ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY (anonymizovaný opis) Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Oto Kubeše a soudkyň JUDr. Terezy Dobešové a Mgr. Kateřiny Boudníkové ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená hostujícím [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] zastoupený advokátkou [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o zrušení vyživovací povinnosti a o vzájemné žalobě o zvýšení výživného o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 30. 11. 2023, č. j. 14 C 253/2023–32 takto: Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích II. a IV. zrušuje a v tomto rozsahu se mu věc vrací k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Rozsudkem uvedeným v záhlaví soud prvního stupně s účinností od 1. 9. 2023 zrušil vyživovací povinnost žalobkyně k žalovanému, naposledy stanovenou rozsudkem Okresného súdu Vranov nad Topľou, č. j. 8 P 394/2013 – 36 (výrok I.), uložil žalobkyni povinnost s účinností od 9. 10. 2020 do 31. 8. 2023 přispívat na výživu žalovaného částkou 150 EUR měsíčně, čímž změnil rozsah vyživovací povinnosti naposledy stanovené Okresným súdem Vranov nad Topľou, dluh na výživném ve výši 5 211 EUR uložil žalobkyni zaplatit ve lhůtě do 30 dnů od právní moci rozsudku (výrok II.), zamítl vzájemnou žalobu ohledně výživného požadovaného za dobu před 9. 10. 2020 (výrok III.) a rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. 2. Proti tomuto rozsudku, jeho výroku II. podala žalobkyně včasné odvolání. V něm namítá, že soud prvního stupně nezjistil řádně skutkový stav, na základě provedených důkazů dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním, které nesprávně právně posoudil. Soud prvního stupně ve výroku II. přiznal žalovanému výživné zpětně za dobu od 9. 10. 2020 do 31. 8. 2023, ačkoliv žalovaný nabyl dne 21. 6. 2021 zletilosti a návrh na zvýšení výživného do doby dosažení zletilosti byl oprávněn podat pouze otec žalovaného. Po dosažení zletilosti byl sice návrh na zvýšení výživného oprávněn podat žalovaný, takový návrh ale podán nebyl. Sporné řízení je přitom vedeno zásadou vigilantibus iura scripta sunt (práva patří jen bdělým), tedy právo náleží jen tomu, kdo se zajímá o jeho ochranu a výkon. Soud prvního stupně v rozsudku žalobkyni vytkl, že neunesla důkazní břemeno ohledně své majetkové situace, přitom žalobkyně se ve věci vyjádřila a vznesla námitku promlčení nároku žalovaného. Poukázala na rozdílnost české a slovenské právní úpravy výživného, přičemž soud prvního stupně jí nesdělil svůj předběžný právní názor a tím jí znemožnil uplatnit svá práva před českým soudem. Soudu prvního stupně bylo známo, že žalobkyně je státní příslušnicí Slovenské republiky a žije ve Spojeném království Velké Británie a Severního Irska. Žalobkyně nebyla obeznámena s výpovědí žalovaného a neměla možnost se k ní vyjádřit. Soud prvního stupně přiznal žalovanému zvýšené výživné i za období, kdy byl nezletilý, ačkoliv se jednalo o nesporné řízení, v rámci kterého je soud povinen zkoumat veškeré relevantní skutečnosti z úřední povinnosti. Poukázala na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 1084/16, v němž Ústavní soud uvedl, že při rozhodování soudu o určení výživného je soud povinen si obstarat a posoudit veškeré relevantní podklady pro správné určení výživného a z moci úřední objasnit skutkový stav a shromáždit důkazy podle § 120 o. s. ř. Obdobně poukázala také na další rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1261/15, podle kterého se soud má zabývat poměry obou rodičů vyživovaného dítěte a i odůvodněnými potřebami a poměry vyživovaného dítěte. V dané věci se však soud prvního stupně nezabýval majetkovými poměry otce žalovaného, ani jakým způsobem si plní svou vyživovací povinnost k žalovanému. S odkazem na komentářovou literaturu poukázala na to, že i přesto, že po nabytí zletilosti žalovaného se jedná o sporné řízení, přichází v úvahu i důkazní iniciativa soudu podle § 120 odst. 2 o. s. ř. Žalobkyně má vyživovací povinnost vůči třem nezletilým dětem, a to [jméno] [příjmení] a [anonymizována dvě slova], narozeným 22. 6. 2010 a [anonymizována dvě slova] [anonymizováno], narozeném 18. 11. 2019 O děti pečuje sama, neboť otci nezletilých [jméno] a [jméno] byl z důvodu domácího násilí zakázán přístup k dětem a otec [příjmení] ji opustil. Pracuje na částečný úvazek a vydělává 600 liber měsíčně. Zpětné přiznání výživného by tak bylo na újmu dalším nezletilým dětem. Navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v napadené části zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 3. Žalovaný se vyjádřil k odvolání žalobkyně tak, že se ztotožnil se závěry rozsudku soudu prvního stupně. Nesouhlasil s tím, že by otci žalovaného nic nebránilo podat návrh na zvýšení výživného v době, kdy byl žalovaný nezletilý. Žalobkyně dlouhodobě pobývá ve [příjmení] [jméno], o žalovaného neprojevovala zájem a nebyla pro něho kontaktní. Z důvodu neplacení výživného bylo vůči ní vedeno exekuční řízení. Podání návrhu bylo neúčelné z důvodu jeho nedobytnosti a jeho nepodání nepředstavuje zanedbání nebo jiné opomenutí práv. Soud prvního stupně zjistil, že žalovaný je studentem střední školy v [obec], studium ukončil maturitní zkouškou a řádně se připravoval na budoucí povolání až do 31. 8. 2023. V průběhu studia bydlel na internátě mimo bydliště, měl náklady spojené s ubytováním, dopravou, nákupem učebnic a jiných studijních pomůcek, jeho potřeby odpovídaly jeho věku a zdravotnímu stavu. Veškeré životní náklady a potřeby zajišťoval pouze jeho otec. Žalobkyně se sice vyjádřila k vzájemnému návrhu žalovaného podáním ze dne 27. 11. 2023, toto vyjádření však neobsahovalo žádná tvrzení týkající se jejích majetkových a výdělkových poměrů. Neunesla tak své břemeno tvrzení a důkazní břemeno. Soud prvního stupně postupoval správně, pokud vyšel z hypotetického příjmu žalobkyně jako povinného rodiče. Výrok o výši výživného za období říjen 2020 až srpen 2023 odpovídá i poměrům žalovaného, jehož běžné měsíční výdaje byly zjištěny a částka 150 EUR měsíčně není nepřiměřená. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku II. potvrdil. 4. Krajský soud v Praze jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno proti nepravomocnému rozsudku okresního soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 204 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozhodnutí, proti kterému je odvolání objektivně přípustné (§ 201 a § 202 a contr. o. s. ř.) přezkoumal podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně i řízení, které vydání rozsudku předcházelo a dospěl k závěru, že jsou dány důvody pro zrušení rozsudku soudu prvního stupně. 5. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že žalobkyně se žalobou podanou u soudu prvního stupně dne 5. 9. 2023 domáhala zrušení vyživovací povinnosti vůči žalovanému s odůvodněním, že na straně žalovaného došlo k podstatné změně jeho poměrů, neboť dosáhl zletilosti, ukončil své vzdělání a od 1. 9. 2023 nastoupil do pracovního poměru. Žalovaný je tak schopen se od uvedeného data živit sám. Výživné bylo naposledy upraveno rozsudkem Okresného súdu Vranov nad Topľou ze dne 30. 6. 2014, č. j. 8 P 394/2013–36, ve výši 30 % životního minima na nezaopatřené nezletilé dítě podle zvláštního předpisu. 6. Žalovaný se zrušením vyživovací povinnosti souhlasil. Potvrdil, že od 1. 9. 2023 nastoupil do zaměstnání a je schopen se sám živit. Současně vzájemným návrhem uplatnil dne 9. 10. 2023 požadavek na zvýšení výživného zpětně od svého nástupu do mateřské školky až na částku 150 EUR měsíčně. Poukázal na to, že v roce 2006 byl svěřen do výchovy otce [jméno] [příjmení], žalobkyně o něj neprojevovala zájem, neplatila výživné, z tohoto důvodu byla proti ní vedená exekuce. Měsíční výživné bylo stanoveno 30 % z částky životního minima, činilo cca 540 Kč měsíčně. V současnosti žádný dluh na výživném není. Je mu známo, že v letech 2007 – 2022 měla žalobkyně pobývat v Anglii, žalovaný její příjem nezná. 7. Soud prvního stupně poté usnesením ze dne 15. 11. 2023, č. j. 14 C 253/2023-24 vyzval žalobkyni obecně k vyjádření k vzájemnému návrhu žalovaného (zejména co v návrhu sporuje a co naopak uznává a k vylíčení rozhodných skutečností, na kterých staví svou obranu). Žalobkyně poté k vzájemnému návrhu žalovaného uvedla, že si splnila veškeré povinnosti vztahující se k výživnému a žalovaný tak proti ní nemůže uplatňovat další nároky. Nárok na zpětné vyplacení výživného považuje za nedůvodný, namítla jeho promlčení a poukázala na § 77 (slovenského) zákona o rodině, kdy zletilé dítě nemůže požadovat výživné zpětně. Současně poukázala na to, že soud může výživné přiznat nezletilému dítěti zpětně maximálně za dobu tří let v případě existence důvodů, pro které nebylo možné žádat přiznání práva na výživné dřív. V době, kdy byl žalovaný nezletilý, mohl podat návrh na zvýšení výživného jeho otec, který tak nikdy neučinil, žalovaný pro toto období není aktivně věcně legitimovaný podat žalobu. Žalobkyně a její zástupce se z nařízeného jednání konaného dne 30. 11. 2023 omluvili a souhlasili s projednáním věci v jejich nepřítomnosti. 8. Soud prvního stupně shledal svou mezinárodní příslušnost podle článku 3 písm. a) nařízení Rady (ES) č. 4/2009 ze dne 18. 12. 2008, o příslušnosti, rozhodném právu, uznání a výkonu rozhodnutí a o spolupráci ve věcech vyživovací povinnosti a podle písm. b) uvedeného nařízení. Rozhodné právo pak určil podle článku 15 nařízení o výživném ve spojení s článkem 4 odst. 1 písm. a) a článkem 3 odst. 1 Haagského protokolu ze dne 23. 11. 2007 o právu rozhodném pro vyživovací povinnosti z důvodu obvyklého pobytu žalovaného jako oprávněné osoby v České republice. 9. V řízení před soudem prvního stupně bylo zjištěno, že žalovaný ukončil své studium k 31. 8. 2023 složením maturitní zkoušky, od 1. 9. 2023 nastoupil do zaměstnání. Vyživovací povinnost žalobkyně vůči žalovanému byla naposledy upravena rozsudkem Okresného súdu Vranov nad Topľou ze dne 30. 6. 2014, č. j. 8 P 394/2013 – 36 s tím, že od prosince 2013 byla zvýšena na 30 % životního minima na nezaopatřené nezletilé dítě podle zvláštního předpisu. Z účastnického výslechu žalovaného pak soud prvního stupně zjistil, že žalovaný studoval střední školu v [obec], se studiem měl výdaje na dopravu, ubytování (ve všední dny bydlel na internátu) a jídlo cca 3 500 Kč měsíčně, platil učebnice a telefon, měl běžné výdaje na oblečení, drogerii, kulturu, celkově 6 – 7 000 Kč měsíčně. Žalovaný hraje na kytaru, provozuje airsoft, s kterým má výdaje na zbraně a vybavení, zároveň vykonává brigádu, v rámci které si na tento koníček přivydělává 500 Kč za týden. Veškeré výdaje žalovaného hradí jeho otec, který mu dává také kapesné 350 Kč týdně. Otec žalovaného pracuje ve společnosti [právnická osoba] jako manipulant, má příjem 36 000 Kč měsíčně. 10. Na základě takto zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně věc po právní stránce posoudil podle § 910 odst. 1, § 911, § 913 o. z., dále § 915, § 916, § 921, § 922 o. z. a shledal důvody pro zrušení vyživovací povinnosti od 1. 9. 2023, neboť žalovaný nástupem do pracovního poměru je schopen se sám živit. Důvodným shledal i vzájemný návrh žalovaného na zvýšení výživného s tím, že výživné lze přiznat zpětně pouze tři roky před zahájením řízení, přičemž žalovaný podal návrh dne 9. 10. 2023, přiznat zvýšené výživné je tak možné ode dne 9. 10. 2020 do dne 31. 8. 2023, kdy došlo k zániku vyživovací povinnosti. Před tímto obdobím nelze výživné přiznat, proto požadavek na zvýšené výživné za dobu před datem 9. 10. 2020 zamítl. Při stanovení výše výživného soud prvního stupně poukázal na to, že řízení o výživném není vyúčtovacím sporem. Smyslem řízení o výživném je stanovit zákonnou vyživovací povinnost, která bude odpovídat životní úrovni žalobkyně, jejím schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům a současně i odůvodněným potřebám žalovaného. Žalovaný je ve věku dospělého člověka, má plně rozvinuté potřeby a jeho běžné výdaje není třeba prokazovat. Náklady žalovaného byly zvýšeny v důsledku internátního studia na střední škole. Pokud jde o poměry žalobkyně, soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně i její zástupce se omluvili z účasti na jednání, požádali o projednání a rozhodnutí věci v jejich nepřítomnosti. Z tohoto důvodu nemohla být žalobkyně poučena podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. ohledně jejich příjmových, majetkových a dalších poměrů. Dobrovolnou neúčastí na jednání se žalobkyně vzdala dobrodiní poučení a neunesla břemeno tvrzení a důkazní břemeno ohledně svých příjmů. Z tohoto důvodu aplikoval § 916 o. z., tedy nevyvratitelnou právní domněnku, že průměrný měsíční příjem žalobkyně činí dvaceti pěti násobek životního minima jednotlivce. Životní minimum činilo podle § 2 zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu částku 4 860 Kč, vyšel tedy z měsíčního příjmu žalobkyně 121 500 Kč. Požadavek žalovaného na zvýšení výživného na částku 150 EUR, tedy cca 3 700 Kč měsíčně, shledal za výše uvedené období opodstatněným. Dluh na výživném za období 9. 10. 2023 do 31. 8. 2023 vyčíslil na částku 5 211 EUR, přičemž nezohlednil úhrady výživného podle rozsudku Okresného súdu Vranov nad Topľou ze dne 30. 6. 2014, č. j. 8 P 394/2013 – 36, jelikož žalovaný požadoval další zvýšení výživného (150 EUR) nad rámec již určeného výživného, což stále činí výrazně méně, než na jakou výši výživného by měl nárok vzhledem k příjmům žalobkyně, z nichž soud prvního stupně musel podle § 916 o. z. vycházet. 11. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř., žalobkyně byla úspěšná ohledně žaloby na zrušení vyživovací povinnosti, náhradu nákladů řízení však nežádala. Žalovaný byl pak částečně úspěšný ohledně vzájemné žaloby, ani on náhradu nákladů řízení nežádal. Současně však s ohledem na okolnosti případu, zejména skutkové zjištění uvedené v rozsudku Okresného súdu Vranov nad Topľou, by náhrada nákladů řízení nebyla ani tak přiznána podle § 150 o. s. ř., neboť žalobkyně péči o žalovaného zanedbávala a ani v současné době o něj nejeví žádný zájem. 12. Soud prvního stupně správně určil svou mezinárodní příslušnost a rozhodné právo s odkazem na relevantní předpisy, odvolací soud na odůvodnění soudu prvního stupně (viz bod 8. tohoto usnesení) odkazuje. 13. V souladu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 10. 2017, sp. zn. 27 Cdo 1154/2017 odvolací soud nad rámec výše uvedených zjištění soudu prvního stupně zjistil z rozsudku Okresného súdu Vranov nad Topľou ze dne 30. 6. 2014, č. j. 8 P 394/2013 – 36, provedeného již soudem prvního stupně, že v době posledního rozhodnutí o zvýšení výživného (v roce 2014) žalovaný navštěvoval z důvodu poruchy učení speciální třídu 4. ročníku základní školy, otec žalovaného [jméno] [příjmení] žil v společné domácnosti s manželkou a dalšími dvěma nezletilými dětmi (2 a 4 roky) v rodinném domě, na jehož koupi si vzal hypoteční úvěr, na který splácel 13 490 Kč měsíčně, dále měl úvěr u [obec] [anonymizováno] na který splácel 750 Kč měsíčně. Měsíční příjem otce činil 25 530 Kč, příjem matky (žalobkyně) se nepodařilo zjistit. 14. Podle § 910 odst. 1 o. z. předci a potomci mají vzájemnou vyživovací povinnost. 15. Podle § 911 o. z. výživné lze přiznat, jestliže oprávněný není schopen sám se živit. 16. Podle § 913 odst. 1 o. z. pro určení rozsahu výživného jsou rozhodné odůvodněné potřeby oprávněného a jeho majetkové poměry, jakož i schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného. 17. Podle § 922 odst. 1 o. z. výživné lze přiznat jen ode dne zahájení soudního řízení; u výživného pro děti i za dobu nejdéle tří let zpět od tohoto dne. 18. Podle § 916 o. z. neprokáže-li v řízení o vyživovací povinnosti rodiče k dítěti nebo o vyživovací povinnosti jiného předka k nezletilému dítěti, které nenabylo plné svéprávnosti, osoba výživou povinná soudu řádně své příjmy předložením všech listin a dalších podkladů pro zhodnocení majetkových poměrů a neumožní soudu zjistit ani další skutečnosti potřebné pro rozhodnutí zpřístupněním údajů chráněných podle jiného právního předpisu, platí, že průměrný měsíční příjem této osoby činí pětadvacetinásobek částky životního minima jednotlivce podle jiného právního předpisu. 19. Institut výživného mezi rodiči a dětmi akcentuje vzájemnou solidaritu v rámci nejužších rodinných vztahů. Vyživovací povinnost je zákonem uložená povinnost pomoci druhému v materiálním slova smyslu tak, aby se neocitl ve stavu nouze. Ustanovení § 922 odst. 1 o. z. zakotvuje v rámci ochrany slabší strany – dětí (zletilých i nezletilých), které nejsou schopny se samy živit, možnost soudu upravit výživné pro ně i zpětně. Soud může zpětně výživné nejen přiznat, ale také již stanovené výživné zvýšit. Přiznání výživného zpětně za dobu tří let od zahájení řízení, by (v poměrech české právní úpravy) nemělo představovat výjimečnou situaci, ale spíše obecné pravidlo (srov. např. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 11 Co 95/2015). Výživné je vždy nárokem dítěte (i nezletilého), který v době, kdy je dítě nezletilé, za něj jeho jménem uplatňuje rodič jako jeho zákonný zástupce, neboť nezletilé dítě nemá procesní způsobilost samostatně jednat před soudem (viz. § 20 o. s. ř. ve spojení s § 30 o. z.). Nabytím zletilosti náleží zletilému dítěti plná procesní způsobilost účastníka řízení a může požadovat výživné i zpětně za období, kdy bylo nezletilé. Po této stránce proto není důvod jeho výlučný nárok dělit na období před a po nabytí zletilosti. 20. Soud prvního stupně správně uzavřel, že i přes svou zletilost má žalobce právo požadovat zvýšení výživného tři roky zpětně před podáním návrhu (i za dobu, kdy byl nezletilý), neboť aplikace § 922 odst. 1 o. z. není omezena pouze na nezletilé děti. V dané věci však nelze přehlédnout, že poslední úprava výživného žalobce byla provedena rozsudkem Okresného súdu Vranov nad Topľou ze dne 30. 6. 2014, č. j. 8 P 394/2013 – 36, v režimu slovenského zákona č. 36/2005 Z. z., o rodině, který obsahuje oproti české právní úpravě odlišnosti v úpravě nároků na výživné zletilých a nezletilých dětí. Slovenský zákon o rodině v § 77 odst. 1 stanoví sice nepromlčitelnost práva na výživné, na rozdíl od české právní úpravy ho však umožnuje přiznat až od zahájení soudního řízení a výjimku stanoví pouze u nezletilých dětí, kterým lze z důvodů zvláštního zřetele hodných přiznat zpětně výživné za tři roky před zahájením soudního řízení. Z vyjádření žalobkyně k vzájemnému návrhu žalovaného je přitom zřejmé, že žalobkyně z této (slovenské) právní úpravy (která byla použita při poslední úpravě výživného) vycházela, proto její námitky směřovaly do základu vzneseného nároku jako takového. Soud prvního stupně přitom žalobkyni v rámci (pouze obecné) výzvy k vyjádření k vzájemnému návrhu neupozornil, že nárok na zvýšení výživného bude oproti poslední úpravě výživného posuzovat podle českého práva, které umožňuje požadovat zvýšení výživného zpětně před podáním návrhu i zletilému dítěti a neumožnil jí s ohledem na tuto vědomost vznášet argumenty na svou obranu. 21. Soud prvního stupně obecně nemá povinnost seznámit žalobkyni a jejího právního zástupce s výpovědí žalovaného, v dané věci však vzájemný návrh žalovaného neobsahoval relevantní skutková tvrzení vztahující se k uplatněnému nároku na zvýšení výživného, jenž je vázáno na změnu poměrů, které nastaly po poslední úpravě výživného v roce 2014. I když lze za obecně známou skutečnost považovat, že s přibývajícím věkem se u dítěte rozvinou jeho potřeby a zvýší se jeho náklady, změna poměrů u oprávněné osoby není jediným kritériem, které musí soud zohlednit při změně rozhodnutí o výživném. Tím je také změna poměrů na straně výživou povinných osob. Soud prvního stupně relevantní skutková tvrzení doplnil až účastnickým výslechem žalovaného (o jeho studiu, nákladech, příjmech, příjmech otce jako druhé výživou povinné osoby), který ale představuje důkaz, jenž má již dříve učiněná skutková tvrzení prokazovat (viz. § 131 o. s. ř.), nelze jím naopak nedostatek tvrzení nahrazovat. Žalobkyně na toto doplnění skutkových tvrzení pak nemohla náležitým způsobem reagovat. 22. Soud prvního stupně také pochybil, pokud řádně nezjišťoval příjmy a celkové (nejen majetkové ale i osobní) poměry otce žalovaného jako druhého výživou povinného rodiče. Spokojil se pouze s účastnickou výpovědí žalovaného (a pouze k příjmům otce žalovaného), která představuje pouze podpůrný důkaz použitelný v případě nemožnosti prokázat danou skutečnost jinak (§ 131 odst. 1 o. s. ř.). 23. Soud prvního stupně navíc předčasně aplikoval ustanovení § 916 o. z. na výdělkové poměry žalobkyně. Uvedené ustanovení zakotvuje zákonné mechanismy, které soudci umožňují rozhodnout při nepřekonatelné skutkové nejistotě. § 916 o. z. je formulován tak, že osoba zatížená vyživovací povinností má aktivně prokazovat své majetkové poměry tak, aby o nich nebyl důvod pochybovat. Řešení prostřednictvím fikce podle § 916 o. z. je až východiskem z jinak neřešitelné důkazní nouze při řízení, jeho smyslem není vyměření zjevně nereálné vyživovací povinnosti. O tom, že přichází v úvahu stanovení výdělku podle § 916 o. z., soud musí výživou povinného rodiče poučit a poskytnout mu možnost předejít nastolení výdělkové fikce. Zákon umožňuje uvedenou sankci použít v případě, kdy výživou povinný rodič neprokáže své příjmy a svévolně neumožní soudu zjistit skutečnosti potřebné pro rozhodnutí zpřístupněním údajů chráněných podle zvláštních právních předpisů. Za takových okolností je jedinou myslitelnou sankcí za zadržování informací rozhodnutí v neprospěch tohoto účastníka (Svoboda, K. Nesporná řízení II. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2016). Uvedený postup ale předpokládá, že soud se o zjištění těchto informací před aplikací domněnky podle § 916 alespoň pokusí. 24. Konečně odvolací soud poukazuje na to, že ačkoliv soud prvního stupně zvýšil výživné na částku 150 EUR měsíčně (a změnil tak rozsudek Okresného súdu Vranov nad Topľou ze dne 30. 6. 2014, č. j. 8 P 394/2013 – 36), nezohlednil v dlužném výživném částky již dříve žalobkyní za nárokované období zaplacené, ačkoliv skutečnost, že žalobkyně výživné podle poslední úpravy řádně uhradila, vyplývala z nesporných tvrzení účastníků. Soud prvního stupně tento postup sice odůvodnil tím, že výživné 150 EUR stanovil nad rámec původního výživného, dlužno však podotknout, že z výroku II. napadeného rozsudku tento závěr nelze dovodit (a neodpovídá ani vzájemnému návrhu žalovaného). Naopak z něho jednoznačně vyplývá změna výše výživné od 9. 10. 2020 do 31. 8. 2023 na částku 150 EUR měsíčně, která měla nahradit naposledy upravenou výši výživného. Soud prvního stupně proto pochybil, pokud nezjišťoval výši výživného, které žalobkyně v nárokovaném období žalovanému zaplatila. 25. Lze tedy shrnout, že rozhodnutí soudu o důvodnosti vzájemného návrhu žalovaného na zvýšení výživného předpokládá nutnost zkoumat osobní i majetkové poměry (jejich změnu oproti poslední úpravě) žalovaného i obou výživou povinných rodičů, přičemž i žalovaný by měl prokazovat výdaje, které nejsou běžné (např. spojené s internátním studiem apod.). Pro řádné vymezení předmětu řízení o vzájemném návrhu žalovaného by si měl soud prvního stupně také ujasnit, jakou částku výživného žalovaný požaduje, neboť z jeho písemného návrhu je zřejmý požadavek na zvýšení výživného na částku 150 EUR (nikoliv o tuto částku). Současně je nutno zjistit také výši žalobkyní uhrazeného výživného za nárokované období. Takto rozsáhlé dokazování míněno z hlediska povahy a rozsahu dokazovaných skutečností, nikoli z hlediska množství potřebných důkazů (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3426/2016), však přesahuje účel odvolacího řízení. 26. Odvolací soud proto podle § 219a odst. 2 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku II. a závislém nákladovém výroku IV. zrušil a podle § 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř. mu věc vrátil k dalšímu řízení. 27. V průběhu dalšího řízení soud prvního stupně (po vyjasnění předmětu řízení o vzájemném nároku) vyzve žalovaného k doplnění tvrzení a doložení změny poměrů na jeho straně včetně prokázání svých neběžných výdajů (potvrzením o studiu za nárokované období, nákladů na ubytování při internátním studiu) a také osobních a majetkových poměrů jeho otce [jméno] [příjmení], stejně tak žalobkyni (s poukazem na rozhodné české právo, které návrh na zvýšení výživného zpětně za tři roky od podání návrhu umožňuje i zletilému dítěti) vyzve k doložení jí tvrzených osobních a majetkových poměrů. Přitom nelze ignorovat, že část uplatněného nároku se týkala výživného za dobu, kdy byl žalovaný nezletilý, které je řízením nesporným a řídí se jinými pravidly (zejména pravidlem oficiality, viz např. nález Ústavního soudu ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. II. ÚS 438/17 nebo nález ze dne 19. 2. 2008, sp. zn. I. ÚS 564/07). Pouze v případě, že žalobkyně na výzvu a poučení nebude reagovat (nedoloží potřebné podklady pro objektivní závěr o svých příjmech), bude soud vycházet z fikce podle § 916 o. z. Pokud shledá důvod pro zvýšení výživného, zjistí výši vyplaceného výživného v nárokovaném období, neboť z nesporných tvrzení účastníků vyplývá, že žalobkyně soudem stanovené výživné v nárokovaném období zcela uhradila. Za tímto účelem poučí účastníky podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o povinnosti tvrdit a prokázat rozhodné skutečnosti. 28. Ve svém novém rozhodnutí rozhodne soud prvního stupně znovu také o nákladech řízení, včetně nákladů řízení odvolacího (§ 224 odst. 3 o. s. ř.). 29. Právním názorem odvolacího soudu je podle § 226 odst. 1 o. s. ř. soud prvního stupně vázán. Poučení: Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné. Praha 11. dubna 2024 JUDr. Oto Kubeš předseda senátu