USNESENÍ (anonymizovaný opis) Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Petry Kubáčové a soudců JUDr. Terezy Dobešové a JUDr. Petra Wulkana ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] sídlem [adresa] zastoupená advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] bytem [adresa], Bulharská republika o zaplacení 155 677,85 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti usnesení Okresního soudu v Benešově ze dne 6. ledna 2023, č. j. 4 C 190/2022-106, takto: I. Usnesení soudu prvního stupně se potvrzuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Benešově (dále jen soud prvního stupně) shora uvedeným usnesením prohlásil svou mezinárodní nepříslušnost k projednání a rozhodnutí věci (výrok I.), rozhodl o zastavení řízení (výrok II.) a o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). 2. V odůvodnění svého usnesení soud prvního stupně uvedl, že žalobkyně se domáhá zaplacení 155 677,65 Kč s příslušenstvím jako bezdůvodného obohacení s tvrzením, že žalovanému poskytla na základě smlouvy o úvěru [číslo] dne 5. 10. 2018 částku 200 000 Kč. Žalovaný úvěr řádně nesplácel, uhradil pouze 12 splátek v celkové výši 44 322,15 Kč. Žalovaný má bydliště v Bulharsku, k žalobě se nevyjádřil a k ústnímu jednání se na předvolání nedostavil. Soud prvního stupně uzavřel, že není ve věci mezinárodně příslušný, neboť žalovaný má bydliště v Bulharsku a v souladu s článkem 4 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen nařízení Brusel I bis) měl být žalován ve státě svého bydliště, neboť výjimky z místa bydliště stanovené v oddíle 2 - 7 nařízení Brusel I bis neupravují zvláštní příslušnost pro věci nesplaceného úvěru vyjma úvěru poskytnutého na koupi movitých věcí na splátky. Žalovaný se dobrovolně nepodřídil pravomoci českých soudů ani podle článku 26 nařízení, z tohoto důvodu soud prvního stupně v souladu s článkem 28 odst. 1 nařízení Brusel I bis pro nedostatek podmínky řízení podle § 104 o. s. ř. řízení zastavil. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky rozhodl podle § 146 odst. 1 písm. c) o. s. ř. 3. Proti tomuto usnesení podala žalobkyně včasné odvolání. Navrhovala, aby odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil, vyslovil místní nepříslušnost soudu prvního stupně a věc postoupil Okresnímu soudu v Táboře. Uvedla, že soud prvního stupně nesprávně posoudil svou mezinárodní příslušnost, neboť žalobkyně se domáhá zaplacení žalované částky jako bezdůvodného obohacení, mezinárodní příslušnost měla být posouzena podle článku 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis, upravujícího mezinárodní příslušnost ve věcech kvazideliktní odpovědnosti. Podle článku 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis je pro určení mezinárodní i místní příslušnosti rozhodné místo, kde došlo nebo mohlo dojít ke škodné události. Tím bylo v dané věci místo odepsání finančních prostředků z úvěrového účtu, zřízeného pobočkou žalobkyně v [obec], kde také žalovaný podal žádost o poskytnutí osobního úvěru. Místně příslušným je tak Okresní soud v Táboře. Žalobkyně zároveň nesouhlasí s argumentací soudu prvního stupně, že žádné ustanovení oddílu 2 až 7 kapitoly II. nařízení Brusel I bis neupravuje příslušnost ve vztahu k úvěru, neboť úvěrová smlouva je smlouvou ve smyslu článku 7 odst. 1 písm. a) nařízení Brusel I bis, a mezinárodní příslušnost by tak byla založena místem, kde měl být závazek splněn, když ustanovení o spotřebitelských smlouvách se v dané věci neuplatní. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nevyjádřil. 4. Krajský soud v Praze jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno proti nepravomocnému rozhodnutí okresního soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 204 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (§ 201, § 202 a contr. o. s. ř.), přezkoumal bez nařízeného odvolacího jednání (§ 214 odst. 2 písm. c) o. s. ř.) rozhodnutí soudu prvního stupně v rozsahu uvedeném v ustanovení § 212, věta první, o. s. ř., jakož přezkoumal i řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo (§ 212a odst. 5, 6 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. 5. Z obsahu spisu vyplývá, že žalobkyně se domáhá zaplacení 155 677,85 Kč s příslušenstvím s tvrzením, že žalovanému na základě smlouvy o úvěru reg. [číslo] k úvěrovému účtu č. [bankovní účet] poskytla bezhotovostně finanční prostředky 200 000 Kč převodem na jeho běžný účet. Z důvodu prodlení žalovaného se splácením úvěru (žalovaný zaplatil pouze 44 322,15 Kč) došlo k jeho zesplatnění k 26. 6. 2020, o čemž byl žalovaný vyrozuměn dopisem žalobkyně z 13. 5. 2020. Žalobkyně požaduje pouze zbytek vyplacené částky jako bezdůvodné obohacení. Důvodnost svého nároku pak opírá o důkazy vztahující se k uzavření úvěrové smlouvy a vyplacení částky 200 000 Kč (žádost žalovaného o poskytnutí úvěru, výpis z úvěrového účtu, výpis z účtu dokladující vyplacení úvěru) a výzev k zaplacení. V řízení bylo zjištěno, že žalovaný má státní příslušnost Bulharské republiky, na území České republiky měl povolen přechodný pobyt občana EU od 24. 9. 2018, poslední evidovaná adresa byla [ulice a číslo], [obec] (do 2. 2. 2021), na kterou se mu nepodařilo písemnosti soudu doručit. V současné době nemá na území České republiky hlášený pobyt. Žalovanému byla doručena žaloba a předvolání k jednání na 7. 10. 2022 do Bulharska na adresu [adresa], písemnosti si osobně převzal. Ústního jednání konaného dne 10. 11. 2022 se žalovaný neúčastnil, k žalobě se nevyjádřil a žádnou aktivitu v řízení neprojevil. 6. Podle § 103 o. s. ř. kdykoli za řízení přihlíží soud k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení). Jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví (§ 104 odst. 1 věta první o. s. ř.). 7. Podle článku 4 odst. 1 nařízení Brusel I bis, nestanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu. 8. Podle článku 5 odst. 1 nařízení Brusel I bis osoby, které mají bydliště v některém členském státě, mohou být u soudů jiného členského státu žalovány pouze na základě pravidel stanovených v oddílech 2 až 7 této kapitoly. 9. Podle článku 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována ve věcech týkajících se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti u soudu místa, kde došlo nebo může dojít ke škodné události. 10. Podle článku 17 odst. 1 nařízení Brusel I bis ve věcech týkajících se smlouvy uzavřené spotřebitelem pro účel, který se netýká jeho profesionální nebo podnikatelské činnosti, se příslušnost určuje podle tohoto oddílu, aniž jsou dotčeny článek 6 a čl. 5 bod 7: a) jedná-li se o koupi movitých věcí na splátky; b) jedná-li se o půjčku návratnou ve splátkách nebo o jiný úvěrový obchod určený k financování koupě takových movitých věcí, nebo c) ve všech ostatních případech, kdy byla smlouva uzavřena s osobou, která provozuje profesionální nebo podnikatelské činnosti v členském státě, v němž má spotřebitel bydliště, nebo pokud se jakýmkoli způsobem taková činnost na tento členský stát nebo na několik členských států včetně tohoto členského státu zaměřuje, a smlouva spadá do rozsahu těchto činností. 11. Podle článku 18 odst. 2 nařízení Brusel I bis smluvní partner může podat žalobu proti spotřebiteli pouze u soudů členského státu, v němž má spotřebitel bydliště. Od ustanovení tohoto oddílu je možné se odchýlit pouze dohodou: 1) uzavřenou po vzniku sporu; 2) umožňující spotřebiteli zahájit řízení u jiných soudů než těch, které jsou uvedeny v tomto oddíle, nebo 3) uzavřenou mezi spotřebitelem a jeho smluvním partnerem, kteří mají v době uzavření smlouvy bydliště nebo obvyklý pobyt v témže členském státě, jestliže tato dohoda zakládá příslušnost soudů tohoto členského státu, ledaže by taková dohoda nebyla podle práva tohoto členského státu přípustná (článek 19 nařízení Brusel I bis). 12. Podle článku 28 odst. 1 nařízení Brusel I bis pokud je žalovaný, který má bydliště v jednom členském státu, žalován před soudem jiného členského státu, a řízení před tímto soudem se neúčastní, prohlásí soud bez návrhu, že není příslušný, nevyplývá-li jeho příslušnost z tohoto nařízení. 13. V dané věci z dosavadních skutkových tvrzení i předložených listinných důkazů plyne, že právním důvodem vzniku závazku byla smlouva o úvěru, která pro účely určení mezinárodní příslušnosti vylučuje posouzení nároku žalobkyně jako bezdůvodného obohacení (kvazideliktního jednání) ve smyslu článku 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis. Článek 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis totiž upravuje zbytkovou příslušnost v případě jednání, které nemají původ ve svobodně přijatém (byť neplatném) závazku jedné strany vůči druhé straně (viz např. rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ve věci Kalfelis v . Schröder, C -189/87, dále Tacconi, C -334/00 nebo věci C -419/11, Česká spořitelna a. s. proti Geraldu Fichterovi). Pojmy použité v nařízení Brusel I bis je potřeba vykládat autonomně s přihlédnutím k systematice a cílům nařízení za účelem jeho jednotného uplatňování v členských státech a nemůže být chápán jako odkaz na kvalifikaci právního vztahu projednávaného před vnitrostátním soudem příslušným vnitrostátním právem (srov. např. rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ve věci Handte, C -26/91, Frahuil, C -265/02). I v případě, že by smlouva o úvěru byla z nějakého důvodu neplatná, přičemž žalobkyně dosud žádné konkrétní důvody neplatnosti úvěrové smlouvy netvrdila a její právní kvalifikace uplatněného nároku není pro ani soud závazná, je zřejmé, že závazek žalovaného má svůj původ ve svobodně přijatém závazku, a příslušnost tak není možné stanovit podle článku 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis. 14. S ohledem na povahu účastníků (žalovaný vystupoval při uzavření smlouvy jako spotřebitel, neboť smlouva se netýkala jeho profesionální nebo podnikatelské činnosti), bylo nutno zabývat se nejdřív možností aplikace pravidel příslušnosti pro spotřebitelské smlouvy, upravených v článcích 17 – 19 nařízení Brusel I bis, které určují výlučnou příslušnost ve věcech některých spotřebitelských smluv. V případě spotřebitelských smluv splňujících předpoklady článku 17 bodu 1 písm. a) – c) nařízení Brusel I bis, může být podle článku 18 bod 2 nařízení Brusel I bis žaloba podána proti spotřebiteli (s výjimkami stanovenými v článku 19 nařízení Brusel I bis) pouze u soudů členského státu, v němž má spotřebitel bydliště (tzv. pravidlo výlučné příslušnosti). Pojem bydliště spotřebitele musí být vykládán tak, že označuje bydliště spotřebitele ke dni podání žaloby (viz usnesení Soudního dvora EU ze dne 3. září 2020, mBank, C‑ 98/20, bod 36). V dané věci nejde o spor z koupě movitých věcí ani z účelově určené půjčky, v úvahu tak přichází pouze aplikace článku 17 odst. 1 písm. c) nařízení Brusel I bis, která dopadá i na bezúčelové úvěry. Ze zjištěných údajů soudu prvního stupně je zřejmé, že žalovaný měl v době uzavření smlouvy své bydliště v České republice, kde současně žalobkyně provozovala svou podnikatelskou činnost, v době podání žaloby měl žalovaný své bydliště na území Bulharské republiky. Soudní dvůr Evropské unie ve věci ve věci C‑ 296/20, Commerzbank AG, uzavřel, že pokud podnikatel a spotřebitel, kteří jsou stranami spotřebitelské smlouvy, měli ke dni uzavření této smlouvy sídlo nebo bydliště v témže státě a kdy se mezinárodní prvek právního vztahu objevil až po uzavření uvedené smlouvy z důvodu pozdějšího přenesení bydliště spotřebitele do jiného členského státu, určí se výlučná příslušnost podle článku 18 nařízení Brusel I bis. Jednotná pravidla příslušnosti jsou totiž použitelná bez ohledu na okolnost, že ke dni uzavření smlouvy spotřebitel a podnikatel měli sídlo nebo bydliště v témže státě, nevyžaduje se existence mezinárodního prvku ke dni uzavření smlouvy (v tomto smyslu viz rozsudek Soudního dvora Evropské unie ve věci C‑ 327/10, Hypoteční banka, a ve věci C‑ 296/20 Commerzbank AG). Smlouva o úvěru reg. č. [číslo] pro účely určení mezinárodní příslušnosti splňuje předpoklady spotřebitelské smlouvy ve smyslu článku 17 odst. 1 písm. c) nařízení Brusel I bis a mezinárodně příslušnými soudy jsou soudy místa bydliště žalovaného spotřebitele (soudy Bulharské republiky). Soud prvního stupně správně před rozhodnutím o zastavení řízení pro mezinárodní nepříslušnost doručil žalovanému žalobu a předvolání k ústnímu jednání a dal mu možnost ve smyslu článku 26 nařízení Brusel I bis založit mezinárodní příslušnost českého soudu svou účastí v řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2016 sp. zn. 29 Cdo 452/2014, publikované v Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 17/2017 civ). Výše citovaná rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie jsou dostupná na www.curia.europa.eu, rozhodnutí Nejvyššího soudu na www.nsoud.cz. 15. Z výše uvedených důvodů potvrdil odvolací soud usnesení soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. jako věcně správné, byť z jiných důvodů, než na kterých založil své rozhodnutí soud prvního stupně. Současně potvrdil i nákladový výrok, který na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud posoudil podle § 146 odst. 2 o. s. ř.. Žalobkyně (procesně) zavinila zastavení řízení (podala návrh u mezinárodně nepříslušného soudu), měla by proto povinnost hradit žalovanému náklady řízení, podle obsahu spisu však žalovanému žádné náklady řízení nevznikly. 16. Odvolací soud pro úplnost dodává, že se nezabýval námitkou místní nepříslušnosti, kterou lze dovodit z odvolacího návrhu žalobkyně, neboť se v souladu s § 212a odst. 6 o. s. ř. zabýval jen důvody, které se týkají toho, co soud prvního stupně řešil ve výroku odvoláním napadeného usnesení. Při závěru o nedostatku mezinárodní příslušnosti se otázkou nedostatku místní příslušnosti není třeba zabývat, lze však dodat, že žalobkyně učinila volbu místně příslušného soudu již podáním žaloby. 17. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně nebyla v odvolacím řízení úspěšná, žalovaný by tak měl právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, žalovanému však žádné náklady řízení nevznikly. Poučení: Proti tomuto usnesení lze podat dovolání do dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu České republiky prostřednictvím Okresního soudu v Benešově. Dovolání je přípustné v případě, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Praha 31. května 2023 Mgr. Petra Kubáčová v. r. předsedkyně senátu