USNESENÍ (anonymizovaný opis) Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Oto Kubeše a soudkyň JUDr. Terezy Dobešové a Mgr. Kateřiny Boudníkové ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] o zaplacení 54 295,08 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti usnesení Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 27. 6. 2024, č. j. 21 C 14/2024 – 62 takto: Usnesení soudu prvního stupně se mění tak, že se řízení nezastavuje. Odůvodnění: 1. Usnesením uvedeným v záhlaví soud prvního stupně zastavil řízení o zaplacení 54 295,08 Kč s příslušenstvím (výrok I.), rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.) a o tom, že žalobkyni se z účtu Okresního soudu v Mladé Boleslavi vrací soudní poplatek ve výši 2 172 Kč (výrok III.). 2. Proti tomuto usnesení podala žalobkyně včasné odvolání. V něm namítá, že soud prvního stupně věc nesprávně právně posoudil, když řízení zastavil z důvodu své mezinárodní nepříslušnosti, neboť žalovaný nemá bydliště na území České republiky a příslušnost soudu prvního stupně nebyla založena ani postupem podle článku 26 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen„ nařízení Brusel I bis“). Mezi účastníky byla uzavřena smlouva o poskytování bankovních a dalších služeb [číslo] podle které je místem plnění závazku [obec], tedy místo, kde byla smlouva o půjčce mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným uzavřena. Pravomoc českých soudů je tak dána podle článku 7 odst. 1 písm. b) odrážka 2. nařízení Brusel I bis. Podle tohoto ustanovení může být soudní řízení proti žalovanému spotřebiteli vedeno i v České republice, neboť mu byla poskytnuta půjčka bez uvedení účelu a právní předchůdce žalobkyně neprovozuje profesionální nebo podnikatelskou činnost na území jiného členského státu. V této souvislosti poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. 32 Cdo 1318/2011 a ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 32 Cdo 1826/2011. Navrhla, aby odvolací soud změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že se v řízení pokračuje. 3. Žalovaný se k odvolání nevyjádřil. 4. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal usnesení soudu prvního stupně v intencích ustanovení § 212 písm. a) o. s. ř. v celém rozsahu podle ustanovení § 212a odst. 1, 5, 6 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je opodstatněné, byť z jiných důvodů, než kterými žalobkyně argumentuje v odvolání. 5. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhala zaplacení částky 54 295,08 Kč s příslušenstvím jako nesplaceného úvěru poskytnutého žalovanému na základě smlouvy o rychlé půjčce [číslo] uzavřené dne 16. 6. 2022 mezi právní předchůdkyní žalobkyně [právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa], přičemž pohledávka byla na žalobkyni postoupena smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 27. 6. 2023 Součástí smlouvy byly Všeobecné obchodní podmínky [právnická osoba] Podle článku 17 Všeobecných obchodních podmínek právní vztahy vzniklé mezi klientem a bankou se řídí právním řádem České republiky a k rozhodování sporů mezi klientem a bankou jsou příslušné soudy České republiky, není-li dohodnuto jinak. Žalovaný má státní příslušnost [země], ve smlouvě o úvěru uvedl svou adresu trvalého pobytu [anonymizováno] [číslo], [PSČ] [anonymizováno], Slovenská republika, adresu pro doručování [adresa], telefonní číslo s českou předvolbou [tel. číslo] a zaměstnavatele společnost [právnická osoba], [IČO]. Žalovaný neměl nikdy evidovaný pobyt na území České republiky, podle zprávy Územní správy sociálního zabezpečení pro hlavní město Prahu a Středočeský kraj, [stát. instituce], měl evidovaný zaměstnanecký vztah v době od 16. 2. 2022 do 16. 9. 2022, k společnosti [právnická osoba], [IČO]. Žalovanému také nejsou vypláceny sociální dávky, není veden v evidenci uchazečů o zaměstnání. Podle sdělení Ministerstva vnitra Slovenské republiky má žalovaný trvalý pobyt na adrese [adresa], okres [anonymizováno]. Žalovanému se písemnosti soudu podařilo doručit prostřednictvím dožádaného soudu Slovenské republiky dne 11. 5. 2024 na adresu [adresa], Slovenská republika, přičemž zásilka byla předána osobně žalovanému. Soud prvního stupně poté posoudil svou mezinárodní příslušnost podle nařízení Brusel I bis a s poukazem na článek 17 odst. 1 písm. c) nařízení Brusel I bis a článek 18 odst. 2 a rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -296/20, Commerzbank AG uzavřel, že žalobu proti spotřebiteli lze podat pouze u členského státu, v němž má spotřebitel bydliště ke dni podání žaloby. Zároveň uzavřel, že příslušnost nebyla založena ani podle článku 26 nařízení Brusel I bis. V případě, že by žalobkyně chtěla dovozovat pravomoc soudů České republiky podle článku 19 odst. 3 nařízení Brusel I bis ze sjednané příslušnosti v článku 17. Všeobecných obchodních podmínek právní předchůdkyně žalobkyně, tak podle článku 25 odst. 1 a 4 a článku 19 nařízení Brusel I bis je nutné, aby taková dohoda byla přípustná podle práva členského státu. Prorogační doložku podle § 89a o. s. ř. nelze od 1. 1. 2014 sjednat v jiných vztazích než v podnikatelských, proto by takové ujednání bylo neplatné a k projednání věci jsou příslušné slovenské soudy. Soud prvního stupně shledal nedostatek podmínky řízení v podobě mezinárodní nepříslušnosti a řízení podle § 104 o. s. ř. zastavil. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky rozhodl podle § 146 odst. 2 věta první o. s. ř., kdy žalobkyně procesně zavinila zastavení řízení, žalovanému však žádné náklady řízení nevznikly. O vrácení soudního poplatku pak soud rozhodl podle § 10 odst. 1 věta první zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, neboť ho žalobkyně zaplatila, ačkoliv k tomu nebyla povinna z důvodu nedostatku mezinárodní příslušnosti soudů a odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2021, sp. zn. III. ÚS 3877/19. 6. Podle § 103 o. s. ř. kdykoli za řízení přihlíží soud k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení). Jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví (§ 104 odst. 1 věta první o. s. ř.). 7. Podle § 2 zákona č. 91/2012 Sb. o mezinárodním právu soukromém, se tento zákon použije v mezích ustanovení vyhlášených mezinárodních smluv, kterými je Česká republika vázána a přímo použitelných ustanovení práva Evropské unie. 8. Podle článku 4 odst. 1 nařízení Brusel I bis, nestanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu. 9. Podle článku 5 odst. 1 nařízení Brusel I bis osoby, které mají bydliště v některém členském státě, mohou být u soudů jiného členského státu žalovány pouze na základě pravidel stanovených v oddílech 2 až 7 této kapitoly. 10. Podle článku 7 odst. 1 nařízení Brusel I bis osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována písm. a) pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn; podle písm. b) pro účely tohoto ustanovení, a pokud nebylo dohodnuto jinak, je místem plnění zmíněného závazku v případě poskytování služeb místo na území členského státu, kde služby podle smlouvy byly nebo měly být poskytnuty. 11. Podle článku 17 odst. 1 nařízení Brusel I bis ve věcech týkajících se smlouvy uzavřené spotřebitelem pro účel, který se netýká jeho profesionální nebo podnikatelské činnosti, se příslušnost určuje podle tohoto oddílu, aniž jsou dotčeny článek 6 a čl. 5 bod 7: a) jedná-li se o koupi movitých věcí na splátky; b) jedná-li se o půjčku návratnou ve splátkách nebo o jiný úvěrový obchod určený k financování koupě takových movitých věcí, nebo c) ve všech ostatních případech, kdy byla smlouva uzavřena s osobou, která provozuje profesionální nebo podnikatelské činnosti v členském státě, v němž má spotřebitel bydliště, nebo pokud se jakýmkoli způsobem taková činnost na tento členský stát nebo na několik členských států včetně tohoto členského státu zaměřuje, a smlouva spadá do rozsahu těchto činností. 12. Podle článku 18 odst. 2 nařízení Brusel I bis smluvní partner může podat žalobu proti spotřebiteli pouze u soudů členského státu, v němž má spotřebitel bydliště. 13. Podle článku 19 nařízení Brusel I bis od ustanovení tohoto oddílu je možné se odchýlit pouze dohodou: 1) uzavřenou po vzniku sporu, 2) umožňující spotřebiteli zahájit řízení u jiných soudů než těch, které jsou uvedeny v tomto oddíle, nebo 3) uzavřenou mezi spotřebitelem a jeho smluvním partnerem, kteří mají v době uzavření smlouvy bydliště nebo obvyklý pobyt v témže členském státě, jestliže tato dohoda zakládá příslušnost soudů tohoto členského státu, ledaže by taková dohoda nebyla podle práva tohoto členského státu přípustná. 14. V dané věci z dosavadních skutkových tvrzení i předložených listinných důkazů plyne, že právním důvodem vzniku závazku byla smlouva o úvěru. S ohledem na povahu účastníků (žalovaný vystupoval při uzavření smlouvy jako spotřebitel, neboť smlouva se netýkala jeho profesionální nebo podnikatelské činnosti) soud prvního stupně správně aplikoval pravidla příslušnosti pro spotřebitelské smlouvy, upravená v článcích 17 – 19 nařízení Brusel I bis, která určují výlučnou příslušnost ve věcech některých spotřebitelských smluv a mají přednost před posouzením příslušnosti podle článku 7 odst. 1 nařízení Brusel I bis. V případě spotřebitelských smluv splňujících předpoklady článku 17 odst. 1 písm. a) – c) nařízení Brusel I bis, může být podle článku 18 odst. 2 nařízení Brusel I bis žaloba podána proti spotřebiteli (s výjimkami stanovenými v článku 19 nařízení Brusel I bis) pouze u soudů členského státu, v němž má spotřebitel bydliště (tzv. pravidlo výlučné příslušnosti). Pojem bydliště spotřebitele musí být vykládán tak, že označuje bydliště spotřebitele ke dni podání žaloby (viz usnesení Soudního dvora EU ze dne 3. září 2020, mBank, C‑ 98/20, bod 36). V dané věci nejde o spor z koupě movitých věcí ani z účelově určené půjčky, smlouva o úvěru [číslo] ze dne 16. 6. 2022 však spadala pod článek 17 odst. 1 písm. c) nařízení Brusel I bis, který dopadá i na bezúčelové úvěry. Ze zjištěných údajů soudu prvního stupně je zřejmé, že žalovaný měl v době uzavření smlouvy své bydliště v České republice, kde vykonával i výdělečnou činnost a kde současně právní předchůdkyně žalobkyně provozovala svou podnikatelskou činnost, v době podání žaloby měl pak žalovaný své bydliště na území Slovenské republiky. Mezinárodně příslušnými soudy by tak (za absence dále uváděných skutečností) měly být soudy místa bydliště žalovaného spotřebitele ke dni podání žaloby (soudy Slovenské republiky). 15. Účelem speciální úpravy mezinárodní příslušnosti ve věcech vybraných spotřebitelských smluv v oddíle IV. nařízení Brusel I bis je ochrana slabší smluvní strany vůči podnikateli, jenž je profesionál vybavený odbornými znalostmi, zkušenostmi a významnou kapitálovou základnou, často s možností jednostranně určovat obsah smluvních ujednání (uzavíraných adhezním způsobem), který naopak může spotřebitel ovlivnit pouze omezeně. Tato ochrana spočívá ve vyrovnání postavení spotřebitele blízkostí sudiště a s tím spojenými nižšími náklady, dále znalostí jazyka i právní úpravy, aby se v případě sporu mohl osobně účastnit jednání před soudy toho členského státu, v němž má bydliště. Přesto článek 19 nařízení Brusel I bis umožňuje smluvním stranám s respektem k smluvní volnosti sjednat si v rámci prorogace příslušnost soudů jiného členského státu než státu bydliště spotřebitele v době podání žaloby za dodržení minimálních standardů ochrany této slabší smluvní strany. Podle nařízení Brusel I bis je prorogace možná i v spotřebitelských věcech, omezení smluvní volnosti judikatura Evropského soudního dvora dovozuje ze směrnice 93/13, neboť prorogaci v určitých souvislostech chápe jako nepřiměřenou podmínku ve smyslu bodu 1 písm. q) přílohy směrnice (srov. také § 1814 písm. m) o. z.). Systém ochrany zavedený směrnicí Rady 93/13 EHS vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči prodávajícímu nebo poskytovateli, co se týče jak vyjednávací síly, tak úrovně informovanosti, které jej vede k tomu, že přistoupí k podmínkám předem vyhotoveným prodávajícím nebo poskytovatelem, aniž by mohl ovlivnit jejich obsah (rozsudek ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores, C -240/98 až C -244/98, Recueil, s . I -4941, bod 25.). V souladu s účinnou ochranou spotřebitele si vnitrostátní soud může zneužívající charakter smluvního ustanovení posoudit i bez návrhu (viz rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 4. června 2009 ve věci C -243/08, Pannon GSM Zrt. proti Erzsébet Sustikné Győrfi). Judikatura Evropského soudního dvora i Nejvyššího soudu shledala nepřiměřená ujednání v spotřebitelských smlouvách, která nemají individuální povahu v případech, kdy vylučují příslušnost soudu podle bydliště spotřebitele (v době uzavření smlouvy) ve prospěch příslušnosti soudu státu, v jehož obvodu je bydliště /sídla dodavatele. (viz např. rozsudek ze dne 27. 6. 2000 ve věci Océano Grupo Editorial a Salvat Editores, C -240/98 až C -244/98, Recueil, s . I -4941, bod 25; rozsudek ze dne 4. 6. 2009 ve věci Pannon GSM Zrt. v . Erzsébet Sustikné Györfi, C -243/08 nebo ve vztahu k vnitrostátní úpravě např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 28 Nd 69/2012 nebo stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 10. 2013 Cpjn 200/2011, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 79/2013 civ.). Taková ujednání zakládají nerovnováhu práv a povinností v neprospěch spotřebitele a kvůli své zneužívající povaze nejsou pro spotřebitele závazná a nepřihlíží se k nim. Ujednání mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným obsažené ve všeobecných obchodních podmínkách však nesměřovalo k vyloučení soudu bydliště žalovaného spotřebitele, ani určení místní příslušnosti soudu podle sídla poskytovatele úvěru (podle § 89a o. s. ř.), ale určilo pouze mezinárodní příslušnost českých soudů za situace, kdy obě smluvní strany měly v době uzavření smlouvy své bydliště (sídlo) v České republice bez ohledu na to, pokud se bydliště/sídlo kterékoliv ze smluvních stran po uzavření smlouvy změní. V souladu s článkem 19 odst. 3 nařízení Brusel I bis tak splnili předpoklady prorogační dohody a určili příslušnost českých soudů. Určení místně příslušného obecného soudu žalovaného podle § 85 odst. 1 o. s. ř. přitom nebylo ujednáním smluvních stran dotčeno. Dohoda účastníků pak splňuje i formální požadavky prorogační dohody zakotvené v článku 25 nařízení Brusel I bis a odvolací soud ji považuje za platnou. 16. Z výše uvedených důvodů odvolací soud usnesení soudu prvního stupně podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil tak, že řízení se nezastavuje. Tím byly odklizeny i závislé výroky II. a III. usnesení soudu prvního stupně. Poučení: Proti tomuto usnesení lze podat dovolání do dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně prostřednictvím Okresního soudu v Mladé Boleslavi, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Praha 31. října 2024 JUDr. Oto Kubeš předseda senátu