USNESENÍ (anonymizovaný opis) Krajský soud v Praze rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Lojkáskové a soudců Mgr. Vladimíra Sommera a Mgr. Vladimíra Soukupa ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] sídlem [adresa] zastoupená advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] bytem [adresa] o zaplacení 143 214,78 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 19. října 2021, č. j. 5 C 176/2021-179 takto: Usnesení soudu prvního stupně se mění tak, že soud neschvaluje smír účastníků ve znění: I. Žalovaný se zavazuje zaplatit žalobkyni částku 123 618,78 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 60 183,45 Kč za dobu od 4. 8. 2021 do zaplacení s tím, že tyto své povinnosti je žalovaný oprávněn splnit ve splátkách po 1 500 Kč měsíčně, splatných vždy nejpozději do 25. dne v měsíci, počínaje 25. dne měsíce následujícího po měsíci, v němž nabude právní moci usnesení o schválení smíru, to vše pod ztrátou výhody splátek při nesplnění byť jediné z nich. II. Žalovaný se zavazuje nahradit žalobkyni k rukám [anonymizováno] [jméno] [příjmení], advokáta, jako zástupce žalobce, náklady řízení v částce 26 000 Kč s tím, že tuto svou povinnost je žalovaný oprávněn splnit ve splátkách po 500 Kč měsíčně, splatných vždy nejpozději do 25. dne v měsíci, počínaje 25. dne měsíce následujícího po měsíci, v němž nabude právní moci usnesení o schválení smíru, to vše pod ztrátou výhody splátek při nesplnění byť jediné z nich. Odůvodnění: 1. Soud prvního stupně odvoláním napadeným usnesením neschválil smír účastníků„ o povinnosti žalovaného zaplatit“ žalobkyni„ částku 123 618,78 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % z částky 60 183,45 Kč od 4. 8. 2021 do zaplacení a povinnosti zaplatit“ žalobkyni„ náklady řízení ve výši 26 000 Kč, to vše ve splátkách po 1 500 Kč měsíčně splatných vždy do 25. dne v měsíci počínaje 25. dnem měsíce následujícího po měsíci, v němž nabude právní moci usnesení o schválení smíru, to vše pod ztrátou výhody splátek“. 2. Soud prvního stupně vyšel z toho, že žalobkyně podala proti žalovanému návrh na vydání elektronického platebního rozkazu, kterým se domáhala, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit 143 214,78 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % a smluvním úrokem 0,1 % denně z částky 39 192 Kč od 4. 8. 2021 do zaplacení, a dále náhradu nákladů řízení, kdy v návrhu tvrdila, že mezi účastníky byla dne 15. 3. 2021 uzavřena smlouva o poskytnutí spotřebitelského úvěru [číslo] na částku 40 000 Kč, kdy poskytnutá částka měla být hrazena v 72 splátkách po 1 178 Kč, celkem tak měl žalovaný zaplatit 84 816 Kč, vyjádřeno v procentech 112,025 % za poskytnutí částky 40 000 Kč. Soud prvního stupně návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu z důvodu nepřiměřených nákladů za poskytnutí úvěru nevyhověl a nařídil jednání na den 19. 10. 2021, kdy 15. 9. 2021 zaslal zástupce žalobkyně podání, ve kterém uvedl, že se mu nepodařilo žalovaného kontaktovat za účelem uzavření soudního smíru a připojil daňové přiznání žalovaného z roku 2019, ze kterého vyplývá, že rozdíl příjmů a výdajů činil 68 787 Kč, tedy 5 732 Kč měsíčně. Dne 21. 9. 2021 pak zaslal zástupce žalobce podání, jehož obsahem byl soudní smír a žádost obou účastníků o jeho schválení ve znění shora uvedeném. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že uzavřený soudní smír je v rozporu s právními předpisy, když účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru, na kterou dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru a žalobkyně žádným způsobem neprokázala, jak splnila svou zákonnou povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost žalovaného jakožto spotřebitele, když tuto okolnost žalobce listinnými důkazy neprokázal. Porušení uvedené povinnosti má za následek absolutní neplatnost smluv, ke které je soud povinen přihlédnout dle ust. § 588 o. z. Dále soud prvního stupně uvedl, že žalobkyně jednala v rozporu s povinností jednat v právním styku poctivě stanovenou § 6 o. z., když této povinnosti neodpovídá poplatek ve výši 112,04 % za poskytnutí půjčky ve výši 40 000 Kč. V těchto okolnostech spatřoval soud prvního stupně rozpor uzavřeného soudního smíru s právními předpisy, pročež ho dle ust. § 99 odst. 2 o. s. ř. neschválil. 3. Proti usnesení soudu prvního stupně podala včasné odvolání žalobkyně, ve kterém předně namítla, že soud prvního stupně nerozhodl o účastníky uzavřeném soudním smíru, který byl předložen ke schválení, neboť ti jej uzavřeli v poněkud jiném znění, které citoval. Dále uvedl, že usnesení soudu prvního stupně považuje za chybné a nezákonné, když nepřihlédl ke všem tvrzením žalobce v podání ze dne 15. 9. 2021 a přiloženým listinám a také nezohlednil obecné náležitosti smíru a jeho specifika. Žalobkyně poukázala na to, že ponížila nárokovanou částku a v rámci navrženého smíru požaduje částku nižší, než v rámci žalobního návrhu, když nenárokuje plnou částku ze zbylé dlužné doplňkové služby s příslušenstvím, nárokuje poníženou dlužnou částku za doplňkové služby a navíc bez smluvního úroku z prodlení, a taktéž ponížila náklady řízení na dohodnutou částku. Dále žalobkyně poukázala na to, že žalovaný v rámci soudního smíru potvrzuje uzavření úvěrové smlouvy a navazujících smluv se žalobcem jako poskytovatelem úvěru, jakož i to, že řádně neplnil dle smlouvy o úvěru a úvěr byl důvodně zesplatněn a dále uznává co do důvodu a výše dlužnou jistinu, zbylý sjednaný úrok, dlužné částky za upomínky, smluvní pokutu, poníženou zbylou část doplňkových služeb a dohodnutou výši nákladů řízení. Dále žalobkyně namítla, že soud prvního stupně své rozhodnutí opřel toliko o nikoliv řádné zkoumání úvěruschopnosti žalovaného ze strany žalobkyně, ač ta soudu předložila podání z 15. 9. 2021, ve kterém se k posuzování úvěruschopnosti žalovaného vyjádřila, což soud prvního stupně vůbec nezohlednil. Dále soud prvního stupně dle žalobkyně nerespektoval obecné náležitosti smíru a jeho specifika, když především nevzal v úvahu, že oba účastníci uzavřeli předmětný soudní smír ze své svobodné vůle vážně určitým a srozumitelným způsobem. Projevili jednoznačně účastníci řízení svoji vůli se o peněžitém předmětu řízení dohodnout způsobem, který učinili obsahem společného podáním, jeví se být žalobci neschválení tohoto soudního smíru z ryze formalistických důvodů vztahujících se k předmětu řízení nesprávným rozhodnutím. Žalobce také poukázal na to, že uzavřený smír se nepříčí zákonu a ani jej neobchází, neboť žalobkyně v něm nárokuje toliko dlužnou jistinu s příslušenstvím a ničeho dalšího. Dle žalobkyně je smír v rozporu s právními předpisy jen tehdy, jestliže dohoda účastníků je z hlediska obecných požadavků kladených na právní jednání neplatná. Z toho pohledu je v rozporu s právními předpisy smír, který nebyl učiněn určitě a srozumitelně a příčí-li se dohoda účastníků kogentním ustanovením zákona nebo je obchází. Dle žalobkyně při posuzování, zda je soudní smír v rozporu s právními předpisy, není zásadně úkolem soudu zkoumat, jaké jsou skutečné hmotněprávní vztahy mezi účastníky a zde jen beze zbytku uzavřený soudní smír odpovídá či nikoliv. Úkolem soudu je pouze ověřit to, zda soudním smírem účastníky provedená úprava jejich vztahu neodporuje kogentním ustanovením zákona či zda tato ustanovení neobchází. Soud prvního stupně podle žalobkyně nezohlednil ani to, že v projednávané věci se sporný peněžitý nárok týká výlučně účastníků řízení, jde o jejich soukromoprávní spor bez přesahu do práv třetích osob, byť se specifikem spotřebitelského vztahu, kdy žalovaný jako spotřebitel, jež je typicky slabší smluvní stranou, požívá zvýšené právní ochrany. Tato okolnost však bez dalšího neznamená, že by bylo na místě v tomto sporu pouze pro potřeby rozhodnutí o schválení či neschválení soudního smíru provádět rozsáhlé dokazování. Dle žalobkyně i zde platí, že soud rozhoduje o možnost schválení smíru na základě poskytnutých tvrzení účastníků, v tomto případě tedy na základě tvrzení žalobkyně o tom, že byla řádně posouzena úvěru schopnost žalovaného, k čemuž žalobkyně předložila listiny a což žalovaný svým tvrzením nezpochybňuje. Žalobkyně rovněž poukázala na to, že při stanovení pravidel na ochranu spotřebitele je na jedné straně nutné brát ohled na spotřebitele jako na slabší smluvní stranu, na druhé straně je ale také potřeba brát v úvahu postavení podnikatele v rámci tržního prostředí a nesnažit se tedy tzv. ochránit spotřebitele za každou cenu, což byl ve svém důsledku mohlo v určitých případech vést ke zvýšeným nákladům spotřebitele, které on nakonec zaplatí, popřípadě se dostane ve se svých konkrétních poměrech do horšího postavení v souvislosti s možným exekučním řízením či insolvencí, než by se ocitl v případě dojednané možnosti vzniklý dluh splácet. I pro ten případ, že by měl být vztah účastníků posouzen jako nárok žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení v době přiměřené možnostem spotřebitele (žalovaného) a jde-li o výši tohoto nároku žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení, pak z hlediska hmotného práva platí, že strany neplatného smluvního vztahu si mají poskytnout zpět vzájemně obdržená plnění, přičemž jeho výši opět účastníci mohou uzavřít v rámci smluvní volnosti dohodu v podobě soudního smíru. Žalobkyně dále vytkla soudu prvního stupně, že při posuzování souladu uzavřeného soudního smíru s právními předpisy vycházel jen z předprocesního stavu, kdy zákon takový předpoklad výslovně nestanovuje, když v ust. § 99 odst. 1, 2 o. s. ř. požaduje, aby po uzavření smíru připouštěla povaha věci a aby smír nebyl v rozporu s právními předpisy. První předpoklad je vykládán jako možnost disponovat s právním poměrem, kdy taková možnost je dána typicky v případě, kdy je předmětem smíru majetková hodnota stran. Rozpor s právními předpisy pak může být dán rozporem se zákonným zákazem nebo s dobrými mravy. Tento požadavek opět nemíří jen do minulosti, ale do aktuální situace, v níž došlo k uzavření smíru. Uzavření smíru je v předmětné věci přípustné i v případě nároku z bezdůvodného obohacení, neboť jde o spor vycházející z majetkových poměrů účastníků, s nimiž lze zásadně volně disponovat, proto je třeba posoudit, zda vyšla najevo nějaká konkrétní skutečnost, pro kterou by tento účastníky uzavřený smír mohl být v rozporu s kogentní právní normou, popřípadě s dobrými mravy. Z pohledu žalobkyně představuje uzavřený soudní smír určitou formu narovnání důsledků vyplývajících z mezi nimi sporného závazku i pro ten případ, kdy by mezi nimi uzavřená smlouva o úvěru byla neplatná. Tato jimi zvolená forma narovnání tak ani v případě nároku z bezdůvodného obohacení neztrácí povahu spotřebitelského vztahu ve smyslu § 1810 o. z. Při posuzování účastníky uzavřeného smíru tedy nejde jen o posouzení platnosti smlouvy o úvěru, ale i o posouzení závazkového vztahu z bezdůvodného obohacení a v této souvislosti je třeba z pohledu ust. § 1813 o. z. posoudit, zda účastníky uzavřený smír nepředstavuje ujednání, které zakládá v rozporu s požadavkem na přiměřenost významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. Bylo tak zapotřebí posoudit rovnováhu práv a povinností smluvních stran, zde dochází v případě nerovnováhy o nerovnováhu v neprospěch spotřebitele a zde je tato nerovnováha s ohledem na konkrétní okolnosti případu přiměřená nebo nepřiměřená. Podle žalobkyně, jakmile se účastníci řízení dohodnou na smírném vyřešení sporných nebo pochybných záležitostí, je právě tato jejich dohoda zcela novým základem pro uspořádání jejich vztahů a skutková zjištění ohledně jejich předchozích práv a povinností tím ztrácejí na relevanci. Pokud by podmínkou pro uzavření soudního smíru bylo předchozí objektivní a na účastnících nezávislé zjištění skutečných hmotněprávních vztahů, popíral by se tím smysl soudního smíru a v zásadě tím je smysl projednací zásady a zásady dispozitivnosti pro subjekty soukromoprávních vztahů. V této souvislosti žalobkyně uvedla, že z tvrzení účastníků a ani z výsledků dosud provedeného dokazování nevyplynuly žádné konkrétní skutečnosti, které by měly vést k závěru, že uzavřený soudní smír zakládá významnou nerovnováhu v právech a povinnostech smluvních stran, která by byla v rozporu s požadavkem přiměřenosti, a to přesto, že žalovaný se zavázal zaplatit žalobkyni částku vyšší než je vyplacená jistina, toto je ovšem ve prospěch žalovaného vyrovnáno tím, že získal možnost pravomocného ukončení sporu na jeho samém počátku možnost zaplatit dlužnou částku v delší zákonné lhůtě a také snížení nákladů řízení. Žalobkyně tak má ve svůj prospěch ujednán institut ztráty výhody splátek a nárok na část nákladů řízení. V těchto dispozitivně nastavených smluvních poměrech nelze z pohledu žalobkyně shledat jednoznačnou nerovnováhu v právech a povinnostech smluvních stran, které smír uzavřely, která by byla v neprospěch žalovaného jako spotřebitele a která by byla v rozporu s požadavkem přiměřenosti významná. Konečně tak žalobkyně uvedla, že v původní úvěrové smlouvě sjednané úroky jako cena peněz svou výší nevedou k závěru o rozporu s dobrými mravy. S ohledem na vše uvedené pak žalobkyně navrhla, aby odvolací soud změnil odvoláním napadené usnesení soudu prvního stupně tak, že soudní smír účastníků se schvaluje. 4. Žalovaný se k odvolání nevyjádřil. 5. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou a proti rozhodnutí soudu prvního stupně, proti kterému je odvolání přípustné, přezkoumal v rozsahu podaného odvolání usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které vydání předcházelo podle ust. § 212 a 212a odst. 5, 6 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“), a dospěl k následujícím závěrům. 6. Z obsahu spisu bylo zjištěno, že návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným soudu prvního stupně dne 29. 8. 2021 se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení 143 214,78 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 60 183,45 Kč ve výši 8,25 % od 4. 8. 2021 do zaplacení a se smluvním úrokem z prodlení 0,1 % denně z částky 39 192 Kč od 4. 8. 2021 do zaplacení z titulu smlouvy o poskytnutí spotřebitelského úvěru [číslo] uzavřené mezi účastníky 15. 3. 2021 na částku 40 000 Kč. Poskytnuta byla žalovanému částka 32 000 Kč, když podle bodu [číslo] byla částka 8 000 Kč započtena na náklady specifikované v bodu 4.8 úvěrové smlouvy (náklady poskytovatele vynaložené na vyřizování úvěru pro spotřebitele). Úvěr byl sjednán na 72 měsíců a celkový dluh ve výši 84 816 Kč složený z jistiny 40 000 Kč a sjednaných úroků ve výši 44 816 Kč ve splátkách po 1 415 Kč měsíčně. RPSN činila 38,34 % ročně. Strany si sjednaly doplňkové služby, a to inkasní službu, doplňkovou službu, podpora zahrnující možnost odkladu tří splátek ročně a možnost přerušení splácení. Žalovaný nedodržel splátkový kalendář, kdy zaplatil pouze jednu splátku ve výši 1 730 Kč. Protože žalobkyně celý dluh zesplatnila ke dni 21. 6. 2021. Celkový dluh 143 214,78 Kč sestával z jistiny 39 788,97 Kč, úroků 43 849,33 Kč, části inkasní službě ve výši 15 549 Kč, části doplňkové služby podpora – odklad ve výši 7 881 Kč, nemoc ve výši 7 881 Kč a práce ve výši 7 881 Kč, náklady na upomínky ve výši 500 Kč a smluvní pokuty za prodlení 88,97 Kč, smluvní pokuty za prodlení inkasní služby 11,39 Kč a smluvní pokuty dle článku V 55 smlouvy o spotřebitelském úvěru ve výši 19 894,48 Kč. Dále se žalobkyně domáhala zákonného úroku z prodlení ve výši 8,25 % z částky 60 183,45 Kč od 4. 8. 2021 do zaplacení a smluvního úroku z prodlení ve výši 0,1 % denně z částky 39 192 Kč od 4. 8. 2021 do zaplacení. Soud prvního stupně elektronický platební rozkaz nevydal z důvodu nepřiměřené výše nákladů na poskytnutý úvěr. 7. Žalobkyně předložila soudu prvního stupně podání ze dne 15. 9. 2021, jehož obsahem je dohoda mezi účastníky na soudním smíru, který strany žádají schválit soudem. V předloženém návrhu smíru se účastníci dohodli, že 1) žalovaný se zavazuje zaplatit žalobkyni částku 123 618,78 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 60 183,45 Kč za dobu od 4. 8. 2021 do zaplacení s tím, že tyto své povinnosti je žalovaný oprávněn splnit ve splátkách po 1 500 Kč měsíčně splatných vždy nejpozději do 25. dne měsíce počínaje 25. dne měsíce následujícího po měsíci, v němž nabude právní moci usnesení o schválení smíru, to vše pod ztrátou výhody splátek při nesplnění byť jediné z nich; 2) žalovaný se zavazuje nahradit žalobkyni k rukám [anonymizováno] [jméno] [příjmení], advokáta jako zástupce žalobkyně náklady řízení v částce 26 000 Kč s tím, že tuto svou povinnost žalovaný oprávněn splnit ve splátkách po 500 Kč měsíčně splatných vždy nejpozději do 25. dne v měsíci počínaje 25. dne měsíce následujícího po měsíci, v němž nabude právní moci usnesení o schválení smíru, to vše pod ztrátou výhody splátek při nesplnění byť jediné z nich. 8. Žalobkyně dále předložila podání, ve kterém se vyjádřila k posouzení úvěruschopnosti žalovaného, ve kterém uvedla mimo jiné to, že vycházela z měsíčního příjmu žalovaného 28 661 Kč, který vede k závěru, že koeficient DSTI u žalovaného činí 52,5 % a DTI 0,42 %, což je v mezích dle doporučení ČNB a neexistovala tak pochybnost, že žalovaný nebude úvěr splácet. Dále z vyjádření žalované vyplývá, že vycházela z toho, že příjem žalovaného 28 661 Kč pochází ze závislé činnosti, jeho náklady na spotřebitele činí 6 800 Kč, náklady na bydlení 3 000 Kč a splácí závazky u Evropské leasingové částkou 8 548 Kč měsíčně u [příjmení] [jméno] částkou 4 770 Kč měsíčně. Současně žalobkyně vycházela z toho, že žalovaný je podnikatelem a nemá tedy zaměstnavatele. K podání žalobkyně přiložila přiznání k dani z příjmu fyzických osob žalovaného za zdaňovací období kalendářního roku 2019, z něhož vyplývá rozdíl mezi příjmy a výdaji 68 787 Kč. 9. Podle ust. § 99 odst. 1 o. s. ř. připouští-li to povaha věci, mohou účastníci skončit řízení soudním smírem. Soud usiluje o smír mezi účastníky; při pokusu o smír předseda senátu zejména s účastníky probere věc, upozorňuje na právní úpravu, na stanoviska Nejvyššího soudu a rozhodnutí uveřejněná ve sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek týkajících se věci a podle okolností případu jim doporučí možnosti smírného vyřešení sporu. Je-li to s ohledem na povahu věci vhodné, upozorní předseda senátu účastníky rovněž na možnost využití mediace podle zákona o mediaci nebo sociálního poradenství podle zákona o sociálních službách. Podle odst. 2 téhož ustanovení soud rozhodne o tom, zda smír schvaluje; neschválí jej, je-li v rozporu s právními předpisy. V takovém případě soud po právní moci usnesení pokračuje v řízení. 10. Podle ust. § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 11. Podle ust. § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. 12. Podle ust. § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele. 13. Podle ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebitele spotřebitelský úvěr v rozporu se ust. § 86 odst. 1 větu druhou je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 14. Podle ust. § 122 odst. 4 zákona o spotřebitelském úvěru o dluhu spotřebitelského úvěru, s jehož plněním je spotřebitel v prodlení delším než 90 dnů, vzniká věřiteli právo pouze na úrok, který odpovídá úroku určenému zápůjční úrokovou sazbou ve výši reposazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení zvýšené o 8 procentních bodů, nebyl-li sjednán úrok nižší. 15. Podle ust. § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“) neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 16. Podle ust. § 588 o. z. soud přihlédne i k návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 17. Předně odvolací soud uvádí, že předmětnou úvěrovou smlouvu hodnotí ve shodě se soudem prvního stupně jako absolutně neplatnou dle ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, když žalobkyně v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 tohoto zákona s odbornou péčí nezkoumala úvěruschopnost žalovaného. Tento závěr se podává již z toho, že žalovanému úvěr poskytla, ač jí bylo doložen pouze rozdíl příjmů a výdajů žalovaného ze samostatné výdělečné činnosti v roční výši 68 787 Kč, což odpovídá částce přibližně 5 732 Kč měsíčně, jež sotva postačuje na úhradu nejzákladnějších životních nákladů. Místo toho žalobkyně vycházela z nedoložených a rozporných údajů v dotazníku k posouzení bonity žadatele (spotřebitele), kde je na jednu stranu uvedeno, že žalovaný je podnikatelem a na druhou stranu, že má příjem ze závislé činnosti 28 661 Kč, který však není žádným způsobem prokázán. 18. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 22. 9. 2011, sp. zn. 33 Cdo 4406/2009, k jehož závěrům se přihlásila řada dalších rozhodnutí (např. v důvodech usnesení ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. 29 Cdo 557/2018 uveřejněného pod č. 87/2020 Sb. soudních rozhodnutí a stanovisek), vysvětlil s odkazem na tam citovanou renomovanou komentářovou literaturu, že soudem schválený smír je svou povahou dvoustranným dispozitivním úkonem účastníků řízení, tj. procesní dohodou, která má jednak povahu hmotněprávního určení příslušných práv a povinností (res transacta), jednak je účinky pravomocného rozsudku (res iudicata). Hmotněprávním podkladem soudního smíru může být jakákoliv dohoda účastníků, která má význam pro jeho uzavření; nejčastěji to bývá narovnání (§ 585-587 obč. zák.), privativní novace (§ 570-572 obč. zák.), započtení (§ 580-582 obč. zák., § 358-364 obč. zák.) nebo vzdání se práva nebo dluhu (§ 574 obč. zák.). Uvedená rozhodnutí jsou použitelná i v poměrech právní úpravy účinné od 1. 1. 2014. Smír je v rozporu s hmotným právem, jsou-li v rozporu s obecnými požadavky kladenými zákonem na náležitosti právních úkonů (nyní jednání) nebo pomíjí-li náležitosti úkonů (nyní právních jednání) stanovené pro vznik změnu nebo zánik právního vztahu, případně i jinak v rozporu s kogentními ustanoveními hmotného práva anebo tato ustanovení obchází, respektive je v rozporu s dobrými mravy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2019, sp. zn. 26 Cdo 2319/2019). Soudní smír je tedy procesní smlouvou směřující k ukončení řízení, která má i své hmotněprávní důsledky, je-li platná. Nejčastěji představuje narovnání ve smyslu ust. § 1903 a následujících o. z., popřípadě dohodu o vzdání se anebo uznání práva. Předpokládá se existence nejistých, neurčitých nebo sporných práv mezi stranami. Spotřebitelský charakter vztahu se uzavřením smíru nemění, zůstává zachován. 19. Žalobkyni je třeba přisvědčit v tom, že předmětem smíru mohou být i nároky ze smlouvy, která je neplatná, ať již z jakéhokoliv důvodu či jiné nároky z bezdůvodného obohacení, a to i nad rámec předmětu řízení. Musí však být patrné, zda a jaké další nároky jsou vypořádávány, jak se má za to, že uzavřený smír vypořádává ty nároky, které byly vymezeny žalobou. K tomu lze odkázat i na shora uvedenou judikaturou. To platí i pro nároky podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru. Jistě proto neobstojí závěr, že smír vycházející z úvěrové smlouvy nelze schválit jen proto, že žalobkyně dostatečně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného a proto je smlouva neplatná, byť jinak se odvolací soud ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy v důsledku porušení povinnosti žalobkyně zkoumat z odbornou péčí úvěruschopnost žalovaného. 20. Schválení smíru nebrání skutečnost, že jeho předmětem strany učiní více, než by byl jen zůstatek jistiny úvěru se zákonným úrokem z prodlení. I v případě spotřebitelského úvěru totiž zásadně platí, že úvěrová smlouva je úplatná. V rámci narovnání sporných nároků se strany mohou nově dohodnout i na úročení pohledávky, která by jinak úročena nebyla. Takové ujednání je možné, nepředstavuje-li plnění lichevního charakteru či jiný rozpor s právními předpisy. To platí zejména za situace, kdy žalovaný se takovým smírem při jejich jednání soudu po probrání věci a upozornění na právní úpravu zákona o spotřebitelském úvěru a na judikaturu (srov. § 99 odst. 1 o. s. ř.) explicitně souhlasí. S ohledem na právní úpravu ochrany spotřebitele a relevantní judikaturu lze odkázat například na závěry rozhodnutí soudního dvora EU ve věci C -679/18, OPR – finance bod 35. Co se týče takové sankce, jako je neplatnost úvěrové smlouvy spojena s povinností vrátit jistinu, je nutno upřesnit, že pokud se spotřebitel k uplatnění takové sankce vyjádří odmítavě, mělo by být k tomuto názoru přihlédnuto. 21. Odvolací soud sdílí i závěr žalobkyně, že předložený smír není nesrozumitelný ani neurčitý. Nelze obecně vyloučit, že v rámci smlouvy o spotřebitelském úvěru budou uzavřena taková vedlejší ujednání, která představují samostatnou službu, za kterou, je-li poskytnuta, spotřebitel platí navíc. Uvedené však neznamená, že pod takové„ služby“ budou paušálně skryté služby reálně ještě neposkytnuté či vůbec neposkytované, smyšlené či nesmyslné. Taková ujednání totiž představují nepřiměřená ujednání, která pouze uměle navyšují cenu peněz (skutečný úrok). Totéž platí pro různé náklady odčítané již při poskytnutí peněz, takže reálně je spotřebiteli poskytován úvěr nižší, než bylo dohodnuto. Takové„ náklady“,„ administrativní poplatky“ či jiné platby ve skutečnosti představují skrytý úrok. Vedle rozporu s konkrétními kogentními předpisy soud neschválí navržený smír, jestliže jím účastníci de facto obcházejí právní úpravu nebo zneužívají svých práv, popřípadě porušují dobré mravy. V tomto směru podle názoru odvolacího soudu (na rozdíl od názoru žalobkyně) lze v daném případě hovořit o jednoznačné nerovnováze v právech a povinnostech stran a o nemravnosti žalobkyní požadovaného a smírem ujednaného plnění, byť žalobkyně skutečně původní (ještě nemravnější) žalobní žádání„ ponížila“. 22. Uzavřeným smírem se žalovaný zavázal zaplatit žalobkyni na podkladě absolutně neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru částku 123 618,78 Kč s příslušenstvím, tedy částku více než trojnásobně převyšující bezdůvodného obohacení, jehož se mu ze strany žalobkyně dostalo. Jistě jde z hlediska případného úroku o nárok násobně převyšující soudní praxí tolerovaný trojnásobek obvyklého úroku bank, a to i ve spojení s dalšími nároky. Reálně totiž žalovaný obdržel částku 32 000 Kč, neboť částka 8 000 Kč připadla ihned na údajné„ administrativní náklady“ žalobkyně, navíc ke dni uzavření smíru žalovaný nesporně žalobkyni zaplatil 1 730 Kč, takže mu zbývalo na jistině uhradit 30 270 Kč. Vše ostatní jsou nutně nároky další, zejména skutečný úrok. Toto platí tím spíše pokud v uzavřeném smíru údajně nejsou zahrnuté tzv. doplňkové služby a v plné výši není nárokována ani smluvní pokuta. Odvolací soud navíc konstatuje, že smlouvy o„ doplňkových službách“, které tvoří nedílnou součást smlouvy o spotřebitelském úvěru, nejsou v daném případě něčím jiným, než dalším skrytým úrokem (jako administrativní náklady). Tomu nasvědčuje jejich obsahové vymezení ve smlouvě („ inkaso“ reálně prováděné bankou z účtu a„ podpora“ reálně zahrnující platbu za možnost„ požádat“ o odklad splátek ve vymezených případech) a zejména způsobu jejich„ zesplatnění“ bez ohledu na poskytování takových„ služeb“. Při posuzování uzavřeného smíru nelze odhlédnout ani od omezení smluvních pokut podle ustanovení § 122 zákona o spotřebitelském úvěru a od omezení nároků z dalšího prodlení podle ustanovení § 122 odst. 4 zákona o spotřebitelském úvěru (i úplatných úvěrových smluv). Pokud tedy soud prvního stupně podle ustanovení § 99 o. s. ř. za uvedených okolností uzavřený smír jako celek neschválil, postupoval zcela správně, byť svůj postup neodůvodnil zcela přiléhavým způsobem. 23. Soud prvního stupně pak pochybil v tom, že rozhodl o neschválení soudního smíru v poněkud jiném znění, než v jakém účastníci jeho schválení navrhli, čímž zatížil řízení vadou, která však mohla být o odstraněna v odvolací řízení, takže není důvod usnesení soudu prvního stupně zrušit dle ust. § 119 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Tuto vadu odvolací soud reparoval tím způsobem, že usnesení soudu prvního stupně změnil tak, aby znění neschváleného smíru odpovídalo návrhu účastníků, a to dle ust. § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. 24. Soud prvního stupně proto po právní moci tohoto usnesení bude pokračovat v řízení rozhodne ve věci zejména v intencích shora uvedených ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru. 25. O náhradě nákladů této fáze řízení odvolací soud nerozhodoval, neboť nejde o rozhodnutí, kterým se řízení končí (§ 151 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení je dovolání přípustné, jestliže závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, anebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání je možno podat ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení tohoto usnesení k Nejvyššímu soudu České republiky prostřednictvím Okresního soudu v Příbrami. Praha 29. srpna 2024 JUDr. Hana Lojkásková předsedkyně senátu