 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, OPR-Finance). Věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků. Dostatečnými informacemi dokládajícími úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit. S porušením uvedené povinnosti poskytovatele úvěru je spojena neplatnost úvěrové smlouvy, k níž soud přihlíží z úřední povinnosti (někdy též označovaná jako absolutní), obdobně jako tomu bylo za předchozí právní úpravy obsažené v zákoně č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, účinné do 30. 11. 2016, u které byla tato neplatnost dovozována (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). 21. Jak vyplývá z provedených důkazů i z vlastních tvrzení žalobkyně, žalovaným uváděné údaje o jeho příjmech a výdajích nebyly náležitě doloženy, žalobkyně kalkulovala pouze deklarovaným příjmem žalovaného 17 000 Kč měsíčně, který však byl doložen pouze výpisy z účtu za únor a březen 2017, přičemž v únoru byla žalovanému vyplacena mzda pouze ve výši 15 248 Kč (nikoliv v deklarované výši). Současně pouze z výpisů z účtů nebylo možné učinit závěr, s jakými příjmy může žalovaný do budoucna počítat (např. zda se nejedná o pracovní poměr na dobu určitou). Měsíční výdaje (např. na bydlení), které musí žalovaný pravidelně vynakládat, nebyly vůbec ověřeny, žalobkyně se spokojila s paušálně stanovenou částkou 12 000 Kč, přičemž odchozí platby na účtu žalovaného (představující zejména trvalé příkazy) nepodávaly reálný obraz o jeho měsíčních výdajích. Odchozí platby za únor 2017 činily pouze 4 787 Kč (z čeho navíc částka 1 960 Kč představovala splátku spotřebitelského úvěru) a většinou (i v březnu 2017) byly ve formě trvalých příkazů, nemohly tak představovat veškeré měsíční výdaje žalovaného. Je zřejmé, že finanční toky neprobíhaly pouze přes uvedený účet. Žalobkyně se těmito nesrovnalostmi vůbec nezabývala a bez dalšího se s podanými údaji spokojila, aniž by je s odbornou péčí vyhodnotila a důkladně prověřila. V případě pochybností o jejich správnosti byla povinna požadovat po spotřebiteli jejich objasnění, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit tak, aby dávaly objektivní obraz běžné příjmové a výdajové stránky spotřebitele. Povinnost žalobkyně poskytovatele úvěru řádně (s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost žalované na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací tak splněna nebyla a soud prvního stupně správně dovodil absolutní neplatnost úvěrové smlouvy. 22. Plnění, které si účastníci na základě neplatné smlouvy poskytli, bylo plněním bez právního důvodu, oba účastníci mají tedy podle § 2993 o. z. právo na vrácení toho, co plnili, jako bezdůvodného obohacení. Žalobkyně poskytla žalovanému 59 770,35 Kč a ten jí uhradil celkovou částku 41 630 Kč. Dluží tak žalobkyni 18 140,35 Kč. Přiznaný úrok z prodlení od 15. 12. 2021 považuje i odvolací soud za souladný s § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru, neboť vzhledem k výši dlužné částky, zaslané výzvě k vrácení bezdůvodného obohacení 20. 9. 2021 a celkové době, po kterou měl žalovaný plnit, považuje odvolací soud uvedený termín za přiměřený pro vrácení dlužné částky. 23. O nákladech řízení účastníků rozhodoval soud prvního stupně správně dle § 142 odst. 2 o. s. ř., když se zabýval zjišťováním poměrů úspěchu ve věci mezi účastníky, přičemž žalovaný byl v řízení převážně úspěšný, náklady řízení mu však nevznikly. 24. Na základě shora uvedeného, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II. a III. jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil. 25. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto za použití § 224 odst. 1 o. s. ř. v souladu s ustanovením § 151 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř., opět dle § 142 odst. 1 o. s. ř. V odvolacím řízení byl žalovaný zcela úspěšný, náklady řízení mu však nevznikly, odvolací soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat dovolání do dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně prostřednictvím Okresního soudu v Nymburce, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Praha 29. srpna 2023 JUDr. Oto Kubeš v. r. předseda senátu