ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY (anonymizovaný opis) Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Renáty Lukešové a soudkyň Mgr. Petry Turnovské a Mgr. Kláry Hrobské ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] o 49 245 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 19. 10. 2023, č. j. 14 C 134/2023-72, takto: I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. mění tak, že výše splátky činí 3 200 Kč měsíčně až do úplného zaplacení; jinak se v tomto výroku potvrzuje. II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II. mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení 19 745 Kč, a to ve splátkách po 800 Kč měsíčně, splatných vždy do 20. dne v měsíci, až do úplného zaplacení, počínaje měsícem následujícím po měsíci, kdy tento rozsudek nabude právní moci, pod ztrátou výhody splátek. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení 4 141 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Mladé Boleslavi (dále jen„ soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. 10. 2023, č. j. 14 C 134/2023-72, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 49 245 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 26 528,23 Kč, úrokem ve výši 18,9 % ročně z částky 49 245 Kč od 9. 2. 2022 do zaplacení a úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 49 245 Kč od 9. 2. 2022 do zaplacení, a to ve splátkách ve výši 7 000 Kč měsíčně splatných do 20. dne v měsíci počínaje měsícem následujícím po měsíci, kdy rozsudek nabyde právní moci, a to pod ztrátou výhody splátek (výrok I.) a dále žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částce 19 916,20 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně (výrok II.). 2. Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalovaný se při jednání se žalobkyní vydával za jinou osobu, jejímž jménem uzavíral dohody. Na jejich základě banka poskytla k účtu této 3. osoby možnost čerpání peněžních prostředků až do výše 50 000 Kč a tyto prostředky čerpal, avšak nevrátil žalovaný. Tím se dopustil protiprávního jednání, jelikož porušil obecný zákaz nepůsobit škodu stanovený v § 2900 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění (dále jen „o. z.“). V řízení se žalobkyni podařilo prokázat, že žalovaný získal na základě svého úmyslného protiprávního jednání částku 48 750 Kč, kterou je povinen jako náhradu skutečné škody dle § 2952 o. z. žalobkyni vrátit. Současně žalobkyně prokázala, že v případě řádného uzavření smlouvy o úvěru by jí vzniklo právo na smluvní úrok ve výši 18,9 % z jistiny úvěru a další poplatky ve výši 495 Kč, přičemž tyto nároky je nutné považovat za ušlý zisk žalobkyně. S ohledem na uvedené, kdy se žalobkyni v řízení podařilo prokázat výši i důvod uplatněného nároku, přičemž zejména z rozsudku trestního soudu je zjevné, že za vznik této škody odpovídá žalovaný, soud prvního stupně žalobě vyhověl. Povinnost k placení soud stanovil žalovanému ve splátkách ve výši 7 000 Kč, s čímž žalobkyně souhlasila. 3. Proti shora uvedenému rozsudku podal včas odvolání žalovaný. Namítal, že s bankou komunikovala jeho manželka [jméno] [příjmení], která o kontokorent jménem poškozené [jméno] [příjmení] žádala. Dále uvedl, že nebyl majitelem účtu, na který byly peníze poskytnuty a neměl za něj zodpovědnost. Při jednání odvolacího soudu zdůraznil, že splátky stanovené soudem prvního stupně jsou nad jeho finanční možnosti a jejich placením by se dostal do platební neschopnosti a dalších dluhů. Pracuje jako řidič kamionu a jeho příjmy se pohybují okolo 63 000 Kč měsíčně. Má ale vyšší výdaje, kolem 57 000 Kč měsíčně, neboť má 3 děti a bydlí v nájmu. Manželka není ani vyučená, pracuje, jak se dá, s příjmem 10- 12 000 Kč měsíčně. Již jednou si prošli insolvencí a rád by se znovu takto nezadlužil. 4. Žalobkyně navrhla potvrzení rozsudku soudu prvního stupně. K žádosti žalovaného o nižší splátky uvedla, že žalovaný si již z trestního rozsudku musel být vědom své povinnosti dluh vrátit. Také rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla žalovanému stanovena povinnost nahradit žalobkyni škodu, byl vydán více jak před tři čtvrtě rokem a žalovaný si tak mohl vytvořit určitou rezervu. 5. Jen pro úplnost se patří poznamenat, že jde o tzv. věc s cizím prvkem, když žalobkyně je společností založenou v jiné zemi než České republice a podle jiných právních předpisů. Nařízení Evropského parlamentu a rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (přepracované znění), které platí ve vztazích mezi členskými státy EU s výjimkou Dánska, reguluje jednak stanovení mezinárodní pravomoci soudů členských států EU, a zadruhé uznání a výkon rozhodnutí soudů jednoho členského státu v jiném členském státě. Dle článku 1 uvedeného nařízení je dána věcná příslušnost na věci občanské a obchodní (bez ohledu na druh soudu). Pro určení personální působnosti nařízení je rozhodující domicil žalovaného, který musí být pro účely nařízení lokalizován na území některého z členských států ES. Podle článku 4 bod 1. nestanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu. Naopak domicil žalující strany je z pohledu nařízení irelevantní. Strana žalující tak může mít domicil i ve třetím, nečlenském státě. S ohledem na uvedené, kdy žalovaná strana je občanem ČR a má trvalý pobyt v obvodu Okresního soudu v Mladé Boleslavi, dospěl odvolací soud k závěru, že byla dána jak jeho pravomoc ve věci rozhodovat, tak i místní příslušnost soudu prvního stupně i soudu odvolacího. 6. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné, přezkoumal napadený rozsudek podle § 212 a § 212a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného je opodstatněné jen z části. 7. Soud prvního stupně vyšel ze zjištěného skutkového stavu, že žalovaný získal přístupové údaje a platební kartu k účtu své sestřenice, poškozené [jméno] [příjmení], č. [bankovní účet], který vedla žalobkyně. Prostřednictvím internetového bankovnictvím požádal, vydávajíc se za poškozenou, k tomuto účtu o zřízení možnosti přečerpání zůstatku, tedy o kontokorentní úvěr, a to nejprve ve výši 30 000 Kč, následně ve výši 50 000 Kč. S ohledem na skutečnost, že žalobkyně neměla důvod se domnívat, že jedná s jinou osobou než s poškozenou, na základě poskytnutých údajů o poškozené zřídila k účtu možnost čerpání prostředků až do částky 50 000 Kč. Žalovaný následně tyto finanční prostředky vyčerpal, ale zcela neuhradil. Tím se dle rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 31. 5. 2021, č. j. 2 T 57/2021-365, dopustil trestného činu úvěrového podvodu. Žalobkyně byla tímto trestním rozsudkem, podle § 229 odst. 1 trestního řádu, odkázaná se svým nárokem na náhradu škody zcela na řízení ve věcech občanskoprávních. Rozsudek nabyl právní moci dne 22. 9. 2021. Celková dlužná částka ke dni 20. 4. 2020 činila 52 750 Kč. Následnými úhradami z účtu poškozené z jiného účtu byl zůstatek navýšen na hodnotu - 48 750 Kč. V případě řádného uzavření smlouvy o úvěru měla žalobkyně právo na smluvní úrok ve výši 18,9 % z jistiny úvěru a další poplatky ve výši 495 Kč. Stejně tak je nutné za ušlý zisk považovat nárok žalobkyně na úhradu úroku z prodlení z žalované částky. Žalobkyně zprvu jednala s poškozenou [jméno] [příjmení] v domnění, že se jedná o osobu, které poskytla předmětné finanční prostředky. Následně, po trestním řízení, vyzvala předžalobní výzvou ze dne 27. 1. 2023 k úhradě dlužné částky žalovaného. Ten ovšem na dluh ničeho neuhradil. 8. Skutkové závěry soudu prvního stupně vyplývají z provedeného dokazování a odvolací soud se s nimi ztotožňuje a pro stručnost na ně odkazuje. 9. Podle § 135 odst. 1 o. s. ř. je soud vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu; soud však není vázán rozhodnutím v blokovém řízení. 10. Dle komentářové literatury k citovanému ustanovení„ je soud v civilním řízení vázán rozhodnutím vydaným v trestním řízení, výrokem soudu, tj. tím, jak rozhodl. Zjištění obsažená ve výroku trestního rozsudku jsou závazná v rozsahu, v jakém znaky skutkové podstaty trestného činu jsou významnými okolnostmi pro nárok na náhradu újmy (Rc 22/1979), tj. že se žalovaný dopustil přečinů popsaných v rozsudku a jakým způsobem. Tj. zda se stalo to, co je uvedeno v trestním rozsudku a posouzení takového jednání, nemůže soud nyní přezkoumávat – nemůže znovu vyslýchat svědky nebo zkoumat, zda se ten trestný čin/ přečin stal.“. K uvedenému odvolací soud doplňuje, že výše škody byla zjišťována před soudem prvního stupně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4142/2016) a žalovaný výslovně proti zjištěné výši nebrojil. 11. Dle § 2900 o. z. vyžadují-li to okolnosti případu nebo zvyklosti soukromého života, je každý povinen počínat si při svém konání tak, aby nedošlo k nedůvodné újmě na svobodě, životě, zdraví nebo na vlastnictví jiného. 12. Dle § 2910 o. z. škůdce, který vlastním zaviněním poruší povinnost stanovenou zákonem a zasáhne tak do absolutního práva poškozeného, nahradí poškozenému, co tím způsobil. 13. Dle § 2951 o. z. škoda se nahrazuje uvedením do předešlého stavu. Není-li to dobře možné, anebo žádá-li to poškozený, hradí se škoda v penězích. 14. Dle § 2952 o. z. hradí se skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk). 15. Dle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. 16. Předpokladem vzniku obecné odpovědnosti za škodu (újmu) je protiprávní úkon, tedy jednání, které je v rozporu s objektivním právem, existence škody (újmy), příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním škůdce a vznikem škody (újmy), případně zavinění. 17. V řešené věci byly naplněny všechny uvedené předpoklady odpovědnosti žalovaného za škodu způsobenou žalobkyni. V řízení před soudem prvního stupně byla prokázána existence škody žalobkyně, v trestním řízení protiprávní úkon, tedy jednání žalovaného v rozporu s objektivním právem (když, jak je uvedeno výše v bodech 9. a 10. odůvodnění, soud v civilním řízení je vázán rozsudkem soudu v trestním řízení, že byl spáchán trestný čin a kdo je spáchal) i příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním žalovaného a vznikem škody žalobkyni. 18. Odvolací soud s odkazem na shora uvedené rozsudek soudu prvního stupně v napadeném meritorním výroku I. jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil, když změnil pouze výši měsíčních splátek, v nichž je žalovaný povinen uloženou povinnost splnit. 19. K požadavku žalovaného se odvolací soud zabýval otázkou délky lhůty k plnění a výší stanovených splátek. Po posouzení poměrů žalovaného uzavřel, že je zcela výjimečné na místě stanovit možnost dobrodiní splátek, a to v takovém rozsahu, aby nárok žalobkyně byl v přiměřené lhůtě uspokojen. Z toho, co žalovaný o svých poměrech uvedl při jednání odvolacího soudu dne 12. 6. 2024 a co vyplývá i z náhledu na https://isir.justice.cz (u Krajského soudu v Praze bylo od března 2015 vedeno insolvenční řízení žalovaného i jeho manželky, které skončilo v lednu 2021 usnesením o vzetí na vědomí splnění oddlužení) je zřejmé, že jeho situace není nikterak příznivá, ovšem i přesto nemohou jeho stávající poměry být k tíži žalobkyně. Žalobkyně se k případné výši splátek konkrétně nevyjádřila s tím, že žalovaný přes povědomí o své povinnosti plnit, dosud žalobkyni ničeho neuhradil. Odvolací soud v daném případě určil žalovanému uhradit povinnost stanovenou ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně ve splátkách po 3 200 Kč měsíčně. Odvolací soud má za to, že takto stanovená výše splátek jednak odpovídá aktuálním poměrům žalovaného a pokud jde o žalobkyni je zřejmé, že se v jejích majetkových poměrech mimořádně tíživě neprojeví. 20. Nákladový výrok II. odvolací soud postupem dle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. rovněž změnil, a to drobnou opravou ve stanovené výši nákladů žalobkyně a dále ve lhůtě ke splnění této povinnosti. Shodně, jako v případě lhůty pro zaplacení dlužné částky a jejího příslušenství (úroku a úroku z prodlení), i povinnost zaplatit žalobkyni náhradu účelně vynaložených nákladů řízení uložil žalovanému odvolací soud ve splátkách (§ 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř.). Při stanovení jejich výše zohlednil splátky žalovaného na jistinu a příslušenství ve výši 3 200 Kč měsíčně. Výši splátek náhrady nákladů řízení proto určil tak, aby v součtu činila měsíční splátka žalovaného 4 000 Kč. Takovou výši celkové měsíční splátky považuje odvolací soud za ještě přijatelnou i pro žalobkyni, neboť při řádném plnění splátek dojde k zaplacení dluhu žalovaného na jistině, příslušenství i náhradě nákladů řízení cca do 2 let. 21. V řízení před soudem prvního stupně byla správně, postupem dle § 142 odst. 1 o. s. ř., žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni náhradu účelně vynaložených nákladů spočívajících v zaplaceném soudním poplatku 1 970 Kč, mimosmluvní odměně advokáta za čtyři úkony právní služby z tarifní hodnoty 49 245 Kč po 3 100 Kč dle § 7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v platném znění (dále jen„ AT“) a čtyřech náhradách hotových výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 AT, cestovném a náhradě za promeškaný čas strávený na cestě k soudu 4x 100 Kč. Žalobkyni byla rovněž správně přiznána 21% DPH ze shora uvedených částek, vyjma soudního poplatku, neboť její právní zástupce prokázal, že je plátcem této daně. Odvolací soud v podrobnostech odkazuje na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně pod bodem 20. Nesprávně však (zřejmě technickým nedopatřením za použití zcela neodpovídajících vstupních údajů, když ústní jednání ve věci bylo u soudu prvního stupně konáno 19. 10. 2023 a nikoli, jak je v rozsudku uvedeno, 18. 5. 2023) byla určena náhrada cestovních výdajů zástupce žalobkyně. Cestovné, při zadání shodných vstupních údajů, správně činí 690,36 Kč, nikoli 831,60 Kč Celkem tak náhrada účelně vynaložených nákladů žalobkyně před soudem prvního stupně činí správně 19 745,34 Kč, zaokrouhleně 19 745 Kč. 22. O náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně tak bylo odvolacím soudem rozhodnuto za použití ustanovení § 224 odst. 1 o. s. ř. v souladu § 151 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř. Povinnost žalovaného zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení určil odvolací soud i v tomto případě, s ohledem na výši částky, osobní i majetkové poměry žalovaného, ve splátkách po 800 Kč měsíčně, dle § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř. a platební místo v souladu s § 149 odst. 1 o. s. ř. 23. K problematice tzv. splátkového kalendáře a„ ztrátě výhody lhůt“ soud ve stručnosti pro žalovaného uvádí, že plnění ve splátkách je upraveno tak, že bylo-li ve prospěch dlužníka sjednáno dobrodiní splátkového kalendáře, pak při nedodržení této výhody je věřitel oprávněn požadovat uhrazení celého dluhu a to za předpokladu, že tak učiní nejpozději do splatnosti nejblíže následující splátky (dochází tu k tzv.„ ztrátě lhůt“ či„ ztrátě výhody splátek“). Pokud by tedy žalovaný řádně a včas některou splátku v rozporu s rozhodnutím soudu neuhradil, mohla by žalobkyně požadovat /a to i exekučně/ zaplacení zbývající dlužné částky (jistiny i příslušenství) naráz. 24. O náhradě nákladů odvolacího řízení odvolací soud rozhodl dle § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s ř. Žalovaný byl v odvolacím řízení fakticky neúspěšný (rozsudek soudu prvního stupně zrušen nebyl) a žalobkyně má proto právo na náhradu nákladů řízení, které jí v souvislosti s odvolacím řízením vznikly. Ty jsou tvořeny jedním úkonem právní služby po 3 100 Kč dle § 7 bod 5 AT z tarifní hodnoty 49 245 Kč a odměnou za jednu náhradu hotových výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 AT za úkon účast při odvolacím jednání dle § 11 odst. 1 písm. g) AT plus 21% DPH 714 Kč. Celkové náklady vzniklé žalobkyni v odvolacím řízení činí 4 141 Kč a tuto částku je žalovaný povinen jí zaplatit ve třicetidenní lhůtě (§ 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř.), tj. delší než zákonné, ze shodných důvodů jako náhrady nákladů řízení před soudy obou stupňů a na zákonné platební místo k rukám právního zástupce žalobkyně (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozsudku není dovolání přípustné. Praha 12. června 2024 JUDr. Renáta Lukešová předsedkyně senátu