ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY (anonymizovaný opis) Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Romana Fremra a soudců Mgr. Jany Kajzrové a Mgr. Jana Podaného ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupen advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] o zaplacení částky 66 853,09 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 9. 11. 2023, č.j. 5 C 156/2023-43 takto: I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II. mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 57 491,40 Kč od 29. 6. 2023 do zaplacení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Jinak se rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. potvrzuje v tom správném znění, že se zamítá žaloba o zaplacení částky 1 762,55 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 1 762,55 Kč od 29. 6. 2023 do zaplacení, o zaplacení částky 2 375,35 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od 29. 6. 2023 do zaplacení, dále o zaplacení částky 3 522,72 Kč, částky 201,07 Kč a částky 1 500 Kč. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 12 589 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupce žalobkyně. IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodnění: 1. Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 9. 11. 2023, č.j. 5 C 156/2023-43 (dále též jen„ rozsudek soudu prvního stupně“), bylo rozhodnuto, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 57 491,40 Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí (výrok I.). Žaloba na zaplacení částky 1 762,55 Kč, částky 2 375 Kč s příslušenstvím, částky 3 522,72 Kč, částky 201,07 Kč, částky 1 500 Kč a úrok z prodlení z částky 57 491,40 Kč, se zamítá (výrok II.). Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). 2. Soud prvního stupně rozhodnutí odůvodnil tím, že vyšel ze zjištění, že dne 26. 4. 2022 účastníci uzavřeli smlouvu o právech a povinnostech při poskytování spotřebitelského splátkového úvěru ve výši 62 000 Kč. Byla sjednána měsíční splátka činila 1 127,15 Kč, roční úroková sazba 9,31 % p.a. Úvěr byl prohlášen za splatný a oznámení zaslala žalobkyně žalovanému dne 25. 1. 2023. Posouzení úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně prokazovala pouze v obecném znění, bez konkrétních důkazů o splnění této povinnosti. Výdaje žalovaného, na vyživované osoby, bydlení, domácnost, svou obživu nebyly konkretizovány ani doloženy výpisy z účtu. Takový postup byl v rozporu se zákonným požadavkem na řádné zkoumání úvěruschopnosti žadatele o úvěru, neboť pouhé celkové sumarizování výdajů, neumožňuje poskytovateli úvěru jejich řádné a odborné posouzení. Nelze dovozovat pouhou relativní neplatnost, ale neplatnost absolutní, ke které je povinen soud přihlížet. Soud shledal z uvedených důvodů smlouvu mezi účastníky za neplatnou a žalobu pak posuzoval z hlediska právní úpravy, uvedené v § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“). Žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 62 000 Kč a dle platební historie zaplatil žalovaný čtyři platby po 1 127,15 Kč, celkem tedy 4 508 Kč a k úhradě jistiny proto zbývá 57 491 Kč a tuto částku je žalovaný povinen žalobkyni vrátit, a proto soud v tomto rozsahu žalobě vyhověl. Žalobu ve zbytku jako nedůvodnou zamítl včetně příslušenství. Při rozhodnutí o nákladech řízení soud vycházel z částečného úspěchu stran, přihlédl též k absolutní neplatnosti smlouvy, kterou žalobkyně zavinila, proto bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. 3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně včasné odvolání. Nesouhlasila se závěrem soudu prvního stupně, že předmětná úvěrová smlouva je absolutně neplatná pro porušení povinnosti žalobkyně posoudit úvěruschopnost žalovaného. Žalobkyně doložila žádost o úvěr, ve které žalovaný deklaroval čistý měsíční příjem domácnosti ve výši 30 000 Kč a svůj čistý měsíční příjem ve výši 25 380 Kč, kdy tento příjem byl ověřen z běžného účtu, který je veden u žalobkyně. Žalobkyně doložila vyjádření k procesu posouzení úvěruschopnosti, ve které je uvedeno, že v rámci posouzení úvěruschopnosti kontrolovala veškeré dostupné informace v interních a externích databázích, zejména bankovní a nebankovní registr klientských informací, insolvenční rejstřík, databáze MVČR, atd. Výpočet disponibilní částky byl proveden tak, že od příjmů byly odečteny splátkové výdaje, nesplátkové výdaje (např. podíl na výdajích na bydlení), náklady na vyživované osoby a ostatní deklarované výdaje. Při výpočtu disponibilní částky bylo počítáno s částkou životního minima klienta dle nařízení vlády č. 409/2011 Sb., částkou normativních nákladů na bydlení dle § 26 zákona č. 117/1995 Sb. a výší měsíčních splátek dosavadních závazků. Na základě zjištěné disponibilní částky bylo žádosti o úvěr vyhověno a byl poskytnut předmětný úvěr. Žalobkyně tedy před uzavřením smlouvy o úvěru se žalovaným s odbornou péčí v souladu s ustanovením § 86 zákona o spotřebitelském úvěru a jím nastavenou politikou obezřetného úvěrování individuální posouzení úvěruschopnosti žalovaného splnila svou povinnost posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet. Je přípustné, aby v rámci hodnocení výdajové stránky věci bylo vycházeno ze statisticky zjištěných údajů Českého statistického úřadu. Nalézací soud se zároveň nezabýval dalšími tvrzeními žalobkyně ohledně ověřování úvěruschopnosti osoby žalovaného, např. tvrzením, že žalobkyně nahlížela do relevantních databází a registrů v období před poskytnutím úvěru za účelem získání informací o žalovaném, tj. zejména do bankovních a nebankovních registrů, insolvenčního rejstříku, databází MVČR, NRKI/BRKI atd. Rozdíl mezi výší zjištěných a doložených příjmů žalovaného a rozdíl mezi zjištěnými statistickými náklady je dostatečně velký, aby i pro případ, že soud dojde k závěru, že statistické údaje jsou jen přibližným východiskem pro stanovení výdajů žalovaného, přesto odůvodňuje závěr, že žalovaný byl schopen úvěr splácet a žalobkyně svou předsmluvní povinnost ověřovat úvěruschopnost řádně splnila. Rozhodnutí soudu o nákladech řízení je nesprávné, kdy nalézací soud se při rozhodování o náhradě nákladů řízení dopustil nesprávného právního posouzení, když stranou, která ve věci měla procesní úspěch v převážné části byla žalobkyně a není rozhodující právní základ nároku, tj. smluvní ujednání, či bezdůvodné obohacení. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud napadené rozhodnutí změnil tak, že žalobě zcela vyhoví a uložil žalovanému povinnost uhradit náhradu nákladů nalézacího i odvolacího řízení. 4. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nevyjádřil. 5. K jednání odvolacího soudu se žalobkyně, její zástupce ani žalovaný nedostavili. Žalobkyně a její zástupce svou neúčast omluvili a souhlasili s projednáním věci v jejich nepřítomnosti. Vzhledem k tomu, že účastníci, popř. jejich zástupci, byli k odvolacímu jednání řádně a včas předvolání a nepožádali z důležitého důvodu o odročení jednání, odvolací soud věc projednal bez jejich přítomnosti (§ 101 odst. 3 o.s.ř.). 6. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které mu předcházelo, podle § 212 a § 212a odst. 1, 5 o.s.ř., v rozsahu podaného odvolání a zopakoval částečně listinné důkazy předložené soudu žalobkyní a odvolání žalobkyně shledal zčásti důvodným. 7. Ve výroku I., kterým soud prvního stupně žalobě částečně vyhověl, byl rozsudek soudu prvního stupně odvoláním nedotčen, a nabyl tak samostatně právní moci, a nebyl proto předmětem přezkumu odvolacím soudem (srov. § 206 o. s. ř.). 8. Soud prvního stupně věc správně posuzoval po právní stránce s ohledem na dobu uzavření předmětné úvěrové smlouvy podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ o. z.“) a podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v platném znění. 9. Skutkové a právní závěry soudu prvního stupně v jeho rozsudku primárně stojí na závěru o nedostatečném zkoumání úvěruschopnosti žalovaného žalobkyní. 10. Z předložených listinných důkazů odvolací soud neučinil jiná skutková zjištění než soud prvního stupně. Podle smlouvy o úvěru ([anonymizována dvě slova]) ze dne 26. 4. 2022 žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě které poskytla žalobkyně žalovanému částku 62 000 Kč. Byly sjednány měsíční splátky 1 127,15 Kč a roční úroková sazba 9,31 % p.a. Z oznámení o prohlášení úvěru za splatný se podává, že žalobkyně oznámila žalovanému, že v důsledku porušování smluvních podmínek z jeho strany prohlásila celý úvěr za splatný ke dni 23. 1. 2023. Oznámení bylo odesláno na adresu žalovaného dne 26. 1. 2023. Podle předžalobní upomínky vyzvala žalobkyně žalovaného k úhradě dluhu do sedmi dnů od odeslání. Výzva byla odeslána na adresu žalovaného dne 30. 6. 2023. 11. Odvolací soud vzhledem k tvrzením žalobkyně o zkoumání úvěruschopnosti žalovaného doplnil postupem podle § 213 o.s.ř. dokazování, a to listinami předloženými žalobkyní obsahující data ohledně poměrů žalovaného, které soud prvního stupně v rozsudku podrobně nezhodnotil. Z předložených listin se podává, že žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalovaného podle označených údajů vycházela ze zjištění, že žalovaný byl svobodný, bez vyživovací povinnosti, vzdělání měl odborné/učňovské, bydlení v pronajatý dům/byt, zaměstnán na dobu neurčitou od 9.10.2017 u [anonymizováno] [právnická osoba] s čistým příjmem 25 380 Kč měsíčně a celkovým příjmem domácnosti ve výši 30 000 Kč, bez uvedení další osoby ve společné domácnosti. Dosavadní interní splátky ve výši 13 393,82 Kč a externí splátky ve výši 200 Kč. Nebyly však označeny žádné doklady, ze kterých bylo při zjištění těchto údajů vycházeno. Příjem měl být ověřen z běžného účtu vedeného u žalobkyně. Žalobkyně jinak vycházela ze statistických údajů a svých modelů. Vzhledem k tomu, že se žalobkyně nedostavila k jednání soudu prvního stupně, nemohla být poučena dle § 118a odst. 3 o.s.ř. k navržení důkazů k prokázání tvrzení o řádném zkoumání úvěruschopnosti žalovaného. Zásada koncentrace řízení a neúplné apelace pak brání uplatnění nový tvrzení a důkazů až v odvolacím řízení (srov. § 118b a § 205a o.s.ř.). 12. Soud prvního stupně věc posoudil po právní stránce správně, pokud dovodil absolutní neplatnost úvěrové smlouvy. Odvolací soud má za to, že obdobně jako za předchozí právní úpravy obsažené v zákoně č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, účinné do 30. 11. 2016, je na místě se i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, se z úřední povinností zabývat i bez námitky žalovaného v případě spotřebitelské smlouvy o úvěru předně otázkou, zda ze strany žalobkyně jakožto poskytovatele úvěru byla před vlastním uzavřením smlouvy splněna její zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele (žalovaného). Tento právní závěr ostatně žalobkyně nezpochybňovala, ale tvrdila řádné splnění této povinnosti. 13. V souladu s obsahem spisu lze dále shrnout, že z předložených listin vyplývá, že žalobkyně k majetkové situaci žalovaného v době poskytování úvěrů nedoložila, že by měla k dispozici potvrzení o zaměstnání žalovaného o výši jeho příjmu ani pracovní smlouvu, ale měla vycházet pouze z výpisů z bankovního účtu žalovaného. Osobní údaje žalovaného jako rodinný stav, vzdělání, bydlení, zaměstnání, příjem, výdaje apod., nebyly též nijak doloženy. Ze žalobkyní předložených důkazů nevyplynulo, že by žalobkyně jakýmkoli způsobem uvedené údaje o poměrech žalovaného zkoumala a ověřovala. Žalobkyně tak nemohla učinit relevantní závěr o poměrech žalovaného, na základě kterých by následně posoudila, zda je žalovaný schopen úvěr splácet. Žalobkyně nezjišťovala ani náklady (základní výdaje, zejména na bydlení) žalovaného, aby je mohla od příjmů odečíst a mohla dojít k závěru o (ne) dostatku disponibilních prostředků žalovaného na splácení jeho pravidelných úvěrových závazků u žalobkyně. Předložené důkazy nedokládají, že se žalobkyně reálně zajímala o doložení nákladů, které žalovaný hradí na bydlení a další obvyklé životní potřeby. Pokud žalobkyně údajně odhaduje existenční výdaje klienta na základě statistických dat a matematických modelů a analýz, bylo třeba tvrdit konkrétně, z jakých údajů žalobkyně vychází a tyto doložit, což žalobkyně v rámci koncentrace řízení před soudem prvního stupně ani před odvolacím soudem neučinila a nedoložila. Bez důsledného prověření skutečných podstatných nákladů (výdajů) žalovaného dostupnými reálnými doklady, zejména nákladů na bydlení, nelze tvrzení dlužníka o jeho poměrech objektivně ověřit či statisticky poměřovat. Celková výše poskytnutého úvěru v částce 62 000 Kč není nezanedbatelná ve vztahu k tvrzenému měsíčnímu příjmu žalovaného. Podle shora uvedených zjištění zde byly objektivní důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného spotřebitelský úvěr splácet, které nebyly žalobkyní doloženými podklady rozptýleny. 14. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první uvedeného zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. 15. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele. 16. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění ke dni uzavření smlouvy. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli„ rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“ 17. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 18. Podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. 19. Podle § 87 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit. 20. Povinnost posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) byla věřiteli ve spotřebitelských vztazích uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. V právní praxi nebylo výraznějších pochyb o tom, že důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle dřívějšího zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016, byla absolutní neplatnost smlouvy. Odvolací soud má za to, shodně se soudem prvního stupně, že v případě ustanovení § 86 a 87 zákona o spotřebitelském úvěru by použití pouze gramatického výkladu, jenž by v případě porušení povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat (posoudit) úvěruschopnost spotřebitele dovozoval pouhou relativní neplatnost následně uzavřené smlouvy, jednak znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a jednak vedlo k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé nyní jen na jeho vlastní aktivitě. To ovšem nepochybně nebylo záměrem zákonodárce. Odvolací soud proto uzavírá, že v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy, jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele, je nutno vykládat za použití § 2 a § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro širší dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele. V tomto směru lze odkázat na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 1/10, nebo sp. zn. III. ÚS 4129/18 a také na aktuální rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -679/18, OPR-Finance, k předběžné otázce vznesené českým soudem právě k předmětné právní úpravě zákona o spotřebitelském úvěru, včetně shodného stanoviska generálního advokáta v obdobné věci C -616/18, Cofidis. 21. Odvolací soud tak má s ohledem na popsaný skutkový stav věci, stejně jako soud prvního stupně, za to, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost žalobkyně řádně (s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. v daném případě i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli (žalobkyni), a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Úvěr má být navíc poskytnut jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že zde„ nejsou důvodné pochybnosti“ o schopnosti spotřebitele splácet sjednané splátky. Tím poskytovatel úvěru plní i svou obecnou jednat čestně, transparentně a zohlednit (též) práva a zájmy spotřebitele. Ani jedno žalobkyně nesplnila, právě naopak, a tomu odpovídá též výsledek, byť žalovaný svůj dluh částečně splácel. 22. Jak bylo zjištěno, žalobkyně si od žalovaného vyžádala v zásadě jen informace a doklady týkající se jeho příjmů přicházejících na jeho účet, nicméně podstatné náklady (výdaje) žalovaného nebyly nijak blíže zjišťovány a ověřovány. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je však i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod [číslo] použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb., nebo rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C – 449/13, Consumer Finance). Pouhé doplnění čísel do formuláře žalobkyně k hodnocení klienta, aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány, resp. je zřejmé, že jsou smyšlené, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí„ na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“. V souladu se shora citovaným § 86 odst. 2 zákon č. 257/2016 Sb. poskytovatel předmětné posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. K tomuto porovnání však reálně nedošlo. Zvýšená obezřetnost a důslednost žalobkyně při daném posuzování pak byla na místě i vzhledem k nedoloženým důvodům příjmů žalovaného a jeho hospodaření na běžném účtu. Žalobkyně si přesto ohledně všech výdajů žalovaného vystačila jen s nedoloženými tvrzeními žalovaného a svými matematicko - statistickými modely. 23. Odvolací soud si je vědom toho, že předmětné ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon již nestanoví taxativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Odvolací soud si je taktéž vědom toho, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nicméně, pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta (zejména pak již ve fázi vymáhání či insolvence podle dostupných databází), ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat, byť v některých oblastech jen racionálním odhadem. Takovými výdaji jsou především již zmíněné náklady na bydlení. Ani relativně vysoký příjem nezaručuje, že spotřebitel je vzhledem ke svým výdajům schopen úvěr splácet. K obdobným závěrům ostatně došel Krajský soud v Praze např. v rozhodnutí sp. zn. 27 Co 143/2019, ale v celé řadě dalších případů. 24. Důsledkem tohoto postupu žalobkyně a nesplnění zákonné povinnosti je absolutní neplatnost dotčené úvěrové smlouvy a v souladu s § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru omezenost nároku žalobkyně vůči žalovanému na vrácení pouhého zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru„ v době přiměřené možnostem“ spotřebitele (žalované). Jde o speciální úpravu vydání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy (srov. též § 2993 o. z.). 25. Z hlediska výpočtu dlužné částky je situace poměrně snadná. Od celkového poskytnutého úvěru je třeba odečíst realizované platby, jak to správně provedl již soud prvního stupně. V případě zúčtování vzájemného bezdůvodného obohacení soudní praxe dlouhodobě a konstantně vychází ze závěru, že v soudním řízení o žalobě o vrácení plnění z neplatné nebo zrušené smlouvy lze přiznat pouze vrácení toho, oč peněžité plnění žalobkyně (nebo peněžitá náhrada za ně) přesahuje peněžité plnění (nebo peněžitou náhradu za ně) poskytnuté mu podle smlouvy žalovaným. Při takovém postupu se nevyžaduje (nepředpokládá) projev směřující k započtení (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 3008/2007). 26. Oproti soudu prvního stupně odvolací soud shledal důvodným nárok žalobkyně na zákonný úrok z prodlení podle § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb., neboť žalovaný byl v prodlení se zaplacením peněžité částky od zesplatnění dluhu, což žalovaný nijak nezpochybnil a nevyvolal spor o splatnost a netvrdil, že by žalobkyní stanovená doba splatnosti neodpovídala jeho možnostem jako spotřebitele a ani v tomto řízení nenavrhl, aby ji určil soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům (srov. § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru). Z výše uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu II. stupně podle § 220 odst. 1 písm. b) o.s.ř. změnil a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 57 491,40 Kč od 29. 6. 2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (srov. § 160 odst. 1 o.s.ř.). 27. Žalobkyni jinak žádné další plnění nenáleží, neboť jiné smluvní nároky (kapitalizovaný či nekapitalizovaný úrok, smluvní pokuty, různé poplatky apod.) nelze podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru úspěšně uplatnit. Proto odvolací soud dále zamítavý výrok II. jako věcně správný potvrdil (§ 219 o. s. ř.) v tom správném znění, že se zamítá žaloba o zaplacení částky 1 762,55 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 1 762,55 Kč od 29. 6. 2023 do zaplacení, o zaplacení částky 2 375,35 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od 29. 6. 2023 do zaplacení, dále o zaplacení částky 3 522,72 Kč, částky 201,07 Kč a částky 1 500 Kč. Soud prvního stupně nesprávně do zamítavého výroku neuvedl přesné znění zamítané části nároku uplatněného žalobou, pokud uvedl částky s příslušenstvím, které blíže nespecifikoval. Z obsahu rozsudku je zjevné, že rozhodoval o celém předmětu řízení, jak byl vymezen žalobou. Z hlediska určitosti rozhodnutí, zejména s ohledem na závaznost výroku a zásadu res iudicata vyjádřenou v § 159a odst. 4 o.s.ř., je třeba klást přísné požadavky na formulací věcných rozsudečných výroků včetně zamítavých. 28. Vzhledem k tomu, že došlo ke změně rozsudku soudu prvního stupně, rozhodoval znovu odvolací soud podle § 224 odst. 1, 2 o.s.ř. o nákladech řízení před soudem prvního stupně. Žalobkyně byla celkově v řízení úspěšná v rozsahu 57 491,40 Kč s příslušenstvím, oproti úspěchu žalovaného v rozsahu 9 361,69 Kč. Odečtením procesního úspěchu stran odpovídá nárok žalobkyně na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení v rozsahu 72 %. Proto byla žalobkyni v souladu s § 142 odst. 3 o.s.ř. přiznána náhrada nákladů řízení ve výši 12 589 Kč. Právní důvod plnění a zjištěná absolutní neplatnost smlouvy o úvěru nemá v projednávané věci význam pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, neboť nelze ji hodnotit jako důvod hodný zvláštního zřetele (§ 150 o.s.ř.) či jiný důvod pro nepřiznání náhrady nákladů podle procesního výsledku sporu. Náklady řízení sestávají ze zaplaceného soudního poplatku za žalobu ve výši 2 675 Kč, z odměny zástupce žalobkyně – advokáta po 3 780 Kč za každý ze tří úkonů právní služby (převzetí a příprava právního zastoupení, kvalifikovaná předžalobní výzva, návrh ve věci samé) a tří náhrad hotových výdajů spjatých s danými úkony po 300 Kč a z příslušné daně z přidané hodnoty ve výši 21 % ve výši 2 570 Kč (§ 7 bod 5, § 11 odst. 1 písm. a), d), § 13 odst. 1, 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen„ advokátní tarif“), a § 137 odst. 1, 3 o.s.ř., tj. celkem 17 485 Kč. Výslednému procesnímu úspěchu žalobkyně v rozsahu 72 % odpovídá částka 12 589 Kč. Náhrada nákladů odvolacího řízení byla přiznána k rukám zástupce žalobkyně, advokáta, dle ustanovení § 149 odst. 1 o.s.ř., ve lhůtě dle § 160 odst. 1 o.s.ř. 29. V odvolacím řízení byl převážně úspěšným žalovaný, kterému však s tímto řízením žádné náklady nevznikly, a proto bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (§ 224 odst. 1, § 142 odst. 2 a § 151 odst. 1 o.s.ř.). Poučení: Proti tomuto rozsudku je dovolání přípustné, jestliže závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání je možno podat ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení tohoto rozsudku k Nejvyššímu soudu České republiky, prostřednictvím Okresního soudu v Příbrami. Praha 9. května 2024 Mgr. Roman Fremr předseda senátu