ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY (anonymizovaný opis) Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Romana Fremra a soudců Mgr. Jany Kajzrové a Mgr. Jana Podaného ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] o zaplacení 43 217,22 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti výroku II. a III. rozsudku Okresního soudu v Berouně č.j. 18 C 120/2024-35 ze dne 18.7.2024 takto: I. Rozsudek soudu prvního stupně se v napadeném výroku II. mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku 29 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně jdoucím z částky 29 000 Kč od 6.10.2023 do zaplacení; jinak se výrok II. rozsudku soudu prvního stupně potvrzuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ani před odvolacím soudem. Odůvodnění: 1. Rozsudkem Okresního soudu v Berouně č.j. 18 C 120/2024-35 ze dne 18.7.2024 (dále jen„ rozsudek soudu prvního stupně“) bylo rozhodnuto, že řízení se zastavuje v rozsahu povinnosti žalovaného uhradit žalobkyni obchodní úrok ve výši 15 % ročně z částky 29 000 Kč od 22.5.2023 do zaplacení (výrok I.), dále že žaloba, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni 43 217,22 Kč spolu s obchodním úrokem ve výši 30 % ročně z částky 29 000 Kč od 20.2.2023 do 21.5.2023 kapitalizovaným částkou 2 199,17 Kč a nadále běžícím ve výši 15 % ročně z částky 29 000 Kč od 22.5.2023 do zaplacení, úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 33 965,58 Kč od 2.3.2023 do zaplacení, se zamítá (výrok II.), a že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení (výrok III.). 2. Soud prvního stupně věc posuzoval podle § 2395, § 2396 a § 2399 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“) a žalobu (v rozsahu nezastaveném výrokem I. po částečném zpětvzetí žaloby) zcela zamítl, včetně veškerého příslušenství, neboť žalobkyně neprokázala, že žalovanému byl úvěr ze strany právní předchůdkyně žalobkyně poskytnut (že finanční prostředky byly převedeny). Učinil tak bez nařízení jednání podle § 115a o.s.ř., neboť oba účastníci s tímto postupem souhlasili. Obsáhle se zaobíral postupem uzavření smlouvy v elektronické podobě a také skutkovými podklady pro zkoumání úvěruschopnosti žalovaného. Klíčovým důkazem byl ale nakonec interní doklad předchůdkyně žalobkyně o vyplacení úvěru ve výši 29 000 Kč dne 21.11.2022 na účet č. [bankovní účet]. Soud prvního stupně uzavřel, že z tohoto dokladu není patrné, kdo ani kdy jej vystavil, přičemž autenticitu údajů generovaných z informačního systému právní předchůdkyně žalobkyně nepovažoval soud prvního stupně za dostatečnou. Dále uvedl, že nelze vycházet ani z platební bilance smlouvy, kde byla tato platba evidována. 3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala včasné odvolání pouze žalobkyně, a to jen v rozsahu výroku II. a III. Žalobkyně v odvolání argumentovala tím, že nebyly splněny podmínky pro postup podle § 115a o.s.ř. bez nařízení jednání, pokud soud rozhodl na základě neunesení důkazního břemene. Ve věci mělo být naopak jednáno a soud prvního stupně, pokud měl na hodnocení klíčového důkazu odlišný názor, než má žalobkyně, měl žalobkyni poskytnout poučení podle § 118a o.s.ř. o tom, že předložený důkaz k poskytnutí peněz nepovažuje za dostatečný, což se nestalo. Žalobkyně zdůraznila, že číslo účtu, na který byly finanční prostředky odeslány, včetně variabilního symbolu, odpovídá smlouvě. Žalovaný to ani nerozporoval. Navíc navrhla doplnění dokazování výpisem z účtu žalovaného, který může soud vyžádat u jeho banky. Na tomto základě pak navrhla změnu rozsudku soudu prvního stupně a přiznání nároku v rozsahu výroku II., včetně příslušenství a náhrady nákladů řízení. 4. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání je podáno včas, oprávněnou osobou a proti rozhodnutí soudu prvního stupně, proti kterému je odvolání přípustné, přezkoumal v rozsahu podaného odvolání rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), a shledal odvolání žalobkyně částečně opodstatněným. 5. Ve výroku I. o částečném zastavení řízení byl rozsudek soudu prvního stupně odvoláním nedotčen, nabyl samostatně právní moci, a není proto předmětem přezkumu odvolacím soudem (srov. § 206 o.s.ř.). 6. Z hlediska skutkových zjištění lze odkázat na rozsudek soudu prvního stupně (k tomu srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 29 Cdo 3450/2011). Soud prvního stupně zcela správně řešil uzavření smlouvy a zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, jasně popsal, jaké důkazy žalobkyně předložila a jaká zjištění z provedených důkazů učinil, byť s těmito zjištěními dále nepracoval a založil své rozhodnutí nakonec na něčem jiném, konkrétně na neunesení důkazního břemene o poskytnutí úvěru. 7. Se soudem prvního stupně lze souhlasit i v tom, že předložený výpis z interní evidence poskytovatele úvěru (předchůdce žalobkyně) sám o sobě není dostatečným důkazem o převodu peněz, stejně jako interní výpis z platební bilance smlouvy. U interní evidence žalovaného by to bylo stejné. V tom nelze soudu prvního stupně nic vytknout ani poté, co odvolací soud uvedenými důkazy a předloženou smlouvou dokazování zopakoval. 8. Převod nelze považovat za prokázaný či nesporný ani z toho, že žalovaný tuto skutečnost nesporoval, neboť za nesporná lze považovat pouze shodná (aktivní) tvrzení stran, nikoli tvrzení jen jedné z nich, ke kterému se druhá strana pouze nevyjádřila (viz § 120 odst. 3 o.s.ř.). 9. Dále ale odvolací soud poznamenává, že argumentace žalované o chybném procesním postupu soudu prvního stupně, který vedl k vydání zamítavého rozsudku, je správná. Právě tento postup založil nesprávné rozhodnutí věci. 10. K projednání věci samé totiž není třeba ve smyslu § 115a o.s.ř. nařídit u soudu jednání, jen jestliže účastníci řízení prostřednictvím jimi předložených listinných důkazů a svých shodných tvrzení unesli břemeno tvrzení a břemeno důkazní a jestliže podkladem pro rozhodnutí soudu ve věci samé byl těmito důkazy (popřípadě též pomocí shodných tvrzení účastníků) zjištěn skutkový stav věci (pozitivně či negativně). V opačném případě nelze postupovat podle § 115a o.s.ř. a soud musí nařídit jednání, i kdyby se účastníci práva účasti na projednání věci vzdali anebo s rozhodnutím věci bez nařízení jednání výslovně souhlasili. Rozhodnutí ve věci samé bez nařízení jednání podle § 115a o. s. ř. tak nelze nikdy založit na tom, že některý z účastníků neunesl břemeno tvrzení nebo důkazní břemeno (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 543/2008 nebo rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2440/19). 11. Nic na tom nemění ani předchozí písemná výzva soudu prvního stupně k předložení potřebných listin (než bude rozhodnuto bez nařízení jednání), jejíž procesní účel je obdobný. Taková výzva je jen vhodným způsobem přípravy jednání a rozhodnutí věci, pokud možno při prvním jednání, nicméně poučovací povinnost soudu podle § 118a o.s.ř., realizovanou až na základě provedení dříve navržených důkazů, jejichž vypovídací schopnost je podle soudu nedostatečná, nemůže nahradit. Pokud soud prvního stupně jednání nenařídil, ačkoli rozhodným listinným důkazům neuvěřil, zatížil řízení vadou, nicméně jde o vadu reparovatelnou. 12. Z toho se pak podává nejen možnost, ale i povinnost odvolacího soudu část dokazování podle § 213 o.s.ř. doplnit, nebo se o to alespoň pokusit, včetně příslušné poučovací povinnosti podle § 118a o.s.ř. Poučení lze realizovat i dodatečně, v odvolacím řízení tak, aby uvedená procesní chyba byla napravena. Tím je však vyloučeno uplatnění institutu koncentrace a neúplné apelace v odvolacím řízení. Nové důkazy tedy nejsou v odvolacím řízení za popsaných okolností vyloučeny (srov. 205 odst. 2 písm. f) o.s.ř. ve spojení s § 205a písm. d) o.s.ř. a § 212a odst. 3 a § 213b o.s.ř.). 13. Proto soud odvolací soud v první řadě vyžádal výpis z účtu žalovaného za rozhodné období, ze kterého zjistil, že částka 29 000 Kč, která byla předmětem úvěrové smlouvy, byla žalovanému skutečně připsána na jeho účet uvedený v předložené smlouvě dne 21.11.2022, jak žalobkyně tvrdila. Finanční prostředky tedy objektivně byly žalovanému poskytnuty v tomto rozsahu, a to v souladu s předloženou smlouvou. 14. Z hlediska dalších zjištění soudu prvního stupně lze shrnout jinak správné závěry, že z listiny Hodnocení klienta vyplývá, že žalovaný měl tuto podepsat shodným způsobem jako návrh smlouvy o úvěru a další dokumenty (tj. jedinou SMS zprávou zaslanou žalovaným právní předchůdkyni žalobkyně k její výzvě), že jde o formulář právní předchůdkyně, v němž jsou uvedeny příjmy a výdaje žalovaného. Konkrétně je uveden příjem žalovaného ze zaměstnání 30 755 Kč měsíčně. Výdaje na živobytí žalovaného ve výši 4 620 Kč (s poznámkou životní minimum) a náklady na bydlení v blíže nespecifikovaném vlastním bydlení 4 429 Kč. Z formuláře vyplývá, že žalovaný je svobodný, nemá děti. Všechny ostatní výdaje byly také vyznačeny jako nulové, žalovaný tedy údajně nemá žádné náklady na dopravu, ačkoli pracuje„ někde“ v [anonymizováno] (jistě mimo malou obec, kde bydlí). Nemá záliby, spoření, pojištění, ani jakékoli jiné výdaje (na telefon apod.), což je samo o sobě nevěrohodné. Žalovaný popřel splátky dřívějších půjček či úvěrů, celkové výdaje žalovaného měly činit 9 049 Kč. Volné prostředky žalovaného tak dle právní předchůdkyně žalobkyně měly činit 20 706 Kč. Z formuláře nevyplývá, jaké konkrétní doklady byly před poskytnutím úvěru žalovaným poskytnuty, či po něm požadovány. 15. Podle výpisů z registrů žalovaný ještě nebyl evidován v systému Solus, nicméně v registru NRKI měl skóre 294, tedy v kategorii I. s popisem„ vyšší riziko, úvěr je výrazněji limitován výší vyplacené částky, případně zamítán.“ 16. Žalobkyně předložila dílčí výpisy z účtu osvědčující jen příjmy z pracovního poměru žalovaného v [anonymizováno], jak uvedl soud prvního stupně, více zjevně nevyžadovala. K dotazu odvolacího soudu potvrdila, že ke zkoumání jeho obvyklých výdajů„ nic dalšího nemá,“ nebylo zkoumáno placení nákladů na bydlení, ani skutečnost, že žalovaný skutečně bydlí ve vlastní nemovitosti, nebyly žádány ani kompletní výpisy z účtu v bance, které by poskytnutí úvěru předcházely a které by mohly poskytnout o platbách žalovaného lepší obraz než jen jeho prohlášení. Předchůdkyně žalobkyně nicméně, jak před odvolacím soudem uvedla, vycházela právě a jen„ ze sdělení klienta.“ 17. Z vyžádaného výpisu z účtu žalovaného přitom kromě poskytnutých finančních prostředků ze strany předchůdkyně žalobkyně vyplývají ještě dva předchozí úvěry u jiných poskytovatelů, žalovaným v prohlášení zamlčené, nejsou zde patrné žádné platby za bydlení a v podstatě ani za jídlo či jiné běžné potřeby. Místo toho je výpis z období od 1.10.2022, tedy před uzavřením předložené smlouvy, až do 31.12.2022 plný placení sázek žalovaného u [právnická osoba]. Jde o vyšší jednotky plateb, popř. i nižší desítky plateb za den, průběžně po celé období výpisu (o desítkách stran), vždy v hodnotách 200 Kč, 300 Kč, 500 Kč nebo 1 000 Kč, střídané občasnými výhrami. Jasný příznak gamblerství. 18. Z toho je patrné, že předchůdkyně žalobkyně snadno mohla situaci žalovaného posoudit pečlivěji, měla k tomu i jasný důvod spojený se shora uvedeným nevěrohodným prohlášením a hodnocením v registru NRKI. Pokud tak neučinila, nelze dospět k jinému závěru, než že tyto údaje ani vědět nechtěla a úvěruschopnost žalovaného zkoumala jen formálně. 19. Jinak lze odkázat na tvrzení žalobkyně, že žalovaný ani do rozhodnutí odvolacího soudu na jistinu úvěru nic nezaplatil a že pohledávka byla podle předložených listin postoupena na žalobkyni. 20. Žalobkyně v řízení již před soudem prvního stupně předložila tři výzvy k plnění celého dluhu – jednu z února 2023, na kterou poukazovala v žalobě i v odvolání, nicméně podle vlastních tvrzení (i po výzvě odvolacího soudu podle § 118a odst. 3 o.s.ř.) nedisponuje k této výzvě ani dokladem o odeslání, natož dokladem o doručení. Druhá výzva je spojena s oznámením o postoupení pohledávky na žalobkyni, které měl být celý dluh, včetně jistiny úvěru, nově zaplacen, a to podle obsahu výzvy„ ve lhůtě 10 dnů od doručení,“ přičemž podle podacího lístku byla výzva odeslána žalovanému poštou na adresu [obec a číslo], tedy na adresu trvalého pobytu žalovaného, která byla uvedena jako doručovací adresa i v předložené smlouvě a ostatních písemnostech. Následovala další výzva (již předžalobní) z 3.11.2023, na stejnou adresu, k níž byl podací lístek rovněž předložen, odvolací soud ale vycházel z dřívější (první řádné, v pořadí druhé) výzvy ze dne 20.9.2023 (viz níže). 21. Žalovaný se k jednání soudu prvního stupně ani k jednání odvolacího soudu bez omluvy nedostavil, nemohl tak být poučen podle § 118a odst. 1, 3 o.s.ř. o tom, zda a co tvrdí o rozsahu plnění a o návrhu jiné lhůty k plnění, který by adresoval žalobkyni po uvedené výzvě (kdy, jak). Žalovaný ostatně nepřiměřenost uvedené lhůty nenamítal ani v průběhu řízení, o svých aktuálních poměrech nic netvrdil, v tom je třeba žalobkyni přisvědčit. Tím byl skutkový základ věci nutný pro právní posouzení věci objasněn dostatečně, jak bude dále rozvedeno. 22. Soud prvního stupně věc správně posuzoval po právní stránce s ohledem na dobu uzavření předmětné úvěrové smlouvy podle občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. („ o.z.“). Dále měl ale postupovat podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, což neučinil, neboť vycházel z nesprávně zjištěného skutkového stavu, jak shora uvedeno. 23. V případě postoupení pohledávky přechází na postupníka jen taková pohledávka, kterou měl postupitel, případná právní kvalifikace není významná. Otázka zkoumání úvěruschopnosti je proto klíčová i pro žalobkyni a s ohledem na právní následek nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti je tato otázka přednostní před otázkou zachování písemné formy právního jednání (smlouvy o spotřebitelském úvěru) v elektronické podobě, které se soud prvního stupně také jinak správně věnoval (viz např. rozhodnutí Krajského soudu v Praze sp. zn. 27 Co 327/2018). 24. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první uvedeného zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. 25. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele. 26. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění ke dni uzavření smlouvy. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli„ rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“ 27. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 28. Podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. 29. Podle § 87 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit. 30. Povinnost posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) byla věřiteli ve spotřebitelských vztazích uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30.11.2016. V právní praxi nebylo výraznějších pochyb o tom, že důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle dřívějšího zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30.11.2016, byla absolutní neplatnost smlouvy. Stejný závěr přijala právní praxe i podle právní úpravy účinné od 30.11.2016. Alespoň ve stručnosti lze odkázat na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 1/10, nebo sp. zn. III. ÚS 4129/18 a také na rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -679/18, OPR-Finance, k předběžné otázce vznesené českým soudem právě k předmětné právní úpravě zákona o spotřebitelském úvěru, včetně shodného stanoviska generálního advokáta v obdobné věci C -616/18, Cofidis. Tomu odpovídá i následná změna § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, kde byla tato otázka vyřešena i legislativně. 31. Odvolací soud tak má s ohledem na popsaný skutkový stav věci za to, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost předchůdkyně žalobkyně řádně (s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. v daném případě i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli, a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Úvěr má být navíc poskytnut jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že zde„ nejsou důvodné pochybnosti“ o schopnosti spotřebitele splácet sjednané splátky. Tím poskytovatel úvěru plní i svou obecnou jednat čestně, transparentně a zohlednit (též) práva a zájmy spotřebitele. Ani jedno předchůdkyně žalobkyně nesplnila, právě naopak, a tomu odpovídá též výsledek. 32. Jak bylo zjištěno, předchůdkyně žalobkyně si vyžádala (ověřila) v zásadě jen informace týkající se jeho příjmů, nicméně podstatné výdaje žalovaného nebyly nijak blíže zjišťovány a ověřovány (a zjištěné nesrovnalosti byly ignorovány). Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je však i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb., nebo rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C – 449/13, Consumer Finance). Pouhé doplnění čísel do formuláře žalobkyně k hodnocení klienta, aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány, resp. je zřejmé, že jsou smyšlené (nereálné), nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí„ na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“. V souladu se shora citovaným § 86 odst. 2 zákon č. 257/2016 Sb. poskytovatel předmětné posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. K tomuto porovnání však reálně nedošlo. Obezřetnost a důslednost předchůdkyně žalobkyně při daném posuzování pak byla namístě, jak shora uvedeno. 33. Odvolací soud si je vědom toho, že předmětné ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon již nestanoví taxativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Odvolací soud si je taktéž vědom toho, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nicméně, pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta (zejména pak již ve fázi vymáhání či insolvence podle dostupných databází), ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat, byť v některých oblastech jen racionálním odhadem. Takovými výdaji jsou především již zmíněné náklady na bydlení. Je-li k dispozici historie transakcí na účtu (běžném, úvěrovém), musí být s těmito údaji pracováno, včetně případných„ toxických“ výdajů (sázky apod.). V daném případě k tomu jednoznačně nedošlo, předchůdkyně žalobkyně se o to nezajímala. 34. Důsledkem tohoto postupu a nesplnění zákonné povinnosti je absolutní neplatnost dotčené úvěrové smlouvy v souladu s § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru omezenost (postoupeného) nároku žalobkyně vůči žalovanému na vrácení pouhého zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru, a to„ v době přiměřené možnostem“ spotřebitele (žalovaného). 35. Z hlediska výpočtu dlužné částky je situace poměrně snadná. Od celkového objemu převedených prostředků je třeba odečíst realizované platby, nezaplacený zůstatek v daném případě představuje plnou výši úvěru 29 000 Kč, neboť žalovaný nic nezaplatil. Žalobkyni ale nenáleží žádné další původně požadované plnění, neboť jiné smluvní nároky nelze podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru úspěšně uplatnit. 36. Zbývá tedy posoudit otázku splatnosti spotřebitelského úvěru, u něhož nebyla úvěruschopnost řádně zkoumána, a smlouva o úvěru je proto neplatná. A dále posoudit s tím související otázku prodlení. 37. K upřesněným skutkovým zjištěním je třeba uvést, že podle § 570 odst. 1 o.z. působí právní jednání vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde. Projev vůle věřitele (výzva) musí dojít do dispoziční sféry dlužníka (v opačném směru to samozřejmě platí stejně), což v případě doručení prostřednictvím provozovatele poštovních služeb předpokládá dodání. V případě prokázaného odeslání na správnou adresu dlužníka (pro doručování) lze ale vyjít i z domněnky dojití podle § 573 o.z., což je také tento případ, ale jen v případě druhé ze shora popsaných výzev. U první výzvy nebylo přes výzvu soudu prokázáno ani její odeslání (na adresu pro doručování), proto z ní nelze vycházet. Žalovaný o svých právních jednáních netvrdil nic. 38. Ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu obecně rozlišuje konstitutivní rozsudky, teprve výrokem„ určující“ splatnost, které nejsou exekučním titulem pro vymožení peněžitého plnění (srov. např. 33 Cdo 1869/2013 a další), a deklaratorní rozsudky ukládající výrokem již existující a splatnou povinnost k plnění, které takovým titulem jsou. Tyto kategorie nelze směšovat, a to nejen hmotněprávně, ale ani procesně, a to ani na základě shora uvedené právní úpravy. 39. Určovací žaloba představuje jiný typ žaloby, než žalobkyně v tomto řízení podala. Žaloba musí být vymezena na počátku řízení, nebo změnou žaloby v jeho průběhu (srov. § 79, § 95 o.s.ř., § 153 odst. 2 o.s.ř. a § 161 o.s.ř.). Žaloba byla v daném případě od počátku (a obsah odvolání to potvrzuje) založena na tom, že splatnost dluhu již nastala a že má jít o rozsudek deklaratorní (o zaplacení již existujícího dluhu). 40. Stejně tak nelze směšovat hmotněprávní lhůtu k plnění (§ 87 zákona o spotřebitelském úvěru) a pariční lhůtu (§ 160 o.s.ř.), která je jen lhůtou procesní a týká se jen vykonatelnosti rozsudku, nikoli již dříve nastalé splatnosti uplatněného nároku. Stanovením pariční lhůty v rozsudku proto nemůže být dlužníku„ umožněno zbytek jistiny vrátit dle jeho možností“ ve smyslu § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, jak uvedl soud prvního stupně. V tomto směru nelze vyjít ani z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021. Pokud by byl uvedený postup správný, nebylo by ostatně možné žalobkyni přiznat ani nezaplacenou jistinu úvěru, neboť by nebyla ještě splatná. 41. Podle názoru odvolacího soudu jde v tomto řízení o správné vymezení doby plnění„ přiměřené možnostem spotřebitele“ podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, včetně správné interpretace § 87 odst. 2 a 3 zákona o spotřebitelském úvěru – kdy tu je o tuto dobu„ spor“ a kdy tu naopak„ není spor.“ Jde nepochybně o dobu hmotněprávní. Teprve po jejím uplynutí může být dluh splatný, lze ho uplatnit žalobou u soudu, nejen co do případného úroku z prodlení, ale i co do jistiny, a také se promlčuje. 42. První možný výklad, podle kterého by bylo vždy potřebné, aby soud nejprve podle § 87 odst. 2 či 3 zákona o spotřebitelském úvěru rozhodl„ na návrh“ o určení přiměřené doby plnění a teprve poté by bylo možné (v případě prodlení) žalovat na plnění dluhu u soudu, se odvolacímu soudu jeví jako nesprávný. V takovém případě by tu totiž byla významná právní nejistota při podání žaloby na plnění, neboť při nerealizovaném či jen nedostatečném zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele a neplatné smlouvě o úvěru by žaloba věřitele na plnění byla (vždy) předčasná. Obdobně to platí i naopak. Při řádném zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele a platné smlouvě o úvěru by zase žaloba na určení doby plnění byla neopodstatněná. Tím by docházelo k nesmyslnému množení sporů a ke zvyšování právní nejistoty a nákladů řízení v neprospěch obou stran, a to i v rozporu s ochranou spotřebitele. 43. Odvolací soud považuje za nesprávné i to, aby soud určoval lhůtu k plnění podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru jako otázku předběžnou v žalobě na plnění. Konstitutivní určení splatnosti musí být vždy provedeno výrokem rozsudku, aby bylo závazné (srov. § 159 o.s.ř. a § 159a o.s.ř.), musí být podepřeno zjištěním skutkových okolností věci (srov. § 153 a § 154 o.s.ř.). Pak ho lze také případně změnit, změní-li se poměry (viz § 87 odst. 2 a 3 zákona o spotřebitelském úvěru a § 163 o.s.ř.). To u předběžných otázek není možné. 44. Nesprávné se jeví i určení doby plnění v rámci rozsudku, kterým se dlužníku (žalovanému) ukládá povinnost podle žaloby na plnění. Tím by soud zaměnil hmotněprávní lhůtu se lhůtou pariční, jak shora uvedeno (viz § 160 o.s.ř.), a ukládal by povinnost k plnění nároků, které ještě nejsou splatné, ačkoli nejde o placení opětujících se dávek splatných v budoucnu (viz § 154 o.s.ř.) ani o konstitutivní určení samotného plnění (jako např. u vypořádacího podílu při zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví). Věřitel by také vždy musel případný nárok na úrok z prodlení uplatnit až samostatnou (následnou) žalobou, což by opět vedlo k nesmyslnému množení sporů a také ke směšování jinak striktně oddělovaných právních institutů. 45. Proto se odvolací soud zaměřil při výkladu uvedeného legislativního řešení na určení, kdy tu je mezi stranami o přiměřenou dobu plnění„ spor“ a kdy jedině je soudu zákonem (na základě Ústavy) dána pravomoc konstitutivně zasahovat do práv a povinností stran uvedeným určením. Taková výjimka by měla být vykládána spíše restriktivně. 46. Zákon v zásadě vychází z toho, že skutečné poměry a možnosti dlužníka jsou podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru rozhodné pro posouzení doby splatnosti jen tehdy, pokud vznikl„ spor“ o to, jaká doba je„ přiměřená“ podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Uvedená právní úprava je speciální, nejde tu o jednostrannou volbu času plnění dlužníkem (srov. § 1960 o.z.), ani věřitelem (srov. § 1958 odst. 2 o.z.), natož bez dalšího. Nemůže také jít o dobu dohodnutou v neplatné smlouvě, navíc by zde při absenci nároku na původní úrok vyvstala otázka (kterou však není třeba v dané situaci řešit), zda má přednost dohodnutá výše splátky a jejich menší počet, či dohodnutá doba úvěru a nižší výše splátky. Neplatností smlouvy je totiž dotčen i dohodnutý způsob splácení a také podmínky pro„ předčasné zesplatnění.“ V daném případě tak jistě nelze vycházet z následků„ zesplatnění“ po splatnosti dlužných splátek, ale až z výzvy věřitele k plnění celého zůstatku v jím uvedené lhůtě. 47. Pojem„ spor,“ jako hmotněprávní předpoklad pro konstitutivní rozhodnutí soudu, je třeba podle názoru odvolacího soudu vykládat jen jako aktivní a bez zbytečného odkladu nevyřešený střet (konflikt) rozdílných (konkrétních) představ (návrhů) stran o tom, co je„ přiměřená“ doba plnění podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Pasivita naproti tomu konflikt („ spor“) nezakládá a lze ji naopak interpretovat jako konkludentní akceptaci („ shodu“), bez ohledu na skutečné poměry. 48. Do výzvy věřitele k jednorázovému (či jinému) plnění úvěru je třeba vycházet z toho, že věřitel akceptuje případné faktické dílčí (nikoli jen částečné) plnění ze strany dlužníka (z neplatné smlouvy) bez výhrad a o přiměřenost doby plnění tu není„ spor.“ Proto nemůže být dlužník ani v prodlení, jak uvedl ve svých závěrech Nejvyšší soud pod sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 101/2023). Totéž platí, pokud dlužník (zatím) neplní nic. 49. Totéž platí, pokud věřitel vyzval dlužníka k plnění (ať již v rámci„ zesplatnění“, nebo později, v rámci předžalobní výzvy) a dlužník proti takové výzvě v přiměřené době (bez zbytečného odkladu) aktivně nevystoupil, právě s argumentem, že taková doba plnění„ není přiměřená“ jeho aktuálním možnostem a že přiměřená je doba jiná. V takovém případě tu totiž také„ není spor“ a platí uvedená„ nesporná“ (přiměřená) doba plnění podle návrhu (výzvy) věřitele, bez ohledu na aktuální poměry dlužníka. To je právě tento případ. 50. Uvedená právní norma sice směřuje k ochraně spotřebitele, nicméně nikdo jiný potřebné informace o aktuální situaci dlužníka („ jeho příjmu a celkových sociálních a majetkových poměrech“ ve smyslu § 87 odst. 2, popř. 3 zákona o spotřebitelském úvěru) objektivně nemá. Z údajů zjištěných dříve při uzavírání smlouvy (a nedostatečném zkoumání úvěruschopnosti) vycházet nelze, otázku přiměřenosti si ani nelze vyřešit jako předběžnou (viz výše). Povinnost tvrdit a prokázat skutečnosti vedoucí k závěru, že doba uvedená věřitelem není přiměřená možnostem spotřebitele, má právě spotřebitel (dlužník). Ten také musí své právo (právo plnit v jiné době) aktivně a bez zbytečného odkladu u věřitele uplatnit a spor vyvolat. To na něm nepochybně lze spravedlivě požadovat. Ochranu spotřebitele (jako v otázce zkoumání úvěruschopnosti) nelze bez jeho součinnosti v tomto směru zajistit ex officio. 51. Pokud by dlužník uvedenou obranu řádně a včas uplatnil a věřitel jím navrženou dobu plnění akceptoval, opět zde„ není spor.“ Nesporná (přiměřená) doba je jen jiná, než věřitel původně zamýšlel, ale po jejím uplynutí nastává prodlení. Pokud věřitel s dlužníkem navrženou dobou plnění (ve splátkách apod.) nesouhlasí, nezbývá mu, než podat žalobu o určení splatnosti soudem podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru. Pokud však dlužník žádnou obranu bez zbytečného odkladu neuplatnil, což je tento případ, a současně doba plnění uvedená ve výzvě věřitele uplynula, je dlužník také v prodlení, ledaže ještě poté došlo stejným mechanismem právního jednání ke změně. 52. Jinými slovy, uvedená právní úprava nebrání ani tomu, aby dlužník (již jako žalovaný), pokud svou možnost vyvolat spor bez zbytečného odkladu před podáním žaloby zmeškal, uplatnil své argumenty k přiměřenosti doby plnění až v rámci soudního řízení o žalobě na plnění. Pokud s tím ale věřitel (žalobce) nesouhlasí (minimálně tím, že v řízení o zaplacení zcela nebo částečně pokračuje), je tu„ spor,“ a dlužníku nezbývá, než podat žalobu na určení jiné splatnosti soudem podle § 87 odst. 2, popř. 3 zákona o spotřebitelském úvěru. Případný pozitivní výsledek takového sporu pro dlužníka by se pak projevil i v žalobě na plnění. Jinak půjde již jen o určení pariční lhůty podle § 160 odst. 1 o.s.ř., na existenci prodlení a běh úroku z prodlení již taková obrana nebude mít vliv. 53. Určovací spory uvedené v § 87 odst. 2, resp. 3 zákona o spotřebitelském úvěru, kdy bude nejprve třeba projednat žalobu na konstitutivní určení doby plnění soudem, tak budou v praxi omezeny jen na zbytkové případy sporů o přiměřenost doby plnění, aktivně vyvolaných vedle (převážně však již před podáním) příslušné žaloby na plnění (o zaplacení). K množení sporů tak bude docházet spíše výjimečně, jen ve shora popsaných (odůvodněných) případech. Takový výklad ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (v jeho celku) se odvolacímu soudu jeví jako nejvíce odpovídající vůli zákonodárce, účelu právní úpravy, včetně ochrany spotřebitele, ale i oprávněným zájmům věřitele. Uvedený výklad také zachovává maximum ze standardních procesních postupů. 54. V tomto smyslu odvolací soud uvedené ustanovení vyložil již v řadě svých rozhodnutí (z posledních např. pod sp. zn. 27 Co 20/2024 nebo 27 Co 189/2024) a nemá důvod se od uvedených závěrů odchylovat (viz též § 13 o.z.) Odvolacímu soudu jsou známa i odlišná rozhodnutí jiných odvolacích soudů, tato ale nepředstavují určující prejudikaturu. Je zřejmé, že jednotný výklad soudní praxe stále hledá. Ke sjednocení rozhodovací praxe obecných soudů je zákonem povolán toliko Nejvyšší soud, ten však dosud žádný ucelený výklad § 87 zákona o spotřebitelském úvěru neposkytl. 55. V daném případě žalobkyně vyzvala žalovaného ke splnění celého dluhu prokazatelně až září 2023, tato výzva došla do dispoziční sféry žalovaného počátkem 3. pracovní den po odeslání, tedy 25.9.4 2023 (viz domněnka dojití podle § 573 o.z.), přičemž celý nesplacený zbytek jistiny úvěru (spolu s dalšími nároky, na něž žalobkyně právo nemá) měl být zaplacen do 10 dnů, tedy do 5.10.2023. Žalovaný současně netvrdil, že by tehdy (bez zbytečného odkladu) o přiměřenost této doby vyvolal„ spor,“ platí tedy závěr, že šlo o dobu„ nesporně přiměřenou“ tehdejším (blíže neurčeným) možnostem spotřebitele (žalovaného) podle § 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru. Nebyl tedy žádný důvod k předchozímu podání žaloby o určení splatnosti úvěru. Dluh se stal hmotněprávně splatným již uplynutím uvedené doby a žalobkyni je možné přiznat vedle zbytku jistiny úvěru též zákonný úrok z prodlení z této částky od 6.10.2023. Obojí představuje deklaratorní rozsudek a pro žalobkyni exekuční titul, nikoli„ jen“ určení splatnosti. 56. Odvolací soud tedy v části jistiny a zákonného úroku z prodlení jdoucího ze správně vypočtené jistiny od 6.10.2023 do zaplacení rozsudek soudu prvního stupně podle § 220 odst. 1 písm. b) o.s.ř. ve výroku II. změnil a žalobě vyhověl, ve zbytku (dle rozsahu odvolání) ale napadený výrok II. podle § 219 o.s.ř. potvrdil, neboť zamítavý výrok je ve zbytku správný, byť z jiných důvodů, než vymezil soud prvního stupně. 57. O náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně bylo třeba s ohledem na částečnou změnu rozsudku soudu prvního stupně znovu rozhodnout, a to podle § 224 odst. 1, 2 o.s.ř. ve spojení s § 142 odst. 2 o.s.ř. a § 151 odst. 1 o.s.ř. Vzhledem k tomu, že podle výsledku řízení je úspěch žalobkyně a žalovaného, včetně kapitalizace přiznaného a nepřiznaného příslušenství, v zásadě shodný (v prvním stupni je třeba žalobkyni přičítat navíc i zavinění na částečném zastavení řízené podle § 146 odst. 2 o.s.ř.), nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. Poučení: Proti tomuto rozsudku je dovolání přípustné, jestliže závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání je možno podat ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení tohoto rozsudku k Nejvyššímu soudu České republiky, prostřednictvím Okresního soudu v Berouně. Nebude-li povinnost stanovená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, lze se domáhat výkonu rozhodnutí (exekuce). Praha 5. prosince 2024 Mgr. Roman Fremr předseda senátu