USNESENÍ (anonymizovaný opis) Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Hany Lišákové, LL.M. a soudkyň JUDr. Jany Hrbkové a Mgr. Zuzany Steinerové ve věci nezletilého: [Jméno nezletilého] [jméno FO], narozený [rodné přijmení] [Datum narození nezletilého] zastoupený opatrovníkem městem [adresa] sídlem [adresa] syna rodičů: [Jméno opatrovníka A], narozená [rodné přijmení] [Datum narození opatrovníka A] bytem [Adresa opatrovníka A] [Jméno opatrovníka B] [jméno FO] [Jméno opatrovníka B], narozený [rodné přijmení] [Datum narození opatrovníka B] bytem [Adresa opatrovníka B], [byt], [adresa] [Anonymizováno], Španělské království zastoupený advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] o úpravu poměrů k nezletilému dítěti, o odvolání otce proti rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 21. 11. 2024, č.j. 42 Nc 56/2024-103, takto: Rozsudek soudu prvního stupně se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Okresní soud shora citovaným rozsudkem svěřil nezletilého [jméno FO] [jméno FO], narozeného [Datum narození nezletilého], do péče matky (výrok I.), a otci uložil povinnost přispívat na výživu nezletilého [jméno FO] částkou ve výši 6 000 Kč měsíčně, předem splatnou k rukám matky vždy nejpozději do každého 15. dne v měsíci, počínaje od 1. 9. 2023 (výrok II.). Dlužné výživné za období od 1. 9. 2023 do 30. 11. 2024 v celkové výši 90 000 Kč je otec povinen uhradit k rukám matky do 31. 3. 2025 (výrok III.). Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.). 2. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že matka se návrhem doručeným dne 4. 4. 2024 domáhá úpravy poměrů k nezletilému, navrhujíc svěření nezletilého do své výlučné péče a stanovení vyživovací povinnosti otce s účinností od 1. 9. 2023 ve výši 6 000 Kč měsíčně s tím, že od této doby otec na výživu syna ničím nepřispívá. Nezletilý [jméno FO], narozený [rodné přijmení] [Datum narození nezletilého], je dítětem rodičů [Jméno opatrovníka A] a [jméno FO] [jméno FO] Pereze, narozeného dne [Datum narození opatrovníka B] letech společného soužití s otcem ve Španělsku odstěhovala se synem zpět do České republiky. Od roku 2016 matka a nezletilý žijí odděleně od otce, který s nimi nežije ve společné domácnosti a s matkou neudržuje žádný kontakt. Komunikuje pouze se synem, jinak má matku zablokovanou. Nezletilý žije výhradně v péči matky, která je zaměstnána jako [povolání] na trvalý pracovní poměr se zjištěným průměrným čistým měsíčním příjmem ve výši 19 225 Kč. Kromě příjmu ze zaměstnání pobírá matka dávky státní sociální podpory, a to přídavek na dítě ve výši 1 470 Kč měsíčně a příspěvek na bydlení ve výši 5 136 Kč měsíčně. Měsíční náklady na bydlení činí 9 700 Kč nájemné a 3 200 Kč za elektřinu. Matka hradí všechny náklady na péči o nezletilého sama a spoří pro něj měsíčně částku 1 700 Kč. Nezletilý [jméno FO] navštěvuje šestou třídu základní školy, netráví čas v žádných volnočasových kroužcích a trpí vývojovou dysfázií. Dochází pravidelně na logopedii a podstupuje psychologická vyšetření. Otec na výživu nezletilého nijak nepřispívá, a to minimálně od září 2023, přestože mu v tom dle zjištění soudu nic nebrání. Zůstává bez vyživovacího plnění, byť v minulosti pracoval ve Španělsku jako [povolání] s příjmem ve výši cca 1 200 eur měsíčně. Dle tvrzení matky žije nyní otec ve společné domácnosti s přítelkyní a vykonává pouze sezónní práce, přičemž v době, kdy nepracuje, pobírá dávku ve výši 420 eur měsíčně jako rodič nezaopatřeného dítěte. V letních měsících strávil nezletilý 14 dní u otce, přičemž náklady na letenku hradil otec. Otec se k řízení nedostavil a k návrhu matky se nevyjádřil. Soud prvního stupně rozhodoval v jeho nepřítomnosti podle § 101 odst. 3 o. s. ř., přičemž vycházel z obsahu spisu a provedených důkazů, včetně vyjádření kolizního opatrovníka, který navrhl svěření nezletilého do výlučné péče matky a stanovení výživného ze strany otce ve výši 6 000 Kč měsíčně od 1. 9. 2023. Vzhledem k tomu, že otec je španělským státním příslušníkem, jedná se o řízení s cizím prvkem, a soud postupoval dle příslušných ustanovení Nařízení Rady (EU) 2019/1111 a Nařízení Rady (ES) č. 4/2009. 3. Po právní stránce posoudil soud prvního stupně věc podle § 908, § 907 odst. 1 věta prvá, § 913 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), tak, že v daném případě soud vyhodnotil jako nejvhodnější svěření nezletilého [jméno FO] do výlučné péče matky, neboť o dítě dlouhodobě fakticky pečuje výhradně matka, která s ním žije sama v pronajatém bytě v České republice, zatímco otec od roku 2016 pobývá ve Španělsku a o syna osobně nepečuje. Pokud jde o stanovení výživného, tak z provedeného dokazování vyplynulo, že otec je zdravý, v minulosti pracoval jako číšník s měsíčním příjmem cca 1 200 eur, nemá žádné jiné vyživovací povinnosti a žije ve společné domácnosti s partnerkou. Dále se zjistilo, že otec nehradí na výživu syna žádné částky, přestože mu v tom nebrání žádné objektivní okolnosti. Soud proto dovodil, že otec má dostatečné pracovní schopnosti a možnosti k tomu, aby si zajistil přiměřený příjem a mohl tak pravidelně hradit výživné. Soud proto stanovil výživné ve výši 6 000 Kč měsíčně, a to zpětně od 1. 9. 2023, kdy nezletilý nastoupil do 5. třídy základní školy. Tato částka podle názoru soudu odpovídá jak odůvodněným potřebám nezletilého, tak výdělkovým a majetkovým možnostem otce. S ohledem na zpětné stanovení výživného vznikl otci dluh za období od 1. 9. 2023 do 30. 11. 2024 v celkové výši 90 000 Kč, který mu soud umožnil splatit ve lhůtě do 31. 3. 2025. Takto určená výše výživného i způsob úhrady dluhu reflektují jak potřeby nezletilého, tak přiměřenou zátěž otce s přihlédnutím k jeho potenciálu hradit výživné v uvedené výši. 4. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal otec nezletilého včasné a přípustné odvolání. V odvolání otec především namítá zásadní procesní pochybení spočívající v tom, že soud prvního stupně nijak nezjistil názor nezletilého dítěte na úpravu jeho poměrů, ačkoliv nezletilý v době rozhodování dosáhl věku 12 let. Otec zdůrazňuje, že podle občanského zákoníku platí ve vztahu k dětem starším 12 let vyvratitelná právní domněnka, že takové dítě je schopno vytvořit si vlastní názor a sdělit jej soudu, přičemž tento názor má představovat důležité vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu. Dle obsahu spisu bylo plánováno setkání matky a nezletilého s kolizním opatrovníkem dne 13. 11. 2024, které se však neuskutečnilo, neboť matka v den schůzky oznámila, že ona i nezletilý onemocněli zápalem plic. Otec v této souvislosti poukazuje na to, že šlo o onemocnění s předvídatelnou délkou trvání a že matka mohla neúčast oznámit s větším předstihem. Navíc namítá, že pokud matka byla schopna dostavit se k soudnímu jednání dne 21. 11. 2024, tedy pouhý týden po plánovaném setkání na OSPOD, pak měla být schopna koordinovat nové zjištění názoru nezletilého. Opatrovník podle otce sice matku poučil, že pokud to zdravotní stav syna dovolí, má se s ním dostavit k soudnímu jednání, avšak matka tak neučinila a soud se podle otce nijak nezabýval důvodem neúčasti nezletilého u jednání. Otec tvrdí, že za situace, kdy nebyl názor nezletilého zjištěn ani kolizním opatrovníkem, ani soudem, měl soud prvního stupně odročit jednání a buď vyslechnout nezletilého přímo, anebo znovu uložit OSPOD, aby pohovor s dítětem provedl. Argumentuje tím, že šlo o zásah do základního práva dítěte na vyjádření názoru v řízení, které se ho přímo dotýká, a že tento názor měl být zjištěn řádným procesním způsobem. Za pochybení považuje také to, že se soud s absencí názoru dítěte nijak nevypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí, čímž podle něj zatížil rozsudek vadou, která mohla mít vliv na zákonnost a správnost rozhodnutí. Kromě procesních námitek otec brojí rovněž proti výši stanoveného výživného, které považuje za nepřiměřeně vysoké. Uvádí, že soud v tomto směru převzal bez dalšího návrh matky a při výpočtu výživného vycházel výlučně z jejího tvrzení o jeho dřívějším příjmu v době sezónního zaměstnání (cca 30 000 Kč měsíčně). Podle otce však nebyly zjištěny žádné aktuální údaje o jeho příjmech ani skutečných výdělkových možnostech. Připomíná, že v mimosezónním období pobírá dávku ve výši 420 eur měsíčně (cca 10 500 Kč), a tudíž nemá stabilní příjem po celý rok. Upozorňuje také na to, že soud nijak nezdůvodnil, proč stanovil výživné právě ve výši 6 000 Kč měsíčně, což odpovídá zhruba 20 % hypotetického čistého příjmu 30 000 Kč, a tedy překračuje obvyklé procento doporučované tabulkami pro danou věkovou skupinu dítěte (cca 18 %). Dále otec namítá, že matka nepředložila žádné podklady o zvýšených výdajích spojených se zdravotním stavem dítěte (vývojová dysfázie), ani o jiných mimořádných potřebách nezletilého, které by vyšší výživné odůvodňovaly. Dle jeho vyjádření nezletilý nenavštěvuje žádné zájmové kroužky a nemá zvýšené nároky na mimoškolní aktivity. Otec též popírá tvrzení matky, že hradí veškeré potřeby nezletilého, když např. na nákupu počítače se jeho rodina v květnu 2023 podílela z poloviny. Ve vztahu k dlužnému výživnému otec namítá, že soud měl – pokud měl pochybnosti o jeho schopnosti jednorázově uhradit částku 90 000 Kč – umožnit úhradu dluhu ve splátkách rozvržených současně s běžným výživným. Jednorázové vyměření celkové částky považuje za nepřiměřeně zatěžující a v rozporu s jeho aktuálními příjmovými možnostmi. S ohledem na výše uvedené navrhuje, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil k novému projednání, a to za účelem doplnění dokazování, zejména zjištění názoru nezletilého dítěte a důkladného přezkoumání příjmových poměrů otce při stanovení výživného. 5. Matka ani kolizní opatrovník nezletilého se k podanému odvolání nevyjádřili. 6. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou a včas [§ 202 a contrario, § 201, § 204 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) za použití § 1 odst. 1, 3 a 4 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „z. ř. s.“)] přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a řízení, které mu předcházelo podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 a podle § 28 z. ř. s., když k projednání odvolání nebylo třeba nařizovat jednání [§ 214 odst. 1 písm. d) o. s. ř.] a dospěl k závěru, že odvolání otce je důvodné. 7. Na základě přezkoumání obsahu spisu soudu prvního stupně odvolací soud postupem podle § 212a odst. 5 o. s. ř. zjistil, že řízení před soudem prvního stupně trpí zmatečnostními vadami uvedenými v § 229 odst. 3 o. s. ř. a rovněž dalšími vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí a jejichž náprava nemohla být zjednána za odvolacího řízení. 8. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že matka podala dne 4. 4. 2024 návrh na úpravu poměrů nezletilého. Rodiče nikdy neuzavřeli manželství, z družského vztahu se jim narodil nezletilý [jméno FO]. Matka se přestěhovala v roce 2015 do České republiky z ekonomických důvodů, otec se od té doby na výchově nezletilého nepodílí. Posledních 8 měsíců nepřispívá na výživu nezletilého. Nezletilý docházel v ČR do mateřské školy, nyní navštěvuje Základní školu v [adresa]. Nezletilý trpí vývojovou dysfázií, dochází na logopedii a podstupuje psychologická vyšetření. Matka je zaměstnána jako [Anonymizováno] s průměrným čistým měsíčním příjmem ve výši 19 225 Kč, pobírá příspěvky na dítě ve výši 1 470 Kč měsíčně a příspěvek na bydlení ve výši 5 136 Kč měsíčně. Náklady na bydlení činí 9 700 Kč měsíčně za nájemné a 3 200 Kč měsíčně za elektřinu. Matka nezletilému založila spoření, na které hradí částku 1 700 Kč měsíčně. Dle tvrzení matky otec nemá další vyživovací povinnost, v době společného soužití byl schopen dosahovat příjmu ve výši 1 200 € měsíčně, aktuálně bydlí ve společné domácnosti s partnerkou. Nezletilý v roce 2024 otce navštívil na 14 dní, otec mu hradil letenku. Pokud otec není zaměstnán, pobírá příspěvek ve výši 420 € měsíčně, kdy prokazuje, že je otcem nezletilého. 9. Ve věci je dán cizí prvek, neboť nezletilý a matka jsou státními občany České republiky a otec je státním příslušníkem Španělského království. Ve věcech s cizím prvkem se užije zákon č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZMPS“), avšak v mezích mezinárodních smluv, kterými je Česká republika vázána podle čl. 10 Ústavy České republiky, a přímo použitelných předpisů Evropské unie (§ 1 a 2 ZMPS). Ačkoli otec je státním příslušníkem Španělského království a věc má mezinárodní prvek, probíhá řízení u českých soudů, protože nezletilé dítě má obvyklé bydliště v České republice. Podle čl. 7 odst. 1 Nařízení Rady (EU) 2019/1111 (tzv. Brusel IIb) platí obecné pravidlo, že ve věcech rodičovské odpovědnosti jsou příslušné soudy členského státu, kde má dítě obvyklý pobyt v době zahájení řízení. Stejně tak podle čl. 3 odst. 1 písm. b) Nařízení Rady (ES) č. 4/2009 (o vyživovací povinnosti) může být ve věci výživného dána příslušnost soudu místa, v němž má oprávněný (nezletilé dítě) obvyklé bydliště. V posuzované věci tedy české soudy správně převzaly jurisdikci k rozhodnutí o úpravě poměrů k nezletilému, neboť dítě žije trvale v ČR. Otázka péče o nezletilého a vyživovací povinnosti se řídí českým právem. Ve věcech rodičovské odpovědnosti se české hmotné právo použije z povahy věci (soud jedná jako soud místa obvyklého pobytu dítěte, žádná odchylná kolizní norma EU zde nestanoví cizí právo). Ve věci výživného odkazuje Nařízení č. 4/2009 na mezinárodní smlouvu – Haagský protokol 2007 o rozhodném právu ve věcech vyživovacích povinností. Podle čl. 3 tohoto protokolu (aplikovaného čl. 15 odst. 1 Nařízení) se výživné obecně řídí právem státu, v němž má oprávněný (dítě) obvyklé bydliště. V daném případě má nezletilý obvyklé bydliště v ČR, rozhodným hmotným právem pro výživné je tedy české právo. 10. Otci byly doručovány ve španělském jazyce na jeho adresu ve Španělském království tyto listiny: návrh matky na zahájení řízení; usnesení ze dne 9. 4. 2024, č. j. 42 Nc 56/2024-28, o jmenování kolizního opatrovníka nezletilému; usnesení ze dne 5. 6. 2024, č. j. 42 Nc 56/2024–32, kterým byl vyzván, aby se ve lhůtě 15 dnů od jeho doručení písemně vyjádřil k návrhu matky; předvolání k ústnímu jednání na den 21. 11. 2024, na den 12. 12. 2024 a na den 9. 1. 2025, vždy od 8.30 hodin. Uvedené listiny byly otci doručeny dne 19. 9. 2024. 11. Dne 21. 11. 2024 proběhlo jednání ve věci před soudem prvního stupně, ke kterému se dostavila matka, kolizní opatrovník nezletilého a otci ustanovená tlumočnice. V rámci jednání byly provedeny listinné důkazy a účastnický výslech matky. Při tomto jednání byl ve věci vyhlášen rozsudek. Rozsudek byl otci doručen dne 7. 3. 2025 na jeho adresu ve Španělském království. 12. V odůvodnění napadeného rozsudku je uveden jen přepis výpovědi matky z jejího účastnického výslechu, listiny týkající se matčina účtu vedeného u [Anonymizováno][Anonymizováno], potvrzení o výši mzdy matky, dohoda o pracovní činnosti matky, rodný list nezletilého a přehled dávek SSP vyplácených matce. 13. Podle § 120 odst. 1 a 2 věta první o. s. ř. účastníci jsou povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede (odst. 1). Soud může provést jiné než účastníky navržené důkazy v případech, kdy jsou potřebné ke zjištění skutkového stavu a vyplývají-li z obsahu spisu. 14. Podle § 20 odst. 1 z. ř. s. soud je povinen zjistit všechny skutečnosti důležité pro rozhodnutí. Přitom není omezen na skutečnosti, které uvádějí účastníci. 15. Podle § 21 z. ř. s. soud provede i jiné důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, než byly účastníky navrhovány. 16. Podle § 132 o. s. ř. důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. 17. Podle § 154 odst. 1 o. s. ř. pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení. 18. Podle § 157 odst. 2 o. s. ř. není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé. Odůvodnění uvedené v písemném vyhotovení rozsudku musí být v souladu s vyhlášeným odůvodněním. 19. Pro rozhodnutí soudu je rozhodující stav v době vyhlášení rozsudku (§ 154 odst. 1 o. s. ř.). Skutkový stav věci soud zjišťuje pomocí dokazování (§ 120 a násl. o. s. ř.). Řízení péče soudu o nezletilé a dokazování v něm je ovládáno tzv. zásadou vyšetřovací (§ 20 odst. 1, § 21 z. ř. s. ve spojení s § 120 odst. 2 věta první o. s. ř.). Nezbytným úkonem soudu při svém rozhodování je hodnocení provedených důkazů (§ 132 a násl. o. s. ř.), kdy své úvahy a postupy, kterými se řídil vyjeví v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozhodnutí (§ 157 odst. 2 o. s. ř.). 20. Soud je povinen v odůvodnění uvést, které skutečnosti (skutková tvrzení) významné pro rozhodnutí ve věci byly dokazováním, shodnými tvrzeními účastníků nebo jiným zákonným způsobem prokázány a které nikoliv. U každé jednotlivé prokázané i neprokázané skutečnosti musí soud vyjádřit, jak k tomuto závěru dospěl, tj. jak tyto důkazy hodnotil, zejména jde-li o důkazy protichůdné, a proč nevyhověl všem návrhům účastníků a vedlejších účastníků. Jednotlivé prokázané skutečnosti je třeba promítnout do závěru o skutkovém stavu věci, který je rozhodný pro její právní posouzení. Právním posouzením věci se pak rozumí výklad o tom, z jakých ustanovení zákona nebo jiného právního předpisu soud vycházel (proč pod tato ustanovení podřadil zjištěný skutkový stav) a jak je případně vyložil, a výklad o tom, jaká mají účastníci na základě zjištěného skutkového stavu podle těchto ustanovení ve vztahu k předmětu řízení práva a povinnosti a jak proto byla věc rozhodnuta (viz rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 11. 2011, sp. zn. 20 Cdo 2316/2010). 21. V případě, že odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně neodpovídá požadavkům uvedeným v § 157 odst. 2 o. s. ř., neboť neobsahuje všechny informace, které by z hlediska § 132 o. s. ř. mělo obsahovat, není zopakování důkazů provedených soudem prvního stupně ani doplnění dokazování možné a odvolací soud je povinen vždy rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení (viz usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1472/2017). 22. Není-li z rozhodnutí patrný vztah mezi provedenými důkazy a učiněným skutkovým závěrem, který je rozhodný pro právní posouzení věci, jde o rozhodnutí nepřezkoumatelné (srov. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. III. ÚS 594/17). Podle nálezu Ústavního soudu České republiky ze dne 1. 9. 2020, sp. zn. I. ÚS 2746/19, povinností odvolacího soudu je takové rozhodnutí zrušit, neboť kdyby namísto toho věc na základě odvolání projednal, jako by šlo o rozsudek bezvadný, a současně změnil rozsudek soudu prvního stupně v neprospěch (ostatních) účastníků, porušil by tím základní právo účastníků řízení na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 23. Napadený rozsudek nemá náležitosti stanovené v § 157 odst. 2 o. s. ř. Není zřejmé, jakými úvahami se soud prvního stupně řídil při hodnocení důkazů, kdy samostatné hodnocení důkazů ve smyslu § 132 o. s. ř. není patrné. 24. Rozsah závěru o skutkovém stavu učiněný soudem prvního stupně ohledně poměrů obou rodičů nijak nepostačuje pro právní posouzení věci. Soudy jsou při stanovení výživného povinny dostatečně a konkrétně odůvodnit, z čeho odvíjejí jeho konkrétní výši (viz nález Ústavního soudu České republiky ze dne 16. 4. 2019, sp. zn. I. ÚS 4057/18). V odůvodnění rozsudku o výživném je třeba uvést, alespoň přiměřeným rozpětím, měsíční čistý příjem rodiče, který dle závěrů soudu odpovídá jeho schopnostem a možnostem. Soud prvního stupně však pouze převzal tvrzení matky, že otec v roce 2015 pracoval jako číšník s příjmem cca 1 200 € měsíčně, aniž by tuto informaci jakkoli ověřil aktuálními důkazy. Nepokusil se zjistit současný výdělek otce či jeho majetkové poměry, přestože od roku 2015 mohlo dojít k výrazné změně situace. Navíc z návrhu matky je zřejmé, že matka se s nezletilým přestěhovala zpět do ČR v roce 2015 z ekonomických důvodů. Při jednání konaném dne 21. 11. 2024 matka uvedla, že otec s nimi žil ve společné domácnosti až do roku 2016, ale musela ho živit, poté se otec vrátil zpět do Španělska. V řízení o výživném pro nezletilé dítě přitom platí vyšetřovací zásada – soud je povinen aktivně zjistit veškeré relevantní skutečnosti pro správné určení výživného, včetně skutečných i potenciálních příjmů povinného rodiče. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně dále není zřejmé, jak soud dospěl ke konkrétní částce výživného 6 000 Kč měsíčně. Není vysvětleno, z jakých zjištění soud vycházel ohledně výdělkových a majetkových možností otce ani jak částku vypočítal. Takový postup odporuje požadavku, aby rozhodnutí o výživném bylo založeno na schopnostech, možnostech a majetkových poměrech rodiče a zároveň na odůvodněných potřebách dítěte. Soud měl důsledně objasnit ekonomickou situaci otce (včetně případných dalších příjmů, úspor či majetku), a teprve poté určit výživné; pokud tak neučinil, zatížil řízení podstatnou vadou. 25. Soud prvního stupně se nezabýval tím, zda a v jakém rozsahu otec v minulosti na výživu nezletilého přispíval, ani zda hradil některé potřeby nezletilého přímo (např. letenky za účelem styku, nákup elektroniky či jiného vybavení pro dítě apod.). Tyto skutečnosti přitom mohou mít význam pro posouzení dosavadního přístupu otce k plnění vyživovací povinnosti (zda svévolně nehradí nic, nebo naopak určité částky či naturální plnění poskytoval). Rovněž na čl. 5–10 spisu je založen výpis z účtu matky, ze kterého je možné tyto skutečnosti zjistit. Opomenutí této otázky znamená, že skutkový stav nebyl zjištěn úplně. Nezjištění minulých plateb otce vede k nejasnostem ohledně případného dlužného výživného. Soud uložil otci uhradit výživné i zpětně, avšak neuvedl, z jakého období dluh počítal a zda zohlednil případné platby či naturální plnění otce v minulosti. Pokud by otec prokazatelně hradil některé výdaje dítěte, mělo to být při výpočtu dlužné částky zohledněno. Rozsudek však neobsahuje žádné skutkové ani právní posouzení této otázky, což opět přispívá k jeho nepřezkoumatelnosti. 26. V době rozhodování soudu dosáhl nezletilý věku [věk] let. Podle zákona se předpokládá, že dítě starší 12 let je schopno si vytvořit vlastní názor na věc a tento názor vyjádřit. Občanský zákoník (§ 867 odst. 2) zakotvuje vyvratitelnou domněnku, že dítě starší 12 let je schopno přijmout informace o projednávané věci, utvořit si názor a sdělit jej soudu; názorům dítěte musí soud věnovat patřičnou pozornost. Tato úprava naplňuje čl. 12 Úmluvy o právech dítěte a obecně princip, že ve věcech týkajících se dítěte má být dítěti dána možnost se k věci vyjádřit. Přesto soud prvního stupně nezjistil názor nezletilého žádným způsobem. Neprovedl pohovor ani nepověřil OSPOD, aby zprostředkoval stanovisko dítěte, a v odůvodnění neuvedl, proč tak neučinil. Tím soud porušil zákonnou povinnost zjistit si názor nezletilého účastníka řízení (pokud je toho schopen) před rozhodnutím ve věci. Výjimku by mohly tvořit jen situace, kdy by výslech byl v rozporu se zájmy dítěte (např. pro jeho psychický stav apod.), což však soud netvrdí ani neodůvodňuje. Opomenutí názoru dvanáctiletého dítěte představuje závažnou vadu řízení, neboť rozhodnutí bylo vydáno, aniž by soud jakkoli zjistil postoj nezletilého k řešeným otázkám (typicky ke styku s otcem, k péči či k výživnému). 27. Soud v odůvodnění pouze vágně konstatoval, že nezletilý navštěvuje školu, trpí vývojovou dysfázií a dochází k logopedovi. Neuvedl však žádné konkrétní potřeby či výdaje nezletilého (např. pravidelné měsíční náklady na stravu, bydlení, školní pomůcky, náklady na logopedickou péči či jiné terapie, volnočasové aktivity atd.). Podle § 915 odst. 1 občanského zákoníku má dítě právo podílet se na životní úrovni rodičů; určujícím kritériem pro výživné jsou odůvodněné potřeby dítěte. Aby mohl být tento princip naplněn, musí soud zjistit a v odůvodnění popsat, jaké konkrétní potřeby dítě má a v jakém rozsahu je třeba je finančně pokrýt. 28. Z rozhodnutí nelze zjistit, jak soud posoudil životní úroveň dítěte a jaké výdaje považoval za nutné. Pouhé obecné zmínky (škola, logopedie) nejsou dostačující – není jasné, jakou finanční zátěž tyto položky představují ani jak soud určil, že právě 6 000 Kč měsíčně odpovídá potřebám dítěte. Není zmíněno, zda dítě má např. zvýšené výdaje na zdravotní péči, speciální pomůcky kvůli dysfázii, cestovné, školní obědy či kroužky. Chybí tím vazba mezi (byť stručně) zjištěnými okolnostmi na straně dítěte a výší výživného. Soud měl minimálně rámcově vyčíslit měsíční potřeby nezletilého (běžné i mimořádné) a tyto porovnat s možnostmi rodičů. Neučinil-li tak, není zřejmé, zda výživné odpovídá zákonným kritériím (§ 913 a § 915 o. z.), což činí rozhodnutí i v této části nepřezkoumatelným. 29. Ústavní soud opakovaně judikoval, že pokud odvolací soud napadený nepřezkoumatelný rozsudek prvního stupně nezruší a místo toho o věci jedná, jako by šlo o bezvadné rozhodnutí, porušuje právo účastníka na spravedlivý proces. Podle § 219a odst. 1 písm. b) o. s. ř. odvolací soud rozhodnutí zruší, jestliže není přezkoumatelné pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů. Vzhledem k tomu, že napadený rozsudek vykazuje znaky nepřezkoumatelnosti a chybí v něm odůvodnění klíčových bodů (výpočet výživného, posouzení poměrů otce a potřeb dítěte), nelze jej věcně přezkoumat a musí být zrušen. 30. Pokud prvostupňové rozhodnutí spočívá na neúplně zjištěném skutkovém stavu (např. chybí zjištění o příjmech otce, potřebách dítěte či názoru dítěte), nemůže odvolací soud tyto zásadní mezery plně nahradit vlastní aktivitou v odvolacím řízení. Podle § 213 odst. 4 o. s. ř. může odvolací soud doplňovat dokazování, avšak nesmí tím dojít k nepřípustnému „nahrazení soudu prvního stupně“. Odvolací řízení slouží především k přezkumu – pokud by odvolací soud sám poprvé prováděl rozsáhlé dokazování o všech opomenutých skutečnostech, zbavil by účastníky práva na dvojinstanční proces. 31. Nejvyšší soud vyložil, že ani rozsáhlé doplnění dokazování odvolacím soudem není zákonem výslovně zakázáno, ovšem odvolacímu soudu se v takovém případě neukládá povinnost všechny chybějící důkazy provádět. Jinými slovy, odvolací soud může ve výjimečných situacích sám provést nové důkazy, ale zároveň může zvolit postup, že napadené rozhodnutí zruší a vrátí soudu prvního stupně k doplnění dokazování, je-li to vhodnější s ohledem na rozsah a povahu potřebných důkazů. V projednávané věci by odvolací soud musel nově zjišťovat zásadní okolnosti (aktuální příjmy a majetek otce, stanovisko dítěte, detailní potřeby dítěte, apod.), tedy provádět prakticky celé dokazování znovu. Takový postup by fakticky nahrazoval činnost soudu prvního stupně, což odporuje zásadě dvouinstančnosti řízení. 32. Dále se odvolací soud zabýval postupem soudu prvního stupně, který zvolil v rámci předvolání otce k ústnímu jednání. Postup soudu prvního stupně, který bez dalšího rozhodl již při prvním z naplánovaných jednání, budí pochybnosti z hlediska práva na spravedlivý proces. Jednou ze základních složek spravedlivého procesu je právo účastníka být přítomen projednání jeho věci a vyjádřit se k ní (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Toto právo může být porušeno, pokud účastník není o jednání řádně a srozumitelně vyrozuměn. Ústavní soud konstatoval, že nedoručení řádného předvolání k jednání může porušit právo účastníka na rovnost v řízení a na účast při jednání – tím mu je fakticky znemožněno realizovat jeho procesní práva. V dané věci sice otec předvolání obdržel, avšak jeho formulace (uvedení tří termínů bez upřesnění) mohla vést k nejasnostem o povaze jednání. Spravedlivý proces vyžaduje, aby účastník předem věděl, kdy může být ve věci rozhodnuto, a mohl svou účast efektivně zajistit. Pokud otec z předvolání nepochopil, že už první termín je rozhodující, mohl se domnívat, že věc bude projednána až v některém z pozdějších termínů. Neúčast otce u prvního jednání pak nebyla nutně projevem lhostejnosti, ale mohla pramenit z mylného očekávání, že soud případně využije další termíny. Takový postup soudu (předvolání s více termíny bez vysvětlení a okamžité rozhodnutí při prvním z nich) narušuje důvěru účastníka v předvídatelnost řízení a může tím zasáhnout do práva na spravedlivý proces. 33. Dalším aspektem je povinnost soudu své rozhodování (včetně procesních kroků) zdůvodnit. V odůvodnění rozsudku však soud neuvedl, proč upustil od konání zbývajících dvou jednání a rozhodl hned při prvním termínu. Tato absence vysvětlení může být v rozporu s požadavkem přezkoumatelnosti a přesvědčivosti rozhodnutí. Účastník (otec) zůstal v nejistotě, proč nebyly další naplánované termíny využity, což může posilovat dojem libovůle. Z hlediska spravedlivého procesu by bylo vhodné, aby soud v odůvodnění objasnil, že další termíny byly naplánovány pouze jako rezervní a proč nebylo nutné je využít (např. pro nedostavení se otce bez omluvy a v zájmu neprotahování řízení). Bez takového objasnění se postup soudu jeví jako překvapivý a pro otce obtížně akceptovatelný. 34. Ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř. umožňuje soudu jednat a rozhodnout v nepřítomnosti řádně předvolaného účastníka, který se k jednání bez včasné a důvodné omluvy nedostavil. V posuzované situaci byl otec k jednání předvolán a k prvnímu termínu (21. 11. 2024) se bez omluvy nedostavil. Formálně vzato byly tímto splněny podmínky § 101 odst. 3 o. s. ř. a soud mohl jednat v nepřítomnosti otce. Soud tedy nepochybil, pokud šlo o samotné naplnění zákonného ustanovení: otec byl (doručeným předvoláním) uvědoměn o jednání a žádný důležitý důvod pro odročení neoznámil. Za těchto okolností zákon nevylučuje, aby soud ve věci rozhodl hned při prvním jednání. Je ovšem podstatné posoudit, zda otec byl skutečně “řádně předvolán” ve smyslu § 101 odst. 3 o. s. ř. Řádné předvolání neznamená jen fyzické doručení písemnosti s datem a místem jednání, ale i to, že z něj účastník jednoznačně pochopí, kdy a za jakých podmínek se bude jednat. V praxi bývá v předvolání výslovně uvedeno poučení, že nedostavení se bez omluvy nebrání projednání a rozhodnutí věci v nepřítomnosti účastníka. Toto poučení je klíčové zejména pro možnost vydat např. rozsudek pro zmeškání. Není zřejmé, zda předvolání otce takové poučení obsahovalo. Z listin, které byly přeloženy do španělského jazyka a doručeny otci, takové poučení nevyplývá. I mimo rámec rozsudku pro zmeškání platí, že soud má postupovat tak, aby účastník nebyl uveden v omyl. V dané věci mohlo uvedení tří termínů bez vysvětlení oslabit srozumitelnost předvolání. Byť tedy soud využil oprávnění dle § 101 odst. 3 o. s. ř., je otázka, zda podmínka “řádného” předvolání byla skutečně splněna. 35. Další otázkou je, zda popsaný postup soudu (zejména způsob předvolání) nepředstavuje porušení procesních předpisů v takové míře, že by zakládal tzv. zmatečnost řízení. Žalobou pro zmatečnost lze napadnout pravomocné rozhodnutí soudu mimo jiné tehdy, “byla-li účastníku v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem” (viz § 229 odst. 3 o. s. ř.). Odnětím možnosti jednat před soudem se rozumí takový postup soudu, jímž je účastníkovi fakticky znemožněno uplatňovat jeho procesní práva. Pokud by tedy nejasné nebo nesprávné předvolání zapříčinilo, že otec neměl reálně možnost se jednání účastnit a hájit svá práva, mohlo by jít o vadu řízení tohoto druhu. Současně lze v posuzované věci uvažovat nad tím, zda předvolání s několika termíny bez upřesnění nezpůsobilo zmatečnostní vadu spočívající v nepřípustném zkrácení práva otce jednat před soudem. Otec mohl být uveden v omyl ohledně toho, který z termínů je stěžejní. Jestliže následně bez další komunikace soud další termíny pojímal jen jako rezervy a rozhodl hned v tom prvním, mohl tím otce fakticky připravit o možnost účasti. Řádné předvolání k jednání je základní podmínkou, aby se mohlo jednat o “řádně předvolaného účastníka” ve smyslu § 101 odst. 3 o. s. ř. Řádnost zahrnuje mimo jiné dostatečný předstih (zpravidla alespoň 10 dnů předem) a jednoznačné údaje o konkrétním datu a času jednání. V tomto ohledu je praxe předvolání s více daty výjimečná a musí být provedena obezřetně. Za nesprávný postup soudu by mohlo být považováno to, že v předvolání neuvedl, jak se s více termíny naloží. Existují doporučení a interní pokyny Ministerstva spravedlnosti, aby v případech předvolání do ciziny soud stanovil náhradní termíny pro případ komplikací s doručením či účastí, avšak vždy s jasným poučením o podmínkách jednání v těchto náhradních termínech. Správná formulace by měla účastníka informovat, že další termíny jsou pouze rezervní a budou využity např. jen tehdy, pokud se z prvního termínu včas a řádně omluví. V rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 9 As 263/2016 je popsán příklad správné praxe: “Předvolání bylo koncipováno tak, že nebude-li se moci v uvedený termín k jednání dostavit, stanovuje se nový termín na ... Současně bylo uvedeno, že náhradní termíny jsou stanoveny pouze pro případy, kdy se z předchozího termínu jednání stěžovatel řádně omluví, a že si nemůže vybrat libovolné datum z uvedených.” V kontrastu s tím předvolání otce žádné podobné poučení ani vysvětlení alternativních dat neobsahovalo. Tato nejednoznačnost může být hodnocena jako vada předvolání, která měla za následek, že otec nevěděl o nutnosti dostavit se už 21. 11. 2024 pod sankcí možného rozhodnutí ve věci. 36. Specifickým faktorem je, že předvolávaný otec je občanem Španělského království a žije v Málaze. V takových případech klade zákon i praxe důraz na to, aby předvolání bylo zasláno s dostatečným předstihem a aby účastník byl poučen o svých právech (včetně práva na tlumočníka) a povinnostech. Soud prvního stupně zřejmě předvídal možné obtíže s mezinárodním doručením a účastí otce, což byl důvod pro stanovení tří termínů již v jednom předvolání. Tento postup sám o sobě není protiprávní – naopak může být účelný, pokud je řádně vysvětlen. Jak již bylo uvedeno, problém nastal v absenci informace, za jakých okolností budou náhradní data využita. Zahraniční účastník může mít komplikovanější možnosti přizpůsobit se termínu soudu (čas na vycestování, zajištění víza či tlumočníka apod.), a proto je ještě důležitější, aby věděl přesně, kdy se má dostavit a kdy může očekávat případné odročení. Zahraniční účastník má mít stejné možnosti uplatnění práv jako tuzemský. To může zahrnovat delší lhůtu na přípravu, možnost vyjádřit se písemně, případně účast na jednání prostřednictvím videokonference apod., pokud je osobní přítomnost obtížná. Soud by měl přihlédnout k tomu, že cestování ze zahraničí představuje objektivní obtíž, která může být důvodem pro odročení (pokud o to účastník včas požádá). V daném případě otec o odročení nežádal, ale je otázka, zda byl dostatečně informován o svých možnostech. 37. Ačkoliv formálně vzato soud mohl podle § 101 odst. 3 o. s. ř. jednat v nepřítomnosti neomluveného otce a rozhodnout již při prvním jednání, způsob předvolání otce (uvedení tří termínů bez upřesnění) nebyl v souladu s požadavky kladenými na řádné předvolání a transparentnost řízení. Tento nedostatek nesouzní se zásadami spravedlivého procesu, jelikož mohl otce uvést v omyl o harmonogramu jednání a fakticky jej připravit o možnost být slyšen. Takový postup potenciálně zakládá zmatečnostní vadu řízení ve smyslu § 229 odst. 3 o. s. ř., neboť nesprávným procesním postupem (nejasným předvoláním a překvapivým rozhodnutím) mohla být otci odňata možnost jednat před soudem. 38. S ohledem na výše uvedené závěry odvolací soud rozsudek v napadené části podle § 219a odst. 1 písm. b) o. s. ř. zrušil a podle § 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř. věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 39. Soud prvního stupně v dalším řízení nařídí ve věci jednání, k němuž řádně předvolá všechny účastníky řízení a jejich zástupce. V dalším řízení se pak neopomene vypořádat se skutečnostmi a procesními návrhy již uvedenými, jak ve vyjádřeních v řízení před soudem prvního stupně, tak v odvolání otce a v tom směru také provede dokazování (zejména zjistí aktuální příjmy a majetek otce, objasní dosavadní plnění výživného, zjistí názor nezletilého a upřesní odůvodněné potřeby dítěte). Je na soudu prvního stupně, které důkazy provede a které nikoliv. Pokud však neprovede některé z navržených důkazů, neopomene takový postup zdůvodnit v písemném vyhotovení rozsudku. Rozsah dokazování musí být však v takovém rozsahu, které umožní soudu prvního stupně úplné právní posouzení věci. Následně provedené dokazování zhodnotí postupem podle § 132 o. s. ř. a své úvahy promítne do písemného vyhotovení rozsudku. Takto zjištěný skutkový stav podřadí pod příslušnou právní normu a srozumitelně vysvětlí své právní závěry. Přitom se bude řídit zde citovanými závěry judikatury týkajícími se rozhodování soudů o výživném a o dokazování. V písemném vyhotovení rozsudku včetně jeho odůvodnění se soud prvního stupně bude řídit jeho náležitostmi podle § 157 odst. 2 o. s. ř., kdy zejména stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce, přičemž bude dbát o jeho přesvědčivost. Pokud se soud prvního stupně rozhodne provést k důkazu výpisy z účtu rodičů, zjistí z nich všechny významné skutečnosti, které ve vzájemných souvislostech zhodnotí a učiní z nich závěry o poměrech rodičů, jejich možnostech a schopnostech. Bude zkoumat výši a charakter jednotlivých příjmů a výdajů na účtech. Rovněž je důležité rozlišovat obsah jednotlivých listin, kdy k důkazů jsou předkládány listiny obsahující jen tvrzení a žádné skutečnosti neprokazují. 40. Soud prvního stupně je tímto právním názorem odvolacího soudu vázán (§ 226 odst. 1 o. s. ř.). 41. O náhradě nákladů odvolacího řízení odvolací soud nerozhodoval, neboť podle § 224 odst. 3 o. s. ř. o nich rozhodne soud prvního stupně v novém rozhodnutí o věci. Poučení: Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné. Praha 26. května 2025 Mgr. Hana Lišáková LL.M. předsedkyně senátu