USNESENÍ (anonymizovaný opis) Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Bc. Jiřího Hanzala a soudkyň JUDr. Jany Hrbkové a Mgr. Hany Lišákové, LL.M. ve věci nezletilých: [jméno] [jméno] [příjmení] [jméno], narozený dne [datum] [jméno] [příjmení] [jméno], narozený dne [datum] zastoupeni [anonymizováno 5 slov] sídlem [adresa] dětí rodičů: [jméno] [příjmení] [jméno], narozená dne [datum] bytem [adresa] zastoupená advokátkou [anonymizováno] [jméno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] [jméno] [jméno] [příjmení] [jméno], narozený dne [datum] bytem [adresa] zastoupený advokátkou [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [anonymizováno]. sídlem [adresa] o námitce nedostatku mezinárodní pravomoci a příslušnosti v řízení o úpravě poměrů nezletilých, o odvolání matky proti usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 24. 9. 2024, č. j. 12 Nc 36/2024-347, takto: Usnesení soudu prvního stupně se potvrzuje. Odůvodnění: 1. Soud prvního stupně v záhlaví citovaným usnesením zamítl námitku nedostatku pravomoci a příslušnosti Okresního soudu Praha-západ ve věci rozhodovat, vznesenou matkou v podání ze dne 15. 8. 2024. 2. Své rozhodnutí odůvodnil tak, že nezletilí jsou občané Polské republiky a mají v Polsku trvalé bydliště v místě bydliště prarodičů ze strany matky, a to pravděpodobně z důvodu, že se oba v Polsku narodili. Soud prvního stupně má však za nepochybné, že po uplynutí lhůty šesti týdnů po narození jak nezletilého [příjmení], tak nezletilého [jméno] matka odcestovala do České republiky, ve které vedla rodinnou domácnost s otcem nezletilých. Skutečnost, že matka následně pravidelně cestovala mezi Českou a Polskou republikou v době své rodičovské dovolené a trávila s nezletilými téměř polovinu času v domácnosti svých rodičů, nic nemění. Jediná skutečná rodinná domácnost rodiny je na adrese [ulice a číslo] [obec], kde má rodina zázemí. Komunikace matky s otcem z října 2020 ohledně výhodnosti investice do nemovitostí neprokazuje úmysl rodičů neusadit se dlouhodobě v České republice. Smlouvou o úvěru ze dne 20. 4. 2021 bylo prokázáno, že rodiče uzavřeli úvěrovou smlouvu s Českou spořitelnou, zakoupili nemovitost a zařídili ji pro potřeby rodiny. Nebylo prokázáno, že by rodiče zařizovali rodinnou domácnost v Polské republice, samostatně nebo u prarodičů ze strany matky. Nezletilí prodělali vyšetření a očkování v šestinedělí v Polské republice, avšak oba byli poté registrováni u lékařky v České republice a pravidelně docházeli na kontrolu a očkování. Oba nezletilí jsou účastníky veřejného zdravotního pojištění v České republice i Polské republice. Matka pobírala v České republice rodičovský příspěvek, který je vázán na pobyt v České republice. Matka má přechodné bydliště v České republice registrované od [datum], otec od [datum], nezletilý [jméno] od [datum]. Otec je zaměstnán v České republice od [datum] u stejného zaměstnavatele, matka byla rovněž zaměstnaná v České republice a na základě této skutečnosti jí byla a je vyplácena v České republice peněžitá pomoc v mateřství a rodičovský příspěvek. Matka v úmyslu přesídlit do Polské republiky činila kroky pro integraci nezletilých v Polské republice, přičemž ke krokům matky po odjezdu s nezletilými z České republiky soud nepřihlížel, neboť jsou bez významu v otázce pravomoci soudu. Ke dni zahájení řízení nebyli nezletilí dle provedených důkazů v Polské republice integrováni v takové míře, z níž by bylo možné usuzovat na těžiště jejich života ve smyslu judikatury Soudního dvora Evropské unie (dále jen„ SDEU“) v tomto členském státě. Jednání matky dne 9. 7. 2024 bylo učiněno bez dohody rodičů o odchodu matky s nezletilými do Polské republiky, což je zřejmé z otcova nesouhlasu, který projevil matce osobně, tak podáním návrhu dne 11. 7. 2024 Dohoda rodičů s obsahem tvrzeným matkou (tedy s úmyslem celé rodiny nežít dlouhodobě v České republice a přesídlit do Polské republiky) mezi rodiči uzavřena nebyla. I přes značnou míru integrace nezletilých v Polské republice zejména ve smyslu občanství a komunikačního jazyka nezletilých, měli nezletilí ke dni zahájení řízení a dosud mají obvyklý pobyt ve smyslu čl. 7 Nařízení Rady (EU) č. 2019/1111 ze dne 25. 6. 2019 o příslušnosti, uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské odpovědnosti a o mezinárodních únosech dětí (dále jen„ Nařízení Brusel II ter“), v České republice, je dána pravomoc českých soudů v otázce rodičovské odpovědnosti a nejsou splněny podmínky pro prohlášení nedostatku mezinárodní příslušnosti podle čl. 16 Nařízení Brusel II ter, resp. čl. 10 Nařízení Rady (ES) č. 4/2009 ze dne 18. prosince 2008 o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a o spolupráci ve věcech vyživovacích povinností (dále jen„ Nařízení o výživném“). 3. Proti tomuto usnesení podala matka odvolání, které odůvodnila tím, že od počátku soužití s otcem trávili čas střídavě v České republice a Polsku. Nejednalo se pouze o dočasné či krátké pobyty v rámci dovolených či svátků, pobyty byly pravidelné a dlouhodobější. Rodina žila střídavě ve dvou zemích, rodinnou domácnost a zázemí měli rodiče v obou zemích. Není pravda, že by existovala pouze jediná skutečná rodinná domácnost v České republice. K tomu matka podrobně popisuje podmínky bydlení a života v Polsku a České republice. Zdůraznila také, že nebylo zohledněno, že před odchodem na mateřskou dovolenou si ve svém zaměstnání vyjednala přesun do Polska. Vůle rodičů nikdy nebyla trvale žít a usadit se v České republice, k tomu poukazuje na debatou o mateřské školce nezletilého [příjmení] v Leszne, na návštěvy lékařů a důvody pro očkování nezletilých v České republice. Soud prvního stupně při zkoumání obvyklého bydliště nezletilých nevycházel z nejlepšího zájmu dítěte. Je nutné, aby odvolací soud zvážil a zohlednil nejlepší zájem dětí a rodinnou situaci. U nezletilého [jméno] jde o sociální vazby, úzký vztah s prarodiči a ostatními členy rodiny v Polsku, zázemí v Polsku, vlastní dětský pokoj a dále to, že oba nezletilí jsou velmi fixováni na matku s ohledem na jejich nízký věk, nezletilý [jméno] je kojený, jsou také fixováni na ostatní osoby v rodině matky v Polsku, a také faktory lékařské povahy. Nezletilý [příjmení] se také dorozumí pouze polsky. Matka odkazuje na judikaturu odvolacího soudu a Nejvyššího soudu k pojmu obvyklý pobyt. Poukazuje na řízení o rozvodu a úpravě poměrů k nezletilým zahájené dne 23. 7. 2024 u Obvodního soudu v Poznani, pobočka Leszno. Obdržela informaci, že polský soud zaslal soudu prvního stupně vyjádření, že má mezinárodní pravomoc ve věci. Dne 11. 10. 2024 vydal polský soud rozhodnutí sp. zn. XIII C 719/24/2, ve kterém rozhodl o bydlišti nezletilých v bydlišti matky a vydal předběžné opatření na určení styku otce s nezletilými. Řízení v Polsku aktivně probíhá a je nařízeno jednání na 26. února 2025. Matka navrhuje, aby odvolací soud usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že námitce nedostatku pravomoci a příslušnosti Okresního soudu Praha- západ se vyhovuje a řízení se zastavuje. 4. Otec k podanému odvolání uvedl, že zcela souhlasí s argumentací soudu prvního stupně a jeho rozhodnutí považuje za věcně správné, odkázal na protokol z jiného soudního roku dne 6. 9. 2024 a své vyjádření ze dne 10. 9. 2024. Otec se vyjadřuje ke skutkové argumentaci matky, že dle svého přání porodila a trávila v Polsku šestinedělí. Po tomto období matka cestovala za svými rodiči do Polska, není pravdou, že by rodina pravidelně pendlovala a svůj život dělila mezi dva státy. Nadpoloviční většinu času se matka se syny nacházela v České republice (2/3 ku 1/3). Důvodem pobytu v Polsku byla vždy návštěva mateřských rodičů, nikdy práce rodičů, vzdělání, budování vlastního bydlení nebo jiné skutečnosti, které by byly i jen přípravou pro dlouhodobější život v této zemi. Otec se podrobně vyjadřuje k pracovním plánům matky, lékařským vyšetřením a školce nezletilého [jméno], do které ho matka zapsala bez jeho vědomí a vůle. Dále se vyjadřuje k nejlepšímu zájmu dětí a skutečnosti, že polské soudy nemají za to, že jsou ve věci příslušné. Dle spisového materiálu, jakož i komunikací s Úřadem pro mezinárodněprávní ochranu dětí (dále jen„ ÚMPOD“) se podařilo zjistit, že polské soudy se cítily být příslušné pro vydání předběžného opatření. Nicméně do dnešního dne nedoručily ani předběžné opatření, ani informaci o údajně nařízeném jednání. Polské soudy svoji případnou příslušnost ve věci samé dovozují z čl. 13 Nařízení Brusel II ter, kdy taková příslušnost je podmíněná souhlasem českých soudů s přesunem příslušnosti nikoliv obvyklým pobytem nezletilých. K tomu otec odkazuje na judikaturu SDEU a uvádí, že ve věci byl již podán a do Polska postoupen návrh na navrácení nezletilých do České republiky. Proto navrhl odvolacímu soudu, aby napadené usnesení potvrdil. 5. Kolizní opatrovník nezletilých k podanému odvolání uvedl, že má za to, že soud prvního stupně se s otázkou mezinárodní pravomoci (příslušnosti) a tvrzeními matky vypořádal správně, včetně odkazů na podpůrnou judikaturu. Kolizní opatrovník si je vědom obtížného posouzení obvyklého bydliště dětí, zejména s ohledem na časté střídání místa pobytu dětí mezi Polskem a Českou republikou a částečnou integraci dětí v obou státech. Přiklání se však založení obvyklého bydliště dětí v České republice. Při posuzování obvyklého bydliště nelze argumentovat nejlepším zájmem dětí ve spojení s možnými lepšími budoucími podmínkami pro život v Polsku na úkor faktické situace v době přemístění dětí do Polska a úmyslu rodičů založit bydliště dětí v České republice, který kolizní opatrovník považuje za prokázaný. Za podstatný argument nelze považovat ani to, že rodiče při koupi nemovitosti v České republice zvažovali i možnost budoucího zhodnocení této investice. Toto uvažování lze naopak hodnotit jako odpovědné a přirozené u rodiny, která má vztah k vícero státům a lze u ní předpokládat větší variabilitu při možné budoucí změně bydliště. Kolizní opatrovník neshledává důvody pro zastavení řízení před českým soudem. K otázce litispendence uvádí, že řízení ve věci péče o děti před českým soudem bylo zahájeno dříve. Podle informace od polského ústředního orgánu ze dne 21. 11. 2024 nebude Okresní soud v Poznani, oddělení [anonymizováno] již v této věci podnikat žádné kroky z důvodu nedostatku mezinárodní pravomoci (příslušnosti). Nadto tento soud neuvažuje o podání žádosti českému soudu podle čl. 13 Nařízení Brusel II ter, ani nebude uplatňovat čl. 20 Nařízení Brusel II ter. Po zohlednění rozhodnutí soudu prvního stupně ze dne 24. 9. 2024 polský soud rozhodl, že není příslušný k řízení ve věci rozvodu manželství rodičů, včetně řešení otázek péče o děti. Z tohoto důvodu polský soud návrh matky odmítl. ÚMPOD také dne 19. 11. 2024 polskému ústřednímu orgánu postoupil otcovu žádost o navrácení dětí do České republiky. Proto kolizní opatrovník nezletilých navrhl odvolacímu soudu, aby napadené usnesení potvrdil. 6. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou a včas (§ 202 a contrario, § 201, § 204 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“) za použití § 1 odst. 1, 3 a 4 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ z. ř. s.“)) přezkoumal usnesení soudu prvního stupně a řízení, které mu předcházelo podle § 212 a § 212a odst. 1, 5 o. s. ř. a podle § 28 z. ř. s., když k projednání odvolání nebylo třeba nařizovat jednání (§ 214 odst. 2 písm. c) o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání matky není důvodné. 7. Na základě přezkoumání obsahu spisu soudu prvního stupně odvolací soud postupem podle § 212a odst. 5 o. s. ř. zjistil, že řízení před soudem prvního stupně netrpí zmatečnostními vadami uvedenými v § 229 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., ani jinými vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí a jejichž náprava nemohla být zjednána za odvolacího řízení. 8. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že dne 11. 7. 2024 otec podal k soudu prvního stupně návrh na úpravu poměrů k nezletilým dětem pro dobu do a po rozvodu manželství rodičů a současně podal návrh na nařízení předběžného opatření o uložení zákazu nezletilým dětem opustit území České republiky. Usnesením soudu prvního stupně ze dne 15. 7. 2024, č. j. 12 Nc 36/2024-31, byl návrh otce na nařízení předběžného opatření o neshodě rodičů při výkonu rodičovské odpovědnosti odmítnut. Dne 26. 7. 2024 podal otec návrh na nařízení předběžného opatření o zatímní úpravě svého styku s nezletilými, kdy místem předání nezletilých bude adresa [adresa], a to bez jeho souhlasu a vědomí. Otci se podařilo vidět se s nezletilými celkem dvakrát, o víkendech v červenci 2024. Setkání otce se syny proběhla v režii matky a pod jejím dohledem, kdy takový způsob je pro otce neúnosný. Soud prvního stupně usnesením ze dne 29. 7. 2024, č. j. 12 Nc 36/2024-47, nařídil předběžné opatření, kterým uložil matce povinnost, aby předala nezletilé ke styku otci v každém lichém kalendářním týdnu od pátku od 12:00 hodin, a to na adrese [adresa], do pondělí následujícího sudého kalendářního týdne do 9:00 hodin, kdy matka nezletilé po ukončení styku vyzvedne. Usnesením odvolacího soudu ze dne 7. 10. 2024, 101 Co 259/2024–361, byl k odvolání matky návrh otce na nařízení předběžného opatření zamítnut. V rámci tohoto odvolání ze dne 15. 8. 2024 vznesla matka námitku nedostatku pravomoci a příslušnosti soudů České republiky. Dne 27. 8. 2024 proběhl prostřednictvím ÚMPOD facilitovaný rozhovor rodičů ohledně dosavadního kontaktů nezletilých s otcem a možném budoucím uspořádání. Dne 19. 8. 2024 bylo provedeno sociální šetření v místě pobytu matky a nezletilých v domě jejích rodičů v Polsku. Ve věci se k řešení otázky mezinárodní soudní pravomoci konal dne 6. 9. 2024 jiný soudní rok, při kterém byli vyslechnuti oba rodiče. 9. Do spisu byly založeny rozpisy pobytu matky v Polsku a České republice mezi lety 2019 a 2024, kdy od 10. 7. 2024 je matka s nezletilými v Polsku. Dále občanský průkaz Polské republiky nezletilého [příjmení] a nezletilého [jméno], řada potvrzení a lékařských zpráv jak z polských, tak českých zdravotnických zařízení ohledně obou nezletilých a matky, prohlášení matčiny rodiny, rodinných přátel a známých. Dále smlouva o úvěru ze dne 20. 4. 2021 uzavřená mezi rodiči a Českou spořitelnou ohledně pořízení bytové jednotky na adrese [adresa], kdy úvěrová částka činila 6 159 000 Kč. Dle výpisu z katastru nemovitostí vlastní rodiče nezletilých bytovou jednotku v katastrálním území Horoměřice. Obsahem spisu je kopie daňového přiznání matky v České republice k dani z příjmu fyzických osob za rok 2022, faktura vystavená dodavatelem [ulice] [anonymizováno] [právnická osoba] ze dne 27. 4. 2023 na jméno matky a adresu [ulice a číslo] [obec], jakožto odběratele, kterou byla fakturovaná částka 12 000 Kč za úpravu zahrady, dodatek ke smlouvě o poskytnutí telekomunikačních služeb ze dne 12. 4. 2023, podle kterého matka nezletilých uzavřela dodatek ke smlouvě se společností [právnická osoba] Dále fotodokumentace z nemovitosti rodičů v České republice včetně fotografií dětského pokoje nezletilých, komunikace rodičů z 4. 10. 2020 týkající se cen nemovitostí a možnosti jejich pronájmu, komunikace rodičů ohledně současné situace v rodině, potvrzení zaměstnavatele otce, společnosti [právnická osoba], a zaměstnavatele matky, [právnická osoba], kdy od února 2025 má matka pracovat na home office výhradně z Polska. Matka předložila potvrzení Mateřské školy [anonymizována čtyři slova] ze dne 4. 9. 2024, na kterou se obrátila v prosinci 2023 Odvolací soud se dále zcela ztotožňuje se shrnutím soudu prvního stupně ke skutečnostem, které vyplývají z obsahu spisu, z výpovědí obou rodičů a v plném rozsahu odkazuje na body č. 3 až 5. odůvodnění napadeného usnesení. 10. Oba rodiče zaslali soudu prvního stupně dne 10. 9. 2024 svá vyjádření k otázce mezinárodní příslušnosti českého soudu, míře své integrace a pracovní situaci v České republice. Podle e-mailové zprávy ze dne 11. 10. 2024 od Okresního soudu v Poznani, okresní oddělení [anonymizováno] byla u tohoto soudu dne 26. 7. 2024 podána žaloba matky ze dne 23. 7. 2024 ohledně rozvodu a řešení záležitostí nezletilých. Polský soud uvádí, že se bude věcí zabývat na základě čl. 3, 7 a 13 odst. 1 Nařízení Brusel II ter. Termín jednání je stanoven na 26. 2. 2025. Dne 22. 10. 2024 byl soud prvního stupně informován ze strany ÚMPOD o předání informací polské straně ohledně nepravomocného usnesení o zamítnutí matčiny námitky místní nepříslušnosti a o podání žádosti o vyjádření k postupu podle čl. 20 a čl. 13 Nařízení Brusel II ter. Podle sdělení ÚMPOD a polského ústředního orgánu (Ministerstvo spravedlnosti, oddělení pro rodinu a mladistvé, oddělení mezinárodního řízení ve věcech rodinných) ze dne 21. 11. 2024 nebude Okresní soud v Poznani, okresní oddělení Leszno podnikat v této věci žádné kroky z důvodu nedostatku mezinárodní pravomoci (příslušnosti). Polský soud neuvažuje o podání žádosti českému soudu podle čl. 13 Nařízení Brusel II ter, nebude uplatňovat ani čl. 20 Nařízení Brusel II ter. Po zohlednění rozhodnutí soudu prvního stupně ze dne 24. 9. 2024 polský soud rozhodl, že není příslušný k řízení ve věci rozvodu manželství rodičů, včetně řešení otázek péče o děti a návrh matky odmítl. Polský ústřední orgán také uvádí, že v souladu s čl. 16 Haagské úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí z roku 1980 (sdělení č. 34/1998 Sb.) informoval místní rodinný soud. 11. Podle § 1 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ ZMPS“) tento zákon upravuje v poměrech s mezinárodním prvkem a) právním řádem kterého státu se řídí soukromoprávní poměry včetně používání jiných předpisů než určeného rozhodného práva, b) právní postavení cizinců a zahraničních právnických osob v soukromoprávních poměrech, c) pravomoc a postup soudů a jiných orgánů při úpravě poměrů uvedených v písmenech a) a b) a rozhodování o nich včetně postupu v řízení, jestliže je mezinárodní prvek jen v řízení samotném, d) uznávání a výkon cizích rozhodnutí, e) právní pomoc ve styku s cizinou, f) některé záležitosti týkající se úpadku, g) některé záležitosti týkající se rozhodčího řízení včetně uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů. 12. Podle § 2 ZMPS zákon se použije v mezích ustanovení vyhlášených mezinárodních smluv, kterými je Česká republika vázána (dále jen„ mezinárodní smlouva“), a přímo použitelných ustanovení práva Evropské unie. 13. V přezkoumávané věci je dán tzv. cizí prvek, neboť matka je státní občanskou [anonymizováno] republiky, otec je státním občanem [anonymizováno] republiky, obě děti mají mít státní občanství obou rodičů, otec žije v České republice, matka se s nezletilými od 10. 7. 2024 nachází v Polské republice (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 21 Cdo 200/2009). Z výše citovaných ustanovení je zřejmé, že ve věcech s cizím prvkem se užije ZMPS, avšak v mezích mezinárodních smluv, kterými je Česká republika vázána podle čl. 10 Ústavy České republiky, a přímo použitelných předpisů Evropské unie (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2374/2012). Tím je především Nařízení Brusel II ter v otázce péče o nezletilé, jenž má aplikační přednost před mnohostrannými a dvoustrannými mezinárodními smlouvami uzavřenými mezi členskými státy ve věcech upravených tímto nařízením, a to podle jeho čl. 94 odst. 1, čl. 97 odst. 1 a čl. 98. Otázku výživného upravuje Nařízení o výživném (viz čl. 1 odst. 1). Podle čl. 15 Nařízení o výživném ve spojení s Rozhodnutím Rady ze dne 30. listopadu 2009, č. 2009 /941/, též Haagský protokol ze dne 23. listopadu 2007 o právu rozhodném pro vyživovací povinnosti (dále též„ Haagský protokol“). Při konkurenci Nařízení o výživném, resp. Haagského protokolu a mezinárodní smlouvy uzavřené mezi členskými státy má aplikační přednost toto nařízení (viz jeho čl. 69 odst. 2); Haagský protokol je použitelný pouze mezi členskými státy Evropské unie a smluvními státy. 14. Podle čl. 7 odst. 1 Nařízení Brusel II ter soudy členského státu jsou příslušné ve věcech rodičovské odpovědnosti k dítěti, které má v době zahájení řízení obvyklý pobyt na území tohoto členského státu. 15. Podle čl. 3 písm. b), d) Nařízení o výživném k rozhodování ve věcech vyživovacích povinností je v členských státech příslušný b) soud místa, v němž má oprávněný místo obvyklého pobytu; d) soud, který je podle práva místa soudu příslušný pro řízení o rodičovské zodpovědnosti, souvisí-li záležitost vztahující se k vyživovacím povinnostem s tímto řízením, ledaže je tato příslušnost odvozena výlučně ze státní příslušnosti jedné ze stran. 16. Podle čl. 10 Nařízení o výživném je-li u soudu některého členského státu zahájeno řízení ve věci, k níž není podle tohoto nařízení příslušný, prohlásí bez návrhu svou nepříslušnost. 17. Podle čl. 15 a 17 Úmluvy o pravomoci orgánů, použitelném právu, uznávání, výkonu a spolupráci ve věcech rodičovské zodpovědnosti a opatření k ochraně dětí (sdělení č. 141/2001 Sb. m. s.) – použitelné podle § 57 odst. 2 ZMPS, kdy dvoustranná mezinárodní smlouva s Polskou republikou (vyhl. č. 42/1989 Sb.) se na základě prohlášení vzájemnosti neužije – při výkonu pravomoci podle ustanovení kapitoly II použijí orgány smluvních států své vlastní právo. Výkon rodičovské zodpovědnosti se řídí právem státu obvyklého bydliště dítěte. 18. Podle čl. 15 Nařízení o výživném právo rozhodné pro otázky vyživovacích povinností se v členských státech, které jsou vázány Haagským protokolem ze dne 23. listopadu 2007 o právu rozhodném pro vyživovací povinnosti, určuje v souladu s uvedeným protokolem. 19. Podle čl. 3 odst. 1 a 2 Haagského protokolu vyživovací povinnosti se řídí právem státu, v němž má oprávněný místo obvyklého pobytu, nestanoví-li tento protokol jinak (odst. 1). V případě změny místa obvyklého pobytu oprávněného se použije právo státu, v němž má oprávněný nové místo obvyklého pobytu, a to od okamžiku takové změny (odst. 2). 20. Mezinárodní soudní pravomoc je jednou z podmínek řízení, jejichž splnění soud zkoumá během řízení (§ 103 o. s. ř.). Rozhodujícím okamžikem pro určení mezinárodní příslušnosti soudu je okamžik zahájení řízení, a tedy skutečnosti významné ve vztahu k hraničnímu určovateli musí být posuzovány k tomuto datu. Je tomu tak proto, že čl. 16 Nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 ze dne 27. listopadu 2003 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení nařízení (ES) č. 1347/2000 (dále jen„ Nařízení Brusel II bis“), resp. čl. 9 Nařízení o výživném počítá s rozdílnou procesní úpravou v jednotlivých členských státech. Protože právní řád České republiky odvíjí okamžik zahájení řízení od podání návrhu u soudu (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 3088), je třeba posuzovat skutečnosti rozhodné pro posouzení hraničního určovatele mezinárodní soudní příslušnosti k okamžiku podání návrhu na zahájení řízení u soudu (viz usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 12. 2017, sp. zn. 21 Cdo 2850/2016). Uvedené závěry se použijí i v poměrech Nařízení Brusel II ter, neboť obsahuje úpravu obdobnou (čl. 16 a 17). Jakékoli kroky matky směrem k integraci nezletilých v Polské republice po zahájení řízení dne 11. 7. 2024, resp. po 9. 7. 2024, kdy matka s nezletilými odcestovala do Polské republiky, jsou proto z hlediska určení obvyklého pobytu nezletilých zcela bez významu. 21. Pojem obvyklého pobytu dítěte, který je hraničním určovatelem mezinárodní soudní pravomoci ve věcech rodičovské odpovědnosti (čl. 7 odst. 1 Nařízení Brusel II ter), je třeba vykládat eurokonformně. Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2244/2011, pojem„ obvyklé bydliště“ musí být vykládán v tom smyslu, že toto bydliště odpovídá místu, které vykazuje určitou integraci dítěte v rámci sociálního a rodinného prostředí. Za tímto účelem musí být přihlédnuto zejména k trvání, pravidelnosti, podmínkám a důvodům pobytu na území členského státu a přestěhování rodiny do tohoto státu, ke státní příslušnosti dítěte, k místu a podmínkám školní docházky, k jazykovým znalostem, jakož i k rodinným a sociálním vazbám dítěte v uvedeném státě. Vnitrostátnímu soudu přísluší určit místo obvyklého bydliště dítěte s přihlédnutím ke všem konkrétním skutkovým okolnostem v každém jednotlivém případě. Kromě fyzické přítomnosti dítěte v členském státě je třeba zohlednit další skutečnosti, které mohou nasvědčovat tomu, že tato přítomnost nemá pouze dočasnou či příležitostnou povahu a že pobyt dítěte vykazuje jistou integraci v rámci sociálního a rodinného prostředí. Uvedené závěry vychází z rozsudku SDEU ze dne 2. 4. 2009, ve věci„ A“, sp. zn. C -523/07. K těmto principům se SDEU přihlásil v soudem prvního stupně citovaném rozsudku ze dne 22. 12. 2010, ve věci Barbara Mercredi proti Richardu Chaffovi, sp. zn. C -497/10. 22. Soud prvního stupně se zabýval otázkou obvyklého pobytu nezletilých důkladně s ohledem všechna specifika dané věci, tj. na časté střídání místa pobytu nezletilých mezi Polskem a Českou republikou, na částečnou integraci dětí v obou státech a vůli obou rodičů. Soud prvního stupně věc správně posuzoval podle čl. 7 Nařízení Brusel II ter, vzal v úvahu konstantní judikaturu SDEU a Nejvyššího soudu, kterou cituje v odůvodnění napadeného usnesení (viz zejména body č. 11 a 12.). Pokud jde o princip nejlepšího zájmu dítěte, ten je obsažen právě v pravidlech pro určení mezinárodní příslušnosti soudu, kdy podle bodu 19 a 20 úvodních ustanovení Nařízení Brusel II bis jsou pravidla pro určení příslušnosti ve věcech rodičovské odpovědnosti utvářena s ohledem na nejlepší zájem dítěte, zejména na blízkost. Příslušným by tedy měl být soud členského státu, ve kterém má dítě obvyklý pobyt, s výjimkou určitých případů uvedených v tomto nařízení, například došlo-li ke změně pobytu dítěte, nebo na základě dohody nositelů rodičovské odpovědnosti. Matčiny odvolací námitky, že napadené usnesení je v rozporu s nejlepším zájmem nezletilých, proto nejsou důvodné. 23. Nezletilí mají státní občanství obou rodičů, [anonymizováno] i [anonymizováno] republiky, po uplynutí lhůty 6 týdnů po narození žili a bydleli společně se svými rodiči v České republice. Do [příjmení] republiky jezdili oba nezletilí velice často spolu s matkou, buď za účelem návštěv prarodičů matky anebo lékařských vyšetření a kontrol. Oba rodiče prokázali četnost a délku pobytů v České, [anonymizováno] a [anonymizováno] republice. S ohledem na vztah rodičů k [anonymizováno] a [anonymizováno] republice rodiče je logické, že rodiče s dětmi tyto státy navštěvovali. Matka pak navštěvovala Polskou republiku nepoměrně více vzhledem ke svému rodinnému zázemí a hlavnímu komunikačnímu jazyku nezletilých (zejména nezletilého [jméno]). Je také logické, že v domácnosti svých rodičů měla matka, či celá rodina, určité zázemí, které je vzhledem k věku nezletilých nutností při jakémkoli jejich delšímu pobytu mimo domov (i s ohledem na značnou vzdálenost mezi Horoměřicemi a Lesznem, kterou navíc rodiče s nezletilými absolvovali veřejnou dopravou). Ovšem ani samotné přestěhování nezletilých i s jejich potřebnými věcmi automaticky neznamená také změnu místa jejich obvyklého pobytu, neboť významné jsou okolnosti, za kterých k takovému přemístění došlo. Oba rodiče tedy dlouhodobě, v rozhodné době před podáním návrhu ve věci, žili a pracovali v České republice, kde si v květnu 2021 (několik měsíců před narozením nezletilého [jméno]) zakoupili vlastní nemovitost, kde založili rodinnou domácnost. Matka v dané nemovitosti zařizovala zahradní úpravy, internetové připojení, oba nezletilí zde mají své zázemí. V době zahájení řízení byli nezletilí také účastníky veřejného zdravotního pojištění v České republice, kde byli registrováni ve zdravotním zařízení [právnická osoba] u [anonymizováno] [jméno] [příjmení], která jim poskytuje běžnou preventivní péči a vakcinaci. Matka v té době stále pobírala rodičovský příspěvek z České republiky. 24. Bez významu pro posouzení obvyklého pobytu a mezinárodní příslušnosti českých soudů naopak je, zda se u pořízení nemovitosti v České republice jednalo o záměr rodičů trvale žít v České republice či o investici. Bez významu jsou také kroky matky směrem k integraci nezletilých v [anonymizováno] republice učiněné jednak bez souhlasu otce a jednak po zahájení řízení dne 11. 7. 2024, resp. po 9. 7. 2024, kdy matka s nezletilými odcestovala do [anonymizováno] republiky (viz také bod č. 21 shora). Stejně bez vlivu jsou jakékoliv změny rozhodných skutečností jako např. registrace nezletilých v polských zdravotnických zařízeních, účast na polském veřejném zdravotním pojištění, přihlášení nezletilého [příjmení] do mateřské školky v [anonymizováno] či sjednání přesunu pracovní pozice matky od února 2025 výhradně do Polska. Ke dni zahájení řízení nebyli nezletilí v [anonymizováno] republice integrováni v takové míře, z níž by bylo možné usuzovat na těžiště jejich života ve smyslu shora citované judikatury SDEU v tomto členském státě. 25. Otec kromě návrhu na úpravu poměrů nezletilých podal žádost o navrácení dětí do České republiky, kterou ÚMPOD dne 19. 11. 2024 postoupil polskému ústřednímu orgánu (Ministerstvo spravedlnosti, oddělení pro rodinu a mladistvé, oddělení mezinárodního řízení ve věcech rodinných). Je tak nepochybné, že otec se s přemístěním nezletilých nesmířil, byť podle tvrzení matky měla celá rodina rodinnou domácnost a zázemí v Polsku, vůle rodičů nikdy nebyla trvale žít a usadit se v České republice a otec měl souhlasit i s mateřskou školkou nezletilého [příjmení] v [anonymizováno]. Z otcova jednání a vyjádření ve věci je však nepochybné, že nikdy nevyslovil souhlas s přestěhováním nezletilých do [anonymizováno] republiky. Ke dni zahájení řízení, který je rozhodným okamžikem pro posouzení kritérií určující obvyklý pobyt nezletilých, neexistovala dohoda rodičů o změně bydliště nezletilých, a to ani v konkludentní formě, neboť z žádného jednání otce nelze dovozovat, že by se s přemístěním nezletilých smířil. Oba rodiče mají právo podílet se na výchově svých dětí a zároveň právo rozhodovat o tom, kde budou jejich děti žít. S tím, aby dítě změnilo obvyklé bydliště, tedy s jeho přemístěním do jiného státu, musí prokazatelně (písemně) souhlasit i druhý rodič, případně tento souhlas musí být nahrazen soudním rozhodnutím v místě obvyklého bydliště dítěte, a to ještě před přemístěním dítěte do zahraničí. Obvyklé bydliště dítěte přitom nemusí být totožné s trvalým pobytem a rozhodující není ani státní občanství či národnost dítěte. 26. Odvolací soud se proto ve shodě se soudem prvního stupně přiklání k založení obvyklého bydliště nezletilých v České republice, čímž je ve smyslu čl. 7 odst. 1 Nařízení Brusel II ter dána pravomoc českých soudů v otázce rodičovské odpovědnosti, která stále trvá. V této souvislosti je také dána pravomoc českých soudů v otázce výživného (čl. 3 písm. b), d) Nařízení o výživném), která je odvozena i od bydliště otce jako osoby zavázané z vyživovací povinnosti vůči nezletilým (čl. 3 písm. a) Nařízení o výživném). 27. V přezkoumávané věci je dána mezinárodní pravomoc českých soudů, které věc posoudí podle českého práva (čl. 15 a 17 Úmluvy o pravomoci orgánů, použitelném právu, uznávání, výkonu a spolupráci ve věcech rodičovské zodpovědnosti a opatření k ochraně dětí (sdělení č. 141/2001 Sb. m. s.), čl. 3 odst. 1 Haagského protokolu) za užití českého procesního práva (§ 8 odst. 1 ZMPS), jak správně uzavřel soud prvního stupně a nejsou tak splněny podmínky pro prohlášení nedostatku mezinárodní příslušnosti podle čl. 18 Nařízení Brusel II ter, resp. čl. 10 Nařízení o výživném, zrušení napadeného rozhodnutí a zastavení řízení (§ 219a odst. 1 písm. a), § 221 odst. 1 písm. c) o. s. ř.). 28. Podle judikatury Ústavního soudu nemohou obecné soudy bez dalšího zastavit řízení pro nedostatek podmínek řízení za situace, kdy není mezinárodní příslušnost cizího státu postavena najisto (viz nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2023, sp. zn. II. ÚS 859/23). Uvedené platí tím spíše, když podle sdělení polského ústředního orgánu ze dne 21. 11. 2024 rozhodl Okresní soud v Poznani, okresní oddělení [anonymizováno], že není příslušný k řízení ve věci rozvodu manželství rodičů, včetně řešení otázek péče o děti, a návrh matky odmítl. Polský soud tedy již nebude podnikat ve věci nezletilých žádné kroky z důvodu nedostatku mezinárodní pravomoci, nebude podávat žádost českému soudu podle čl. 13, ani postupovat podle čl. 20 Nařízení Brusel II ter. Pokud by tedy nyní české soudy vyslovily svou nepříslušnost, odepřely by účastníkům bez dalšího právo na přístup k soudu, což je procesně závažným negativním důsledkem pro nezletilé s možným dopadem do jejich základních práv. Navíc vzhledem k tomu, že otec podal žádost o navrácení dětí do České republiky a polský ústřední orgán již informoval polský soud, nemohou tamní soudy dle čl. 16 Haagské úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí z roku 1980 (sdělení č. 34/1998 Sb.) věcně rozhodovat o právu péče o nezletilé, dokud nebude rozhodnuto, že nezletilí nemají být vráceni, nebo nebude-li podán návrh podle uvedené úmluvy v přiměřené lhůtě po obdržení oznámení. Polské soudní orgány by tedy i z tohoto důvodu nebyly oprávněny činit žádné kroky v rámci řízení o úpravě poměrů nezletilých. 29. Rozhodnutí soudu prvního stupně je věcně správné, odvolací soud je proto podle § 219 o. s. ř. potvrdil. 30. Ohledně náhrady nákladů odvolacího řízení odvolací soud nerozhodoval, neboť o tom rozhodne soud prvního stupně v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§ 151 odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení lze podat dovolání do 2 měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně prostřednictvím Okresního soudu Praha-západ, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Praha 9. ledna 2025 Mgr., Bc. Jiří Hanzal předseda senátu