I. Stavby a zařízení, které nesouvisí s dobýváním výhradního ložiska, lze podle § 18 odst. 2 věty první zákona č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon), ve znění účinném do 31. 12. 2023, v chráněném ložiskovém území umisťovat jen v zákonem chráněném obecném zájmu. Soukromý zájem na umístění stavby sám o sobě nepostačuje. II. Má-li být stavba (zařízení) umístěna v chráněném ložiskovém území některého z výhradních ložisek nerostů uvedených v § 3 odst. 1 písm. a) až d) horního zákona, musí být vedle existence zákonem chráněného obecného zájmu splněny i podmínky podle § 18 odst. 2 věty druhé horního zákona.

č. j. 39 A 31/2024 - 48 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lenky Bursíkové, soudce Richarda Galise a soudkyně Martiny Kotouček Mikoláškové ve věci žalobců: a) I. R.  b) Ing. D. R., Ph.D.  oba bytem X oba zastoupení advokátkou Mgr. Magdalenou Dvořákovou Cilínkovou              sídlem Bolzanova 1, Praha 1 proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje  sídlem Zborovská 81/11, Praha 5 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 5. 2024, č. j. 057937/2024/KUSK, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Vymezení věci 1. Žalobci podali dne 2. 1. 2023 podle § 94j zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), žádost o vydání společného povolení ve společném územním a stavebním řízení ve věci stavebního záměru „Přístavba a přestavba rekreační chaty S.“ na pozemcích p. č. st. XA a p. č. XB v katastrálním území S.. Úřad městysu Křivoklát žádosti žalobců vyhověl rozhodnutím ze dne 11. 4. 2023, č. j. Kriv-1216/2023 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Podkladem pro vydání prvostupňového rozhodnutí bylo mimo jiné i souhlasné závazné stanovisko žalovaného (odboru životního prostředí a zemědělství) ze dne 8. 3. 2023, č. j. 030061/2023/KUSK. Proti prvostupňovému rozhodnutí podala odvolání společnost KÁMEN Zbraslav, a.s., jako správkyně výhradního ložiska. Namítala, že pozemky, na nichž má být stavba uskutečněna, se nachází v chráněném ložiskovém území. Nejsou splněny zákonné podmínky pro její povolení podle zákona č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon), ve znění účinném do 31. 12. 2023 (dále jen „horní zákon“). 2. Vzhledem k povaze odvolacích námitek si žalovaný postupem podle § 149 odst. 7 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, v odvolacím řízení vyžádal změnu nebo potvrzení závazného stanoviska žalovaného. Ministerstvo životního prostředí závazným stanoviskem ze dne 1. 11. 2023, č. j. MZP/2023/660/903, změnilo závazné stanovisko žalovaného na nesouhlasné. 3. Ministerstvo v odůvodnění konstatovalo, že závazné stanovisko žalovaného nerespektovalo podmínky navržené obvodním báňským úřadem ani podmínku uvedenou v doplnění jeho vyjádření, v rámci které báňský úřad citoval podmínku dle rozhodnutí o stanovení chráněného ložiskového území spočívající v tom, že stavební činnost lze provádět jen s vědomím a souhlasem správce ložiska. Závazné stanovisko žalovaného je dále v rozporu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) ze dne 30. 11. 2007, č. j. 1 As 58/2006 – 66, který ministerstvo obsáhle citovalo. Tato skutečnost spolu s principem předběžné opatrnosti podle ministerstva znamená, že stavbu nelze povolit. Stanovisko žalovaného není dostatečně a přesvědčivě odůvodněno podle požadavků zákona. Neuvádí, na základě jaké skutečnosti upřednostnilo zájem jednotlivce nad veřejným zájmem spočívajícím v ochraně nerostného bohatství státu. Zcela zásadní je unikátní atribut ložiska nerostů, a to jeho nepřemístitelnost. Každá stavba umístěná v chráněném ložiskovém území ovlivňuje využívání ložiska, ať už technicky nebo ekonomicky, a správní orgán musí problém hodnotit komplexně zejména v kontextu § 18 odst. 2 horního zákona, což žalovaný neučinil. Využívání této výjimky je možné pouze a jedině ve zvlášť odůvodněných případech, jde-li o mimořádně důležitou stavbu nebo zařízení nebo bude-li stavbou nebo zařízením ztíženo nebo znemožněno dobývání jen malého množství zásob výhradního ložiska, což se v tomto případě nestalo, neboť stavba není mimořádně důležitá. Závazné stanovisko žalovaného bylo vydáno v rozporu se zákonem. Veřejný zájem na ochraně nerostného bohatství představovaného výhradním ložiskem S. převažuje nad soukromým zájmem představovaným stavbou „Přestavba a přístavba RCH S. č.e. X“. Ochrana nerostného bohatství se netýká pouze znemožnění dobývání, ale i ztížení, což stavba v plánovaném rozsahu zcela jistě představuje. 4. V odvolacím řízení se žalobci vyjádřili k závaznému stanovisku ministerstva a vznesli obdobné námitky jako v žalobě. Ministerstvo k tomuto vyjádření uvedlo, že nepřináší žádné nové skutečnosti, které by mohly být využity ke změně jeho závazného stanoviska. 5. Dne 10. 5. 2024 žalovaný vydal v záhlaví uvedené rozhodnutí (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým prvostupňové rozhodnutí změnil tak, že žádost žalobců zamítl podle § 149 odst. 6 správního řádu. Žaloba 6. Žalobou podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), se žalobci domáhají toho, aby soud napadené rozhodnutí změnil tak, že se odvolání zamítá a prvostupňové rozhodnutí potvrzuje. Pokud soud neshledá splnění podmínek podle § 309 odst. 2 zákona č. 283/2021 Sb., stavební zákon, domáhají se zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. 7. Žalobci namítají, že žalovaný odůvodnil napadené rozhodnutí primárně nesouhlasným závazným stanoviskem ministerstva, které však neobsahuje žádné konkrétní dopady stavby či její realizace na dobývání ložiska nerostů. Bezdůvodně ji tak považuje za schopnou ztížit dobývání výhradních ložisek nerostů s odkazem na § 18 horního zákona. Z odůvodnění závazného stanoviska by mělo být zřejmé, z jakých důvodů lze, či nelze konkrétní stavební záměr v chráněném ložiskovém území umístit. Je nutné se vypořádat s konkrétním záměrem, např. zda byl navržen tak, aby odolával negativním projevům těžby, jaká je vzdálenost těžby od místa, kde má stát či jakým směrem od plánovaného záměru se bude těžba v dalších letech ubírat. K tomu žalobci odkazují na stanovisko veřejného ochránce práv ze dne 20. 4. 2015, sp. zn. 5961/2012/VOP. 8. Dále žalobci tvrdí, že podle § 18 odst. 2 horního zákona není umístění stavby v chráněném ložiskovém území striktně zakázáno. Stavba nemůže ani teoreticky ovlivnit dobývání výhradního ložiska. Pozemek, na němž má stavba stát, je již obklopen stávající zástavbou. Umístění stavby proto nemůže další dobývání ložiska více narušit či znemožnit. S ohledem na dnešní technické možnosti lze stanovit podmínky tak, aby byla stavba konstrukčně navržena způsobem, který by odolával otřesům a vibracím způsobeným těžbou, a to do takové míry, že by byla v podstatě vyloučena případná povinnost správkyně výhradního ložiska nahradit škodu na stavbě způsobenou těžbou. I tato úvaha či případné podmínky měly být součástí závazného stanoviska. 9. Argumentace ministerstva tím, že stavba nenaplňuje podmínku mimořádně důležité stavby podle § 18 odst. 2 horního zákona, není relevantní. Stavba totiž splňuje alternativní podmínku, že ztěžuje nebo znemožňuje dobývání jen malého množství zásob výhradního ložiska. Počítá jen s přestavbou a nepatrnou přístavbou jednopatrového rekreačního objektu, který se nenachází v bezprostřední blízkosti dobývacího prostoru. Nelze tak ani konstatovat, že by stavba v budoucnu znemožnila přístup zaměstnanců a techniky do dobývacího prostoru. 10. Žalobci si obstarali zprávu RNDr. Drahoňovského, podle které se v okolí stavby nachází ulehlé štěrkovité jíly a zvětralé silně rozpukané břidlice s únosností Rdt > 400 kPa. Podle žalobců tak není reálné poškození základů stavby v důsledku těžební činnosti. V roce 2017 navíc stavební úřad povolil podobnou stavbu, která se nachází blíže k dobývacímu prostoru. Správkyně výhradního ložiska se k ní vyjádřila tak, že neomezuje hospodárné vydobytí zásob výhradního ložiska. 11. Správní orgány si vyžádaly vyjádření báňského úřadu podle § 19 horního zákona, které bylo podkladem pro rozhodnutí. Podle žalobců však báňský úřad nemůže umístění, případně provedení stavby podmiňovat skutečnostmi závislými čistě na volní úvaze správkyně výhradního ložiska. Musí jít o podmínky stavebně technického rázu, které jsou objektivně splnitelné. Jinak by výjimka dle § 18 odst. 2 horního zákona postrádala smysl. Podmínka stanovená obvodním báňským úřadem však toto nesplňuje, neboť její splnění závisí pouze na libovůli správkyně výhradního ložiska, která navíc v obdobných případech postupuje odlišně. Žalobci se na ni opakovaně neúspěšně obraceli s žádostí o stanovení konkrétních podmínek realizace stavby. Vyjádření žalovaného 12. Žalovaný navrhuje zamítnutí žaloby. Napadené rozhodnutí bylo podmíněno závazným stanoviskem ve smyslu § 149 správního řádu. Z § 149 odst. 6 správního řádu vyplývá, že pokud je vydáno závazné stanovisko, které znemožňuje žádosti vyhovět, neexistuje žádný prostor pro úvahu o souladu žádosti s právními předpisy, resp. je vyloučena úvaha o tom, zda žádosti vyhovět, či nikoliv. Jedinou možností správního orgánu je žádost bez dalšího dokazování zamítnout. Žalovaný v odvolacím řízení obdržel závazné stanovisko ministerstva, kterým bylo původní souhlasné závazné stanovisko žalovaného změněno tak, že záměr je nepřípustný. Žalovanému tak nezbylo než změnit prvostupňové rozhodnutí tak, že žádost žalobců zamítl. 13. Žalovaný dále cituje vyjádření ministerstva k žalobě, které si vyžádal pro účely soudního řízení. Ministerstvo zde konstatuje, že v rámci svého závazného stanoviska nemůže vyhodnocovat, zda je stavba takové konstrukce, aby odolala negativním projevům těžby apod. Předmětem řízení, resp. závazného stanoviska je totiž ochrana ložiska, a nikoliv těžby. Žalobci nepochopili institut chráněného ložiskového území. Pro ochranu ložiska jako takového je nepodstatné, zda bude těžba probíhat v současnosti, v budoucnu či vůbec a v jaké vzdálenosti od stavby. Jakákoliv výstavba má z povahy věci potenciál ovlivnit dobývání ložiska. Těžba a její případné následky nejsou předmětem stanoviska ministerstva, proto je nepodstatná argumentace žalobců ohledně eliminace povinnosti správkyně výhradního ložiska nahradit škodu způsobenou těžbou na stavbě. Žalobci nedoložili žádný důkaz k tomu, že by realizací stavby bylo ztíženo nebo znemožněno dobývání pouze malého množství zásob (včetně např. posudku oprávněného ložiskového geologa, který by obsahoval základní informace o množství a umístění stavbou dotčených zásob). Tvrzení, že se stavba nenachází v blízkosti dobývacího prostoru, a proto neznemožňuje přístup zaměstnanců a techniky do dobývacího prostoru, podle ministerstva opět zjevně nereflektuje různost pojmů chráněného ložiskového území a dobývacího prostoru. Rozhodující je soulad umístění stavby s § 18 horního zákona. Nejedná se ani o nepatrnou jednoduchou dřevostavbu (součástí stavby je např. dešťová kanalizace, retenční nádrže, vodovodní přípojka, kanalizační přípojka, čistička odpadních vod či parkovací stání). Zpráva RNDr. Drahoňovského nemá nic společného s předmětem závazného stanoviska. Podmínka stanoviska správkyně ložiska plyne nejen z právních předpisů, ale přímo z rozhodnutí o stanovení chráněného ložiskového území. Jednání 14. Během jednání účastníci setrvali na svých stanoviscích. 15. Navržené důkazy soud neprováděl. Některé z nich jsou součástí správního spisu (napadené rozhodnutí a e-mailová komunikace žalobců se zástupcem správkyně ložiska). Seznámení s obsahem správního spisu nevyžaduje dokazování. Zbývající důkazy (zpráva RNDr. Drahoňovského, znalecký posudek, návrh žalobců správkyni ložiska a její a odpověď) nebyly navrženy k prokázání žádných skutečností rozhodných pro posouzení žalobních bodů (podrobně viz níže). Posouzení věci 16. Soud ověřil, že žaloba byla podána osobami k tomu oprávněnými, po vyčerpání řádných opravných prostředků, je včasná a splňuje všechny formální požadavky na ni kladené. Poté přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, v rozsahu napadených výroků v mezích uplatněných žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s. ř. s.). Vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). 17. Podstata žalobních bodů spočívá v nesouhlasu žalobců se závazným stanoviskem ministerstva. Podle žalobců je nedostatečně odůvodněné. Mají za to, že stavba nemůže ztížit těžbu v dobývacím prostoru a není ani reálné, že by došlo k jejímu poškození těžbou. Domnívají se, že tedy splnili alternativní podmínku podle § 18 odst. 2 věty druhé horního zákona, neboť stavba ztěžuje nebo znemožňuje dobývání jen malého množství zásob výhradního ložiska. 18. Podle § 18 odst. 1 horního zákona lze v zájmu ochrany nerostného bohatství v chráněném ložiskovém území zřizovat stavby a zařízení, které nesouvisí s dobýváním výhradního ložiska, jen na základě závazného stanoviska dotčeného orgánu podle tohoto zákona. Podle odst. 2 jestliže je nezbytné v zákonem chráněném obecném zájmu umístit stavbu nebo zařízení nesouvisící s dobýváním výhradního ložiska v chráněném ložiskovém území, je třeba dbát, aby se narušilo co nejméně využití nerostného bohatství. Znemožnit nebo ztížit dobývání výhradních ložisek nerostů uvedených v § 3 odst. 1 písm. a) až d) je možno jen ve zvlášť odůvodněných případech, jde-li o mimořádně důležitou stavbu nebo zařízení nebo bude-li stavbou nebo zařízením ztíženo nebo znemožněno dobývání jen malého množství zásob výhradního ložiska. 19. Podle § 19 odst. 1 horního zákona může umístění staveb a zařízení v chráněném ložiskovém území, které nesouvisí s dobýváním, povolit příslušný orgán podle zvláštních právních předpisů jen na základě závazného stanoviska orgánu kraje v přenesené působnosti, vydaného po projednání s obvodním báňským úřadem, který navrhne podmínky pro umístění, popřípadě provedení stavby nebo zařízení. Podle odst. 2 žadatel povolení o umístění stavby nebo zařízení v chráněném ložiskovém území, které nesouvisí s dobýváním, doloží žádost závazným stanoviskem podle odstavce 1. 20. Z výše citovaných ustanovení plyne, že umístit (§ 19 odst. 1 horního zákona), resp. zřídit (§ 18 odst. 1 horního zákona) stavbu v chráněném ložiskovém území, která nesouvisí s dobýváním výhradního ložiska, lze jen na základě závazného stanoviska. Hmotněprávní podmínky, které je zapotřebí splnit pro vydání souhlasného závazného stanoviska k umístění stavby, stanoví § 18 odst. 2 horního zákona. Podle věty první tohoto ustanovení platí, že „[j]estliže je nezbytné v zákonem chráněném obecném zájmu umístit stavbu […], je třeba dbát, aby se narušilo co nejméně využití nerostného bohatství“. Z toho a contrario plyne, že jiné stavby než ty, které jsou nezbytné v zákonem chráněném obecném zájmu, nelze v chráněném ložiskovém území umístit (mimo stavby související s dobýváním výhradního ložiska). Střet subjektivního práva vlastníka nemovitosti zahrnuté do chráněného ložiskového území s veřejným zájmem na ochraně výhradního ložiska totiž horní zákon řeší zcela jednoznačně ve prospěch zájmu veřejného (viz rozsudek NSS č. j. 1 As 58/2006 – 66). Z citovaného ustanovení by samozřejmě za použití stejného argumentu bylo možné alternativně dovozovat, že při umístění stavby v jiném než zákonem chráněném obecném zájmu není třeba dbát na co nejmenší narušení využití nerostného bohatství. Takový výklad by ovšem byl zcela absurdní a v rozporu s veřejným zájmem na ochraně výhradního ložiska. Znamenal by totiž přísnější podmínky pro umisťování staveb, které jsou v zákonem chráněném obecném zájmu než pro ty, jež takový zájem nesledují (včetně staveb ve výhradně soukromém zájmu). 21. Na § 18 odst. 2 větu první horního zákona systematicky navazuje věta druhá, dle které lze znemožnit nebo ztížit dobývání výhradních ložisek nerostů uvedených v § 3 odst. 1 písm. a) až d) horního zákona jen ve zvlášť odůvodněných případech, jde-li o mimořádně důležitou stavbu nebo zařízení nebo bude-li stavbou nebo zařízením ztíženo nebo znemožněno dobývání jen malého množství zásob výhradního ložiska. Citovaná věta druhá tak má užší věcnou působnost než věta první, neboť se týká pouze některých výhradních ložisek nerostů, konkrétně těch, která jsou uvedena v § 3 odst. 1 písm. a) až d) horního zákona (radioaktivní nerosty, ropa, zemní plyn, uhlí, bituminosní horniny, nerosty, z nichž lze vyrábět kovy a magnezit). Ta totiž podléhají zvýšené zákonné ochraně (srov. důvodovou zprávu k § 19 horního zákona, která je dostupná např. v právním informačním systému Beck-online), což potvrzuje i komentářová literatura: „Zákonodárce ‚předřadil‘ do komentovaného ustanovení pod písmena a) až d) ty nerosty, které považoval za důležité a které mohly mít z hlediska hospodářských a bezpečnostních zájmů zásadní význam, a u ložisek těchto nerostů podle § 18 odst. 2 stanovil i zvláštní způsob ochrany v chráněném ložiskovém území. V daném území je možné znemožnit nebo ztížit dobývání těchto předřazených vyhrazených nerostů ‚jen ve zvlášť odůvodněných případech, jde-li o mimořádnou stavbu nebo zařízení nebo bude-li stavbou nebo zařízením ztíženo nebo znemožněno dobývání jen malého množství zásob výhradního ložiska‘.“ (viz Vícha, O. Horní zákon: Komentář. Wolters Kluwer. Dostupný v právním informačním systému ASPI, komentář k § 3 odst. 1). 22. Systematickým výkladem tedy lze dospět k závěru, že § 18 odst. 2 věta druhá horního zákona pro některá (více chráněná) ložiska zpřísňuje režim umisťování staveb nesouvisejících s jejich dobýváním. K požadavku na umístění stavby v zákonem chráněném obecném zájmu ještě přistupuje další podmínka, aby se jednalo o zvlášť odůvodněný případ a současně (kumulativně) buď o mimořádně důležitou stavbu, nebo (alternativně) o stavbu, která ztíží nebo znemožní dobývání jen malého množství zásob výhradního ložiska. Je-li u všech výhradních ložisek nerostů požadováno, aby se stavby nesouvisející s jejich dobýváním umísťovaly pouze v zákonem chráněném obecném zájmu, tím spíše to musí platit u těch vyhrazených nerostů, které mají dle zákonodárce podléhat zvýšené ochraně (a minori ad maius). 23. Shora uvedené lze shrnout tak, že stavbu (zařízení), která nesouvisí s dobýváním výhradního ložiska, lze v chráněném ložiskovém území umístit jen v zákonem chráněném obecném zájmu. Má-li být umístěna v chráněném ložiskovém území některého z výhradních ložisek nerostů uvedených v § 3 odst. 1 písm. a) až d) horního zákona, musí být navíc splněny i podmínky podle § 18 odst. 2 věty druhé horního zákona. 24. Soud si je vědom závěrů, které NSS vyslovil v rozsudku č. j. 1 As 58/2006 – 66: „Z ustanovení § 16 odst. 2 horního zákona, ve spojení s ustanovením § 18 odst. 1 tohoto zákona, vyplývá, že součástí této ochrany [ochrany výhradních ložisek, pozn soudu] je i omezení stavební činnosti. Střetává se zde tedy subjektivní právo vlastníka nemovitosti zahrnuté do chráněného ložiskového území (nebo obecněji právo osoby disponující ve vztahu k této nemovitosti tzv. ‚právem stavby‘) s veřejným zájmem na ochraně výhradního ložiska na tomto pozemku (či spíše pod ním) se nacházejícího. Stře[t] těchto práv a zájmů horní zákon řeší zcela jednoznačně ve prospěch zájmu veřejného, jak plyne z ustanovení § 18 odst. 1 zákona, dle kterého v zájmu ochrany nerostného bohatství se nesmí v chráněném ložiskovém území zřizovat stavby a zařízení, které nesouvisí s dobýváním výhradního ložiska, pokud k tomu nebyl dán souhlas podle tohoto zákona. Z tohoto obecného pravidla zákon připouští v § 18 odst. 2 výjimky, a to ve prospěch jiného kvalifikovaného veřejného zájmu (jde-li o mimořádně důležitou stavbu nebo zařízení), popřípadě i ve prospěch jiných (tedy i soukromoprávních) zájmů, zde ovšem za podmínky že nebude-li navrhovaná stavba v rozporu s požadavkem na minimalizaci zásahů do využívání nerostného bohatství. V případě těchto výjimek se pak postupuje dle § 19 horního zákona.“ (zvýraznil soud). 25. NSS zde tedy připustil, že stavbu nesouvisející s dobýváním výhradního ložiska lze v chráněném ložiskovém území umístit i ve prospěch soukromoprávního zájmu. S tímto dílčím konstatováním se ovšem soud neztotožňuje. Ze shora popsané systematiky § 18 odst. 2 horního zákona, zejména návaznosti věty druhé na větu první a užší věcné působnosti věty druhé totiž plyne závěr, že podmínky podle věty první musí být splněny vždy. Soud tedy má za to, že (pouhý) soukromoprávní zájem na umístění stavby sám o sobě nemůže naplňovat podmínky pro umístění stavby podle § 18 odst. 2 horního zákona. Vždy musí být identifikován (i) obecný zájem chráněný zákonem (byť by se v konkrétním případě jistě mohl doplňovat i se zájmem soukromým). 26. Soud má rovněž za to, že závěr o přípustnosti umístění stavby v toliko soukromém zájmu ani nebyl nosným důvodem citovaného rozsudku NSS. NSS v něm primárně neřešil problematiku umisťování staveb v chráněném ložiskovém území, resp. podmínek pro vydání souhlasného závazného stanoviska. Zabýval se toliko tím, zda právnická osoba, která byla pověřena ochranou a evidencí výhradního ložiska podle § 8 horního zákona, je účastníkem řízení o stavebním povolení. Argumentaci ohledně podmínek podle § 18 a § 19 použil pouze na podporu závěru, že vyjádření dle tehdejšího znění § 19 odst. 2 věty druhé horního zákona činí tato právnická osoba z pohledu veřejných zájmů, a nikoliv ochrany svých subjektivních práv (tedy nikoliv jako účastník řízení). Otázka, zda podmínky podle § 18 odst. 2 horního zákona mohou být splněny i v případě umístění stavby v soukromém zájmu, byla tedy zcela irelevantní pro řešení otázky účastenství nastolené v rozsudku NSS. 27. Soud se ani neztotožňuje se závěry stanoviska veřejného ochránce práv ze dne 20. 4. 2015, sp. zn. 5961/2012/VOP, které § 18 odst. 1 a 2 horního zákona vykládá tak, že v chráněném ložiskovém území lze umisťovat i stavby, které nejsou budovány v obecném zájmu, pokud to umožní závazné stanovisko příslušného dotčeného orgánu. Veřejný ochránce práv se zabýval toliko zněním § 18 odst. 1 horního zákona, z nějž dovodil, že k umístění stavby postačí získání souhlasného závazného stanoviska. Tento odstavec však řeší jen procesní aspekty umístění stavby. Veřejný ochránce práv zcela pominul hmotněprávní podmínky pro vydání stanoviska vyplývající z § 18 odst. 2 horního zákona, včetně věty první, dle které musí být umístění stavby nezbytné v zákonem chráněném obecném zájmu. 28. Soud uznává, že zákonné podmínky pro umístění stavby v chráněném ložiskovém území jsou poměrně přísné. I jiné zákony ovšem za účelem ochrany veřejného zájmu stanoví obdobně přísný režim územní ochrany: např. dle § 43 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, lze výjimku ze zákazů ve zvláště chráněných územích [mezi něž patří i povolování staveb, viz např. § 16 odst. 2 písm. b) tohoto zákona] povolit jen v případě, kdy jiný veřejný zájem převažuje nad zájmem ochrany přírody; dle § 4 odst. 3 zákona č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, lze zemědělskou půdu I. a II. třídy ochrany odejmout jen v případě, kdy jiný veřejný zájem výrazně převažuje nad veřejným zájmem ochrany zemědělského půdního fondu; a dle § 67 odst. 1 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách, dokonce v aktivní zóně záplavových území nelze povolovat vůbec žádné stavby (vyjma vodní děl, chmelnic a nezbytné dopravní a technické infrastruktury). 29. V projednávané věci je mezi účastníky nesporné, že stavba má být umístěna v chráněném ložiskovém území (což plyne i z vyjádření obvodního báňského úřadu ze dne 8. 2. 2023), a že nesouvisí s dobýváním výhradního ložiska (což je patrné již z toho, že dle projektové dokumentace jde o přístavbu a přestavbu rekreační chaty). Z hlediska § 18 odst. 2 horního zákona je proto v prvé řadě podstatné, zda stavba sleduje nějaký zákonem chráněný obecný zájem. Až poté by případně bylo na místě zkoumat, zda na ni dopadá i věta druhá tohoto ustanovení a jsou splněny i její podmínky. Ze závazného stanoviska ministerstva přitom plyne, že stavba spočívající v přestavbě a přístavbě rekreační chaty je umisťována (toliko) v soukromém zájmu, nad nímž dle názoru ministerstva převažuje veřejný zájem na ochraně výhradního ložiska S.. Závěr, že stavba má být umístěna pouze v soukromém zájmu žalobců, žalobci nikdy nezpochybnili a ani v žalobě se proti němu nevymezují. Ani soud neshledává žádný obecný zájem (nadto zákonem chráněný) na přestavbě a přístavbě rekreační chaty, jejímž účelem je [dle žádosti i projektové dokumentace, konkrétně části B.2.1 písm. b)] „funkce rekreace s jednou bytovou jednotkou sloužící potřebám 4 uživatelů“, a která bude dle prvostupňového rozhodnutí obsahovat v nadzemním podlaží společenskou místnost, technickou místnost, saunu, toaletu a sklad; v podzemním podlaží zádveří, toaletu, koupelnu a denní místnost s kuchyní; a dále dešťovou kanalizaci, vodovodní přípojku z nově zbudované studny, kanalizační přípojku do nově budované čističky odpadních vod a zpevněné plochy včetně parkovacího stání. 30. Žalobní argumentace se zcela míjí s tímto jediným podstatným důvodem napadeného rozhodnutí (resp. závazného stanoviska ministerstva). Byť tedy rozhodně lze mít výhrady vůči odůvodnění závazného stanoviska ministerstva, jde-li o splnění podmínek podle § 18 odst. 2 věty druhé horního zákona [závazné stanovisko tvoří v tomto ohledu z valné části jen citace soudních rozhodnutí a právních předpisů, ale konkrétnější odůvodnění postrádá – ministerstvo se pohříchu nezabývalo ani tím, jaké vyhrazené nerosty jsou chráněny a zda se vůbec jedná o ty uvedené v § 3 odst. 1 písm. a) až d) horního zákona], podstatné je, že alespoň obsahuje (byť stručnou) úvahu o tom, že stavba je umisťována pouze v soukromém zájmu žalobců – tedy nesplňuje již požadavky dle § 18 odst. 2 věty první horního zákona. Jak bylo výše uvedeno, splnění podmínek podle § 18 odst. 2 věty druhé horního zákona je namístě posuzovat až v případě, že jsou splněny podmínky podle věty první (a navíc se jedná o některé z tam vyjmenovaných ložisek). Není tedy rozhodující, zda bude stavba odolávat vlivům těžby, jak daleko se od těžby bude nacházet, jakým směrem se bude těžba ubírat apod. Stejně tak není podstatné, zda může narušit další dobývání ložiska ani zda je splněna alternativní podmínka dle § 18 odst. 2 věty druhé horního zákona, že stavba ztěžuje nebo znemožňuje dobývání jen malého množství zásob výhradního ložiska. Důležité ani není, jaké podmínky jsou stanoveny v rozhodnutí o stanovení chráněného ložiskového území, na něž odkazoval ve svém vyjádření obvodní báňský úřad, neboť stavba nesplňuje již prvotní podmínku vyplývající z § 18 odst. 2 věty první horního zákona. Pokud pak byla v minulosti povolena stavba podobného rekreačního objektu (což ovšem žalobci neprokazují), je třeba dodat, že případný nezákonný postup stavebního úřadu v toliko jediném případě v minulosti nemůže sám o sobě založit legitimní očekávání žalobců v nynější věci (viz např. bod 17 rozsudku NSS ze dne 25. 10. 2024, č. j. 8 Afs 226/2023 – 37). 31. Žalobní body jsou nedůvodné. Závěr a náklady řízení 32. S ohledem na výše uvedené soud prvním výrokem žalobu zamítl jako nedůvodnou (§ 78 odst. 7 s. ř. s.). 33. O náhradě nákladů řízení účastníků soud rozhodl druhým výrokem v souladu s § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobci, kteří z procesního hlediska ve věci neuspěli, nemají právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, který byl naopak plně úspěšný, žádné náklady řízení nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly. Žádný z účastníků proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Praha 10. prosince 2024   Lenka Bursíková  předsedkyně senátu     Shodu s prvopisem potvrzuje: J. B.