ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY (anonymizovaný opis) Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oto Kubeše a soudkyň Mgr. Kateřiny Boudníkové a JUDr. Terezy Dobešové ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] zastoupený advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] jako opatrovníkem sídlem [adresa] o zaplacení 594 700,30 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 21. 6. 2024, č. j. 5 C 107/2024-52 takto: I. Rozsudek soudu prvního stupně se mění v části výroku II. tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 25 735,54 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 25 735,54 Kč od 26. 11. 2022 do zaplacení, do tří dnů od právní moci rozsudku a ve výroku IV. tak, že o náhradě nákladů státu se nerozhoduje. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 16 295 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 3 727 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku. Odůvodnění: 1. Rozsudkem uvedeným v záhlaví soud prvního stupně výrokem I. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 551 844 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 551 844 Kč od 26. 11. 2022 do zaplacení, do tří dnů od právní moci rozsudku, výrokem II. zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 42 856,30 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 17 847,45 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 39 502,30 Kč od 26. 11. 2022 do zaplacení a s úrokem ve výši 11,9 % ročně z částky 591 346,30 Kč od 16. 11. 2022 do zaplacení. Výrokem III. rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení a výrokem IV. rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit České republice Okresnímu soudu v Kutné Hoře náhradu nákladů státu, o jejíž výši bude rozhodnuto samostatným usnesením, v rozsahu 14,4 %, do tří dnů od právní moci usnesení. 2. Proti tomuto rozsudku, a to do části výroku II. o zaplacení částky 25 735,54 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 26. 11. 2022 do zaplacení a do závislých nákladových výroků, podala žalobkyně včasné odvolání. Nenapadala právní závěr soudu prvního stupně o tom, že smlouva o spotřebitelském úvěru podle § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“) je neplatná a že žalobkyně má z tohoto důvodu nárok pouze na vrácení dlužné jistiny. Nesouhlasila toliko se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, že žalovaný na závazek uhradil 51 510 Kč. Žalobkyně nic takového netvrdila a tato skutečnost nevyplývá ani z předložených a soudem provedených důkazů. Žalobkyně se domnívá, že soud prvního stupně v otázce plateb ze strany žalovaného sečetl předepsané splátky, nikoliv skutečně realizované platby, které byly uvedeny v pravé části tabulky přehledu plateb. Z tabulky vyplývá, že do zesplatnění měl žalovaný uhradit celkem šest splátek po 8 585 Kč, tj. celkem 51 510 Kč, uhradil však pouze tři splátky po 8 585 Kč a na čtvrtou uhradil jen 19,46 Kč, tj. celkem 25 774,46 Kč. Žalobkyni tak náleží nikoli částka 551 844 Kč, ale částka 577 579,54 Kč. Navrhla, aby odvolací soud změnil část napadeného výroku II. a žalobkyni přiznal rozdíl mezi těmito částkami, tj. částku 25 735,54 Kč včetně příslušenství. 3. Opatrovník žalovaného navrhl potvrzení napadené části rozsudku soudu prvního stupně. 4. Výrok I. a výrok II. co do částky 17 120,76 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 17 847,45 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 13 766,76 Kč od 26. 11. 2022 do zaplacení a s úrokem ve výši 11,9 % ročně z částky 591 346,30 Kč od 16. 11. 2022 do zaplacení, nebyly odvoláním dotčeny a samostatně tak nabyly právní moci (§ 206 odst. 2 o. s. ř.). 5. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, v intencích § 212 věty první o. s. ř. v odvoláním napadené části zamítavého výroku II. a závislých nákladových výrocích III. a IV. podle § 212a odst. 1, 5 a 6 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je důvodné. 6. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že žalobkyně dne 7. 12. 2023 podala návrh na vydání elektronického platebního rozkazu proti žalovanému, jímž se domáhala zaplacení částky 3 354 Kč z titulu záporného zůstatku na běžném účtu založeném dle rámcové smlouvy ze dne 15. 2. 2022 a zaplacení částky 591 346,30 Kč s příslušenstvím z titulu nesplaceného zůstatku dluhu ze smlouvy o úvěru č. HU01178899 ze dne 13. 5. 2022. 7. Posuzovaná věc je věcí s mezinárodním prvkem, který je dán tím, že žalovaný je občanem Mongolska a ve věci se jedná o závazky ze spotřebitelských smluv. Odvolací soud proto zkoumal, zda je dána pravomoc soudů České republiky (ČR) ve věci rozhodnout. V úvahu přichází aplikace dvoustranné smlouvy mezi Československou socialistickou republikou a Mongolskou lidovou republikou o poskytování právní pomoci a o právních vztazích v občanských, rodinných a trestních věcech uzavřená dne 15. 10. 1976 (vyhláška ministra zahraničních věcí č. 106/1978 Sb.), neboť tato smlouva má aplikační přednost nejen před pravidly mezinárodního práva procesního, obsaženými v českém právu (zákon č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, dále jen„ ZMPS“), ale podle čl. 351 Smlouvy o fungování Evropské unie a podle čl. 73 odst. 3 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Nařízení Brusel I. bis) i před pravidly mezinárodní příslušnosti obsaženými v právu unijním. Pravomoc soudů ČR rozhodnout o žalobě je založena čl. 37 odst. 1 dvoustranné smlouvy, který umožňuje žalovat (bez ohledu na spotřebitelský charakter smlouvy) spotřebitele jednak u soudu bydliště žalovaného anebo u soudu sídla žalobkyně, pokud se na daném území současně nachází i předmět sporu. Tyto skutečnosti byly splněny, když žalovaný měl poslední bydliště v ČR a nebyly zjištěny průkazné indicie umožňující dospět k závěru, že žalovaný má bydliště v jiném členském státě EU či mimo území EU a současně kdy žalobkyně má sídlo v ČR a rovněž účet byl založen a úvěr poskytnut žalovanému na území ČR, kde v té době bydlel a vykonával výdělečnou činnost. Rozhodným právem pro posouzení věci je právo ČR, konkrétně zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“) a zákon o spotřebitelském úvěru, neboť jak smlouva o běžném účtu, tak smlouva o úvěru byly uzavřeny na území ČR a bylo i sjednáno, že tyto závazky se budou řídit právem ČR. 8. Soud prvního stupně při rozhodnutí vyšel ze skutkového stavu zjištěného z listin založených žalobkyní do spisu. 9. Žalobkyně sjednala s žalovaným dne 15. 2. 2022 rámcovou smlouvu [číslo] jejíž nedílnou součástí byly obchodní podmínky žalobkyně, na základě které byl žalovanému zřízen běžný účet (prokázáno smlouvou ze dne 15. 2. 2022). Dne 13. 5. 2022 požádal žalovaný u žalobkyně o úvěr s požadovaným úvěrovým rámcem 600 000 Kč. Dle žádosti měl žalovaný bydlet v nájmu, měl být zaměstnán na dobu neurčitou a jeho výše příjmů měla činit 22 946 Kč. Naopak jeho výdaje na bydlení měly činit 3 000 Kč, náklady na další základní potřeby 2 000 Kč, přičemž další náklady již žalovaný neměl mít (prokázáno žádostí o úvěr). Zaměstnavatelem žalovaného byl potvrzen jeho pravidelný měsíční příjem za měsíce únor až duben 2022 ve výši 22 946 Kč (prokázáno potvrzením ze dne 16. 5. 2022). K osobě žalovaného nebylo nalezeno, že by byl jeho měsíční rozpočet zatížen splácením předešlého úvěru, přičemž v nedávné minulosti (3. 3. 2022) nebylo vyhověno jeho žádosti o poskytnutí úvěru ve výši 400 000 Kč (prokázáno úvěrovou zprávou). Dne 13. 5. 2022 žalobkyně s žalovaným sjednali k rámcové smlouvě Dodatek č. 1, na základě něhož se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 600 000 Kč na účet žalovaného a žalovaný se zavázal úvěr splácet prostřednictvím 120 pravidelných měsíčních splátek po 8 585 Kč ke každému 15. dni v měsíci počínaje měsícem po měsíci, v němž došlo k čerpání úvěru. Úroková sazba byla sjednána ve výši 11,9 % ročně (prokázáno dodatkem č. 1 k rámcové smlouvě [číslo]). Žalovaný se dále přihlásil k pojištění pro případ neschopnosti splácet úvěr s pojistným ve výši 150 Kč měsíčně (přihláška k pojištění ze dne 17. 5. 2022). Peněžní prostředky ve výši 600 000 Kč byly žalovanému poskytnuty dne 19. 5. 2022 na jeho běžný účet, přičemž žalovaný dosud na celý dluh zaplatil 51 510 Kč. Zároveň se žalovaný dostal do nepovoleného debetu ve výši 3 354 Kč (prokázáno výpisy z účtu a splátkovým kalendářem). Žalovaný se ocitl v prodlení se čtvrtou splátkou, a proto byl úvěr ke dni 16. 11. 2022 zesplatněn; žalovaný byl vyzván k zaplacení dlužné částky do 25. 11. 2022 a upozorněn, že v opačném případě se bude žalobkyně svého nároku domáhat soudní cestou (prokázáno dopisem ze dne 16. 11. 2022 včetně podacího archu). 10. S ohledem na odvolací námitku odvolací soud přezkoumal skutkové zjištění o tom, v jaké výši bylo žalovaným plněno na sjednaný úvěr a dospěl oproti soudu prvního stupně k odlišnému závěru. Žalobkyně v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu tvrdila, že od uzavření smlouvy žalovaný uhradil tři splátky po 8 585 Kč a na čtvrtou splátku uhradil pouze 19,46 Kč Tomu odpovídala i listina označená jako„ přehled plateb“, kterou odvolací soud provedl k důkazu. Z kolonky příchozí platby bylo zjištěno, že žalovaný na dluh uhradil dne 15. 6. 2022 8 585 Kč, dne 15. 7. 2022 3 241,46 Kč, dne 29. 7. 2022 5 343,54 Kč, dne 15. 8. 2022 161,46 Kč, dne 9. 9. 2022 8 423,54 Kč a dne 15. 9. 2022 19,46 Kč, celkem 25 774,46 Kč. Žalovaný v řízení aktivní nebyl, netvrdil a neprokazoval, že by na uvedený dluh uhradil více, než tuto částku. Za této situace odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění, že žalovaný na předmětný dluh uhradil toliko částku 25 774,46 Kč. 11. Soud prvního stupně věc po právní stránce správně posuzoval, vzhledem k datu uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru, podle příslušných ustanovení o. z. a s ohledem na charakter smlouvy podle zákona o spotřebitelském úvěru. 12. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 13. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 14. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 15. Soud prvního stupně správně posoudil smlouvu o spotřebitelském úvěru jako neplatnou, když nebylo prokázáno, že by žalobkyně řádně zkoumala úvěruschopnost žalovaného před poskytnutím úvěru v poměrně vysoké částce, přičemž důsledkem nesplnění této povinnosti je absolutní neplatnost právního jednání (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, § 588 o. z., rozsudek Soudního dvora EÚ ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, OPR- Finance s. r. o. proti GK) a žalobkyně v odvolání tento právní závěr ani nezpochybňovala. Za stavu, kdy mezi účastníky nebyl sjednán platný úvěrový závazek, se při vypořádání vztahů mezi nimi namísto obecných ustanovení o bezdůvodném obohacení uplatní speciální ustanovení § 87 odst. 1 věta poslední zákona o spotřebitelském úvěru, podle kterého vzniká žalobkyni vůči žalovanému pouze nárok na vrácení poskytnuté jistiny a nic jiného. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že žalobkyni, nad rámec toho, co jí bylo již přiznáno výrokem I. napadeného rozsudku, náleží částka jistiny 25 735,54 Kč (poskytnutý úvěr 600 000 Kč – uhrazených 25 774,46 Kč – přiznaných 551 844 Kč), a to včetně úroku z prodlení, na který vznikl žalobkyni nárok v souladu s § 1968 a § 1970 o. z. ve výši podle nařízení vlády č. 531/2013 Sb. 16. V tomto směru pak odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v napadené části výroku II. podle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil a žalobě v uvedeném rozsahu vyhověl s tím, že lhůta k plnění byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. 17. Odvolací soud podle § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil i výrok IV. týkající se náhrady nákladů řízení státu, neboť takový výrok nemá žádný podklad v procesním právu. Je-li účastníku řízení podle § 29 odst. 3 o. s. ř. ustanoven opatrovník z řad advokátů, platí jeho odměnu a náhradu hotových výdajů stát (§ 140 odst. 2 o. s. ř.). Pokud takovému účastníku v závislosti na výsledku řízení vznikne právo na náhradu nákladů řízení ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř., případně na její poměrnou část podle § 142 odst. 2 na začátku věty o. s. ř., pak soud náhradu nákladů řízení (včetně náhrady hotových výdajů a odměny opatrovníka ustanoveného z řad advokátů) přiznává zastupovanému účastníku, avšak povinnost k jejich zaplacení ve smyslu § 149 odst. 2 o. s. ř. stanoví ve prospěch státu. Pokud zastupovanému účastníku právo na náhradu nákladů řízení nevznikne, platí tyto náklady stát bez možnosti jejich náhrady. Ustanovení § 148 odst. 1 o. s. ř. se v takovém případě neuplatní. V souzeném případě vzniklo právo na náhradu nákladů řízení mezi účastníky žalobkyni, nikoli zastoupenému žalovanému, a proto náhrada nákladů, které stát zaplatí ustanovenému opatrovníkovi, nepřichází do úvahy. 18. O náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně bylo rozhodnuto za použití § 224 odst. 2 o. s. ř., v souladu s § 151 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., podle § 142 odst. 2 na začátku věty o. s. ř. za situace, kdy žalobkyně byla ve věci procesně úspěšnější a náleží jí tak právo na poměrnou část náhrady. Při rozhodování o nákladech řízení ovládané zásadou úspěchu ve věci (§ 142 o. s. ř.) je nezbytné ve věci zohlednit úspěch v celém sporu, tj. nejen ohledně jistiny pohledávky, ale též stran příslušenství (např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2717/08). Požadovaná částka včetně příslušenství ke dni rozhodnutí soudu prvního stupně činila 864 633 Kč a přiznaná částka činila 713 825,01 Kč. Žalobkyně tak byla úspěšná v 83 % a neúspěšná v 17 %, a proto jí náleží právo na náhradu ve výši 66 % z celkových nákladů řízení před soudem prvního stupně. Tyto náklady se sestávají ze zaplaceného soudního poplatku 23 789 Kč a ze tří paušálních náhrad hotových výdajů nezastoupeného účastníka (příprava, sepis návrhu, předžalobní výzva) po 300 Kč (§ 151 odst. 3 o. s. ř. a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.). Cestovné nebylo přiznáno, neboť žalobkyně v projednávané věci nepožádala soud o souhlas s použitím osobního automobilu. 66 % z částky 24 689 Kč představuje částku 16 295 Kč. 19. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto za použití § 224 odst. 1 o. s. ř., v souladu s § 151 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř., podle § 142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy žalobkyně byla v této fázi řízení procesně úspěšná, a náleží jí proto právo na plnou náhradu nákladů řízení. Tyto náklady v celkové výši 3 727 Kč se sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 287 Kč a z jízdného k odvolacímu soudu ve výši 2 440 Kč (420 km osobním automobilem při průměrné spotřebě 4,4 l /100 km dle VTP, cenně nafty dle vyhlášky 38,70 Kč a sazbě základní náhrady 5,60 Kč/km). 20. Náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni ve lhůtě tří dnů podle § 160 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř. Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat dovolání do dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně prostřednictvím Okresního soudu v Kutné Hoře, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Nebude-li povinnost tímto rozsudkem stanovená splněna dobrovolně a v určené lhůtě, lze se jejího plnění domoci návrhem na soudní výkon rozhodnutí či exekučním návrhem. Praha 29. října 2024 JUDr. Oto Kubeš předseda senátu