USNESENÍ (anonymizovaný opis) Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Oto Kubeše a soudkyň JUDr. Terezy Dobešové a Mgr. Kateřiny Boudníkové ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] o zaplacení 39 246,27 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti usnesení Okresního soudu Praha – východ ze dne 30. listopadu 2023, č. j. 46 C 163/2023 – 44 takto: I. Usnesení soudu prvního stupně se potvrzuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodnění: 1. Usnesením uvedeným v záhlaví soud prvního stupně zastavil řízení o zaplacení 39 246,27 Kč s příslušenstvím (výrok I.), rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.) a o vrácení soudního poplatku ve výši 570 Kč žalobkyni po právní moci usnesení (výrok III.). 2. Proti tomuto usnesení podala žalobkyně včasné odvolání. V něm namítá, že soud prvního stupně nezjistil úplně skutkový stav, na základě provedených důkazů dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním, které nesprávně právně posoudil a řízení je stiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Soud prvního stupně řízení zastavil podle § 104 odst. 1 o. s. ř. z důvodu nedostatku pravomoci, neboť žalovaný spotřebitel má bydliště v Polské republice a podle článku 17 odst. 1 písm. c) a článku 18 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech č. 1215/2012 (dále jen nařízení Brusel I bis) je možné podat žalobu pouze u soudu jeho bydliště. Podle žalobkyně je však uvedený názor nesprávný, neboť soud prvního stupně nezohlednil v souladu s článkem 19 odst. 3 nařízení Brusel I bis možnost sjednat si mezinárodní příslušnost soudu členského státu, v němž měly obě smluvní strany (žalobkyně i žalovaný) v době uzavření smlouvy obvyklý pobyt. Účastníci si v článku 6. 7. smlouvy o kontokorentním úvěru sjednaly příslušnost obecného soudu České republiky, kde měl i žalovaný v době uzavření smlouvy své obvyklé bydliště. Poukázala i na § 89a o. s. ř., který připouští možnost prorogace v obchodních věcech, přičemž úvěr spadal podle dříve platného obchodního zákoníku pod obchodní věci. I pro případ, že by odvolací soud neshledal platnou dohodu o příslušnosti, poukázala na článek 5 ve spojení s článkem 7 odst. 1 písm. a), b), odrážka druhá nařízení Brusel I bis, podle kterých může být žalovaný žalován také u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn, v případě služeb (včetně úvěru) pak u soudu místa, kde služby měly být poskytnuty. Zároveň je zřejmé, že žalovaný se nachází na území Evropské unie, neboť mu tam soud prvního stupně také doručoval. Nelze tak uzavřít, že by žalovaný měl bydliště mimo území EU. V případě neznámého bydliště je pak nutno vycházet z posledního známého bydliště žalovaného a s ohledem na judikaturu Evropského soudního dvora (např. ve věci Lindner [jméno] -327/10) a je nutno dovodit pravomoc českých soudů. Navrhla, aby odvolací soud usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že se řízení nezastavuje. 3. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal usnesení soudu prvního stupně v intencích ustanovení § 212 odst. 1 písm. a) o. s. ř. v celém rozsahu podle ustanovení § 212a odst. 1, 5, 6 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné. 4. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaného soudu prvního stupně dne 31. 3. 2023, se žalobkyně domáhá zaplacení částky 39 246,27 Kč s příslušenstvím jako nesplaceného kontokorentního úvěru poskytnutého žalovanému na základě smlouvy o kontokorentním úvěru uzavřené 12. 7. 2018 mezi právní předchůdkyní žalobkyně [právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa], přičemž pohledávka byla na žalobkyni postoupena smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 27. 10. 2022. Žalovaný je státním příslušníkem Polské republiky, na území České republiky měl povolený pobyt a hlášenou adresu [adresa]. Podle sdělení Ředitelství služby cizinecké policie ze dne 29. 5. 2023 měl žalovaný na území České republiky povolený pobyt za účelem podnikání, který byl ukončen 31. 12. 2019. Žalovaný není aktuálně hlášen na území České republiky k pobytu, jeho adresa je [adresa], [ulice] republika. Podle sdělení společnosti [právnická osoba], žalovaný ukončil pracovní poměr 30. 11. 2021. Bývalá manželka žalovaného [jméno] [příjmení] sdělila, že žalovaný bydlí na adrese [adresa], [ulice] republika, přičemž obdobnou informaci sdělovala již v jiném řízení v září 2022. Žalovanému byla žaloba doručena na adresu [adresa], [ulice] republika dne 7. 8. 2023, zásilku si žalovaný osobně převzal. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, v řízení zůstal zcela nečinný. Soud prvního stupně poté napadeným usnesením řízení zastavil podle § 104 odst. 1 věta první o. s. ř. ve spojení s článkem 28 odst. 1 nařízení Brusel I bis, neboť dospěl k závěru o spotřebitelském charakteru smlouvy, která spadá pro účely určení mezinárodní příslušnosti pod článek 17 odst. 1 písm. c) nařízení Brusel I bis, neboť právní předchůdkyně žalobkyně provozovala svou podnikatelskou činnost v České republice, kde měl také žalovaný spotřebitel své bydliště k datu uzavření smlouvy. Vzhledem k § 3 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, postoupením pohledávky přitom nezanikl podnikatelský charakter smlouvy. S odkazem na článek 18 odst. 2 nařízení Brusel I bis a na rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -296/20, Commerzbank AG uzavřel, že žalobkyně mohla podat žalobu proti žalovanému pouze u soudu v Polské republice, kde měl žalovaný ke dni zahájení řízení své obvyklé bydliště. Jedná se proto o neodstranitelný nedostatek podmínky řízení, pro který je nutné řízení zastavit. O náhradě nákladů řízení soud prvního stupně rozhodl podle § 146 odst. 1 písm. b) z důvodu zastavení řízení. O vrácení části soudního poplatku sníženého o 1 000 Kč bylo rozhodnuto podle § 10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. 5. V odvolacím řízení odvolací soud zjistil ze smlouvy o kontokorentním úvěru uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně [právnická osoba] a žalovaným dne 12. 7. 2018, že v článku [anonymizováno] nazvaném„ [anonymizována čtyři slova]“ je uvedeno, že„ pokud se domníváte, že jsme my nebo náš zástupce porušili své povinnosti při nabízení, poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru, které stanoví platné právní předpisy nebo tato smlouva, uvítáme, když se obrátíte na pobočku. Pokud nebudete s řešením spokojeni, můžete se obrátit s žádostí o nezávazné prošetření na ombudsmana finanční skupiny [obec] [anonymizováno], k závaznému a nezávislému rozhodování těchto sporů mimosoudní cestou je příslušný Finanční arbitr České republiky, soudní cestou pak příslušný obecný soud České republiky“. 6. Podle § 103 o. s. ř. kdykoli za řízení přihlíží soud k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení). Jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví (§ 104 odst. 1 věta první o. s. ř.). 7. Podle článku 4 odst. 1 nařízení Brusel I bis, nestanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu. 8. Podle článku 5 odst. 1 nařízení Brusel I bis osoby, které mají bydliště v některém členském státě, mohou být u soudů jiného členského státu žalovány pouze na základě pravidel stanovených v oddílech 2 až 7 této kapitoly. 9. Podle článku 7 odst. 1 osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována písm. a) pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn; podle písm. b) pro účely tohoto ustanovení, a pokud nebylo dohodnuto jinak, je místem plnění zmíněného závazku v případě poskytování služeb místo na území členského státu, kde služby podle smlouvy byly nebo měly být poskytnuty. 10. Podle článku 17 odst. 1 nařízení Brusel I bis ve věcech týkajících se smlouvy uzavřené spotřebitelem pro účel, který se netýká jeho profesionální nebo podnikatelské činnosti, se příslušnost určuje podle tohoto oddílu, aniž jsou dotčeny článek 6 a čl. 5 bod 7: a) jedná-li se o koupi movitých věcí na splátky; b) jedná-li se o půjčku návratnou ve splátkách nebo o jiný úvěrový obchod určený k financování koupě takových movitých věcí, nebo c) ve všech ostatních případech, kdy byla smlouva uzavřena s osobou, která provozuje profesionální nebo podnikatelské činnosti v členském státě, v němž má spotřebitel bydliště, nebo pokud se jakýmkoli způsobem taková činnost na tento členský stát nebo na několik členských států včetně tohoto členského státu zaměřuje, a smlouva spadá do rozsahu těchto činností. 11. Podle článku 18 odst. 2 nařízení Brusel I bis smluvní partner může podat žalobu proti spotřebiteli pouze u soudů členského státu, v němž má spotřebitel bydliště. 12. Podle článku 19 nařízení Brusel I bis od ustanovení tohoto oddílu je možné se odchýlit pouze dohodou: 1) uzavřenou po vzniku sporu, 2) umožňující spotřebiteli zahájit řízení u jiných soudů než těch, které jsou uvedeny v tomto oddíle, nebo 3) uzavřenou mezi spotřebitelem a jeho smluvním partnerem, kteří mají v době uzavření smlouvy bydliště nebo obvyklý pobyt v témže členském státě, jestliže tato dohoda zakládá příslušnost soudů tohoto členského státu, ledaže by taková dohoda nebyla podle práva tohoto členského státu přípustná. 13. Podle článku 26 odst. 1 nařízení Brusel I bis není-li soud jednoho členského státu příslušný již podle jiných ustanovení tohoto nařízení, stane se příslušným, jestliže se žalovaný řízení před tímto soudem účastní. To neplatí, pokud se žalovaný řízení účastní proto, aby namítal nepříslušnost soudu, nebo je-li jiný soud podle článku 24 výlučně příslušný. 14. Podle článku 28 odst. 1 nařízení Brusel I bis pokud je žalovaný, který má bydliště v jednom členském státu, žalován před soudem jiného členského státu, a řízení před tímto soudem se neúčastní, prohlásí soud bez návrhu, že není příslušný, nevyplývá-li jeho příslušnost z tohoto nařízení. 15. V dané věci z dosavadních skutkových tvrzení i předložených listinných důkazů plyne, že právním důvodem vzniku závazku byla smlouva o úvěru. S ohledem na povahu účastníků (žalovaný vystupoval při uzavření smlouvy jako spotřebitel, neboť smlouva se netýkala jeho profesionální nebo podnikatelské činnosti) bylo nutno zabývat se nejdřív možností aplikace pravidel příslušnosti pro spotřebitelské smlouvy, upravených v článcích 17 – 19 nařízení Brusel I bis, které určují výlučnou příslušnost ve věcech některých spotřebitelských smluv a mají přednost před posouzením příslušnosti podle § 7 odst. 1 nařízení Brusel I bis. V případě spotřebitelských smluv splňujících předpoklady článku 17 bodu 1 písm. a) – c) nařízení Brusel I bis, může být podle článku 18 bod 2 nařízení Brusel I bis žaloba podána proti spotřebiteli (s výjimkami stanovenými v článku 19 nařízení Brusel I bis) pouze u soudů členského státu, v němž má spotřebitel bydliště (tzv. pravidlo výlučné příslušnosti). Pojem bydliště spotřebitele musí být vykládán tak, že označuje bydliště spotřebitele ke dni podání žaloby (viz usnesení Soudního dvora EU ze dne 3. září 2020, mBank, C‑ 98/20, bod 36). V dané věci nejde o spor z koupě movitých věcí ani z účelově určené půjčky, v úvahu tak přichází pouze aplikace článku 17 odst. 1 písm. c) nařízení Brusel I bis, která dopadá i na bezúčelové úvěry. Ze zjištěných údajů soudu prvního stupně je zřejmé, že žalovaný měl v době uzavření smlouvy své bydliště v České republice, kde vykonával i výdělečnou činnost a kde současně právní předchůdkyně žalobkyně provozovala svou podnikatelskou činnost, v době podání žaloby měl pak žalovaný své bydliště na území Polské republiky. Soudní dvůr Evropské unie ve věci ve věci C‑ 296/20, Commerzbank AG, uzavřel, že pokud podnikatel a spotřebitel, kteří jsou stranami spotřebitelské smlouvy, měli ke dni uzavření této smlouvy sídlo nebo bydliště v témže státě a kdy se mezinárodní prvek právního vztahu objevil až po uzavření uvedené smlouvy z důvodu pozdějšího přenesení bydliště spotřebitele do jiného členského státu, určí se výlučná příslušnost podle článku 18 nařízení Brusel I bis. Jednotná pravidla příslušnosti jsou totiž použitelná bez ohledu na okolnost, že ke dni uzavření smlouvy spotřebitel a podnikatel měli sídlo nebo bydliště v témže státě, nevyžaduje se existence mezinárodního prvku ke dni uzavření smlouvy (v tomto smyslu viz rozsudek Soudního dvora Evropské unie ve věci C‑ 327/10, Hypoteční banka, a ve věci C‑ 296/20 Commerzbank AG). Smlouva o kontokorentním úvěru uzavřená dne 12. 7. 2018 pro účely určení mezinárodní příslušnosti splňuje předpoklady spotřebitelské smlouvy ve smyslu článku 17 odst. 1 písm. c) nařízení Brusel I bis a mezinárodně příslušnými soudy jsou soudy místa bydliště žalovaného spotřebitele ke dni podání žaloby (soudy Polské republiky). Smlouva o úvěru v článku 6. 7., na který odkazuje žalobkyně, podle svého výslovného znění neupravovala dohodu o mezinárodní příslušnosti pro veškeré spory mezi smluvními stranami ve smyslu článku 19 bod 3. nařízení Brusel I bis ale maximálně deklarovala možnost spotřebitele podat žalobu na smluvního partnera i u českého soudu (která vyplývá i z článku 19 bod 2 nařízení Brusel I bis). Výklad tohoto právního ujednání nelze rozšiřovat v neprospěch spotřebitele (§ 1812 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Soud prvního stupně také správně před rozhodnutím o zastavení řízení pro mezinárodní nepříslušnost doručil žalovanému žalobu s výzvou k vyjádření a dal mu možnost ve smyslu článku 26 nařízení Brusel I bis založit mezinárodní příslušnost českého soudu svou účastí v řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2016 sp. zn. 29 Cdo 452/2014, publikované v Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 17/2017 civ). 16. Z výše uvedených důvodů odvolací soud usnesení soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. jako věcně správné potvrdil, včetně správných výroků o vrácení části soudního poplatku podle § 10 odst. 3 zákona o soudních poplatcích a nákladového výroku, který však odvolací soud posoudil na rozdíl od soudu prvního stupně podle § 146 odst. 2 o. s. ř. Žalobkyně procesně zavinila zastavení řízení (podala žalobu u mezinárodně nepříslušného soudu), měla by tak povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení, žalovanému však žádné náklady řízení nevznikly. 17. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně nebyla v odvolacím řízení úspěšná, žalovaný by tak měl právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, žalovanému však žádné náklady řízení nevznikly. Poučení: Proti tomuto usnesení lze podat dovolání do dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně prostřednictvím Okresního soudu Praha-východ, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Praha 29. února 2024 JUDr. Oto Kubeš předseda senátu