USNESENÍ (anonymizovaný opis) Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Petry Kubáčové a soudců JUDr. Petra Wulkana a JUDr. Terezy Dobešové ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] sídlem [adresa] zastoupená advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [anonymizováno]. sídlem [adresa] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] o zaplacení 7 316,99 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti usnesení Okresního soudu v Mělníku ze dne 8. prosince 2022, č. j. 6 C 76/2022-83, takto: Usnesení soudu prvního stupně se mění tak, že řízení se nezastavuje a mezinárodní nepříslušnost Okresního soudu v Mělníku se neprohlašuje. Odůvodnění: 1. Shora označeným usnesením soud prvního stupně zastavil řízení (výrok I.), prohlásil svou mezinárodní nepříslušnost (výrok II.) a rozhodl o tom, že právo na náhradu nákladů řízení nemá žádný z účastníků (výrok III.). V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že žalobkyně se domáhá zaplacení ceny služeb třetích stran poskytovaných žalovanému prostřednictvím sítě právní předchůdkyně žalobkyně společnosti [anonymizováno] [právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa], k telefonnímu číslu [číslo] podle účastnické smlouvy [číslo]. Žalovaný je státním příslušníkem Slovenské republiky a na území České republiky neměl nikdy povolen pobyt, pouze po přechodnou dobu krátkodobě pobýval na různých místech České republiky (v období od 20. 2. 2017 do 22. 2. 2017 na adrese [adresa], v období od 3. 7. 2017 do 31. 12. 2017 na adrese [adresa] [anonymizováno] [adresa]). S platností od 10. 2. 2022 do 10. 2. 2026 je veden v evidenčním systému nežádoucích osob z důvodu soudního vyhoštění z území České republiky. Žalovanému se nepodařilo doručit písemnosti na adresu v České republice označenou v návrhu ani na adresu v domovském státě [anonymizováno] [číslo], [jméno] [příjmení], Slovenská republika. Soud prvního stupně uzavřel, že žalovaný nemá bydliště na území některého z členských států Evropské unie a z tohoto důvodu vyloučil působnost pravidel pro určení mezinárodní příslušnosti obsažených v nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen nařízení Brusel I bis) s poukazem na článek 6 odst. 1 nařízení. Nedostatek své mezinárodní příslušnosti (pravomoci) posoudil podle § 6 odst. 1 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém a uzavřel, že žalovaný s ohledem na svůj neznámý pobyt nemá místně příslušný soud podle § 84 a následující občanského soudního řádu (o. s. ř.). 2. Proti tomuto usnesení podala včas odvolání žalobkyně. Namítala, že soud prvního stupně měl svou pravomoc posoudit podle čl. 5 ve spojení s čl. 7 odst. 1 písm. a), písm. b) nařízení Brusel I bis, podle místa poskytnutí služby, neboť dle rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie C-533/07 spadá mezi služby i doplňková služba poskytnutá na základě účastnické smlouvy mobilního operátora. Pokud by soud prvního stupně dospěl k závěru, že na území České republiky žalovaný nemá bydliště, pak je nutné šetřením zjistit, zda žalovaný má bydliště na území jiného členského státu nebo třetího státu. Pokud by soud po náležitém šetření uzavřel, že pobyt žalovaného je neznámý, je s odkazem na rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie C -327/10 a C -292/10 a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 30 Nd 25/2014, nutno dovodit pravomoc českých soudů podle místa posledního hlášeného bydliště ve smlouvě. Navrhoval, aby odvolací soud změnil napadené usnesení tak, že řízení se nezastavuje. 3. Krajský soud v Praze jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno proti nepravomocnému rozhodnutí okresního soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 204 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (§ 201, § 202 a contr. o. s. ř.), přezkoumal bez nařízeného odvolacího jednání (§ 214 odst. 2 písm. c) o. s. ř.) rozhodnutí soudu prvního stupně v rozsahu uvedeném v ustanovení § 212 věta první, o. s. ř., jakož i přezkoumal řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo (§ 212a odst. 5, 6 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné. 4. Z obsahu spisu vyplývá, že žalobkyně se domáhá zaplacení 7 316,99 Kč s příslušenstvím za služby třetích stran (m-platby) poskytnuté žalovanému v období od 19. 12. 2017 do 5. 3. 2018 prostřednictvím sítě právní předchůdkyně žalobkyně společnosti [anonymizováno] [právnická osoba], uzavřené dne 19. 12. 2017 na 24 měsíců s automatickou prolongací. Žalovaný ve smlouvě uvedl jako svou adresu [adresa], přičemž podle všeobecných podmínek společnosti [anonymizováno] [právnická osoba] byl o změně údajů povinen informovat do sedmi dnů ode dne takové změny. V řízení bylo zjištěno, že tato adresa byla hlášena elektronicky ubytovatelem v období 3. 7. 2017 – 31. 12. 2017 (adresa ubytovny [anonymizováno] [obec]), tímto způsobem byl žalovaný hlášen krátkodobě (v období 20. 2. 2017 – 22. 2. 2017 a 26. 10. 2018 – 28. 10. 2018) na adrese [adresa], [obec]. Žalovaný neměl nikdy na území České republiky povolen žádný druh pobytu, nebyla zjištěna výdělečná činnost žalovaného na území České republiky. S platností od 10. 2. 2022 do 10. 2. 2026 je veden v evidenčním systému nežádoucích osob z důvodu soudního vyhoštění z území České republiky. Na adresu v domovském státě [anonymizováno] [číslo], [jméno] [příjmení], Slovenská republika nebylo doručení písemností úspěšné z důvodu, že žalovaného nebylo možné najít. Jiná adresa žalovaného se nepodařila zjistit, z obsahu spisu ani neplyne, že by se žalovaný zdržoval mimo Evropskou unii. 5. Podle § 103 o. s. ř. kdykoli za řízení přihlíží soud k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení). Jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví (§ 104 odst. 1 věta první o. s. ř.). 6. Podle § 2 zákona č. 91/2012 Sb. o mezinárodním právu soukromém se tento zákon použije v mezích ustanovení vyhlášených mezinárodních smluv, kterými je Česká republika vázána a přímo použitelných ustanovení práva Evropské unie. 7. Žalovaný má cizí státní příslušnost, která představuje existenci mezinárodního prvku v řízení, soud prvního stupně se proto správně zabýval svou mezinárodní příslušností. Před aplikací pravidel mezinárodní příslušnosti obsažených v zákoně č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, však musí soud České republiky (členského státu Evropské unie) přihlédnout k úpravě obsažené v nařízení Brusel I bis, které má aplikační přednost před vnitrostátním právem členských států (srov. rozhodnutí C -106/77 ve věci Simmenthal SpA dostupné na www.curia.europa.eu). Použití vnitrostátních pravidel namísto jednotných pravidel pro příslušnost stanovených nařízením Brusel I bis je možné pouze tehdy, když soud, kterému byla žaloba předložena, nedisponuje průkaznými indiciemi, které by mu umožnily dojít k závěru, že žalovaný, který je občanem Unie a který nemá bydliště v členském státě uvedeného soudu, má skutečné bydliště mimo území Unie. Při neexistenci takových průkazných indicií je mezinárodní příslušnost soudu členského státu určena podle nařízení Brusel I. bis (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. března 2013, sp. zn. 33 Cdo 123/2012, dostupné na www.nsoud.cz). Soud prvního stupně však nezjistil žádné skutečnosti, které by mu umožnily dospět k závěru, že žalovaný nemá bydliště na území Evropské unie, což je případ, kdy by pro posouzení mezinárodní příslušnosti českých soudů článek 6 nařízení Brusel I bis vyloučil jeho použití, aplikaci nařízení Brusel I bis tak nelze vyloučit. 8. Podle článku 4 odst. 1 nařízení Brusel I bis, nestanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu. 9. Podle článku 5 odst. 1 nařízení Brusel I bis osoby, které mají bydliště v některém členském státě, mohou být u soudů jiného členského státu žalovány pouze na základě pravidel stanovených v oddílech 2 až 7 této kapitoly. 10. Podle článku 17 odst. 1 nařízení Brusel I bis ve věcech týkajících se smlouvy uzavřené spotřebitelem pro účel, který se netýká jeho profesionální nebo podnikatelské činnosti, se příslušnost určuje podle tohoto oddílu, aniž jsou dotčeny článek 6 a čl. 5 bod 7: a) jedná-li se o koupi movitých věcí na splátky; b) jedná-li se o půjčku návratnou ve splátkách nebo o jiný úvěrový obchod určený k financování koupě takových movitých věcí, nebo c) ve všech ostatních případech, kdy byla smlouva uzavřena s osobou, která provozuje profesionální nebo podnikatelské činnosti v členském státě, v němž má spotřebitel bydliště, nebo pokud se jakýmkoli způsobem taková činnost na tento členský stát nebo na několik členských států včetně tohoto členského státu zaměřuje, a smlouva spadá do rozsahu těchto činností. 11. Podle článku 18 odst. 2 nařízení Brusel I bis smluvní partner může podat žalobu proti spotřebiteli pouze u soudů členského státu, v němž má spotřebitel bydliště. Od ustanovení tohoto oddílu je možné se odchýlit pouze dohodou: 1) uzavřenou po vzniku sporu; 2) umožňující spotřebiteli zahájit řízení u jiných soudů než těch, které jsou uvedeny v tomto oddíle, nebo 3) uzavřenou mezi spotřebitelem a jeho smluvním partnerem, kteří mají v době uzavření smlouvy bydliště nebo obvyklý pobyt v témže členském státě, jestliže tato dohoda zakládá příslušnost soudů tohoto členského státu, ledaže by taková dohoda nebyla podle práva tohoto členského státu přípustná (článek 19 nařízení Brusel I bis). 12. Podle článku 7 odst. 1 písm. a) nařízení Brusel I bis osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována, pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn. Pro účely tohoto ustanovení, pokud nebylo dohodnuto jinak, je místem plnění zmíněného závazku v případě poskytování služeb místo na území členského státu, kde služby podle smlouvy byly nebo měly být poskytnuty (článek 7 odst. 2 písm. b) druhá odrážka nařízení Brusel I bis.). 13. Podle článku 62 odst. 1 nařízení Brusel I bis pro posouzení toho, zda má strana řízení bydliště v členském státě, u jehož soudů byl podán návrh, použije soud své právo. 14. Podle § 80 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.), člověk má bydliště v místě, kde se zdržuje s úmyslem žít tam s výhradou změny okolností trvale; takový úmysl může vyplývat z jeho prohlášení nebo z okolností případu. Uvádí-li člověk jako své bydliště jiné místo než své skutečné bydliště, může se každý dovolat i jeho skutečného bydliště. Proti tomu, kdo se v dobré víře dovolá uvedeného místa, nemůže člověk namítat, že má své skutečné bydliště v jiném místě. Nemá-li člověk bydliště, považuje se za ně místo, kde žije. Nelze-li takové místo zjistit, anebo lze-li je zjistit jen s neúměrnými obtížemi, považuje se za bydliště člověka místo, kde má majetek, popřípadě místo, kde měl bydliště naposledy (§ 80 odst. 2 o. z.). 15. V dané věci nejde o spor z koupě movitých věcí ani z účelově určené půjčky, s ohledem na povahu účastníků by přicházela v úvahu aplikace článku 17 odst. 1 písm. c) nařízení Brusel I bis. Z soudem prvního stupně zjištěných údajů však nelze bydliště žalovaného ve smyslu § 80 o. z. na území České republiky ke dni zahájení řízení (§ 82 o. s. ř.) ani kdykoliv dříve spolehlivě dovozovat, neboť žalovaný byl pouze krátkodobě ubytován v ubytovacích zařízeních v České republice a nebyly zjištěny žádné další okolnosti, z kterých by bylo možné spolehlivě uzavřít, že se žalovaný na uvedené adrese (nebo jiné adrese v České republice) zdržoval (kdykoliv) s úmyslem tam trvale žít. Žalobkyně je právnickou osobou se sídlem v [obec], nelze dovodit, že by svou činnost zaměřovala na stát bydliště žalovaného spotřebitele (zejména Slovensko). Uzavřenou smlouvu proto nelze pro účely určení mezinárodní příslušnosti považovat za smlouvu spotřebitelskou ve smyslu článku 17 nařízení Brusel I bis. Nebylo zjištěno, že by žalovaný měl v době zahájení řízení své skutečné bydliště mimo území Evropské unie, mezinárodní příslušnost českých soudů je tak založena dle čl. 7 odst. 1 písm. b) nařízení Brusel I bis. Místo poskytnutí služby bylo v České republice, české soudy jsou proto pro projednání a rozhodnutí věci mezinárodně příslušné. 16. Z výše uvedených důvodů odvolací soud usnesení soudu prvního stupně podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil tak, že řízení se nezastavuje a mezinárodní nepříslušnost Okresního soudu v Mělníku se neprohlašuje. Tím se i nákladový výrok III. usnesení soudu prvního stupně stal neúčinným. 17. Odvolací soud pro úplnost dodává, že i pokud by se zjištěná krátkodobá adresa v České republice dala za bydliště žalovaného v České republice považovat (např. v důsledku jeho prohlášení o adrese bydliště v účastnické smlouvě a jeho smluvní povinnosti hlásit změny adresy místa pobytu) a tudíž by šlo o smlouvu spotřebitelskou ve smyslu čl. 17 odst. 1 písm. c) nařízení Brusel I bis (srov. rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ve věci Commerzbank AG C-296/20 dostupné na www.curia.europa.eu), uplatnily by se závěry, které učinil Evropský soudní dvůr ve věci C -327/10, Lindner a C -292/10, Visser, dostupných na www.curia.europa.eu, jakož i závěry vnitrostátní judikatury, např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 30 Nd 25/2014, dostupné na www.nsoud.cz, a mezinárodní příslušnost českých soudů by byla založena dle posledního známého bydliště žalovaného. Poučení: Proti tomuto usnesení lze podat dovolání do dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu České republiky prostřednictvím Okresního soudu v Mělníku. Dovolání je přípustné v případě, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Praha 26. ledna 2023 Mgr. Petra Kubáčová v. r. předsedkyně senátu