ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY (anonymizovaný opis) Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Martiny Štolbové a soudkyň Mgr. Aleny Zemkové a Mgr. Šárky Hájkové ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] sídlem [adresa] zastoupená advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] bytem [adresa] o zaplacení 44 864,56 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 11. července 2024, č. j. 17 C 86/2024-51, takto: I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Mělníku (dále jen„ soud prvního stupně“) shora označeným rozsudkem zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení 36 568,81 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 30. 11. 2023 do zaplacení, zaplacení 2 424,79 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 15 % z této částky od 30. 11. 2023, zaplacení částky 2 256,87 Kč, 204,09 Kč, 710 Kč a 2 700 Kč (výrok I.) a dále rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). 2. Soud prvního stupně věc posuzoval podle § 580, § 588, § 2395 a § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), a podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru). V první řadě se zabýval tím, zda byla splněna povinnost zkoumat úvěruschopnost žalované jako spotřebitele. Uzavřel, že žalobkyně sice tvrdila, že provedla vyhodnocení úvěruschopnosti žalované jako spotřebitele, posouzení však proběhlo pouze na základě informací, které jí žalovaná poskytla o jejích příjmech, výdaje, a to ani ty podstatné, zjišťovány a ověřovány nebyly a žalobkyně je pouze odhadla na základě statistického modelu. Podle soudu byl takový postup nedostatečný, neboť údaje o životním minimu, normativní náklady na bydlení či jiné statistické údaje o nákladech na bydlení, domácnost a běžnou spotřebu jsou pouze orientační údaje, které je poskytovatel úvěru povinen ověřit a individualizovat je ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr. Soud prvního stupně připomněl, že žalobkyně vedla běžný účet žalované, měla proto možnost výdaje žalované ověřit. Během šesti měsíců byly žalované poskytnuty úvěry ve výši 98 000 Kč, její splátkové zatížení ještě před poskytnutím úvěru od žalobkyně činilo 8 021,91 Kč, odchozí platby z účtu zpravidla přesahovaly příjmy žalované. S ohledem na uvedené soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně úvěruschopnost žalované dostatečně nezkoumala a s ohledem na její nepřítomnost při jednání před soudem prvního stupně ji nebylo možné poučit podle § 118a odst. 1, odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen„ o. s. ř.“), aby doplnila svá tvrzení o tom, že své povinnosti dostála, a svá tvrzení prokázala. Soud prvního stupně proto posoudil úvěrovou smlouvu jako absolutně neplatnou, přičemž důsledkem této skutečnosti je redukce nároku žalobkyně pouze na vrácení jistiny spotřebitelského úvěru. Žalovaná dosud podle zjištění soudu prvního stupně zaplatila žalované částku 67 148,31 Kč, žalobkyně jí poskytla 65 000 Kč, nárok žalobkyně na zaplacení jistiny poskytnuté žalované na základě neplatné úvěrové smlouvy tak již byl zcela uhrazen a požadavek žalobkyně na zaplacení žalované částky není důvodný, proto soud prvního stupně žalobu zamítl. O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci úspěšné žalované náklady řízení nevznikly. 3. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně včasné odvolání, v němž zrekapitulovala předchozí průběh řízení a zdůraznila, že vycházela ze žádosti žalované o úvěr, v níž žalovaná uvedla, že čistý měsíční příjem domácnosti je 70 000 Kč, její čistý měsíční příjem 21 247 Kč a tento příjem byl ověřen z výpisu z účtu žalované. Uvedla, že žalovaná v žádosti deklarovala, že uzavřela pracovní poměr na dobu neurčitou a že bydlí u rodičů. Žalobkyně prohlásila, že kontrolovala také veškeré dostupné informace v interních a externích databázích, zejména kontrolovala bankovní a nebankovní registr klientských informací, insolvenční rejstřík, databáze MVČR a výpočet disponibilní částky byl proveden tak, že od příjmů byly odečteny splátkové výdaje, nesplátkové výdaje (podíl na výdajích na bydlení), náklady vyživované osoby a ostatní deklarované výdaje. Při výpočtu disponibilní částky bylo počítáno s částkou životního minima dle nařízení vlády č. 409/2011 Sb., částkou normativních výdajů na bydlení podle § 26 zákona č. 117/1995 Sb. a výší měsíčních splátek dosavadních závazků. Žádosti o úvěr pak bylo vyhověno na základě takto zjištěné disponibilní částky. Žalobkyně má za to, že dostatečným způsobem prokázala, že před uzavřením smlouvy s odbornou péčí a jí nastavenou politikou obezřetného úvěrování provedla posouzení úvěruschopnosti žalované. Žalobkyně dále uvedla, že podle ní je zcela přípustné, aby v rámci hodnocení výdajové stránky věci vycházela ze statisticky zjištěných údajů Českého statistického úřadu; v tomto směru odkázala na komentář k zákonu o spotřebitelském úvěru, vydanému v nakladatelství Beck v roce 2017. Podle žalobkyně soud prvního stupně pochybil, pokud se nijak nevypořádal s tím, že žalobkyně také nahlížela do relevantních databází a registrů v období před poskytnutím úvěru. Podle žalobkyně zákon o spotřebitelském úvěru nijak nekonkretizuje, jakými postupy má posouzení úvěruschopnosti spotřebitele probíhat. Žalobkyně má za to, že rozdíl mezi výší zjištěných a doložených příjmů žalované a rozdíl mezi zjištěnými statistickými náklady je dostatečně velký, aby i pro případ, že soud dojde k závěru, že statistické údaje jsou jen přibližným východiskem pro stanovení výdajů žalované, odůvodňuje závěr, že žalovaná byla schopná úvěr splácet a žalobkyně svou povinnost splnila. Z uvedených důvodů žádala, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a nároku žalobkyně vyhověl. 4. Žalovaná se k odvolání žalobkyně nevyjádřila. 5. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno proti nepravomocnému rozhodnutí okresního soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 204 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (§ 201, § 202 a contr. o. s. ř.), přezkoumal podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu, jakož i řízení, které vydání rozsudku předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. 6. Odvolací soud věc projednal a rozhodl podle § 101 odst. 3 o. s. ř. v nepřítomnosti žalobkyně a žalované. Předvolání k jednání, které se konalo dne 17. 10. 2024, bylo žalované doručeno dne 23. 9. 2024, žalovaná se k jednání bez včasné omluvy nedostavila. Žalobkyni bylo předvolání doručeno 10. 9. 2024, dne 12. 9. 2024 žalobkyně zaslala odvolacímu soudu omluvu, v níž uvedla, že se jednání nezúčastní, že souhlasí, aby jednání proběhlo bez její účasti a dále uvedla, že pokud by odvolací soud neměl některá tvrzení za prokázaná, aby byla vyzvána k doplnění žalobních tvrzení. Odvolací soud uvádí, že procesní aktivita účastníka (a tedy i jeho účast na jednání) zásadně není nezbytná k tomu, aby soud mohl pokračovat v zahájeném řízení. Nicméně nedostavení se k jednání může jít k tíži účastníka, který se nedostavil, neboť soud může jednat v jeho nepřítomnosti. Žalobkyně v tomto případě byla řádně předvolána, z jednání před odvolacím soudem se omluvila, odvolací soud neshledal žádný důvod, pro který by nemohl jednat v její nepřítomnosti. Pokud jde o její požadavek, aby byla případně vyzvána k doplnění žalobních tvrzení, je třeba uvést, že takovou potřebu odvolací soud neshledal a s ohledem na níže uvedené nebyl pro takový postup prostor. 7. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, který je pro rozhodnutí ve věci dostačující, na nějž pro stručnost odkazuje. Soud prvního stupně správně věc posuzoval s ohledem na dobu uzavření smlouvy po právní stránce podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. 8. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 9. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 10. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 11. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větu druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 12. Podle § 2991 odst. 2 o. z. se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 13. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. 14. Úprava zákona o spotřebitelském úvěru ukládá poskytovatelům či zprostředkovatelům úvěrů povinnost posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele), přičemž zákonodárce pro případ, že byl úvěr poskytnut, ač z výsledku posouzení úvěruschopnosti dlužníka (spotřebitele) vyplývá, že zde byly důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet, zvolit„ sankci“ v podobě neplatnosti smlouvy. 15. V předvolání k jednání, které se konalo před soudem prvního stupně dne 11. 7. 2024, byla žalobkyně vyzvána, aby se k jednání dostavila připravena vylíčit, jakým konkrétním způsobem postupovala při zkoumání a ověřování příjmových a výdajových poměrů žalované a aby byla připravena svá tvrzení prokázat. Zároveň byla upozorněna na skutečnost, že poučení podle § 118a o. s. ř. je možné poskytnout pouze na jednání přítomnému účastníku. Podáním ze dne 13. 6. 2024 se žalobkyně z jednání soudu prvního stupně omluvila a k jednání se nedostavila, zároveň žádala, aby pokud by soud neměl některá tvrzení za dostatečně prokázaná, byla vyzvána k doplnění tvrzení. Zde je třeba uvést, že nemohl-li soud poskytnout účastníku poučení podle § 118a o. s. ř. proto, že se nedostavil k jednání, není soud oprávněn a povinen mu sdělovat potřebná poučení jinak a není ani povinen jen z tohoto důvodu odročovat jednání. 16. V občanském soudním řízení (v tzv. sporném řízení), pro které platí zásada dispoziční a projednací (a takovým bylo i řízení v této věci), je zásadně povinností účastníků řízení tvrdit skutečnosti významné pro rozhodnutí o věci samé a označit důkazy k prokázání svých tvrzení o skutečnostech významných pro rozhodnutí o věci samé. Každá ze stran sporu musí v závislosti na hypotéze právní normy tvrdit skutečnosti významné pro rozhodnutí o věci samé a označit v zájmu jejich prokázání důkazy, na jejichž základě bude moci soud rozhodnout v její prospěch (břemeno tvrzení a důkazní břemeno). Účastník, který netvrdil (žádné nebo všechny) skutečnosti významné pro rozhodnutí o věci samé nebo neoznačil důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení o skutečnostech významných pro rozhodnutí o věci samé, nese případné nepříznivé následky v podobě takového rozhodnutí soudu, které bude vycházet ze skutkového stavu zjištěného na základě ostatních provedených důkazů (viz např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, uveřejněný pod číslem 98/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní). 17. Z obsahu spisu je zřejmé, že žalobkyně v žalobě uvedla, že provedla vyhodnocení úvěruschopnosti žalované jako spotřebitele, posouzení proběhlo na základě informací, které jí žalovaná sama poskytla v žádosti o úvěr (údaje o příjmu žalované, které ověřila z výpisu z běžného účtu žalované, údaje o celkovém čistém měsíčním příjmu domácnosti žalované). Žalobkyně dále popsala, že tyto údaje dále ověřovala nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, zejména bankovního registru klientských informací, nebankovního registru klientských informací, insolvenčního rejstříku a databáze Ministerstva vnitra České republiky. Zároveň tvrdila, že zohlednila státem publikované údaje o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatel dostupných z databáze Českého statistického úřadu. 18. Závěr soudu prvního stupně o tom, že tyto informace nejsou pro posouzení, zda žalobkyně splnila svou povinnost zkoumat schopnost žalované splácet úvěr, dostatečné, je na místě, neboť shora uvedená tvrzení jsou pouze obecného charakteru a není zřejmé, jak konkrétně žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti postupovala, jaké informace o příjmech a výdajích žalované měla k dispozici a jak tyto údaje ověřovala. 19. Odvolací soud si je vědom toho, že § 86 zákona o spotřebitelském úvěru je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon nestanoví taxativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Odvolací soud si je taktéž vědom toho, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nicméně, pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta, ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat, byť v některých oblastech jen racionálním odhadem, a jejich porovnání. K tomuto porovnání však reálně, již jen podle tvrzení žalobkyně, vzhledem k nedostatku podkladů, zejména k výdajům žalované, v daném případě nemohlo dojít. Stanovila-li žalobkyně výdaje pouze na základě ekonomického modelu, aniž by žalovanou vedla k doložení konkrétních údajů, nezkoumala výdajovou stránku žalované řádně (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2023, sp. zn. 33 ICdo 126/2022, dostupné stejně jako dále uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu na www.nsoud.cz). 20. Nejvyšší soud k postupům při zkoumání schopnosti splácet úvěr dále uvedl, že„ (n) epochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích“, tedy že uvedené informace je třeba brát v úvahu vedle informací jiných či spolu s informacemi jinými a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými údaji o jeho výdajích. Vycházet pouze z informací o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva bez zjištění konkrétních informací o žadateli, však řádnému posouzení úvěruschopnosti neodpovídá. 21. Jak bylo zjištěno, žalobkyně si od žalované vyžádala v zásadě jen informace a doklady týkající se jejích příjmů přicházejících na její účet, nicméně podstatné náklady (výdaje) žalované nebyly nijak blíže zjišťovány a ověřovány. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je však i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb., nebo rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C – 449/13, Consumer Finance). 22. V souladu s obsahem spisu lze dále shrnout, že žalobkyně k majetkové situaci žalované v době poskytování úvěrů neměla k dispozici potvrzení o zaměstnání žalované a o výši jejího příjmu ani pracovní smlouvu, ale měla vycházet pouze z výpisů z bankovního účtu žalované o poukázaných částkách. Osobní údaje žalované jako rodinný stav, vzdělání, bydlení, zaměstnání, příjem, výdaje apod., nebyly též nijak doloženy. Z žalobkyní předložených důkazů nevyplynulo, že by žalobkyně jakýmkoli způsobem uvedené údaje o poměrech žalované zkoumala a ověřovala. Žalobkyně tak nemohla učinit relevantní závěr o poměrech žalované, na jejichž základě by následně posoudila, zda je žalovaná schopna úvěr splácet. Jak správně uvedl soud prvního stupně, žalobkyně nezjišťovala a neověřovala ani podstatné, základní výdaje žalované, aby je mohla od příjmů odečíst a mohla dojít k závěru o (ne) dostatku disponibilních prostředků žalované na splácení jejích úvěrových závazků u žalobkyně, tyto výdaje pouze odhadla na základě statistického modelu. Neověřovala ani tvrzení žalované o měsíčním příjmu domácnosti ve výši 70 000 Kč, přičemž pokud žalobkyně chtěla s tímto údajem pracovat, musela by zkoumat i údaje o nákladech osob žijících s žalovanou jako žadatelkou o úvěr ve společné domácnosti, neboť bez takových zjištění si lze jen těžko udělat komplexní úsudek o celkových poměrech žalované a jejích schopnostech úvěr splácet (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018). 23. Odvolací soud tedy s ohledem na zjištěný stav věci shodně jako soud prvního stupně uzavřel, že v daném případě nelze mít povinnost žalobkyně řádně (s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, v daném případě i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, za splněnou. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je ukládána poskytovateli (žalobkyni), a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Úvěr má být navíc poskytnut jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že zde„ nejsou důvodné pochybnosti“ o schopnosti spotřebitele splácet sjednané splátky. 24. Důsledkem postupu žalobkyně a nesplnění zákonné povinnosti je absolutní neplatnost dotčené úvěrové smlouvy a v souladu s § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru omezenost nároku žalobkyně vůči žalované na vrácení pouze zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru. Jde o speciální úpravu vydání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy (srov. též § 2993 o. z.). Žalobkyni žádné další plnění nenáleží, neboť jiné smluvní nároky (kapitalizovaný či nekapitalizovaný úrok, smluvní pokuty, různé poplatky apod.) nelze podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru úspěšně uplatnit. Žalované byla poskytnuta částka 65 000 Kč, žalovaná dosud uhradila částku 66 781,32 Kč, žalovaná tak nemá další povinnost žalobkyni poskytnutou jistinu splácet. S ohledem na uvedené odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně, včetně nákladového výroku, podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil. 25. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud za použití § 224 odst. 1 o. s. ř., § 142 odst. 1 o. s. ř. a § 151 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy žalobkyně nebyla se svým odvoláním úspěšná, žalované však podle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly. Poučení: Proti tomuto rozsudku je přípustné dovolání jen tehdy, jestliže tento rozsudek závisel na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Účastník může podat dovolání do dvou měsíců, jdoucích ode dne doručení písemného vyhotovení tohoto rozsudku, u Okresního soudu v Mělníku (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.). Dovolání nelze podat jen proti výrokům o nákladech řízení. Nebude-li povinnost stanovená tímto rozsudkem plněna dobrovolně, lze se domáhat jejího splnění návrhem na soudní výkon rozhodnutí anebo u soudního exekutora návrhem na exekuci. Praha 17. října 2024 JUDr. Martina Štolbová předsedkyně senátu