USNESENÍ (anonymizovaný opis) Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Oto Kubeše a soudkyň JUDr. Terezy Dobešové a Mgr. Kateřiny Boudníkové ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalovaným: 1. [anonymizována čtyři slova] [datum] [anonymizováno] [adresa] 2. [anonymizována čtyři slova] [datum] [anonymizováno] [adresa], [anonymizována dvě slova] zastoupený opatrovníkem [příjmení] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa], o zaplacení 365 401,84 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobce proti usnesení Okresního soudu Praha-východ ze dne 14. 9. 2023, č. j. 35 C 376/2022 – 125 takto: Usnesení soudu prvního stupně se ve výroku I. mění tak, že řízení se ve vztahu k žalovanému 2. nezastavuje a ve výroku II. tak, že mezinárodní příslušnost ve vztahu k žalovanému 2. se neprohlašuje. Odůvodnění: 1. Usnesením uvedeným v záhlaví soud prvního stupně prohlásil svou mezinárodní nepříslušnost ve vztahu k žalovanému 2. (výrok I.), zastavil řízení ve vztahu k žalovanému 2. (výrok II.) a rozhodl o povinnosti žalobce zaplatit žalovanému 2. plnou náhradu nákladů řízení v částce uvedené v samostatném usnesení, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám České republiky – Okresního soudu Praha – východ. 2. Proti tomuto usnesení podal žalobce včasné odvolání. V něm namítá, že soud prvního stupně nedostatečně zjistil skutkový stav, který zároveň nesprávné právně posoudil. Soud prvního stupně podle § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil řízení, neboť dospěl k závěru o nedostatku mezinárodní příslušnosti soudů České republiky. V průběhu řízení vyšlo najevo, že žalovaný 2. je státním příslušníkem [anonymizována dvě slova] a ke dni podání žaloby měl bydliště na území [anonymizována dvě slova], kde mu soud prvního stupně také soudní písemnosti doručil. Při uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru žalovaný 2. uvedl adresu svého trvalého bydliště [ulice a číslo], [PSČ] [obec] a korespondenční adresu [adresa]. Žalovaný není občanem členského státu Evropské unie, nelze tak mezinárodní příslušnost určit podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech č. 1215/2012 (dále jen nařízení Brusel I bis). Podle článku 37 smlouvy mezi Československou socialistickou republikou a Mongolskou lidovou republikou o poskytování právní pomoci a o právních vztazích v občanských, rodinných a trestních věcech ze dne 15. 10. 1976, publikované ve Sbírce zákonů pod č. 106/1978, je mezinárodně příslušným také soud smluvní strany, na jejímž území má bydliště navrhovatel za podmínky, že se na tomto území nachází předmět sporu nebo majetek odpůrce. V dané věci byl úvěr poskytnut a čerpán na území České republiky, kde měl sídlo poskytovatel úvěru a kde také žalovaný 2. bydlel. Žalovaný 2. také v rozporu se svými závazky plynoucími z uzavřené smlouvy nesdělil smluvnímu partnerovi změnu svých kontaktních údajů, i z tohoto důvodu by tak měla být dána příslušnost českých soudů. Současně poukázal i na článek 5 ve spojení s článkem 7 odst. 1 písm. a), b) nařízení Brusel I bis, podle kterých je příslušným soudem soud místa, kde měl být závazek splněn. Místem plnění závazku je v případě poskytování služeb místo na území členského státu, kde měly být služby poskytnuty. Navrhl, aby odvolací soud usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že se řízení ve vztahu k žalovanému 2. nezastavuje. 3. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal usnesení soudu prvního stupně v intencích ustanovení § 212 věta první o. s. ř. v celém rozsahu podle ustanovení § 212a odst. 1, 5, 6 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalobce je důvodné. 4. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným soudu prvního stupně dne 5. 10. 2022 se žalobce domáhá zaplacení částky 365 401,84 Kč s příslušenstvím jako nesplaceného úvěru poskytnutého žalovaným podle smlouvy o úvěru [příjmení] [anonymizováno], uzavřené dne 21. 9. 2017 mezi žalovanými a společností [právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa]. Pohledávka byla na žalobce postoupena smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 6. 12. 2021, postoupení bylo žalovaným oznámeno. Žalovaný 2. je státním příslušníkem [anonymizována dvě slova], na území České republiky měl povolený trvalý pobyt a v době od 28. 11. 2012 do 27. 11. 2022 mu bylo přiznáno právní postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta. Do 30. 8. 2018 měl hlášenou adresu [adresa]. V době podání žádosti o úvěr oba žalovaní uvedli adresu bydliště v České republice ([ulice a číslo], [PSČ] [obec] a korespondenční adresu [adresa]), svého zaměstnavatele [právnická osoba] se sídlem v České republice a telefonní číslo s českou předvolbou. Pro účely čerpání úvěru žalovaní označili úvěrové účty u [právnická osoba] Dne 10. 6. 2019 bylo žalovanému 2. na území [anonymizována dvě slova] vydáno povolení k dlouhodobému pobytu rezidenta jiného členského státu EU dle směrnice Rady 2003/109/ES s platností pobytového oprávnění do 10. 6. 2024. Žalovanému 2. se nepodařilo doručit písemnosti soudu na adresu [adresa] adresu [adresa]. Šetřením Policie České republiky bylo zjištěno, že na adrese [adresa], žalovaný nebydlí. Usnesením Okresního soudu Praha – východ ze dne 13. 1. 2023, č. j. 35 C 376/2022 – 48 byl žalovanému 2. ustanoven opatrovníkem [příjmení] [jméno] [příjmení], advokát se sídlem [adresa]. K žádosti soudu prvního stupně pak Ministerstvo vnitra ČR, odbor azylové a migrační politiky, sdělilo adresu žalovaného 2. [adresa], [anonymizována dvě slova], na kterou mu soud prvního stupně doručil dne 19. 7. 2023 písemnosti prostřednictvím dožádaného soudu v Stockholmu. Žalovaný se k návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu nevyjádřil a v řízení zůstal zcela nečinný. Soud prvního stupně poté napadeným usnesením řízení zastavil podle § 104 o. s. ř. z důvodu mezinárodní příslušnosti, neboť podle článku 17 a násl. nařízení Brusel I bis měla být žaloba vůči spotřebiteli podána v místě jeho bydliště. Současně uzavřel, že příslušnost nebyla založena ani podle článku 26 odst. 1 nařízení Brusel I bis, neboť žalovaný se řízení neúčastnil a nezaložil tak příslušnost soudu prvního stupně. V souladu s článkem 28 nařízení Brusel I bis pak prohlásil svou mezinárodní nepříslušnost. O náhradě nákladů řízení soud prvního stupně rozhodl podle § 146 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 149 odst. 2 o. s. ř. a s ohledem na neznalost výše nákladů řízení žalovaného vyhradil rozhodnutí o jejich výši samostatnému usnesení. 5. Podle § 103 o. s. ř. kdykoli za řízení přihlíží soud k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení). Jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví (§ 104 odst. 1 věta první o. s. ř.). 6. Podle § 2 zákona č. 91/2012 Sb. o mezinárodním právu soukromém, se tento zákon použije v mezích ustanovení vyhlášených mezinárodních smluv, kterými je Česká republika vázána a přímo použitelných ustanovení práva Evropské unie. 7. Podle článku 4 odst. 1 nařízení Brusel I bis nestanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu. Podle odst. 2 na osoby, které nejsou státními příslušníky členského státu, v němž mají bydliště, se použijí pravidla pro určení příslušnosti, která se použijí pro jeho vlastní státní příslušníky. 8. Podle článku 73 odst. 3 nařízení Brusel I bis tímto nařízením není dotčeno uplatňování dvoustranných úmluv a dohod mezi třetím státem a členským státem uzavřených přede dnem vstupu nařízení (ES) č. 44/2001 v platnost a týkajících se otázek upravených tímto nařízením. 9. Podle článku 36 odst. 1 smlouvy mezi Československou socialistickou republikou a Mongolskou lidovou republikou o poskytování právní pomoci a o právních vztazích v občanských, rodinných a trestních věcech ze dne 15. 10. 1976, publikované ve Sbírce zákonů pod č. 106/1978, smluvní závazky mezi fyzickými osobami, jakož i mezi fyzickými a právnickými osobami, s výjimkou závazků týkajících se nemovitého majetku, se řídí právním řádem smluvní strany, na jejímž území byla uzavřena dohoda, pokud se její účastníci nedohodli o použití jiného právního řádu, jenž se týká závazků. 10. Podle článku 37 odst. 1 citované smlouvy k jednání o návrhu, který vznikl na základě vztahů uvedených v článku 36 této smlouvy, je příslušný soud smluvní strany, na jejímž území má odpůrce bydliště. V těchto věcech je příslušný i soud smluvní strany, na jejímž území má bydliště navrhovatel, pod podmínkou, že na tomto území je předmět sporu nebo majetek odpůrce 11. Právní předpisy Evropské unie jsou integrální součástí právního řádu České republiky. Soud tak musí vždy zvažovat použití přímo aplikovatelných norem evropského práva (které mají přednost před zákonem, srov. § 2 zákona o mezinárodním právu soukromém) i v případě, že účastníkem řízení je osoba, která nemá státní příslušnost členského státu Evropské unie, zejména pokud má v době podání žaloby své obvyklé bydliště na území členského státu Evropské unie. Přesto nelze ignorovat existující mezinárodní závazky členských států vůči třetím (nečlenským) státům. I primární právo Evropské unie (srov. např. článek 351 Smlouvy o fungování Evropské unie v konsolidovaném znění) respektuje mezinárodní závazky členských států vůči třetím státům, které na sebe členské státy převzaly v mezinárodních smlouvách, uzavřených před jejich vstupem do Evropské unie a upřednostňuje je před unijním právem (zásada pacta sunt servanda). Pouze vzájemné závazky mezi členskými státy ustupují právu Evropské unie. Zásada pacta sunt servanda vyjádřena v primárním právu má pak svůj odraz i v sekundárním právu EU, mimo jiné v procesních předpisech, konkrétně v článku 73 odst. 3 nařízení Brusel I bis. Ani účel nařízení Brusel I bis (sjednocení pravidel pro určení příslušnosti soudů členských států v občanských a obchodních věcech a pravidel uznávání těchto rozhodnutí) nemůže být upřednostněn před platnými mezinárodními závazky jednotlivých členských států vůči státům třetím, a musí jim ustoupit i za cenu narušení těchto jednotných pravidel (včetně speciálních pravidel příslušnosti u spotřebitelských smluv ve smyslu článků 17 – 19 nařízení Brusel I bis). 12. Smlouva mezi Československou socialistickou republikou a Mongolskou lidovou republikou o poskytování právní pomoci a o právních vztazích v občanských, rodinných a trestních věcech uzavřená dne 15. 10. 1976 (platná po ratifikaci od 22. 3. 1978) splňuje předpoklady stanovené v článku 73 odst. 3 nařízení Brusel I bis, přičemž upravuje mezinárodní příslušnost ve věcech závazkových vztahů mezi občany smluvních států odlišně od nařízení Brusel I bis a umožňuje žalovat (bez ohledu na spotřebitelský charakter smlouvy) spotřebitele u soudu státu navrhovatele (žalobce), pokud se na jeho území současně nachází i předmět sporu. V dané věci byl úvěr žalovaným poskytnut na území České republiky, kde v té době žalovaní bydleli a vykonávali výdělečnou činnost, úvěr byl čerpán za účelem konsolidace závazků žalovaných na (úvěrové) účty u [právnická osoba] (v České republice). Je zřejmé, předmět sporu se nachází na území České republiky a s ohledem na přednostní aplikaci mezinárodní smlouvy je závěr soudu prvního stupně o své mezinárodní nepříslušnosti, v důsledku kterého řízení zastavil, nesprávný. 13. Z výše uvedených důvodů odvolací soud usnesení soudu prvního stupně podle § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení. Tím byl odklizen i nákladový výrok III. usnesení soudu prvního stupně. Poučení: Proti tomuto usnesení lze podat dovolání do dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně prostřednictvím Okresního soudu Praha-východ, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Praha 29. února 2024 JUDr. Oto Kubeš předseda senátu