ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY (anonymizovaný opis) Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Oto Kubeš a soudkyň JUDr. Terezy Dobešové a Mgr. Kateřiny Boudníkové ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] o zaplacení 151 360,30 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 18. prosince 2023, č. j. 4 C 113/2023 - 42 takto: I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích III. a IV. potvrzuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodnění: 1. Rozsudkem uvedeným v záhlaví rozhodl soud prvního stupně o zastavení řízení do částky 9 700 Kč (výrok I.), rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni částku 55 507,04 Kč ve splátkách po 4 000 Kč splatných vždy k 20. dni v měsíci, počínaje měsícem následujícím po právní moci rozsudku, pod ztrátou výhody splátek (výrok II.), zamítl žalobu do částky 86 153,26 Kč s kapitalizovaným úrokem 9 856,67 Kč, s kapitalizovaným zákonným úrokem ve výši 16 901,49 Kč a zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 160 316,97 Kč od 29. 7. 2023 do zaplacení (výrok III.) a o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.). 2. Proti tomuto rozsudku, jeho výrokům III. a IV., podala žalobkyně včasné odvolání. V něm namítá, že soud prvního stupně nezjistil úplně skutkový stav, na základě provedených důkazů dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním, které nesprávně právně posoudil a řízení je stiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Poukázal na to, že soud prvního stupně ve výroku III. rozsudku částečně žalobu zamítl s odůvodněním, že žalobkyně v rozporu s ustanovením § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru neposoudila s odbornou péčí schopnost žalovaného splácet úvěr. Žalobkyně s tímto závěrem nesouhlasí. V žádosti o úvěr - express půjčku ze dne 15. 8. 2019 žalovaný sdělil, že je svobodný, má střední vzdělání, bydlí u rodičů a je zaměstnán u společnosti [právnická osoba] s čistým měsíčním příjem ve výši 25 500 Kč, přičemž pracovní poměr má sjednaný na dobu neurčitou. Celkový příjem domácnosti uvedl ve výši 50 000 Kč. Žalobkyně dále provedla lustraci žalovaného v interních i extérních databázích, zejména v insolvenčním rejstříku, v bankovním i nebankovním registru klientských informací a ověřila platnost jeho průkazu totožnosti. Z výpisu z běžného účtu žalovaného [číslo] byl ověřen příjem žalovaného za poslední tři měsíce. Uvedený postup je v souladu s judikaturou vyšších soudů, zejména usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 7. 2019, sp. zn. 104 VSPH 506/2020 a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. 33 ICdo 27/2021. Pro přezkum úvěruschopnosti byl využit také matematický model výpočtu, schválený Českou národní bankou. Žalobkyně má za to, že dostála své povinnosti a řádně ověřila schopnost žalovaného úvěr splácet. Poukázala dále na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1819/2023, v kterém Nejvyšší soud konstatoval, že pro závěr o neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru nepostačuje zjištění, že poskytovatel řádně neposoudil úvěruschopnost spotřebitele, ale musí být postaveno najisto, že spotřebitel nebyl schopen úvěr splácet. V dané věci však žalovaný úvěr splácel dlouhodobě až do května 2022, je zřejmé, že byl schopen úvěr splácet a nebyl splněn předpoklad posouzení smlouvy jako neplatné. Navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku III. změnil tak, že žalobě vyhoví i v zamítnuté části a přizná žalobci právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. 3. Žalovaný navrhl rozsudek soudu prvního stupně potvrdit. 4. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v intencích ustanovení § 212 písm. a) o. s. ř. v napadených výrocích podle ustanovení § 212a odst. 1, 5, 6 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné. Výroky I. a II. nebyly odvoláním napadeny a nabyly samostatně právní moci. 5. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu se žalobkyně domáhala zaplacení částky 151 360,30 Kč s příslušenstvím s tvrzením, že účastníci uzavřeli dne 15. 8. 2019 smlouvu o úvěru, na základě které žalobkyně žalovanému poskytla částku 220 000 Kč. Žalovaný se zavázal tuto částku splácet spolu s úrokem ve výši 15,2 % ročně v 72 splátkách po 4 675,83 Kč měsíčně. Žalobkyně prověřila úvěruschopnost žalovaného prostřednictvím potvrzení o příjmu, výpisu z běžného účtu i kontrolou v interních a externích databázích. Vycházela z jeho příjmu 25 500 Kč a celkového příjmu domácnosti 50 000 Kč. Žalovaný úvěr řádně nesplácel, žalobkyně proto zesplatnila úvěr dopisem ze dne 29. 8. 2022 a vyzvala žalovaného k zaplacení dlužných částek. Žalovaný na svůj závazek uhradil celkem částku 164 492,96 Kč. Podáním ze dne 20. 10. 2023 vzala žalobkyně žalobu zpět do částky 9 700 Kč, kterou žalovaný po podání žaloby zaplatil. 6. Žalovaný uvedl, že úvěr bral jako pomoc kamarádovi, ten jej hradil pouze částečně. Poukázal na to, že má rodinu a finanční situace mu neumožňuje měsíční úhrady ve vyšší částce než 5 000 Kč. 7. V řízení před soudem prvního stupně bylo zjištěno, že dne 15. 8. 2019 byla účastníky podepsána smlouva o úvěru [číslo] v které se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 220 000 Kč. V žádosti o úvěr žalovaný uvedl, že je zaměstnán u společnosti [právnická osoba] s průměrným čistým měsíčním příjmem za poslední tři měsíce ve výši 25 500 Kč, celkový příjem domácnosti uvedl ve výši 50 000 Kč. Žalobkyně měla k dispozici výpisy z účtu žalovaného za období březen – srpen 2019, z nichž bylo zřejmé, že žalovaný splácel další úvěry ve výši 398 184,44 Kč s počtem zbývajících měsíčních splátek 111 a ve výši 37 723,76 Kč s počtem zbývajících měsíčních splátek 64. Zůstatky na účtu byly v měsících březen, duben a květen 2019 záporné, dále bylo z účtu patrné inkaso úroků ke kontokorentnímu úvěru. Z účtu je zřejmé, že z něho pravidelně odcházely platby na několik dalších úvěrů. Průměrný čistý měsíční příjem žalovaného činil 25 695 Kč měsíčně. Dne 15. 8. 2019 byla na účet připsána částka 220 000 Kč od žalobkyně. Z vyjádření k procesu posouzení úvěruschopnosti pak bylo zjištěno, že výpočet disponibilní částky byl proveden tak, že od příjmů žalovaného byly odečteny splátkové výdaje, nesplátkové výdaje, náklady na vyživované osoby a jiné deklarované výdaje, bylo počítáno s částkou životního minima a normativních nákladů na bydlení. Bylo vycházeno z informací, že žalovaný je svobodný, bydlí u rodičů, čistý měsíční příjem domácnosti činí 50 000 Kč, podíl žalovaného na bydlení byl 51 % bez uvedení konkrétní částky, na další závazky splácí 5 909,67 Kč a 1 371 Kč měsíčně. Výsledná měsíční splátka úvěru byla stanovena na 4 675,83 Kč. Žalovaný zaplatil žalobkyni v souvislosti s tímto závazkem částku 164 492,96 Kč. 8. Soud prvního stupně zjištěné skutečnosti právně posoudil podle § 2395, § 588, § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) a § 86 a § 87 zákona o spotřebitelském úvěru a dospěl k závěru o spotřebitelském charakteru smlouvy, neboť na rozdíl od žalobkyně žalovaný nejednal v rámci své podnikatelské činnosti a posoudil úvěrovou smlouvu jako absolutně neplatnou, neboť žalobkyně řádně neposoudila s odbornou péčí úvěruschopnost žalovaného. Tento postup v sobě zahrnoval povinnost ověřit podstatné informace poskytnuté spotřebitelem, svědčící o jeho schopnosti splácet sjednaný úvěr a aktivitu ze strany věřitele, nikoliv pouze spokojení se s nepodloženými prohlášeními. Z tohoto důvodu uzavřel, že v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a Evropského soudního dvora je smlouva absolutně neplatná. Žalobkyně přistupovala k posouzení úvěruschopnosti převážně formálně, nezjistila spolehlivě, zda bude žalovaný schopen dostát svým závazkům a bude schopen splácet každý měsíc splátku 4 675,83 Kč. Ověřila pouze příjem žalovaného, a dále vycházela z nedoložených celkových příjmů domácnosti 50 000 Kč, aniž by skutečné příjmy a výdaje ověřila. Ohledně výdajů žalovaného žalobkyně žádným způsoben nezhodnotila jeho závazky a další výdaje, které nebyly tvrzeny ani doloženy. Současně počáteční a konečné měsíční zůstatky na běžném účtu žalovaného nesvědčily o tom, že by měl dostatek finančních prostředků k splácení dalšího závazku. Způsob dosavadního finančního hospodaření žalovaného tak objektivně vedl k pochybnosti o jeho schopnostech dostát svým závazkům, přičemž žalobkyně tuto pochybnost neodstranila. Žalobkyně se nedostavila k jednání konanému dne 18. 12. 2023 a vzdala se tím dobrodiní poučení podle § 118a o. s. ř. Soud prvního stupně tak uzavřel, že žalobkyně si nesplnila povinnost poskytovatele spotřebitelského úvěru řádně posoudil úvěruschopnost žalovaného. Porušení této povinnosti mělo za následek absolutní neplatnost smlouvy. Jelikož žalobkyně poskytla žalovanému částku 220 000 Kč a žalovaný uhradil částku 164 492,96 Kč, dluží žalobkyni ještě částku 55 507,04 Kč a ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl. Porušení povinnosti uvedené v § 86 zákona o spotřebitelském úvěru má za následek také zvláštní úpravu vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy. Žalovaný je povinen vrátit poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, nemůže se proto dostat do prodlení, což je hlavním cílem této ochrany a poskytovateli úvěru tak nemůže vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení. Z tohoto důvodu soud prvního stupně posoudil dobu přiměřenou možnostem spotřebitele tak, že rozložil plnění do splátek ve výši 4 000 Kč. Ohledně částky 9 700 Kč pak řízení zastavil, neboť žalobkyně vzala žalobu zpět. 9. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalovanému žádné náklady řízení nevznikly. 10. Soud prvního stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu, vyvodil z něho správné skutkové závěry, odvolací soud na ně odkazuje. V souladu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 10. 2017, sp. zn. 27 Cdo 1154/2017 odvolací soud nad rámec výše uvedených zjištění zjistil z důkazů provedených již soudem prvního stupně (výpisů z účtu), že v květnu 2019 činil zůstatek finančních prostředků na účtu žalovaného 138,25 Kč pouze z důvodu, že dne 2. 5. 2019 žalovaný na účet obdržel platbu od [jméno] [příjmení] ve výši 53 000 Kč z nevyjasněných důvodů. I poté až do července 2019 byly zůstatky na účtu v minimální výši (řádu stokorun). V červnu 2019 žalovaný splácel na úvěry podle výpisu z účtu celkovou částku přes deset tisíc Kč. Z výpisu z účtu v srpnu 2019 je pak kromě platby od žalobkyně ve výši 220 000 Kč zřejmé, že si žalovaný požádal opět o bezpapírovou půjčku, na kterou zasílal ověřovací platbu dne 30. 8. 2019. 11. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 12. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. 13. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 14. Evropský soudní dvůr v rozsudku ze dne 11. ledna 2024 ve věci C‑ 755/22, Nárokuj s.r.o. proti EC Financial Services, a. s. připomněl svou stávající judikaturu, že s ohledem na bod 26 odůvodnění Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, má tato povinnost rovněž za cíl, aby věřitelé jednali zodpovědně a neposkytovali úvěry spotřebitelům, kteří nejsou úvěruschopní (viz rozsudky ze dne 18. prosince 2014, CA Consumer Finance,C‑ 449/13, ze dne 5. března 2020, OPR-Finance,C‑ 679/18 a ze dne 10. června 2021, Ultimo Portfolio Investment (Luxembourg) ,C‑ 303/20). Z toho vyplývá, že povinnost věřitele spočívající v posouzení úvěruschopnosti spotřebitele má předcházet prostému riziku nadměrného zadlužení nebo platební neschopnosti vyplývajícímu z nedostatečného ověření jeho schopnosti a ochoty splácet úvěr. Takové finanční důsledky uzavření úvěrové smlouvy pro situaci spotřebitele přitom mohou nastat i po splacení úvěru. Zajišťování odpovědného jednání věřitelů a předcházení nezodpovědným praktikám při poskytování úvěrů spotřebitelům nadto zásadním způsobem přispívá k řádnému fungování trhu spotřebitelských úvěrů. Vzhledem k tomu, že tyto účely jsou nezávislé na situaci nebo chování konkrétního spotřebitele, není jich dosaženo samotným úplným splněním úvěrové smlouvy, kterou tento spotřebitel uzavřel. Jakýkoli jiný výklad by napomáhal tomu, aby věřitel neplnil povinnost, která pro něj vyplývá z článku 8 směrnice 2008/48, a mohl by zbavit toto ustanovení užitečného účinku. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být proto vykládány v tom smyslu, že nebrání tomu, aby byl věřitel v případě, že nesplnil povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, sankcionován v souladu s vnitrostátním právem neplatností smlouvy o spotřebitelském úvěru a zánikem jeho nároku na zaplacení sjednaných úroků, i když tato smlouva byla stranami v plném rozsahu splněna a spotřebitel v důsledku nesplnění výše uvedené povinnosti neutrpěl škodlivé následky. Skutečnost, že spotřebitel proti smlouvě v průběhu splácení nic nenamítal, je irelevantní (srov. citovaný rozsudek). 15. Odvolací soud se ztotožňuje s názorem soudu prvního stupně ohledně nedostatečného posouzení úvěruschopnosti žalovaného žalobkyní a zcela odkazuje na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, které má oporu v provedeném dokazování i výkladu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru v souladu se stávající judikaturou Soudního dvora EU (viz rozhodnutí soudního dvora EU z 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, OPR-Finance nebo ze dne 11. ledna 2024 ve věci C‑ 755/22, Nárokuj s.r.o. proti EC Financial Services, a. s.) nebo Nejvyššího soudu ČR (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018), neboť žalobkyně nedostála své povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr. Ze zjištění soudu prvního stupně se podává, že žalovaný měl v době uzavření úvěrové smlouvy několik závazku, zůstatek na jeho účtu byl v březnu a dubnu záporný (kolem padesáti tisíc), v květnu 2019 činil zůstatek 138,25 Kč pouze z důvodu, že dne 2. 5. 2019 žalovaný na účet obdržel platbu od [jméno] [příjmení] ve výši 53 000 Kč, z důvodů, které žalobkyně při posuzování žádosti o úvěr nevyjasnila. V červnu 2019 žalovaný splácel na úvěry podle výpisu z účtu celkovou částku přes deset tisíc Kč. V srpnu 2019 je pak z výpisu z účtu zřejmé, že žalovaný kromě částky 220 000 Kč, kterou obdržel od žalobkyně, požádal o další půjčku. Je zřejmé, že žalovaný„ dotoval“ své běžné potřeby převzetím dalších závazků, které nebyly při posuzování jeho úvěruschopnosti zohledněny. Pravidelné výdaje žalovaného pak nebyly ověřovány vůbec (pouze podle statistických dat) a nebyly zjistitelné ani z výpisů z účtu. Samotná skutečnost, že žalovaný splácel několik let úvěr, pak s ohledem na výše zmíněnou judikaturu nemůže vést k závěru, že žalovaný byl schopen úvěr splácet, když při uzavření úvěrové smlouvy existovaly s ohledem na způsob hospodaření žalovaného s finančními prostředky pochybnosti o jeho možnostech a schopnostech úvěr splácet. Žalovaný navíc sám v řízení uváděl, že úvěr bral pro svého kamaráda, který ho také částečně splácel, uvedená informace snižuje ještě víc relevanci částečného zaplacení úvěru. V případě pochybností o správnosti sdělených údajů nebo jejich nedostatečnosti (nejasnost původu příchozích plateb žalovaného, absence běžných měsíčních výdajů) byla žalobkyně povinna požadovat po žalovaném jejich objasnění a doložení tak, aby dávaly objektivní obraz běžné příjmové a výdajové stránky spotřebitele. Povinnost žalobkyně (její právní předchůdkyně) jako poskytovatele úvěru řádně (s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost žalovaného na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací tak splněna nebyla a soud prvního stupně správně dovodil absolutní neplatnost úvěrové smlouvy. 16. Plnění poskytnuté spotřebiteli na základě neplatné smlouvy, je plněním bez právního důvodu, které je spotřebitel povinen vrátit ve lhůtě dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, na jiné plnění tak žalobkyně nárok nemá. Žalovanému byla poskytnuta částka 2200 000 Kč, z které vrátil částku 164 492,96 Kč, žalobkyni tak dluží 55 507,04 Kč, což soud prvního stupně zohlednil ve výroku I. rozsudku. 17. Ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je pak speciální i k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení. Upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má při nedodržení zákonné povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele, nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru, bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru a v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad) (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 20. 4. 2022, č. j. 33 Cdo 3675/2021). Soud prvního stupně proto nepochybil, pokud určil současně splatnost dlužné jistiny rozložením žalovanému do splátek s ohledem na dříve zjištěné a aktuálně sdělené jeho majetkové poměry a zamítl i nárok žalobkyně na požadovaný úrok z prodlení. 18. Z výše uvedeného je zřejmé, že soud prvního stupně rozhodl ve výroku III. věcně správně, když žalobu zamítl, pochybení neshledal odvolací soud ani v nákladovém výroku IV. rozsudku soudu prvního stupně, na jehož odůvodnění (podrobněji uvedené v bodě 9. tohoto rozsudku) odvolací soud odkazuje. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. v napadených výrocích jako věcně správný potvrdil. 19. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto za použití § 224 odst. 1 o. s. ř. v souladu s ustanovením § 151 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř., o dle § 142 odst. 1 o. s. ř. V odvolacím řízení byl žalovaný zcela úspěšný, náhrady nákladů řízení se vzdal, odvolací soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat dovolání do dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně prostřednictvím Okresního soudu v Kutné Hoře, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Praha 30. dubna 2024 JUDr. Oto Kubeš předseda senátu