ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY (anonymizovaný opis) Krajský soud v Praze rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Lojkáskové a soudců Mgr. Vladimíra Soukupa a Mgr. Vladimíra Sommera ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] k doručení: [stát. instituce], [obec], [ulice] [anonymizována dvě slova], [PSČ] o zaplacení částky 64 774,73 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Nymburce č.j. 12 C 335/2023 – 57 ze dne 20. března 2024 takto: I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích II. a III. potvrzuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Nymburce (dále jen„ soud prvního stupně“ nebo„ prvostupňový soud“) svým rozsudkem č.j. 12 C 335/2023 – 57 ze dne 20. 3. 2024 rozhodl tak, že výrokem I. uznal žalovaného povinným zaplatit žalobkyni částku 24 137,89 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 15 % z této částky od 8. 9. 2022 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Výrokem II. byla žaloba zamítnuta do částky 40 636,84 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 4 000,96 Kč za období od 19. 3. 2022 do 22. 8. 2022, zákonných úroků z prodlení kapitalizovaných za období od 20. 1. 2020 do 7. 9. 2022 a úroků z prodlení ve výši 15 % z částky 40 602,80 Kč od 8. 9. 2022 do zaplacení a výrokem III. bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. 2. Žalobkyně se domáhala zažalované částky s tím, že na základě smlouvy o úvěru [číslo] poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 120 000 Kč, které měl tento vrátit i s úroky v dohodnutých splátkách. Tvrdila, že žalovaný řádně a včas poskytnutý úvěr nesplácel a proto prohlásila úvěr za splatný s tím, že žalovaný na jistině zůstal dlužen částku 60 739,73 Kč, na úrocích částku 4 000,96 Kč, na úvěrových poplatcích částku 1 335 Kč a na sankčních poplatcích částku 2 700 Kč. V žalobě dále tvrdila, že schopnost žalovaného poskytnutý úvěr splácet posuzovala na základě potvrzení o příjmu žalovaného, z jeho sdělení o příjmech v jeho domácnosti a ze statistických údajů zveřejňovaných ČSÚ. Žalovaný nesporoval, že mu žalobkyně peněžní prostředky v částce 120 000 Kč poskytla, ale tvrdil, že po celou dobu splácel úvěr řádně a včas, že je tedy celý splacený, případně že uhradil o 20 000 Kč více. 3. Soud prvního stupně po provedeném řízení, kdy provedl důkaz listinami tak, jak je podrobně uvedeno v odst. 2 až 9 odůvodnění napadeného rozsudku, na které odvolací soud pro stručnost odkazuje, dospěl k závěru, že nemá za prokázané, že by žalobkyně před uzavřením smlouvy o úvěru s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného úvěr splácet, a to porovnáním příjmů a výdajů žalovaného a zjištěním existence a způsobu plnění dosavadních dluhů. Konstatoval, že žalobkyně zcela rezignovala na zjišťování všech skutečných výdajů žalovaného, když žalovaný v žádosti o úvěr uvedl nulové částky u veškerých výdajů. Připomněl, že se žalobkyně nedostavila k ústnímu jednání, které se konalo dne 20. 3. 2024 a vzdala se tak možnosti být jím poučena podle ust. § 118a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), o potřebě navrhnout k tomuto tvrzení důkazy a o následcích nesplnění této povinnosti. U žalovaného pak uvedl, že ani po poučení podle ust. § 118a odst. 3 o.s.ř. neprokázal, že v souvislosti se smlouvou o úvěru uhradil žalobkyni více, než tvrdila žalobkyně. 4. Prvostupňový soud odkázal na ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o.z.“), ust. § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSÚ“), ust. § 86 ZSÚ, ust. § 87 odst. 1 ZSÚ, ust. § 580 odst. 1 o.z., ust. § 588 o.z., ust. § 1810 o.z., ust. § 2993 o.z. a ust. § 2395 o.z., s odkazem na nařízení vlády č. 351/2013 Sb. a ust. § 160 odst. 1 část věty před středníkem o.s.ř. V odůvodnění bylo odkazováno i na konkrétní rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie, Ústavního soudu a Nejvyššího soudu ČR O nákladech řízení rozhodl podle ust. § 142 odst. 2 o.s.ř. 5. Uvedl, že mezi žalovaným jako úvěrovaným a žalobkyní jako úvěrujícím byla uzavřena smlouva o úvěru, u níž se současně jedná o spotřebitelský úvěr ve smyslu zákona o spotřebitelském úvěru a o spotřebitelskou smlouvu. Za rozhodující pro právní posouzení této věci považoval skutečnost, zda žalobkyně řádně splnila svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného tak, jak jí to pod sankcí neplatnosti ukládá zákon o spotřebitelském úvěru. Poukázal na to, že věřitel smí úvěr poskytnout jen tehdy, pokud nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Uzavřel, že žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalovaného nepostupovala s řádnou péčí odborníka, když spolehlivě nezjistila, zda žalovaný bude schopen dostát svým závazkům, tj. poskytnutý úvěr řádně splácet. Poukázal na to, že neprokázala, zda a jakým způsobem zjistila skutečné výdaje žalovaného, například na jeho základní životní potřeby a nájem. Protože žalovaný uvedl nulové výdaje, musela mít žalobkyně nepochybně vědomost o tom, že informace žalovaného v žádosti o úvěr ohledně výdajů nejsou pravdivé, přesto nijak dále poměry žalovaného neověřovala. Konstatoval, že na základě toho nemohl být učiněn kvalifikovaný závěr o schopnosti žalovaného sjednaný úvěr splácet bez důvodných pochybností. S ohledem na to dospěl k závěru, že uzavřená smlouva je neplatná, když žalobkyně poskytla žalovanému úvěr, přestože nesplnila svou zákonnou povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, ani povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru na základě porovnání příjmů a výdajů. Zdůraznil, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně též společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů. Uvedl, že poskytnutí úvěru v tomto případě nejen odporuje zákonu, ale též zjevně narušuje veřejný pořádek, a proto je smlouva absolutně neplatná. Protože bylo prokázáno, že žalovaný z poskytnuté částky 120 000 Kč uhradil žalobkyni toliko částku 95 862,11 Kč, má tato má právo na zaplacení částky 24 137,89 Kč. Uvedl, že se dluh ve výši 24 137,89 Kč stal splatným dnem 7. 9. 2022, proto bylo žalobě v tomto rozsahu vyhověno a ve zbylé části byla zamítnuta. 6. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včas odvolání a prvostupňovému soudu vytýkala, že věc posoudil nesprávně, když žalobu částečně zamítl a její nárok posoudil jako bezdůvodné obohacení. Zdůrazňovala, že před poskytnutím úvěru postupovala zcela v souladu s právními předpisy a judikaturou a zdůrazňovala, že žalovaný splácel svůj úvěr od ledna 2020 do března 2022, kdy následně došlo k zesplatnění úvěru v srpnu 2022 a poté začal od října do prosince 2022 opět splácet. Vyslovila názor, že splácel-li žalovaný svůj úvěr po dobu více než dvou let řádně, a došlo-li u něj po této době ke změně jeho osobních a majetkových poměrů, nemůže jít tato skutečnost k její tíži. Přestal-li totiž úvěr splácet po takto značné době, nemůže se jednat o nedostatečné prověření úvěruschopnosti na straně žalobkyně, nýbrž o subjektivní změnu jeho situace, která nastala v podstatném časovém odstupu po uzavření úvěrové smlouvy. Odvolatelka ve svém odvolání poukazovala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 1819/2023 ze dne 27. 9. 2023 s tím, že by se měly soudy při hodnocení posuzování úvěruschopnosti přiklánět k materiálnímu přístupu posouzení úvěruschopnosti, kdy podle tohoto přístupu je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná pouze v případě fakticky nebonitních spotřebitelů. Dovozovala, že pokud byl fakticky spotřebitel v době uzavření smlouvy úvěruschopný, smlouva o úvěru neplatná není. Konstatovala, že postupovala s odbornou péčí řádného hospodáře, v souladu s platnými právními předpisy a judikaturou a připomínala, že před posouzením příjmů a výdajů žalovaného provedla kontrolu veřejných databází a do výdajů žalovaného započetla všechny nutné výdaje a částky, vyplývající z nařízení vlády č. 409/2011 Sb. a z ust. § 26 zákona č. 117/1995 Sb. a že měla k dispozici doklad o příjmu žalovaného. Připomínala, že právní teorie i právní praxe dospěla k jednotnému názoru, že neexistuje jediný správný způsob, jakým lze úvěruschopnost spotřebitele posoudit, tedy neexistuje jeden závazný způsob, jak by měl věřitel při posuzování úvěruschopnosti postupovat a odkazovala na ust. § 86 odst. 1 ZSÚ, čl. 8 odst. 1 Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 a č. 2014 /14/ ze dne 4. 2. 2014, judikaturu Soudního dvora Evropské unie, Nejvyššího správního soudu Švédského království a Nejvyššího soudu ČR. Protože tedy není stanoven jediný správný postup posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, je proto sama oprávněna stanovit, které údaje si pro posouzení úvěruschopnosti vyžádá a jakým způsobem toto posouzení provede. Poukazovala na to, že judikatura dokonce umožňuje, aby nevyžadovala informace od žadatele o úvěru, ale k posouzení jeho úvěruschopnosti využila pouze veřejně dostupných informací z databází. Navrhla změnu výroku II. rozsudku soudu prvního stupně tak, aby bylo žalobě vyhověno i v této části. 7. Žalovaný se k odvolání vyjádřil tak, že navrhl potvrzení rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správného. Připomínal, že částku, jejíž zaplacení mu bylo uloženo výrokem I., již dne 29. 5. 2024 žalobkyni zaplatil prostřednictvím [jméno] [příjmení]. 8. Krajský soud v Praze jako soud odvolací (ust. § 10 odst. 1 o.s.ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno proti nepravomocnému rozsudku okresního soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (ust. § 204 odst. 1 o.s.ř.), že jde o rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (ust. § 201 o.s.ř.), a že žalobkyní uplatněné skutečnosti lze podřadit pod dovolené odvolací důvody (ust. § 205 odst. 2 písm. d), e) a g) o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu uvedeném v ust. § 212, věta prvá o.s.ř. a ust. § 212a odst. 1 a 3 o.s.ř., tj. v celém rozsahu, tedy přezkoumal i řízení, které vydání napadeného rozhodnutí předcházelo, přihlížel k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (ust. § 212a odst. 5 o.s.ř.) a poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. 9. Výrok I., který nebyl odvoláním napaden, nebyl odvolacím soudem přezkoumáván a nabyl samostatně právní moci (ust. § 206 o.s.ř.). 10. Odvolací soud shledal, že soud prvního stupně provedl v řízení potřebné dokazování, provedené důkazy správně hodnotil, zjistil z nich správné skutečnosti a na jejich základě dospěl ke správným závěrům o skutkovém stavu věci. Odvolací soud při svých závěrech o skutkovém stavu věci proto vychází z výsledků dokazování soudu prvního stupně tak, jak je ve svém rozsudku správně popsal, a pro stručnost na jeho rozsudek v těchto částech zcela odkazuje. Postupuje tak v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 3450/2011 ze dne 16. 11. 2011, podle něhož vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu ust. § 157 odst. 2 o.s.ř. nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem prvního stupně. To je dáno charakterem (postavením) odvolacího soudu, jenž plní roli přezkumné instance a nebuduje svá rozhodnutí„ na zelené louce“ a bez vazby na argumentaci soudu prvního stupně. 11. Skutkové a právní závěry soudu prvního stupně jsou tedy správné, odvolací soud je sdílí, v souladu s výše citovaným usnesením Nejvyššího soudu ČR v podrobnostech odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku a dále k věci, se zřetelem k odvolacím námitkám, dodává: 12. Je třeba přisvědčit správnosti závěru soudu prvního stupně, že mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru podle ust. § 2395 o.z. a že se současně jedná o spotřebitelský úvěr ve smyslu zákona o spotřebitelském úvěru a o spotřebitelskou smlouvu ve smyslu ust. § 1810 a následující o.z. 13. Podle ust. § 2395 o.z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 14. Podle ust. § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle ust. § 86 odst. 2 věta první při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. 15. Podle ust. § 87 odst. 1 ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 16. Evropský soudní dvůr v rozsudku ve věci C‑ 755/22 ze dne 11. 1. 2024, Nárokuj s.r.o. proti EC Financial Services, a.s., připomněl svou stávající judikaturu, když s ohledem na bod 26 odůvodnění Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, má tato povinnost rovněž za cíl, aby věřitelé jednali zodpovědně a neposkytovali úvěry spotřebitelům, kteří nejsou úvěruschopní (rozsudky CA Consumer Finance, C‑ 449/13 ze dne 18. 12. 2014, OPR-Finance, C‑ 679/18 ze dne 5. 3. 2020, a Ultimo Portfolio Investment (Luxembourg), C‑ 303/20 ze dne 10. 6. 2021). Z toho vyplývá, že povinnost věřitele spočívající v posouzení úvěruschopnosti spotřebitele má předcházet prostému riziku nadměrného zadlužení nebo platební neschopnosti, vyplývajícímu z nedostatečného ověření jeho schopnosti a ochoty splácet úvěr. Takové finanční důsledky uzavření úvěrové smlouvy pro situaci spotřebitele přitom mohou nastat i po splacení úvěru. Zajišťování odpovědného jednání věřitelů a předcházení nezodpovědným praktikám při poskytování úvěrů spotřebitelům nadto zásadním způsobem přispívá k řádnému fungování trhu spotřebitelských úvěrů. Vzhledem k tomu, že tyto účely jsou nezávislé na situaci nebo chování konkrétního spotřebitele, není jich dosaženo samotným úplným splněním úvěrové smlouvy, kterou tento spotřebitel uzavřel. Jakýkoli jiný výklad by napomáhal tomu, aby věřitel neplnil povinnost, která pro něj vyplývá z čl. 8 směrnice 2008/48, a mohl by zbavit toto ustanovení užitečného účinku. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být proto vykládány v tom smyslu, že nebrání tomu, aby byl věřitel v případě, že nesplnil povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, sankcionován v souladu s vnitrostátním právem neplatností smlouvy o spotřebitelském úvěru a zánikem jeho nároku na zaplacení sjednaných úroků, i když tato smlouva byla stranami v plném rozsahu splněna a spotřebitel v důsledku nesplnění výše uvedené povinnosti neutrpěl škodlivé následky. Skutečnost, že spotřebitel proti smlouvě v průběhu splácení nic nenamítal, je irelevantní. 17. Odvolací soud se ztotožňuje s názorem soudu prvního stupně ohledně nedostatečného posouzení úvěruschopnosti žalovaného žalobkyní a zcela odkazuje na odůvodnění jeho rozsudku, které má oporu v provedeném dokazování i výkladu ust. § 87 odst. 1 ZSÚ, který je v souladu se stávající judikaturou Soudního dvora EU (rozhodnutí ve věci C -679/18 ze dne 5. 3. 2020 nebo ve věci C‑ 755/22 ze dne 11. 1. 2024) a Nejvyššího soudu ČR (rozsudek sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018), neboť žalobkyně nedostála své povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr. Ze zjištění soudu prvního stupně se podává, že žalovaný měl v době uzavření úvěrové smlouvy průměrný čistý měsíční příjem za poslední tři měsíce ve výši 24 000 Kč a příjem domácnosti uvedl ve výši 75 000 Kč, ale zdroj příjmů jeden. Nezbytné měsíční náklady vyčíslil na částku 0 Kč, srážky ze mzdy uvedl ve výši 0 Kč, jiné měsíční splátky také uvedl ve výši 0 Kč, počet vyživovaných osob 0. Pravidelné výdaje žalovaného nebyly ověřovány vůbec (pouze podle statistických dat) a nebyly zjistitelné ani např. z výpisů z účtu. Samotná skutečnost, že žalovaný splácel několik let úvěr, pak s ohledem na výše zmíněnou judikaturu nemůže vést k závěru, že žalovaný byl schopen úvěr splácet, když při uzavření úvěrové smlouvy existovaly s ohledem na způsob hospodaření žalovaného s finančními prostředky pochybnosti o jeho možnostech a schopnostech úvěr splácet. V případě pochybností o správnosti sdělených údajů nebo jejich nedostatečnosti (nejasnost původu příchozích plateb žalovaného, absence běžných měsíčních výdajů) byla žalobkyně povinna požadovat po žalovaném jejich objasnění a doložení tak, aby dávaly objektivní obraz běžné příjmové a výdajové stránky spotřebitele. Povinnost žalobkyně jako poskytovatele úvěru řádně (s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost žalovaného na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací tak splněna nebyla a soud prvního stupně správně dovodil absolutní neplatnost úvěrové smlouvy. 18. Za těchto okolností soud prvního stupně v souladu s ust. § 87 odst. 1 věta třetí ZSÚ správně uzavřel, že žalobkyni nevznikl žádný z jí uplatněných smluvních nároků, vyplývajících z úvěrové smlouvy, nýbrž pouze nárok na vrácení poskytnuté jistiny úvěru, ponížený o částky, které jí žalovaný prokazatelně z titulu neplatné smlouvy již zaplatil, když se ve své podstatě jedná o nárok na vydání bezdůvodného obohacení podle ust. § 2991 a ust. § 2993 o.z. Soud prvního stupně správně zjistil i částku, kterou žalovaný žalobkyni fakticky z titulu plnění na neplatné smlouvy celkem poskytl a správně tedy určil částku, kterou musí žalovaný žalobkyni z titulu vydání bezdůvodného obohacení vrátit. Žalovanému byla poskytnuta částka 120 000 Kč, ze které vrátil částku 95 862,11 Kč a žalobkyni tak dluží 24 137,89 Kč, což soud prvního stupně zohlednil ve výroku I. rozsudku. 19. Žalobkyně má nárok na zaplacení zákonného úroku z prodlení z této částky (ust. § 1970 o.z.), tak jak správně uzavřel a odůvodnil soud prvního stupně. 20. Ve světle jeho výkladu proto odvolací námitky žalobkyně nemohou nikterak obstát. 21. Prvostupňový soud tedy nikterak nepochybil, když žalobu v rozsahu, uvedeném ve výroku II., zamítl a odvolací soud proto jeho rozsudek v této, odvoláním napadené části, jako věcně správný (včetně věcně správného akcesorického výroku III. o nákladech řízení) podle ust. § 219 o.s.ř. potvrdil. 22. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ust. § 224 odst. 1 o.s.ř. a ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., kdy zcela procesně úspěšnému žalovanému ve stádiu odvolacího řízení žádné náklady nevznikly. Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat u soudu, který rozhodoval v prvním stupni, dovolání k Nejvyššímu soudu České republiky, a to do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, když přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Praha 19. července 2024 JUDr. Hana Lojkásková předsedkyně senátu