USNESENÍ (anonymizovaný opis) Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oto Kubeše a soudkyň JUDr. Terezy Dobešové a Mgr. Kateřiny Boudníkové ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátkou [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] zastoupený advokátem [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o zaplacení 456 363,80 EUR s příslušenstvím o odvolání žalovaného proti usnesení Okresního soudu v Kolíně ze dne 7. 5. 2024, č. j. 18 C 229/2023 – 208 takto: Usnesení soudu prvního stupně se potvrzuje. Odůvodnění: 1. Usnesením uvedeným v záhlaví soud prvního stupně rozhodl o zamítnutí námitky mezinárodní nepříslušnosti vznesené žalovaným. 2. Proti tomuto usnesení podal žalovaný včasné odvolání. V něm namítá, že soud prvního stupně nesprávně dovodil svou mezinárodní příslušnost s odkazem na Úmluvu o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě (CMR), publikovanou pod č. 11/1975 Sb. (dále„ Úmluva CMR“) a ze žalobkyní tvrzené dohody o mezinárodní příslušnosti českých soudů, obsažené ve všeobecných obchodních podmínkách jako nedílné součástí kupní smlouvy č. [anonymizováno] [rok] ze dne 25. 4. 2023. Žalobkyně přitom nikdy netvrdila, že by mezi účastníky byla uzavřena smlouva o přepravě, konkrétní podmínky takové smlouvy nebo jaká práva a povinnosti by z takové smlouvy měly pro účastníky vyplývat. Ani soud prvního stupně v napadeném usnesení na žádné takové tvrzení žalobkyně neodkazuje a jeho závěr je proto nepřezkoumatelný. Žalobkyně pouze tvrdila, že účastníci uzavřeli kupní smlouvu na dodávku zboží (řepkového oleje) za kupní cenu 477 960,70 EUR, přičemž nedílnou součástí kupní smlouvy měly být všeobecné obchodní podmínky, v nichž byla dohoda o příslušnosti českých soudů obsažena. Soud prvního stupně se nezabýval námitkou žalovaného, že se s všeobecnými obchodními podmínkami žalobkyně neseznámil (nebyly přiloženy ke smlouvě, internetový odkaz nebyl aktivní), nikdy neprojevil vůli, aby se staly součástí právních vztahů účastníků a v tomto směru neučinil žádná skutková zjištění. Dohoda o příslušnosti soudu také nebyla uzavřena písemně nebo ve formě odpovídající zvyklostem mezi účastníky, soud prvního stupně se ani s namítanou neplatností dohody nevypořádal. V řízení také nebylo prokázáno, zda tvrzené plnění žalobkyně odpovídalo kupní smlouvě. V případě jiného než sjednaného plnění, případně plnění až po době uvedené v kupní smlouvě, by se nemohlo jednat o dodávku zboží podle kupní smlouvy č. [anonymizováno] [rok], a takové právní vztahy by smlouvě (ani prorogaci) nemohly podléhat. Nedostatek pravomoci soudů České republiky by tak byl dán minimálně částečně. Žalovaný také brojí proti samotné formulaci výroku napadeného usnesení, neboť v řízení namítal nedostatek podmínek řízení, konkrétně absenci pravomoci soudů České republiky, výrok rozhodnutí tak měl znít, že námitka nedostatku podmínek řízení se zamítá nebo námitka absence pravomoci soudů České republiky se zamítá. Navrhl, aby odvolací soud změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že řízení zastaví a žalobkyni uloží povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. 3. Žalobkyně se v rámci vyjádření k odvolání žalovaného ztotožnila s rozhodnutím soudu prvního stupně. Poukázala na to, že účastníci spolu obchodují od roku 2021, po počáteční bezproblémové spolupráci se žalovaný postupně častěji dostával do prodlení s plněním svých smluvních povinností. Jeho námitky k mezinárodní příslušnosti českých soudů žalobkyně považuje za účelové s cílem oddálit meritorní rozhodnutí soudu. Účastníci spolu uzavřeli dne 25. 4. 2023 kupní smlouvu č. [anonymizováno] [rok], na základě které si žalovaný u žalobkyně objednal dodání řepkového oleje a zavázal se sám si zajistit jeho přepravu. Žalovaný si zboží převzal v České republice, zaplatil za něj pouze část kupní ceny. Mezinárodní příslušnost českých soudů byla sjednána nejen ve všeobecných obchodních podmínkách ale i přímo v článku 13 kupní smlouvy, kterou žalovaný dne 25. 4. 2023 podepsal. Totožné ustanovení pak bylo obsaženo i v minulosti uzavřených smlouvách. Navíc (jak poukázal soud prvního stupně) se na smluvní vztah účastníků vztahuje Úmluva CMR, podle které je příslušný soud státu, kde byla zásilka převzata k přepravě, tedy Česká republika. Poukázala na nesprávné tvrzení žalovaného, že mezi účastníky nebyla uzavřena smlouva o přepravě, když byly vystaveny mezinárodní nákladní listy jako doklady vztahující se k přepravovanému zboží podle článku 8 kupní smlouvy. Navrhla, aby odvolací soud usnesení soudu prvního stupně potvrdil. 4. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal usnesení soudu prvního stupně v intencích ustanovení § 212, věta první o. s. ř. v celém rozsahu podle ustanovení § 212a odst. 1, 5, 6 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné. 5. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že žalobou podanou soudu prvního stupně dne 10. 8. 2023 se žalobkyně domáhá zaplacení částky 456 363,80 EUR s příslušenstvím. Uvedla, že je českou právnickou osobou podnikající mimo jiné v oblasti výroby a prodeje olejů a žalovaný má sídlo v Spolkové republice Německo a podniká v oblasti velkoobchodu s chemickými výrobky. Mezi účastníky byla uzavřena dne 25. 4. 2023 kupní smlouva č. [anonymizováno] [rok], jejíž nedílnou součástí byly (podle článku 1) všeobecné obchodní podmínky žalobkyně. Podle uzavřené kupní smlouvy se žalobkyně jako prodávající zavázala dodat žalovanému zboží specifikované v článku 2 kupní smlouvy a žalovaný se za něj zavázal zaplatit kupní cenu podle článku 9 a 10 kupní smlouvy. Žalobkyně svůj závazek řádně splnila, žalovaný zboží, které bylo dodáno, odebral a jeho převzetí stvrdil na dodacích listech. V souladu s článkem 3 všeobecných obchodních podmínek žalobkyně vystavila žalovanému faktury na zaplacení kupní ceny za dodávky zboží v celkové výši 477 960,70 EUR, přičemž žalovaný uhradil pouze částku 21 596,90 EUR na vyúčtování provedené ve fakturách [číslo] [číslo]. V článku 14 odst. 2 všeobecných obchodních podmínek si účastníci sjednali prorogaci ve prospěch soudů v České republice a místní příslušnost soudu podle sídla prodávajícího v době podání žaloby a v článku 14 odst. 1 všeobecných obchodních podmínek jako rozhodné české právo. 6. Žalovaný v rámci vyjádření k žalobě nárok žalobkyně odmítl jako neoprávněný. Potvrdil, že s žalobkyní obchodoval, výsledkem jejich jednání však nebyl nárok v žalobou uplatněné výši a z důvodů v ní uváděných. Namítl, že žaloba postrádá konkrétní informace o objednávkách žalovaného, kdo je učinil a co obsahovaly a zda odpovídají vystaveným fakturám. Není také zřejmý průběh kontraktačního procesu ohledně kupní smlouvy číslo [anonymizováno] [rok]. Žalovaný sporuje doručení jednotlivých faktur, sporuje pravost prohlášení podle § 64 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, převzetí zboží a poukázal na to, že není zřejmé, kdo objednal dopravu zboží na místo určení. Současně namítl nedostatek podmínek řízení podle § 103 odst. 1 o. s. ř., neboť věc nespadá do pravomoci soudů České republiky. Poukázal na to, že žalobkyně dovozuje pravomoc (mezinárodní příslušnost) soudů České republiky z všeobecných obchodních podmínek jako nedílné součástí kupní smlouvy č. [anonymizováno] [rok], které měly být dostupné na webových stránkách žalobkyně [webová stránka]. Žalovaný popírá, že by se s všeobecnými obchodními podmínkami pro prodej zboží mezi podnikateli před zahájením tohoto řízení seznámil nebo se s nimi mohl seznámit, souhlasil s nimi a učinil je součástí smluvního vztahu. Žalobkyně přitom neprokázala, že by v okamžiku tvrzeného uzavření kupní smlouvy mezi účastníky byly obchodní podmínky zveřejněny na webových stránkách žalobkyně a internetový odkaz uvedený v kupní smlouvě byl funkční. I pokud by se všeobecné obchodní podmínky staly součástí kupní smlouvy, v souladu s článkem 25 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech č. 1215/2012 (dále jen nařízení Brusel I bis) by dohoda o příslušnosti musela být uzavřena písemně nebo ve formě odpovídající zvyklostem zavedeným mezi smluvními stranami, k čemu nedošlo. Předmětem právních vztahů mezi účastníky mělo být dodání [hmotnost] [anonymizována dvě slova], kód [číslo], specifikace 3 PPM, s termínem dodávky v květnu 2023. Z dokumentů, které předložila žalobkyně, však neplyne, že by byl dodán řepkový olej této specifikace a že všechny dodávky byly uskutečněny v sjednaném termínu v souladu se smlouvou č. [anonymizováno] [rok]. Jiné dodávky by režimu této smlouvy a pravomoci českých soudů nepodléhaly a námitka nedostatku pravomoci soudů České republiky by byla důvodná. V případě nedostatku pravomoci soudů České republiky by byla dána pravomoc soudů Spolkové republiky Německo, jejímž je žalovaný státním občanem, případně Slovenské republiky, a to podle článku 7 odst. 1 písm. a) a b) nařízení Brusel I bis, neboť zboží mělo být dodáno na území Slovenské republiky. 7. Podle kupní smlouvy č. [anonymizováno] [rok] uzavřené mezi žalobkyní jako prodávající a žalovaným jako kupujícím dne 25. 4. 2023 (v českém a anglickém znění), je jejím předmětem dodávka řepkového oleje v množství 850 tun v termínu dodávky květen 2023. Nedílnou součástí smlouvy byly všeobecné obchodní podmínky prodávajícího pro prodej zboží, účinné ke dni podpisu smlouvy, které se podle smlouvy nacházely na webových stránkách prodávajícího [webová adresa]. V kupní smlouvě je obsaženo prohlášení kupujícího, že předmět koupě je určen k dodání na Slovensko, do místa vykládky určeného konečným kupujícím, kterým je [právnická osoba] [anonymizována dvě slova]., [anonymizováno] [číslo], [jméno] a kupující se zároveň zavázal po předání zboží koncovému odběrateli doručit prodávajícímu prohlášení podle § 64 zákona č. 235/2004 Sb. o dani z přidané hodnoty o tom, že zboží bylo přepraveno mimo území České republiky. V článku 6 nazvaném„ Dodací podmínky“ byl odkaz na INCOTERMS 2010 a zaškrtnuto [anonymizováno] [obec], dopravu zboží si zajišťoval sám kupující, kupní cena byla stanovena 805 EUR bez DPH za metrickou tunu [anonymizováno] [obec]. Splatnost kupní ceny podle článku 10 smlouvy byla stanovena ihned ode dne doručení faktury při vyložení zboží. Podle článku 12 smlouvy se smlouva řídila českým právem, podle článku 13 veškeré spory mezi smluvními stranami, které mají základ v této smlouvě a všeobecných obchodních podmínkách, nebo mezi nimi vyvstanou v souvislosti se smluvním vztahem na základě této smlouvy a VOP včetně sporů deliktních, budou výlučně řešeny věcně příslušnými soudy v České republice s místní příslušností danou dle sídla prodávajícího. Podle článku 14 smlouva byla uzavřena v českém a anglickém jazyce a přednost mělo české znění smlouvy. Smlouva je podepsána a je připojeno razítko obou účastníků. Obdobné ustanovení o příslušnosti českých soudů mělo také ustanovení článku 14 všeobecných obchodních podmínek. Podle předložených mezinárodních nákladních listů bylo zboží přepravováno od odesílatele žalobkyně příjemci žalovanému prostřednictvím přepravce [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova]. [anonymizováno]., místo vykládky byla [jméno], místo nakládky byl [obec]. Z obsahu všech předložených faktur vystavených žalobkyní na žalovaného za dodávku řepkového oleje je zřejmé, že byla žalovanému účtována kupní cena podle kupní smlouvy ve výši za jednotku (jednu tunu) 805 EUR. Na fakturách je uvedeno, že konečným příjemcem je [právnická osoba], s. r. o. 8. Soud prvního stupně poté vydal napadené usnesení, kterým námitku mezinárodní nepříslušnosti vznesenou žalovaným zamítl. Svou příslušnost posoudil podle článku 25 nařízení Brusel I bis a článku 71 odst. 1 nařízení Brusel I bis ve spojení s článkem 1 a 31 odst. 1 a článkem 41 odst. 1 úmluvy CMR s tím, že žalobce se domáhá zaplacení peněžité částky ze smlouvy kupní i smlouvy o silniční přepravě, přičemž místo vydání zásilky bylo v České republice a navíc si účastníci v bodě 12. kupní smlouvy i v článku 14 všeobecných obchodních podmínek sjednali příslušnost českých soudů a v bodě 12. kupní smlouvy si sjednali, že veškeré vztahy z něj vyplývající se řídí českým právem. 9. Podle § 103 o. s. ř., kdykoli za řízení přihlíží soud k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení). 10. Podle § 104 o. s. ř., jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví (odstavec 1 věta první). Jde-li o nedostatek podmínky řízení, který lze odstranit, učiní soud k tomu vhodná opatření. Nezdaří-li se nedostatek podmínky řízení odstranit, řízení zastaví (odstavec 2 věta první a třetí). 11. Podle článku 4 odst. 1 nařízení Brusel I bis, nestanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu. 12. Podle článku 5 odst. 1 nařízení Brusel I bis osoby, které mají bydliště v některém členském státě, mohou být u soudů jiného členského státu žalovány pouze na základě pravidel stanovených v oddílech 2 až 7 této kapitoly. 13. Podle čl. 25 odst. 1 nařízení Brusel I bis bez ohledu na bydliště stran, dohodnou-li se tyto strany, že v již vzniklém nebo budoucím sporu z určitého právního vztahu má příslušnost soud nebo soudy některého členského státu, je příslušný soud nebo soudy tohoto státu, pokud tato dohoda není z hlediska své věcné platnosti podle práva tohoto členského státu neplatná. Pokud se strany nedohodnou jinak, je tato příslušnost výlučná. Tato dohoda o příslušnosti musí být uzavřena: a) písemně nebo ústně s písemným potvrzením; b) ve formě, která odpovídá zvyklostem zavedeným mezi těmito stranami, nebo c) v mezinárodním obchodě ve formě, která odpovídá obchodním zvyklostem, které strany znaly nebo musely znát, a které strany smluv tohoto druhu v daném odvětví obchodu obecně znají a pravidelně se jimi řídí. Podle bodu 5. dohoda o příslušnosti, která je součástí smlouvy, je považována za dohodu nezávislou na ostatních ustanoveních smlouvy. Platnost dohody o příslušnosti nelze zpochybnit pouze z důvodu neplatnosti smlouvy. 14. V posuzovaném sporu je nezbytné zodpovědět otázku, zda je v projednávané věci dána ve smyslu nařízení Brusel I bis mezinárodní příslušnost soudů České republiky, neboť se jedná o spor s mezinárodním prvkem, v občanské či obchodní věci, soudní řízení bylo zahájeno po 10. 1. 2015 a účastníci mají své sídlo (bydliště) na území různých členských států EU (srov. čl. 1 odst. 1 a čl. 66 odst. 1 nařízení Brusel I bis). Současně kupní smlouva z 25. 4. 2023 č. PR_OL_13_ 2023, z které žalobkyně dovozuje své nároky na zaplacení kupní ceny, obsahovala v článku 13 dohodu o volbě soudu, podle které veškeré spory mezi smluvními stranami, které mají základ v této smlouvě a VOP nebo mezi nimi vyvstanou v souvislosti se smluvním vztahem na základě této smlouvy a VOP (včetně sporů deliktních), budou výlučně řešeny věcně příslušnými soudy v České republice s místní příslušností danou dle sídla prodávajícího. 15. Nároky, které žalobkyně uplatnila v řízení, jsou nároky na zaplacení kupní ceny za dodané zboží. Uvedená skutečnost vyplývá z žalobních tvrzení i ze žalobkyní předložených listin (kupní smlouvy, faktur apod.). Lze přisvědčit žalovanému, že není zřejmé, na základě jakých skutečností soud prvního stupně určil svou mezinárodní příslušnost podle Úmluvy CMR, když žalobkyně se nedomáhá svých nároků z přepravní smlouvy (vůči dopravci) ale z kupní smlouvy (zaplacení kupní ceny), přičemž z tvrzení žalobkyně i z kupní smlouvy je zřejmé, že žalobkyně by podle smluvních ujednání splnila svůj závazek, pokud by žalovanému dodala předmět koupě (umožnila mu s ním disponovat) v [obec] Tomu odpovídala doložka INCOTERMS 2010, [anonymizováno] [obec] (ex works neboli ze závodu) obsažená v článku 6 kupní smlouvy, která podle mezinárodních výkladových pravidel znamená, že prodávající splní povinnost dodat věc, jakmile ji dá k dispozici kupujícímu v objektu prodávajícího, anebo v jiném místě (např. závod, továrna, skladiště apod.). Prodávající podle této doložky není povinen nakládat zboží na přistavený přejímací dopravní prostředek ani není povinen odbavit zboží pro vývoz, pokud takové odbavení přichází v úvahu. Konečně i účtovaná cena na fakturách odpovídá kupní ceně sjednané v kupní smlouvě (805 EUR za metrickou tunu bez DPH). Mezinárodní příslušnost soudu tak nelze určit podle úmluvy CMR, neboť se nejedná o nároky spadající do její působnosti (nároky dopravce nebo vůči dopravci). 16. Soud prvního stupně dovodil svou mezinárodní příslušnost také z dohody o volbě soudu obsažené ve všeobecných obchodních podmínkách. Jurisdikční dohoda (dohoda o volbě mezinárodně příslušného soudu) je autonomní pojem unijního práva. Její podstatou je existence konsensu stran ohledně výběru soudu, který musí být prověřen soudem posuzujícím konkrétní jurisdikční dohodu (srov. rozsudek Soudního dvora EU ze dne 14. prosince 1976, ve věci C -25/76, Segoura v . Bonakdarian). Dohoda o volbě soudu uzavřená ve věci spadající do působnosti nařízení Brusel I bis se řídí jednak tímto nařízením, a dále právem státu, jehož soudy si strany dohody zvolily (lex fori). Její existence se dovozuje z naplnění formálních požadavků na dohodu taxativně uvedených v článku 25 nařízení Brusel I bis (srov. přiměřeně rozsudek Soudního dvora EU ze dne 14. prosince 1976, ve věci C -24/76, Estasis Salotti v . Rüwa). Naplnění formálních požadavků je proto stěžejní pro závěr o existenci souhlasu s volbou soudu, i zda se skutečně jedná o prorogační dohodu ve smyslu článku 25 nařízení Brusel I bis. Je také důkazem o takovém souhlasu a při jejich dodržení je presumována i materiální platnost jurisdikční dohody bez nutnosti určovat rozhodné právo, kterým se dohoda řídí. Nařízení Brusel I bis současně zavádí jednotnou kolizní normu pro posouzení materiální platnosti dohody o volbě soudu. Ta se posoudí na základě práva soudu určeného v jurisdikční dohodě, včetně kolizních norem tohoto členského státu. Podle práva tohoto státu je třeba posuzovat (materiální) věcnou platnost dohody o volbě soudu (z hlediska jejich vnitřních podmínek) i její výklad (viz. bod 20. preambule a čl. 25 bod 1 nařízení Brusel I bis a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2020, sp. zn. 27 Cdo 714/2019). 17. Lze souhlasit s žalovaným, že soud prvního stupně se v napadeném usnesení nevypořádal s jeho námitkami vztahujícími se k platnosti a závaznosti všeobecných obchodních podmínek (včetně jurisdikční dohody) pro žalovaného. Přes tento nedostatek však nelze přehlédnout, že dohoda o volbě soudu byla obsažena také přímo v článku 13 kupní smlouvy č. [anonymizováno] [rok] z 25. 4. 2023, jejíž uzavření (svůj podpis) žalovaný nerozporoval a nevznesl námitku její pravosti. Tato dohoda o volbě soudu splňovala formální náležitosti dohody o příslušnosti podle článku 25 nařízení Brusel I bis, byla sjednána v písemné formě (přímo v kupní smlouvě), mezi osobami, které nebyly ve vztahu podnikatel – spotřebitel (článek 25 bod 1, 4 nařízení Brusel I bis), a upravovala příslušnost u věcí (nároků z kupní smlouvy), které věcně spadají do působnosti nařízení Brusel I bis. Splnění těchto formálních předpokladů vede k jednoznačnému závěru o existenci platné jurisdikční dohody ve smyslu nařízení Brusel I bis. Bylo proto nadbytečné zabývat se námitkami žalovaného vztahujícími se k platnosti a závaznosti všeobecných obchodních podmínek, v kterých byla (také) prorogace obsažena. Ani námitky žalovaného, že žalobkyně neprokázala, že dodala [anonymizováno 6 slov], kód [číslo] nebo že část zboží dodala až po termínu sjednaném v kupní smlouvě, z kterých dovozoval plnění mimo rámec kupní smlouvy (a v ní obsažené jurisdikční dohody) nepovažoval odvolací soud za relevantní. Předně žalovaný netvrdil, že by žalobkyně plnila dodávky řepkového oleje na základě jiného (konkrétního) právního vztahu než z kupní smlouvy z 25. 4. 2023. I v případě, že by v řízení bylo prokázáno, že byl dodán olej jiné specifikace nebo až po sjednaném termínu (květen 2023), nejednalo by se (za absence jiných tvrzení) o plnění mimo rámec kupní smlouvy, ale o možné porušení závazků z takové smlouvy. Pokud žalobkyně plnila opožděně nebo v jiné než sjednané kvalitě, tak nároky z takového plnění jsou upraveny v úmluvě OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží, publikované pod č. 160/1991 Sb., kterým se právní vztah účastníků řídí (a která z důvodu přímé hmotněprávní úpravy má přednost před určením rozhodného práva podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I) a (v otázkách úmluvou neupravených) o. z. a na takové vztahy jurisdikční dohoda také dopadá. 18. Pokud jde o námitku žalovaného, že soud prvního stupně rozhodl o zamítnutí námitky mezinárodní nepříslušnosti, ačkoliv žalovaný namítal nedostatek podmínky řízení – pravomoci soudu, tak ani tato námitka není důvodná. Pravomoc českých soudů ve vztahu k soudům jiného státu se užívá v totožném významu jako mezinárodní příslušnost, mezinárodní příslušnost pouze terminologicky odpovídá nařízení Brusel I bis. I mezinárodní příslušnost soudu představuje podmínku řízení, za její absence soud nemůže ve věci meritorně rozhodnout. Ve výroku usnesení soudu prvního stupně došlo pouze ke konkretizaci námitky žalovaného v souladu s obsahem jeho podání podle § 41 odst. 2 o. s. ř. Postupu soudu prvního stupně tak nelze nic vytknout. 19. Z výše uvedených důvodů odvolací soud usnesení soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. jako věcně správné potvrdil. Poučení: Proti tomuto usnesení lze podat dovolání do dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně prostřednictvím Okresního soudu v Kolíně, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Praha 31. července 2024 JUDr. Oto Kubeš předseda senátu