č. j. 55 A 51/2022 - 30  ČESKÁ REPUBLIKA  ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Věry Šimůnkové a soudců Mgr. Miroslava Makajeva a Mgr. Martiny Kotouček Mikoláškové ve věci žalobkyně:  A. Ch., narozena X, státní příslušnost Ukrajinská republika,   bytem X,   zastoupena advokátkou JUDr. Irenou Strakovou,   se sídlem Karlovo nám. 18, Praha, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců,   se sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha,   o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 9. 6. 2022, č. j. MV-77053-4/SO-2022, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci a obsah podání účastníků 1.     Žalobkyně se žalobou domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaná zamítla její odvolání proti rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen „ministerstvo“) ze dne 23. 2. 2022, č. j. OAM-17058-12/TP-2020, a toto rozhodnutí potvrdila. Ministerstvo tímto rozhodnutím zamítlo žádost žalobkyně o vydání povolení k trvalému pobytu na území České republiky podle § 67 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 31. 8. 2022 (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). 2.     Žalobkyně předně namítla nesprávný právní závěr napadeného rozhodnutí. Dle žalobkyně z celého ustanovení § 67 zákona o pobytu cizinců vyplývá, že upravuje podání žádosti o vydání povolení k trvalému pobytu po pravomocně ukončeném řízení o udělení mezinárodní ochrany. Jednotlivé odstavce poté upravují naplnění podmínek tohoto ustanovení a v podstatě jediným společným jmenovatelem je pravomocně ukončené řízení o mezinárodní ochraně. Toto ustanovení dává správnímu orgánu v rámci správního uvážení neomezenou možnost realizace výkonné moci státu prostřednictvím státní správy, která zákony netvoří, nýbrž aplikuje. Z uvedeného ustanovení plyne, že nejen, že je možné žadateli vyhovět při splnění odst. 1, ale v podstatě i při jeho nesplnění. 3.     Žalobkyně dále namítla nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. Uvedla, že je přesvědčena, že žalovaná zlehčuje její skutečný psychický stav. Uvedla, že její psychické problémy se datují nejméně od tragického úmrtí matky, tedy dávno před jejím pobytem v zařízení pro zajištění cizinců. Žalobkyně nesouhlasí se stanoviskem žalované, že pokud nebyla úspěšná v řízení o udělení mezinárodní ochrany, ve kterém stejný orgán posoudil žádost jako zjevně nedůvodnou, a žalobkyně nebyla úspěšná ani při uplatnění opravných prostředků u Městského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu, je třeba považovat i tuto její žádost za nedůvodnou. Žalobkyně považuje svoji žádost za důvodnou, neboť je osobou zranitelnou s jasně diagnostikovanými zdravotními obtížemi. I nadále považuje nepřiznání statusu rodinného příslušníka občana EU za nezákonné, k čemuž odkazuje na důvodně podanou žalobu u Krajského soudu v Praze proti rozhodnutí, kterým byla zamítnuta žádost její mladší sestry o vydání povolení k přechodnému pobytu. Přestože podle žalobkyně neexistuje ústavně zaručené právo cizinců na pobyt na území ČR, musí být případné zamítavé rozhodnutí postaveno na konkrétních zákonu podřaditelných skutečnostech, které nebudou v jakémkoliv smyslu diskriminační. Splnění požadovaných podmínek naopak založí legitimní očekávání v kladné vyřízení žádosti. 4.     Žalovaná ve vyjádření k žalobě předně odkázala na obsah napadeného rozhodnutí. K žalobnímu bodu nepřezkoumatelnosti uvedla, že řízení o udělení mezinárodní ochrany a řízení o udělení povolení k trvalému pobytu dle ustanovení § 67 zákona o pobytu cizinců se řídí jiným právním předpisem, jedná se o jiné řízení a musí se zkoumat, zda žadatel splňuje zákonné podmínky. V případě žalobkyně v obou případech nebyly shledány podmínky pro udělení mezinárodní ochrany ani trvalého pobytu. Žalovaná se v napadeném rozhodnutí vyjádřila k důvodům hodným zvláštního zřetele tvrzeným žalobkyní, a to jejím psychickým problémům. Žalobkyně však neprokázala, že tyto psychické problémy jsou natolik závažné, že se nedokáže o sebe postarat, a nemá možnost řešit jinak svou pobytovou situaci. Žadatelka odkazovala na studium ČVUT, proto mohla rovněž požádat o pobytové oprávnění s ohledem na své studium. Co se týká žalobní námitky ohledně statusu rodinného příslušníka, tato skutečnost není předmětem projednávané žádosti žalobkyně, ale předmětem jiného řízení. II. Obsah správního spisu 5.     Dne 10. 12. 2020 podala žalobkyně žádost o povolení k trvalému pobytu na území podle ustanovení § 67 zákona o pobytu cizinců. 6.     Ministerstvo v průběhu řízení z pobytové historie žalobkyně zjistilo, že dne 4. 1. 2020 bylo zahájeno řízení o udělení mezinárodní ochrany, která nebyla žalobkyni udělena. Řízení bylo pravomocně ukončeno dne 8. 12. 2020 na základě usnesení Nejvyššího správního soudu o odmítnutí kasační stížnosti pro nepřijatelnost. Dne 9. 12. 2020 byl žalobkyni udělen výjezdní příkaz s platností od 9. 12. 2020 do 23. 12. 2020. 7.     Dne 23. 2. 2022 ministerstvo žádost žalobkyně zamítlo. V odůvodnění uvedlo, že žalobkyně nesplňuje podmínky ustanovení § 67 odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Za nepřetržitý pobyt žalobkyně je možné považovat pobyt od podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany dne 4. 1. 2020. Před podáním žádosti o mezinárodní ochranu byla žalobkyně neúspěšnou žadatelkou o vydání povolení k přechodnému pobytu, kdy pobývala na území od 31. 1. 2019 do 5. 12. 2019, ale po nabytí právní moci zamítavého rozhodnutí dne 30. 12. 2019 odcestovala z území ČR a opětovně přicestovala dne 3. 1. 2020. V předchozím období (2016-2019) pravidelně cestovala mezi Ukrajinou a schengenským prostorem. Žalobkyně tedy nesplňuje podmínku 4 let nepřetržitého pobytu na území ČR před podáním žádosti. Zároveň žalobkyně nesplňuje ani další podmínku ustanovení § 67 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, dle které poslední řízení o udělení mezinárodní ochrany musí trvat nejméně 2 roky. V případě žalobkyně však toto řízení trvalo od 4. 1. 2020 do 8. 12. 2020. Ministerstvo dále konstatovalo, že žalobkyně nesplňuje ani podmínku ustanovení § 67 odst. 2 zákona o pobytu cizinců, neboť není osobou mladší 18 let, ani není osamělou osobou starší 65 let, nebylo prokázáno, že není schopna se sama o sebe postarat z důvodu nepříznivého zdravotního stavu; nevyplývá to ani z doloženého posudku a psychologických zpráv. 8.     Jelikož žalobkyně do formuláře žádosti uvedla jako účel pobytu na území „TP § 67 po azylu odst. 7“, zabývalo se ministerstvo tím, zda v případě žalobkyně existují důvody hodné zvláštního zřetele, avšak takové důvody neshledalo, neboť žalobkyně je osobou starší 15 let a kromě psychických obtíží popsaných ve zprávách o psychologických vyšetřeních a znaleckém posudku neprokazuje dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav, přičemž v řízení o udělení mezinárodní ochrany prohlásila, že její zdravotní stav je dobrý, nemá zdravotní problémy, omezení či zvláštní potřeby. S odkazem na závěry znaleckého posudku MUDr. T., jež byly podrobně popsány, uvedlo, že nezpochybňuje zdravotní stav žalobkyně, který spočívá zejména ve středně těžké depresivní poruše, nicméně depresivní symptomatika byla u žalobkyně přítomna již v minulosti v zemi původu a do značné míry souvisela s obtížnějším rodinným zázemím a následnou smrtí její matky. V harmonickém rodinném prostředí, z něhož se žalobkyně obává, že bude vytržena, však dochází k remisi onemocnění. Ke zhoršení psychického stavu žalobkyně sice došlo umístěním do pobytového azylového zařízení (viz posudek MUDr. T. vypracovaný v souvislosti s tímto umístěním), to ale bylo realizováno před více než dvěma lety. Žádné aktuální lékařské zprávy nebyly k žádosti doloženy. S ohledem na výše uvedené ministerstvo neshledalo skutečnosti, pro které by bylo možné odpustit žalobkyni podmínku čtyřletého nepřetržitého pobytu na území, neboť její obtíže nedosahují výjimečné či mimořádné intenzity a depresivní porucha byla přítomna již před vstupem na území. V průběhu azylového řízení byla žalobkyně přijata ke studiu na ČVUT, kde také studovala. Žalobkyně prožila většinu svého života na Ukrajině, kde měla zázemí, na území ČR pobývá nepřetržitě od počátku roku 2020. Její životní situace je řešitelná jiným způsobem, např. dlouhodobým pobytem za účelem studia. 9.     Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně odvolání, v němž zpochybňovala možnost vnitřního přesídlení. Dne 9. 6. 2022 žalovaná odvolání zamítla a rozhodnutí ministerstva potvrdila. V odůvodnění se ztotožnila s hodnocením zdravotního stavu žalobkyně ministerstvem a dodala, že z výkladu ustanovení § 67 odst. 7 zákona o pobytu cizinců je zřejmé, že nepříznivý psychický stav cizince by měl především mít původ, a být důsledkem jeho pobytu na území jako žadatele o mezinárodní ochranu. Žalobkyně však znaky psychického onemocnění měla již v zemi původu. Žalovaná má tedy za prokázané, že k onemocnění žalobkyně nedošlo během jejího pobytu na území ČR, ale již dříve v zemi původu a vyplývá to i z její rodinné situace, přičemž v době pobytu na území ČR ke zhoršení jejího stavu došlo v uzavřeném azylovém zařízení. III. Posouzení věci soudem 10. Soud ověřil, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a že splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené. Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v mezích žalobních bodů, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu v době jeho vydání (§ 75 odst. 1 a 2 s. ř. s.), načež shledal, že žaloba není důvodná. Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání, neboť účastníci s tímto postupem vyjádřili souhlas v intencích § 51 odst. 1 s. ř. s. Žalobkyní předložený znalecký posudek soud jako důkaz neprováděl, neboť je součástí správního spisu, kterým se dokazování neprovádí. 11. Žalobkyně předně namítla nesprávný právní závěr napadeného rozhodnutí. Soud zde předesílá, že argumentace žalobkyně je velmi stručná a obecná a v zásadě se omezuje na tvrzení, že ministerstvo disponuje v řízeních dle § 67 zákona o pobytu cizinců prakticky neomezeným správním uvážením. Tak tomu však není. 12. Podle § 67 odst. 1 zákona o pobytu cizinců se povolení k trvalému pobytu po 4 letech nepřetržitého pobytu na území vydá na žádost cizinci, který na území pobývá v rámci přechodného pobytu po ukončení řízení o udělení mezinárodní ochrany za podmínky, že nejméně poslední dva roky probíhalo poslední řízení o udělení mezinárodní ochrany, včetně případného řízení o žalobě nebo kasační stížnosti, pokud tato žaloba nebo stížnost byla podána v zákonné lhůtě. Do doby pobytu podle věty první se započítává doba pobytu na území na dlouhodobé vízum, na povolení k dlouhodobému nebo trvalému pobytu a doba, po kterou byl cizinec žadatelem o udělení mezinárodní ochrany nebo cizincem, který byl strpěn na území podle zákona o azylu. Nepřetržitost pobytu na území je zachována, pokud cizinec podal žádost o udělení mezinárodní ochrany nejpozději do 7 dnů po skončení přechodného pobytu na dlouhodobé vízum nebo na povolení k dlouhodobému anebo trvalému pobytu; to neplatí, pokud platnost těchto pobytových oprávnění byla zrušena. 13. Z výše uvedeného vyplývá, že shora citované ustanovení vymezuje podmínky, za nichž lze povolit cizinci trvalý pobyt, přičemž splnění v něm uvedených podmínek lze prominout pouze z důvodů hodných zvláštního zřetele (§ 67 odst. 7 zákona o pobytu cizinců). Ze shora citovaného ustanovení žádné neomezené správní uvážení nevyplývá. K tomu soud doplňuje, že žalovaný se otázkou, zda lze v případě žalobkyně postupovat dle § 67 odst. 7 zákona o pobytu cizinců zabýval a jeho rozhodnutí v soudním přezkumu obstojí (viz níže). 14. Žalobkyně dále namítla nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, přičemž brojí jednak proti posouzení jejího zdravotního stavu, jednak proti posouzení otázky, zda je rodinným příslušníkem občana EU. Zde soud předesílá, že nesouhlas žalobkyně s odůvodněním a závěry napadeného rozhodnutí nezpůsobuje jeho nepřezkoumatelnost (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 11. 2013, č. j. 2 As 47/2013-30, a ze dne 29. 4. 2010, č. j. 8 As 11/2010-163). Nepřezkoumatelnost není ani projevem nenaplněné subjektivní představy účastníka o tom, jak podrobně by mělo být rozhodnutí žalovaného odůvodněno, ale objektivní překážkou, která správnímu soudu znemožňuje přezkoumat napadené rozhodnutí (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2017, č. j. 3 Azs 69/2016-24, ze dne 27. 9. 2017, č. j. 4 As 146/2017-35). 15. Pokud jde o otázku zdravotního stavu žalobkyně, pak soud konstatuje, že správní orgány se jejím stavem zabývaly a své závěry dostatečně odůvodnily (viz bod 8 rozsudku). Žalobkyně těmto závěrům (psychické obtíže existovaly již v zemi původu a nejsou takové intenzity, aby svědčily pro mimořádný postup spočívající v prominutí nesplnění podmínek dle § 67 odst. 1 zákona o pobytu cizinců) ostatně sama ani nic konkrétního nevytýká. Rovněž soud pokládá hodnocení správních orgánů za adekvátní jak vzhledem k vlastním tvrzením žalobkyně, tak vzhledem ke spisovému materiálu (zejména ke znaleckému posudku MUDr. T.). Pokud jde o otázku, zda je žalobkyně rodinným příslušníkem občana EU, pak soud souhlasí se žalovanou, že tato otázka není pro posouzení projednávané věci významná, jelikož pro posouzení podmínek dle § 67 odst. 1 a 7 zákona o pobytu cizinců, není rozhodné, zda je žalobkyně rodinným příslušníkem občana EU. K tomu soud doplňuje, že rozsudek zdejšího soudu ze dne 7. 9. 2021, č. j. 51 A 16/2020-40, týkající se sestry žalobkyně, není v projednávané věci vůbec relevantní, jelikož se týkal odlišného pobytového oprávnění (a tedy odlišným okruhem rozhodných skutečností). Navíc nelze přehlédnout, že sestra žalobkyně jakožto nezletilá osoba se nacházela z důvodu svého věku v podstatně odlišné právní situaci. 16. Závěrem soud k argumentaci žalobkyně, že „i když neexistuje ústavně zaručené právo cizinců na pobyt na území ČR, přesto musí být případné zamítavé rozhodnutí postaveno na konkrétních zákonu podřaditelných skutečnostech, které nebudou v jakémkoliv smyslu diskriminační a v souladu s platnými zákony při splnění požadovaných podmínek naopak založí legitimní očekávání v kladné vyřízení žádosti“, uvádí, že s žalobkyní v tomto ohledu zcela souhlasí, nicméně správní orgány v projednávané věci svým povinnostem dostály a jasně a srozumitelně vysvětlily, z jakých důvodů nebylo žádosti žalobkyně možné vyhovět, přičemž tyto důvody v plném rozsahu obstojí. IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení 17. Protože soud neshledal žalobní body důvodné a nezjistil ani žádnou vadu řízení, k níž by byl povinen přihlédnout z úřední povinnosti, žalobu zamítl (§ 78 odst. 7 s. ř. s.). 18. O náhradě nákladů řízení účastníků soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměla úspěch. Úspěšná žalovaná náhradu nákladů řízení nepožadovala. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Praha 30. listopadu 2023 JUDr. Věra Šimůnková, v. r. předsedkyně senátu   Shodu s prvopisem potvrzuje: Mgr. E. M.