USNESENÍ (anonymizovaný opis) Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Oto Kubeše a soudců JUDr. Terezy Dobešové a Mgr. Vladimíra Soukupa ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] o zaplacení 36 689 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti usnesení Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 21. 3. 2023, č. j. 7 C 352/2022 – 75 takto: I. Usnesení soudu prvního stupně se ve výrocích I., II. a III. potvrzuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodnění: 1. Usnesením uvedeným v záhlaví soud prvního stupně rozhodl o zastavení řízení o zaplacení 36 389 Kč s příslušenstvím (výrok I.), rozhodl o tom, že podle § 146 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nemá žádný z účastníků nárok na náhradu nákladů řízení (výrok II.), rozhodl o vrácení soudního poplatku v částce 1 468 Kč podle § 10 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, když ve věci není dána pravomoc a mezinárodní příslušnost českých soudů, tj. nejsou splněny podmínky řízení (výrok III.) a vyzval žalobkyni, aby do 10 dnů sdělila číslo účtu, na který má být soudní poplatek vrácen (výrok IV.). 2. Proti tomuto usnesení, jeho výrokům I. a II., podala žalobkyně včasné odvolání. V něm namítá, že soud prvního stupně nerozhodl správně, pokud řízení zastavil z důvodu mezinárodní nepříslušnosti. Žalobkyně v žalobě uvedla poslední známé bydliště žalovaného na adrese [adresa], příslušným je tak Okresní soud v Mladé Boleslavi. Žalobkyně nemá přístup do evidence obyvatel, bylo na žalovaném, aby v rámci smluvně převzaté oznamovací povinnosti sdělil žalobkyni včas svou aktuální adresu pro doručování. Nesplnění této povinnosti proto nemůže jít k tíži žalobkyně. Poukázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2005, sp. zn. 22 Cdo 149/2005, podle kterého žalobci nemůže jít k tíži, pokud jako bydliště žalovaného označil poslední známou adresu žalovaného a taková žaloba nemůže být odmítnuta. Skutečnost, že účastníka nelze ztotožnit podle centrální evidence obyvatel, také podle judikatury (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2015, sp. zn. 33 Cdo 1658/2015) není důvod k zastavení řízení, ale jde o odstranitelný nedostatek podmínky řízení. V takovém případě by soudy měly postupovat podle § 104 odst. 2 o. s. ř. a využít součinnosti ostatních orgánů veřejné správy. Jiný postup představuje odepření spravedlnosti a porušení článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Žalovaný sdělil žalobkyni svou adresu v České republice, kde mu byly také poskytnuty služby, z tohoto důvodu žalobkyně uplatnila svůj nárok před českými soudy. Navrhla, aby odvolací soud usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. 3. Žalovaný se k odvolání žalobkyně vyjádřil tak, že namítl nedostatek pravomoci českých soudů z důvodu, že v roce 2019 v České republice prodělal vážnou mrtvici a od roku 2021 bydlí v Polsku. Z tohoto důvodu má za to, že by věc měly projednávat polské soudy. 4. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal usnesení soudu prvního stupně v intencích ustanovení § 212 písm. a) o. s. ř. ve výrocích I., II. a III. podle ustanovení § 212a odst. 1, 5, 6 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné. Proti výroku IV. není odvolání přípustné (§ 202 odst. 1 písm. a) o. s. ř.), samostatně tak nabyl právní moci. 5. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu doručeným soudu prvního stupně dne 19. 5. 2022, se žalobkyně domáhala zaplacení částky 36 689 Kč s příslušenstvím jako nesplacené zápůjčky poskytnuté žalovanému právní předchůdkyní žalobkyně, společnosti [právnická osoba], podle smlouvy o zápůjčce [číslo] ze dne 11. 12. 2017. Žalovaný je občanem Polské republiky a v průběhu řízení před soudem prvního stupně neprocházel lustrací v evidencích orgánů státní správy. Podle sdělení Okresní správy sociálního zabezpečení Mladá Boleslav není ke dni 14. 9. 2022 veden v evidenci zaměstnanců ani jako OSVČ nebo zaměstnavatel, adresa bydliště v České republice byla uvedena [ulice a číslo], [PSČ] [obec], v současné době pobírá starobní důchod a adresa jeho bydliště je [anonymizováno] [číslo], [anonymizována dvě slova], [číslo], [země]. Podle sdělení Ministerstva vnitra ČR, odbor azylové a migrační politiky ze dne 20. 9. 2022 má žalovaný od 4. 2. 2015 povolený přechodný pobyt občana EU na území České republiky za účelem ostatní. V době od 4. 2. 2015 do 31. 12. 2015 byl hlášen na adrese ubytovatele [anonymizována dvě slova] [obec], [ulice a číslo], od 1. 1. 2016 do 31. 12. 2016 byl ubytován na adrese [adresa], [obec], dále uvedl adresu v Polsku [anonymizována dvě slova], [anonymizována dvě slova] [anonymizováno]. Na uvedenou adresu byly žalovanému dožádáním prostřednictvím polského soudu doručovány soudní písemnosti, přičemž písemnosti soudu prvního stupně se vrátily zpět s tím, že adresát písemnosti odmítl převzít z důvodu použitého jazyka (českého). Podle nájemní smlouvy ze dne 5. 9. 2017 měl žalovaný pronajatý byt v čtvrtém patře domu [adresa] na pozemku [parcelní číslo], v [katastrální uzemí], na adrese [adresa], a to na dobu určitou do 31. 12. 2017 s možností prodloužení. Za účelem zápůjčky předložil potvrzení o přechodném pobytu na území ČR a občanský průkaz Polské republiky. Soud prvního stupně poté napadeným usnesením řízení zastavil z důvodu nesplnění podmínky řízení podle § 103 a 104 o. s. ř. ve spojení s články 17 a 18 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech č. 1215/2012 (dále jen nařízení Brusel I bis). Právní předchůdkyně žalobkyně provozuje a v době uzavření smlouvy provozovala podnikatelskou činnost (do jejíhož rozsahu spadá i smlouva o zápůjčce) v Polsku, tj. v členském státě, v němž má žalovaný spotřebitel bydliště, přičemž na území České republiky je žalovaný nekontaktní, není tak dána mezinárodní příslušnost soudů České republiky a tento nedostatek podmínky nelze odstranit. O náhradě nákladů řízení pak soud prvního stupně rozhodl podle § 146 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť řízení bylo zastaveno pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení. O vrácení zaplaceného soudního poplatku pak bylo rozhodnuto podle § 10 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. 6. Po zahájení odvolacího řízení soud prvního stupně doručil listiny s překladem do polského jazyka (návrh na vydání elektronického platebního rozkazu, doplnění návrhu, usnesení o zastavení řízení i odvolání žalobkyně, včetně tohoto doplnění a poučení podle článku 26 nařízení Brusel I bis o možnosti aktivní účasti založit pravomoc českého soudu) žalovanému prostřednictvím dožádaného soudu v Polsku, načež žalovaný s poukazem na své bydliště v Polsku od roku 2021 namítl nedostatek mezinárodní příslušnosti českých soudů. 7. Podle § 103 o. s. ř. kdykoli za řízení přihlíží soud k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení). Jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví (§ 104 odst. 1 věta první o. s. ř.). 8. Podle článku 4 odst. 1 nařízení Brusel I bis, nestanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu. 9. Podle článku 5 odst. 1 nařízení Brusel I bis osoby, které mají bydliště v některém členském státě, mohou být u soudů jiného členského státu žalovány pouze na základě pravidel stanovených v oddílech 2 až 7 této kapitoly. 10. Podle článku 7 odst. 1 osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována písm. a) pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn; podle písm. b) pro účely tohoto ustanovení, a pokud nebylo dohodnuto jinak, je místem plnění zmíněného závazku v případě poskytování služeb místo na území členského státu, kde služby podle smlouvy byly nebo měly být poskytnuty. 11. Podle článku 17 odst. 1 nařízení Brusel I bis ve věcech týkajících se smlouvy uzavřené spotřebitelem pro účel, který se netýká jeho profesionální nebo podnikatelské činnosti, se příslušnost určuje podle tohoto oddílu, aniž jsou dotčeny článek 6 a čl. 5 bod 7: a) jedná-li se o koupi movitých věcí na splátky; b) jedná-li se o půjčku návratnou ve splátkách nebo o jiný úvěrový obchod určený k financování koupě takových movitých věcí, nebo c) ve všech ostatních případech, kdy byla smlouva uzavřena s osobou, která provozuje profesionální nebo podnikatelské činnosti v členském státě, v němž má spotřebitel bydliště, nebo pokud se jakýmkoli způsobem taková činnost na tento členský stát nebo na několik členských států včetně tohoto členského státu zaměřuje, a smlouva spadá do rozsahu těchto činností. 12. Podle článku 18 odst. 2 nařízení Brusel I bis smluvní partner může podat žalobu proti spotřebiteli pouze u soudů členského státu, v němž má spotřebitel bydliště. 13. Podle článku 26 odst. 1 nařízení Brusel I bis není-li soud jednoho členského státu příslušný již podle jiných ustanovení tohoto nařízení, stane se příslušným, jestliže se žalovaný řízení před tímto soudem účastní. To neplatí, pokud se žalovaný řízení účastní proto, aby namítal nepříslušnost soudu, nebo je-li jiný soud podle článku 24 výlučně příslušný. 14. Podle článku 28 odst. 1 nařízení Brusel I bis pokud je žalovaný, který má bydliště v jednom členském státu, žalován před soudem jiného členského státu, a řízení před tímto soudem se neúčastní, prohlásí soud bez návrhu, že není příslušný, nevyplývá-li jeho příslušnost z tohoto nařízení. 15. V dané věci z dosavadních skutkových tvrzení i předložených listinných důkazů plyne, že právním důvodem vzniku závazku byla smlouva o zápůjčce. S ohledem na povahu účastníků (žalovaný vystupoval při uzavření smlouvy jako spotřebitel, neboť smlouva se netýkala jeho profesionální nebo podnikatelské činnosti) bylo nutno zabývat se nejdřív možností aplikace pravidel příslušnosti pro spotřebitelské smlouvy, upravených v článcích 17 – 19 nařízení Brusel I bis, které určují výlučnou příslušnost ve věcech některých spotřebitelských smluv a mají přednost před posouzením příslušnosti podle § 7 odst. 1 nařízení Brusel I bis. V případě spotřebitelských smluv splňujících předpoklady článku 17 odst. 1 písm. a) – c) nařízení Brusel I bis, může být podle článku 18 odst. 2 nařízení Brusel I bis žaloba podána proti spotřebiteli (s výjimkami stanovenými v článku 19 nařízení Brusel I bis) pouze u soudů členského státu, v němž má spotřebitel bydliště (tzv. pravidlo výlučné příslušnosti). Pojem bydliště spotřebitele musí být vykládán tak, že označuje bydliště spotřebitele ke dni podání žaloby (viz usnesení Soudního dvora EU ze dne 3. září 2020, mBank, C‑ 98/20, bod 36). V dané věci nejde o spor z koupě movitých věcí ani z účelově určené půjčky, v úvahu tak přichází pouze aplikace článku 17 odst. 1 písm. c) nařízení Brusel I bis, která dopadá i na bezúčelové úvěry (zápůjčky). Ze zjištěných údajů soudu prvního stupně je zřejmé, že žalovaný měl v době uzavření smlouvy své bydliště v České republice, kde vykonával i výdělečnou činnost a kde současně právní předchůdkyně žalobkyně provozovala svou podnikatelskou činnost, v době podání žaloby měl pak žalovaný své bydliště na území Polské republiky. Soudní dvůr Evropské unie ve věci ve věci C‑ 296/20, Commerzbank AG, uzavřel, že pokud podnikatel a spotřebitel, kteří jsou stranami spotřebitelské smlouvy, měli ke dni uzavření této smlouvy sídlo nebo bydliště v témže státě a kdy se mezinárodní prvek právního vztahu objevil až po uzavření uvedené smlouvy z důvodu pozdějšího přenesení bydliště spotřebitele do jiného členského státu, určí se výlučná příslušnost podle článku 18 nařízení Brusel I bis. Jednotná pravidla příslušnosti jsou totiž použitelná bez ohledu na okolnost, že ke dni uzavření smlouvy spotřebitel a podnikatel měli sídlo nebo bydliště v témže státě, nevyžaduje se existence mezinárodního prvku ke dni uzavření smlouvy (v tomto smyslu viz rozsudek Soudního dvora Evropské unie ve věci C‑ 327/10, Hypoteční banka, a ve věci C‑ 296/20 Commerzbank AG). Smlouva o zápůjčce uzavřená dne 11. 12. 2017 pro účely určení mezinárodní příslušnosti splňuje předpoklady spotřebitelské smlouvy ve smyslu článku 17 odst. 1 písm. c) nařízení Brusel I bis a mezinárodně příslušnými soudy jsou soudy místa bydliště žalovaného spotřebitele ke dni podání žaloby (soudy Polské republiky). I když není zřejmé, na základě čeho dospěl soud prvního stupně k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně zaměřovala svou činnost na Polskou republiku (v případě subjektu s podobným názvem Provident Polska S. A. se nejedná o totožný subjekt s právní předchůdkyní žalobkyně), je toto zjištění z hlediska posouzení věci nepodstatné. Určujícím pro splnění podmínek podle článku 17 odst. 1 písm. c) nařízení Brusel I bis je bydliště žalovaného v době uzavření smlouvy, které musí být ve stejném státě, na který zaměřovala svou podnikatelskou činnost také právní předchůdkyně žalobkyně (Česká republika). Změna bydliště žalovaného před podáním žaloby má vliv pouze na určení mezinárodně příslušného soudu, neboť platí, že žalovaný spotřebitel si soudní příslušnost nese s sebou. Odvolací soud pak závěrem považuje za potřebné zmínit, že soud prvního stupně sice pochybil, pokud před rozhodnutím o zastavení řízení pro mezinárodní nepříslušnost nedoručil žalovanému žalobu s výzvou k vyjádření a nedal mu tak možnost ve smyslu článku 26 nařízení Brusel I bis založit mezinárodní příslušnost českého soudu svou účastí v řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2016 sp. zn. 29 Cdo 452/2014, publikované v Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 17/2017 civ), ale učinil tak až v odvolacím řízení, z reakce žalovaného je však zřejmé, že nedostatek příslušnosti českých soudů sám namítá a postup podle článku 26 nařízení Brusel I bis je tak vyloučen. 16. Z výše uvedených důvodů odvolací soud usnesení soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. jako věcně správné potvrdil ve výroku I., i v správných akcesorických výrocích o vrácení soudního poplatku podle § 10 odst. 3 zákona o soudních poplatcích (viz také nález Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2021, sp. zn. III. ÚS 3877/19) a o náhradě nákladů mezi účastníky, který však odvolací soud posoudil na rozdíl od soudu prvního stupně podle § 146 odst. 2 věty první o. s. ř. Žalobkyně procesně zavinila zastavení řízení (podala žalobu u mezinárodně nepříslušného soudu), měla by tak povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení, žalovanému však žádné náklady řízení nevznikly. 17. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 151 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř. Žalobkyně nebyla v odvolacím řízení úspěšná, žalovaný by tak měl právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, žalovanému však žádné náklady řízení nevznikly. Poučení: Proti tomuto usnesení lze podat dovolání do dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně prostřednictvím Okresního soudu v Mladé Boleslavi, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Praha 29. května 2024 JUDr. Oto Kubeš předseda senátu