USNESENÍ (anonymizovaný opis) Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Oto Kubeše a soudců JUDr. Terezy Dobešové a Mgr. Kateřiny Boudníkové ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] o zaplacení 6 087,56 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti usnesení Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 21. 3. 2023, č. j. 7 C 349/2022 – 87 takto: Usnesení soudu prvního stupně se ve výroku I. mění tak, že řízení o zaplacení 6 087,56 Kč s příslušenstvím se nezastavuje. Odůvodnění: 1. Usnesením uvedeným v záhlaví soud prvního stupně rozhodl o zastavení řízení o zaplacení 6 087,56 Kč s příslušenstvím (výrok I.), rozhodl o tom, že podle § 146 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nemá žádný z účastníků nárok na náhradu nákladů řízení (výrok II.), rozhodl o vrácení soudního poplatku v částce 400 Kč podle § 10 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, když ve věci není dána pravomoc a mezinárodní příslušnost českých soudů, tj. nejsou splněny podmínky řízení (výrok III.) a vyzval žalobkyni, aby do 10 dnů sdělila číslo účtu, na který má být soudní poplatek vrácen (výrok IV.). 2. Proti tomuto usnesení, výslovně proti jeho výrokům I. a II., podala žalobkyně včasné odvolání. V něm namítá, že soud prvního stupně nerozhodl správně, pokud řízení zastavil z důvodu mezinárodní nepříslušnosti. Žalobkyně nemá přístup do evidence obyvatel, v žalobě proto uvedla poslední jí známé bydliště žalovaného na adrese [adresa], přičemž žalovaný v rámci smluvně převzaté oznamovací povinnosti jinou adresu její právní předchůdkyni nesdělil. Příslušným je proto Okresní soud v Mladé Boleslavi. Poukázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2005, sp. zn. 22 Cdo 149/2005, podle kterého žalobkyni nemůže jít k tíži, pokud jako bydliště žalovaného označila jeho poslední známou adresu a žaloba nemůže být z tohoto důvodu odmítnuta. Skutečnost, že účastníka nelze ztotožnit podle centrální evidence obyvatel, není podle judikatury (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2015, sp. zn. 33 Cdo 1658/2015) důvodem k zastavení řízení, ale jde o odstranitelný nedostatek podmínky řízení. Soudy by měly postupovat podle § 104 odst. 2 o. s. ř. a využít součinnosti ostatních orgánů veřejné správy. Jiný postup představuje odepření spravedlnosti a porušení článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Žalovaný sdělil právní předchůdkyni žalobkyně adresu svého bydliště v České republice, kde mu byly také poskytnuty služby, z tohoto důvodu žalobkyně svůj nárok uplatnila před českými soudy. Zároveň poukázala na článek 8.5 obchodních podmínek, v kterém si smluvní strany sjednaly oprávnění podat žalobu k věcně a místně příslušnému soudu v České republice v souladu s článkem 19 odst. 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech č. 1215/2012 (dále jen nařízení Brusel I bis). Navrhla, aby odvolací soud usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. 3. Žalovaný se k odvolání žalobkyně vyjádřil tak, že namítl nedostatek pravomoci českých soudů z důvodu, že v roce 2019 v České republice prodělal vážnou mrtvici a od roku 2021 bydlí v Polsku. Z tohoto důvodu má za to, že by věc měly projednávat polské soudy. 4. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal usnesení soudu prvního stupně v intencích ustanovení § 212 písm. a) o. s. ř. ve výrocích I., II. a závislém výroku III. podle ustanovení § 212a odst. 1, 5, 6 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je důvodné. Proti výroku IV. není odvolání přípustné, samostatně tak nabyl právní moci. 5. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu doručeným soudu prvního stupně dne 9. 6. 2022, se žalobkyně domáhala zaplacení částky 6 087,56 Kč s příslušenstvím jako nesplacené zápůjčky poskytnuté žalovanému právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], podle smlouvy o zápůjčce [číslo] ze dne 18. 4. 2018. Žalovaný je občanem Polské republiky a v průběhu řízení před soudem prvního stupně neprocházel lustrací v evidencích orgánů státní správy. Podle sdělení Okresní správy sociálního zabezpečení Mladá Boleslav žalovaný není ke dni 14. 9. 2022 veden v evidenci zaměstnanců ani jako OSVČ nebo zaměstnavatel, adresa bydliště v České republice byla uvedena [ulice a číslo], [PSČ] [obec], v současné době pobírá starobní důchod a adresa jeho bydliště je [adresa], [číslo], Polsko. Žalovaný byl v době od 1. 12. 2016 do 31. 3. 2018 zaměstnán u společnosti [právnická osoba] Podle sdělení Ministerstva vnitra ČR, odboru azylové a migrační politiky ze dne 20. 9. 2022 má žalovaný od 4. 2. 2015 povolený přechodný pobyt občana EU na území České republiky za účelem ostatní. V době od 4. 2. 2015 do 31. 12. 2015 byl hlášen na adrese ubytovatele [anonymizována dvě slova], [ulice a číslo], [obec], od 1. 1. 2016 do 31. 12. 2016 byl ubytován na adrese [adresa], [obec], dále uvedl adresu [adresa], [ulice] republika. V zákaznické kartě – žádosti o spotřebitelský úvěr ze dne 18. 4. 2018 žalovaný uvedl, že má trvalé bydliště na adrese [adresa], [obec], uvedl telefonní číslo s českou předvolbou + [tel. číslo] a sdělil, že je zaměstnán u společnosti [právnická osoba] jako dělník, což doložil pracovní smlouvou ze dne 1. 12. 2016 uzavřenou na dobu neurčitou. Ze smluvních podmínek smlouvy o zápůjčce, jejíž text je součástí smlouvy o zápůjčce [číslo] části 8. Stížnosti a řešení sporů plyne, že podle článku 8. je každá ze smluvních stran oprávněna podat žalobu k věcně a místně příslušnému soudu České republiky. Žalovanému se nepodařilo doručit písemnosti soudu prvního stupně na známé adresy v České republice. Žalovanému byly na adresu [adresa], [číslo], Polsko, dožádáním prostřednictvím polského soudu doručovány písemnosti soudu prvního stupně, které se vrátily zpět s tím, že adresát je dne 9. 12. 2022 odmítl převzít z důvodu použitého jazyka (českého) a požádal o jejich překlad. Dne 24. 1. 2023 se konalo ústní jednání, které bylo odročeno na neurčito za účelem překladu žaloby. Soud prvního stupně poté napadeným usnesením řízení zastavil z důvodu nesplnění podmínky řízení podle § 103 a 104 o. s. ř. ve spojení s články 17 a 18 nařízení Brusel I bis. Uzavřel, že právní předchůdkyně žalobkyně provozuje a v době uzavření smlouvy provozovala podnikatelskou činnost (do jejíhož rozsahu spadá i smlouva o zápůjčce) v Polsku, tj. v členském státě, v němž má žalovaný spotřebitel bydliště, přičemž na území České republiky je žalovaný nekontaktní, není tak dána mezinárodní příslušnost soudů České republiky a tento nedostatek podmínky nelze odstranit. O náhradě nákladů řízení pak soud prvního stupně rozhodl podle § 146 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť řízení bylo zastaveno pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení. O vrácení zaplaceného soudního poplatku pak bylo rozhodnuto podle § 10 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. 6. Po zahájení odvolacího řízení soud prvního stupně doručil listiny s překladem do polského jazyka (návrh na vydání elektronického platebního rozkazu, doplnění návrhu, usnesení o zastavení řízení i odvolání žalobkyně, a poučení podle článku 26 nařízení Brusel I bis o možnosti aktivní účasti založit pravomoc českého soudu) žalovanému prostřednictvím dožádaného soudu v Polsku, načež žalovaný s poukazem na své bydliště v Polsku od roku 2021 namítl nedostatek mezinárodní příslušnosti českých soudů. 7. Podle § 103 o. s. ř. kdykoli za řízení přihlíží soud k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení). Jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví (§ 104 odst. 1 věta první o. s. ř.). 8. Podle článku 4 odst. 1 nařízení Brusel I bis, nestanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu. 9. Podle článku 5 odst. 1 nařízení Brusel I bis osoby, které mají bydliště v některém členském státě, mohou být u soudů jiného členského státu žalovány pouze na základě pravidel stanovených v oddílech 2 až 7 této kapitoly. 10. Podle článku 17 odst. 1 nařízení Brusel I bis ve věcech týkajících se smlouvy uzavřené spotřebitelem pro účel, který se netýká jeho profesionální nebo podnikatelské činnosti, se příslušnost určuje podle tohoto oddílu, aniž jsou dotčeny článek 6 a čl. 5 bod 7: a) jedná-li se o koupi movitých věcí na splátky; b) jedná-li se o půjčku návratnou ve splátkách nebo o jiný úvěrový obchod určený k financování koupě takových movitých věcí, nebo c) ve všech ostatních případech, kdy byla smlouva uzavřena s osobou, která provozuje profesionální nebo podnikatelské činnosti v členském státě, v němž má spotřebitel bydliště, nebo pokud se jakýmkoli způsobem taková činnost na tento členský stát nebo na několik členských států včetně tohoto členského státu zaměřuje, a smlouva spadá do rozsahu těchto činností. 11. Podle článku 18 odst. 2 nařízení Brusel I bis smluvní partner může podat žalobu proti spotřebiteli pouze u soudů členského státu, v němž má spotřebitel bydliště. 12. Podle článku 19 nařízení Brusel I bis od ustanovení tohoto oddílu je možné se odchýlit pouze dohodou: 1) uzavřenou po vzniku sporu; 2) umožňující spotřebiteli zahájit řízení u jiných soudů než těch, které jsou uvedeny v tomto oddíle, nebo 3) uzavřenou mezi spotřebitelem a jeho smluvním partnerem, kteří mají v době uzavření smlouvy bydliště nebo obvyklý pobyt v témže členském státě, jestliže tato dohoda zakládá příslušnost soudů tohoto členského státu, ledaže by taková dohoda nebyla podle práva tohoto členského státu přípustná. 13. V dané věci z dosavadních skutkových tvrzení i předložených listinných důkazů plyne, že právním důvodem vzniku závazku byla smlouva o zápůjčce. S ohledem na povahu účastníků (žalovaný vystupoval při uzavření smlouvy jako spotřebitel, neboť smlouva se netýkala jeho profesionální nebo podnikatelské činnosti) se soud prvního stupně správně zabýval nejdřív možností aplikace pravidel příslušnosti pro spotřebitelské smlouvy, upravených v článcích 17 – 19 nařízení Brusel I bis, které určují výlučnou příslušnost ve věcech některých spotřebitelských smluv a mají přednost před posouzením příslušnosti podle § 7 odst. 1 nařízení Brusel I bis. V případě spotřebitelských smluv splňujících předpoklady článku 17 odst. 1 písm. a) – c) nařízení Brusel I bis, může být podle článku 18 odst. 2 nařízení Brusel I bis žaloba podána proti spotřebiteli (s výjimkami stanovenými v článku 19 nařízení Brusel I bis) pouze u soudů členského státu, v němž má spotřebitel bydliště (tzv. pravidlo výlučné příslušnosti). Pojem bydliště spotřebitele musí být vykládán tak, že označuje bydliště spotřebitele ke dni podání žaloby (viz usnesení Soudního dvora EU ze dne 3. září 2020, mBank, C‑ 98/20, bod 36). V dané věci nejde o spor z koupě movitých věcí ani z účelově určené půjčky, v úvahu tak přichází pouze aplikace článku 17 odst. 1 písm. c) nařízení Brusel I bis, která dopadá i na bezúčelové úvěry (zápůjčky). Ze zjištěných údajů soudu prvního stupně je zřejmé, že žalovaný měl v době uzavření smlouvy své bydliště v České republice, kde vykonával i výdělečnou činnost a kde současně právní předchůdkyně žalobkyně provozovala svou podnikatelskou činnost, v době podání žaloby měl pak žalovaný své bydliště na území Polské republiky. I když není zřejmé, na základě čeho dospěl soud prvního stupně k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně zaměřovala svou činnost na Polskou republiku (v případě subjektu s podobným názvem Provident Polska S. A. se nejedná o totožný subjekt s právní předchůdkyní žalobkyně), je toto zjištění z hlediska posouzení věci nepodstatné. Soudní dvůr Evropské unie ve věci ve věci C‑ 296/20, Commerzbank AG, uzavřel, že pokud podnikatel a spotřebitel, kteří jsou stranami spotřebitelské smlouvy, měli ke dni uzavření této smlouvy sídlo nebo bydliště v témže státě a kdy se mezinárodní prvek právního vztahu objevil až po uzavření uvedené smlouvy z důvodu pozdějšího přenesení bydliště spotřebitele do jiného členského státu, určí se výlučná příslušnost podle článku 18 nařízení Brusel I bis. Jednotná pravidla příslušnosti jsou totiž použitelná bez ohledu na okolnost, že ke dni uzavření smlouvy spotřebitel a podnikatel měli sídlo nebo bydliště v témže státě, nevyžaduje se existence mezinárodního prvku ke dni uzavření smlouvy (v tomto smyslu viz rozsudek Soudního dvora Evropské unie ve věci C‑ 327/10, Hypoteční banka, a ve věci C‑ 296/20 Commerzbank AG). 14. Smlouva o zápůjčce uzavřená dne 18. 4. 2018 pro účely určení mezinárodní příslušnosti splňuje předpoklady spotřebitelské smlouvy ve smyslu článku 17 odst. 1 písm. c) nařízení Brusel I bis a ve smyslu článku 18 odst. 2 nařízení Brusel I bis by (obecně) mezinárodně příslušnými soudy byly soudy místa bydliště žalovaného spotřebitele ke dni podání žaloby (soudy Polské republiky). Žalobkyně (až v rámci odvolacího řízení) namítla existenci prorogace ve prospěch českých soudů podle článků 19 odst. 3 nařízení Brusel I bis. V řízení bylo zjištěno, že v době uzavření smlouvy o zápůjčce měl žalovaný své bydliště v České republice (ve smyslu § 80 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), kde také vykonával výdělečnou činnost a kde měl své sídlo i poskytovatel úvěru, společnost [právnická osoba] Pokud si za této situace účastnící sjednali ve všeobecných obchodních podmínkách, obsažených přímo ve smlouvě o zápůjčce, mezinárodní příslušnost českých soudů, učinili tak v souladu s článkem 19 odst. 3 nařízení Brusel I bis a splnili předpoklady výjimky z výlučné soudní příslušnosti podle bydliště spotřebitele. Dohoda účastníků přitom splňuje i formální požadavky prorogační dohody zakotvené v článku 25 nařízení Brusel I bis. Bez ohledu na aktuální bydliště žalovaného na území Polské republiky je tak mezinárodní příslušnost českých soudů k rozhodnutí věci založena podle článku 19 odst. 3 nařízení Brusel I bis. 15. Z výše uvedených důvodů odvolací soud usnesení soudu prvního stupně podle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil ve výroku I. tak, že se řízení o zaplacení 6 087,56 Kč s příslušenstvím nezastavuje. Tím byly odklizeny i závislé výroky II. a III. usnesení soudu prvního stupně. Výrok IV. usnesení se týká pouze vedení řízení a změnou usnesení se stal nadále bezpředmětným. Poučení: Proti tomuto usnesení lze podat dovolání do dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně prostřednictvím Okresního soudu v Mladé Boleslavi, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Praha 26. června 2024 JUDr. Oto Kubeš předseda senátu