USNESENÍ (anonymizovaný opis) Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Petry Kubáčové a soudců JUDr. Terezy Dobešové a JUDr. Petra Wulkana ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] sídlem [adresa] zastoupená advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] o zaplacení 28 121,08 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti usnesení Okresního soudu v Mělníku ze dne 3. ledna 2023, č. j. 11 C 75/2022-56, takto: Usnesení soudu prvního stupně se mění tak, že řízení se nezastavuje a mezinárodní nepříslušnost Okresního soudu v Mělníku se neprohlašuje. Odůvodnění: 1. Shora označeným usnesením soud prvního stupně zastavil řízení (výrok I.), prohlásil svou mezinárodní nepříslušnost (výrok II.), rozhodl o vrácení části zaplaceného soudního poplatku ve výši 126 Kč (výrok III.) a o tom, že právo na náhradu nákladů řízení nemá žádný z účastníků (výrok IV.). V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že žalobkyně se domáhá zaplacení své postoupené pohledávky z nesplaceného úvěru s příslušenstvím poskytnutého žalovanému podle smlouvy o [příjmení] půjčce [číslo] uzavřené dne 27. 10. 2017 s právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba] Žalovaný je státním příslušníkem Běloruské republiky, ke dni 18. 11. 2013 mu byla v České republice udělena doplňková ochrana, která mu nebyla dne 16. 4. 2019 prodloužena a řízení ve věci udělení mezinárodní ochrany bylo dne 14. 7. 2021 zastaveno. Aktuálně žalovaný nemá na území České republiky oprávnění k pobytu. Žalovaný má evidovanou adresu trvalého pobytu [adresa] (předtím [obec a číslo]), na žádné z uvedených adres se žalovanému nepodařilo písemnosti doručit. Žalovaný nemá vedený pojistný vztah u zaměstnavatele, v období 23. 12. 2017 – 7. 3. 2018 byl veden v evidenci uchazečů o zaměstnání. Soud prvního stupně uzavřel, že žalovaný nemá bydliště na území některého z členských států Evropské unie, a z tohoto důvodu vyloučil působnost pravidel pro určení mezinárodní příslušnosti, obsažených v nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen nařízení Brusel I bis) s poukazem na článek 6 odst. 1 nařízení. Nedostatek své mezinárodní příslušnosti (pravomoci) posoudil podle § 6 odst. 1 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém a uzavřel, že žalovaný s ohledem na svůj neznámý pobyt nemá místně příslušný soud podle § 84 a následující občanského soudního řádu (o. s. ř.). 2. Proti tomuto usnesení podala včas odvolání žalobkyně. Namítala, že soud prvního stupně měl svou pravomoc posoudit podle nařízení Brusel I bis., a to v souladu s rozhodnutím Soudního dvora Evropské unie C -327/10 ve věci Hypoteční banka a.s. proti Lindnerovi a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 32 Cdo 2405/2011, podle místa posledního známého bydliště žalovaného uvedeného v smlouvě. Navrhovala, aby odvolací soud změnil napadené usnesení tak, že řízení se nezastavuje. 3. Krajský soud v Praze jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno proti nepravomocnému rozhodnutí okresního soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 204 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (§ 201, § 202 a contr. o. s. ř.), přezkoumal bez nařízeného odvolacího jednání (§ 214 odst. 2 písm. c) o. s. ř.) rozhodnutí soudu prvního stupně v rozsahu uvedeném v ustanovení § 212 věta první, o. s. ř., přezkoumal i řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo (§ 212a odst. 5, 6 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné. 4. Z obsahu spisu vyplývá, že žalobkyně se domáhá zaplacení 28 121,08 Kč s příslušenstvím s tím, že společnost [právnická osoba] jí postoupila svou pohledávku za žalovaným ze smlouvy o [příjmení] půjčce [číslo] ze dne 20. 3. 2020. Žalovaný ve smlouvě uvedl svou adresu [adresa] (jako trvalou i kontaktní adresu) a zavázal se informovat právní předchůdkyni žalobkyně o změně svých kontaktních údajů. Uvedl, že je od března 2017 zaměstnán u společnosti [právnická osoba] jako manuální pracovník. V období od 23. 12. 2017 do 7. 3. 2018 byl žalovaný vedený v evidenci uchazečů o zaměstnání. Aktuálně žalovaný nevykonává na území České republiky výdělečnou činnost. Adresa [obec a číslo] byla evidována jako adresa trvalého pobytu žalovaného nepřetržitě v období 29. 4. 2014 – 7. 6. 2021, od 8. 6. 2021 má žalovaný evidovanou adresu [adresa], což je adresa sídla Ministerstva vnitra - oddělení pobytu cizinců. Dne 18. 11. 2013 byla žalovanému udělena doplňková ochrana, která dne 19. 4. 2019 nebyla prodloužena, žalovaný podal žalobu ke krajskému soudu, který dne 1. 9. 2020 rozhodnutí Ministerstva vnitra zrušil, řízení o udělení mezinárodní ochrany bylo dne 14. 7. 2021 zastaveno. Aktuálně žalovaný nemá oprávnění k pobytu na území České republiky. Na zjištěné adresy se soudu prvního stupně nepodařilo žalovanému písemnosti doručit. Z obsahu spisu neplyne, že by se žalovaný zdržoval mimo Evropskou unii. 5. Podle § 103 o. s. ř. kdykoli za řízení přihlíží soud k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení). Jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví (§ 104 odst. 1 věta první o. s. ř.). 6. Podle § 2 zákona č. 91/2012 Sb. o mezinárodním právu soukromém se tento zákon použije v mezích ustanovení vyhlášených mezinárodních smluv, kterými je Česká republika vázána a přímo použitelných ustanovení práva Evropské unie. 7. Podle článku 4 odst. 1 nařízení Brusel I bis, nestanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu. 8. Podle článku 17 odst. 1 nařízení Brusel I bis ve věcech týkajících se smlouvy uzavřené spotřebitelem pro účel, který se netýká jeho profesionální nebo podnikatelské činnosti, se příslušnost určuje podle tohoto oddílu, aniž jsou dotčeny článek 6 a čl. 5 bod 7: a) jedná-li se o koupi movitých věcí na splátky; b) jedná-li se o půjčku návratnou ve splátkách nebo o jiný úvěrový obchod určený k financování koupě takových movitých věcí, nebo c) ve všech ostatních případech, kdy byla smlouva uzavřena s osobou, která provozuje profesionální nebo podnikatelské činnosti v členském státě, v němž má spotřebitel bydliště, nebo pokud se jakýmkoli způsobem taková činnost na tento členský stát nebo na několik členských států včetně tohoto členského státu zaměřuje, a smlouva spadá do rozsahu těchto činností. 9. Podle článku 18 odst. 2 nařízení Brusel I bis smluvní partner může podat žalobu proti spotřebiteli pouze u soudů členského státu, v němž má spotřebitel bydliště. Od ustanovení tohoto oddílu je možné se odchýlit pouze dohodou: 1) uzavřenou po vzniku sporu; 2) umožňující spotřebiteli zahájit řízení u jiných soudů než těch, které jsou uvedeny v tomto oddíle, nebo 3) uzavřenou mezi spotřebitelem a jeho smluvním partnerem, kteří mají v době uzavření smlouvy bydliště nebo obvyklý pobyt v témže členském státě, jestliže tato dohoda zakládá příslušnost soudů tohoto členského státu, ledaže by taková dohoda nebyla podle práva tohoto členského státu přípustná (článek 19 nařízení Brusel I bis). 10. Podle článku 62 odst. 1 nařízení Brusel I bis pro posouzení toho, zda má strana řízení bydliště v členském státě, u jehož soudů byl podán návrh, použije soud své právo. 11. Podle § 80 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.), člověk má bydliště v místě, kde se zdržuje s úmyslem žít tam s výhradou změny okolností trvale; takový úmysl může vyplývat z jeho prohlášení nebo z okolností případu. Uvádí-li člověk jako své bydliště jiné místo než své skutečné bydliště, může se každý dovolat i jeho skutečného bydliště. Proti tomu, kdo se v dobré víře dovolá uvedeného místa, nemůže člověk namítat, že má své skutečné bydliště v jiném místě. Nemá-li člověk bydliště, považuje se za ně místo, kde žije. Nelze-li takové místo zjistit, anebo lze-li je zjistit jen s neúměrnými obtížemi, považuje se za bydliště člověka místo, kde má majetek, popřípadě místo, kde měl bydliště naposledy (§ 80 odst. 2 o. z.). 12. Podle žalobkyní předložených listin byl žalovaný smluvní stranou smlouvy o [příjmení] půjčce, v které sdělil právní předchůdkyni žalobkyně trvalou i kontaktní adresu v České republice a zavázal se nahlásit její změny. V době uzavření smlouvy měl žalovaný ve smyslu § 80 odst. 2 o. z. své bydliště v České republice Smlouvu uzavřel jako spotřebitel, neplyne z ní, že by byla uzavřena pro účel, který by se týkal jeho profesionální nebo podnikatelské činnosti. Na území České republiky žalobkyně provozovala podnikatelskou činnost, do jejíhož rozsahu smlouva spadá. Uzavřená smlouva tak z hlediska určení mezinárodní příslušnosti naplňuje znaky spotřebitelské smlouvy ve smyslu článku 17 odst. 1 písm. c) nařízení Brusel I bis (srov. rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ve věci Commerzbank AG C -296/20 dostupné na www.curia.europa.eu). Ke dni podání návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu nebylo možné uzavřít, že by měl žalovaný na území České republiky bydliště, zároveň žádné okolnosti nenasvědčovaly tomu, že žalovaný má bydliště mimo území Evropské unie. V rozsudku ze dne 17. 11. 2011, ve věci C – 327/10, Hypoteční banka, a. s. proti Udo Mike Lindnerovi (dostupném na www.curia.europa.eu) Soudní dvůr Evropské unie konstatoval, že čl. 16 odst. 2 nařízení Brusel I (čl. 18 odst. 2 Brusel I bis) se užije i na takové případy, kdy soudy nejsou schopny určit aktuální bydliště žalovaného (spotřebitele) a nemají průkazné indicie umožňující dospět k závěru, že žalovaný má bydliště mimo území Evropské unie. Pokud spotřebitel své poslední známé bydliště opustil dříve, než na něj byla podána žaloba, a neinformoval svého smluvního partnera o adrese svého nového bydliště, pravomoc rozhodnout o žalobě směřující proti spotřebiteli mají soudy členského státu, na jehož území se nacházelo poslední známé bydliště spotřebitele (srov. také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 30 Nd 25/2014, dostupné na www.nsoud.cz). Uvedené řešení tak upřednostňuje použití jednotných pravidel stanovených nařízením Brusel I bis před použitím různorodých vnitrostátních pravidel a zároveň umožňuje vyhnout se tomu, aby nemožnost určit aktuální bydliště žalovaného zabránila určení příslušného soudu a zbavila tak žalobce jeho práva na soudní ochranu (viz zejména rozsudek velkého senátu Soudního dvora EU ze dne 25. 10. 2011 ve spojených věcech C -509/09 a C -161/10, eDate Advertising a další, dostupné na www.curia.europa.eu, případně výše uvedený rozsudek ve věci Lindner). Pravomoc českých soudů je tak dána podle posledního známého bydliště žalovaného spotřebitele. 13. Z výše uvedených důvodů odvolací soud usnesení soudu prvního stupně podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil tak, že řízení se nezastavuje a mezinárodní nepříslušnost Okresního soudu v Mělníku se neprohlašuje. Tím se i výrok III. o vrácení části zaplaceného soudního poplatku z důvodu zastavení řízení a nákladový výrok IV. usnesení soudu prvního stupně staly neúčinnými. Poučení: Proti tomuto usnesení lze podat dovolání do dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu České republiky prostřednictvím Okresního soudu v Mělníku. Dovolání je přípustné v případě, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Praha 30. ledna 2023 Mgr. Petra Kubáčová v.r. předsedkyně senátu