ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY (anonymizovaný opis) Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oto Kubeše a soudkyň Mgr. Kateřiny Boudníkové a JUDr. Terezy Dobešové ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátkou [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] o zaplacení 34 108 Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 29. 8. 2023, č. j. 19 C 199/2023-99 takto: I. Rozsudek soudu prvního stupně se v části výroku II. pro částku 12 206 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % p. a. z částky 22 638 Kč od 21. 4. 2022 do 18. 8. 2022 a z částky 12 206 Kč od 19. 8. 2022 do zaplacení, částku 9 502 Kč, úrok ve výši 20 % p. a. z částky 19 929,08 Kč od 21. 4. 2022 do 14. 5. 2022 a úrok ve výši 11,75 % p. a. z částky 19 929,08 Kč od 15. 5. 2022 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od 21. 4. 2022 dosáhne částky 66 758 Kč a ve výroku III. potvrzuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodnění: 1. Rozsudkem uvedeným v záhlaví soud prvního stupně výrokem I. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 10 432 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % p.a. z částky 10 432 Kč od 19. 8. 2022 do zaplacení, do tří dnů od právní moci rozsudku, výrokem II. zamítl žalobu, pokud se žalobkyně domáhala, aby bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni částku 24 441,60 Kč s úrokem ve výši 11,75 % p.a. z částky 19 929,08 Kč od 15. 5. 2022 do zaplacení, nanejvýš však do doby, než výše úroku za období od 21. 4. 2022 dosáhne částky 66 758 Kč, a úrokem z prodlení ve výši 11,75 % p. a. z částky 24 606 Kč od 21. 4. 2022 do 18. 8. 2022 a z částky 14 174 Kč od 19. 8. 2022 do zaplacení. Výrokem III. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. 2. Proti tomuto rozsudku, a to do části výroku II. a nákladového výroku III., podala žalobkyně včasné odvolání. Uvedla, že zákon č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ adaptační zákon“), který adaptuje do národního právního řádu nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 910/2014, o elektronické identifikaci a službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce na vnitřním trhu a o zrušení směrnice 1999/93/ES ze dne 23. 7. 2014 (dále jen„ nařízení eIDAS“), nestanoví žádná omezení pro soukromoprávní jednání v elektronické podobě. Dle čl. 3 bod 10. nařízení eIDAS lze při podepisování elektronického dokumentu v soukromoprávních vztazích užít jakýkoli typ elektronického podpisu, tedy i tzv. prostý elektronický podpis. Dokonce za předpokladu, že elektronický prostředek právního jednání umožňuje zachytit obsah daného jednání a dostatečně určit jednající osobu, jsou zachovány požadavky na písemnou formu právního jednání i bez připojení podpisu podle ustanovení § 562 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“). Proto lze dokument podepsat i kódem z SMS zprávy. Žalobkyně popsala kontraktační proces spočívající v tom, že klient požádá o poskytnutí úvěru, přičemž komunikuje s poradcem prostřednictvím telefonu nebo osobně. Při komunikaci klient poskytuje informaci o existenci účtu vedeného na jméno klienta a kopie dvou dokladů totožnosti. Poté probíhá informování klienta o zpracování osobních údajů, identifikace a kontrola klienta podle zákona č. 253/2008 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu (dále jen„ AML zákon“), a posouzení úvěruschopnosti. V případě kladného výsledku je klientovi zaslána veškerá smluvní a další dokumentace na jím označenou e-mailovou adresu a současně je o tom informován SMS zprávou na klientem poskytnuté telefonní číslo. Následně na základě požadavku poradce informační systém žalobkyně vygeneruje podpisový kód, vytvoří platební příkaz a odešle platbu ve výši 1 Kč na účet označený klientem, když jako variabilní symbol této platby je uveden vygenerovaný podpisový kód; o tom je klient informován opět SMS zprávou s tím, že klient má na tuto SMS odpovědět ve tvaru:„ Souhlasim, Jmeno, Prijmeni, PodpisovyKod“, čímž dojde k podpisu označených dokumentů, včetně návrhu na uzavření smlouvy o úvěru, zaslaných na e-mail žalovaného. Vzhledem k tomu, že se jedná o jedinečný podpisový kód, který byl zaslán ve formě variabilního symbolu, je tím zaručeno, že osobou, která dokumentaci podepsala je skutečně klient (ten jediný má přístup ke svému účtu). Schválení úvěru je klientovi oznámeno oznámením doručeným na e-mailovou adresu. Součástí oznámení je mj. i oznámení o základních parametrech úvěru (včetně údaje o přesné výši RPSN úvěru), splátkový kalendář a jedno vyhotovení smlouvy o úvěru včetně dodatku, to vše s akceptační doložkou poskytovatele úvěru. Rovněž je zaslána SMS o potvrzení úvěru a poté je úvěr vyplacen. Pro použitelnost prostého elektronického podpisu při uzavírání smluv v písemné formě je významný čl. 25 odst. 1 nařízení eIDAS, dle kterého elektronickému podpisu nesmí být upírány právní účinky a nesmí být odmítán jako důkaz v soudním a správním řízení pouze z toho důvodu, že má elektronickou podobu nebo že nesplňuje požadavky na kvalifikované elektronické podpisy. To reflektuje ustanovení § 7 adaptačního zákona umožňující použít prostý elektronický podpis při soukromoprávním elektronickém jednání. Při uzavírání smlouvy na dálku se uplatní i úprava § 11 odst. 7 AML zákona. Má za to, že prostřednictvím důkazů, tedy ověřovacích SMS, komunikace přes ověřený email, dále zadáním specifického kódu zaslaného na účet žalovaného, byl tento dostatečně identifikován, včetně toho, že na účet, jehož je žalovaný majitelem, byla zaslána prověřující platba 1 Kč i finanční plnění dle smlouvy o úvěru. O tom, že žalovaný vstoupil do závazku s žalobkyní dle smlouvy, svědčí i to, že žalovaný hradil dluh dle sjednaného splátkového kalendáře (8 plateb po 1 321 Kč). Namísto úroku v sazbě 59,82 % p.a. požaduje žalobkyně již toliko 20 % p. a., tedy namísto kapitalizovaného úroku ve výši 2 955,05 Kč požaduje 987 Kč. Navrhuje, aby odvolací soud výrok II. změnil tak, že žalobkyni přizná částku 12 206 Kč (tvořenou z jistiny 9 497 Kč, úroků přirostlých k jistině ke dni zesplatnění 987 Kč, ze smluvní pokuty za prodlení s platbou dvou splátek 998 Kč, z náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením se dvěma splátkami ve výši 400 Kč a z dlužného pojistného 324 Kč) s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % p. a. z částky 22 638 Kč od 21. 4. 2022 do 19. 8. 2022 a z částky 12 206 Kč od 20. 8. 2022 do zaplacení, dále částku 9 502 Kč a úrok ve výši 20 % p. a. z částky 19 929,08 Kč od 21. 4. 2022 do 14. 5. 2022, úrok ve výši 11,75 % p. a. z částky 19 929,08 Kč od 15. 5. 2022 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od 21. 4. 2022 dosáhne částky 66 758 Kč. 3. Žalovaný se k odvolání nevyjádřil. 4. Výrok I. a zamítavý výrok II., v části úroku přirostlého k jistině ke dni zesplatnění ve výši 1 968 Kč, v části úroku z prodlení ve výši 11,75 % p. a. z částky 1 968 Kč od 21. 4. 2022 do zaplacení, v části úroku ve výši 39,82 % p. a. z částky 19 929,08 Kč od 21. 4. 2022 do 14. 5. 2022, nebyly odvoláním dotčeny a samostatně tak nabyly právní moci. 5. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, v intencích ustanovení § 212 věty prvé o. s. ř. v napadené části výroku II. a nákladovém výroku III. podle ustanovení § 212a odst. 1, 5, 6 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. 6. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že žalobkyně se žalobou podanou k soudu dne 10. 7. 2023 domáhala po žalovaném zaplacení částky 24 606 Kč (složené z původní jistiny 19 929,08 Kč, z úroku přirostlému k jistině ke dni zesplatnění 2 955,05 Kč, ze smluvní pokuty za prodlení s platbou dvou splátek 998 Kč dle čl. 6 1. smlouvy, z náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením se dvěma splátkami ve výši 400 Kč dle čl. 6 2. smlouvy a z dlužného pojistného 2 x 162 Kč tj. 324 Kč) s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % p. a. z částky 24 606 Kč od 21. 4. 2022 do zaplacení, dále zaplacení částky 9 502 Kč představující smluvní pokutu za prodlení s platbou nové jistiny po zesplatnění dle čl. 6 5. smlouvy (0,1 % denně z nové jistiny 22 884,13 Kč od 21. 4. 2022 do 7. 7. 2023 – vyhotovení žaloby) a smluvního úroku ve výši 59,82 % p. a. z částky 19 929,08 Kč od 21. 4. 2022 do 14. 5. 2022 ve výši 765,60 Kč, úroku ve výši 11,75 % p. a. z částky 19 929,08 Kč od 15. 5. 2022 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od 21. 4. 2022 dosáhne částky 66 758 Kč. Žalobu odůvodnila tím, že účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru na částku 21 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal vrátit spolu s úrokovým navýšením a úhradou za pojištění ve 48 měsíčních splátkách po 1 321 Kč splatných k 13. dni měsíce počínaje měsícem červen 2021 Smlouva byla uzavřena prostřednictvím prostředků na dálku, a to konkrétně prostřednictvím emailové komunikace, podpis byl proveden doplněním jedinečného kódu, který mu byl za tímto účelem poskytnut; smlouva (její dodatek) obsahuje dodatek, který tento způsob uzavření smlouvy upravuje. Žalovaný uhradil splátku ve výši 1 321 Kč dne 11. 6., 13. 7., 12. 8., 10. 9., 12. 10., 11. 11., 10. 12. 2021 a 12. 1. 2022. Do prodlení o více než 65 dnů se dostal žalovaný s úhradou splátky [číslo] splatné 13. 2. 2022 a podle článku 6. 3. smlouvy došlo k automatickému zesplatnění k 19. 4. 2022. Podle článku 6. 1. smlouvy vznikl žalobkyni nárok na smluvní pokutu za prodlení delší než 30 dnů se dvěma splátkami (9., 10.) po 499 Kč, celkem 998 Kč. Zároveň jí vznikl podle článku 6. 2. smlouvy nárok na zaplacení náhrady nákladů za prodlení delší než 15 dnů s platbou dvou splátek (9., 10.) po 200 Kč, celkem 400 Kč. Podle článku 6. 4. smlouvy měl žalovaný ke dni zesplatnění úvěru, tj. k 19. 4. 2022, uhradit dosud nezaplacenou jistinu úvěru a veškeré nezaplacené úroky přirostlé ke dni zesplatnění s tím, že tyto se stávají součástí nové jistiny úvěru (22 884,13 Kč). V případě prodlení s úhradou nové jistiny úvěru dle článku 6. 5. smlouvy vznikl žalobkyni nárok na zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny za každý den prodlení s její úhradou s tím, že dle článku 6. 10. smlouvy souhrn všech uplatněných smluvních pokut nesměl přesáhnout součin 0,5 a celkové výše úvěru, nejvýše částku 200 000 Kč. K otázce posouzení úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně uvedla, že tuto prověřovala na základě dokladů a informací získaných od žalovaného a z databáze SOLUS a NRKI. Bylo zjištěno, že žalovaný nebyl evidován v insolvenčním rejstříku, neměl u žalobkyně předchozí smlouvu ve stavu žalobního vymáhání, doklad totožnosti žalovaného nebyl evidován jako neplatný, zaměstnavatel žalovaného nebyl evidován v insolvenčním rejstříku. 7. Soud prvního stupně učinil z listinných důkazů následující skutková zjištění. Žalobkyně je oprávněna poskytovat spotřebitelský úvěr jiný než na bydlení (výpis žalobkyně ze seznamu regulovaných a registrovaných subjektů finančního trhu vedeného Českou národní bankou). 8. Dle listiny označené jako„ návrh na uzavření smlouvy o úvěru/smlouva o úvěru“ ze dne 24. 5. 2021 vyplývá, že žalovaný měl žalobkyni učinit nabídku na uzavření smlouvy o úvěru (šlo o formulář vypracovaný žalobkyní), na základě níž by žalobkyně jako úvěrující poskytla žalovanému jako úvěrovanému peněžní prostředky ve výši 21 000 Kč a žalovaný by se zavázal je žalobkyni vrátit společně s úrokem ve výši 59,82 % p. a. a úhradou za účast žalovaného na pojištění pro případ úmrtí, invalidity třetího stupně, pracovní neschopnosti, závažných onemocnění a ztráty zaměstnání ve výši 162 Kč měsíčně, a to ve 13 měsíčních splátkách po 1 321 Kč; v případě prodlení žalovaného s plněním sjednaných splátek by se žalovaný zavázal zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 499 Kč (čl. 6 1. smlouvy), jakož i účelně vynaložené náklady, které takové prodlení vyvolalo ve výši 200 Kč (čl. 6 2. smlouvy). Dle čl. 6 3. by dluh založený smlouvou o úvěru jako celek měl být zesplatněn v případě prodlení s plněním některé ze splátek alespoň 65 dní a dle čl. 6 5. smlouvy mělo žalobkyni vzniknout právo na smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužené částky denně. Výtisk nabídky obsahoval číselný kód, který měl být vyplněn žalovaným namísto jeho vlastnoručního podpisu a akceptační doložku podepsanou zástupcem žalobkyně. Stejný způsob sjednávání se týkal pojištění schopnosti splácet úvěr (příloha č. 1) a dodatek č. 1 týkající se způsobu uzavření smlouvy o úvěru prostřednictvím náhodně vygenerovaného číselného kódu. 9. Z dodatku k nabídce na uzavření smlouvy ze dne 24. 5. 2021 vyplývá, že účastníci měli smlouvu o úvěru uzavřít pomocí prostředků komunikace na dálku. 10. Žalobkyně na účet vedený pro žalovaného odeslala 1 Kč s variabilním symbolem [číslo] a poznámkou, že jde o podpisový kód a identifikaci pro klienta pro poskytnutí spotřebitelského úvěru. Žalobkyně poukázala na uvedený účet plnění 21 000 Kč (doklad o vyplacení úvěru ze dne 24. 5. 2021, důkaz o odeslání 1 Kč ze dne 24. 5. 2021, sdělení [právnická osoba], ze dne 26. 7. 2023). 11. Dle karty klienta žalovaný řádně uhradil 8 splátek po 1 321 Kč (11. 6., 13. 7., 12. 8., 10. 9., 12. 10. 2021, 11. 11., 10. 12. 2021, 12. 1. 2022). 12. Dle dodejky ze dne 27. 5. 2021 žalovaný obdržel od žalobkyně oznámení o schválení úvěru ze dne 25. 5. 2021, v němž byly obsaženy základní parametry úvěru, jehož přílohou byl splátkový kalendář, jedno vyhotovení smlouvy a jedno vyhotovení dodatku č. 1 k této smlouvě. 13. Dopisem ze dne 16. 3. 2022 byla žalovanému odeslána výzva k zaplacení s upozorněním na možnost zesplatnění celého úvěru s ohledem na prodlení se zaplacením splátek č. 9 a 10 (příslušná výzva). Další výzva byla učiněna dopisem ze dne 13. 4. 2022 (příslušná výzva). V dopise ze dne 19. 4. 2022 bylo žalovanému oznámeno zesplatnění úvěru s výzvou k okamžité úhradě celého dluhu. 14. Žalovanému byla dne 3. 8. 2023 odeslána výzva ke splnění pohledávek, které jsou předmětem řízení do patnácti dnů ode dne odeslání výzvy (výzva ze dne 3. 8. 2023, poštovní podací arch). 15. K prokázání vzniku závazku mezi účastníky byly předloženy listinné výtisky ze systému žalobkyně, a to předsmluvní formulář ze dne 24. 5. 2021, návrh na uzavření smlouvy o úvěr/smlouva o úvěr ze dne 24. 5. 2021 s vlastnoručním podpisem jednajícího za žalobkyni a s číselným kódem namísto vlastnoručního podpisu žalovaného, přílohu č. 1 obsahující popis systémového řešení podpisu klienta u smluv uzavíraných na dálku, důkaz o odeslání 1 Kč, informace o vyplacení 1 Kč na účet klienta s tím, že VS má být použit jako podpisový kód pro odpovědní SMS, doklad o přijaté SMS, kopie občanského průkazu. 16. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně předloženými důkazy neprokázala uzavření smlouvy o úvěru s obsahem popsaným v žalobě, zejména pokud jde o výši peněžních prostředků, výši úroku a čas plnění a vzhledem k tomu, že žádné důkazy žalobkyně nenavrhla ani po poučení podle ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř., soud prvního stupně učinil skutkový závěr, že žalobkyně poskytla žalovanému 21 000 Kč, nikoli však na základě smlouvy o úvěru. 17. Nárok žalobkyně posoudil podle ustanovení § 2991 odst. 1 a 2 o. z. jako bezdůvodné obohacení a rozhodl o povinnosti žalovaného toto bezdůvodné obohacení vrátit, samozřejmě po odpočtu toho, co bylo žalobkyni ze strany žalovaného již zaplaceno, tedy částku 10 432 Kč (21 000 Kč – 10 568 Kč). Splatnost pohledávky na vydání bezdůvodného obohacení soud prvního stupně vázal na výzvu ze dne 3. 8. 2022 a v ní poskytnutou lhůtu k zaplacení s tím, že po uplynutí této lhůty se žalovaný dostal do prodlení a žalobkyni tak byl v souladu s § 1970 o. z. přiznán úrok z prodlení ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Ve zbývajícím rozsahu soud prvního stupně žalobu zamítl s tím, že nebyla prokázána existence smluvního závazku, na základě kterého by mohla žalobkyně plnění požadovat (smluvní nároky). 18. Při přezkumu napadeného rozsudku odvolací soud vycházel ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudem prvního stupně, který k němu dospěl na základě správně provedeného dokazování. Soud prvního stupně i správně věc posuzoval po právní stránce, s ohledem na dobu uzavření předmětné smlouvy o úvěru, podle ustanovení o. z. a s ohledem na spotřebitelskou povahu smlouvy podle ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění ke dni uzavření smlouvy (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“). 19. Podle ustanovení § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 20. Podle ustanovení § 104 zákona o spotřebitelském úvěru smlouva o spotřebitelském úvěru vyžaduje písemnou formu a musí obsahovat informace podle § 106 až 108 a § 109 odst. 1 uvedené jasným, výstižným a zřetelným způsobem. Nesplnění této povinnosti nebo písemné formy nemá za následek neuzavření nebo neplatnost smlouvy. 21. Podle ustanovení § 561 odst. 1 o. z. k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat. 22. Podle ustanovení § 562 odst. 1 o. z. písemná forma je zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby. 23. Podle ustanovení § 562 odst. 2 o. z. má se za to, že záznamy údajů o právních jednáních v elektronickém systému jsou spolehlivé, provádějí-li se systematicky a posloupně a jsou-li chráněny proti změnám. Byl-li záznam pořízen při provozu závodu a dovolá-li se jej druhá strana k svému prospěchu, má se za to, že záznam je spolehlivý. 24. V daném případě bylo pro věc stěžejní posouzení, zda z předložených důkazů lze dovodit, že mezi účastníky bylo realizováno právní jednání směřující ke vzniku závazkového vztahu zahrnujícího práva a povinnosti popsané v žalobě (smlouva o úvěru) a zda u daného právního jednání byla zachována zákonem požadovaná písemná forma, případně zda právní jednání mezi účastníky proběhlo, byť v jiné než zákonem předepsané písemné formě. 25. Odvolací soud souhlasí s tím, že předloženými důkazy nebylo prokázáno uzavření smlouvy o úvěru v písemné formě. 26. Zákon o spotřebitelském úvěru předepisuje pro uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru obligatorní písemnou formu. Písemná forma právního jednání může mít dvojí podobu, a to listinnou nebo elektronickou (§ 3026 odst. 1 o. z.). Písemná forma právního jednání předpokládá existenci dvou náležitostí. Prvním požadavkem je zachycení obsahu právního jednání v textové podobě, včetně označení jednající osoby, a druhým požadavkem je existence podpisu jednajícího (§ 561 odst. 1 o. z.). Podpis je vyžadován proto, že jde o fyzický projev konkrétní fyzické osoby, jímž stvrzuje, že se ztotožňuje s obsahem textu a že právní jednání má být přičítáno právě jí (vyjadřuje svoji vážnou vůli). Podpis tak plní funkci ověřovací a stvrzovací (představuje ověření identity jednající osoby ve vztahu ke konkrétnímu obsahu písemnosti, a to právě k okamžiku podpisu). Ze zákona plyne, že u listin půjde o podpis vytvořený vlastní rukou (výsledek uplatnění návyku psaní v podobě individuálního a relativně stálého písemného projevu člověka) nebo tam, kde je to obvyklé, o jeho náhražku vytvořenou mechanickými prostředky. I těmto podpisům pořízeným nikoli vlastní rukou jsou přiznávány účinky podpisu tam, kde je to v občanskoprávním styku obvyklé. Obvyklost takového jednání dle odvolacího soudu však není dána právě u vztahů založených smlouvou o spotřebitelském úvěru, které jsou ve vztahu k dlužníku protektivní a v nichž má poskytovatel úvěru plnit spoustu zákonných povinností, zejména povinnost informační a povinnost s řádnou péčí posoudit schopnost dlužníka úvěr splácet. 27. Žalobkyně tvrdila, že s žalovaným jednala komunikačními prostředky na dálku, o čemž svědčí to, že nebyl předložen žádný doklad o osobním jednání žalovaného, ať již s žalobkyní či zprostředkovatelem. Ve smyslu ustanovení § 561 odst. 1 věta poslední o. z. musí být písemnost elektronicky podepsána. 28. Základem pro elektronické podepisování je přímo aplikovatelné nařízení eIDAS a adaptační zákon, ve zněních ke dni uzavření smlouvy. 29. Podle bodu 49 preambule nařízení eIDAS má toto nařízení zavést zásadu, že elektronickému podpisu by neměly být upírány právní účinky na základě skutečnosti, že má elektronickou podobu nebo že nesplňuje požadavky na kvalifikovaný elektronický podpis. Právní účinky elektronických podpisů v členských státech by však měly být vymezeny vnitrostátním právem, s výjimkou požadavků stanovených v tomto nařízení, podle něhož by měl mít kvalifikovaný elektronický podpis rovnocenný právní účinek jako podpis vlastnoruční. 30. Podle článku 3 bodu 5 nařízení eIDAS autentizací se rozumí elektronický postup, který umožňuje potvrdit elektronickou identifikaci fyzické či právnické osoby nebo původ a integritu dat v elektronické podobě. 31. Podle článku 3 bodu 9 nařízení eIDAS podepisující osobou se rozumí fyzická osoby, která vytváří elektronický podpis. 32. Podle článku 3 bodu 10 nařízení eIDASelektronickým podpisem se rozumí data v elektronické podobě, která jsou připojena k jiným datům v elektronické podobě nebo jsou s nimi logicky spojena a která podepisující osoba používá k podepsání. 33. Podle článku 25 bodu 1 nařízení eIDASelektronickému podpisu nesmějí být upírány právní účinky a nesmí být odmítán jako důkaz v soudním a správním řízení pouze z toho důvodu, že má elektronickou podobu nebo že nesplňuje požadavky na kvalifikované elektronické podpisy. 34. Podle článku 25 bodu 2 nařízení eIDAS kvalifikovaný elektronický podpis má právní účinek rovnocenný vlastnoručnímu podpisu. 35. Podle článku 26 nařízení eIDAS zaručený elektronický podpis mu splňovat tyto požadavky: a) je jednoznačně spojen s podepisující osobou; b) umožňuje identifikaci podepisující osoby; c) je vytvořen pomocí dat pro vytváření elektronických podpisů, která podepisující osoba může s vysokou úrovní důvěry použít pod svou výhradní kontrolou; a d) je k datům, která jsou tímto podpisem podepsána, připojen takovým způsobem, že je možné zjistit jakoukoliv následnou změnu dat. 36. Podle ustanovení § 7 adaptačního zákona k podepisování elektronickým podpisem lze použít zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu, podepisuje-li se elektronický dokument, kterým se právně jedná jiným způsobem než způsobem uvedeným v § 5 nebo § 6 odst. 1. 37. Z nařízení i adaptačního zákona se podává, že jsou rozlišovány tři úrovně elektronického podpisu (kvalifikovaný, zaručený, prostý), přičemž adaptační zákon se vyhnul řešení otázky, který z těchto podpisů má být technickým ekvivalentem (elektronickou alternativou) vlastnoručního podpisu. Pouze konstatoval, že v soukromoprávních vztazích lze využít k podpisu všech druhů, ale již neříká, který z těchto podpisů má být použit v případě zákonného požadavku na vlastnoruční podpis (typicky u písemných právních jednání v listinné podobě, u nichž nepostačí podpis vytvořený mechanickými prostředky). Právní účinky vlastnoručního podpisu jsou tak v našem právním řádu přiznány dle nařízení eIDAS pouze kvalifikovanému elektronickému podpisu, což je i pochopitelné vzhledem k tomu, že jde o podpis, který nabízí nejvyšší míru záruky v autenticitu elektronického podpisu (vytvoření tohoto podpisu osobou, pro kterou byl vydán kvalifikovaný certifikát pro elektronický podpis, s nímž musí osoba zacházet s náležitou péčí tak, aby nemohlo dojít k jeho neoprávněnému použití). Jde tedy o druh podpisu, který umožňuje jednoznačnou identifikaci a autentizaci osoby, která podpis vytvořila, čímž si tento druh podpisu plní i svou funkci stvrzovací, a to ve vztahu ke konkrétnímu obsahu právního jednání tak, že je možné zjistit jakoukoliv následující změnu dat. V tomto směru má tedy čl. 25 odst. 2 a čl. 26 nařízení eIDAS aplikační přednost před ustanovením § 7 adaptačního zákona. Pokud jde o elektronické podpisy, které nesplňují požadavky kvalifikovaného elektronického podpisu, neznamená to, že by byly bez jakýchkoliv právních účinků; stejně jako u podpisu vytvořeného mechanickými prostředky (faksimile podpisu či podpisové razítko aj.) lze ostatní druhy elektronického podpisu využít u těch jednání, kde je to obvyklé (§ 561 odst. 1 věta druhá o. z.), což však není případ spotřebitelských úvěrových smluv, jak bylo uvedeno shora. Z hlediska sporného uzavření spotřebitelské úvěrové smlouvy v písemné formě (v elektronické podobě) je zřejmé, že žalovaný smlouvu v elektronické podobě nepodepsal kvalifikovaným elektronickým podpisem. 38. Pokud žalobkyně odkazuje na kontraktační postup popsaný ve smlouvě o spotřebitelském úvěru, tzv. podpis na dálku, je třeba uvést, že v podstatě nejde o úpravu elektronického podepisování, ale o uzavření smlouvy jinými elektronickými prostředky. Zákon v případě právního jednání učiněného elektronickými prostředky totiž výslovně počítá se zachováním požadavku na písemnou formu i bez využití elektronického podpisu. Parametry elektronických prostředků používaných žalobkyní z hlediska kritérií požadovaných pro zachování písemné formy v ustanovení § 562 o. z. (že se záznamy údajů o právních jednáních provádějí systematicky a posloupně a že jsou chráněny proti změnám, a jsou tedy způsobilé zachytit konkrétní obsah právního jednání a identifikovat jednající osobu) nebyly v řízení nijak prokázány, zejména z pohledu toho, zda předložený vytištěný elektronický dokument označený číselným kódem je součástí spolehlivého elektronického systému žalobkyně, když vyvratitelná domněnka spolehlivosti elektronických záznamů platí pouze tehdy, je-li prokázáno tvrzení o tom, že jde o systém, ve kterém jsou záznamy prováděny systematicky a posloupně (s evidencí všech přístupů a jejich obsahu) a že jsou samotným systémem reálně chráněny proti změnám (znalecký posudek či jiná certifikace apod). 39. Odvolací soud se tak shoduje s názorem soudu prvního stupně, že nebyly dodrženy předpoklady pro písemnou formu elektronického právního jednání ve smyslu ustanovení § 561 odst. 1 a § 562 o. z. Má však za to, že z předložených důkazů lze dovodit, že právní jednání proběhlo v jiné než písemné formě, přičemž nedodržení písemné formy nemá podle ustanovení § 104 zákona o spotřebitelském úvěru za následek neuzavření nebo neplatnost smlouvy. V právní teorii není sporu o tom, že smlouvu lze uzavřít mimo jiné i konkludentně. Konkludentní uzavření určité smlouvy se vyznačuje tím, že se smluvní strany začnou chovat určitým způsobem, ze kterého je seznatelná jejich shodná vůle uzavřít smlouvu o obsahu, který je možno z okolností spojených s uzavřením takovéto smlouvy dovodit. Žalobkyně mohla mít za to, že má osobu, se kterou smlouvu uzavírá bezpečně ztotožněnou, díky tomu, že žalovaný zaslal žalobkyni doklad o existenci účtu na jeho jméno a že žalovaný zaslal žalobkyni odpovědní SMS obsahující zaslaný číselný kód, přičemž žalobkyně mohla spoléhat na to, že banka při zřizování bankovního účtu je povinna bezpečně ztotožnit majitele účtu a při současném zaslání kopie občanského průkazu tak mohla bez dalšího vycházet z informace o identitě vlastníka účtu. Dále s přihlédnutím k tomu, že žalovaný obdržel oznámení o schválení úvěru s popsanými parametry úvěru, včetně splátkového kalendáře, že na svůj účet obdržel příslušnou výši úvěru a že plnil splátky v souladu s textem oznámení, lze učinit závěr, že tím konkludentně projevil svou vůli uzavřít s žalobkyní smlouvu o spotřebitelském úvěru s parametry popsanými v tomto oznámení (výše úvěru, výše úroku, počet a výše splátek). 40. Odvolací soud pak s ohledem na své právní posouzení věci doplnil dokazování k otázce, zda žalobkyně splnila svoji povinnosti zakotvenou v ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. 41. K poměrům žalovaného bylo z formuláře - hodnocení klienta ze dne 24. 5. 2021 zjištěno, že žalovaný uvedl, že má pravidelný čistý měsíční příjem ze zaměstnání ve výši 22 572 Kč. Jeho měsíční výdaje měly být tvořeny částkou životního minima 3 860 Kč, splátkou [právnická osoba] (tedy žalobkyni) ve výši 1 207 Kč, částkou nákladů na bydlení 2 603 Kč. Rezerva pro splácení dluhu měla činit 13 902 Kč. Žalovaný pracuje na hlavní pracovní poměr u [právnická osoba], a.s., s datem nástupu 5. 11. 2019 na dobu neurčitou, je svobodný, je vyučen, bydlí u rodičů. Z výpisu účtu č. [bankovní účet] za období od 1. 10. do 31. 10. 2019 vyplývá, že jde o účet žalovaného, počáteční zůstatek činil 106 Kč, konečný zůstatek 97,62 Kč s tím, že příjmem byla mzda ve výši 1 290 a Kč a 18 218 Kč, tj. celkem 19 508 Kč. Dle potvrzení o provedení platby zaměstnavatel zaslal na účet žalovaného dne 11. 2. 2021 částku 22 003 Kč. Dle potvrzení o provedení platby zaměstnavatel zaslal na účet žalovaného dne 11. 3. 2021 částku 19 551 Kč. Dle výpisu z NRKI činilo CBS skóre 408 spadající do kategorie II. – menší riziko, lepší segment klientů; dle výpisu záznamů z registru SOLUS není uveden žádný údaj o dlužné částce po splatnosti. 42. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 43. Podle § 86 odst. 2 věta první při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. 44. Podle ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 45. Povinnost věřitele zkoumat schopnost dlužníka splácet sjednaný úvěr je v zákoně stanovena nikoliv pouze na ochranu zadlužujícího se spotřebitele, ale současně též na ochranu dotčeného věřitele (v jehož prospěch je, aby spotřebitel, jenž se vůči němu úvěrově zavazuje, byl skutečně schopen svým závazkům dostát), tak i na ochranu všech dalších (i potenciálních) věřitelů dotčeného spotřebitele, u nichž by řádné splácení jejich pohledávek daným spotřebitelem v případě jeho předlužení (další závazky), které na sebe bere, mohlo být ohroženo. 46. Schopnost spotřebitele splácet sjednávaný úvěr je třeba chápat jako situaci, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbyde spotřebiteli v jeho osobním (domácím) rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl za normálního běhu věcí bez problémů a omezení splácet splátku úvěru v předpokládané výši. Proto musí věřitel mimo jiné analyzovat spotřebitelův rozpočet, a to jak ohledně jeho příjmů, tak ohledně jeho výdajů, a to vždy ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr a informacím o jeho konkrétních příjmech ze zaměstnání či jiné činnosti, nákladech na bydlení, dopravu, domácnost nebo nezaopatřené děti, jakož i o dalších pravidelných výdajích spotřebitele, včetně splátek jiných úvěrů. Analýza pouze některé ze stran rozpočtu sama o sobě k posouzení úvěruschopnosti nepostačuje. 47. Při získávání relevantních informací za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele má věřitel vycházet jak z informací dodaných spotřebitelem, tak z informací, které získá z jiných dostupných zdrojů (informace z databází shromažďujících informace o bankovních i nebankovních úvěrových vztazích) při respektování spotřebitelových práv na ochranu jeho osobních údajů tak, aby věřitel byl schopen získat objektivní obraz o finanční situaci spotřebitele. K tomuto závěru dospěla i soudní praxe v rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 30/2015 (použitelná i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.), podle kterého je součástí odborné péče poskytovatele úvěru při plnění shora uvedené povinnosti i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení. Tomu odpovídají i obecné pokyny Evropského orgánu pro bankovnictví (EBA) k posouzení úvěruschopnosti, podle kterých je základem pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele zejména spolehlivé zjištění příjmů spotřebitele (a jejich historie) a na straně druhé zjištění a zohlednění jeho výdajů, včetně jeho životních nákladů, a stav jeho závazků, včetně dosavadního způsobu jejich plnění. 48. Z uvedeného tedy plyne, že pouhé doplnění čísel do formuláře, bez ověřování příjmové a výdajové stránky rozpočtu spotřebitele, k řádnému posouzení jeho úvěruschopnosti nebude postačovat. Obezřetnost bude namístě zejména při posuzování výdajové stránky, kdy jsou často uváděny a posuzovány nereálné údaje. Ve vztahu k výdajům proto nelze vycházet ze zákonem stanoveného životního minima a z nedoložených tvrzení spotřebitele k relevantním výdajům. V tomto směru by měl věřitel ověřit alespoň ty základní a nezbytné podstatné výdaje, které pravidelně každému spotřebiteli vznikají, zejména náklady na bydlení a služby s ním související (vlastní bydlení informativním výpisem z katastru nemovitostí; nájemné či inkaso potvrzením třetí osoby, výpisem z účtu, nájemní smlouvou apod.). Zvýšená pozornost by měla být věnována zjišťování stavu závazků, které bude spotřebitel povinen plnit v průběhu trvání daného úvěrového vztahu. 49. Jak vyplývá z provedených důkazů a z nich učiněných skutkových zjištění, žalobkyně se ověřováním výdajů žalovaného vůbec nezabývala. Tvrzení žalovaného o výši nákladů na bydlení si nijak neověřovala a pokud měla k dispozici údaj o tom, že vůči žalobkyni je žalovaný již dluhově zatížen, neověřovala si prostřednictvím úvěrové zprávy stav jeho dluhového zatížení vůči jiným poskytovatelům úvěrů. Žalovanému sice ze zákona plyne povinnost v žádosti o úvěr uvádět pravdivé a nezkreslené údaje pod hrozbou trestněprávní sankce, to však poskytovatele úvěru nevyvazuje z jeho povinnosti postupovat dle zákona. V důsledku toho, že si alespoň základním způsobem neověřila nezbytné životní výdaje žalovaného a jeho dluhové zatížení, nemohla žalobkyně před uzavřením smlouvy získat objektivní obraz o finanční situaci a zdrojích žalovaného pro splácení závazku, a proto její postup nebylo možné hodnotit jako postup splňující kritéria odborné péče. 50. Následkem nikoliv řádného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele ze strany poskytovatele úvěru je absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru. Odvolací soud při svém právním hodnocení věci vycházel z rozsudku Soudního dvoru EU ze dne 5. března 2020 ve věci C – 679/18 OPR - Finance, jenž se jednoznačně vyslovil k otázce povinnosti soudu zkoumat ex offo (i bez návrhu spotřebitele), zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a to s tím, že současně je vnitrostátní soud povinen vyvodit z případného porušení této povinnosti důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky článku 23 uvedené směrnice, tj. musí být účinné, přiměřené a odrazující. Takovouto účinnou, přiměřenou a odrazující sankcí může být pouze neplatnost absolutní, a nikoliv pouhá neplatnost relativní, která by ve svém důsledku vedla k relativizaci ochrany spotřebitele jako takové i celé s tím související právní úpravy. Tento náhled, odmítající relativní neplatnost jakožto nedostatečný nástroj ochrany spotřebitele, je dlouhodobě sdílen i judikaturou Ústavního soudu, který v usnesení svého pléna ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10 zdůraznil, že koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv chápe jako nesouladnou i s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, která je neslučitelná s podstatou a účelem takové právní úpravy, jež má být projevem zásady ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele), v soukromém právu korigující uplatnění zásady autonomie vůle (bod 41. citovaného rozhodnutí). Tehdy byla řešena rovněž otázka relativní neplatnosti spotřebitelské smlouvy zakotvená v ustanovení § 55 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb. ve znění účinném do 31. 7. 2010. Směrnice nemají tzv. přímý horizontální účinek a textu směrnice se proto nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU, dříve ESD, ve věci C -91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 79/2013), když postulát o ochraně spotřebitele obsažený v dotčených směrnicích směřuje především k zákonodárci (aby správně provedl transpozici směrnice do národního práva), nicméně v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic směřuje i k národním soudům, které mají povinnost volit v rámci národního práva ex offo eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -106/89, Marleasing SA, ve vztahu k úvěrům pak ve věci C -377/14, Radlinger, nebo C -76/10, Pohotovosť). Odvolací soud proto sankci neplatnosti zakotvenou v ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyložil v souladu se smyslem a účelem daného ustanovení (nikoli pouze za použití gramatického výkladu) jako neplatnost absolutní podle ustanovení § 588 o. z. (viz soudní praxe Krajského soudu v Praze sp. zn. 27 Co 143/2019, 27 Co 23/2020, 28 Co 31/2020, 22 Co 107/2020, 30 Co 62/2020 aj.). 51. Za stavu, kdy mezi žalobkyní a žalovaným nebyl sjednán platný úvěrový závazek, nemohly být žalobkyni přiznány smluvní nároky. Při vypořádání závazkového vztahu mezi účastníky pak bylo namístě vycházet ze speciálního ustanovení § 87 odst. 1 věty poslední zákona o spotřebitelském úvěru (nikoliv z obecných ustanovení o bezdůvodném obohacení), podle kterého vzniká žalobkyni vůči žalovanému pouze nárok na vrácení poskytnuté jistiny a na nic jiného. Uvedený způsob vypořádání neplatného závazku pak dle odvolacího soudu neumožňuje jiný postup, než že se vůči této jistině musí započítat částky, které žalovaný žalobkyni na neplatný závazek již zaplatil. Soud prvního stupně proto správně uložil žalovanému povinnosti vrátit žalobkyni částku 10 432 Kč (21 000 Kč – 10 568 Kč), a to včetně úroku z prodlení z této částky, když počátek prodlení byl správně stanoven podle ustanovení § 1958 odst. 2 o. z. v návaznosti na předžalobní výzvu ze dne 3. 8. 2023 a výše úroku z prodlení odpovídala nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Ve zbývajícím rozsahu byla žaloba správně zamítnuta. 52. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení § 219 o. s. ř. potvrdil v odvoláním napadené části výroku II. 53. Soud prvního stupně rozhodl správně i o náhradě nákladů řízení mezi účastníky podle ustanovení § 142 odst. 2 na začátku věty o. s. ř. za situace, kdy žalovaný byl ve věci procesně úspěšnější, avšak žádné náklady řízení před soudem prvního stupně mu nevznikly. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně potvrdil podle ustanovení § 219 o. s. ř. i ve výroku III. 54. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto za použití ustanovení § 224 odst. 1 o. s. ř. v souladu s ustanovením § 151 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř. podle ustanovení § 142 odst. 2 na začátku věty o. s. ř., když úspěšnému žalovanému žádné náklady této fáze řízení nevznikly. Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat dovolání do dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu České republiky v [obec] prostřednictvím Okresního soudu v Kolíně, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Praha 30. ledna 2024 JUDr. Oto Kubeš předseda senátu