č. j. 51 Af 50/2020- 72 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Věry Šimůnkové a soudců Mgr. Josefa Straky a Mgr. Karla Ulíka ve věci žalobkyně: FAIR PLAY HOLDING, s.r.o. sídlem Jeronýmova 62/24, 460 07 Liberec proti žalovanému: Generální ředitelství cel sídlem Budějovická 1387/7, 140 00  Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 7. 2020, č. j. 29391-3/2020-900000-312, takto: I. Žaloba se zamítá v rozsahu, v němž směřuje do části rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 7. 2020, č. j. 29391-3/2020-900000-312, jíž bylo zamítnuto odvolání žalobkyně a potvrzeno rozhodnutí Celního úřadu pro Středočeský kraj ze dne 19. 5. 2020, č. j.  15172-7/2020-6100000-12, a to v části jeho výroku o vině 1. a), b) a c), a dále v celé v části jeho výroku o trestu. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. V této věci soud rozhoduje znovu poté, co mu na základě zrušujícího rozsudku Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) byla vrácena k novému projednání věc týkající se spáchání přestupků podle zákona č. 186/2016 Sb., o hazardních hrách, ve znění zákona č. 111/2019 Sb. (dále jen „zákon o hazardních hrách“). I. Vymezení věci 2. Na základě šetření Celního úřadu pro Středočeský kraj (dále jen „celní úřad“) bylo zahájeno přestupkové řízení vůči právní předchůdkyni žalobkyně, společnost VIKTORIAPLAY, a.s. Toto řízení skončilo vydáním rozhodnutí celního úřadu ze dne 19. 5. 2020, č. j. 15172-7/2020-6100000-12 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), jímž byla právní předchůdkyně žalobkyně shledána vinnou jednak z přestupku podle § 123 odst. 1 písm. c) zákona o hazardních hrách spočívajícího v provozování hazardních her v rozporu s podmínkami základního povolení Ministerstva financí (výrok 1. prvostupňového rozhodnutí), a jednak v nedostatečném monitorování herního prostoru dle požadavků § 72 odst. 3 zákona o hazardních hrách (výrok 2. prvostupňového rozhodnutí), za což jí byl uložen úhrnný trest pokuty ve výši 250 000 Kč a dále uložena povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč. Odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí žalovaná rozhodnutím ze dne 10. 7. 2020, č. j. 29391-3/2020-900000-312 (dále jen „napadené rozhodnutí“) zamítla. 3. Proti napadenému rozhodnutí byla podána žaloba podle § 65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Po podání žaloby došlo k zániku společnosti VIKTORIAPLAY, a.s. bez likvidace v důsledku fúze s žalobkyní, která se tak stala právní nástupkyní v dané věci. V dalších částech odůvodnění tohoto rozsudku bude soud užívat pro obě společnosti a jejich úkony jednotné označení „žalobkyně“. 4. Krajský soud v Praze žalobě částečně vyhověl, když rozsudkem ze dne 20. 1. 2022, č. j. 51 Af 50/2020‑39 (dále jen „první rozsudek“) zrušil část napadeného rozhodnutí v části, ve které bylo potvrzeno prvostupňové rozhodnutí co do jeho výroku 1. o vině včetně navazujícího výroku o správním trestu (výrok I. prvního rozsudku), ve zbývajícím rozsahu žalobo zamítl (výrok II. druhého rozsudku) a žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení (výrok III. prvního rozsudku). Ve vztahu ke zrušující části dané výrokem I. prvního rozsudku dospěl soud k závěru, že skutek popsaný ve výroku 1. prvostupňového rozhodnutí byl právně kvalifikován jako přestupek podle § 123 odst. 3 písm. c) zákona o hazardních hrách, ačkoliv inkriminované jednání by odpovídalo spíše právní kvalifikaci písm. g) téhož ustanovení, což mělo vliv i na výši správního trestu, jehož zákonná sazba byla v případě první zmiňované právní kvalifikace výrazně vyšší než v případě druhé zmiňované právní kvalifikace. Soud si byl vědom, že v žalobě nebyl rozdíl mezi právní kvalifikací dle § 123 odst. 3 písm. c) a g) zákona o hazardních hrách explicitně namítán, současně však vzal v potaz, že žalobkyně v žalobě namítala nesprávné právní posouzení jejího jednání mimo jiné v důsledku extenzivního výkladu aplikované právní úpravy (§ 68 odst. 4 zákona o hazardních hrách), v důsledku čehož se při posouzení tohoto okruhu námitek nebylo možné vyhnout zodpovězení otázky, zda § 123 odst. 1 písm. c) zákona o hazardních hrách, na základě něhož celní orgány obou stupňů jednání žalobkyně právně kvalifikovaly, šlo v dané věci skutečně aplikovat. Vycházel přitom mimo jiné ze závěrů vyplývajících z usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 28. 7. 2009, č. j. 8 Afs 51/2007‑87, a ze dne 18. 2. 2020, č. j. 10 As 156/2018‑110. Jednalo se o jediný zrušující důvod, veškeré zbývající žalobní body (jež brojily zejména proti skutkovým zjištěním či procesním postupům celních orgánů) soud zamítl pro nedůvodnost. 5. Na základě kasační stížnosti žalovaného NSS rozsudkem ze dne 26. 2. 2024, č. j. 4 As 36/2022-44 (dále jen „zrušující rozsudek NSS“), zrušil první rozsudek v rozsahu jeho výroku I a výroku III. NSS na rozdíl od zdejšího soudu neshledal pro danou věc aplikovatelné závěry usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 28. 7. 2009, č. j. 8 Afs 51/2007‑87, a ze dne 18. 2. 2020, č. j. 10 As 156/2018‑110. Proto dospěl k závěru, že posouzením otázky rozdílu mezi právní kvalifikací dle § 123 odst. 3 písm. c) a g) zákona o hazardních hrách došlo k překročení uplatněných žalobních bodů. Jelikož v jiné části prvního rozsudku bylo konstatováno, že soud projednával žalobu v mezích uplatněných žalobních bodů, tak jejich neoprávněným překročením v jiné části došlo k založení vady spočívající ve vnitřní rozpornosti, a pro tuto vadu NSS první rozsudek zčásti zrušil. 6. Zrušujícím rozsudkem NSS naproti tomu zůstal nedotčen výrok II prvního rozsudku, proti němuž žádný z účastníků kasační stížnost nepodal, přičemž NSS na něj zjištěný kasační důvod nevztáhl. II. Posouzení věci soudem 7. Po vydání zrušujícího rozsudku soud vyzval účastníky k vyjádření k věci, ani jeden z nich tohoto práva ve stanovené lhůtě nevyužil. 8. K výzvě soudu rovněž žádný z účastníků ve stanovené lhůtě nesdělil, že by trval na nařízení jednání, proto soud shledal za splněné podmínky dle § 51 odst. 1 s. ř. s. Jiný důvod pro nařízení jednání není dán, neboť po zrušujícím rozsudku NSS není třeba zjišťovat nové skutkové okolnosti a provádět dokazování a věc se týká pouze nového dílčího zhodnocení právní otázky. 9. Při novém projednání věci je soud vázán právním názorem vysloveným NSS ve zrušujícím rozsudku (§ 110 odst. 4 s. ř. s.). V této souvislosti je nutno zdůraznit, že zrušujícím rozsudkem NSS došlo ke zrušení prvního rozsudku pouze v rozsahu výroků I a III (tj. výroku zrušujícího a výroku o nákladech řízení), nikoliv však již v rozsahu výroku II (tj. zamítavého výroku). Co do výroku II tedy zůstal první rozsudek nedotčen a v tomto rozsahu jde o věc pravomocně rozhodnutou (res iudicata). Z tohoto důvodu již není prostor pro opětovné vypořádání těch žalobních bodů, k nimž se vztahoval (zamítavý) výrok II prvního rozsudku. 10. Soud se proto nyní zabývá pouze těmi žalobními body, které v prvním rozsudku shledal důvodné a na jejichž základě přistoupil k částečnému zrušení napadeného rozhodnutí. 11. Jediným důvodem pro částečné zrušení napadeného rozhodnutí bylo zjištění, že celní orgány zčásti pochybily při právní kvalifikaci protiprávního jednání žalobkyně, neboť jej podřadily pod režim přísnější skutkové podstaty dle § 123 odst. 3 písm. c) zákona o hazardních hrách, a nikoliv pod režim mírnější skutkové podstaty dle písm. g) téhož ustanovení (podrobněji viz odst. 27 až 34 prvního rozsudku). Jak ovšem vyložil zrušující rozsudek NSS, podřazení pod nesprávnou právní kvalifikaci nešlo podřadit pod žádný z uplatněných žalobních bodů (podrobněji viz odst. 30 až 36 zrušujícího rozsudku NSS), a to ani ve světle usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 28. 7. 2009, č. j. 8 Afs 51/2007‑87, a ze dne 18. 2. 2020, č. j. 10 As 156/2018‑110 (výslovně odst. 31 zrušujícího rozsudku NSS), takže „[k]rajský soud tudíž v daném případě neměl možnost přistoupit při svém přezkumu k posouzení toho, zda celní úřad a žalovaný provedli správnou právní kvalifikaci vytýkaného jednání či nikoliv, neboť tímto směrem výtky žalobkyně nesměřovaly a vyřešení této otázky nebylo pro stěžovatelkou rozporovaný výklad § 68 odst. 4 zákona o hazardních hrách rozhodné“ (výslovně odst. 37 zrušujícího rozsudku NSS). 12. S ohledem na shora uvedené a vázanost právním názorem vysloveným ve zrušujícím rozsudku NSS (§ 110 odst. 4 s. ř. s.) nelze tedy jinak než konstatovat, že v žalobě nebyl uplatněn žádný relevantní žalobní bod směřující do otázky právní kvalifikace, a toto nelze dovodit ani z  námitek týkajících se výkladu § 68 odst. 4 zákona o hazardních hrách. V tomto směru tedy soud nemá co přezkoumávat. Proto nezbývá než uzavřít, že původní důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí nebyl žalobcem namítán a není zde ani podklad pro to, aby se soud touto otázkou sám zabýval z úřední povinnosti.  13. Pokud jde o jiné žalobní body brojící proti skutkovým a právním závěrům orgánů celní správy, jsou tyto plně konzumovány nedotčeným výrokem II prvního rozsudku, jímž byla žaloba zamítnuta. Pod tyto žalobní body lze podřadit mj. i obsáhlou argumentaci žalobkyně jedna živá hra, jeden krupiér, se kterou se soud v  části nedotčené zrušujícím rozsudkem NSS podrobně vypořádal a shledal ji nedůvodnou (viz odst. 23 až 25 a 35 prvního rozsudku). 14. Jediný žalobní bod, který je třeba dodatečně vypořádat, se týká namítané nepřiměřenosti uložené pokuty. Touto otázkou se soud v prvním rozsudku podrobněji nezabýval právě s poukazem na částečné zrušení výroku o vině, v němž měl výrok o trestu svůj podklad (viz odst. 47 prvního rozsudku). Vzhledem k absenci důvodu pro zrušení výroku o vině však nezbývá než danou otázku otevřít. 15. K otázce nepřiměřenosti uložené pokuty bylo v žalobě namítáno, že pokuta ve výši 250 000 Kč je nepřiměřeně vysoká, přísná a nereflektující v rámci správního uvážení konkrétní okolnosti, včetně okolností týkajících se důsledků epidemie covidu, které byly pro žalobkyni likvidační. Dle žalobkyně měla být věc hodnocena s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem provázejícím vytýkaná údajná porušení, a přihlédnuto mělo být též k materiální stránce přestupku a společenské nebezpečnosti, a nikoliv pouze k formálním hlediskům. Právě poměření smyslu a účelu zákona o hazardních hrách a práva na podnikání žalobkyně v rozhodnutích správních orgánů postrádala. Dle žalobkyně se jedná o nadměrný zásah do její právní sféry v rozporu s ústavně zaručenými právy a svobodami, nadto o zásah absurdní a šikanozní. 16. Soud předně konstatuje, že otázkou přiměřenosti ukládané sankce se celní orgány obou stupňů podrobně zabývaly. Celní úřad uvážil výši žalobkynina základního kapitálu, předchozí složení záruk v hodnotě desítek milionů Kč a údaje z výroční zprávy, na základě čehož dospěl k závěru, že žalobkyně je v poměrně dobré finanční kondici, a tudíž pro ni pokuta při spodní hranici zákonné trestní sazby – odpovídající výši 0,5 % zákonného rozpětí – nebude likvidační (viz str. 8‑9 prvostupňového rozhodnutí). Žalovaný tento hodnotící názor akceptoval a podobněji rozvedl, současně provedl i dílčí korekci závěrů celního úřadu s tím, že žalobkyni bylo možno přičítat k tíži i její předchozí protiprávní jednání (viz str. 14 napadeného rozhodnutí). Není tedy pravdou, jak je tvrzeno v žalobě, že by celní orgány hodnotily pouze formální stránku a nepřihlížely k materiální stránce, společenské nebezpečnosti či majetkovým poměrům žalobkyně. Rozhodnutí obou stupňů se naopak daným otázkám věnovala velmi důsledně.  17. Žalobkyně přitom nijak nerozvíjí argumentační polemiku se závěry celních orgánů ohledně přiměřenosti uložené pokuty, nepředkládá vůči nim žádnou konkrétní oponenturu. Pouze všeobecně tvrdí, že pokutu považuje za nepřiměřenou a likvidační, aniž by jakkoli reflektovala konkrétní důvody vyložené celními orgány k otázce jejích majetkových poměrů či opakovaných protiprávních jednání. 18. V řízení před celními orgány přitom žalobkyně nepředestřela žádné relevantní skutečnosti týkající se jejích osobních či majetkových poměrů. V této souvislosti je třeba připoměnout, že „pravomoci správního orgánu ke zjišťování osobních a majetkových poměrů účastníka řízení o jiném správním deliktu jsou do určité míry omezené, byť se v obecné rovině podstatně neliší od pravomocí správního orgánu v řízení o přestupku a s výjimkou možností prolomení bankovního tajemství (viz § 8 trestního řádu) ani od pravomocí soudu v řízení trestním. Je tudíž třeba na jedné straně vycházet z toho, že povinnost správního orgánu zjistit veškeré rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch toho, jemuž má být z moci úřední uložena povinnost (§ 50 odst. 3 správního řádu), se vztahuje i na zjišťování osobních a majetkových poměrů účastníka řízení, je-li to nezbytné pro stanovení výše pokuty za jiný správní delikt. Na straně druhé ovšem nelze opominout ani důkazní břemeno účastníka řízení, které i v řízení o jiném správním deliktu nese, pokud jde o prokázání jeho vlastních tvrzení (§ 52 správního řádu). Bude tedy záležet především na účastníku řízení, zda projeví svůj zájem na tom, aby uložená pokuta pro něj neměla likvidační důsledky, tím, že správnímu orgánu poskytne základní údaje o svých osobních a majetkových poměrech a tyto také věrohodným způsobem doloží či umožní správnímu orgánu, aby ověřil jejich pravdivost např. tím, že zbaví pro tento účel výše zmíněné orgány veřejné moci mlčenlivosti. Pokud tak účastník řízení neučiní a naopak odmítne poskytnout správnímu orgánu v tomto ohledu dostatečnou součinnost, bude správní orgán oprávněn vyjít pouze z údajů, které vyplynuly z dosavadního průběhu správního řízení a které si správní orgán může zjistit bez součinnosti s účastníkem řízení (vedle katastru nemovitostí např. z obchodního rejstříku, pokud jde o subjekty v něm zapsané, nebo z výpovědí svědků znalých osobních a majetkových poměrů účastníka řízení). Nepovede-li tento postup k přesnému výsledku, může si správní orgán takto učinit také jen základní představu o příjmech a majetku účastníka řízení, a to i na základě odhadu (podle usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 20. 4. 2010, č. j. 1 As 9/2008-133, odst. 37 až 38; zdůraznění doplněno zdejším soudem, dále srov. rozsudek NSS ze dne 12. 2. 2015, č. j. 7 As 149/2014-36, či ze dne 9. 10. 2023, č. j. 1 As 140/2023-36, odst. 15 až 28). V případě namítaných likvidačních dopadů pokuty je navíc obviněný tím, kdo má důkazní břemeno k podpoře svých tvrzení o majetkových poměrech  (srov. rozsudky NSS ze dne 26. 9. 2012, č. j. 3 As 82/2011‑100, ze dne 30. 8. 2016, č. j. 5 As 218/2015‑44 nebo ze dne 29. 8. 2017, č. j. 9 As 198/2016‑396). V daném případě však žalobkyně nejenže nepředložila žádné důkazy k ověření jejích osobních či majetkových poměrů, ale dokonce v tomto směru nepředestřela ani žádná relevantní tvrzení. Za relevantní tvrzení přitom nelze považovat ani blíže neurčená sdělení o důsledcích covidu, která sama o sobě bez spojení s konkrétními skutečnostmi nevypovídají nic o tom, jak se důsledky protipandemických opatření případně projevily právě na žalobkynině podnikání. Za dané situace tudíž nezbylo celním orgánům než si učinit úsudek o majetkové situaci žalobkyně alespoň kvalifikovaným odhadem, což také přesvědčivě učinily. 19. S ohledem na uvedené soud uzavírá, že žalobní bod brojící proti nepřiměřenosti uložené sankce je celkově nedůvodný. 20. Jiné projednatelné žalobní body, které by současně nebyly konzumovány v rámci nedotčeného výroku II prvního rozsudku, již uplatněny nebyly. 21. Soud proto dospěl k závěru, že žaloba jako taková je nedůvodná, tedy i ve zbývajícím rozsahu, ve kterém napadené rozhodnutí původně částečně rušil, a proto i v tomto zbývajícím rozsahu žalobu zamítl (§ 78 odst. 7 s. ř. s.; výrok I tohoto rozsudku). 22. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s § 60 odst. 1 ve spojení s § 110 odst. 3 s. ř. s. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť v řízení nebyla úspěšná. Procesně zcela úspěšnému žalovanému žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly, a to ani v souvislosti s řízením o kasační stížnosti, neboť je osvobozen od soudních poplatků [§ 11 odst. 2 písm. a) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů].   Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 ve spojení s § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Praha 23. dubna 2024 JUDr. Věra Šimůnková, v. r.  předsedkyně senátu   Shodu s prvopisem potvrzuje: Mgr. E. M.