ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY (anonymizovaný opis) Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Lojkáskové a soudců Mgr. Vladimíra Sommera a Mgr. Vladimíra Soukupa ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] sídlem [adresa] zastoupená advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] bytem [ulice a číslo], [PSČ] [část obce] o zaplacení 93 152,99 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 9. dubna 2024, č. j. 11 C 27/2024 – 80 takto: I. Odvolání žalobkyně proti výroku I. rozsudku soudu prvního stupně se odmítá. II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II. mění jen tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 1 795 Kč a 5 465,02 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku; ve zbylém rozsahu výroku II. se potvrzuje. III. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku III. mění jen tak, že výše náhrady nákladů řízení dělá 8 471 Kč; ve zbylém rozsahu výroku III. se potvrzuje. IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Příbrami (dále jen„ soud prvního stupně“ nebo„ prvostupňový soud“) svým shora označeným rozsudkem rozhodl tak, že výrokem I. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 64 436,56 Kč a 2 587,88 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Výrokem II. byla žaloba zamítnuta, co do částky 16 304,39 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 4 827 Kč, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 503,84 Kč a zákonným úrokem z prodlení z částky 81 067,70 Kč ve výši 15 % p. a. od 8. 11. 2023 do zaplacení a co do částky 10 824,16 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 940,55 Kč, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 182,10 Kč a se zákonným úrokem z prodlení z částky 10 807,59 Kč ve výši 15 % p. a. od 8. 11. 2023 do zaplacení. Výrokem III. bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni k rukám jejího právního zástupce náhradu nákladů řízení v částce 5 408 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Žalobkyně se domáhala proti žalovanému zaplacení uvedených nároků na podkladě toho, že s ním uzavřela dne 1. 2. 2022 smlouvu o úvěru – konsolidace půjček [číslo] na základě které mu poskytla finanční prostředky ve výši 80 000 Kč, jejichž čerpání započalo 4. 3. 2022 a žalovaný se zavázal splácet v pravidelných měsíčních splátkách po 1 690,82 Kč, přičemž žalovaný se dostal do prodlení s úhradou měsíčních splátek, proto žalobkyně prohlásila úvěr za splatný ke dni 15. 3. 2023. Pohledávka z této smlouvy se tak skládá ze dlužné jistiny 76 240,70 Kč, z kapitalizovaného smluveného úroku ke dni zesplatnění úvěru v částce 4 872 Kč, z kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ke dni 28. 6. 2023 ve výši 9 290,56 Kč a z kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ze smluveného úroku ke dni 7. 11. 2023 v částce 1 503,84 Kč a z dlužných poplatků za pojištění, vedení a zesplatnění účtu 800,25 Kč a sankčních poplatků 2 700 Kč. Žalobkyně se též domáhala přiznání zákonných úroků z prodlení ve výši 15 % p. a. z dlužné jistiny a z kapitalizovaných úroků 81 067,70 Kč od 8. 11. 2023 do zaplacení. Dále žalobkyně tvrdila, že uzavřela s žalovaným smlouvu o spotřebitelském revolvingovém úvěru a o vydání a užívání kreditní karty [číslo] ve které se žalovaný zavázal vrátit poskytnuté finanční prostředky a uhradit smluvené úvěry, přičemž dle smlouvy mu byl poskytnut úvěrový rámec 10 000 Kč, jehož čerpání započalo 23. 3. 2022. Žalovaný nedodržel podmínky a nesplácel úvěr řádně a včas, takže žalobkyně jej zesplatnila dne 28. 2. 2023 a vyzvala žalovaného k úplnému splacení dluhu. Dluh sestává z dlužné jistiny 9 867,04 Kč, dlužných kapitalizovaných smluvních úroků 940,55 Kč, dlužných kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ke dni 7. 11. 2023 v částce 182,10 Kč, úhrady pozdní platby 2 400 Kč, ročního poplatku za kartu 245 Kč, přečerpání úvěrového rámce 900 Kč a zákonného úroku z prodlení 15 % p. a. z částky 10 807,59 Kč od 8. 11. 2023 do zaplacení. 2. Soud prvního stupně po provedeném dokazování listinnými důkazy uzavřel, že nemá za prokázané, že by žalobkyně před uzavřením shora uvedených smluv o úvěru s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného úvěry splácet, a to porovnáním příjmů a výdajů žalovaného a zjištěním existence a způsobu placení dosavadních dluhů. Poukázal na to, že žalobkyně postupovala zcela nezodpovědně při sjednávání těchto úvěrových smluv, kdy přestože jí bylo známo z výpisu z běžného účtu žalovaného za delší časový úsek před podáním první žádosti o uzavření úvěrové smlouvy, že žalovaný není schopen hospodařit a vyjít ani s finančními prostředky, které má k dispozici ze zaměstnání a že si půjčuje opakovaně u různých nebankovních subjektů, schválila a poskytla mu další úvěr ve výši 80 000 Kč a následně ještě kreditní kartu s rámcem dalších 10 000 Kč. Nezarazil jí ani údaj o tom, že má žalovaný pracovní poměr uzavřený pouze do září 2022, že jeho příjem ze zaměstnání nedosahuje ani 30 000 Kč a jedná se o jediný zdroj příjmů, přesto jeho domácnost údajně má celkový příjem 30 000 Kč a o tři dny později dokonce 50 000 Kč měsíčně. Dle soudu prvního stupně tak žalobkyně při náležitém vyhodnocení situace žalovaného musela mít závažné pochybnosti o schopnosti žalovaného požadované úvěry splatit, když nelze brát v úvahu pouze tvrzené pravidelné příjmy, ale celkovou situaci a schopnost žadatele se se závazky vypořádat. V tomto případě přitom byly zřejmě silné varovné signály, nezdrženlivosti či neschopnosti žadatele hospodařit s finančními prostředky. Soud prvního stupně dále připomněl, že žalobkyně se nedostavila k nařízenému ústnímu jednání a vzdala se tak možnosti být poučena soudem podle ustanovení § 118a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) o potřebě navrhnout další důkazy k prokázání, že řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného. 3. Soud prvního stupně s odkazem na ustanovení § 2395 a § 2399 odst. 1, § 588 a § 553 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) a dále na ustanovení § 86 a § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ z. s. ú.“) v rámci právního hodnocení věci dovodil, že mezi účastníky byly uzavřeny shora označené úvěrové smlouvy, na které dopadá právní úprava zákona č. 257/2026 Sb., o spotřebitelském úvěru. Za rozhodující pro právní posouzení věci pak považoval, zda žalobkyně řádně splnila svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného tak, jak jí to pod sankcí neplatnosti ukládá uvedený zákon. Dále dovodil, že žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalovaného nepostupovala s odbornou péčí, když spolehlivě nezjistila, že žalovaný bude schopen dostát svým závazkům, tj. poskytnuté úvěry řádně splácet, k tomu viz výše skutková zjištění. Na podkladě toho dospěl soud prvního stupně k právnímu závěru, že obě úvěrové smlouvy jsou absolutně neplatné. 4. S ohledem na to, že žalobkyně žalovanému poskytla v případě prvního úvěru částku 80 000 Kč a žalovaný uhradil celkem 16 563,44 Kč, žalovaný dosud dluží 66 436,56 Kč. V případě druhé úvěrové smlouvy soud prvního stupně uvedl, že žalovaný vyčerpal 10 000 Kč a uhradil 7 412,12 Kč a tudíž dluží 2 587,88 Kč. S ohledem na uvedené soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit tyto dlužné částky žalobkyni a ve zbytku žalobu zamítnul jako nedůvodnou. O náhradě nákladů řízení soud prvního stupně rozhodl dle ustanovení ů 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že při zohlednění poměrů úspěchu a neúspěchu účastníků přiznal převážně úspěšné žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu 24,08 %, jež činí 5 408 Kč. 5. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala včasné odvolání žalobkyně, a to do všech jeho výroků. Žalobkyně namítla, že soud prvního stupně postupoval nesprávně, když žalobu částečně zamítnul a její nárok posoudil jako bezdůvodné obohacení. Konstatovala, že postupovala s odbornou péčí řádného hospodáře v souladu s platnými právními předpisy a judikaturou a připomínala, že před posouzením příjmů a výdajů žalovaného provedla kontrolu veřejných databází a do výdajů žalovaného započetla všechny nutné výdajové částky vyplývající z nařízení vlády č. 409/2011 Sb. a z ustanovení § 26 zákona č. 117/1995 Sb., a že měla k dispozici doklad o příjmu žalovaného. Připomínala, že právní teorie a praxe dospěla k názoru, že neexistuje jediný správný způsob jakým lze úvěruschopnost spotřebitele posoudit, tedy neexistuje jeden závazný způsob, jak by měl věřitel při posuzování úvěruschopnosti posuzovat a odkazovala na ustanovení § 86 odst. 1 z. s. ú., článek 8 odst. 1 Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 a č. 2014 /14/ ze dne 4. 2. 2014 a judikaturu Soudního dvora Evropské unie Nejvyššího správního soudu Švédského království a Nejvyššího soudu České republiky. Dovozovala, protože není stanovený jiný správný postup k posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, je proto sama oprávněna stanovit, které údaje si pro posouzení úvěruschopnosti vyžádá, jakým způsobem toto posouzení provede. Poukazovala na to, že judikatura umožňuje, aby nevyžadovala informace od žadatele úvěru, ale k posouzení jeho úvěruschopnosti využila pouze veřejně dostupných informací z databází. Konečně žalobkyně také namítla, že soud prvního stupně nesprávně určil výši bezdůvodného obohacení v případě poskytnutých úvěrů. Ve vztahu k první úvěrové smlouvě žalobkyně uvedla, že žalovanému skutečně poskytla částku 80 000 Kč, nicméně žalovaným byla uhrazena toliko částka 14 768,44 Kč. V případě druhé úvěrové smlouvy pak dle ní soud prvního stupně nesprávně zjistil, že žalobce poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč a žalovaný žalobkyni na splátkách uhradil 7 412,12 Kč. Žalobkyně uváděla, že ve skutečnosti žalovaný vyčerpal částku 25 000 Kč a žalovaný uhradil 17 398,10 Kč. S ohledem na uvedené žalobkyně navrhovala, aby soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě bude v celém rozsahu vyhověno a žalobkyni bude přiznána náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů. Alternativně, aby byl změněn tak, že žalobkyni bude proti žalovanému přiznáno právo na zaplacení částky 8 053,45 Kč a částky 65 235,56 Kč a dále přiznaná náhrada nákladů odvolacího řízení. 6. Žalovaný se k odvolání nevyjádřil. 7. Krajský soud v Praze jako soud odvolací (ust. § 10 odst. 1 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno proti nepravomocnému rozsudku okresního soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení), v zákonné lhůtě (ust. § 204 odst. 1 o. s. ř.), že jde o rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (ust. § 201 o. s. ř.) a že žalobkyní uplatněné skutečnosti lze podřadit pod dovolené odvolací důvody (ust. § 205 odst. 2 písm. d), e) a g) o. s. ř.) přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu uvedeném v ustanovení § 212, věta první o. s. ř. a ustanovení § 212a odst. 1, 3 o. s. ř., tj. v celém rozsahu. Tedy přezkoumal i řízení, které vydání napadeného rozhodnutí předcházelo, přihlížel k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (ust. § 212a odst. 5 o. s. ř.) a poté dospěl k závěru, že odvolání je částečně důvodné. 8. Předně odvolací soud dospěl k závěru, že v rozsahu, v jakém odvolání žalobkyně směřuje proti výroku I. rozsudku soudu prvního stupně, kterým bylo žalobě částečně vyhověno, není subjektivně přípustné, neboť nemůže přivodit žalobkyni příznivější rozhodnutí ve věci. V tomto rozsahu proto bylo odvolání výrokem I. rozsudku dle ustanovení § 218 písm. b) o. s. ř. odmítnuto. 9. Dále odvolací soud shledal, že soud prvního stupně provedl v řízení potřebné dokazování, provedené důkazy správně hodnotil, zjistil z nich správné skutečnosti a na jejich základě dospěl ke správnému závěru o tom, že mezi účastníky byly uzavřeny dvě smlouvy o úvěru ve smyslu ustanovení § 2395 o. z. a že se současně jedná o úvěry spotřebitelské ve smyslu zákona o spotřebitelském úvěru a o spotřebitelské smlouvě ve smyslu ustanovení § 1810 a následujících o. z. Bylo tak povinností žalobkyně dle ustanovení § 806 odst. 1 z. s. ú. před uzavřením těchto smluv posoudit úvěruschopnost žalovaného na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od žalovaného, a pokud je to nezbytné z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Dle tohoto ustanovení současně platí, že poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 10. Podle ustanovení § 87 odst. 1 z. s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 věta druhá je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Evropský soudní dvůr v rozsudku ve věci C -755/22 Nárokuj s.r.o. proti EC Financial Services, a.s. připomněl svou stávající judikaturu, kdy s ohledem na bod 26 odůvodnění Směrnice Evropského parlamentu a Rady číslo 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení Směrnice Rady číslo 87/102- EHS má tato povinnost rovněž za cíl, aby věřitelé jednali zodpovědně a neposkytovali úvěry spotřebitelům, kteří nejsou úvěruschopní (rozsudky CA Consumer Finance SA, C -449/13 ze dne 18. 12. 2024, OPR Finance C -679/18 ze dne 5. 3. 2020 a Ultimo Portfolio Investment (Luxembourg), C -303/20 ze dne 10. 6. 2021). Z toho vyplývá, že povinnost věřitele spočívající v posouzení úvěruschopnosti spotřebitele má předcházet prostému riziku nadměrného zadlužení nebo platební neschopnosti vyplývajícímu z nedostatečného ověření jeho schopnosti a ochoty splácet úvěr. Takové finanční důsledky uzavření úvěrové smlouvy pro situaci spotřebitele přitom mohou nastat i po splacení úvěru. Zajišťování odpovědného jednání věřitelů a předcházení nezodpovědným praktikám při poskytování úvěru spotřebitelům, na to zásadním způsobem přispívá k řádnému fungování trhu spotřebitelských úvěrů. Vzhledem k tomu, že tyto účely jsou nezávislé na situaci nebo chování konkrétního spotřebitele, není jich dosaženo samotným úplným splněním úvěrové smlouvy, kterou tento spotřebitel uzavřel. Jakýkoliv jiný výklad by napomáhal tomu, aby věřitel neplnil povinnost, která pro něj vyplývá z článku 8 Směrnice číslo 2008 a mohl by zabavit toto ustanovení užitečného účinku. Články č. 8 a 23 Směrnic číslo 2008 musí být proto vykládány v tom smyslu, že nebrání tomu, aby byl věřitel v případě, že nesplnil povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankcionován v souladu s vnitrostátním právem, ne platností smlouvy o spotřebitelském úvěru a zánikem jeho nároku na zaplacení sjednaných úroků, i když tato smlouva byla stranami v plném rozsahu splněna, spotřebitel v důsledku nesplnění výše uvedené povinnosti neutrpěl škodlivé následky. Skutečnost, že spotřebitel proti smlouvě v průběhu splácení nic nenamítal, je irelevantní. 11. Odvolací soud se zcela ztotožňuje s názorem soudu prvního stupně ohledně nedostatečného posouzení úvěruschopnosti žalovaného a odkazuje na odůvodnění jeho rozsudku, které má oporu v provedeném dokazování i výkladu ustanovení § 87 odst. 1 z. s. ú., který je v souladu se stávající judikaturou Soudního dvora EU (rozhodnutí ve věci C -679/18 ze dne 5. 3. 2020 nebo ve věci C -755/22 ze dne 11. 1. 2024) a Nejvyššího soudu (rozsudek sp. zn. 33 Cdo 2187/2018 ze dne 25. 7. 2018), neboť žalobkyně nedostála své povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr. Z předložených listinných důkazů, konkrétně ze žádosti o úvěr, konsolidace půjček ze dne 4. 3. 2022 vyplývá, že žalovaný uvedl průměrný měsíční příjem za tři měsíce 27 077 Kč, současně uvedl, že celkový čistý měsíční příjem jeho domácnosti je 35 000 Kč při jediném zdroji příjmů. Ze žádosti o smlouvu o revolvingovém úvěru a vydání a užívání karty ze dne 22. 3. 2022, pak plyne, že žalovaný uvedl průměrný čistý měsíční příjem za tři měsíce 26 894 Kč, avšak současně celkový čistý měsíční příjem domácnosti 50 000 Kč při jediném zdroji příjmů. V obou případech byly ostatní nezbytné měsíční náklady žalovaného uvedeny ve výši 0 Kč a jiné měsíční splátky ve výši 0 Kč. Jde o zjevně rozporné a nesmyslné údaje, které však žalobkyně bez dalšího akceptovala a žalovanému úvěry poskytla bez toho, aby požadovala jejich objasnění a doložení tak, aby dávaly objektivní obraz o běžných výdajových poměrech žalovaného. Žalobkyně tak zcela rezignovala na svou povinnost poskytovatele úvěru s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalovaného na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Důsledkem je absolutní neplatnost obou úvěrových smluv. 12. Za těchto okolností soud prvního stupně v souladu s ustanovením § 87 odst. 1 věta první z. s. ú. správně uzavřel, že žalobkyni nevznikl žádný z jí uplatněných smluvních nároků vyplývajících z úvěrových smluv, nýbrž nárok na vrácení poskytnuté jistiny úvěru snížené o částky, které jí žalovaný již zaplatil, když se jedná o nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu ustanovení § 2991 a ustanovení § 2993 o. z. Žalobkyni lze přisvědčit pouze v tom, že soud prvního stupně nesprávně vypočetl výši bezdůvodného obohacení, když z platební historie ke smlouvě [číslo] vyplývá, že úvěr byl žalovanému poskytnut ve výši 80 000 Kč a žalovaným byla uhrazena částka 14 768,44 Kč (7 × 1858,82 Kč, 1 × 1692,23 Kč a 1 × 64,74 Kč). Žalovaný se tak bezdůvodně obohatil v rozsahu 65 231,56 Kč, a nikoliv pouze v rozsahu 63 436,56 Kč, v jakém bylo žalobě výrokem I. rozsudku soudu prvního stupně vyhověno. Rozdíl činí 1 795 Kč. Z platební historie ke smlouvě [číslo] pak vyplývá, že žalobkyně poskytla žalovanému celkem částku 25 451,55 Kč a nikoliv 10 000 Kč jak uváděl soud prvního stupně a žalovaný uhradil 17 398,10 Kč, kdy z rozdílů z těchto částek vyplývá bezdůvodné obohacení žalovaného ve výši 8 053,45 Kč. Výrokem I. rozsudku soudu prvního stupně byla žalobkyni přiznána částka toliko 2 587,88 Kč. Rozdílem je částka 5 465,02 Kč. 13. S ohledem na uvedené odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. částečně změnil podle ustanovení § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni 1 795 Kč a 5 465,02 Kč. Ve zbylém rozsahu výrok II. rozsudku soudu prvního stupně dle ustanovení § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil. 14. Jelikož odvolací soud částečně změnil rozsudek soudu prvního stupně dle ustanovení § 224 odst. 2 o. s. ř., rozhodl i o nákladech řízení u soudu prvního stupně. Dle ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř. přitom vyšel z poměrů úspěchu a neúspěchu účastníků ve věci nastoleného po částečné změně rozsudku soudu prvního stupně. Z celkového předmětu řízení ke dni vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně, tj. ke dni 9. 4. 2024 ve výši 106 421,04 Kč žalobkyně uspěla v rozsahu celkem 73 284,46 Kč, kdy jde o součet plnění přiznaných výrokem I. rozsudku soudu prvního stupně a výrokem II. rozsudku odvolacího soudu. Žalobkyně tak uspěla v rozsahu 68,86 % předmětu řízení. Naproti tomu žalovaný uspěl (a žalovaná neuspěla) v rozsahu nároku na zaplacení částky 14 509,39 Kč, kapitalizovaného úroku 4 827 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení 1 503,84 Kč, 15 % úroku z prodlení z částky 81 067,70 Kč za období od 8. 11. 2023 do dne vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně ve výši 5 130,58 Kč, dále co do částky 5 359,14 Kč, kapitalizovaného úroku 940,55 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení 182,10 Kč a 15 % úroku z prodlení z částky 10 807,59 Kč od 8. 11. 2023 do vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně ve výši 683,98 Kč. Součet těchto částek činí 33 136,58 Kč a představuje 31,14 % předmětu řízení ke dni vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně. Rozdílem úspěchu obou účastníků je poměr 37,72 % ve prospěch žalobkyně, ve kterém jí náleží náhrada nákladů řízení správně určených soudem prvního stupně ve výši 22 457,80 Kč. Žalobkyni tak byla přiznána náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 8 471 Kč, kdy v tomto ohledu byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. dle ustanovení § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. částečně změněn, v ostatním byl dle ustanovení § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrzen. 15. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle ustanovení § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Je tomu tak proto, že s ohledem na odmítnutí odvolání žalobkyně proti výroku I. rozsudku soudu prvního stupně a jen částečnou změnu výroku II. soudu prvního stupně v její prospěch, její úspěch v odvolacím řízení byl jen nepatrný, přičemž převážně úspěšnému žalovanému dle obsahu spisu žádné náklady odvolacího řízení nevznikly. Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat u soudu, který rozhodoval v prvním stupni dovolání k Nejvyššímu soudu, a to do dvou měsíců doručení rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, když přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Praha 18. září 2024 JUDr. Hana Lojkásková předsedkyně senátu