č. j. 45 A 9/2024- 26     ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl soudkyní Mgr. Věrou Pazderovou, LL.M., M.A., ve věci   žalobce: T. R. M., nar. X  státní příslušnost Uzbekistán  t. č. pobytem X   zastoupen advokátem Mgr. Petrem Václavkem  sídlem Opletalova 25, Praha 1 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra  sídlem Nad Štolou 3, Praha 7   o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 4. 2024, č. j. MV-56024-1/OAM-2024,   takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 4. 2024, č. j. MV-56024-1/OAM-2024, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 8 228 Kč, a to do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce Mgr. Petra Václavka.   Odůvodnění: I. Vymezení věci 1.         Žalobce pobývá na území ČR od roku 2018, naposled na základě zaměstnanecké karty s platností od 13. 7. 2022 do 17. 6. 2024. Dne 31. 1. 2024 skončil pracovní poměr u dosavadního zaměstnavatele dohodou o rozvázání pracovního poměru. Dne 27. 3. 2024 uzavřel pracovní smlouvu s novým zaměstnavatelem. Dne 28. 3. 2024 podal k poštovní přepravě oznámení o změně zaměstnavatele. 2.         Žalovaný sdělením ze dne 10. 4. 2024 informoval žalobce o nesplnění podmínek pro změnu zaměstnavatele stanovených v § 42g odst. 7 a 8 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Oznámení o změně zaměstnavatele totiž bylo žalovanému doručeno až dne 2. 4. 2024, tedy po uplynutí šedesátého dne následujícího po skončení pracovněprávního vztahu, k němuž došlo dne 31. 1. 2024. Oznámení tedy mělo být doručeno nejpozději do půlnoci dne 31. 3. 2024. 3.         Podle § 63 odst. 1 zákona o pobytu cizinců totiž platnost zaměstnanecké karty zaniká uplynutím 60 dnů ode dne, kdy cizinci skončil poslední pracovněprávní vztah splňující podmínky podle § 42g odst. 2 písm. b) na pracovní pozici, na kterou byla vydána zaměstnanecká karta nebo povolení k zaměstnání anebo která byla oznámena za splnění podmínek uvedených v § 42g odst. 7 až 10; to neplatí, pokud se jedná o cizince uvedeného v § 98 zákona o zaměstnanosti. Podle žalovaného zmíněných 60 dnů představuje dobu, nikoliv lhůtu k provedení určitého úkonu, pravidla § 40 odst. 1 písm. c) a d) správního řádu proto na tuto situaci nedopadají. 4.         Přestože žalobce podal oznámení k poštovní přepravě dne 28. 3. 2024, tedy před uplynutím šedesátého dne, doručeno bylo žalovanému až dne 2. 4. 2024, tedy po uplynutí této doby. Oznámení žalobce proto nesplňuje podmínky § 42g odst. 7 a 8 zákona o pobytu cizinců. II. Obsah žaloby 5.         Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného (sdělení ze dne 10. 4. 2024) žalobou podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). 6.         Napadené rozhodnutí je podle něj rozporné se zákony i mezinárodními předpisy. Žalovaný nesprávně interpretoval § 63 odst. 1 zákona o pobytu cizinců. V této souvislosti žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále též „NSS“) ze dne 6. 9. 2023, č. j. 1 Azs 98/2023‑53, který hovoří o šedesátidenní lhůtě. Z tohoto důvodu bylo oznámení včas podáno dne 28. 3. 2024. Žalobce učinil oznámení v zákonné lhůtě, která uplynula až dne 31. 3. 2024. Splnil tak podmínky § 42g odst. 7 a 8 zákona o pobytu cizinců. Pracovní poměr mezi žalobcem a zaměstnavatelem měl vzniknout dne 2. 5. 2024, a sice více jak 30 dnů, jež požaduje § 42g odst. 7 zákona o pobytu cizinců. 7.         Dále žalobce žalovanému vytýká, že v rozporu s čl. 8 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/98/EU o jednotném postupu vyřizování žádostí o jednotné povolení k pobytu a práci na území členského státu pro státní příslušníky třetích zemí a o společném souboru práv pracovníků ze třetích zemí oprávněně pobývajících v některém členském státě (dále jen „směrnice 2011/98/EU“) opomněl žalobce poučit o opravném prostředku, lhůtě k jeho podání a orgánu, u něhož se podává. V této souvislosti žalobce odkázal na rozsudek NSS ze dne 26. 1. 2023, č. j. 9 Azs 118/2022‑32, podle kterého lze správní žalobu považovat za opravný prostředek ve smyslu uvedené směrnice. 8.         Závěrem žalobce namítl nepřiměřenost dopadů napadeného rozhodnutí do práva na respektování soukromého a rodinného života. Rozhodnutí je v rozporu s obecnou zásadou přiměřenosti vyjádřenou v § 2 odst. 4 správního řádu, čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Žalobce sice nemá na území ČR rodinu, ale vytvořil si zde stabilní ekonomické a sociální zázemí. V důsledku nevyhovění změně zaměstnavatele nebude žalobce schopen finančně zabezpečit sebe, natož svou rodinu. V případě, že by musel požádat o zaměstnaneckou kartu na zastupitelském úřadě, byl by výsledek nejistý. V důsledku napadeného rozhodnutí by žalobce ztratil stabilní pobytové oprávnění, stabilní zdroj příjmů, sociální a ekonomické zázemí a musel by opustit ČR na předem nepředvídatelnou dobu. Žalovaný si za tímto účelem neopatřil dostatečné podklady a nezabýval se relevantními okolnostmi žalobcova rodinného a soukromého života. Tyto vady činí rozhodnutí nepřezkoumatelným. III. Vyjádření žalovaného 9.         Žalovaný setrval na závěru, že účinky oznámení nastávají ze zákona, a proto mohou nastat až jeho doručením. Podle § 37 odst. 6 správního řádu se podání činí u správního orgánu, který je věcně a místně příslušný a je učiněno dnem, kdy tomuto orgánu došlo. Podle § 63 odst. 3 zákona o pobytu cizinců platí, že „cizinec před uplynutím doby uvedené v odstavci 1 učiní oznámení podle § 42g odst. 7“. Z toho plyne, že oznámení musí být žalovanému doručeno před uplynutím doby 60 dnů. Navíc musí jít o oznámení, které splňuje podmínky uvedené v § 42g odst. 7 a 8 zákona o pobytu cizinců. Zmíněný časový úsek zjevně není lhůtou, ale dobou. Uplynutím šedesátého dne zaniká bez dalšího právo – platnost zaměstnanecké karty. 10.     V posuzované věci připadl 60. den na 30. 3. 2024. Nejpozději tento den měl žalobce oznámení doručit. Oznámení, které dne 28. 3. 2024 odeslal poštou, mohlo vyvolávat účinky až od 2. 4. 2024, kdy bylo doručeno. V této době však již zaměstnanecká karta zanikla. 11.     Podle žalovaného nepřichází v úvahu, aby v případě oznámení o změně zaměstnavatele posuzoval přiměřenost. Podle § 168 zákona o pobytu cizinců se na oznámení o změně zaměstnavatele nevztahuje část druhá a třetí správního řádu, nejedná se tedy o rozhodnutí podle § 67 správního řádu. Přiměřenost podle § 174a se však posuzuje pouze tehdy, vydá-li žalovaný rozhodnutí ve věci a navíc pouze tam, kde to zákon o pobytu cizinců výslovně stanoví. V této souvislosti žalovaný odkázal na rozsudek zdejšího soudu ze dne 7. 2. 2023, č. j. 43 A 90/2022‑79, podle kterého v případě oznámení změny zaměstnavatele není pro posouzení přiměřeností dopadů prostor. V případě žalobce by takový postup postrádal smyslu i proto, že žalobcova zaměstnanecká karta zanikla předtím, než bylo oznámení doručeno. 12.     K námitce absence poučení žalovaný odkázal na rozsudek NSS ze dne 26. 9. 2022, č. j. 4 Azs 77/2022‑25, podle něhož žalovaný postupoval správně, pokud v poučení neuvedl možnost bránit se žalobou. Naopak žalobcem citovaná pasáž rozsudku NSS č. j. 9 Azs 118/2022‑32 je vytržená z kontextu, neboť Nejvyšší správní soud pouze říká, že žalobu lze obecně považovat za opravný prostředek ve smyslu směrnice 2011/98/EU. Žalovaný má za to, že nebyl povinen poučovat o možnosti podat žalobu. IV. Posouzení žaloby soudem 13.     Soud ověřil, že žaloba byla podána včas (napadené rozhodnutí bylo žalobci doručeno dne 24. 4. 2024, žaloba byla podána dne 23. 5. 2024), osobou k tomu oprávněnou a splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené. O žalobě soud rozhodl bez jednání, neboť byly splněny podmínky § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. 14.     Žaloba je důvodná. 15.     Soud předesílá, že polemika mezi žalobcem a žalovaným o tom, zda byl žalovaný povinen poučit žalobce o možnosti podat žalobu, může mít vliv pouze na včasnost žaloby. Ve věci není sporné, že žaloba byla podána včas v řádné třicetidenní lhůtě, argumentace o absenci poučení proto nemůže mít žádný vliv na posouzení žaloby, a proto se jí soud podrobněji nezabýval. 16.     Mezi účastníky je nesporné, že žalobcův poslední pracovní poměr skončil ke dni 31. 1. 2024 a že oznámení o změně zaměstnavatele podal k poštovní přepravě dne 28. 3. 2024 (to potvrzuje mimo jiné žalovaný v napadeném rozhodnutí i vyjádření k žalobě). 17.     Podstatou sporu je však právní otázka, zda musí být oznámení o změně zaměstnavatele ve smyslu § 42g odst. 1 zákona o pobytu cizinců žalovanému doručeno do 60 dnů od skončení posledního pracovního poměru, nebo postačí, že je v této lhůtě podáno k poštovní přepravě. Podle § 42g odst. 7 poslední věty totiž není držitel zaměstnanecké karty oprávněn oznámit změnu zaměstnavatele po uplynutí doby uvedené v § 63 odst. 1, přičemž podle § 63 odst. 1 platnost zaměstnanecké karty zaniká „nejpozději uplynutím 60 dnů ode dne, kdy cizinci skončil poslední pracovněprávní vztah splňující podmínky podle § 42g odst. 2 písm. b) na pracovní pozici, na kterou byla vydána zaměstnanecká karta nebo povolení k zaměstnání anebo která byla oznámena za splnění podmínek uvedených v § 42g odst. 7 až 10; to neplatí, pokud se jedná o cizince uvedeného v § 98 zákona o zaměstnanosti“ 18.     Otázkou, která je mezi účastníky řízení sporná, se v nedávné době zabýval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 30. 5. 2024, č. j. 2 Azs 10/2024‑23. Závěry tohoto rozsudku plně dopadají na nyní posuzovanou věc, soud z nich proto vychází a v podrobnostech na něj odkazuje. 19.     Nejvyšší správní soud se ztotožnil s Krajským soudem v Brně, jehož rozsudek přezkoumával, že z pouhého textu zákona, který používá pojem doba, nelze bez dalšího dovodit, že by nemohlo jít o procesní lhůtu. Veřejné právo totiž, na rozdíl od práva soukromého, striktně nerozlišuje mezi lhůtami a dobami. Na věc je třeba nahlížet širší optikou než jen jazykově-systematickým výkladem. Nelze totiž vyloučit, aby jeden časový úsek určený zákonodárcem pro regulaci nastolení určitých právních následků měl jak hmotněprávní, tak i procesněprávní účinky (o čemž svědčí i § 47 odst. 1 a 12 zákona o pobytu cizinců). 20.     Rozsudek NSS č. j. 4 Azs 124/2023-34 neřeší charakter šedesátidenní doby, dovozuje však podpůrné použití části čtvrté správního řádu. Zákon o pobytu cizinců obsahuje vedle hmotněprávních ustanovení dílčí úpravu některých procesních institutů a postupů správních orgánů v řízeních ve věcech pobytu cizinců, která jsou vůči ustanovením správního řádu ve vztahu speciality. Správní orgány tedy postupují primárně podle procesních pravidel zde stanovených. Pokud zákon o pobytu cizinců určitou otázku neupravuje, postupuje se podle správního řádu (viz též rozsudek NSS ze dne 21. 12. 2011, č. j. 5 Ans 5/2011-221, č. 2544/2012 Sb. NSS) 21.     Z § 168 zákona o pobytu cizinců vyplývá, že mj. na řízení podle § 42g odst. 7 až 11 se nevztahují ustanovení druhé a třetí části správního řádu týkající se správního řízení. Z § 177 odst. 2 správního řádu je pak zřejmé, že v případě, že správní orgán provádí úkony, na které se nevztahují část druhá a třetí správního řádu, postupuje správní orgán podle části čtvrté téhož zákona. Ve všech řízeních vyjmenovaných v § 168 zákona o pobytu cizinců se proto bude postupovat podle části čtvrté správního řádu. Jak konstatoval NSS v rozsudku č. j. 4 Azs 124/2023-35, ze zařazení do části čtvrté správního řádu vyplývá, že postupy uvedené v § 168 zákona o pobytu cizinců nejsou považovány za formální správní řízení ve smyslu § 9 správního řádu. 22.     Přesto však § 154 správního řádu stanoví taxativní výčet ustanovení části druhé a třetí téhož zákona, která se použijí při provádění či vydávání tzv. jiných úkonů podle části čtvrté správního řádu obdobně. Mezi těmito ustanoveními je i § 40 správního řádu. Tedy ani v řízení, v nichž má správní orgán postupovat podle části čtvrté správního řádu, není vyloučeno podpůrné užití § 40 odst. 1 písm. d) správního řádu, který pojednává o zachování lhůty v případě předání podání v poslední den lhůty k poštovní přepravě, ani užití § 40 odst. 2 správního řádu, podle něhož se v pochybnostech považuje lhůta za zachovanou, dokud se neprokáže opak. Podpůrná aplikace pravidel podle § 40 správního řádu není vyloučena ani z povahy věci. Zákonodárce v zákoně o pobytu cizinců použití správního řádu v tomto rozsahu nevyloučil. 23.     Podle § 40 odst. 1 písm. d) správního řádu je lhůta zachována, je-li posledního dne lhůty učiněno podání u věcně a místně příslušného správního orgánu anebo je-li v tento den podána poštovní zásilka adresovaná tomuto správnímu orgánu. 24.     Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud potvrdil, že pokud žalobce v jím přezkoumávané věci podal oznámení o změně zaměstnavatele dne 28. 7. 2023 k poštovní přepravě a šedesátidenní doba k podání oznámení končila dne 29. 7. 2023, učinil tak z procesního pohledu včas a v souladu se zákonem. Na tom nic nemění, že oznámení bylo žalovanému doručeno až dne 31. 7. 2023. Nejvyšší správní soud proto souhlasil se závěrem krajského soudu, že oznámení z tohoto pohledu mohlo založit účinky, které s ním zákon spojuje. Platnost zaměstnanecké karty tedy podle Nejvyššího správního soudu nezaniká, pokud její držitel podá ve lhůtě šedesáti dnů od zániku posledního pracovněprávního vztahu k poštovní přepravě oznámení o změně zaměstnavatele, které splňuje podmínky stanovené § 42g odst. 7 a 8 zákona o pobytu cizinců. 25.     Z výše uvedených závěrů Nejvyššího správního soudu, s nimiž se zdejší soud ztotožnil, je zřejmé, že žalovaný se dopustil vady při posuzování včasnosti oznámení o změně zaměstnavatele. Žalovaný nesprávně vycházel z toho, že rozhodným je okamžik doručení oznámení. V souladu s výše citovaným rozsudkem je však rozhodný okamžik podání oznámení k poštovní přepravě. Mezi účastníky řízení je přitom nesporné, že žalobce podal oznámení k poštovní přepravní přepravě dne 28. 3. 2024. Vzhledem ke skončení posledního pracovního poměru ke dni 31. 1. 2024 tak učinil ještě v rámci zachovalé 60denní lhůty. Napadené rozhodnutí žalovaného je proto rozporné se zákonem. 26.     Soud naopak nepřisvědčil žalobci v tom, že by bylo napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné z důvodu neposouzení dopadů do soukromého a rodinného života, a to hned ze dvou důvodu.  Zaprvé, rozhodnutím (sdělením) o nesplnění podmínek pro změnu zaměstnavatele není ukončen pobyt cizince a není mu uložena povinnost vycestovat, není jím proto přímo zasahováno do soukromého a rodinného života cizince. Zadruhé, žalovaný považoval oznámení o změně zaměstnavatele za opožděné, v takovém případě nebyl prostor pro posuzování jakýchkoliv hmotněprávních podmínek pro změnu zaměstnavatele. V. Závěr a rozhodnutí o náhradě nákladů řízení 27.     Soud shledal žalobu důvodnou, proto rozhodnutí žalovaného zrušil [§ 78 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s.] a vrátil mu věc k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.). V dalším řízení bude žalovaný vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku (§ 78 odst. 5 s. ř. s.) 28.     O návrhu na přiznání odkladného účinku soud nerozhodoval, neboť ve lhůtě pro rozhodnutí o tomto návrhu rozhodl ve věci samé. 29.     O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalovaný nebyl v řízení úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobce byl v řízení úspěšný, a má proto právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení. Ty představují náklady související se zastoupením žalobce advokátem, tedy odměna advokáta za dva úkony právní služby (převzetí a příprava věci, podání žaloby) po 3 100 Kč za úkon [§ 7 bod 5, § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“)] a dvě paušální částky po 300 Kč jako náhrada hotových výdajů podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Protože je zástupce plátcem daně z přidané hodnoty, je součástí nákladů řízení i náhrada této daně počítaná z odměny za zastupování a náhrady hotových výdajů (§ 57 odst. 2 s. ř. s.), tj. 21 % z 6 800 Kč, tedy 1 428 Kč. Náhradu nákladů řízení v celkové výši 8 228 Kč je žalovaný povinen zaplatit žalobci do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku (§ 54 odst. 7 s. ř. s.) k rukám jeho zástupce (§ 149 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, použitý na základě § 64 s. ř. s.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Praha 24. června 2024   Mgr. Věra Pazderová, LL.M., M.A., v. r.  soudkyně   Shodu s prvopisem potvrzuje: A. A.