ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY (anonymizovaný opis) Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Romana Fremra a soudců Mgr. Jany Kajzrové a Mgr. Jana Podaného ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupen advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] o zaplacení 57 128,55 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 9.11.2023, č.j. 5 C 157/2023-43, takto: I. Rozsudek soudu prvního stupně se v části výroku II. mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni úrok z prodlení 15 % p.a. z částky 45 501,94 Kč od 8.7.2023 do zaplacení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Jinak se ve zbývající části výroku II. rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje v tom správném znění, že se zamítá žaloba o zaplacení částky 4 512 Kč s úrokem z prodlení 15 % p.a. z částky 4 512 Kč od 29.6.2023 do zaplacení, dále částky 2 433,51 Kč, částky 2 976,99 Kč, částky 203,89 Kč, částky 1 500 Kč a úroku z prodlení 15 % p.a. z částky 45 502 Kč od 29.6.2023 do 7.7.2023 a dále z částky 0,06 Kč od 8.7.2023 do zaplacení. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 10 725 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně. IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Příbrami rozhodl rozsudkem uvedeným v záhlaví (dále též jen„ rozsudek soudu prvního stupně“) tak, že ve výroku I. uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 45 502 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Ve výroku II. naopak zamítl žalobu„ na zaplacení částky 4 512 Kč s příslušenstvím, částky 2 433,51 Kč, 2 976,99 Kč, 203,89 Kč, 1 500 Kč a úrok z prodlení z částky 45 502 Kč“. Výrokem III. bylo rozhodnuto o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že uvedeným rozsudkem soudu prvního stupně nebyl zcela vyčerpán předmět řízení, rozhodl soud prvního stupně podle § 166 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen„ o.s.ř.“), dne 24.6.2024 doplňujícím rozsudkem č.j. 5 C 157/2023-69 o doplnění shora uvedeného rozsudku o výrok IV., jímž byla žaloba (dále) zamítnuta v části„ na zaplacení částky 0,16 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 0,16 Kč od 29.6.2023 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 2 433,51 Kč od 29.6.2023 do zaplacení“. Současně byl rozsudek soudu prvního stupně doplněn o výrok V., podle něhož„ žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů vyhlášení doplňujícího rozsudku“. Uvedený doplňující rozsudek nebyl žádným z účastníků napaden odvoláním, a nabyl tak po uplynutí odvolací lhůty samostatně právní moci. 2. V rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodováno o uplatněném nároku žalobkyně ze smlouvy o úvěru [anonymizováno] půjčka [číslo] ze dne 16.11.2021, kterou žalovaný jako spotřebitel uzavřel s žalobkyní a na základě níž byla žalovanému poskytnuta na úvěr částka 55 000 Kč. Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování shledal uzavřenou úvěrovou smlouvu absolutně neplatnou, a to v důsledku toho, že žalobkyně před uzavřením smlouvy řádně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného, když si od žalovaného vyžádala v zásadě jen obecné informace, které nebyly ověřovány. Z platební historie vzal soud za zjištěné, že žalovaný na daný závazek zaplatil celkem 9 sjednaných splátek po 1 055,34 Kč, tj. celkem 9 498,06 Kč. Vzhledem k poskytnuté jistině částky 55 000 Kč tak rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni rozdíl mezi touto částkou a sumou zaplacených splátek, který však zaokrouhlil na celé koruny. Ve výroku I. přiznaná částka tedy odpovídá tomuto rozdílu ve výši 45 502 Kč. S výjimkou této částky pak žalobu zamítl (v části též shora uvedeným doplňujícím rozsudkem). Po právní stránce soud daný nárok hodnotil jakožto nárok z titulu bezdůvodného obohacení, vzniklého plněním z absolutně neplatné smlouvy, kdy odkázal na § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen„ o.z.“ nebo„ občanský zákoník“), a úpravu v zákoně č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, a v zákoně č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů. Rozhodnutí o nákladech řízení odůvodnil soud prvního stupně jen tím, že žalobkyně byla úspěšná jen zčásti, přičemž soud přihlédl k neplatnosti smlouvy, kterou zavinila. 3. Proti rozsudku soudu prvního stupně, s výjimkou jeho výroku I., jímž bylo částečně žalobě vyhověno, podala žalobkyně včasné odvolání. Namítala, že nebyla v průběhu řízení písemně vyzvána k doplnění svých žalobních tvrzení, a nesouhlasila s posouzením dotčené smlouvy o úvěru jako absolutně neplatné. Připomínala, že soudu doložila žádost žalovaného o úvěr, v němž deklaroval čistý měsíční příjem domácnosti 30 000 Kč a svůj čistý měsíční příjem 19 487 Kč, který byl ověřen z běžného účtu žalovaného vedeného u žalobkyně. Dále popisovala proces posouzení úvěruschopnosti žalovaného, kdy výpočet disponibilní částky byl proveden tak, že od příjmů byly odečteny výdaje, bylo počítáno s částkou životního minima dle nařízení vlády č. 409/2011 Sb., částkou normativních nákladů na bydlení dle zákona č. 117/1995 Sb. a s výší měsíčních splátek dosavadních závazků. Žalobkyně měla za to, že postupovala s odbornou péčí a obezřetně, nesouhlasila se závěrem soudu, že povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet nesplnila řádně, dle jejího názoru je zcela přípustné, aby v rámci hodnocení výdajové stránky vycházela ze statisticky zjištěných údajů Českého statistického úřadu. Rozdíl mezi výší zjištěných a doložených příjmů žalovaného a zjištěnými statistickými náklady byl dostatečně veliký a odůvodňuje závěr, že žalovaný byl schopen splácet. Soud měl dle žalobkyně přitom zohlednit i to, že žalovaný poskytnutý úvěr dle doložené platební historie po delší dobu řádně hradil, z čehož lze také dle žalobkyně dovodit, že své povinnosti ohledně posouzení úvěruschopnosti spotřebitele řádně dostála. Soudu prvního stupně pak vytýkala také nesprávný postup při rozhodování o nákladech řízení, kdy přes převážný úspěch žalobkyně jí nebylo na nákladech řízení přiznáno ničeho. 4. Žalovaný se nikterak k odvolání žalobkyně nevyjádřil, a i v této fázi řízení zůstal pasivní. 5. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání je podáno včas, oprávněnou osobou a proti rozhodnutí soudu prvního stupně, proti kterému je odvolání přípustné, přezkoumal v rozsahu podaného odvolání rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen„ o.s.ř.“), a shledal odvolání žalobkyně důvodným jen zčásti. 6. Předně se k námitce žalobkyně o tom, že nebyla soudem nikdy písemně vyzvána k doplnění tvrzení, zdůrazňuje, že v daném směru postupoval soud prvního stupně správně a procesně nepochybil. V souladu s procesními pravidly nemá soud za povinnost poučovat účastníka podle § 118a o.s.ř. písemnou cestou. Pravidelně je takovéto poučení (v případě jeho potřeby) poskytováno až při jednání soudu (viz systematika zařazení dotčeného § 118a v o.s.ř., i jeho znění, podle něhož se daná poučení poskytují, ukáže-li se, či zjistí-li se jejich potřeba v průběhu jednání, při jednání). Pokud se účastník ze své účasti při jednání omluví, případného práva na poučení dle § 118a o.s.ř. se sám předem dobrovolně vzdává. Jeho neúčast při jednání není v této souvislosti ani důvodem pro (obligatorní) odročení jednání soudu. Je zcela na účastníkovi, zda svého práva účastnit se ústního projednání věci, a při něm být případně soudem poučen o nutnosti doplnění tvrzení či důkazů, využije, či nikoli. To ostatně muselo být žalobkyni, která je v řízení zastoupena advokátem, známo, a musela si být rizika spojeného se svou neúčastí na ústním jednání soudu vědoma. Bylo by v rozporu se zásadou ústnosti a hospodárnosti řízení, aby soud jen z důvodu, že se účastník, který případně svá břemena tvrzení a důkazní při jednání neunáší, dobrovolně rozhodl jednání neúčastnit, odročoval jednání s tím, aby mu poskytl poučení dle § 118a o.s.ř. při dalším (jen za tím účelem) odročeném jednání. 7. Soud prvního stupně správně v řízení zjistil, že žalovaný čerpal od žalobkyně na základě uzavřené smlouvy o úvěru částku 55 000 Kč, z nichž však (dle tvrzení žalobkyně ve prospěch žalovaného) vrátil pouze část zpět, a to v postupných splátkách celkem 9 498,06 Kč. Rozdíl od žalobkyně žalovaným obdržené částky a žalovaným naopak vrácené částky pak ovšem takto činil 45 501,94 Kč. Pokud soud prvního stupně na zůstatku nevráceného dluhu k úhradě žalobkyni přiznal částku 45 502 Kč, přiznal sice o 0,06 Kč žalobkyni více, nicméně výrok I. rozsudku soudu nebyl odvoláním dotčen, a není tak předmětem odvolacího řízení. 8. Odvolací soud s ohledem na námitky žalobkyně přezkoumal znovu důkazy jí označené a přeložené soudu prvního stupně, který zřejmě nedopatřením neprovedl při jednání, z něhož se žalobkyně omluvila, všechny tyto důkazy, zejména ty, které nebyly v listinné podobě založeny do spisu a zůstaly součástí spisu pouze v elektronické podobě. 9. Odvolacím soudem tak bylo zjištěno, že dotčené smlouvě o úvěru na částku 55 000 Kč ze dne 16.11.2021, která byla mezi účastníky uzavřena v elektronické podobě (viz uvedená smlouva na čl. 88), předcházela formulářově vyplněná žádost žalovaného o úvěr nazvaná [anonymizováno] půjčka, z níž se podává, že jediným dokladem předloženým žalovaným v této souvislosti byl jeho občanský průkaz. Žalovaný do žádosti označil adresu trvalého bydliště [část obce a číslo], [obec a číslo] [anonymizováno], byla uvedena adresa pro zasílání korespondence [obec a číslo] [anonymizována čtyři slova]. Žalovaný zde dále uvedl, že je svobodný, druh bydlení byl vyplněn: pronajatý dům/byt, vzdělání: odborné/učňovské, prac. poměr: na dobu neurčitou, zkušební a výpovědní doba označena negativně, vyplněno označení zaměstnavatele uvedením jeho názvu, IČO, adresy a telefonu do zaměstnání, s datem zaměstnání od 9.10.2017, čistý měsíční příjem (průměr za 3 měsíce): 19 487 Kč, celkový příjem domácnosti: uvedeno 30 000 Kč. V dalších údajích byl formulář nevyplněn, v části týkající se předložených dokladů nebylo uvedeno nic, shodně nebyly uvedeny žádné měsíční náklady na bydlení (viz žádost klienta o [anonymizováno] půjčku na čl. 84). Ke zkoumání úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně ve svém vyjádření k procesu posouzení úvěruschopnosti uváděla (shodně jako v odvolání), že při výpočtu disponibilní částky postupovala tak, že od příjmů byly odečteny výdaje, bylo počítáno s částkou životního minima dle nařízení vlády č. 409/2011 Sb., částkou normativních nákladů na bydlení dle zákona č. 117/1995 Sb. a s výší měsíčních splátek dosavadních závazků (viz čl. 85 spisu). Z připojené přílohové tabulky se dále podává, že žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti pracovala sice s údajem o tom, že žalovaný má pronajatý dům/byt, nicméně k výdajům kromě dosavadních interních a externích plátek, jež měly činil 7 756,14 Kč + 200 Kč, nebyly uváděny žádné další výdaje (resp. s uvedením čísla nula), byť podíl klienta (neznámo k čemu) na nákladech bydlení byl uváděn poměrem 64,96 % (viz tabulky na č.l. 86, 87). Dne 16.11.2021 byla následně uzavřena mezi stranami daná smlouva o úvěru na částku 55 000 Kč, s úvěrovým účtem č. [bankovní účet], kde již jedinou uváděnou adresou žalovaného byla adresa jeho trvalého pobytu [část obce a číslo], [obec a číslo] [anonymizováno]. Adresa trvalého pobytu žalovaného byla následně od 25.3.2022 změněna na [obec a číslo], [PSČ] (viz CEO žalovaného na čl. 14). Sjednané měsíční anuitní splátky v celkovém počtu 72 činily 1 055,34 Kč (viz uvedená smlouva na čl. 88). Žalovaný na předmětný úvěr zaplatil žalobkyni celkem 9 těchto splátek, tj. 9 498,06 Kč. Pro porušování smluvních podmínek žalobkyně prohlásila úvěr ke dni 23.1.2023 za splatný. Oznámení o prohlášení úvěru za splatný datované 25.1.2023 s obsaženou výzvou k zaplacení dlužné částky vypočtené (včetně příslušenství) k 25.1.2023 ve výši 54 090 Kč žalovanému zaslala na adresu: [jméno] [příjmení], [adresa] (viz uvedené oznámení s přehledem pošty na č.l. 91, 92). Předžalobní upomínku datovanou 30.6.2023 odeslala žalobkyně žalovanému prostřednictvím svého zástupce téhož dne 30.6.2023 již na adresu trvalého pobytu žalovaného [obec a číslo], [PSČ] [obec] Lhůta k zaplacení dlužné částky z daného právního vztahu byla určena do 7 dnů od odeslání daného dopisu, tj. do 7.7.2023 (viz předžalobní upomínka na č.l. 21 a podací lístek na čl. 93 spisu). 10. Odvolací soud konstatuje, že i po doplněném dokazování se ztotožňuje se závěrem a právním posouzením věci soudem prvního stupně v tom směru, že na dotčenou úvěrovou smlouvu je na místě nahlížet jako na absolutně neplatnou pro nesplnění povinnosti žalobkyně jakožto poskytovatele spotřebitelského úvěru řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného spotřebitele podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném a účinném v době uzavření dané smlouvy (dále též jen„ ZSÚ“). 11. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 12. Podle odst. 2 citovaného ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 13. Podle § 87 odst. 1 ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 14. Podle odst. 2 citovaného ustanovení je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. 15. Podle odst. 2 citovaného ustanovení změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit. 16. Byť znění citované právní úpravy nebylo tak jednoznačné jako po její novelizaci provedené s účinností od 29.5.2022, soudní judikatura dovodila (při použití eurokonformního výkladu), že následkem nesplnění povinnosti poskytovatele spotřebitelského úvěru postupovat v souladu se shora citovaným § 86 ZSÚ je absolutní neplatnost uzavřené smlouvy. V daném případě žalobkyně i dle svých vlastních tvrzení vycházela při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, při porovnávání jeho příjmů a výdajů, prakticky jen z jediného doloženého příjmu ve výši 19 487 Kč měsíčně, kdy vycházela, jak uváděla, z údajů jí známých ze stavu účtu, který pro žalovaného vedla. Další příjem, jenž měl tvořit celkový příjem domácnosti do výše 30 000 Kč, nebyl ničím podložen, ani jinak ověřen, z formuláře žádosti žalovaného jakožto žadatele není vůbec zřejmé, co má představovat. Z dané žádosti se podává, že žalovaný měl bydlet v pronajatém domě, či bytě, žádné výdaje s tímto bydlením spojené však nebyly evidentně žalobkyní vůbec zohledněny, a ani zjišťovány. Žalobkyně naopak měla brát dle svých tvrzení v potaz další zjištěné závazky žalovaného, které dle její interní evidence měly činit 7 756,14 Kč na interních splátkách (dle předložené tabulky patrně ze 4 dalších závazků žalovaného u žalobkyně) a 200 Kč na externích splátkách (dle předložených listin neznámo z čeho). Uvedený způsob posouzení úvěruschopnosti považuje i odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně za zcela nedostatečný. Nelze považovat za řádné a náležité porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, pokud poskytovatel úvěru nemá podstatnou část výdajů spotřebitele ničím podloženou, a to zejména pokud se týká nákladů na nájemní bydlení, které pravidelně bývají, jak je notoricky známo, rozhodně nezanedbatelné, a vychází pouze ze statistických údajů, či normativně stanovených nákladů, které nemají s konkrétní realitou konkrétního žadatele nic společného. V daném případě byla nadto obezřetnost žalobkyně při posuzování žalovaného na místě právě s přihlédnutím k žalobkyni známým dalším, a poměrně značným, celkovým závazkům žalovaného z tehdy nesplacených dalších závazků. Ani výše příjmu žalovaného pak nezakládala neopodstatněnost pochybností o schopnosti žalovaného žádaný úvěr splácet. Okolnost, že po určitou dobu žalovaný nakonec úvěr splácel, nemá na hodnocení splnění povinnosti žalobkyně řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného žádný vliv. To, že porušení povinnosti věřitele spočívající v ověření úvěruschopnosti spotřebitele nemůže být zhojeno samotným (i úplným) splněním úvěrové smlouvy, a že je irelevantní, zda (případně) spotřebitel (sám) nic proti smlouvě v průběhu splácení nenamítal, konstatoval nedávno v řízení o předběžné otázce ve svém rozsudku sp.zn. C -755/22 ze dne 11.1.2024 i Soudní dvůr Evropské unie. 17. S ohledem na neplatnost předmětné smlouvy tak žalobkyni vznikl proti žalovanému (v porovnání s ostatními smluvně vzniklými a žalobou uplatněnými nároky pouze) nárok na vrácení poskytnuté jistiny, která v daném případě po odečtení žalovaným zaplacených splátek činí 45 501,94 Kč. V souladu se shora citovaným § 87 odst. 1 ZSÚ byl žalovaný povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. V daném případě žádný spor ohledně této„ doby přiměřené jeho možnostem“ mezi účastníky nevznikl, ani jedna strana takový spor nevyvolala. Otázkou tak v daném případě bylo, k jakému okamžiku nastala splatnost této povinnosti, a následně i prodlení žalovaného s plněním vzneseného nároku. Pro určení doby plnění je stěžejní výklad speciální úpravy obsažené ve shora citovaném § 87 ZSÚ. V této souvislosti se již odvolací soud se závěrem soudu prvního stupně, jenž zákonný úrok z prodlení žalobkyni nepřiznal, neztotožnil, a odvolání žalobkyně (byť postrádající v tomto směru konkrétní argumentaci) má za důvodné. 18. Problémy při výkladu citovaného ustanovení mohou nastat právě v případě určení doby plnění„ přiměřené možnostem spotřebitele“ a při správné interpretaci § 87 odst. 2 ZSÚ – kdy tu je o tuto dobu„ spor“, a kdy tu naopak„ není spor.“ Jedná se nepochybně o dobu hmotněprávní. Teprve po jejím uplynutí může být dluh splatný, lze ho uplatnit žalobou u soudu, včetně případného úroku z prodlení, a také se promlčuje. 19. Výklad, podle kterého by bylo vždy potřebné, aby soud nejprve podle § 87 odst. 2 či 3 ZSÚ rozhodl na návrh o určení přiměřené doby plnění a teprve poté by bylo možné (v případě prodlení) žalovat na plnění dluhu u soudu, se odvolacímu soudu jeví jako nepraktický. V takovém případě by tu totiž byla významná právní nejistota při podání žaloby na plnění, neboť při nerealizovaném či jen nedostatečném zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele by žaloba věřitele na plnění byla (vždy) předčasná. Obdobně to platí i naopak. Při řádném zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele by taková žaloba na určení doby plnění byla neopodstatněná. Tím by docházelo k nesmyslnému a zbytečnému množení sporů a ke zvyšování právní nejistoty a nákladů řízení v neprospěch obou stran, a to i v rozporu s ochranou spotřebitele. 20. Nesprávné se odvolacímu soudu jeví i určení doby plnění v rámci rozsudku, kterým se dlužníku ukládá povinnost podle žaloby na plnění. Je nepochybně rozdíl mezi hmotněprávní lhůtou k plnění a procesní (pariční) lhůtou k plnění, shodně jako je rozdíl mezi konstitutivním a deklaratorním rozsudkem. Poněkud rozporuplně v daném případě k věci přistoupil soud prvního stupně v napadeném rozsudku, kdy na jednu stranu přiznal žalobkyni nárok na nezaplacenou jistinu (tedy zjevně vyhodnotil tento nárok jako splatný), současně však zamítl rovněž uplatněný nárok (i) na zákonný úrok z prodlení. Pokud by však měl za to, že by dosud žalovaný nebyl v prodlení, znamená to, že by (v případě jistiny) ukládal povinnost k plnění nároku, který ještě není splatný, ačkoli nejde o placení opětujících se dávek splatných v budoucnu (viz § 154 o.s.ř.). Věřitel by také vždy musel případný nárok na úrok z prodlení uplatnit až samostatnou (následnou) žalobou. Takový výklad považuje odvolací soud za absurdní. Otázka stanovení přiměřené doby by podle názoru odvolacího soudu neměla být řešena ani jako předběžná. 21. Proto se odvolací soud zaměřil při výkladu uvedeného legislativního řešení na určení, kdy tu je mezi stranami o přiměřenou dobu plnění skutečně„ spor.“ Uvedená právní úprava je speciální, nejde tu jen o jednostrannou volbu času plnění dlužníkem (srov. § 1960 o.z.), ani věřitelem (srov. § 1958 odst. 2 o.z.). Nemůže také jít o dobu dohodnutou v neplatné smlouvě, navíc by zde při absenci nároku na původní úrok vyvstala otázka (kterou však není třeba v dané situaci řešit), zda má přednost dohodnutá výše splátky a jejich menší počet, či dohodnutá doba úvěru a nižší výše splátky. Neplatností smlouvy je totiž dotčen i dohodnutý způsob splácení a také podmínky pro„ předčasné zesplatnění.“ Nelze tak vycházet z následků případně sjednaného„ zesplatnění“ po splatnosti dlužných splátek, ale až z výzvy věřitele k plnění v jím uvedené lhůtě. 22. Pojem„ spor“ je třeba podle názoru odvolacího soudu vykládat jen jako aktivní a nevyřešený střet (konflikt) rozdílných představ stran o přiměřené době plnění. Pasivita naproti tomu konflikt („ spor“) nezakládá, a lze ji naopak interpretovat jako konkludentní akceptaci („ shodu“). Do výzvy věřitele k jednorázovému (či jinému) plnění je tak třeba vycházet z toho, že věřitel do té doby akceptoval faktické plnění ze strany dlužníka bez výhrad a o přiměřenost doby plnění tu„ nebyl spor“, a proto není ani prodlení. Totéž platí, pokud věřitel vyzval dlužníka k plnění (ať již v rámci„ zesplatnění“, nebo později, v rámci předžalobní výzvy) a dlužník proti takové výzvě v přiměřené době (bez zbytečného odkladu) aktivně nevystoupil, právě s argumentem, že taková doba plnění není přiměřená jeho možnostem. V takovém případě tu totiž také„ není spor“, neboť mezi účastníky se uplatní takto konkludentně sjednaná doba plnění. 23. Právě uvedené samozřejmě obecně nebrání, aby dlužník jako žalovaný uplatnil své argumenty týkající se doby plnění až v rámci soudního řízení. Tyto až v řízení vznesené námitky k době plnění by však již nemohly nastalou splatnost, prodlení a (již naběhlý, vzniklý) úrok z prodlení změnit. Zohlednit by je bylo možno již jen při určení pariční lhůty podle § 160 odst. 1 o.s.ř., nebo za předpokladu změny poměrů na straně žalovaného dlužníka v případě rozhodování soudu o návrhu některé ze smluvních stran na postup dle § 87 odst. 3 ZSÚ. 24. Předmětná právní norma směřuje k ochraně spotřebitele, přičemž nikdo jiný než právě dotčený spotřebitel potřebné informace o jeho aktuální situaci („ příjmu a jeho celkových sociálních a majetkových poměrech“) nemá. Povinnost tvrdit a prokázat skutečnosti vedoucí k závěru, že doba uvedená věřitelem není přiměřená aktuálním možnostem spotřebitele, má proto právě spotřebitel (dlužník). Ten také musí své právo (právo plnit v jiné době) aktivně a v přiměřené době u věřitele uplatnit a případně též u soudu dokázat. To na něm nepochybně lze spravedlivě požadovat. Tímto způsobem lze získat skutkové podklady pro postup podle § 87 ZSÚ. Pokud dlužník uvedenou obranu řádně a včas uplatnil a věřitel jím navrženou dobu plnění akceptoval, opět zde není„ spor.“ Pokud však dlužník žádnou obranu neuplatnil a nová doba plnění uplynula, je v prodlení. 25. Spory uvedené v § 87 odst. 2, resp. 3 ZSÚ, kdy bude nejprve třeba projednat žalobu na určení doby plnění soudem (konstitutivně), tak budou omezeny prakticky jen na zbytkové případy sporů o přiměřenost doby plnění, aktivně vyvolaných dlužníkem - spotřebitelem. 26. Odvolací soud má za to, že je již v rozporu se zásadou rovnosti stran, a překračuje i meze případného možného odklonu od této zásady odůvodnitelné ochranou slabší strany spotřebitele, pokud soud sám nahradil procesní (ne) aktivitu žalovaného spotřebitele, když bez jakýchkoli zjištění týkajících se jeho možností (implicitně) uzavřel, že ten se do prodlení dosud nedostal, a zákonný úrok z prodlení proto nepřiznal. 27. Ze shora popsaných skutkových zjištění podávajících se z doplněného dokazování má v tomto konkrétním případě pak odvolací soud za podstatné zjištěné odeslání předžalobní upomínky žalobkyně žalovanému na adresu jeho trvalého pobytu, aktuální v době odeslání této výzvy. Žalovaný byl v uzavřené smlouvě o úvěru označen právě adresou svého trvalého pobytu. Žádná jiná adresa (pro doručování) již nebyla (na rozdíl od předsmluvní žádosti) ve smlouvě uvedena. Pokud žalobkyni byla následně známa nová adresa trvalého pobytu žalovaného (změněná po uzavření smlouvy), na niž byla tato upomínka odeslána, je z této okolnosti zřejmé, že musela být žalobkyni ze strany žalovaného oznámena. Naopak z předložených důkazů nebylo nijak patrné, z čeho žalobkyně vycházela při odeslání výzvy k zaplacení, jež byla součástí oznámení o zesplatnění úvěru, na adresu [adresa]. Nebylo zřejmé, o jakou adresu se jedná, jak k ní žalobkyně přišla a jaký má vztah k žalovanému. Odeslání výzvy na tuto adresu tak nemohlo být považováno v daném případě za relevantní a dostatečné. Ke splatnosti předmětného nároku tak nedošlo v souvislosti s touto výzvou, ale až v návaznosti na shora uvedenou předžalobní upomínku odeslanou na (tehdy aktuální) adresu trvalého pobytu žalovaného dne 30.6.2023. V této výzvě byla určena lhůta k zaplacení požadovaného nároku do 7 dnů od odeslání, tj. do 7.7.2023. Za situace prokázaného odeslání uvedené výzvy je na místě použití § 573 o.z. upravující domněnku doby dojití, podle níž se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání. Žalovaný vůči žalobkyní takto stanovené lhůtě k plnění nic nenamítal, jak vyloženo výše, nevyvolal spor o to, že by byla nepřiměřená jeho možnostem. Ani z jiných v tomto řízení zjištěných okolností nelze na takový závěr usuzovat. Z těchto důvodů je na místě považovat tuto lhůtu za přiměřenou ve smyslu shora citovaného § 87 ZSÚ, a pohledávku žalobkyně vzniklou na vrácení jistiny poskytnuté dle dané neplatné smlouvy za splatnou v souladu s danou výzvou k 7.7.2023. Ode dne následujícího po stanovené lhůtě k plnění, tj. od dne 8.7.2023, je proto žalovaný s plněním předmětné pohledávky v prodlení ve smyslu § 1968 o.z. V souladu s § 1970 o.z. má pak žalobkyně proti žalovanému i právo na zákonný úrok z prodlení. 28. Odvolací soud s ohledem na shora uvedené tedy změnil za použití § 220 odst. 1 písm. b) o.s.ř. v napadené části výrok II. tak, jak uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku, a žalobkyni přiznal v odvolání (i žalobě) požadovaný zákonný úrok z prodlení z dlužné, dosud nevrácené jistiny poskytnuté žalobkyní žalovanému. Na rozdíl od uplatněného nároku byl pouze tento úrok z prodlení přiznán až ode dne 8. 7. 2023, tj. v návaznosti na předžalobní upomínku (viz výše). Ve zbývající odvoláním napadené části výroku II. bylo zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně podle § 219 o.s.ř. jako věcně správné potvrzeno, kdy bylo pouze upřesněno ve správném znění, s uvedením konkrétního (dalšího) příslušenství, v němž byla žaloba zamítnuta. 29. Podle § 224 odst. 2 o.s.ř. bylo za použití § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 2 o.s.ř. opětovně rozhodnuto o nákladech řízení před soudem prvního stupně. Žalobkyně byla ve věci procesně úspěšnější stranou, náleží jí tak poměrná část účelně vynaložených nákladů. Úspěch žalobkyně představuje celkem 86,3 % k jejímu neúspěchu v části představující 13,7 % z celkové uplatněné částky (počítáno v daném případě ze všech uplatněných dílčích částek, včetně příslušenství, kapitalizovaného ke dni rozhodování odvolacího soudu - § 154 odst. 1 o.s.ř.). Po odečtu neúspěchu od úspěchu tak nárok žalobkyně na náhradu nákladů řízení činí poměrně 72,6 % z celkové výše účelně vynaložených nákladů. Žalobkyni tak byla přiznána tato poměrná část náhrady nákladů řízení, tj. ve výši zaokrouhleně na celé koruny 10 725 Kč Odvolací soud přitom vyšel z celkové (100%) výše nákladů řízení, jež činily 14 773,20 Kč a sestávaly ze zaplaceného soudního poplatku 2 286 Kč, 3 x odměny po 3 140 Kč (počítáno z jistiny uplatněného nároku 50 014,16 Kč, kdy zbývající dílčí částky tvořily pouze uplatněné příslušenství - viz § 8 odst. 1 i.f. vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, dále jen„ AT“), za 3 úkony právní služby v řízení před soudem prvního stupně (1. převzetí a příprava zastoupení, 2. předžalobní upomínka, 3. sepis žalobního návrhu), 3 x režijního paušálu po 300 Kč a příslušné DPH ve výši 2 167,20 Kč, to vše dle § 7, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. a), d), § 13 odst. 1, 4 AT, a § 137 odst. 1, 3 o.s.ř. Přiznanou náhradu nákladů řízení uložil odvolací soud žalovanému k zaplacení podle § 149 odst. 1 o.s.ř. k rukám zástupce žalobkyně, v obvyklé pariční lhůtě do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku. 30. V odvolacím řízení vyhodnotil odvolací soud i při uvedeném odlišném posouzení části zamítnutého nároku poměr úspěchu a neúspěchu obou stran v podstatě jako srovnatelný, a proto rozhodl za použití § 224 odst. 1, 2, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 2 o.s.ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Poučení: Proti tomuto rozsudku je dovolání přípustné, jestliže závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání je možno podat ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení tohoto rozsudku k Nejvyššímu soudu České republiky, prostřednictvím Okresního soudu v Příbrami. Praha 21. listopadu 2024 Mgr. Roman Fremr předseda senátu