ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY (anonymizovaný opis) Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oto Kubeše a soudkyň JUDr. Terezy Dobešové a Mgr. Kateřiny Boudníkové ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] zastoupený advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o zaplacení částky 74 785,19 Kč s příslušenstvím o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 8. února 2023, č. j. 220 C 90/2022 – 121 takto: I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. mění tak, že pro částku 50 293,75 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 40 472,28 Kč od 17. 8. 2021 do zaplacení a s úrokem ve výši 8,5 % ročně z částky 68 182,62 Kč od 17. 8. 2021 do zaplacení, se žaloba zamítá; v dalším se v tomto výroku potvrzuje. II. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Kladně na náhradě nákladů řízení žalovaného před soudem prvního stupně částku 4 949,20 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. III. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Kladně na náhradě nákladů odvolacího řízení žalovaného částku 3 676,32 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Odůvodnění: 1. Rozsudkem uvedeným v záhlaví rozhodl soud prvního stupně o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni částku 78 004,09 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 68 182,62 Kč od 17. 8. 2021 do zaplacení a s úrokem ve výši 8,5 % ročně z částky 68 182,62 Kč od 17. 8. 2021 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), zamítl žalobu v části, v které se žalobkyně domáhala zaplacení 5 752,57 Kč spolu s úrokem ve výši 15,49 % ročně z částky 68 182,62 Kč od 17. 8. 2021 do zaplacení (výrok II.), rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Kladně doměřený soudní poplatek za žalobu podle položky [číslo] bodu 2 přílohy zák. č. 549/1991 Sb., ve výši 748 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.) a ve výroku IV. rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 17 231,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce. 2. Proti tomuto rozsudku, jeho výrokům I. a IV., podal žalovaný včasné odvolání. Namítá, že soud prvního stupně dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním a vyvodil z nich nesprávné právní závěry. Ačkoliv žalobkyně opírala svůj nárok o nevrácené finanční prostředky poskytnuté žalovanému prostřednictvím kreditní karty, v řízení netvrdila a neprokázala její předání. Právní předchůdkyně žalobkyně [právnická osoba] nesplnila povinnost před uzavřením smlouvy o kreditní kartě s možností čerpání úvěru do výše 62 000 Kč posoudit řádně úvěruschopnost žalovaného, jeho příjmy a výdaje a vyhodnotit, zda žalovaný bude schopen úvěr splácet v souladu s § 86 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně se omezila pouze na obecná tvrzení, které neopírá o žádné relevantní skutečnosti a důkazy. Navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobu zcela zamítne a přizná žalovanému právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. 3. Žalobkyně se k odvolání vyjádřila tak, že před uzavřením smlouvy její právní předchůdkyně vycházela z informací, obsažených v návrhu na uzavření smlouvy o vydání kreditní karty [anonymizováno] [číslo] ze dne 29. 12. 2019. Žalovaný uvedl, že je svobodný, bydlí v pronajatém bytě, má střední vzdělání a je zaměstnán u [právnická osoba] na pozici manuálního pracovníka s čistým měsíčním příjmem 30 000 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně provedla kontrolu osoby žalovaného prostřednictvím bankovních a nebankovních registrů klientských informací ([příjmení]), i veřejných databází (insolvenční rejstřík, databáze MVČR), přičemž nebyla zjištěna žádná skutečnost, která by jí bránila v poskytnutí sjednaného úvěru žalovanému. Z výpisu z běžného účtu žalovaného byly zjištěny průměrné obraty na účtu ve výši 31 490 Kč. Výpis z účtu přitom poskytoval dostatečný přehled příjmů i výdajů žalovaného. Jiný doklad o příjmech a výdajích žalovaného žalobkyně k dispozici neměla. Tento postup je v souladu s požadavky soudní praxe. Právní předchůdkyně žalobkyně důvodně dospěla k závěru, že žalovaný je schopen splácet poskytnutý úvěr. Faktické předání kreditní karty žalovanému dokazuje souhrnný výpis z účtu kreditní karty [číslo], z kterého je zřejmé, že žalovaný prostřednictvím karty následně prováděl platby. Karta byla v souladu s obchodními podmínkami pro vydávání a používání kreditních karet doručena žalovanému na kontaktní adresu uvedenou v návrhu smlouvy. Žalovaný nesdělil žádnou skutečnost, z které by pramenila pochybnost o jejím řádném doručení. Dále upřesnila, že v průběhu smluvního vztahu žalovaný vyčerpal částku 35 215,06 Kč a zaplatil celkem 7 504,72 Kč. Navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích potvrdil a přiznal žalobkyni právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. 4. Žalovaný je státním příslušníkem Slovenské republiky (toho času neznámého pobytu, naposledy bydlištěm v ČR), jedná se o věc s mezinárodním prvkem (§ 1 zákona č. 91/2012 Sb. o mezinárodním právu soukromém). Žalovaný v době uzavření smlouvy o vydání kreditní karty pobýval na území České republiky (měl povolený přechodný pobyt za účelem zaměstnání od 4. 7. 2011 do 3. 7. 2021, v době od 7. 6. 2011 do 1. 6. 2012 měl evidovanou adresu [adresa], v době od 27. 1. 2014 do 31. 8. 2014 adresu [obec a číslo]), v současné době nemá evidovaný žádný druh pobytu. Od 7. 6. 2011 do 3. 7. 2021 byl u něj evidován zaměstnanecký vztah k [právnická osoba], [IČO] (nyní [anonymizováno] [právnická osoba]). Na Slovensku má žalovaný evidovaný pobyt bezdomovce. Podle žalobkyní předložených listin byl žalovaný smluvní stranou smlouvy o vydání kreditní karty [anonymizováno] [číslo] z 29. 12. 2019, v které sdělil právní předchůdkyni žalobkyně svou kontaktní adresu v České republice ([ulice a číslo], [obec a číslo]) a zavázal se nahlásit její změny. V době uzavření smlouvy měl žalovaný ve smyslu § 80 odst. 2 o. z. své bydliště v České republice, kde také vykonával svou výdělečnou činnost. Smlouvu uzavřel jako spotřebitel, neplyne z ní, že by byla uzavřena pro účel, který by se týkal jeho profesionální nebo podnikatelské činnosti. Na území České republiky žalobkyně provozovala podnikatelskou činnost, do jejíhož rozsahu smlouva spadá. Uzavřená smlouva tak z hlediska určení mezinárodní příslušnosti naplňuje znaky spotřebitelské smlouvy ve smyslu článku 17 odst. 1 písm. c) nařízení Brusel I bis (srov. rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ve věci Commerzbank AG C -296/20). Ke dni podání návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu nebylo možné uzavřít, že by měl žalovaný bydliště na území České republiky, zároveň žádné okolnosti nenasvědčovaly tomu, že žalovaný má bydliště mimo území Evropské unie. V rozsudku ze dne 17. 11. 2011, ve věci C – 327/10, Hypoteční banka, a. s. proti Udo Mike Lindnerovi. Soudní dvůr Evropské unie konstatoval, že čl. 16 odst. 2 nařízení Brusel I (čl. 18 odst. 2 Brusel I bis) se užije i na takové případy, kdy soudy nejsou schopny určit aktuální bydliště žalovaného (spotřebitele) a nemají průkazné indicie umožňující dospět k závěru, že žalovaný má bydliště mimo území Evropské unie. Pokud spotřebitel své poslední známé bydliště opustil dříve, než na něj byla podána žaloba, a neinformoval svého smluvního partnera o adrese svého nového bydliště, pravomoc rozhodnout o žalobě směřující proti spotřebiteli mají soudy členského státu, na jehož území se nacházelo poslední známé bydliště spotřebitele (srov. také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 30 Nd 25/2014, rozsudek velkého senátu Soudního dvora EU ze dne 25. 10. 2011 ve spojených věcech C -509/09 a C -161/10, eDate Advertising, případně výše uvedený rozsudek ve věci Lindner). Pravomoc českých soudů je tak dána podle posledního známého bydliště žalovaného spotřebitele. Soud prvního stupně, přestože to v odůvodnění svého usnesení výslovně neuvedl, tak správně dovodil svou mezinárodní příslušnost k projednání věci. Soud prvního stupně také správně určil rozhodné právo české podle čl. 3 bod 1 nařízení EP a Rady ES č. 593/2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (tzv. Řím I) ve spojení s čl. III. bod 17 všeobecných obchodních podmínek. 5. Krajský soud v Praze jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 občanského soudního řádu – dále jen o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno proti nepravomocnému rozsudku okresního soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 204 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (§ 201, § 202 a contr o. s. ř.), přezkoumal podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu, jakož i řízení, které vydání rozsudku přecházelo, a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné. Výroky II. a III. nebyly odvoláním napadeny a nabyly samostatně právní moci. 6. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným dne 29. 5. 2022 domáhala po žalovaném zaplacení 74 785,19 Kč s kapitalizovaným smluvním úrokem 8 971,47 Kč, se smluvním úrokem ve výši 23,99 % ročně z částky 68 182,62 Kč od 17. 8. 2021 do zaplacení a úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 68 182,62 Kč od 17. 8. 2021 do zaplacení. Tvrdila, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla dne 29. 12. 2019 uzavřena smlouva o vydání kreditní karty [číslo] na základě které právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému úvěr s možností čerpání finančních prostředků až do výše 62 000 Kč prostřednictvím karty, přičemž žalovaný se zavázal tuto částku vrátit v pravidelných měsíčních splátkách včetně úroku ve výši 23,99 % ročně a včetně sjednaných poplatků za navazující služby. Součástí splátky byla také úhrada pojistného na základě přistoupení k pojistné smlouvě mezi právním předchůdcem jako pojistníkem a pojistitelem. Žalovaný úvěr řádně nesplácel a v důsledku jeho prodlení právní předchůdkyně úvěr zesplatnila k 24. 7. 2021. Pohledávka byla postoupena na žalobkyni a postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno. Žalobkyně se žalobou domáhá zaplacení jistiny 68 182,62 Kč, dlužného pojistného 5 752,57 Kč, poplatku 500 Kč za odeslanou upomínku, poplatku za správu kreditní karty 350 Kč, kapitalizovaného smluvního úroku z nesplaceného úvěru 8 971,47 Kč od 14. 5. 2020 do 16. 8. 2021, smluvního úroku ve výši 23,99 % ročně z 68 182,62 Kč od 17. 8. 2021 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 68 182,62 Kč od 17. 8. 2021 do zaplacení. 7. Žalovaný navrhl žalobu zamítnout. Namítal, že právní předchůdkyně žalobkyně před poskytnutím úvěru neposoudila řádně úvěruschopnost žalovaného a neprokázala předání kreditní karty žalovanému. 8. V řízení před soudem prvního stupně bylo zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost [právnická osoba] uzavřela dne 29. 12. 2019 s žalovaným smlouvu o vydání kreditní karty [anonymizováno] [číslo] jejíž součástí byly všeobecné obchodní podmínky, kterou se zavázala umožnit žalovanému čerpání finančních prostředků prostřednictvím kreditní karty až do výše úvěrového limitu 62 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku vrátit v minimálních měsíčních splátkách po 200 Kč popř. 3,2 % z dlužné částky. Strany si dále sjednaly pojištění [anonymizováno], které se skládá z pojištění prodloužené záruky, pojištění zakoupených věcí, pojištění cenového rozdílu a pojištění zneužití karty a pojištění osobních věcí. Smluvní strany si dále sjednali právo na úhradu poplatků podle ceníku produktů a služeb včetně poplatku za správu karty 50 Kč měsíčně a za výzvu k zaplacení 500 Kč. Před uzavřením smlouvy právní předchůdkyně žalobkyně prověřila žalovaného v nebankovních registrech, dále vycházela z příjmu žalovaného 30 000 Kč, který ověřila z výpisu bankovního účtu, z kterého zároveň zjistila výdaje žalovaného. Žalovaný uvedl v žádosti o úvěr, že je zaměstnaný, nemá vyživovací povinnost a bydlí v pronájmu. Žalovaný úvěr čerpal prostřednictvím kreditní karty celkem v částce 83 756 Kč, přičemž poslední splátku úvěru uhradil dne 13. 5. 2020. Právní předchůdkyně žalobkyně prohlásila dopisem z 27. 7. 2021 celý úvěr za splatný k 24. 7. 2021, o čemž žalovaného informovala na jím sdělenou adresu. Dohodou ze dne 29. 8. 2018 právní předchůdkyně žalobkyně postoupila svou pohledávku za žalovaným na žalobkyni a žalovanému bylo postoupení oznámeno dopisem z 14. 9. 2021. Dne 26. 11. 2021 žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dluhu. 9. Soud prvního stupně právně posoudil zjištěné skutečnosti podle § 2395, § 1970, § 1879 a následující zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o. z.) a podle § 2 odst. 1, § 122, článku II. zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru a dospěl k závěru o spotřebitelském charakteru smlouvy, neboť na rozdíl od právní předchůdkyně žalobkyně žalovaný nejednal v rámci své podnikatelské činnosti. Právní předchůdkyně žalobkyně řádně posoudila schopnost žalovaného splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr. Žalovaný úvěrový rámec vyčerpal v plné výši, splátky úvěru řádně nehradil, právní předchůdkyně žalobkyně oprávněně prohlásila úvěr za splatný a požadovala okamžitou úhradu. Povinnost k úhradě poplatku za upomínku a za vedení karty [anonymizováno] dovodil z ceníku produktů a služeb, přičemž celá pohledávka byla postoupena na žalobkyni. Odůvodněným shledal soud prvního stupně také nárok na příslušenství, neboť až do zaplacení dluhu byl žalovaný povinen hradit i smluvní úrok a od prodlení s úhradou (května 2020) také úrok z prodlení ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. V souladu s § 122 odst. 4 zákona o spotřebitelském úvěru měl být smluvní úrok po 90 dnech prodlení snížen na výši repo sazby stanovené Českou národní bankou zvýšené o 8 procentních bodů. Žalobkyně požadovala smluvní úrok z částky 74 785,19 Kč od 14. 5. 2020 do 16. 8. 2021 v kapitalizované výši, a dále od 17. 8. 2021 do zaplacení, přičemž omezení výše úročení se projevilo až v požadavku na smluvní úrok od 17. 8. 2021 do zaplacení. Nad rámec zákonem stanovené výše smluvního úroku od 91. dne prodlení soud prvního stupně posoudil nárok na smluvní úrok jako nedůvodný a žalobu v této části zamítl. Soud prvního stupně dále posoudil žalobu v části požadavku na pojistné za pojištění [anonymizováno] ve výši 5 752,57 Kč také jako nedůvodnou a zamítl ji, neboť žalobkyně neprokázala sjednanou cenu pojištění [anonymizováno], pouze odkazovala na článek 5.2 ceníku, který však upravoval pojištění vyčerpané částky ke kreditní kartě, což nekorespondovalo s výše uvedenou dohodou smluvních stran. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud prvního stupně podle ustanovení § 151 odst. 1 ve spojení s ust. § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy s ohledem na převážný úspěch žalobkyně ve věci ji přiznal právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu 93,1 % nákladů. Konečně z důvodu nesplnění podmínek pro vydání elektronického platebního rozkazu a projednání věci v běžném civilním řízení vyměřil soud prvního stupně doplatek soudního poplatku podle položky 2 bodu 2 Sazebníku soudních poplatků. 10. Soud prvního stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu, vyvodil však z něho nesprávné závěry, pokud jde o zkoumání úvěruschopnosti žalovaného. 11. Odvolací soud zopakoval dokazování mimořádným výpisem z účtu [číslo] vedeným u [právnická osoba] na jméno žalovaného, podle kterého měl žalovaný v roce 2019 příchozí platby od [právnická osoba] [anonymizováno] (9. 1. 2019 v částce 3 395 Kč, 1. 2. 2019 v částce 15 600 Kč, 7. 2. 2019 v částce 5 135 Kč, 11. 3. 2019 v částce 19 890 Kč 5. 4. 2019 v částce 20 443 Kč, 31. 10. 2019 v částce 22 295 Kč, 3. 12. 2019 v částce 20 035 Kč, 20. 12. 2019 v částce 18 735 Kč) a [anonymizována dvě slova] (7. 1. 2019 v částce 1 000 Kč, 18. 4. 2019 v částce 7 600 Kč, 14. 5. 2019 v částce 4 880 Kč, 4. 6. 2019 v částce 2 000 Kč, 11. 6. 2019 v částce 28 550 Kč, 18. 6. 2019 v částce 3 000 Kč, 8. 7. 2019 v částce 1 000 Kč, 12. 7. 2019 v částce 27 530 Kč, 25. 7. 2019 v částce 2 000 Kč, 30. 7. 2019 v částce 2 000 Kč, 6. 8. 2019 v částce 1 500 Kč, 12. 8. 2019 v částce 15 000 Kč, 19. 8. 2019 v částce 8 000 Kč, 5. 9. 2019 v částce 1 500 Kč, 11. 9. 2019 v částce 22 760 Kč, 25. 9. 2019 v částce 2 500 Kč, 11. 11. 2019 v částce 19 000 Kč, 13. 11. 2019 v částce 7 000 Kč, 26. 11. 2019 v částce 3 000 Kč, 28. 12. 2019 v částce 2 500 Kč), další plusové platby byly vklady v hotovosti v tisícových částkách nejasného původu. Výdaje představovaly výběry v hotovosti (často ve výši částky, která byla předtím z výše uvedených zdrojů připsána) a platby spotřebního charakteru (nákupy, restaurace atd.). Dne 15. 2. 2019 žalovaný čerpal spotřebitelský úvěr v částce 150 000 Kč. Od dubna 2019 (k 15. dni) je pak z výpisu zřejmá úhrada splátky spotřebitelského úvěru cca 2 600 Kč. Z výpisu z účtu jsou dále v roce 2019 zřejmé platby po splatnosti (poplatky, jistina). Naopak z účtu nejsou zřejmé trvalé příkazy, platby vztahující se k bydlení apod. 12. Ze scanu občanského průkazu žalovaného je zřejmé, že žalovaný prokázal svou totožnost občanským průkazem Slovenské republiky. 13. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 14. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 15. Podle § 86 odst. 2 věta první zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. 16. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 17. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 18. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 19. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. 20. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. 21. Právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela s žalovaným jako spotřebitelem smlouvu o úvěru, na základě které žalovanému poskytla možnost čerpání finančních prostředků prostřednictvím kreditní karty do výše úvěrového rámce 62 000 Kč. Při uzavření smlouvy, kterému byly obě smluvní strany osobně přítomny, právní předchůdkyně ověřila z osobního dokladu žalovaného (občanského průkazu) jeho totožnost, následně bylo prostřednictvím karty čerpáno celkem 35 215,06 Kč a do května 2020 byla provedena částečná úhrada splátek. Ani odvolací soud tak nemá pochybnost o řádném předání karty žalovanému. Na rozdíl od soudu prvního stupně však odvolací soud po doplnění dokazování uzavřel, že povinností právní předchůdkyně žalobkyně jako poskytovatele úvěru bylo řádně (s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost žalovaného na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, přičemž právní předchůdkyně žalobkyně tuto svou povinnost nesplnila. 22. Zákon o spotřebitelském úvěru převzal transpoziční úpravu směrnice 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS. Cílem směrnice vyloženým v rozhodovací praxi Soudního dvora EU je, aby věřitel v rámci zodpovědného jednání neposkytoval úvěr spotřebitelům, kteří nejsou úvěruschopní. Z článku 8 odst. 1 směrnice 2008/48 Soudní dvůr vyvodil povinnost věřitele posoudit před uzavřením úvěrové smlouvy úvěruschopnost spotřebitele, přičemž tato povinnost může popřípadě zahrnovat i vyhledávání v příslušných databázích. Porušení povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost úvěrujícího spotřebitele vede k neplatnosti úvěrové smlouvy, přičemž se jedná o neplatnost, ke které přihlíží soud z úřední povinnosti. Jen takový výklad ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je výkladem eurokonformním (viz rozhodnutí soudního dvora /EU/ z 5. 3. 2020 ve věci C [číslo], OPR-Finance). Věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků. Dostatečnými informacemi dokládajícími úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit. S porušením uvedené povinnosti poskytovatele úvěru je spojena neplatnost úvěrové smlouvy, k níž soud přihlíží z úřední povinnosti (někdy též označovaná jako absolutní), obdobně jako tomu bylo za předchozí právní úpravy obsažené v zákoně č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, účinné do 30. 11. 2016, u které byla tato neplatnost dovozována (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). 23. Jak vyplývá z provedených důkazů i z vlastních tvrzení žalobkyně, žalovaným uváděné údaje o jeho příjmech a výdajích nebyly náležitě doloženy, žalobkyně kalkulovala pouze s deklarovaným příjmem žalovaného cca 30 000 Kč měsíčně, který měl být doložen pouze výpisy z účtu. Podle nich byl příjem žalovaného v různé výši zejména od [právnická osoba] nebo od osoby označené [anonymizována dvě slova] (nikoliv od žalovaným označeného zaměstnavatele), přičemž příjem v roce 2019 běžně nedosahoval částku 30 000 Kč. Současně pouze z výpisů z účtů nebylo možné učinit závěr, s jakými příjmy mohl žalovaný do budoucna počítat (např. zda se nejedná o pracovní poměr na dobu určitou). Pravidelné měsíční výdaje (např. na bydlení), které musí žalovaný vynakládat, nebyly vůbec ověřeny, žalobkyně se spokojila s výdaji odhadnutými na základě dat Českého statistického úřadu a z průměrných měsíčních obratů na účtu (31 490 Kč), přičemž odchozí platby na účtu žalovaného byly převážně spotřebního charakteru, případně výběry v hotovosti, nejsou z nich zřejmé výdaje na bydlení a nepodávaly tak reálný obraz o finanční situaci žalovaného. Právní předchůdkyně žalobkyně se těmito nesrovnalostmi a nedostatky vůbec nezabývala a bez dalšího se s takto zjištěnými údaji spokojila, aniž by je s odbornou péčí vyhodnotila a důkladně prověřila. V případě pochybností o jejich správnosti byla povinna požadovat po spotřebiteli jejich objasnění, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit tak, aby dávaly objektivní obraz běžné příjmové a výdajové stránky spotřebitele. Povinnost žalobkyně (její právní předchůdkyně) jako poskytovatele úvěru řádně (s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost žalované na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací tak splněna nebyla a soud prvního stupně správně dovodil absolutní neplatnost úvěrové smlouvy. 24. Plnění, které si účastníci na základě neplatné smlouvy poskytli, bylo plněním bez právního důvodu, oba účastníci mají tedy podle § 2993 o. z. právo na vrácení toho, co plnili, jako bezdůvodného obohacení. Žalobkyně poskytla žalovanému 35 215,06 Kč a ten jí uhradil celkovou částku 7 504,72 Kč. Dluží tak žalobkyni pouze částku 27 710,34 Kč. Žalobkyně má nárok i na úrok z prodlení požadovaný od 17. 8. 2021, který odvolací soud považuje za souladný s § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru, neboť vzhledem k výši dlužné částky, zaslané výzvě k vrácení bezdůvodného obohacení 27. 7. 2021 a celkové době, po kterou měl žalovaný plnit, je termín splatnosti (16. 8. 2021) pohledávky žalobkyně přiměřený pro vrácení dlužné částky. 25. Z výše uvedených důvodů odvolací soud podle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že žalobu pro částku 50 293,75 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 40 472,28 Kč od 17. 8. 2021 do zaplacení a s úrokem ve výši 8,5 % ročně z částky 68 182,62 Kč od 17. 8. 2021 do zaplacení zamítl, ve zbývající části výroku I. potvrdil podle § 219 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný. 26. Po změně rozsudku soudu prvního stupně rozhodoval odvolací soud podle § 224 odst. 2 o. s. ř. znovu o nákladech řízení před soudem prvního stupně a podle § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř. také o nákladech řízení odvolacího. Při posouzení poměru procesního úspěchu a neúspěchu vycházel odvolací soud nejen z jistiny pohledávky, ale z celého předmětu řízení (srov. závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015). 27. Žalobkyně se domáhala v řízení před soudem prvního stupně zaplacení 83 756,66 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 68 182,62 Kč od 17. 8. 2021 do zaplacení a s úrokem ve výši 23,99 % ročně z částky 68 182,62 Kč od 17. 8. 2021 do zaplacení. Ke dni rozhodování soudu prvního stupně (8. 2. 2023) činil kapitalizovaný úrok z prodlení 8 590,07 Kč a smluvní úrok 24 244,22 Kč (celkem činil žalobou uplatněný nárok 116 590,95 Kč). Žalobkyni bylo přiznáno 27 710,34 Kč a úrok z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 27 710,34 Kč od 17. 8. 2021 do zaplacení (ke dni 8. 2. 2023 kapitalizovaný na 3 491,12 Kč), celkem činil přiznaný nárok 31 201,46 Kč, podle § 142 odst. 2 o. s. ř. má tak žalovaný právo na poměrnou náhradu nákladů řízení v rozsahu 46,48 % nákladů. Náklady řízení žalovaného představují náklady právního zastoupení vypočtené z tarifní hodnoty 74 785,19 Kč (odměna advokáta za dva úkony právní služby po 4 100 Kč podle § 6 odst. 1, § 8 odst. 1, § 7 bod 5. a § 11 odst. 1 písm. a) a g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu - převzetí a příprava, účast na ústním jednání, 2 paušální náhrady hotových výdajů po 300 Kč podle § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu a náhrada ve výši 1 848 Kč za daň z přidané hodnoty v sazbě 21 % podle § 137 odst. 1 o. s. ř.), které je zástupce žalovaného plátcem, celkem 10 648 Kč, z toho 46,48 % činí 4 949,20 Kč. 28. V odvolacím řízení činila celková výše odvoláním uplatněného nároku včetně úroku z prodlení a úroku ke dni vyhlášení rozsudku odvolacího soudu 19. 9. 2023 částku 102 265,89 Kč (78 004,09 Kč + úrok 12 130,90 Kč + úrok z prodlení 12 130,90 Kč), odvolání bylo vyhověno do 69 625,39 (nevyhověno bylo v 27 710,34 Kč a v úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 27 710,34 Kč od 17. 8. 2021 do zaplacení), žalovaný má nárok na náhradu nákladů řízení v rozsahu 36,17 %. Opatrovník žalovaného nevyúčtoval své náklady odvolacího řízení (zejména cestovné), odvolací soud proto vycházel z dostupných informací podle obsahu spisu. Náklady žalovaného v odvolacím řízení představují náklady na právní zastoupení ustanoveným advokátem vypočtené z tarifní hodnoty 69 032,62 Kč (odměna za dva úkony právní služby po 3 900 Kč podle § 6 odst. 1, § 8 odst. 1, § 7 bod 5. a § 11 odst. 1 písm. d) a g) advokátního tarifu - odvolání, účast na jednání, 2 paušální náhrady hotových výdajů po 300 Kč podle § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu a náhrada ve výši 1 764 Kč odpovídající 21 % sazbě daně z přidané hodnoty, jejímž plátcem je zástupce žalovaného, podle § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř.), celkem 10 164 Kč, z toho 36,17 % činí 3 676,32 Kč. 29. Lhůta k plnění byla určena dle § 160 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř., neboť ke stanovení jiné lhůty neshledal odvolací soud žádný důvod. 30. Podle § 149 odst. 2 o. s. ř. uložil odvolací soud žalobkyni povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení žalovaného před soudy obou stupňů České republice – Okresnímu soudu v Kladně. Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat dovolání do dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně prostřednictvím Okresního soudu v Kladně, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Nebude-li povinnost tímto rozsudkem stanovená splněna dobrovolně a v určené lhůtě, lze se jejího plnění domoci návrhem na soudní výkon rozhodnutí či exekučním návrhem. Praha 19. září 2023 JUDr. Oto Kubeš v. r. předseda senátu