USNESENÍ (anonymizovaný opis) Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oto Kubeše a soudkyň JUDr. Terezy Dobešové a Mgr. Kateřiny Boudníkové ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] o zaplacení 15 648,90 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti usnesení Okresního soudu Praha – západ ze dne 9. 2. 2024, č. j. 10 C 5/2024–18 takto: Usnesení soudu prvního stupně se ve výroku I. mění tak, že řízení se nezastavuje. Odůvodnění: 1. Usnesením uvedeným v záhlaví soud prvního stupně zastavil řízení (výrok I.) a rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). 2. Proti tomuto usnesení podala žalobkyně včasné odvolání. V něm namítá, že soud prvního stupně rozhodl nesprávně, pokud uzavřel, že není dána jeho pravomoc k rozhodnutí věci, neboť žalovaná nemá bydliště na území České republiky a příslušnost soudu prvního stupně nebyla založena ani postupem podle článku 26 nařízení Brusel I bis. Ze smlouvy o poskytování bankovních a dalších služeb [číslo] se podává, že místem splnění závazku je [obec], kde byla smlouva o zápůjčce uzavřena. Pravomoc českých soudů je tak dána podle článku 7 odst. 1 písm. b) druhá odrážka nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen„ nařízení Brusel I bis“). Podle tohoto ustanovení může být soudní řízení proti žalované vedeno v České republice, i když vystupovala ve vztahu jako spotřebitel, neboť se jedná o bezúčelovou půjčku a právní předchůdce žalobce neprovozuje na území jiného členského státu profesionální nebo podnikatelskou činnost. V této souvislosti poukázala na názor vyslovený Nejvyšším soudem v rozhodnutí ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. 32 Cdo 1318/2011 nebo ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 32 Cdo 1826/2011. V dané věci se tak použije příslušnost podle článku 7 nařízení Brusel I bis a nikoliv podle článku 17 a následující Brusel I bis. Navrhla, aby odvolací soud změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že se řízení nezastavuje. 3. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal usnesení soudu prvního stupně v intencích ustanovení § 212 věta první o. s. ř. v celém rozsahu podle ustanovení § 212a odst. 1, 5, 6 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je opodstatněné. 4. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným soudu prvního stupně dne 9. 11. 2023 domáhala zaplacení částky 15 648,90 Kč s příslušenstvím, jako nesplaceného úvěru poskytnutého žalované prostřednictvím kreditní karty na základě smlouvy o vydání kreditní karty [anonymizováno] karta [číslo] ze dne 5. 5. 2015, uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně [právnická osoba] a žalovanou, přičemž pohledávka byla na žalobkyni postoupena smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 30. 5. 2023. Žalovaná má slovenskou státní příslušnost, v návrhu na uzavření smlouvy na vydání kreditní karty ze dne 2. 5. 2015 uvedla sice trvalé bydliště na Slovensku, ale kontaktní adresu [adresa], [ulice a číslo], [obec a číslo]. Podle sdělení Ředitelství služby cizinecké policie měla žalovaná evidovaný pobyt na území České republiky za účelem zaměstnání do 31. 12. 2019, aktuálně nemá na území České republiky evidovaný žádný druh pobytu. Poslední hlášená adresa pobytu byla v době od 1. 7. 2018 do 31. 12. 2019 na adrese [adresa]. Uvedená informace byla potvrzena také Ministerstvem vnitra, odborem azylové a migrační politiky. Poté soud prvního stupně vydal napadené usnesení, kterým řízení zastavil s poukazem na to, že žalovaná nemá na území České republiky evidovaný pobyt a není známá ani jiná adresa, na kterou by jí bylo možné doručovat písemnosti. Jedná se přitom o věc spadající pod spotřebitelské smlouvy podle článku 17 – 19 nařízení Brusel I bis, přičemž podle článku 18 odst. 2 nařízení Brusel I bis může být spotřebitel žalován pouze u soudu členského státu, v němž má bydliště ke dni podání žaloby. Z tohoto důvodu shledal nedostatek podmínky řízení spočívající v nedostatku mezinárodní příslušnosti a řízení podle § 103 a § 104 o. s. ř. zastavil s tím, že mezinárodně příslušnými soudy jsou soudy v bydlišti žalované. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 146 odst. 2 věta první o. s. ř., když žalobkyně zavinila zastavení řízení, žalované však žádné náklady řízení nevznikly. O vrácení soudního poplatku pak rozhodl podle § 10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Z obsahu spisu (po vydání napadeného usnesení) je dále zřejmé, že žalované bylo napadené usnesení doručováno prostřednictvím provozovatele poštovních služeb na Slovensko na adresu [adresa], přičemž se zásilka vrátila nedoručená s tím, že žalovaná je na uvedené adrese neznámá. Následně učinil soud prvního stupně pokus o doručení napadeného usnesení prostřednictvím dožádaného soudu na Slovensku, ani tento pokus nebyl úspěšný s tím, že adresáta nelze najít. Zároveň bylo uvedeno, že žalovaná má od roku 2011 na Slovensku hlášený pobyt bezdomovce na adrese města Poprad. 5. Podle § 103 o. s. ř. kdykoli za řízení přihlíží soud k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení). Jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví (§ 104 odst. 1 věta první o. s. ř.). 6. Podle článku 4 odst. 1 nařízení Brusel I bis, nestanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu. 7. Podle článku 5 odst. 1 nařízení Brusel I bis osoby, které mají bydliště v některém členském státě, mohou být u soudů jiného členského státu žalovány pouze na základě pravidel stanovených v oddílech 2 až 7 této kapitoly. 8. Podle článku 7 odst. 1 osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována písm. a) pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn; podle písm. b) pro účely tohoto ustanovení, a pokud nebylo dohodnuto jinak, je místem plnění zmíněného závazku v případě poskytování služeb místo na území členského státu, kde služby podle smlouvy byly nebo měly být poskytnuty. 9. Podle článku 17 odst. 1 nařízení Brusel I bis ve věcech týkajících se smlouvy uzavřené spotřebitelem pro účel, který se netýká jeho profesionální nebo podnikatelské činnosti, se příslušnost určuje podle tohoto oddílu, aniž jsou dotčeny článek 6 a čl. 5 bod 7: a) jedná-li se o koupi movitých věcí na splátky; b) jedná-li se o půjčku návratnou ve splátkách nebo o jiný úvěrový obchod určený k financování koupě takových movitých věcí, nebo c) ve všech ostatních případech, kdy byla smlouva uzavřena s osobou, která provozuje profesionální nebo podnikatelské činnosti v členském státě, v němž má spotřebitel bydliště, nebo pokud se jakýmkoli způsobem taková činnost na tento členský stát nebo na několik členských států včetně tohoto členského státu zaměřuje, a smlouva spadá do rozsahu těchto činností. 10. Podle článku 18 odst. 2 nařízení Brusel I bis smluvní partner může podat žalobu proti spotřebiteli pouze u soudů členského státu, v němž má spotřebitel bydliště. Od ustanovení tohoto oddílu je možné se odchýlit pouze dohodou: 1) uzavřenou po vzniku sporu; 2) umožňující spotřebiteli zahájit řízení u jiných soudů než těch, které jsou uvedeny v tomto oddíle, nebo 3) uzavřenou mezi spotřebitelem a jeho smluvním partnerem, kteří mají v době uzavření smlouvy bydliště nebo obvyklý pobyt v témže členském státě, jestliže tato dohoda zakládá příslušnost soudů tohoto členského státu, ledaže by taková dohoda nebyla podle práva tohoto členského státu přípustná (článek 19 nařízení Brusel I bis). 11. Podle článku 62 odst. 1 nařízení Brusel I bis pro posouzení toho, zda má strana řízení bydliště v členském státě, u jehož soudů byl podán návrh, použije soud své právo. 12. Podle § 80 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.), člověk má bydliště v místě, kde se zdržuje s úmyslem žít tam s výhradou změny okolností trvale; takový úmysl může vyplývat z jeho prohlášení nebo z okolností případu. Uvádí-li člověk jako své bydliště jiné místo než své skutečné bydliště, může se každý dovolat i jeho skutečného bydliště. Proti tomu, kdo se v dobré víře dovolá uvedeného místa, nemůže člověk namítat, že má své skutečné bydliště v jiném místě. Nemá-li člověk bydliště, považuje se za ně místo, kde žije. Nelze-li takové místo zjistit, anebo lze-li je zjistit jen s neúměrnými obtížemi, považuje se za bydliště člověka místo, kde má majetek, popřípadě místo, kde měl bydliště naposledy (§ 80 odst. 2 o. z.). 13. V dané věci z dosavadních skutkových tvrzení i předložených listinných důkazů plyne, že právním důvodem vzniku závazku byla smlouva o úvěru. S ohledem na povahu účastníků (žalovaná vystupovala při uzavření smlouvy jako spotřebitel, neboť smlouva se netýkala její profesionální nebo podnikatelské činnosti) soud prvního stupně správně aplikoval pravidla příslušnosti pro spotřebitelské smlouvy, upravená v článcích 17 – 19 nařízení Brusel I bis, která určují výlučnou příslušnost ve věcech některých spotřebitelských smluv a mají přednost před posouzením příslušnosti podle článku 7 odst. 1 nařízení Brusel I bis. V případě spotřebitelských smluv splňujících předpoklady článku 17 odst. 1 písm. a) – c) nařízení Brusel I bis, může být podle článku 18 odst. 2 nařízení Brusel I bis žaloba podána proti spotřebiteli (s výjimkami stanovenými v článku 19 nařízení Brusel I bis) pouze u soudů členského státu, v němž má spotřebitel bydliště (tzv. pravidlo výlučné příslušnosti). Pojem bydliště spotřebitele musí být vykládán tak, že označuje bydliště spotřebitele ke dni podání žaloby (viz usnesení Soudního dvora EU ze dne 3. září 2020, mBank, C‑ 98/20, bod 36). V dané věci nejde o spor z koupě movitých věcí ani z účelově určené půjčky, smlouva o vydání kreditní karty [anonymizováno] karta [číslo] ze dne 5. 5. 2015 však spadala pod článek 17 odst. 1 písm. c) nařízení Brusel I bis, který dopadá i na bezúčelové úvěry. Ze zjištěných údajů soudu prvního stupně je zřejmé, že žalovaná měla v době uzavření smlouvy své bydliště v České republice, kde vykonávala i výdělečnou činnost a kde současně právní předchůdkyně žalobkyně provozovala svou podnikatelskou činnost. Ke dni podání návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu nebylo možné uzavřít, že by měla žalovaná na území České republiky bydliště, zároveň žádné okolnosti nenasvědčovaly tomu, že žalovaná má bydliště mimo území Evropské unie. V rozsudku ze dne 17. 11. 2011, ve věci C – 327/10, Hypoteční banka, a. s. proti Udo Mike Lindnerovi (dostupném na www.curia.europa.eu) Soudní dvůr Evropské unie konstatoval, že článek 16 odst. 2 nařízení Brusel I (čl. 18 odst. 2 Brusel I bis) se užije i na takové případy, kdy soudy nejsou schopny určit aktuální bydliště žalovaného (spotřebitele) a nemají průkazné indicie umožňující dospět k závěru, že žalovaný má bydliště mimo území Evropské unie. Pokud spotřebitel své poslední známé bydliště opustil dříve, než na něj byla podána žaloba, a neinformoval svého smluvního partnera o adrese svého nového bydliště, pravomoc rozhodnout o žalobě směřující proti spotřebiteli mají soudy členského státu, na jehož území se nacházelo poslední známé bydliště spotřebitele (srov. také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 30 Nd 25/2014). Uvedené řešení tak upřednostňuje použití jednotných pravidel stanovených nařízením Brusel I bis před použitím různorodých vnitrostátních pravidel a zároveň umožňuje vyhnout se tomu, aby nemožnost určit aktuální bydliště žalovaného zabránila určení příslušného soudu a zbavila tak žalobkyni jejího práva na soudní ochranu (viz zejména rozsudek velkého senátu Soudního dvora EU ze dne 25. 10. 2011 ve spojených věcech C -509/09 a C -161/10, eDate Advertising a další, dostupné na www.curia.europa.eu, případně výše uvedený rozsudek ve věci Lindner). Mezinárodní příslušnost českých soudů je tak dána podle posledního známého bydliště žalovaného spotřebitele. 14. Z výše uvedených důvodů odvolací soud usnesení soudu prvního stupně podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. ve výroku I. změnil tak, že řízení se nezastavuje. Tím byl odklizen i závislý nákladový výrok II. usnesení soudu prvního stupně. Poučení: Proti tomuto usnesení lze podat dovolání do dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu České republiky v [obec] prostřednictvím Okresního soudu Praha-západ, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Praha 27. listopadu 2024 JUDr. Oto Kubeš předseda senátu