USNESENÍ (anonymizovaný opis) Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu [tituly před jménem] [jméno FO] a soudkyň [tituly před jménem] [jméno FO] a [tituly před jménem] [jméno FO] ve věci oprávněné: [Jméno oprávněné]., IČO [IČO oprávněné] sídlem [Adresa oprávněné] zastoupená advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] , [adresa] proti povinné: [Jméno povinné], narozená [Datum narození povinné] bytem [Adresa povinné] zastoupená advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o návrhu povinné na zastavení exekuce o odvolání povinné proti usnesení Okresního soudu v Kolíně ze dne 15. 9. 2025, č. j. 20 EXE 1315/2025-37 takto: Usnesení soudu prvního stupně se potvrzuje. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Kolíně (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 15. 9. 2025, č. j. 20 EXE 1315/2025-37, zamítl návrh povinné ze dne 1. 8. 2025 na zastavení exekuce vedené soudní exekutorkou [tituly před jménem] [jméno FO], Exekutorský úřad [adresa] (dále jen „soudní exekutorka“), pod sp. zn. [spisová značka]. 2. Soud prvního stupně uvedl, že exekučním titulem je v této věci elektronický platební rozkaz. Jde o rozhodnutí soudu, které je vydané na základě skutečností obsažených v žalobě a má účinky pravomocného rozsudku. Soud tedy vydáním platebního rozkazu implicitně dospěl k závěru, že úrok, kterého se oprávněná v nalézacím řízení dožadovala, není pro svou výši sjednán neplatně. Obdobně i skutečnosti týkající se posouzení úvěruschopnosti žalované nalézací soud posoudil jako dostatečné k tomu, aby celý uplatněný nárok shledal po právu. Námitky povinné směřují k nepřípustnému zpochybnění věcné správnosti exekučního titulu. Tím jsou účastníci řízení vázáni, stejně jako exekuční soud, který je povinen z něho vycházet. Účelem exekučního řízení je nucené vymožení povinnosti přiznané vykonatelným rozhodnutím, nikoliv další přezkum existence nároku z hlediska hmotného práva. Povinná byla v platebním rozkazu poučena o právu podat proti němu odpor; v nalézacím řízení tak mohla uplatnit svou nynější argumentaci (k tomu ostatně směřovala i aktivita nalézacího soudu v podobě kvalifikované výzvy k vyjádření), která již není přípustná v řízení exekučním. Žádné konkrétní okolnosti, které by zakládaly rozpor přisouzeného plnění s principy právního státu, povinná ve svém návrhu neuvádí a v řízení ani jinak nevyšly najevo. Úrok ve výši necelých 30 % ročně je relativně vysoký, nikoliv však natolik excesivní, aby jeho vymáhání ve vykonávacím řízení bylo v rozporu se zásadami právního státu (i kdyby dle obsahu žaloby přirostl k jistině). Plnění přijaté na nyní vymáhaný dluh je zohledněno v žalobě; skutečnost, že k jistině náleží sjednaný úrok nebo zákonem stanovený úrok z prodlení, nelze považovat za rozpornou s principy právního státu. To vše platí především v situaci, kdy povinné v nalézacím řízení stačilo jediné podání, aby bez dalšího dosáhla zrušení nyní vykonávaného rozhodnutí a aby mohla uplatnit své nynější námitky před soudem, který je k jejich řešení povolán. Neodůvodněná pasivita povinné v nalézacím řízení nemůže být v řízení exekučním zohledněna v neprospěch oprávněné. Pokud jde o prověření úvěruschopnosti, povinná neuvedla žádné konkrétní skutečnosti, které by svědčily o zanedbání odborné péče nebo o pochybení oprávněné. Zcela obecné tvrzení, že oprávněná před uzavřením smlouvy nezkoumala úvěruschopnost povinné, je nepravdivé. Oprávněná prověřila dostupné registry a počítala s příjmem domácnosti povinné a jejími výdaji včetně dosavadních úvěrů, které povinná refinancovala dotčeným úvěrem od oprávněné. Z výsledků tohoto šetření neměla oprávněná důvod pojmout podezření, že povinná nebude s to úvěr splatit. K tomu, aby exekuční soud mohl narušit právní jistotu danou atributy právní moci vykonávaného rozhodnutí, v této věci důvody nejsou, proto návrh povinné na zastavení exekuce jako nedůvodný zamítl. 3. Proti usnesení podala včas odvolání povinná s tím, výše úroku v daném případě podstatně převyšuje úrokovou míru obvyklou v době jejího sjednání. Ke sjednané výši úroku je třeba přičíst i veškeré poplatky a náklady nárokované oprávněnou. S ohledem na výši úrokových sazeb a především dalších poplatků a sankcí je taková smlouva výhodná toliko jen pro oprávněnou, které umožňovala získat na úkor povinné plnění, jež je v hrubém nepoměru s tím, co bylo poskytnuto. Soud v napadeném rozhodnutí posoudil pouze výši sjednaného úroku 29,6% a nikoliv sjednanou RPSN ve výši 34,3%, kterou ve spojení s úrokem povinná považuje za nepřiměřeně vysokou, v rozporu s dobrými mravy. Smlouva o spotřebitelském úvěru je absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy a dále pro neposouzení schopnosti povinné jako spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Posouzení úvěruschopnosti bylo učiněno nedostatečně, povinná má další dluhy, které musí splácet a ke kterým nebylo oprávněnou přihlédnuto, a má další nutné náklady spojené s bydlením, jako je nájemné a další platby spojené s užíváním bytu. Při řádném posouzení jí spotřebitelský úvěr nemohl být poskytnut. V současné době je vymáhaná peněžitá povinnost 601 812,38 Kč, kdy nesplacená jistina ze spotřebitelského úvěru činí 216 987 Kč. Oprávněná požaduje neoprávněně další platby navýšené o kapitalizovaný úrok, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení a další platby, což je neúměrné a likvidační. Co je obsaženo v částce 363 264,80 Kč, není povinné známo a je zcela netransparentně a účelově skryto. 4. Oprávněná se k podanému odvolání vyjádřila s tím, že podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu platí, že exekuční řízení neslouží k přezkumu případných vad exekučního titulu nebo jemu předcházejícího nalézacího řízení. Pokud tyto soudy umožnily zabývat se některými skutečnostmi ve vztahu k rozhodčím nálezům, pak vždy zdůrazňují, že nejde o přezkum exekučního titulu, ale posouzení pravomoci rozhodce k jeho vydání, když ta je odvozena od dohody stran, které rozhodčí smlouvou na rozhodce přenášejí pravomoc o jejich individuálním sporu rozhodnout; pak taková smlouva (rozhodčí) musí být platná, a to i v kontextu celého právního vztahu mezi účastníky (posuzuje se i případná platnost související úvěrové smlouvy). V daném případě je však exekuční titul odlišný, a to vykonatelné soudní rozhodnutí. Oprávněná poukázala na § 159a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Uvedla, že exekuční řízení jako takové je specifické i v tom, že nesměřuje k vyřešení sporu mezi účastníky, ale jeho primárním a zásadním účelem je uspokojení pohledávky oprávněného v případě, že povinný nesplnil svou povinnost uloženou mu vykonávaným rozhodnutím (exekučním titulem). V době uzavření předmětné úvěrové smlouvy (účelový úvěr) byla průměrná roční úroková sazba ve výši 9,57 % (dle údajů ČNB). Sjednaný úrok ve výši 29,60 % p. a. je tak zcela přiměřený a nepříčí se dobrým mravům či ustanovením na ochranu spotřebitele. Úvěruschopnost povinné byla zkoumána zcela řádně v souladu s požadavky zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), i s ohledem na relevantní judikaturu. 5. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, přezkoumal za použití § 52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (dále jen „exekuční řád“), usnesení soudu prvního stupně podle ustanovení § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o.s.ř., jakož i řízení vydání usnesení předcházející, a po doplnění dokazování na jednání dne 9. 12. 2025 dospěl k následujícím závěrům. 6. Z obsahu předloženého soudního spisu odvolací soud zjistil, že soud prvního stupně k návrhu oprávněné a k žádosti soudní exekutorky vydal dne 17. 7. 2025 pověření, jímž pověřil soudní exekutorku vedením exekuce pro vymožení pohledávky oprávněné podle vykonatelného elektronického platebního rozkazu soudu prvního stupně ze dne 13. 6. 2025, č. j. EPR 165819/2025-5, ve výši 363 264,80 Kč, úroků ve výši 59 420,05 Kč, úroků z prodlení ve výši 9 664,43 Kč, náhrady nákladů nalézacího řízení ve výši 51 665,90 Kč, úroků od 10. 6. 2025 do zaplacení ve výši 12,75% ročně z částky 361 364,80 Kč, úroků z prodlení od 10. 6. 2025 do zaplacení ve výši 12% ročně z částky 363 264,80 Kč a pro náklady oprávněné a náklady soudní exekutorky, které budou v průběhu exekuce určeny. Dne 23. 7. 2025 vydala soudní exekutorka exekuční příkaz k provedení exekuce prodejem nemovitých věcí povinné, konkrétně spoluvlastnického podílu o velikosti 1/2 na pozemku p. č. st. [Anonymizováno], jehož součástí je stavba – rodinný dům č.p. [Anonymizováno], vše v k.ú. [adresa]. Dne 25. 7. 2025 soudní exekutorka vydala exekuční příkaz k provedení exekuce srážkami ze mzdy a jiných příjmů povinné. Povinná je zaměstnána u [právnická osoba], s průměrným čistým měsíčním příjmem 34 664 Kč. Dne 28. 7. 2025 bylo povinné doručeno vyrozumění o zahájení exekuce a výzva k zaplacení peněžitého dluhu. Dne 2. 8. 2025 byl soudní exekutorce doručen návrh povinné na zastavení exekuce, který je obsahově totožný s výše uvedeným odvoláním povinné. Oprávněná s návrhem na zastavení exekuce nesouhlasila podáním ze dne 3. 9. 2025, které je obsahově totožné s výše uvedeným vyjádřením oprávněné k odvolání. 7. Dne 20. 7. 2023 uzavřela oprávněná a povinná smlouvu o účelovém úvěru a smlouvu o revolvingovém úvěru č. 1307028643, dle níž byl povinné poskytnut účelový úvěr sloužící k úhradě dluhů povinné uvedených v příloze č. 1 úvěrové smlouvy ve výši 383 819 Kč s tím, že bude spláceno 10 427 Kč v 96 měsíčních splátkách. Byla sjednána roční úroková sazba 29,60 %, RPSN 34,3%. Další doplňkové služby nebyly sjednány. Bylo sjednáno, že v případě nesplácení úvěru je oprávněná oprávněna povinné účtovat účelně vynaložené náklady spojené s upomínáním, které jsou vypočteny na základě skutečně provedených úkonů. Ke dni uzavření smlouvy je výše nákladů vypočtena na 300 Kč za měsíc vymáhání. Dále je v případě nesplácení úvěru oprávněná oprávněna povinné účtovat smluvní pokutu ve výši 500 Kč a úrok z prodlení ve výši dle platného nařízení vlády. Pro případ prodlení se 2 nebo více splátkami nebo nezaplacení splátky déle než 3 měsíce je oprávněná oprávněna úvěr zesplatnit. V úvěrové smlouvě bylo uvedeno, že je povinná zaměstnanec s čistým měsíčním příjmem 25 434 Kč, je vdaná, má střední vzdělání s maturitou, bydlí ve vlastním domě/bytě, má 2 vyživovací povinnosti, příjem ostatních členů domácnosti činí 36 873 Kč měsíčně, náklady na bydlení 6 100 Kč měsíčně, splátky všech úvěrů 17 973 Kč a ostatní výdaje 8 600 Kč. V příloze č. 1 úvěrové smlouvy jsou uvedeny dluhy, na jejichž splacení měla být část jistiny úvěru určena ([Jméno oprávněné]. ve výši 49 637 Kč, [právnická osoba]. ve výši 145 362 Kč a 87 895 Kč, [Anonymizováno] [Anonymizováno] ve výši 50 925 Kč). Zbývající část jistiny měla být vyplacena na stanovený účet. V Úvěrových podmínkách Vaše konsolidace bylo v čl. 5. 2. sjednáno, že pokud povinná nebude dodržovat podmínky splácení úvěru, dojde ke zesplatnění úvěru. K tomu může mj. dojit, jestliže je dluženo 2 a více splátek či nebyla zaplacena splátka déle než 3 měsíce. Zesplatnění nemá vliv na trvání smlouvy. Smlouva dále trvá a zanikne až ve chvíli, kdy úvěr bude zcela splacen, případně jiným zákonem stanoveným způsobem. Do té doby musí být placeny i úroky. K dosud nesplacené jistině přirůstají nezaplacené úhrady za pojištění a nezaplacený úrok, na který vznikl nárok do doby zesplatnění. Dle Karty klienta provedla oprávněná před uzavřením smlouvy o úvěru kontrolu povinné v Centrální evidenci exekucí, Registru sdružení na ochranu leasingu a úvěrů spotřebitelům (SOLUS), Nebankovním registru klientských informací (NRKI), na produktu KAMALI a v Insolvenčním rejstříku. Dále oprávněná provedla ověření bonity MLS (maximální limit splátky) povinné, přičemž kromě údajů deklarovaných povinnou zohledňovala částku životního minima povinné a členů její domácnosti, minimální uvěřitelné výdaje domácnosti založené na statistických datech publikovaných Českým statistickým úřadem a Ministerstvem práce a sociálních věcí, náklady na bydlení dle údajů Českého statistického úřadu a náklady na placení dalších závazků povinné dle údajů v NRKI. MLS byl vypočítán jak na povinnou jako žadatelku o úvěr (2 886 Kč), tak na její domácnost (26 496 Kč). Oprávněná měla rovněž k dispozici Úvěrovou zprávu, v níž byly sumarizovány existující úvěry povinné včetně měsíčních splátek. Povinná čerpala úvěr ve výši 383 819 Kč dne 25. 7. 2023. Od prosince roku 2024 přestala řádně splácet, dostala se do prodlení se splátkou za prosinec 2024 až únor 2025, ke dni 6. 3. 2025 došlo ke zesplatnění úvěru. Ke dni podání návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu (9. 6. 2025) povinná dlužila na jistině částku 361 364,80 Kč (dlužná jistina 4 294,77 Kč + zesplatněná jistina 357 070,03 Kč), náklady na vymáhání ve výši 3x 300 Kč, tj. 900 Kč, smluvní pokutu ve výši 1 000 Kč (3x 500 Kč mínus zaplacených 500 Kč), paušalizované smluvní úroky ve výši 59 420,05 Kč, paušalizované úroky z prodlení ve výši 9 664,43 Kč. V návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu ze dne 9. 6. 2025 oprávněná požadovala, aby jí byly přiznány rovněž úroky do budoucna, tedy od 10. 6. 2025 do zaplacení z částky 361 364,80 Kč ve výši 12,75% ročně a z částky 363 264,80 Kč ve výši 12% ročně (úroky z prodlení). Oprávněná v něm tvrdila, že uzavřela s povinnou úvěrovou smlouvu, jejíž součástí se staly úvěrové podmínky, uvedla, že naplnila svoji zákonnou povinnost posuzování úvěruschopnosti spotřebitele několika způsoby, a to zejména kontrolou v několika registrech nebo dostupných databázích (přičemž odkázala na přiloženou Kartu klienta), výpočtem MLS – částky, která klientovi po odečtení všech mandatorních výdajů zbývá, a do jejíž výše je tak možno maximálně zatížit klienta splátkou úvěru, a důsledným zjišťováním kreditního skóre klienta. Oprávněná popsala svůj konkrétní postup při přezkumu úvěruschopnosti povinné. Dále oprávněná rozvedla, že na základě úvěrové smlouvy poskytla povinné úvěr ve výši 383 819 Kč, který se povinná zavázala splácet v 96 měsíčních splátkách po 10 427 Kč, byl sjednán úrok ve výši 29,6% ročně. Povinná zaplatila na poskytnutý úvěr celkem 167 332 Kč, dostala se do prodlení se splácením, oprávněná tedy úvěr zesplatnila. Ke dni sepsání žaloby oprávněná evidovala pohledávku ve výši neuhrazené jistiny ve výši 361 364,80 Kč (součet neuhrazené jistiny a zesplatněné jistiny), nákladů na vymáhání ve výši 900 Kč a dlužné smluvní pokuty ve výši 1 000 Kč. Oprávněná rovněž popsala výpočet požadovaných smluvních úroků a úroků z prodlení. K návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu přiložila nejen smlouvu o úvěru, úvěrové podmínky, Výpis čerpání, splátek a úhrad a dopis o zesplatnění, ale i Kartu klienta, Ověření bonity MLS a Úvěrovou zprávu obsahující sumarizaci existujících úvěrů povinné včetně měsíčních splátek. Dne 13. 6. 2025 byl soudem prvního stupně vydán elektronický platební rozkaz, č. j. EPR 165819/2025-2025-5, kterým bylo návrhu oprávněné zcela vyhověno. Tento byl doručen do vlastních rukou povinné dne 16. 6. 2025. Obsahoval uložení povinnosti povinné zaplatit žalovanou částku, nebo aby tato proti němu podala do 15 dnů ode dne jeho doručení odpor s tím, že včas podaným odporem se elektronický platební rozkaz zruší v plném rozsahu. Elektronický platební rozkaz, proti němuž nebyl podán odpor nebo proti němuž byl podaný odpor soudem odmítnut, má účinky pravomocného rozsudku. Povinná na vydaný platební rozkaz nikterak nereagovala, a proto nabyl právní moci a vykonatelnosti dne 2. 7. 2025. Dle databáze České národní banky činila v červenci roku 2023 průměrná roční úroková sazba u úvěrů na spotřebu 9,57%. Povinná je dospělá svéprávná osoba. 8. Podle § 52 odst. 1 exekučního řádu nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se pro exekuční řízení přiměřeně ustanovení o.s.ř. 9. Podle § 268 odst. 1 o.s.ř. výkon rozhodnutí bude zastaven, jestliže a) byl nařízen, ačkoli se rozhodnutí dosud nestalo vykonatelným; b) rozhodnutí, které je podkladem výkonu, bylo po nařízení výkonu zrušeno nebo se stalo neúčinným; c) zastavení výkonu rozhodnutí navrhl ten, kdo navrhl jeho nařízení; d) výkon rozhodnutí postihuje věci, které jsou z něho podle § 321 a 322 vyloučeny nebo majetek, ze kterého nelze vymáhanou pohledávku uspokojit; e) průběh výkonu rozhodnutí ukazuje, že výtěžek, kterého jím bude dosaženo, nepostačí ani ke krytí jeho nákladů; f) bylo pravomocně rozhodnuto, že výkon rozhodnutí postihuje majetek, k němuž má někdo právo nepřipouštějící výkon rozhodnutí (§ 267); g) po vydání rozhodnutí zaniklo právo jím přiznané, ledaže byl tento výkon rozhodnutí již proveden; bylo-li právo přiznáno rozsudkem pro zmeškání, bude výkon rozhodnutí zastaven i tehdy, jestliže právo zaniklo před vydáním tohoto rozsudku; h) výkon rozhodnutí je nepřípustný, protože je tu jiný důvod, pro který rozhodnutí nelze vykonat. 10. Podle § 122 zákona o spotřebitelském úvěru může věřitel pro případ prodlení spotřebitele s plněním dluhu vyplývajícího ze smlouvy o spotřebitelském úvěru sjednat pouze a) právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které mu vznikly v souvislosti s prodlením spotřebitele; pokud byla ujednána náhrada vyšší, považuje se v této části za smluvní pokutu, b) úroky z prodlení, jejichž výše nesmí přesáhnout výši stanovenou právním předpisem upravujícím úroky z prodlení, nebo c) smluvní pokutu (odst. 1). Uplatněná smluvní pokuta nesmí přesáhnout 0,1 % denně z částky, ohledně níž je spotřebitel v prodlení, je-li spotřebitel v prodlení s plněním povinnosti peněžité povahy. Omezení podle věty první se neuplatní na souhrn smluvních pokut uplatněných do okamžiku, kdy se úvěr stane v důsledku prodlení spotřebitele splatným, pokud je tento souhrn pokut v kalendářním roce, v němž nebo v jehož části byl spotřebitel v prodlení s plněním povinnosti peněžité povahy, nižší než 3 000 Kč a pokud výše smluvních pokut zahrnutých v tomto souhrnu uplatněných ve vztahu k prodlení s každou jednotlivou splátkou spotřebitelského úvěru činí nejvýše 500 Kč (odst. 2). Souhrn výše všech uplatněných smluvních pokut nesmí přesáhnout součin čísla 0,5 a celkové výše spotřebitelského úvěru, nejvýše však 200 000 Kč (odst. 3). U dluhu ze spotřebitelského úvěru, s jehož plněním je spotřebitel v prodlení delším než 90 dnů, vzniká věřiteli právo pouze na úrok, který odpovídá úroku určenému zápůjční úrokovou sazbou ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů, nebyl-li sjednán úrok nižší (odst. 4). 11. Podle § 1813 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“), jsou zneužívající ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem poctivosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o hlavním předmětu závazku ani pro posouzení přiměřenosti vzájemného plnění, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. 12. Podle § 1814 o.z. zneužívající jsou vždy ujednání, která a) vylučují nebo omezují spotřebitelova práva z vadného plnění nebo na náhradu újmy, b) spotřebitele zavazují plnit, zatímco podnikateli vznikne povinnost plnit splněním podmínky závislé na jeho vůli, c) umožňují, aby podnikatel nevydal spotřebiteli, co mu spotřebitel vydal, i v případě, že spotřebitel smlouvu neuzavře nebo nesplní závazek, aniž má spotřebitel právo na přiměřenou náhradu, pokud smlouvu neuzavře nebo závazek nesplní podnikatel, d) zakládají podnikateli právo odstoupit od smlouvy bez důvodu, zatímco spotřebiteli nikoli, e) umožňují, aby si podnikatel v případě, že ze své vůle ukončí závazek, ponechal peněžitá plnění uhrazená za plnění, které dosud neposkytl, f) zavazují spotřebitele neodvolatelně k plnění za podmínek, s nimiž neměl možnost seznámit se před uzavřením smlouvy, g) dovolují podnikateli, aby ze své vůle změnil práva či povinnosti stran, h) umožňují podnikateli zvýšit cenu, aniž bude mít spotřebitel při podstatném zvýšení ceny právo od smlouvy odstoupit, i) automaticky prodlužují závazek, je-li konec lhůty pro odmítnutí prodloužení nepřiměřeně vzdálen dni, kdy má k prodloužení dojít, j) umožňují podnikateli určovat, zda je zboží nebo služba v souladu se smlouvou, nebo mu svěřují výlučné právo vykládat kterékoli smluvní ujednání, k) omezují povinnosti podnikatele, k nimž ho zavázali jeho zástupci, nebo je podmiňují dodržením zvláštní náležitosti, l) ukládají spotřebiteli pro případ porušení povinnosti nepřiměřenou sankci, m) vylučují nebo omezují právo spotřebitele podat žalobu nebo použít jiný procesní prostředek, omezují důkazní prostředky, které má spotřebitel k dispozici, nebo ukládají spotřebiteli povinnost prokázat skutečnosti, které by podle zákona měl prokázat podnikatel, n) zbavují spotřebitele jeho práva určit, který závazek má být poskytnutým plněním přednostně uhrazen, o) zavazují spotřebitele splnit povinnost vůči podnikateli, i když podnikatel povinnost vůči spotřebiteli nesplní, nebo p) umožňují podnikateli postoupit smlouvu, může-li to vést ke zhoršení postavení spotřebitele (odst. 1). Má se za to, že zneužívající jsou ujednání, která a) zakládají podnikateli právo vypovědět závazek bez důvodu hodného zvláštního zřetele bez přiměřené výpovědní doby, b) odkládají určení ceny až na dobu plnění, nebo c) vylučují nebo omezují právo spotřebitele vůči podnikateli v případě nesplnění povinnosti ze strany podnikatele, včetně možnosti započtení pohledávky spotřebitele proti pohledávce podnikatele (odst. 2). 13. Podle rozsudku Soudního dvora Evropské unie ve spojených věcech C-693/19 a C-831/19 ze dne 17. 5. 2022 článek 6 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o zneužívajících ujednáních ve spotřebitelských smlouvách musejí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, která stanoví, že vydá-li soud na návrh věřitele platební rozkaz, proti němuž dlužník nepodal odpor, exekuční soud nemůže z důvodu, že se překážka věci pravomocně rozsouzené pojící se k tomuto platebnímu rozkazu implicitně vztahuje na platnost ujednání smlouvy, která sloužila jako základ pro uvedený platební rozkaz, přičemž je vyloučen jakýkoli přezkum platnosti uvedených ujednání, později přezkoumat případnou zneužívající povahu uvedených ujednání smlouvy. Okolnost, že dlužník v okamžiku, kdy se platební rozkaz stal konečným, nevěděl, že může být kvalifikován jako „spotřebitel“ ve smyslu této směrnice, je v tomto ohledu irelevantní. 14. Ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o.s.ř. zní: „Výkon rozhodnutí bude zastaven, jestliže … je nepřípustný, protože je tu jiný důvod [než uvedený v písm. a) až g)], pro který nelze rozhodnutí vykonat“. Zatímco důvody zakotvené pod písmeny a) až g) jsou důvody konkrétními, důvod uvedený pod písmenem h) je formulován všeobecně a jeho účelem je umožnit, aby výkon rozhodnutí byl zastaven i v jiných závažných případech, které pro jejich možnou rozmanitost nelze s úplností předjímat, resp. podrobit konkrétnímu popisu. Judikatura (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1932/2005 ze dne 16. 3. 2006) vymezila, že z povahy věci (včetně logického požadavku srovnatelnosti jednotlivých důvodů zastavení výkonu) musí jít o takové okolnosti, pro které další provádění výkonu je způsobilé založit kolizi s procesními zásadami (byť mohou mít podklad v právu hmotném), na nichž je výkon rozhodnutí (jakožto procesní institut) vybudován, anebo je protichůdné účelu, který se jím sleduje, totiž zajistit (efektivní) splnění povinnosti, vyplývající z vykonávaného titulu (viz nález Ústavního soudu IV. ÚS 3216/14 ze dne 17. 12. 2015). 15. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že v exekučním řízení obecným soudům přísluší se zabývat zásadními vadami exekučního titulu a že jsou povinny výkon rozhodnutí zastavit podle § 268 odst. 1 písm. h) o.s.ř. také v případech, v nichž by výkon rozhodnutí vedl ke zjevné nespravedlnosti, nebo byl dokonce v rozporu s principy právního státu. Nezohlednění těchto kritérií při rozhodování o zastavení výkonu rozhodnutí představuje porušení základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Zásadní vadou exekučního titulu je také přiznání úroků z prodlení ve zcela nepřiměřené výši, která již není v souladu s ústavním pořádkem. V těchto případech je třeba, aby obecné soudy poskytly povinnému a jeho majetku soudní ochranu (čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny) tak, že výkon rozhodnutí v části týkající se nepřiměřené výše úroků zastaví podle § 268 odst. 1 písm. h) ve spojení s § 268 odst. 4 o.s.ř. tak, aby byla zajištěna spravedlivá rovnováha při ochraně majetkové sféry dlužníka i věřitele. Otázka, zda má smlouva lichevní charakter a je absolutně neplatná, však pro účely posuzování ústavní konformity exekučního titulu zpravidla nedosahuje ústavního rozměru. Námitka, že exekuční titul je v rozporu s dobrými mravy, rovněž nemá ústavněprávní rozměr. Jak totiž Ústavní soud uvedl v nálezu sp. zn. IV. ÚS 3216/14 ze dne 17. 12. 2015, bodě 53, ztotožňuje se se závěrem, že jde o námitku hmotněprávního charakteru a že přezkum souladu výkonu práva s dobrými mravy má probíhat v nalézacím řízení (viz nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3194/18). 16. Podle Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2024, sp. zn. 20 Cdo 3284/2023, je exekuční řízení ze své podstaty určeno pouze pro faktický výkon rozhodnutí, nikoli pro autoritativní nalézání práva. Stejně tak není řízením přezkumným (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 871/11, bod IV., nebo nález ze dne 3. 4. 2012, sp. zn. IV. ÚS 2735/11, bod 14., 15.). Za dané situace je třeba respektovat rozdíly mezi nalézacím a vykonávacím řízením s tím, že prostor pro zastavení exekuce podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o.s.ř. se vytváří jen tehdy, když „nespravedlnost“ plnění přisouzeného exekučního titulu je již s ohledem na zcela základní okolnosti případu (k přezkumu všech okolností případu není exekuční soud povolán) natolik zjevná, že je nezbytné zasáhnout z pozic argumentačně mimořádně silných, tj. měl-li by být vykonán exekuční titul, který je svým obsahem v kolizi se základními principy demokratického právního řádu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017, ze dne 12. 11. 2019, sp. zn. 20 Cdo 3459/2019, nebo bod 16. nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2018, sp. zn. II. ÚS 502/17). 17. V daném případě je vedena exekuce za účelem vymožení pohledávky oprávněné ze smlouvy o spotřebitelském úvěru. Povinná navrhla zastavení exekuce s tím, že výše úroku v daném případě podstatně převyšuje úrokovou míru v době jejího sjednání obvyklou. S ohledem na výši úrokových sazeb a především dalších poplatků a sankcí je úvěrová smlouva výhodná toliko jen pro oprávněnou, které umožňovala získat na úkor povinné plnění, jež je v hrubém nepoměru s tím, co bylo poskytnuto. Soud v napadeném rozhodnutí posoudil pouze výši sjednaného úroku 29,6% a nikoliv sjednanou RPSN ve výši 34,3%, kterou ve spojení s úrokem povinná považuje za nepřiměřeně vysokou, v rozporu s dobrými mravy. Smlouva o spotřebitelském úvěru je absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy a dále pro neposouzení schopnosti povinné jako spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Oprávněná požaduje neoprávněně další platby navýšené o kapitalizovaný úrok, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení a další platby, což je neúměrné a likvidační. Co je obsaženo v částce 363 264,80 Kč, není povinné známo a je zcela netransparentně a účelově skryto. 18. V exekučním řízení se obecně vychází z toho, že námitky vůči vadám nalézacího řízení či rozhodnutí jako jeho výsledku zásadně nelze přenášet do řízení exekučního. Platí totiž, že exekuční řízení je ze své podstaty určeno pouze pro faktický výkon rozhodnutí, nikoliv pro autoritativní nalézání práva. Neslouží ke komplexní ochraně spotřebitele, stejně tak není ani řízením přezkumným. Avšak z této zásady existují obecně přijímané výjimky, podle nichž je v exekučním řízení možné hodnotit i zásadní vady exekučního titulu. O těch hovoří výše citovaná judikatura, včetně rozsudku Soudního dvora Evropské unie. 19. Odvolací soud se pečlivě zabýval argumentací vznesenou ze strany povinné a dospěl k závěru, že v této věci není výsledkem postupu nalézacího soudu rozhodnutí (exekuční titul), které by bylo zjevně nespravedlivé. Exekuce povinností uložených v takovém exekučním titulu tedy nevede ke zjevné nespravedlnosti, nebo dokonce k rozporu s principy právního státu. To, že se oprávněná domáhá splnění exekučním titulem přiznaného nároku, nepředstavuje zneužití práva. Exekuční titul – elektronický platební rozkaz byl vydán soudem prvního stupně na základě návrhu, který obsahoval veškeré podstatné skutečnosti pro vydání elektronického platebního rozkazu, tj. pro přiznání žalovaného nároku, včetně podrobného popisu postupu oprávněné při přezkumu úvěruschopnosti a příslušných příloh. Oprávněná v něm tvrdila, že uzavřela s povinnou úvěrovou smlouvu, jejíž součástí se staly úvěrové podmínky, uvedla, že naplnila svoji zákonnou povinnost posuzování úvěruschopnosti spotřebitele několika způsoby, a to zejména kontrolou v několika registrech nebo dostupných databázích (přičemž odkázala na přiloženou Kartu klienta), výpočtem MLS – částky, která klientovi po odečtení všech mandatorních výdajů zbývá, a do jejíž výše je tak možno maximálně zatížit klienta splátkou úvěru, a důsledným zjišťováním kreditního skóre klienta. Oprávněná popsala svůj konkrétní postup při přezkumu úvěruschopnosti povinné. Dále oprávněná rozvedla, že na základě úvěrové smlouvy poskytla povinné úvěr ve výši 383 819 Kč, který se povinná zavázala splácet v 96 měsíčních splátkách po 10 427 Kč, byl sjednán úrok ve výši 29,6% ročně. Povinná zaplatila na poskytnutý úvěr celkem 167 332 Kč, dostala se do prodlení se splácením, oprávněná tedy úvěr zesplatnila. Ke dni sepsání žaloby oprávněná evidovala pohledávku ve výši neuhrazené jistiny ve výši 361 364,80 Kč (součet neuhrazené jistiny a zesplatněné jistiny), nákladů na vymáhání ve výši 900 Kč a dlužné smluvní pokuty ve výši 1 000 Kč. Oprávněná rovněž popsala výpočet požadovaných smluvních úroků a úroků z prodlení. K návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu přiložila nejen smlouvu o úvěru, úvěrové podmínky, Výpis čerpání, splátek a úhrad a dopis o zesplatnění, ale i Kartu klienta, Ověření bonity MLS a Úvěrovou zprávu obsahující sumarizaci existujících úvěrů povinné včetně měsíčních splátek. Při vydání elektronického platebního rozkazu tedy nebyl na základě obsahu návrhu a připojených důkazů žádný zřejmý důvod pro nevyhovění návrhu oprávněné, když ani přisouzené plnění nebylo nepřiměřené a dostálo ustanovení § 122 zákona o spotřebitelském úvěru. Exekuční soud tak neshledal v procesním postupu soudu při vydání exekučního titulu žádné pochybení, natož natolik závažné, aby mohlo způsobit kolizi vydaného platebního rozkazu s principy právního státu. Povinné byl následně elektronický platební rozkaz řádně doručen do vlastních rukou, tato se proti němu nikterak nebránila, proto také nabyl právní moci a vykonatelnosti. 20. Argumentu povinné, že jsou sjednaný úrok, náklady na vymáhání, smluvní pokuta i RPSN nepřiměřené, v rozporu s dobrými mravy, odvolací soud nepřisvědčil. Za situace, kdy byl v daném případě poskytován nebankovním subjektem nezajištěný úvěr za účelem konsolidace dalších úvěrů povinné a kdy dle databáze České národní banky byla v červenci roku 2023 průměrná roční úroková sazba u úvěrů na spotřebu 9,57%, odvolací soud nepovažuje za nepřiměřené sjednané úroky ve výši 29,6 % ročně. Výše vymáhaných nákladů na vymáhání (3x 300 Kč) i účtované smluvní pokuty (3x 500 Kč) je zcela souladu s ustanovením § 122 zákona o spotřebitelském úvěru, RPSN 34,3% odpovídá, dle výpočtu odvolacího soudu na kalkulačce Kanceláře finančního arbitra, podmínkám smlouvy o úvěru. Jestliže je plnění povinné sjednané v úvěrové smlouvě přiměřené a v souladu se zákonem, nemůže se jednat o plnění k vzájemnému plnění oprávněné v hrubém nepoměru. 21. Odvolací soud se neztotožňuje s názorem povinné, že oprávněná požaduje neoprávněně platby navýšené o kapitalizovaný úrok, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení a další platby. Oprávněná vymáhá sjednané úroky jakožto cenu poskytnutých peněz a úroky z prodlení v zákonné výši zcela oprávněně, v souladu s úvěrovou smlouvou i zákonem. 22. Pokud povinná uvádí, že neví, co je obsaženo ve vymáhané částce 363 264,80 Kč, odvolací soud konstatuje, že již z návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu a přiloženého Výpisu čerpání, splátek a úhrad, bylo zřejmé, že ve vymáhané částce 363 264,80 Kč je obsažen nárok na zaplacení jistiny (dlužná jistina 4 294,77 Kč + zesplatněná jistina 357 070,03 Kč), nákladů na vymáhání ve výši 900 Kč a dlužné smluvní pokuty (1 000 Kč). 23. Co se týká posouzení úvěruschopnosti povinné ze strany oprávněné v době uzavírání úvěrové smlouvy, odvolací soud si položil otázku, zda by výkon exekučního titulu vedl ke zjevné nespravedlnosti v případě, že by oprávněná posoudila úvěruschopnost povinné nedostatečně a smlouva o úvěru byla absolutně neplatná. Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 16. 2. 2022, sp. zn. 20 Cdo 104/2022, konstatoval, že nesprávné posouzení právní normy směřující k ochraně slabší smluvní strany (spotřebitele) ze strany nalézacího soudu, jenž vydal exekuční titul, nevede bez poukazu na další okolnosti případu k závěru o nevykonatelnosti formálně vykonatelného exekučního titulu pro rozpor se zásadami demokratického právního státu. Při zvážení, zda má dojít k prolomení zásady, podle níž exekuční soud vychází z vykonatelného exekučního titulu ve formě rozhodnutí soudu jako z danosti, je namístě zohlednit konkrétní okolnosti případu, jakož i aktuální poměry a postavení účastníka, který má být nucenou realizací exekučního titulu poškozen. Na jedné straně totiž stojí téměř bezvýjimečná potřeba respektu k vykonatelnému exekučnímu titulu ve formě rozhodnutí soudu, na straně druhé nutnost zabránit nucenému průchodu zcela zjevného a s ohledem na okolnosti případu a poměry účastníků zásadního bezpráví. Nelze tedy jinak, než při řešení konkrétní posuzované situace provést tzv. test proporcionality. V poměrech rozhodování o návrhu na zastavení exekuce půjde o posouzení, zda v daném případě je přiměřené zastavit exekuci vykonatelného rozhodnutí soudu, o němž bylo dodatečně zjištěno, že je v rozporu s hmotným právem, a tím de facto setřít rozdíl mezi nalézacím a vykonávacím řízením. Nadužívání takového postupu je přitom v rozporu s principem právního státu a s potřebou respektu k vykonatelným rozhodnutím nalézacích soudů. 24. V daném řízení bylo zjištěno, že oprávněná úvěruschopnost povinné posuzovala, což podrobně popsala a doložila v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu. Při jeho vydání tak z tohoto pohledu nebyl dán zřejmý důvod pro nevyhovění návrhu oprávněné, proto byl vydán elektronický platební rozkaz, proti kterému povinná nikterak nebrojila a který následně nabyl právní moci a vykonatelnosti. Povinná je osobou dospělou a svéprávnou. Je sice zadlužena, ale je zaměstnána s čistým měsíčním příjmem 34 664 Kč. Rovněž vlastní spoluvlastnický podíl o velikosti 1/2 na pozemku, jehož součástí je rodinný dům v [jméno FO]. Odvolací soud současně neshledal zneužívající povahu ujednání spotřebitelské smlouvy (viz níže) a nepřisvědčil argumentu povinné, že jsou sjednaný úrok, náklady na vymáhání, smluvní pokuta či RPSN nepřiměřené. Při zohlednění těchto skutečností má odvolací soud za to, že povinná ani v případě neplatnosti úvěrové smlouvy pro nedostatek řádného přezkumu úvěruschopnosti nemůže být nucenou realizací exekučního titulu poškozena v míře, jež by znamenala zcela zjevné a zásadní bezpráví opodstatňující závěr, že je přiměřené zastavit exekuci vykonatelného rozhodnutí soudu. Samotná absolutní neplatnost úvěrové smlouvy by v daném případě nepředstavovala kolizi exekučního titulu se základními principy demokratického právního řádu. 25. Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ve spojených věcech C-693/19 a C-831/19 ze dne 17. 5. 2022 v případě, že nalézací soud vydá na návrh věřitele platební rozkaz, proti němuž nebyl podán odpor, a nabyl tak právní moci, ukládá i v exekučním řízení soudu povinnost přezkoumávat případnou zneužívající povahu ujednání spotřebitelské smlouvy. V rámci svého přezkumu však odvolací soud neshledal, že by úvěrová smlouva obsahovala nějaká zneužívající ujednání dle § 1813 či § 1814 o.z., včetně ujednání ukládajícího spotřebiteli pro případ porušení povinnosti nepřiměřenou sankci /§ 1814 odst. 1 písm. l) o.z./. Jak již bylo uvedeno, výše vymáhaných nákladů na vymáhání (3x 300 Kč) i účtované smluvní pokuty (3x 500 Kč) je zcela přiměřená, v souladu s ustanovením § 122 zákona o spotřebitelském úvěru. Přitom právní úprava o zneužívajících ujednáních podle § 1813 o.z. neplatí pro ujednání o hlavním předmětu závazku ani pro posouzení přiměřenosti vzájemného plnění, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem, jak tomu bylo v daném případě. 26. Odvolací soud tedy uzavírá, že vedení exekuce na základě předmětného pravomocného a vykonatelného exekučního titulu nevede ke zjevné nespravedlnosti, či dokonce rozporu s principy právního státu. Proto se ztotožňuje s názorem soudu prvního stupně v tom, že není důvod pro zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. h) o.s.ř. 27. S ohledem na výše uvedené odvolací soud napadené usnesení soudu prvního stupně ve smyslu § 219 o.s.ř. jako věcně správné potvrdil. 28. O nákladech odvolacího řízení odvolací soud nerozhodoval, neboť o nich bude rozhodnuto podle § 87 a § 88 exekučního řádu, kdy náklady exekuce a náklady oprávněné vymůže exekutorka na základě příkazu k úhradě nákladů exekuce. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat dovolání do dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím soudu prvního stupně, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. Praha 9. prosince 2025 JUDr. Martina Kasíková předsedkyně senátu