ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY (anonymizovaný opis) Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Oto Kubeše a soudkyň JUDr. Terezy Dobešové a Mgr. Kateřiny Boudníkové ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] o zaplacení 44 971,21 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu Praha – východ ze dne 12. 12. 2023, č. j. 46 C 262/2023 – 68 takto: I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodnění: 1. Rozsudkem uvedeným v záhlaví zamítl soud prvního stupně žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 44 971,21 Kč a kapitalizovaného úroku ve výši 2 721,79 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 3 241,94 Kč a zákonného úroku z prodlení z částky 45 628 Kč od 29. 3. 2023 do zaplacení ve výši 15 % ročně (výrok I.) a rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). 2. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání. V něm namítá, že soud prvního stupně nezjistil úplně skutkový stav, na základě provedených důkazů dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním, které nesprávně právně posoudil. Poukázala na to, že soud prvního stupně zamítl žalobu s odůvodněním, že žalobkyně nezkoumala před poskytnutím úvěru dostatečně úvěruschopnost žalovaného, smlouva je tudíž absolutně neplatná a žalobkyně má nárok pouze na vrácení toho, co žalovanému poskytla. V řízení bylo zjištěno, že žalobkyně poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 60 000 Kč, přičemž žalovaný zaplatil částku 88 621,22 Kč, žalobkyni proto nic nedluží. Žalobkyně se s názorem soudu prvního stupně neztotožňuje. Žalobkyně před poskytnutím úvěru zkoumala úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí v souladu s aktuální judikaturou a platnými schvalovacími strategiemi i principy obezřetného fungování. Žalobkyně vycházela z informací sdělených jí žalovaným, které následně ověřila, současně provedla lustraci žalovaného ve veřejných databázích, v bankovním, nebankovním registru klientských informací i insolvenčním rejstříku a kontrolovala i platnost průkazu totožnosti žalovaného. Do výdajů žalovaného pak byly započteny výdaje doložené v žádosti o úvěr, částka životního minima, normativní náklady na bydlení, přičemž výše měsíčních splátek dosavadních úvěrů žalovaného činila 1 364,81 Kč. Žalovaný doložil čistý měsíční příjem 13 893 Kč, měl pracovní poměr na dobu určitou, měsíční příjem domácnosti uvedl ve výši 50 000 Kč s tím, že žije u rodičů, nemá žádné vyživovací povinnosti a na nákladech na bydlení se podílí v rozsahu 27,79 %. Na základě těchto skutečností mu pak bylo schváleno poskytnutí úvěru s úvěrovým rámcem do výše 60 000 Kč a měsíční splátkou 1 260 Kč. Žalovaný splácel svůj úvěr od ledna 2017 do března 2022, tedy více než pět let, úvěr byl z důvodu neplacení zesplatněn až dopisem ze dne 21. 8. 2022. Pokud došlo ke změně majetkových poměrů na straně žalovaného v průběhu splácení jeho úvěru, nemůže jít tato skutečnost k tíži žalobkyně. Naopak splácel-li po delší dobu žalovaný úvěr řádně, lze dospět k závěru, že jeho finanční situace mu splácení úvěru umožňovala. Poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1819/2023, podle kterého k závěru o neplatnosti úvěrové smlouvy nepostačuje, že poskytovatel úvěru řádně neposoudil úvěruschopnost spotřebitele, ale musí být postaveno najisto, že spotřebitel nebyl schopen úvěr splácet. V právní teorii a právní praxi neexistuje jednotný názor na způsob posuzování úvěruschopnosti spotřebitele. Z komentáře vyplývá, že lege artis vytvořený a správně použitý statistický model předvídá selhání spotřebitele lépe, než jeho posuzování úvěrovým pracovníkem. Ani směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice rady 87/102 EHS, v článku 8 odst. 1 neukládá, jakým konkrétním způsobem má věřitel úvěruschopnost spotřebitele posuzovat. Uvedené lze nalézt také v rozsudku Evropského soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, CA Consumer Finance SA proti Ingrid Bakkaus. Povinnost poskytovatele úvěru systematicky ověřovat pravost informací osvědčujících příjmy a výdaje spotřebitele, které spotřebitel sám poskytl, neukládá ani směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2014/17/EU ze dne 4. 2. 2014. Ta stanoví pouze povinnost provést přezkum v přiměřené míře. V této souvislosti poukázala i na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu Švédského království, sp. zn. 5868 2016, mezi společností H a švédským úřadem pro ochranu spotřebitele nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 4 Tdo 238/2019 či ze dne 29. 6. 2023, sp. zn. 33 ICdo 159/2022. V případě žalovaného byl sjednán úvěr ve výši 60 000 Kč, tedy pouze v řádu desetitisíců. Ze všech uvedených rozhodnutí a právních předpisů je zřejmé, že není stanoven jediný správný postup posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, ale žalobkyně je oprávněna stanovit, jaké údaje si pro toto posouzení vyžádá a jakým způsobem ho provede. Judikatura také umožňuje, aby k posouzení úvěruschopnosti byly využity pouze veřejně dostupné informace z databází. Postup žalobkyně tak byl zcela v souladu s uvedenou judikaturou. Přitom právní teorie polemizuje s možností a potřebností zjišťování výdajů spotřebitele, které v řadě případů není možné zjistit a nezanedbatelná část výdajů může být také zbytná, tj. když se v souvislosti se splácením úvěru spotřebitel z důvodu vzniku nového výdaje v podobě úhrady splátky omezí, je schopen pak úvěr splácet. Poukázala zároveň na komentář k zákonu č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, konkrétně § 86, kdy zjišťování a posuzování příjmů a výdajů je vždy provázeno prvkem nejistoty. Žalobkyně zdůraznila, že je ve svém oboru odborníkem, disponuje odbornými znalostmi a dokáže spolehlivě vyhodnotit, zda úvěr lze konkrétnímu žadateli poskytnout či nikoliv. Je v jejím zájmu, aby úvěruschopnost žadatele byla řádně a pečlivě posouzena, neboť i její ekonomická stabilita je závislá na řádném splácení úvěru. Žalobkyně soudně vymáhá objednávky v řádu jednotek procent, většina poskytnutých úvěrů je splácena řádně a včas. I tato skutečnost svědčí o tom, že postupuje v souladu s požadavkem odborné péče. Je nepochybné, že pokud soud prvního stupně vyhodnotil odbornou péči žalobkyně jako nedostatečnou, je jeho závěr nesprávný. Žalobkyně neměla žádné důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splácet. S ohledem na uvedené navrhla, aby odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě zcela vyhoví a žalovanému uloží povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně i soudem odvolacím. 3. Žalovaný se k odvolání nevyjádřil. 4. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v intencích ustanovení § 212, věta první o. s. ř. v celém rozsahu podle ustanovení § 212a odst. 1, 5, 6 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné. 5. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu se žalobkyně domáhala zaplacení částky 44 971,21 Kč s příslušenstvím s tvrzením, že účastníci uzavřeli smlouvu o spotřebitelském splátkovém revolvingovém úvěru [anonymizována dvě slova] [číslo] v které se žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout úvěrový rámec do výše 60 000 Kč, čerpaný prostřednictvím karty i opakovaně od 1. 12. 2016. Žalovaný se zavázal úvěr splácet spolu s úrokem a poplatky v pravidelných měsíčních splátkách po 1 260 Kč. Žalovaný čerpal úvěr ve výši 60 000 Kč a zaplatil na něj celkem 88 621,22 Kč. Z důvodu prodlení žalovaného se splácením žalobkyně úvěr ke dni 19. 8. 2022 zesplatnila a vyzvala žalovaného k jeho úhradě. Žalovaná částka se skládá z jistiny ve výši 42 906,21 Kč, úroků v kapitalizované výši 2 721,79 Kč, úroků z prodlení v kapitalizované výši 3 241,94 Kč, poplatku za pojištění, vedení účtu a zesplatnění úvěru ve výši 565 Kč, sankčních poplatků ve výši 1 500 Kč. Žalobkyně dále nárokuje zaplacení úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 45 628 Kč od 29. 3. 2023 do zaplacení. 6. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 7. V řízení před soudem prvního stupně bylo zjištěno, že dne 1. 12. 2016 byla mezi účastníky uzavřena smlouva o spotřebitelském splátkovém revolvingovém úvěru s pojištěním schopnosti splácet [anonymizována dvě slova], na základě které se žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout úvěrový rámec pro čerpání úvěru prostřednictvím karty až do výše 60 000 Kč. Žalovaný se zavázal čerpané prostředky vrátit v měsíčních splátkách po 1 260 Kč, a to spolu s úrokem ve výši 2,10 % z úvěrového rámce a poplatkem 113 Kč za pojištění, splatných vždy k 19. dni v měsíci počínaje 19. 1. 2017. V rámci zkoumání úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením smlouvy žalobkyně vycházela z žalovaným doloženého průměrného měsíčního příjmu za poslední tři měsíce ve výši 13 893 Kč, který žalovaný v žádosti o úvěr deklaroval pouze ve výši 9 640 Kč a ze sděleného čistého měsíčního příjmu domácnosti ve výši 50 000 Kč. Žalovaný uvedl, že je svobodný, bydlí u rodičů, má základní vzdělání, je zaměstnán jako dělník/řemeslník u [právnická osoba] [anonymizováno] na dobu určitou od 1. 9. 2015 do 31. 12. 2016, přičemž pracovní poměr byl prodloužen do 31. 8. 2017. Pro účely úvěru byla disponibilní částka vypočtena tak, že od příjmů byly odečteny splátkové výdaje ve výši 1 364,81 Kč, nesplátkové výdaje, např. výdaje na bydlení (u žalovaného bylo počítáno s podílem na nich ve výši 27,79 %), případně další deklarované výdaje, jinak bylo počítáno s částkou životního minima. Podle běžného účtu žalovaného č. [bankovní účet] za období prosinec 2016 byla na účet připsaná částka 48 000 Kč s názvem čerpání úvěru [číslo], počáteční zůstatek činil 6 116,56 Kč a konečný zůstatek 7 452,24 Kč. Žalovaný uhradil na závazek vůči žalobkyni částku 88 621,22 Kč. Žalobkyně úvěr zesplatnila v srpnu 2022 z důvodu neplacení úvěru. 8. Soud prvního stupně zjištěné skutečnosti právně posoudil podle § 2390, § 2392, § 1751 odst. 1, § 2395 a § 513 o. z. a § 86 a 87 zákona o spotřebitelském úvěru a dospěl k závěru o spotřebitelském charakteru smlouvy, neboť na rozdíl od žalobkyně žalovaný nejednal v rámci své podnikatelské činnosti. Úvěrovou smlouvu posoudil jako absolutně neplatnou, neboť žalobkyně řádně neposoudila s odbornou péčí úvěruschopnost žalovaného. Žalobkyně vycházela z žalovaným tvrzeného a doloženého měsíčního příjmu 13 893 Kč a z deklarovaného příjmu domácnosti ve výši 50 000 Kč, nezjišťovala žádným způsobem výdaje žalovaného mimo vlastní interní splátky úvěru ve výši 1 364,81 Kč a vycházela pouze z deklarované procentní výše podílu na nákladech bydlení, aniž měla doloženo, kde žalovaný skutečně žije a s jakými náklady. Žalobkyně tak nemohla disponovat dostatkem informací a vyhodnotit řádně jeho majetkové poměry pro účely posouzení jeho schopnosti splácet úvěr. Na tom nic nemění skutečnost, že žalovaný po dobu pěti let úvěr splácel, neboť povinnost podle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru musí být splněna před uzavřením smlouvy. Důvodným by shledal soud prvního stupně pouze nárok na vyplacení jistiny, neboť s ohledem na neplatnost smlouvy přicházelo v úvahu vypořádání bezdůvodného obohacení, v daném případě však jistina byla žalovaným zcela uhrazena, z tohoto důvodu byla žaloba zamítnuta. 9. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy zcela úspěšnému žalovanému žádné náklady řízení nevznikly. 10. Soud prvního stupně z provedeného dokazování vyvodil správné skutkové závěry, pokud jde o zjištění stran uzavření smlouvy, jejího data, výše poskytnuté a zaplacené částky (dle tvrzení žalobkyně) i majetkových poměrů žalovaného v době uzavření smlouvy, odvolací soud na odůvodnění soudu prvního stupně odkazuje. V souladu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 10. 2017, sp. zn. 27 Cdo 1154/2017, odvolací soud nad rámec výše uvedených zjištění zjistil z důkazů provedených již soudem prvního stupně - z výpisu z účtu za dobu od 15. 11. 2016 do 15. 12. 2016, že převážné odchozí platby byly platby„ [anonymizováno]“, [anonymizováno] nebo [anonymizováno], [webová adresa] atd., jinak byly z účtu patrny v zásadě pouze výběry v hotovosti. V uvedeném období činily příchozí i odchozí platby v zásadě stejnou částku cca 60 000 Kč. 11. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 12. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. 13. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 14. Evropský soudní dvůr v rozsudku ze dne 11. ledna 2024, ve věci C‑ 755/22, Nárokuj s.r.o. proti EC Financial Services, a. s. připomněl svou stávající judikaturu, že s ohledem na bod 26. odůvodnění Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, má tato povinnost rovněž za cíl, aby věřitelé jednali zodpovědně a neposkytovali úvěry spotřebitelům, kteří nejsou úvěruschopní (viz rozsudky ze dne 18. prosince 2014, CA Consumer Finance,C‑ 449/13, ze dne 5. března 2020, OPR-Finance,C‑ 679/18 a ze dne 10. června 2021, Ultimo Portfolio Investment (Luxembourg), C‑ 303/20). Z toho vyplývá, že povinnost věřitele spočívající v posouzení úvěruschopnosti spotřebitele má předcházet prostému riziku nadměrného zadlužení nebo platební neschopnosti vyplývajícímu z nedostatečného ověření jeho schopnosti a ochoty splácet úvěr. Takové finanční důsledky uzavření úvěrové smlouvy pro situaci spotřebitele přitom mohou nastat i po splacení úvěru. Zajišťování odpovědného jednání věřitelů a předcházení nezodpovědným praktikám při poskytování úvěrů spotřebitelům nadto zásadním způsobem přispívá k řádnému fungování trhu spotřebitelských úvěrů. Vzhledem k tomu, že tyto účely jsou nezávislé na situaci nebo chování konkrétního spotřebitele, není jich dosaženo samotným úplným splněním úvěrové smlouvy, kterou tento spotřebitel uzavřel. Jakýkoliv jiný výklad by napomáhal tomu, aby věřitel neplnil povinnost, která pro něj vyplývá z článku 8 směrnice 2008/48, a mohl by zbavit toto ustanovení užitečného účinku. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být proto vykládány v tom smyslu, že nebrání tomu, aby byl věřitel v případě, že nesplnil povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, sankcionován v souladu s vnitrostátním právem neplatností smlouvy o spotřebitelském úvěru a zánikem jeho nároku na zaplacení sjednaných úroků, i když tato smlouva byla stranami v plném rozsahu splněna a spotřebitel v důsledku nesplnění výše uvedené povinnosti neutrpěl škodlivé následky. Skutečnost, že spotřebitel proti smlouvě v průběhu splácení nic nenamítal, je irelevantní (srov. citovaný rozsudek). 15. Odvolací soud se ztotožňuje s názorem soudu prvního stupně ohledně nedostatečného posouzení úvěruschopnosti žalovaného žalobkyní, který má oporu v provedeném dokazování i výkladu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru v souladu se stávající judikaturou Soudního dvora EU (viz rozhodnutí soudního dvora EU z 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, OPR-Finance nebo ze dne 11. ledna 2024 ve věci C‑ 755/22, Nárokuj s.r.o. proti EC Financial Services, a. s.) nebo Nejvyššího soudu ČR (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018), neboť žalobkyně nedostála své povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr. Ze zjištění soudu prvního stupně se podává, že žalovaný měl pracovní poměr na dobu určitou (měl mu skončit 8 měsíců po uzavření úvěrové smlouvy), jeho průměrný čistý měsíční příjem činil 13 893 Kč, současně měl další závazky (zjištěné žalobkyní ve výši 1 364,81 Kč). Z jediného doloženého výpisu z účtu je zřejmé, že významnou část příchozích plateb (včetně části nově čerpaného úvěru) žalovaný utratil za nákup online her, jinak jsou z účtu patrny zejména výběry v hotovosti a odchozí platby (i po čerpání částky 48 000 Kč) se v uvedeném měsíci pohybovaly v přibližně stejné výši jako příchozí platby. Pravidelné výdaje žalovaného pak nebyly ověřovány vůbec (byly stanoveny pouze podle statistických dat) a nebyly zjistitelné ani z výpisů z účtu. S přihlédnutím k výši pravidelného (časově omezeného) příjmu žalovaného a způsobu jeho hospodaření, není zřejmé, z jakých finančních prostředků měl žalovaný úvěr splácet. Za této situace žalobkyně musela mít pochybnosti o možnosti žalovaného úvěr splácet (absence běžných měsíčních výdajů, způsob hospodaření žalovaného vyplývající z účtu). V případě pochybností o správnosti sdělených údajů nebo jejich nedostatečnosti byla žalobkyně povinna požadovat po žalovaném jejich objasnění a doložení tak, aby dávaly objektivní obraz běžné příjmové a výdajové stránky spotřebitele. Povinnost žalobkyně jako poskytovatele úvěru řádně (s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost žalovaného na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací tak splněna nebyla a soud prvního stupně správně dovodil absolutní neplatnost úvěrové smlouvy. 16. Plnění poskytnuté spotřebiteli na základě neplatné smlouvy, je plněním bez právního důvodu, které je spotřebitel povinen vrátit ve lhůtě dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, na jiné plnění tak žalobkyně nárok nemá. Žalovanému byla dle tvrzení žalobkyně poskytnuta částka 60 000 Kč, z které vrátil částku 88 621,22 Kč, žalobkyni tak nic nedluží. 17. Z výše uvedeného je zřejmé, že soud prvního stupně rozhodl ve výroku I. věcně správně, když žalobu zamítl, pochybení neshledal odvolací soud ani v nákladovém výroku II. rozsudku soudu prvního stupně, na jehož odůvodnění (podrobněji uvedené v bodě 9. tohoto rozsudku) odvolací soud odkazuje. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. v napadených výrocích jako věcně správný potvrdil. 18. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto za použití § 224 odst. 1 o. s. ř. v souladu s ustanovením § 151 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř., o dle § 142 odst. 1 o. s. ř. V odvolacím řízení byl žalovaný zcela úspěšný, nevznikly mu žádné náklady řízení, odvolací soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat dovolání do dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně prostřednictvím Okresního soudu Praha-východ, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Praha 7. května 2024 JUDr. Oto Kubeš předseda senátu