ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY (anonymizovaný opis) Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Oto Kubeše a soudkyň JUDr. Terezy Dobešové a Mgr. Kateřiny Boudníkové ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] sídlem [adresa] zastoupená [anonymizováno] [jméno] [jméno], advokátem sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] bydlištěm [ulice a číslo], [PSČ] [část obce], o zaplacení 14 208, 10 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 17. 5. 2024, č. j. 19 C 106/2024 – 46 takto: I. Rozsudek soudu prvního stupně se v části výroku I. pro částku 7 384 Kč a ve výroku II. potvrzuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodnění: 1. Rozsudkem uvedeným v záhlaví soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení 14 330,10 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 11 793,80 Kč od 20. 12. 2021 do zaplacení (výrok I.) a rozhodl o tom, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). 2. Proti tomuto rozsudku, jeho výroku I. v části nároku na zaplacení částky 7 384 Kč a nákladovému výroku, podala žalobkyně včasné odvolání. V něm namítá, že soud prvního stupně žalobu zamítl z důvodu, že shledal absolutní neplatnost smlouvy o úvěru pro nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti žalované před poskytnutím úvěru, žalobkyni však nesprávně nepřiznal ani nárok na bezdůvodné obohacení. Podle názoru soudu prvního stupně žalobkyně neprokázala, že žalované jakékoliv finanční prostředky poskytla. Žalobkyně přitom v řízení tvrdila, že žalovaná u prodávající [právnická osoba] zakoupila a převzala notebook, který byl financován prostřednictvím žalobkyní poskytnutého úvěru. Svá tvrzení prokázala fakturou [číslo] která sloužila i jako dodací list a byla dokladem o převzetí tohoto zboží. Podstatou řešeného případu byl trojstranný vztah mezi žalobkyní jako poskytovatelem úvěru, prodávající [právnická osoba] a žalovanou jako spotřebitelem a příjemcem úvěru. Tento trojstranný vztah byl založen smlouvou o poskytnutí spotřebitelského úvěru uzavřenou mezi účastníky, smlouvou o obchodním zastoupení uzavřenou dne 11. 5. 2017 mezi žalobkyní a společností [právnická osoba] a kupní smlouvou uzavřenou mezi žalovanou a touto společností. Žalobkyně poskytla žalované úvěr ve výši 13 990 Kč za účelem koupě notebooku, tuto částku uhradila společnosti [právnická osoba] zápočtem své pohledávky vůči pohledávce společnosti [právnická osoba] a tato společnost pak předala takto financované zboží žalované. Na základě všech tří smluv bylo plnění poskytnuto a pro dokončení tohoto cyklu bylo nutné splacení úvěru žalovanou. Žalovaná přitom úvěr částečně hradila. Soud prvního stupně posoudil smlouvu jako absolutně neplatnou z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti žalované, v souladu s § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je žalovaná povinna vrátit poskytnutou jistinu v době přiměřené jejím možnostem. Podle judikatury Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021) je toto ustanovení speciální k obecné úpravě obsažené v občanském zákoníku a použije se přednostně při naplnění předpokladů § 87 zákona o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně žalobou požadovala po žalované zaplacení částky 14 330,10 Kč, nesplacená jistina spotřebitelského úvěru činila 7 384 Kč, neboť žalovaná částku 6 606 Kč uhradila. Pokud soud za této situace dospěl k závěru, že žalobkyně nemá nárok ani na tuto částku, jeho názor není správný. Navrhla, aby odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že uloží žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 7 384 Kč a přizná jí náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. 3. Žalovaná se k odvolání žalobkyně nevyjádřila. 4. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v intencích ustanovení § 212 věta první o. s. ř. v napadené části výroku I. a ve výroku II. podle ustanovení § 212a odst. 1, 5, 6 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné. 5. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným soudu prvního stupně dne 6. 2. 2024 se žalobkyně domáhala zaplacení částky uvedené v bodě 1. tohoto rozsudku s tvrzením, že s žalovanou uzavřela dne 16. 12. 2020 smlouvu o úvěru, na základě které poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 13 990 Kč, za účelem financování kupní ceny notebooku. Částka byla uhrazena žalobkyní přímo na účet prodávající dne 16. 12. 2020, podle pozdějších tvrzení žalobkyně pohledávka prodávající na část kupní ceny notebooku ve výši 13 990 Kč zanikla v důsledku zápočtu pohledávky žalobkyně za prodávající. Žalovaná se zavázala úvěr vrátit spolu s úrokem ve výši 34,17 % ročně v 18 měsíčních splátkách po 1 101 Kč. Z důvodu prodlení žalované se splácením byl úvěr ke dni 16. 11. 2021 zesplatněn. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni jistinu pohledávky ve výši 11 793,80 Kč, poplatek za odeslání upomínek ze dne 26. 7. 2021, 25. 8. 2021 a 27. 9. 2021 po 150 Kč, celkem 450 Kč, poplatek za odeslání výzvy ke splnění dluhu ve výši 200 Kč, smluvní pokuty ve výši 330 Kč za prodlení se splněním jednotlivých splátek a smluvní pokutu 0,1 % denně z částky 6 288,80 Kč od 19. 12. 2021 do 19. 6. 2022 ve výši 1 434,30 Kč. Současně žádala kapitalizovaný úrok z prodlení do 19. 12. 2021 ve výši 122 Kč a dále ve výši 8,5 % ročně z částky 11 793,80 Kč od 20. 12. 2021 do zaplacení. Žalovaná byla ke splnění dluhu vyzvána dopisem ze dne 26. 5. 2022. 6. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. 7. V řízení před soudem prvního stupně bylo zjištěno, že mezi účastnicemi měla být dne 16. 12. 2020 uzavřena smlouva o úvěru, kterou se žalobkyně zavázala poskytnout žalované finanční prostředky ve výši 13 990 Kč za účelem koupě notebooku. Žalovaná se v ní zavázala vrátit poskytnuté finanční prostředky spolu s úrokem ve výši 34,17 % ročně a poplatkem za účast žalované na pojištění schopnosti splácet ve výši 98 Kč měsíčně, a to v 18 měsíčních splátkách po 1 101 Kč. Povinnost žalované splácet řádně splátky byla utvrzena smluvní pokutou ve výši 10 % z dlužné splátky, další dluhy pak ve výši 0,1 % z dlužné částky denně. V případě prodlení žalované s plněním tří splátek i přes písemnou výzvu žalobkyně k jejich úhradě a uplynutí dodatečné lhůty v délce nejméně 30 dnů, měla žalobkyně právo prohlásit dluhy za splatné. Žalovaná smlouvu o úvěru nepodepsala. Podle úvěrových podmínek žalobkyně, účinných od 1. 7. 2020 se žalobkyně měla zavázat k poskytnutí peněžních prostředků tak, že je poukáže prodávající na úhradu kupní ceny zboží, jehož koupě byla účelem poskytnutí úvěru. Dne 11. 5. 2017 žalobkyně se společností [právnická osoba], sídlem [adresa], jako obchodním zástupcem uzavřela smlouvu o obchodním zastoupení, kterou se označená společnost zavázala dlouhodobě vyvíjet činnost spočívající v uzavírání smluv o úvěru za účelem koupě zboží a žalobkyně se zavázala této společnosti hradit část kupní ceny zboží, jehož koupě je účelem poskytnutí peněžních prostředků podle smlouvy o úvěru. Žalovaná úvěr částečně splácela. Žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě její pohledávky výzvou ze dne 29. 11. 2021 (doručenou 3. 12. 2021) do 19. 12. 2021. Dále byla žalovaná vyzvána k úhradě dluhu výzvou ze dne 26. 5. 2022, odeslanou stejného dne. Z dalších důkazů, a to formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, přehledu plateb, tabulky umoření nebo dalších upomínek ze dne 26. 7. 2021, 25. 8. 2021 a 27. 9. 2021 pak soud prvního stupně neučinil žádná významná skutková zjištění relevantní pro věc, přičemž doručení upomínek se žalobkyni nepodařilo prokázat. 8. Po právní stránce soud prvního stupně zjištěné skutečnosti posoudil podle § 2395, § 2399, § 561 odst. 1, § 562 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) a § 104 odst. 1 věta první zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dále podle článku 3, 25 a 26 nařízení Evropského parlamentu a Rady EU č. 910/2014 o elektronické identifikaci a službách, vytvářející důvěru pro elektronické transakce na vnitřním trhu a o zrušení směrnice 1999/93/ES a podle § 7 zákona č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce a dospěl k závěru, že k podpisu smlouvy o úvěru nedošlo, neboť zaslání kódu prostřednictvím krátké textové zprávy nepředstavuje elektronická data logicky spojená s jinými daty v elektronické podobě (zde nabídku žalobkyně na uzavření smlouvy o úvěru), nejedná se tak ani o prostý elektronický podpis. Tento kód může mít nanejvýš význam elektronického nebo jiného technického prostředku, jehož prostřednictvím smluvní strana právně jedná. Z listiny označené jako datový tok však nevyplývá, že by kód zaslaný krátkou textovou zprávou umožňoval určení žalované jako jednající osoby a zachycoval obsah smlouvy o úvěru, přičemž jiný důkaz žalobkyně ani po poučení podle § 118a o. s. ř. nenavrhla. Z výpisu z účtu vedeného pro žalobkyni však vyplývá, že žalovaná zaplatila za dobu od 11. 1. 2021 do 14. 6. 2021 šest splátek po 1 101 Kč, z čehož soud prvního stupně uzavřel, že návrh smlouvy o úvěru ze dne 16. 12. 2020 byl žalovanou přijat, neboť se chovala v souladu s jejím obsahem. Současně ale shledal její absolutní neplatnost, neboť žalobkyně řádně před poskytnutím úvěru neposoudila schopnost žalované úvěr splácet. Žalobkyně tvrdila, že úvěruschopnost žalované posoudila na základě údajů o příjmech a výdajích nahlédnutím do bankovních i nebankovních registrů klientských informací, insolvenčního rejstříku, evidence neplatných dokladů, centrální evidence exekucí, evidence adres obecních a městských úřadů a registru hledaných osob, ani přes poučení podle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. však nedoplnila tvrzení a důkazy o tom, na základě jakých konkrétních podkladů úvěruschopnost žalované posoudila. Nesplnění této povinnosti stanovené zákonem o spotřebitelském úvěru, způsobilo absolutní neplatnost úvěrové smlouvy ze dne 16. 12. 2020, ke které soud přihlíží z úřední povinnosti. Žalobkyně by měla nárok pouze na bezdůvodné obohacení v rozsahu poskytnuté a nesplacené jistiny podle § 2991 a § 2993 o. z. V daném případě však žalobkyně v návrhu tvrdila, že finanční prostředky ve výši 13 990 Kč poskytla žalované jejich zaplacením na účet prodávající, následně v podání ze dne 30. 4. 2024 uvedla, že proti pohledávce prodávající za žalovanou na zaplacení kupní ceny započítala svou blíže nekonkretizovanou pohledávku za prodávající. K prokázání tohoto tvrzení navrhla nepodepsanou a nedatovanou listinu, jejímž obsahem je prohlášení žalobkyně o započtení pohledávek adresované společnosti [právnická osoba] Ani přes poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. žalobkyně nedoplnila tvrzení a nenavrhla důkazy o tom, o jakou vzájemnou pohledávku vůči společnosti [právnická osoba], způsobilou k započtení, se mělo jednat a že prohlášení o započtení společnosti [právnická osoba] doručila. Nepodařilo se jí tak prokázat existenci vzájemné pohledávky za prodávající, ani že pohledávka prodávající na kupní cenu zboží zanikla tvrzeným započtením. Mimo to mezi pohledávkami, které žalobkyně použila k započtení, chybí vzájemnost, neboť dlužnicí pohledávky na zaplacení kupní ceny byla žalovaná, nikoliv žalobkyně. Výsledky dokazování tak neposkytovaly oporu pro závěr, že žalobkyně peněžní prostředky žalované skutečně z úvěrové smlouvy poskytla. Z tohoto důvodu nebylo možno ani uzavřít existenci jakéhokoliv závazku žalované vůči žalobkyni. 9. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud prvního stupně podle § 142 odst. 1 o. s. ř., že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť zcela úspěšné žalované žádné náklady řízení nevznikly. 10. Soud prvního stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu, vyvodil z něho správné závěry, odvolací soud na ně odkazuje. 11. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 12. Podle § 104 zákona o spotřebitelském úvěru Smlouva o spotřebitelském úvěru vyžaduje písemnou formu a musí obsahovat informace podle § 106 až 108 a § 109 odst. 1 uvedené jasným, výstižným a zřetelným způsobem. Nesplnění této povinnosti nebo písemné formy nemá za následek neuzavření nebo neplatnost smlouvy. 13. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 14. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 15. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 16. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. 17. Zákon o spotřebitelském úvěru stanoví pro smlouvu o spotřebitelském úvěru obligatorní písemnou formu. Ta je zachována i při právním jednání učiněném elektronickými prostředky, pokud umožňují zachycení obsahu právního jednání a určení jednající osoby. Podle článku 3 odst. 10 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 910/2014 o elektronické identifikaci a službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce na vnitřním trhu a o zrušení směrnice 1999/93/ES (dále jen nařízení eIDAS), jsou elektronickým podpisem data v elektronické podobě, která jsou schopna být připojena k jiným datům v elektronické podobě nebo jsou s nimi logicky spojena. Elektronickým podpisem (prostým) podle nařízení tak mohou být jakákoliv elektronická data připojená k datové zprávě s úmyslem jednající osoby podepsat datovou zprávu, např. PIN, heslo, fráze, tedy jakýkoliv digitální záznam připojený k podepisovanému dokumentu. Podle článku 25 odst. 1 nařízení eIDASelektronickému podpisu nesmějí být upírány právní účinky a nesmí být odmítán jako důkaz v soudním a správním řízení pouze z toho důvodu, že má elektronickou podobu nebo že nesplňuje požadavky na kvalifikované elektronické podpisy. Zákon č. 297/2016, o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, výslovně stanoví, že k jednání v soukromoprávním styku lze použít i prostý elektronický podpis (§ 7). K prostému elektronickému podpisu se v minulosti vyjádřila i Česká národní banka (viz odpověď České národní banky ze dne 21. 11. 2016 na kvalifikovaný dotaz, dostupná na svých webových stránkách www.cnb.cz„ K některým ustanovením zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru - Česká národní banka (cnb.cz)“), která připouští použití i jiného než zaručeného elektronického podpisu při splnění zavedení mechanismů, které zajistí dostatečnou úroveň ověření identity jednající osoby, a dále že podpis spotřebitele i podpis poskytovatele musejí být dále vždy připojeny prokazatelně k takovému textu smlouvy, se kterým se spotřebitel seznámil a kterým projevil vůli být vázán. Podpis smlouvy pomocí sjednaného způsobu elektronického podpisu (např. pomocí SignPad nebo kódu) může být v tomto smyslu plnohodnotným elektronickým podpisem, pokud zároveň umožňuje ve smyslu § 562 o. z. zachycení obsahu jednání a identifikaci jednající osoby. Identifikace (určení) podepisující osoby přitom může být provedena jakýmkoliv způsobem. 18. V dané věci lze souhlasit se soudem prvního stupně, že žalobkyně v řízení před soudem prvního stupně nedostatečně tvrdila a dokládala uzavření smlouvy o úvěru žalovanou elektronicky. Uvedený nedostatek však neměl vliv na rozhodnutí soudu, neboť absence písemné formy smlouvy o úvěru nezpůsobuje podle § 104 zákona o spotřebitelském úvěru její neplatnost. Z provedeného dokazování je zřejmé, že žalovaná převzala od prodávající notebook, jehož cena měla být zčásti hrazena z úvěru, k jehož poskytnutí se žalobkyně zavázala i že žalovaná žalobkyni z tohoto titulu provedla částečnou úhradu. Z uvedených důkazů tak lze dovodit uzavření smlouvy tvrzeného obsahu i vůli žalované být touto smlouvou vázána. 19. Soud prvního stupně také správně dovodil absolutní neplatnost smlouvy o úvěru ze dne 16. 12. 2020 s odkazem na § 86 a 87 zákona o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně nedostála své povinnosti poskytovatele úvěru řádně (s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost žalované na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Plnění poskytnuté spotřebiteli na základě neplatné smlouvy, je plněním bez právního důvodu, které je povinen vrátit ve lhůtě dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, na jiné plnění tak žalobkyně nárok nemá. Uvedený závěr soud prvního stupně zohlednil ve výroku I. rozsudku, přičemž žalobkyně proti samotnému závěru o neplatnosti úvěrové smlouvy nebrojila a výrok I. v nenapadnuté části tak nabyl samostatně právní moci. Žalobkyně v řízení tvrdila, že úvěr žalované poskytla ve výši 13 990 Kč úhradou kupní ceny notebooku za žalovanou prodávající, následně uvedla, že kupní cenu notebooku za žalovanou vypořádala s prodávající zápočtem své pohledávky vůči prodávající. Ani po poučení soudem prvního stupně podle § 118a o. s. ř. přitom nedotvrdila, ani nenavrhla žádné důkazy ke skutečnostem, jaká pohledávka měla být předmětem zápočtu, z čeho vyplývala vzájemnost těchto pohledávek, ani že se stal úkon započtení (jako adresný úkon) perfektním doručením prodávající. Za tohoto stavu soud prvního stupně rozhodl správně, pokud nárok žalobkyně i v rozsahu bezdůvodného obohacení (nesplacené jistiny žalované částky) zamítl, neboť žalobkyně neprokázala ani poskytnutí úvěru žalované a nemá tak vůči ní nárok ani na zaplacení částky 7 384 Kč ani z titulu bezdůvodného obohacení. 20. Z těchto důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v napadené části výroku I. podle § 219 o. s. ř. potvrdil, a to včetně věcně správného výroku II. o náhradě nákladů řízení mezi účastníky, odůvodněný procesním úspěchem žalované, které žádné náklady řízení nevznikly. 21. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 o. s. ř. v souladu s ustanovením § 151 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř., dle § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaná byla v odvolacím řízení zcela úspěšná, žádné náklady řízení jí však nevznikly. Odvolací soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat dovolání do dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně prostřednictvím Okresního soudu v Kolíně, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Nebude-li povinnost tímto rozsudkem stanovená splněna dobrovolně a v určené lhůtě, lze se jejího plnění domoci návrhem na soudní výkon rozhodnutí či exekučním návrhem. Praha 29. října 2024 JUDr. Oto Kubeš předseda senátu