USNESENÍ (anonymizovaný opis) Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Kučery a soudců JUDr. Ireny Sekavové a JUDr. Jaroslava Lockenbauera ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupen [anonymizováno] [jméno] [příjmení], advokátkou sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] o návrhu na nařízení předběžného opatření, o odvolání žalobce proti usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 8. 10. 2024, č. j. 20 Nc 1502/2024 - 24 takto: I. Usnesení soudu prvního stupně se potvrzuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Příbrami (dále jen„ soud prvního stupně“) shora označeným usnesením (dále jen„ usnesení soudu prvního stupně“ nebo„ napadené usnesení“) zamítl návrh žalobce na vydání předběžného opatření, kterým by soud žalované uložil povinnost jednak„ zdržet se nakládání s obsahem e-mailové schránky na e-mailové adrese: [email]“ a dále„ nenakládat se zprávami a veškerou elektronickou komunikací“, jejíž stranou byl žalobce, jako zaměstnanec žalované (výrok I.), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.) a uložil žalobci zaplatit na účet soudu prvního stupně soudní poplatek za návrh na nařízení předběžného opatření ve výši 1 000 Kč, do tří dnů od doručení usnesení (výrok III.). 2. Soud prvního stupně konstatoval, že žalobce v návrhu na nařízení předběžného opatření opětovně požaduje uložení zcela obecné povinnosti povinnost zdržet se nakládání se-mailem a nenakládat se zprávami a veškerou elektronickou komunikací, jejíž stranou byl žalobce, a to přesto, že z přílohy návrhu, konkrétně z přípisu žalované ze dne 27. 8. 2024 v reakci na vyjádření žalobce a žádost o přístup k osobním údajům, vyplynulo, že žalovaná označila 36 konkrétních e-mailů, které se týkaly žalobce ve vztahu k možnému předmětu budoucího řízení, a nelze tak, podle soudu prvního stupně, přisvědčit žalobci, že bližší specifikace ve vztahu k e-mailu není možná. Dále soud prvního stupně uvedl, že nemá za osvědčenou ani žalobcem tvrzenou potřebu zatímní úpravy poměrů účastníků, neboť požadovaná povinnost nesměřuje k zatímní úpravě poměrů, když naznačeným předmětem budoucího řízení by mělo být posouzení platnosti výpovědi z pracovního poměru, ale k úpravě procesních práv a povinností stran řízení v souvislosti s dokazováním. K tomuto účelu ovšem neslouží institut nařízení předběžného opatření, ale ochranu poskytuje právní institut zajištění důkazu podle § 78 zákona č. 99/1963 Sb. občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), či po zahájení řízení podle § 102 odst. 2 o. s. ř., je-li obava, že později důkaz nebude možné provést vůbec nebo jen s velkými obtížemi. 3. Proti tomuto usnesení podal žalobce v zákonné lhůtě odvolání. Uvedl, že mu byla žalovanou dne 17. 6. 2024 doručena výpověď z pracovního poměru a okamžitě poté mu byl znemožněn jakýkoli přístup k jeho e-mailové schránce, a tudíž i k veškeré e-mailové komunikaci tam uložené. Žalobce považuje výpověď z pracovního poměru za neplatnou a jeho úmyslem bylo domáhat se určení její neplatnosti žalobou, což v mezidobí dne 18. 10. 2024 učinil. Pro úspěch v řízení o určení neplatnosti výpovědi je pro žalobce zásadní,„ aby mohl soudu předložit jako důkaz elektronickou komunikaci bezprostředně související se skutečnostmi vytýkanými ve výpovědi, resp. aby byla zachována existence tohoto důkazu“. Poukazoval na to, že návrhem na nařízení předběžného opatření žádal o vydání předběžného opatření, kterým by byla žalované uložena povinnost zdržet se nakládání s obsahem jeho e-mailové schránky, chtěl žalobce„ předejít především, nikoli však výlučně, úpravě nebo smazání jakéhokoli obsahu elektronické komunikace včetně samotné e-mailové schránky“. Dále uvedl, že se obsah e-mailové schránky, pokusil od žalované získat mimosoudní cestou, těmto jeho žádostem však nebylo vyhověno. Vytýkal soudu prvního stupně chybný závěr a výtku, že mohl a měl e-mailovou komunikaci, jíž se návrh týkal, blíže specifikovat. K tomu žalobce uvedl, že v návrhu výslovně uvedl okruh e-mailové komunikace, která by měla být předběžným opatřením dotčena, kdy se jedná„ zejména, z opatrnosti však nikoli výlučně, o veškerou e-mailovou komunikaci“ žalobce„ v rozsahu, který věcně souvisí s jednotlivými údajnými porušeními uvedenými ve výpovědi“ z pracovního poměru. Bližší specifikace konkrétních e-mailů nebyla možná v důsledku náhlého znemožnění přístupu k e-mailové schránce, a dále vzhledem k tomu, že od většiny ve výpovědí vytýkaných porušení pracovních povinností uplynul značný čas. Dále žalobce soudu prvního stupně vytýkal nesprávnost závěru o neosvědčení potřeby zatímní úpravy poměrů účastníků a vhodnosti využití institutu zajištění důkazu. Namítal, že svým návrhem neusiloval a ani nyní neusiluje o zajištění důkazu samotného, ale o ochranu jeho existence,“ kdy, podle žalobce,„ právě a pouze nařízením předběžného opatření lze účinně a včasně zabránit smazání e-mailové schránky, která je klíčovým důkazem pro prokázání neplatnosti výpovědi“. Naopak využití institutu zajištění důkazu, podle žalobce, není v tomto případě dobře možné, protože žalobce není, v důsledku odepření přístupu k e-mailové schránce, schopen identifikovat konkrétní e-mailovou komunikaci, potažmo e-mailové zprávy, na které by se zajištění důkazů vztahovalo. Podle žalobce, bude-li žalovaná, jakožto zaměstnavatel, postupovat při nakládání s jeho osobními údaji v souladu s Nařízením evropského parlamentu a rady (EU) 2016/679 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů a o zrušení směrnice 95/46 (obecné nařízení o ochraně osobních údajů) (dále jen„ GDPR“), a vymaže osobní údaje žalobce, včetně e-mailové schránky a jejího obsahu,„ vyvstává zde jasná potřeba zatímní úpravy poměrů účastníků, neboť právě předběžným opatřením by bylo tomuto kroku zabráněno“. Podle žalobce, naléhavost situace spočívá primárně v samotné existenci povinnosti žalované dle GDPR, která jí ukládá osobní údaje po odpadnutí zákonného důvodu pro zpracování vymazat. Navrhoval, aby odvolací soud napadené usnesení změnil a návrhu na nařízení předběžného opatření vyhověl. 4. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, přezkoumal napadené usnesení a řízení, které předcházelo jeho vydání, podle ustanovení § 212 a následujících o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. 5. Ve smyslu ustanovení § 74 a § 75c odst. 1 o. s. ř., před zahájením řízení může předseda senátu nařídit předběžné opatření, jestliže bude prokázáno, že je třeba, aby byly zatímně upraveny poměry účastníků, nebo že je tu obava, že by výkon soudního rozhodnutí byl ohrožen, a jestliže budou alespoň osvědčeny skutečnosti, které jsou rozhodující pro uložení povinnosti předběžným opatřením. Podle § 75c odst. 4 o. s. ř. je pak pro předběžné opatření rozhodující stav v době vyhlášení (vydání) usnesení soudu prvního stupně. Podle § 76 odst. 1 písm. e) o. s. ř., předběžným opatřením může být účastníku uloženo, aby něco vykonal, něčeho se zdržel nebo něco snášel. 6. Z citovaných ustanovení vyplývá, že předběžné opatření může být soudem vydáno, jestliže je zapotřebí rychlého a pružného řešení situace, která nesnese odkladu pro nebezpečí, jež jinak hrozí zájmům účastníků. Při úvaze o tom, zda ve smyslu shora uvedených ustanovení má být nařízeno předběžné opatření, se soud nezabývá věcí samou, zejména nezkoumá, zda požadovaná povinnost je po právu. Soud se pouze řídí tím, zda poměry účastníků vyžadují zatímní úpravu. Důkazní břemeno v tomto směru má navrhovatel. 7. Z obsahu soudního spisu (a připojeného spisu soudu prvního stupně sp. zn. 20 Nc 1501/2024 – první návrh žalobce na vydání předběžného opatření) se podává, že žalobce, jako zaměstnanec žalované, obdržel 17. 6. 2024 výpověď z pracovního poměru, s níž nesouhlasil a rozhodl se proti ní bránit žalobou u soudu. Tu nicméně ke dni podání návrhu (druhého), tj. ke dni 1. 10. 2024, dosud nepodal. Již současně s doručením výpovědi byl žalobci znemožněn přístup do jeho pracovní e-mailové schránky, a protože, jak tvrdí, tato e-mailová schránka obsahuje elektronickou komunikaci, jíž byl účastníkem,„ bezprostředně související se skutečnostmi vytýkanými ve výpovědi“, opakovaně žádal žalovanou o umožnění přístupu do této e-mailové schránky, což mu umožněno nebylo s poukazem na ochranu důvěrných informací a osobních údajů třetích osob. 8. Dne 13. 9. 2024 podal žalobce první návrh na vydání předběžného opatření (s identickým zněním povinnosti, která měla být žalované uložena, jako v případě návrhu ze dne 1. 10. 2024), který byl usnesením soudu prvního stupně ze dne 18. 9. 2024, č. j. 20 Nc 1501/2024 – 21, zamítnut. Po jeho doručení se žalobce výslovně vzdal odvolání proti němu a následně dne 1. 10. 2024 podal nový návrh na vydání předběžného, s poukazem na tytéž listiny a se stejným vymezením povinnosti, která by měla být žalované uložena, jako v návrhu ze dne 13. 9. 2024, pouze s o něco obsáhlejším zdůvodněním vyjadřujícím se k důvodům, které vedly k zamítnutí prvního návrhu. Soud prvního stupně napadené rozhodnutí odůvodnil v podstatě stejně (pouze méně stručně), jako v usnesení ze dne 18. 9. 2024. Ač„ nový“ návrh žalobce do jisté míry polemizuje s argumentací soudu v odůvodnění předchozího zamítavého rozhodnutí, žádné zásadní nové argumenty nepřináší, zejména netvrdí nic, co by býval nemohl uplatnit již v původním (prvním) návrhu a soud prvního stupně proto nijak překvapivě svůj právní názor nezměnil a„ nový“ návrh posoudil stejně, jako ten předchozí. 9. Odvolací soud se s argumentací soudu prvního stupně v zásadě ztotožňuje. Nelze považovat za alespoň osvědčené, že se žalovaná chystá e-mailovou schránku žalobce nenávratně smazat, když nic takového z předložené komunikace účastníků nevyplývá a dovozovat bezprostřední hrozbu provedení takového kroku pouze z obecné povinnosti stanovené GDPR uchovávat osobní údaje pouze po nezbytnou dobu, nepovažuje ani odvolací soud za dostatečný argument. Nezbytnost využití institutu předběžného opatření se v daném případě nejeví jako odpovídající situaci, že je navrhováno více než tři měsíce poté, co nastala situace, která trvá až dosud, tedy kdy byl žalobci znemožněn přístup do pracovní e-mailové schránky u žalované. Odvolací soud souhlasí se soudem prvního stupně, že z okolností je zřejmé, že hlavní motivací žalobce je„ uchování“ podkladů pro zamýšlené řízení na určení neplatnosti skončení pracovního poměru, které hodlá použít jako důkaz prokazující neexistenci uplatněného výpovědního důvodu. K tomu však, jak správně poznamenal soud prvního stupně, slouží institut zajištění důkazu ve smyslu ustanovení § 78 o. s. ř. Odvolací soud přitom nesdílí žalobcův názor, že je tento institut v daném případě nepoužitelný, protože bez přístupu do své e-mailové schránky nedokáže přesně identifikovat a k důkazu navrhnout konkrétní e-mailovou komunikaci vztahující se ke skutkům vytýkaným mu ve výpovědi z pracovního poměru. Ani kdyby bylo žalobcovu návrhu na vydání předběžného opatření v tom znění, v jakém se ho domáhal, vyhověno, samo o sobě by to žalovanou nijak nenutilo žalobci e-mailovou schránku zpřístupnit, takže pokud by chtěl (bude chtít) žalobce navrhnout důkaz svou e-mailovou komunikací, musel by (bude muset) takový návrh, s patřičným vysvětlením, naformulovat tak, aby soud, bude-li to pokládat za odůvodněné, vyžádal od žalované určitou (žalobcem např. časovým obdobím označenou) množinu jeho pracovní e-mailové komunikace, která by měla obsahovat i ty konkrétní e-maily vztahující se k tvrzením, jež by měly prokazovat. A stejným způsobem by bylo lze navrhovat i zajištění důkazu. 10. V neposlední řadě pak odvolací soud připomíná, že v řízení o neplatnost skončení pracovního poměru dle § 72 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších změn, je důkazní břemeno k prokázání, že se staly skutky, z nichž je dovozováno naplnění konkrétního uplatněného výpovědního důvodu, především na tom, kdo napadenou výpověď protistraně pracovně právního vztahu dal, což je v daném případě zaměstnavatel, tj. žalovaná. 11. Na základě uvedeného odvolací soud napadené usnesení podle § 219 o. s. ř. jako věcně správné potvrdil. 12. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto ve smyslu § 224 odst. 1 o. s. ř. za situace, že v řízení úspěšné žalované žádné náklady nevznikly. Poučení: Proti tomuto usnesení dovolání není přípustné. Praha 21. listopadu 2024 JUDr. Tomáš Kučera předsedkyně senátu