USNESENÍ (anonymizovaný opis) Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oto Kubeše a soudkyň JUDr. Terezy Dobešové a Mgr. Kateřiny Boudníkové ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] o snížení výživného pro zletilé dítě, o odvolání žalobce proti usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 4. června 2024, č. j. 5 C 104/2024 – 33 takto: Usnesení soudu prvního stupně se mění tak, že se řízení nezastavuje. Odůvodnění: 1. Usnesením uvedeným v záhlaví rozhodl soud prvního stupně o zastavení řízení (výrok I.) a o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). 2. Proti tomuto usnesení podal žalobce včasné odvolání. V něm namítá, že soud prvního stupně nerozhodl správně, pokud řízení o snížení výživného na zletilého syna zastavil z důvodu, že není dána jeho mezinárodní příslušnost. Podle bodu 15. preambule nařízení Rady (ES) č. 4/2009 o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a o spolupráci ve věcech vyživovacích povinností (dále jen nařízení o výživném) jej lze aplikovat i v případě, kdy má odpůrce místo obvyklého pobytu ve třetím státě. V dané věci má odpůrce (žalovaný) své bydliště v [země], mezinárodní příslušnost českých soudů je tak založena článkem 7 nařízení o výživném, neboť řízení má úzkou vazbu k České republice. V České republice bylo poprvé rozhodnuto o vyživovací povinnosti žalobce k žalovanému, jejíž snížení se žalobce v současném řízení domáhá. Soud, který výživné určil, bude schopen nejefektivněji také rozhodnout o jeho změně. Žalobce zahájil a vede ze stejných důvodů jako v případě žalovaného u Okresního soudu v Nymburce řízení o snížení výživného vůči nezletilé dceři [jméno] [příjmení] narozené [datum], která také žije v současné době v [země]. Žalobce je v obou případech osobou výživou povinnou a je nesmyslné, aby vůči jednomu dítěti bylo řízení vedeno v České republice a vůči druhému v [země]. Podle názoru žalobce také není možné vést v [země] řízení o snížení výživného ve smyslu článku 7 a bodu 16. preambule nařízení o výživném a tento postup nelze od žalobce ani rozumně očekávat. Navrhl, aby odvolací soud změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že se řízení o snížení výživného nezastavuje. 3. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal usnesení soudu prvního stupně v intencích ustanovení § 212 písm. a) o. s. ř. v celém rozsahu podle ustanovení § 212a odst. 1, 5, 6 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalobce je důvodné. 4. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že žalobou podanou soudu prvního stupně dne 23. 4. 2024 se žalobce domáhá snížení výživného na zletilého syna (žalovaného) naposledy upraveného rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 2. 10. 2019, č. j. 1 Nc 25/2019–24. V návrhu (kromě věcných argumentů) uvedl, že žalovaný má své obvyklé i trvalé bydliště v [země], kde již několik let pobývá společně s matkou a sestrou, v roce 2022 žalobce žalovanému a jeho sestře hradil letenku z [anonymizováno] za účelem realizace jejich návštěvy žalobce v České republice (uvedenou skutečnost doložil fakturou [číslo]). Podle centrální evidence obyvatel má žalovaný státní příslušnost České republiky a ukončený trvalý pobyt na území České republiky ke dni 17. 3. 2020. Soud prvního stupně vyzval žalobce, aby doplnil tvrzení a označil důkazy k mezinárodní příslušnosti českých soudů, přičemž žalobce odkazoval na § 56 odst. 3 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém a místní příslušnost dovozoval z § 84 a § 85 odst. 1 o. s. ř. podle posledního trvalého bydliště žalovaného v České republice. Soud prvního stupně poté vydal napadené usnesení, kterým řízení zastavil z důvodu mezinárodní nepříslušnosti českých soudů. Konstatoval existenci mezinárodního prvku v řízení, neboť žalovaný má obvyklý pobyt v [země]. V souladu s § 2 zákona o mezinárodním právu soukromém poukázal na aplikační přednost vyhlášených mezinárodních smluv, kterými je Česká republika vázána a přímo použitelných ustanovení práva Evropské unie. Mezi Českou republikou a [země] není uzavřena dvoustranná mezinárodní smlouva a Česká republika není vázána mezinárodní smlouvou, která by upravovala jurisdikční pravidla pro řízení o výživném. Svou mezinárodní příslušnost proto posoudil podle článku 3 písm. a) a b) nařízení o výživném, podle kterého je ve věcech vyživovací povinnosti příslušný soud místa, v němž má místo obvyklého pobytu odpůrce nebo oprávněný (v daném případě je touto osobou vždy žalovaný). Příslušnost podle písm. c) a d) pak nepřichází v úvahu, neboť je odvozena od pravomoci k řízení souvisejícím s výživným k dětem, o takový případ však v projednávané věci nejde. Mezi účastníky nebyla uzavřena dohoda o volbě soudu podle článku 4 nařízení o výživném. Příslušnost podle článku 7 nařízení o výživném se podle názoru soudu prvního stupně nepoužije, neboť spor musí vykazovat dostatečnou vazbu na členský stát, u jehož soudu byl návrh podán a může se podle něj postupovat pouze ve výjimečných případech, kdy ve třetím státě, k němuž má daný spor úzkou vazbu, není řízení možné nebo ho nelze rozumně zahájit nebo vést. Žalobce však netvrdil a neprokázal, že by v [země] nebylo možné zahájit a vést řízení o výživném. Projednání a rozhodnutí věci tak brání nedostatek podmínky řízení podle § 103 a § 104 o. s. ř. Výrok o náhradě nákladů řízení soud prvního stupně odůvodnil § 146 odst. 1 písm. b) o. s. ř. 5. Podle § 103 o. s. ř. kdykoli za řízení přihlíží soud k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení). Jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví (§ 104 odst. 1 věta první o. s. ř.). 6. Podle § 2 zákona o mezinárodním právu soukromém, se tento zákon použije v mezích ustanovení vyhlášených mezinárodních smluv, kterými je Česká republika vázána a přímo použitelných ustanovení práva Evropské unie. 7. Podle článku 3 nařízení o výživném, k rozhodování ve věcech vyživovacích povinností je v členských státech příslušný a) soud místa, v němž má odpůrce místo obvyklého pobytu, nebo b) soud místa, v němž má oprávněný místo obvyklého pobytu, nebo c) soud, který je podle práva místa soudu příslušný pro řízení o osobním stavu, souvisí-li záležitost vztahující se k vyživovacím povinnostem s tímto řízením, ledaže je tato příslušnost odvozena výlučně ze státní příslušnosti jedné ze stran, nebo d) soud, který je podle práva místa soudu příslušný pro řízení o rodičovské zodpovědnosti, souvisí-li záležitost vztahující se k vyživovacím povinnostem s tímto řízením, ledaže je tato příslušnost odvozena výlučně ze státní příslušnosti jedné ze stran. 8. Podle článku 5 nařízení o výživném, není-li soud jednoho členského státu příslušný již podle jiných ustanovení tohoto nařízení, stane se příslušným, jestliže se odpůrce řízení před tímto soudem účastní. To neplatí, pokud se odpůrce účastní proto, aby namítal nepříslušnost soudu. 9. Podle článku 6 nařízení o výživném, není-li žádný soud členského státu příslušný podle článků 3, 4 a 5 a pokud není žádný soud státu, který není členským státem a je smluvní stranou Luganské úmluvy, příslušný podle článků 3, 4 a 5 a pokud není žádný soud státu, který není členským státem a je smluvní stranou Luganské úmluvy, příslušný podle uvedené úmluvy, jsou příslušné soudy členského státu společné státní příslušnosti stran. 10. Podle článku 7 nařízení o výživném, není-li žádný soud členského státu příslušný podle článků 3, 4, 5 a 6, mohou soudy členského státu ve výjimečných případech spor rozhodnout, jestliže ve třetím státě, k němuž má daný spor úzkou vazbu, není řízení možné nebo je v něm nelze rozumně zahájit nebo vést. Spor musí vykazovat dostatečnou vazbu na členský stát, u jehož soudu byl podán návrh. 11. Nařízení o výživném upravuje v článcích 3 – 7 mezinárodní příslušnost k rozhodování ve věcech vyživovací povinnosti. Soud prvního stupně učinil správný závěr o aplikační přednosti nařízení před vnitrostátní právní úpravou a neexistenci mezinárodní smlouvy upravující tuto problematiku ve vztahu k Japonsku. Správně také dovodil nemožnost opřít svou příslušnost o článek 3 písm. a) a b) nařízení o výživném, neboť žalovaný (odpůrce) je současně oprávněným z výživného s obvyklým bydlištěm v Japonsku a v České republice není vedeno řízení, které by odůvodňovalo příslušnost českých soudů podle článku 3 písm. c) a d) nařízení. Současně nejsou žádné poznatky o existenci dohody o volbě českého soudu pro spory o výživné podle článku 4 nařízení o výživném. Posouzení příslušnosti podle článku 7 nařízení o výživném bylo naproti tomu nadbytečné. Uvedené ustanovení totiž přichází v úvahu pouze v případě, že se na projednávaný spor nevztahuje žádné z kritérií příslušnosti stanovených nejen v článcích 3 a 4, ale ani v článcích 5 a 6 nařízení o výživném. 12. Článek 5 nařízení o výživném umožňuje obdobně jako v případě článku 26 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech č. 1215/2012 (nařízení Brusel I bis) založit mezinárodní příslušnost soudu aktivní účastí žalovaného (odpůrce) v řízení. Soud prvního stupně proto nemůže řízení zastavit pro mezinárodní nepříslušnost, aniž by předtím doručil žalovanému žalobu a umožnil mu svou příslušnost aktivní účastí v řízení založit (srov. také snesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. 29 Cdo 452/2014, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 17/2017 Sb.). Soud prvního stupně tento postup zcela opomněl. Navíc i v případě, že by mezinárodní příslušnost českých soudů nebyla založena podle uvedeného ustanovení, dopadá na poměry dané věci článek 6 nařízení o výživném, který umožnuje soudu členského státu vést řízení, pokud jsou obě strany státními příslušníky tohoto členského státu. Podle informací, které se ze spisu podávají, mají oba účastníci českou státní příslušnost, je zřejmé, že i v případě, kdy mezinárodní příslušnost českých soudů k rozhodnutí věci nebude založena podle článku 5 nařízení o výživném, je dána podle článku 6 nařízení o výživném. 13. Z výše uvedených důvodů odvolací soud usnesení soudu prvního stupně podle § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil tak, že se řízení nezastavuje. Tím byl odklizen i nákladový výrok II. usnesení soudu prvního stupně. Poučení: Proti tomuto usnesení lze podat dovolání do dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně prostřednictvím Okresního soudu v Nymburce, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Praha 29. července 2024 JUDr. Oto Kubeš předseda senátu