USNESENÍ (anonymizovaný opis) Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Šárky Kamenické a soudců Mgr. Hany Říhové a Mgr. Pavly Peltrámové ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupen [anonymizováno] [jméno] [příjmení], advokátem, sídlem [adresa], proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] sídlem [adresa], [anonymizována čtyři slova], o uložení povinnosti souhlasit s vydáním předmětu úschovy, o odvolání žalobce proti usnesení Okresního soudu v Mělníku ze dne 18. října 2023 č. j. 9 C 45/2022-80 takto: I. Usnesení soudu prvního stupně se potvrzuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodnění: 1. Shora citovaným usnesením Okresní soud v Mělníku prohlásil svou mezinárodní nepříslušnost a řízení zastavil. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že podle pravidel nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (nařízení Brusel I bis) není dána mezinárodní příslušnost českého soudu v této věci s ohledem na to, že žalovaný se řízení neúčastní. Současně nejsou dány žádné důvody výlučné příslušnosti České republiky. Vzhledem k vyslovené mezinárodní nepříslušnosti potom soud řízení pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení zastavil. 2. Proti tomuto usnesení podal žalobce včasné odvolání. V něm namítá, že soud nesprávně posoudil svou mezinárodní příslušnost (pravomoc). Má za to, že nařízení Brusel I bis se na danou věc vůbec nevztahuje. Řízení o nahrazení souhlasu s vydáním úschovy je speciálním řízením svého druhu, které nelze zařadit mezi věci uvedené v článku I. tohoto nařízení. Nejedná se o věc občanskou ani obchodní. Za této situace měl soud prvého stupně postupovat podle § 2 zákona č. 91/2012 Sb., podle jehož § 6 a § 299 zákona č. 292/2013 je dána pravomoc soudu České republiky k tomuto řízení vzhledem k probíhajícímu řízení o úschově u Okresního soudu v Mělníku. Odvolatel žádal, aby rozhodnutí soudu prvého stupně bylo zrušeno a věc byla vrácena soudu prvého stupně k dalšímu řízení. 3. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal rozhodnutí soudu prvého stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo. Podle § 212 a § 212a zákona č. 99/2012 Sb. (o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněné. 4. Z obsahu spisu v této věci vyplývá, že v dané věci byla podána žalobcem žaloba, jíž se domáhal, aby žalovanému byla uložena povinnost souhlasit s vydáním [značka automobilu] [anonymizováno], [registrační značka] [příjmení], bílé barvy, [příjmení] [anonymizováno], a to z úschovy vedené Okresním soudem v Mělníku, do jehož úschovy byl automobil složen usnesením Policie České republiky. Svou žalobu odůvodňoval tím, že je vlastníkem tohoto vozidla, neboť ho řádně koupil a registroval v České republice. Vozidlo nabyl v dobré víře, kupní smlouva byla uzavřena den před tím, než bylo vozidlo hlášeno jako odcizené. Žalobce přitom využil všech možností k ověření původu daného vozidla. 5. Ze spisu Okresního soudu v Mělníku sp. zn. 10 Sd 35/2019 vyplývá, že Okresní soud v Mělníku vede úschovní řízení na základě rozhodnutí o přijetí do úschovy ze dne 10. 7. 2019, které bylo vydáno Policií České republiky, krajským ředitelstvím Policie Středočeského kraje, územním odborem [obec], Obvodním oddělením [obec], pod [číslo jednací] [číslo]. Automobil byl Policií České republiky zajistěn u pana [jméno] [příjmení], přitom kromě této osoby právo k automobilu uplatnila také italská společnost – žalovaný. Současně z obsahu spisu vyplývá, že právo k automobilu uplatňuje žalobce, který na straně kupujícího uzavřel kupní smlouvu ohledně tohoto automobilu. 6. Z obsahu spisu soudu prvého stupně dále vyplývá, že soud prvého stupně doručil žalovanému prostřednictvím doručujících orgánů žalobu v této věci, výzvu k vyjádření v této věci a také předvolání k jednání na 18. 10. 2023. Z obsahu spisu dále vyplývá, že žalovaný po doručení těchto písemností zůstal zcela nečinný a k jednání dne 18. 10. 202 se nedostavil. 7. Za tohoto procesního stavu se pak soud prvého stupně správně zabýval tím, zda je ve věci dána jeho mezinárodní příslušnost v řízení a rozhodování v této věci a vzhledem k sídlu žalovaného správně aplikoval v souladu s ustanovením § 2 zákona č. 91/2012 Sb. nařízení Brusel I bis. Na soudem prvého stupně citovaná ustanovení tohoto nařízení lze v plném rozsahu odkázat. 8. Z hlediska rozhodnutí soudu o své mezinárodní příslušnosti je především rozhodující to, jakého charakteru je daná věc. 9. Jde-li v dané věci o řízení, jehož podstatou je nahrazení souhlasu pro vydání konkrétní věci z úschovy, v níž nedošlo k souhlasnému prohlášení příjemců a přihlašovatelů, komu má být věc vydána, pak jde o řízení v němž má být řešen občanskoprávní spor, jehož podstatou (řešením předběžné otázky pro uložení povinnosti souhlasit s vydáním předmětu úschovy), je spor o to, kdo je vlastníkem věci složené do úschovy, případně, komu svědčí takové právo oproti ostatním příjemcům či přihlašovatelům, že má právo žádat vydání věci z úschovy. Svou podstatou se v tomto občanskoprávním řízení řeší sporný občanskoprávní vztah mezi stranami. Za této situace jde svým charakterem o věc, na kterou se dle článku 1 bodu 1 nařízení Brusel I bis toto nařízení vztahuje. Na tomto závěru nic nemění skutečnost, že podání určovací žaloby je vyvoláno okolnostmi, které nastaly v úschovním řízení, neboť to na podstatě podané žaloby nic nemění. 10. Jestliže v dané věci jde svým charakterem o věc uvedenou v článku 1 bodu 1 nařízení Brusel I bis a současně nejde o žádnou z věcí, na které je vztažena výjimka z tohoto nařízení pod bodem 2 článku 1 nařízení, pak je při řešení mezinárodní příslušnosti potřeba postupovat právě podle daného nařízení. 11. Soud prvého stupně na základě článku 4 a 5 nařízení Brusel I bis zcela správně dovodil, že osoba jiného členského státu může být u soudu žalována na základě pravidel uvedených v oddílech 2 až 6, kapitoly II nařízení. Ve vztahu k těmto pravidlům, zejména pravidlu uvedenému v článku 7 nařízení Brusel I bis nelze dovodit, že jde o věc, v níž může být žalovaný v dané věci žalován v jiném členském státě, než ve státě svého sídla. V dané věci nejde ani o situaci příslušnosti předpokládané podle článku 8 a 9 nařízení, nejde ani o výlučnou příslušnost podle oddílu 3, 4 a 5 nařízení, nejde ani o věc výlučné příslušnosti dle článku 24 nebo věc ujednané příslušnosti podle článku 25. 12. Za této situace soud prvého stupně zcela správně dovodil, že žalovaný by mohl být žalován u soudu České republiky v dané věci tehdy, jestliže by byly splněny podmínky článku 26 nařízení Brusel I bis, tedy v situaci, že by se řízení před tímto soudem účastnil. Taková situace však v dané věci nenastala, neboť žalovaný i přes doručení žaloby, výzvy k vyjádření a předvolání k jednání, zůstal v dané věci nečinný, tedy řízení se neúčastnil. Za takové situace je tak nutno postupovat podle článku 28 bodu 1 nařízení Brusel I bis a prohlásit, že není dána jeho mezinárodní příslušnost. V takové situaci pak nejsou splněny podmínky řízení, k nimž je soud povinen přihlížet podle § 103 o. s. ř., a je nutno řízení zastavit podle § 104 odst. 1 věty první o. s. ř. 13. V dané věci nelze přisvědčit námitce odvolatele, že takový výklad nařízení Brusel I bis znamená, že jde o mezeru v právu, kdy žalobce nemá k dispozici legální nástroj, jak se má domoci vydání úschovy. Vyslovení mezinárodní nepříslušnosti nepředstavuje situaci, v níž by se žalobce svého práva na nahrazení souhlasu s vydáním předmětu úschovy nemohl domáhat proti žalovanému v jiném členském státě v souladu s nařízením Brusel I bis. 14. Rozhodnutí soudu prvého stupně je na základě výše uvedeného správné, proto odvolací soud postupem podle § 219 o. s. ř. správné rozhodnutí potvrdil. 15. Soud prvého stupně zásadně správně rozhodl také o náhradě nákladů řízení. Jde-li o náhradu nákladů řízení mezi účastníky, pak za situace, že v případě aktivní účasti žalovaného na řízení by věc mohla být projednána u soudu České republiky a s ohledem na ustanovení § 146 odst. 1 písm. b) s přihlédnutím k odst. 2 o. s. ř., proto soud prvého stupně správně rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. 16. Vzhledem k důvodu zastavení řízení, odvolací soud dospěl k závěru, že není také namístě uložit žalobci, aby hradil náklady řízení státu, které vznikly v souvislosti s realizací práva žalovaného na tlumočníka, a to i vzhledem k charakteru a důvodu těchto vynaložených nákladů. 17. Jde-li o náhradu nákladů odvolacího řízení, pak v tomto odvolacím řízení žalobce úspěšný nebyl. Žalovanému však v souvislosti s odvolacím řízením žádné účelně vynaložené náklady nevznikly, proto odvolací soud postupem podle § 224 odst. 1 o. s. ř. za použití § 142 odst. 1 o. s. ř. rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí je možné podat dovolání, jestliže rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, a to ve lhůtě dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí u Okresního soudu v Mělníku. Praha 21. května 2024 JUDr. Šárka Kamenická předsedkyně senátu