USNESENÍ (anonymizovaný opis) Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Petry Kubáčové a soudců JUDr. Terezy Dobešové a JUDr. Petra Wulkana ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] Slovenská republika o zaplacení 120 386,51 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 13. února 2023, č. j. 10 C 40/2022-50, takto: I. Usnesení soudu prvního stupně se potvrzuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodnění: 1. Okresní soud Praha-západ (dále jen soud prvního stupně) shora uvedeným usnesením rozhodl o zastavení řízení (výrok I.), o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.) a o vrácení soudního poplatku žalobkyni ve výši 3 816 Kč. 2. V odůvodnění svého usnesení soud prvního stupně uvedl, že žalobkyně se domáhá zaplacení 120 386,51 Kč s příslušenstvím jako nesplaceného úvěru poskytnutého podle smlouvy o úvěru č. [anonymizováno] a smlouvy o kontokorentu, uzavřených podle Rámcové smlouvy a jejího dodatku č. 7. Žalobkyně v smluvním vztahu vystupuje jako poskytovatel úvěru, žalovaný jako spotřebitel. Žalovaný má bydliště na Slovensku, kde přebírá písemnosti soudu, v České republice se dlouhodobě nezdržuje. Soud prvního stupně uzavřel, že není ve věci mezinárodně příslušný, neboť žalovaný má bydliště na Slovensku a v souladu s článkem 18 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen nařízení Brusel I bis) měl být jako spotřebitel žalován ve státě svého bydliště. Z tohoto důvodu soud prvního stupně pro nedostatek podmínky řízení podle § 103 a § 104 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.) řízení zastavil. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky rozhodl podle § 146 odst. 2 o. s. ř., neboť žalobkyně procesně zavinila zastavení řízení a žalovanému žádné náklady řízení nevznikly. Vrácení soudního poplatku odůvodnil § 10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. 3. Proti tomuto usnesení podala včas odvolání žalobkyně. Namítala, že závazkový vztah účastníků nelze pro účely určení mezinárodní příslušnosti podřadit pod spotřebitelské smlouvy podle článku 17 odst. 1 písm. a) – c) nařízení Brusel I bis. Smlouvy byly uzavřeny s žalovaným v České republice a finanční prostředky byly poskytnuty na bankovní účet banky se sídlem v České republice, je zřejmé, že žalobkyně nezaměřovala svou činnost na Slovensko, kde má žalovaný své bydliště. Naopak, žalovaný si sám iniciativně sjednal službu na území České republiky, stal se aktivním spotřebitelem, kterého článek 18 nařízení Brusel I bis nechrání. Smluvní vztah účastníků má bližší vztah k České republice. Příslušnost měla být posouzena podle článku 7 odst. 1 písm. b) druhá odrážka, neboť ve smyslu judikatury Soudního dvora Evropské unie je službou i poskytnutí úvěru. Mezinárodní příslušnost soudů České republiky je dána. Navrhovala, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil. 4. Krajský soud v Praze jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno proti nepravomocnému rozhodnutí okresního soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 204 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (§ 201, § 202 a contr. o. s. ř.), přezkoumal bez nařízeného odvolacího jednání (§ 214 odst. 2 písm. c) o. s. ř.) rozhodnutí soudu prvního stupně v rozsahu uvedeném v ustanovení § 212 věta první, o. s. ř., jakož i přezkoumal řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo (§ 212a odst. 5, 6 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. 5. Z obsahu spisu vyplývá, že žalobkyně se domáhá zaplacení 120 386,51 Kč s příslušenstvím jako nesplaceného úvěru poskytnutého žalobkyní žalovanému podle smlouvy o úvěru č. [číslo] z 29. 6. 2016 a smlouvy o kontokorentu z 29. 7. 2019 (dodatek č. 7 k Rámcové smlouvě) k účtu č. [bankovní účet]. V řízení bylo zjištěno, že žalovaný má státní příslušnost Slovenské republiky, na území České republiky se naposledy zdržoval na adrese [adresa], kde měl v minulosti pronajatou nemovitost (tuto adresu potvrdil i při uzavření smlouvy o kontokorentu z 29. 7. 2019), kde se ale již několik let nezdržuje a soudu se na ní nepodařilo žalovanému písemnosti doručit. Žalovaný není vedený v informačním systému základních registrů ČR. V době uzavření smlouvy o úvěru byl žalovaný zaměstnán u [právnická osoba] [právnická osoba], se sídlem v [obec] na dobu určitou do 30. 11. 2016 a u [právnická osoba], [právnická osoba], [právnická osoba], [právnická osoba] (všechny sídlem v České republice) do 31. 12. 2016, v současné době nebyla zjištěna na území České republiky žádná výdělečná činnost žalovaného, ani zde nepobírá důchod. Žalovanému byla doručena žaloba s výzvou k vyjádření na Slovensko na adresu [adresa], písemnosti si osobně převzal. K žalobě se nevyjádřil a žádnou aktivitu v řízení neprojevil. 6. Podle § 103 o. s. ř. kdykoli za řízení přihlíží soud k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení). Jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví (§ 104 odst. 1 věta první o. s. ř.). 7. Podle článku 4 odst. 1 nařízení Brusel I bis, nestanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu. 8. Podle článku 5 odst. 1 nařízení Brusel I bis osoby, které mají bydliště v některém členském státě, mohou být u soudů jiného členského státu žalovány pouze na základě pravidel stanovených v oddílech 2 až 7 této kapitoly. 9. Podle článku 7 odst. 1 osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována písm. a) pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn; podle písm. b) pro účely tohoto ustanovení, a pokud nebylo dohodnuto jinak, je místem plnění zmíněného závazku v případě poskytování služeb místo na území členského státu, kde služby podle smlouvy byly nebo měly být poskytnuty. 10. Podle článku 17 odst. 1 nařízení Brusel I bis ve věcech týkajících se smlouvy uzavřené spotřebitelem pro účel, který se netýká jeho profesionální nebo podnikatelské činnosti, se příslušnost určuje podle tohoto oddílu, aniž jsou dotčeny článek 6 a čl. 5 bod 7: a) jedná-li se o koupi movitých věcí na splátky; b) jedná-li se o půjčku návratnou ve splátkách nebo o jiný úvěrový obchod určený k financování koupě takových movitých věcí, nebo c) ve všech ostatních případech, kdy byla smlouva uzavřena s osobou, která provozuje profesionální nebo podnikatelské činnosti v členském státě, v němž má spotřebitel bydliště, nebo pokud se jakýmkoli způsobem taková činnost na tento členský stát nebo na několik členských států včetně tohoto členského státu zaměřuje, a smlouva spadá do rozsahu těchto činností. 11. Podle článku 18 odst. 2 nařízení Brusel I bis smluvní partner může podat žalobu proti spotřebiteli pouze u soudů členského státu, v němž má spotřebitel bydliště. Od ustanovení tohoto oddílu je možné se odchýlit pouze dohodou: 1) uzavřenou po vzniku sporu; 2) umožňující spotřebiteli zahájit řízení u jiných soudů než těch, které jsou uvedeny v tomto oddíle, nebo 3) uzavřenou mezi spotřebitelem a jeho smluvním partnerem, kteří mají v době uzavření smlouvy bydliště nebo obvyklý pobyt v témže členském státě, jestliže tato dohoda zakládá příslušnost soudů tohoto členského státu, ledaže by taková dohoda nebyla podle práva tohoto členského státu přípustná (článek 19 nařízení Brusel I bis). 12. Podle článku 26 odst. 1 nařízení Brusel I bis není-li soud jednoho členského státu příslušný již podle jiných ustanovení tohoto nařízení, stane se příslušným, jestliže se žalovaný řízení před tímto soudem účastní. To neplatí, pokud se žalovaný řízení účastní proto, aby namítal nepříslušnost soudu, nebo je-li jiný soud podle článku 24 výlučně příslušný. 13. Podle článku 28 odst. 1 nařízení Brusel I bis pokud je žalovaný, který má bydliště v jednom členském státu, žalován před soudem jiného členského státu, a řízení před tímto soudem se neúčastní, prohlásí soud bez návrhu, že není příslušný, nevyplývá-li jeho příslušnost z tohoto nařízení. 14. V dané věci z dosavadních skutkových tvrzení i předložených listinných důkazů plyne, že právním důvodem vzniku závazku byla smlouva o úvěru. S ohledem na povahu účastníků (žalovaný vystupoval při uzavření smlouvy jako spotřebitel, neboť smlouva se netýkala jeho profesionální nebo podnikatelské činnosti) bylo nutno zabývat se nejdřív možností aplikace pravidel příslušnosti pro spotřebitelské smlouvy, upravených v článcích 17 – 19 nařízení Brusel I bis, které určují výlučnou příslušnost ve věcech některých spotřebitelských smluv a mají přednost před posouzením příslušnosti podle § 7 odst. 1 nařízení Brusel I bis. V případě spotřebitelských smluv splňujících předpoklady článku 17 bodu 1 písm. a) – c) nařízení Brusel I bis, může být podle článku 18 bod 2 nařízení Brusel I bis žaloba podána proti spotřebiteli (s výjimkami stanovenými v článku 19 nařízení Brusel I bis) pouze u soudů členského státu, v němž má spotřebitel bydliště (tzv. pravidlo výlučné příslušnosti). Pojem bydliště spotřebitele musí být vykládán tak, že označuje bydliště spotřebitele ke dni podání žaloby (viz usnesení Soudního dvora EU ze dne 3. září 2020, mBank, C‑ 98/20, bod 36). V dané věci nejde o spor z koupě movitých věcí ani z účelově určené půjčky, v úvahu tak přichází pouze aplikace článku 17 odst. 1 písm. c) nařízení Brusel I bis, která dopadá i na bezúčelové úvěry. 15. Ze zjištěných údajů soudu prvního stupně je zřejmé, že žalovaný měl v době uzavření smlouvy své bydliště v České republice, kde i vykonával výdělečnou činnost a kde současně žalobkyně provozovala svou podnikatelskou činnost, v době podání žaloby měl žalovaný své bydliště na území Slovenské republiky Soudní dvůr Evropské unie ve věci ve věci C‑ 296/20, Commerzbank AG, uzavřel, že pokud podnikatel a spotřebitel, kteří jsou stranami spotřebitelské smlouvy, měli ke dni uzavření této smlouvy sídlo nebo bydliště v témže státě a kdy se mezinárodní prvek právního vztahu objevil až po uzavření uvedené smlouvy z důvodu pozdějšího přenesení bydliště spotřebitele do jiného členského státu, určí se výlučná příslušnost podle článku 18 nařízení Brusel I bis. Jednotná pravidla příslušnosti jsou totiž použitelná bez ohledu na okolnost, že ke dni uzavření smlouvy spotřebitel a podnikatel měli sídlo nebo bydliště v témže státě, nevyžaduje se existence mezinárodního prvku ke dni uzavření smlouvy (v tomto smyslu viz rozsudek Soudního dvora Evropské unie ve věci C‑ 327/10, Hypoteční banka, a ve věci C‑ 296/20 Commerzbank AG). Smlouva o úvěru č. [číslo] z 29. 6. 2016 a smlouvy o kontokorentu z 29. 7. 2019 pro účely určení mezinárodní příslušnosti splňují předpoklady spotřebitelské smlouvy ve smyslu článku 17 odst. 1 písm. c) nařízení Brusel I bis a mezinárodně příslušnými soudy jsou soudy místa bydliště žalovaného spotřebitele (soudy Slovenské republiky). Soud prvního stupně správně před rozhodnutím o zastavení řízení pro mezinárodní nepříslušnost doručil žalovanému žalobu s výzvou k vyjádření a dal mu možnost ve smyslu článku 26 nařízení Brusel I bis založit mezinárodní příslušnost českého soudu svou účastí v řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2016 sp. zn. 29 Cdo 452/2014, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 17/2017 civ). Výše citovaná rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie jsou dostupná na www.curia.europa.eu, rozhodnutí Nejvyššího soudu na www.nsoud.cz. 16. Z výše uvedených důvodů potvrdil odvolací soud usnesení soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. jako věcně správné. Současně potvrdil i nákladový výrok, který soud prvního stupně správně odůvodnil podle § 146 odst. 2 o. s. ř. podle procesního zavinění zastavení řízení a i správný výrok o vrácení části soudního poplatku podle § 10 odst. 3 zákona o soudních poplatcích. 17. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně nebyla v odvolacím řízení úspěšná, žalovaný by tak měl právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, žalovanému však žádné náklady řízení nevznikly. Poučení: Proti tomuto usnesení lze podat dovolání do dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu České republiky prostřednictvím Okresního soudu Praha-západ. Dovolání je přípustné v případě, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Praha 23. června 2023 Mgr. Petra Kubáčová v. r. předsedkyně senátu