ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY (anonymizovaný opis) Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Oto Kubeše a soudkyň JUDr. Terezy Dobešové a Mgr. Kateřiny Boudníkové ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátkou [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] zastoupený opatrovníkem [příjmení] [jméno] [příjmení], advokátem sídlem [adresa] o zaplacení 77 242,46 Kč s příslušenstvím o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 16. května 2023, č. j. 13 C 190/2022-108 ve spojení s doplňujícím rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 10. srpna 2023, č. j. 13 C 190/2022-124 takto: I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích VI. a VII. mění tak, že žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Příbrami na náhradě nákladů řízení žalovaného částku 7 057 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku; ve výroku I. se potvrzuje. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 3 098 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokátky. Odůvodnění: 1. Rozsudkem uvedeným v záhlaví soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 28 644,10 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 28 644,10 Kč od 1. 9. 2022 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), zamítl žalobu do částky 48 598,36 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 47 743,36 Kč od 1. 9. 2022 do zaplacení (výrok II.), dále zamítl žalobu do kapitalizovaného úroku ve výši 10 365,45 Kč od 12. 4. 2022 do 13. 6. 2022 (výrok III.), do kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 350,08 Kč od 12. 4. 2022 do 13. 6. 2022 (výrok IV.) a do úroku ve výši 17,9 % ročně z částky 76 387,46 Kč od 14. 6. 2022 do zaplacení (výrok V.), rozhodl o tom, že se České republice – Okresnímu soudu v Příbrami nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení (výrok VI.) a o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok VII.). Doplňujícím rozsudkem pak soud prvního stupně doplnil výrok II. rozsudku o druhou větu, kterou žalobu zamítl co do zákonného úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 76 387,46 Kč od 14. 6. 2022 do 31. 8. 2022 a doplnil výrok VII. rozsudku o druhou větu, v které rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení za vydání doplňujícího rozsudku. 2. Proti výroku I. tohoto rozsudku podal žalovaný včasné odvolání. V něm namítá, že rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Soud prvního stupně správně dovodil absolutní neplatnost úvěrové smlouvy, neboť právní předchůdkyně žalobkyně porušila svou povinnost před poskytnutím úvěru řádně zkoumat úvěruschopnost žalovaného. Žalobkyni by tak náležela pouze poskytnutá jistina snížená o žalovaným uhrazenou částku jako bezdůvodné obohacení. Soud prvního stupně však zároveň pochybil, pokud splatnost této částky odvozoval od doručení žaloby procesnímu opatrovníku. Splatnost bezdůvodného obohacení není zákonem stanovena, podle § 1958 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o. z.) je vázaná na doručení výzvy k zaplacení dlužníkovi. Výzva k zaplacení má hmotněprávní účinky, kterých nemůže nabýt jejím doručením (formou žaloby) procesnímu opatrovníku ustanovenému pouze pro řízení. Současně namítl nedostatek aktivní věcné legitimace žalobkyně, neboť žalovanému nebylo řádně oznámeno postoupení pohledávky. Zásilka, která obsahovala oznámení postupitele o postoupení pohledávky, byla žalovanému doručována na adresu [adresa], přičemž podle sdělení nebyl adresát na uvedené adrese znám. Žalovanému tak nemohla být zanechána výzva k vyzvednutí zásilky a neměl možnost se s ní seznámit. Z těchto důvodu není pohledávka žalobkyně dosud splatná, žaloba byla podána předčasně a měla být zcela zamítnuta. Navrhl, aby odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že žalobu i v této části zamítne. 3. Žalobkyně se ve vyjádření k odvolání ztotožnila se závěry rozsudku soudu prvního stupně. Namítla, že pokud by soud prvního stupně převzal argumentaci žalovaného, žalobkyně by nikdy nemohla dosáhnout uspokojení své pohledávky, což by vedlo k neúměrnému zvýhodnění žalovaného oproti žalobkyni. Žalobkyně (její právní předchůdkyně) přitom vyzývala žalovaného k zaplacení opakovaně. Žalovanému byly výzvy k plnění doručovány na adresu, kterou pro tento účel sám uvedl v kontaktním formuláři, změnu této adresy byl povinen podle článku 8. 3 všeobecných obchodních podmínek vždy nahlásit. Aktivní věcná legitimace žalobkyně je dána postoupením pohledávky, oznámení postoupení pohledávky dlužníkovi má význam pouze v tom směru, že do doby oznámení může dlužník plnit i původnímu věřiteli, který je povinen toto plnění přijmout. Navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a přiznal žalobkyni právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. 4. Žalovaný je státním příslušníkem Slovenské republiky (toho času neznámého pobytu, naposledy bydlištěm v ČR), jedná se tak o věc s mezinárodním prvkem (§ 1 zákona č. 91/2012 Sb. o mezinárodním právu soukromém). Žalovaný v době uzavření smlouvy (19. 6. 2018) pobýval na území České republiky (měl zde registrovaný pobyt, v době od 4. 6. 2018 do 1. 6. 2019 měl evidovanou adresu [obec a číslo]), v současné době nemá registrovaný žádný druh pobytu. Na Slovensku má vedený pobyt bezdomovce. Podle žalobkyní předložených listin byl žalovaný smluvní stranou smlouvy o poskytování bankovních a dalších služeb z 26. 10. 2016 a smlouvy o půjčce na kliknutí z 16. 6. 2018, v kterých sdělil právní předchůdkyni žalobkyně nejdřív svou trvalou adresu na Slovensku a kontaktní adresu [adresa] a zavázal se nahlásit jejich změny, což učinil, od kdy právní předchůdkyně žalobkyně evidovala změnu kontaktní (a následně i trvalé) adresy v České republice ([obec a číslo]). V době uzavření smlouvy měl žalovaný ve smyslu § 80 odst. 2 o. z. své bydliště v České republice Smlouvu uzavřel jako spotřebitel, neplyne z ní, že by byla uzavřena pro účel, který by se týkal jeho profesionální nebo podnikatelské činnosti. Na území České republiky žalobkyně provozovala podnikatelskou činnost, do jejíhož rozsahu smlouva spadá. Uzavřená smlouva tak z hlediska určení mezinárodní příslušnosti naplňuje znaky spotřebitelské smlouvy ve smyslu článku 17 odst. 1 písm. c) nařízení Brusel I bis (srov. rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ve věci Commerzbank AG C -296/20). Ke dni podání návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu nebylo možné uzavřít, že by měl žalovaný bydliště na území České republiky, zároveň žádné okolnosti nenasvědčovaly tomu, že žalovaný má bydliště mimo území Evropské unie. V rozsudku ze dne 17. 11. 2011, ve věci C – 327/10, Hypoteční banka, a. s. proti Udo Mike Lindnerovi Soudní dvůr Evropské unie konstatoval, že článek 16 odst. 2 nařízení Brusel I (čl. 18 odst. 2 Brusel I bis) se užije i na takové případy, kdy soudy nejsou schopny určit aktuální bydliště žalovaného (spotřebitele) a nemají průkazné indicie umožňující dospět k závěru, že žalovaný má bydliště mimo území Evropské unie. Pokud spotřebitel své poslední známé bydliště opustil dříve, než na něj byla podána žaloba, a neinformoval svého smluvního partnera o adrese svého nového bydliště, pravomoc rozhodnout o žalobě směřující proti spotřebiteli mají soudy členského státu, na jehož území se nacházelo poslední známé bydliště spotřebitele (srov. také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 30 Nd 25/2014, rozsudek velkého senátu Soudního dvora EU ze dne 25. 10. 2011 ve spojených věcech C -509/09 a C -161/10, eDate Advertising, případně výše uvedený rozsudek ve věci Lindner). Pravomoc českých soudů je tak dána podle posledního známého bydliště žalovaného spotřebitele. Soud prvního stupně, přestože to v odůvodnění svého usnesení výslovně neuvedl, tak správně dovodil svou mezinárodní příslušnost k projednání věci. Soud prvního stupně také správně určil rozhodné právo české podle čl. 3 bod 1. nařízení Evropského parlamentu a Rady ES č. 593/2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (tzv. Řím I) ve spojení s čl. 15 bod 1. smlouvy o půjčce na kliknutí [číslo]. 5. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku I. a závislých nákladových výrocích VI. a VII. v intencích ustanovení § 212 písm. a) o. s. ř. dle ustanovení § 212a odst. 1, 5, 6 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného je důvodné pouze v části nákladových výroků. 6. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným dne 3. 11. 2022 se žalobkyně domáhá zaplacení částky 77 242,46 Kč s příslušenstvím s tvrzením, že žalovaný uzavřel dne 19. 6. 2018 s právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba] smlouvu o půjčce na kliknutí [číslo], na jejímž základě poskytla žalovanému částku 100 000 Kč. Před uzavřením smlouvy právní předchůdkyně žalobkyně ověřila schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr nahlédnutím do bankovních i nebankovních registrů a kontrolou veřejných databází. Žalovaný se poskytnuté finanční prostředky zavázal splácet spolu s úrokem 17,90 % ročně a dalšími poplatky v měsíčních splátkách. Z důvodu prodlení s úhradou splátek právní předchůdkyně žalobkyně úvěr k 11. 4. 2022 zesplatnila. Žalovaný zaplatil žalobkyni celkem částku 71 355,90 Kč. Žalovaná částka sestává z nesplacené jistiny úvěru ve výši 76 387,46 Kč, kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 10 365,45 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 350,08 Kč a dlužných poplatků ve výši 855 Kč. Dále žalobkyně požadovala úrok z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 76 387,46 Kč od 14. 6. 2022 do zaplacení a úrok ve výši 17,9 % ročně z částky 76 387,46 Kč od 14. 6. 2022 do zaplacení. Pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek z 5. 7. 2022, postoupení bylo žalovanému oznámeno. 7. Žalovaný (zastoupený opatrovníkem z důvodu neznámého pobytu) navrhl žalobu zamítnout. Namítl neplatnost smlouvy, neboť právní předchůdkyně žalobkyně před poskytnutím úvěru řádně nezkoumala jeho úvěruschopnost a měla by tak nárok maximálně na zaplacení jistiny, snížené o uhrazenou částku. Žalovaný ale nebyl řádně vyzván k vrácení bezdůvodného obohacení, pohledávka žalobkyně tak není dosud splatná a žaloba byla podána předčasně. Zároveň namítal, že mu nebylo řádně oznámeno postoupení pohledávky. 8. Soud prvního stupně vyšel ze skutkového zjištění, že žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně dne 26. 10. 2016 smlouvu o poskytování bankovních a dalších služeb, kterou se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytovat žalovanému bankovní služby v podobě vedení běžného účtu, přímého bankovnictví a vydání debetní karty. Následně byla dne 19. 6. 2018 uzavřena elektronicky smlouva o půjčce na kliknutí [číslo], na základě které byla žalovanému poskytnuta částka 100 000 Kč. Žalovaný se zavázal tuto částku splácet spolu s úrokem 17,9 % ročně v 90 měsíčních splátkách po 2 026,15 Kč. Žalovaný zaplatil celkem částku 71 355,90 Kč. Před poskytnutím úvěru právní předchůdkyně žalobkyně ověřovala úvěruschopnost žalovaného, vycházela z průměrných příjmů na běžném účtu ve výši 33 522 Kč. Dne 27. 6. 2022 byla postoupena pohledávka za žalovaným nejdřív na [právnická osoba] [anonymizováno], o čem byl žalovaný informován dopisem postupitele ([právnická osoba]) ze dne 13. 7. 2022, odeslaným dne 20. 7. 2022 na adresu [obec a číslo]. Společnost [anonymizováno] [právnická osoba] pak oznámila žalovanému dopisem ze dne 22. 8. 2022, odeslaným stejného dne, postoupení pohledávky ze [právnická osoba] [anonymizováno] na žalobkyni. Žalovaný byl vyzýván k úhradě dluhu i předžalobní výzvou z 23. 8. 2022. Dále bylo zjištěno, že žalovanému byla uložena platební povinnost rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 29. 11. 2017, č. j. 15 C 287/2017 – 41, z důvodu dlužného nájemného a poplatků za služby spojené s nájmem bytu a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 5. 12. 2018, č. j. 10 C 343/2018-30 z důvodu neoprávněně vyplacené provize, které jsou od roku 2018 a 2019 exekučně vymáhány. 9. Na základě takto zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně věc po právní stránce posoudil podle § 1810 a násl., § 580 odst. 1, 588, § 1723 odst. 2, § 1879, § 1880, § 1882, § 1958 odst. 2, § 1968 a § 1970, § 2395 a 2991 a 2993 o. z. ve spojení s § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru a dospěl k závěru o spotřebitelském charakteru smlouvy. Z důvodu porušení povinnosti právní předchůdkyně žalobkyně řádně zkoumat úvěruschopnost žalovaného posoudil smlouvu o úvěru jako absolutně neplatnou. Žalobkyně vycházela pouze z průměrného čistého měsíčního příjmu žalovaného, zjištěného z jeho bankovního účtu, aniž by byly doloženy i jeho výdaje. Žalovaný měl již v té době závazky po splatnosti, které byly exekučně vymáhány. Žalobkyni tak z titulu bezdůvodného obohacení přiznal soud prvního stupně pouze právo na poskytnutou jistinu, sníženou o úhrady žalovaného. Žalovanému byl poskytnut úvěr ve výši 100 000 Kč a vrátil pouze částku ve výši 71 355,90 Kč, obohatil se tak v částce 28 644,10 Kč. Současně přiznal žalobkyni i úrok z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 28 644,10 Kč od 1. 9. 2022 do zaplacení, přičemž datum prodlení žalovaného odvodil od doručení předžalobní výzvy, kterou byl žalovaný vyzván k plnění ve lhůtě 7 dnů od odeslání výzvy, tedy k 23. 8. 2022. Do částky přesahující tento nárok byla žaloba zamítnuta včetně souvisejících plnění, odvozených ze smluvních ujednání účastníků. O náhradě nákladů řízení státu v podobě odměny ustanoveného opatrovníka rozhodl tak, že České republice náhradu těchto nákladů nepřiznal, neboť žalovaný, který byl ve věci úspěšnější, je neznámého pobytu a žalobkyně tuto skutečnost nezavinila. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky pak soud prvního stupně rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř., když procesně úspěšnějšímu žalovanému žádné náklady řízení nevznikly. 10. Soud prvního stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu, vyvodil z něho správné skutkové závěry, odvolací soud na ně odkazuje. 11. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 12. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. 13. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 14. Odvolací soud se ztotožňuje s názorem soudu prvního stupně ohledně nedostatečného posouzení úvěruschopnosti žalovaného právní předchůdkyní žalobkyně a zcela odkazuje na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, které má oporu v provedeném dokazování i výkladu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru v souladu se stávající judikaturou Soudního dvora EU (viz rozhodnutí soudního dvora /EU/ z 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, OPR-Finance) nebo Nejvyššího soudu ČR (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018), neboť právní předchůdkyně žalobkyně nedostála své povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr. V případě pochybností o správnosti sdělených údajů nebo jejich nedostatečnosti (nejasnost původu příjmů žalovaného, absence běžných měsíčních výdajů) byla povinna požadovat po žalovaném jejich objasnění a doložení tak, aby dávaly objektivní obraz běžné příjmové a výdajové stránky spotřebitele. Povinnost žalobkyně (její právní předchůdkyně) jako poskytovatele úvěru řádně (s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost žalovaného na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací tak splněna nebyla a soud prvního stupně správně dovodil absolutní neplatnost úvěrové smlouvy. Uvedený závěr soud prvního stupně pak zohlednil ve výrocích II. – V. rozsudku ve znění doplňujícího rozsudku, proti kterým nebylo podáno odvolání, a nabyly samostatně právní moci. 15. Plnění poskytnuté spotřebiteli na základě neplatné smlouvy, je plněním bez právního důvodu, které je spotřebitel povinen vrátit ve lhůtě dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, na jiné plnění tak žalobkyně nárok nemá. Žalovanému byla poskytnuta částka 100 000 Kč, z které vrátil 71 355,90 Kč, žalobkyni tak dluží 28 644,10 Kč. Žalobkyně (její právní předchůdkyně) prokazatelně vyzvala žalovaného k úhradě jeho dluhu již dopisem ze dne 13. 7. 2022 (§ 1958 odst. 2 o. s. ř.), odeslaným 20. 7. 2022 doporučeně na žalovaným označenou doručovací adresu. V případě sjednání doručovací adresy přitom projev vůle dojde adresátovi doručením na tuto adresu bez ohledu na to, zda se na této adrese adresát zdržuje (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. 27 Cdo 3803/2017). Navíc je nutno zdůraznit, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení. Upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má při nedodržení zákonné povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele, nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 20. 4. 2022, č. j. 33 Cdo 3675/2022). 16. Závěr soudu o prodlení žalovaného již k datu 1. 9. 2022 a o opodstatněnosti úroku z prodlení shledal i odvolací soud souladný se splatností určenou podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, neboť žalovaný měl na splacení poskytnuté částky více než čtyři roky a neuvedl žádné relevantní informace o své finanční situaci, které by mu v uvedené lhůtě bránily svůj závazek splnit. Žalovaný je tak povinen plnit žalobkyni (která se stala věřitelem této pohledávky na základě smlouvy o postoupení pohledávky) i úroky z prodlení z dlužné částky. Námitku žalovaného o nedostatku aktivní věcné legitimace žalobkyně z důvodu řádného neoznámení postoupení pohledávky žalovanému neshledal odvolací soud taktéž důvodnou, neboť z provedeného dokazování je zřejmé, že právní předchůdkyně žalobkyně (postupitel) [právnická osoba] dopisem z 13. 7. 2022 odeslaným 20. 7. 2022 oznámila postoupení pohledávky žalovanému na jím sdělenou doručovací adresu [obec a číslo] (viz. bod. 4. rozsudku) a další postupitel [právnická osoba] [anonymizováno] pak dopisem ze dne 22. 8. 2022, odeslaným stejného dne, oznámila postoupení pohledávky žalovanému opět na jím sdělenou doručovací adresu [obec a číslo]. S ohledem na výše zmíněnou argumentaci k doručování na označenou doručovací adresu (viz. bod 15. rozsudku) považuje odvolací soud oznámení postoupení v obou případech za řádné. 17. Soud prvního stupně však nerozhodl správně ve výrocích VI. a VII. o náhradě nákladů řízení. 18. Podle § 142 odst. 1 o. s. ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Podle odst. 2 měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. 19. Podle § 149 odst. 2 o. s. ř. zastupoval-li ustanovený advokát účastníka, jemuž byla přisouzena náhrada nákladů řízení, je ten, jemuž byla uložena náhrada těchto nákladů, povinen zaplatit státu náhradu hotových výdajů advokáta a odměnu za zastupování. 20. Z citovaných ustanovení vyplývá, že v případě, že účastníka řízení zastupuje v řízení ustanovený advokát (ať již z jakéhokoliv důvodu) jedná se o náklady řízení účastníka (nikoliv státu ve smyslu § 148 o. s. ř.), jež hradí (v poměru podle úspěchu a neúspěchu) neúspěšný účastník. Stát – příslušná organizační složka je (obdobně jako advokát podle § 149 odst. 1 o. s. ř.) pouze platebním místem pro úhradu těchto nákladů. Soud prvního stupně však nesprávně náklady žalovaného na ustanoveného advokáta podřadil pod náklady státu, nadbytečně ve výroku VI. o nich ve vztahu k státu rozhodl a naopak je nezohlednil ve výroku VII., kterým rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky s chybným poukazem na to, že žalovanému náklady řízení nevznikly. Odvolací soud proto oba nákladové výroky změnil v souladu s 149 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalovaný byl v řízení převážně úspěšný ve sporu, přičemž v souladu s platnou judikaturou (srov. závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015) byly v poměru úspěchu a neúspěchu zohledněny i požadované úroky a úroky z prodlení. Žalovaný byl úspěšný (po zohlednění nepřiznané jistiny a úroků a úroků z prodlení kapitalizovaných ke dni vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně) v částce 77 846,23 Kč a neúspěšný (po zohlednění přiznané jistiny a úroků z prodlení kapitalizovaných ke dni vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně) v celkové částce 31 023,10 Kč, náleží mu tak náhrada nákladů řízení v rozsahu 43,01 % Náklady řízení sestávají z nákladů zastoupení žalovaného ustanoveným advokátem, a to odměny vypočtené z tarifní hodnoty 77 242,46 Kč v sazbě 4 220 Kč za jeden úkon právní služby podle § 6 odst. 1 a § 7 bod 5., § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, za převzetí a přípravu zastoupení, vyjádření a účast na jednání soudu dne 16. 5. 2023 dle § 11 odst. 1 písm. a), d), g) advokátního tarifu, 3 paušální náhrady hotových výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu a náhrady za daň z přidané hodnoty, které je zástupce žalovaného plátcem ve výši 2 847,60 Kč podle § 137 odst. 3 o. s. ř.; celkem tedy náklady řízení před soudem prvního stupně činí částku 16 407,60 Kč, přičemž poměrná část náhrady nákladů řízení v rozsahu 43,01 % činí 7 057 Kč. Uvedená částka představuje náklady řízení žalovaného, které je žalobkyně povinna zaplatit na zákonné platební místo – státu (viz. § 149 odst. 2 o. s. ř.) v obecné zákonné pariční lhůtě dle § 160 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř. Tento výrok pak nemá vliv na vztah mezi státem a ustanoveným advokátem (a uplatnění jeho nákladů vůči státu, který ho ustanovil). 21. Z výše uvedených důvodů odvolací soud analogicky podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích VI. a VII. tak, že žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Příbrami na náhradě nákladů řízení žalovaného částku 7 057 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku; ve výroku I. pak podle § 219 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil. 22. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto za použití § 224 odst. 1 o. s. ř. v souladu s ustanovením § 151 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř., dle § 142 odst. 3 o. s. ř., když žalobkyně byla v odvolacím řízení převážně procesně úspěšná (neúspěšná byla pouze v nepatrné části nákladových výroků), náleží jí tak plná náhrada nákladů řízení. Náklady žalobkyně v odvolacím řízení představují náklady na právní zastoupení advokátkou spočívající v odměně za jeden úkon právní služby po 2 260 Kč vypočtené z tarifní hodnoty 28 644,10 Kč (podle § 6 odst. 1, § 8 odst. 1, § 7 bod 5. a § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu – vyjádření k odvolání), paušální náhradě hotových výdajů ve výši 300 Kč podle § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu a náhradě ve výši 537,60 Kč odpovídající 21 % sazbě daně z přidané hodnoty, jejímž plátcem je zástupkyně žalobkyně, podle § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř.), celkem 3 098 Kč. 23. Lhůta k plnění byla určena dle § 160 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř., neboť ke stanovení jiné lhůty neshledal odvolací soud žádný důvod, místo plnění náhrady nákladů odvolacího řízení bylo určeno podle § 149 odst. 1 o. s. ř. Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat dovolání do dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně prostřednictvím Okresního soudu v Příbrami, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Nebude-li povinnost tímto rozsudkem stanovená splněna dobrovolně a v určené lhůtě, lze se jejího plnění domoci návrhem na soudní výkon rozhodnutí či exekučním návrhem. Praha 16. ledna 2024 JUDr. Oto Kubeš předseda senátu