USNESENÍ (anonymizovaný opis) Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Martiny Kasíkové a soudkyň Mgr. Kláry Obrtlíkové a JUDr. Evy Kratzerové ve věci oprávněné: [Jméno oprávněné]., IČO [IČO oprávněné] sídlem [Adresa oprávněné] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti povinné: [Jméno povinné], narozená [Datum narození povinné] bytem [Adresa povinné] doručovací adresa: [Anonymizováno], Slovenská republika o návrhu povinné na zastavení exekuce o odvolání oprávněné proti usnesení Okresního soudu Praha-východ ze dne 18. 7. 2025, č. j. 34 EXE 1516/2024-45 takto: I. Usnesení soudu I. stupně se potvrzuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodnění: 1. Okresní soud Praha-východ (dále jen „soud I. stupně“) shora označeným usnesením rozhodl tak, že se exekuce vedená na základě pověření soudu I. stupně ze dne 11. 10. 2024, č. j. 34 EXE 1516/2024-13, zcela zastavuje (výrok I.), žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.) a že soudní exekutor [tituly před jménem] [jméno FO], Exekutorský úřad [adresa], sídlem [adresa] (dále jen „soudní exekutor“), nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Soud I. stupně odkázal především na § 52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (dále jen „exekuční řád“), na § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), na § 2 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém (dále jen „ZMPS“) a na ustanovení Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/848 ze dne 20. 5. 2015, o insolvenčním řízení (dále jen „Nařízení“), a uzavřel, že ze slovenské právní úpravy, konkrétně § 166 odst. 2 zákona Slovenské republiky č. 7/2005 Z. z., o konkurze a reštrukturalizácii a o zmene a doplnení niektorých zákonov (dále jen „ZKR“), vyplývá, že oddlužením se pohledávky stávají vůči dlužníkovi nevymahatelné v rozsahu, v jakém ho soud zbavil dluhů. V posuzované věci je podle čl. 7 odst. 2 písm. f) Nařízení rozhodným právem právo členského státu, na jehož území bylo insolvenční řízení zahájeno, tedy slovenské právo. Okresný súd Prešov (dále jen „slovenský soud“) rozhodl usnesením o oddlužení povinné tak, že povinná je zbavena všech dluhů, které mohou být uspokojené v konkurzu v rozsahu, v jakém nebudou uspokojené v konkurzu, a dluhů, které jsou vyloučené z uspokojení. Dle soudu I. stupně slovenská právní úprava (§ 166f odst. 1 ZKR, § 167v odst. 3 ZKR) přitom stojí na tom, že má-li rozhodnutí o oddlužení pozbýt účinků, musí být zrušeno. Protože povinná byla rozhodnutím slovenského soudu ze dne 14. 10. 2024 oddlužena a zbavena dluhů, které mohly být uspokojeny v konkurzu, a rozhodnutí o oddlužení nebylo zrušeno, byl dán důvod pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ve spojení s § 52 odst. 1 exekučního řádu. O náhradě nákladů exekučního řízení ve vztahu mezi účastníky navzájem soud I. stupně rozhodl podle § 89 věta první exekučního řádu při zohlednění důsledků § 414 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen „insolvenční zákon“), tak, že žádnému z nich náhradu nákladů nepřiznal, neboť u žádného z nich nelze shledat procesní zavinění na zastavení exekuce, když oprávněná podala exekuční návrh, aniž mohla předpokládat, že povinná se bude domáhat oddlužení ve Slovenské republice, a současně výkon tohoto práva povinnou nelze považovat za její zavinění na zastavení exekuce. Výrok o nákladech exekuce pak odůvodnil tím, že oddlužení povinné se vztahuje i na pohledávku soudního exekutora na náhradu nákladů exekuce, kdy tuto pohledávku měl soudní exekutor přihlásit do insolvenčního řízení vedeného ve Slovenské republice. 2. Oprávněná podala proti tomuto usnesení včas odvolání, považovala je za nesprávné. S odkazem na čl. 33 Nařízení namítala, že členský stát může odepřít výkon rozhodnutí, pokud by byl ve zjevném rozporu s veřejným pořádkem tohoto státu, zejména s jeho základními zásadami nebo s ústavními právy a svobodami jednotlivce. Česká právní úprava (srov. § 414a insolvenčního zákona) neumožňuje, aby byl dlužník již při zahájení insolvenčního řízení osvobozen od placení pohledávek v rozsahu, ve kterém nebudou uspokojeny. Dle oprávněné nebyly splněny předpoklady pro vedení konkurzu, neboť nebyl zjištěn dostatečný majetek povinné, v důsledku toho nemohlo dojít k oddlužení povinné, když z § 167f odst. 5 ZKR vyplývá, že v takové situaci se k oddlužení nepřihlíží, neboť bylo zrušeno. V této souvislosti oprávněná odkázala na § 140a, § 414a, § 415, § 312 insolvenčního zákona, podle nichž se veškerá řízení ex offo po zrušení konkurzu obnovují. Dále oprávněná uplatnila výhradu veřejného pořádku ve vztahu k případné aplikaci ustanovení § 167f odst. 2 a § 166e odst. 2 ZKR, protože česká právní úprava nestanoví, že by se exekuce zastavovala ex offo už spolu s usnesením o zahájení insolvenčního řízení, a nepřipouští, aby byl dlužník již okamžikem zahájení insolvenčního řízení osvobozen od placení pohledávek v rozsahu, ve kterém nebyly uspokojeny, aniž by bylo jasné, v jakém rozsahu tyto pohledávky alespoň mohou být uspokojeny, či zda bude konkurz zrušen z důvodu nepostačujícího majetku. Oprávněná zdůraznila, že konkurz povinné byl zrušen kvůli tomu, že konkurzní podstata nepokryje ani náklady konkurzu. Dle oprávněné by aplikací ZKR bez přihlédnutí k výhradě veřejného pořádku došlo k nedůvodné nerovnováze mezi právy dlužníka a věřitele a k extrémnímu rozporu s veřejným pořádkem a zásadami právního státu, ochranou věřitele a jeho legitimním očekávání, že pohledávka bude uspokojena. Povinná fakticky žila a žije v České republice. Je zcela neakceptovatelné aprobovat účelová jednání dlužníka v podobě tzv. konkurzní turistiky na úkor věřitelů. Úprava ZKR odporuje čl. 5 Nařízení. Vzhledem ke shora uvedenému měla oprávněná za to, že nejsou splněné zákonné podmínky pro zastavení exekuce, proto požadovala napadené usnesení změnit. 3. Povinná se k odvolání nevyjádřila. 4. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, po zjištění, že odvolání bylo podáno včas, subjektem oprávněným je podat, je přípustné, obsahuje zákonem předvídané náležitosti (§ 201, § 202, § 204 odst. 1 a § 205 o. s. ř. ve spojení s § 52 odst. 1 exekučního řádu), přezkoumal napadené usnesení spolu s řízením, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a § 212a odst. 1, 5 o. s. ř. a dospěl k následujícím závěrům. V souladu s § 254 odst. 8 o. s. ř. odvolací soud k projednání odvolání nenařizoval jednání (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 2714/2005, 20 Cdo 1020/99). 5. Pro potřeby rozhodnutí vyšel odvolací soud z těchto skutečností patrných z obsahu spisu: Exekuční řízení bylo zahájeno dne 17. 9. 2024. Pověřením ze dne 11. 10. 2024, č. j. 34 EXE 1516/2024-13, soud I. stupně pověřil soudního exekutora vedením exekuce k vymožení pohledávky oprávněné ve výši 2 814,65 Kč a nákladů předcházejícího řízení ve výši 8 454 Kč podle vykonatelného rozsudku soudu I. stupně ze dne 6. 8. 2009, č. j. 4 C 413/2009-19, a dále nákladů předcházejícího řízení ve výši 2 964,50 Kč podle vykonatelného usnesení soudního exekutora [tituly před jménem] [jméno FO] ze dne 27. 2. 2024, č. j. [spisová značka], a podle vykonatelného rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 24. 7. 2024, sp. zn. 20 Co 240/2024, jakož i pro náklady oprávněné a náklady exekuce. Výkon úřadu pověřeného soudního exekutora zanikl ke dni 6. 10. 2024, úřad následně vykonávala zástupkyně [tituly před jménem] [jméno FO] a dne 7. 11. 2025 byl do uvolněného exekutorského úřadu jmenován nový soudní exekutor [tituly před jménem] [jméno FO]. Slovenský soud usnesením ze dne 14. 10. 2024, sp. zn. 20OdK/209/2024, vyhlásil konkurz na majetek povinné (výrok I.), ustanovil správce podstaty (výrok II.), vyzval věřitele povinné, aby své pohledávky, které nejsou pohledávkami za podstatou, přihlásili v základní lhůtě 45 dnů od vyhlášení konkurzu (výrok III.), rozhodl o oddlužení povinné tak, že povinnou zbavil všech dluhů, které mohou být uspokojené jen v tomto konkurzu v rozsahu, ve kterém nebudou uspokojené v konkurzu, a dluhů, které jsou vyloučené z uspokojení (výrok IV.), a vyslovil, že začíná hlavní insolvenční řízení podle čl. 3 odst. 1 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/848 ze dne 20. 5. 2015 (výrok V.). /zřejmé z uvedeného usnesení/ Usnesení bylo zveřejněno v Obchodním věstníku Slovenské republiky dne 21. 10. 2024 pod č. OV 204/2024. /zřejmé z Obchodního věstníku Slovenské republiky/ Ustanovený správce konkurzní podstaty oznámil v Obchodním věstníku Slovenské republiky dne 12. 12. 2024 pod č. 241/2024, že konkurz vyhlášený na majetek povinné se podle § 167v odst. 1 ZKR končí, protože konkurzní podstata nepokryje náklady konkurzu. /zřejmé z Obchodního věstníku Slovenské republiky/ Na vymáhanou pohledávku nebylo vymoženo ničeho. /zřejmé z exekutorského spisu/ Podáním ze dne 27. 3. 2025 povinná navrhla zastavení exekuce z podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., protože usnesením slovenského soudu ze dne 14. 10. 2024, sp. zn. 20dK/209/2024, byl na majetek povinné vyhlášen konkurz a povinná byla osvobozena od hrazení svých závazků. V tomto směru poukázala na ust. § 166e odst. 1, 2 ZKR a § 167f ZKR. současně požádala, aby jí bylo doručováno na adresu trvalého bydliště ve Slovenské republice, protože na adrese trvalého bydliště v České republice se již několik let nezdržuje. Oprávněná s návrhem povinné na zastavení exekuce nesouhlasila. Poukázala na to, že rozhodnutím cizozemského soudu není exekuční soud bez dalšího vázán, exekuce je vedena v souladu s českou právní úpravou a ta [srov. § 109 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona] se zahájením insolvenčního řízení nespojuje povinnou namítané účinky. 6. Podle § 52 odst. 1 exekučního řádu, nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se pro exekuční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu. 7. Podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., výkon rozhodnutí bude zastaven, jestliže výkon rozhodnutí je nepřípustný, protože je tu jiný důvod, pro který rozhodnutí nelze vykonat. 8. Podle čl. 2 bod 6 Nařízení se pro účely tohoto nařízení rozumí „soudem“: i) v čl. 1 odst. 1 písm. b) a c), čl. 4 odst. 2, článcích 5 a 6, čl. 21 odst. 3, čl. 24 odst. 2 písm. j) a článcích 36 a 39 a článcích 61 až 77 soudní orgán členského státu, ii) ve všech ostatních článcích soudní orgán nebo jiný příslušný subjekt členského státu, který je oprávněn zahájit insolvenční řízení, potvrdit zahájení takového řízení nebo v průběhu takového řízení rozhodovat. 9. Podle čl. 7 bod 1, 2 písm. j) a k) Nařízení, pokud toto nařízení nestanoví jinak, je právem rozhodným pro insolvenční řízení a jeho účinky právo toho členského státu, na jehož území bylo insolvenční řízení zahájeno. Právo státu, který řízení zahájil, určuje podmínky pro zahájení tohoto řízení, jeho vedení a skončení. Určuje zejména: j) podmínky a účinky skončení insolvenčního řízení, zejména vyrovnáním; k) práva věřitelů po skončení insolvenčního řízení. 10. Podle čl. 19 odst. 1 Nařízení, rozhodnutí o zahájení insolvenčního řízení učiněné soudem členského státu, který je příslušný podle článku 3, je uznáváno ve všech ostatních členských státech od okamžiku, kdy nabude účinnosti ve státě, který řízení zahájil. 11. Podle čl. 20 odst. 1, Nařízení rozhodnutí o zahájení insolvenčního řízení podle čl. 3 odst. 1 má bez dalších formalit v kterémkoli jiném členském státě stejné účinky jako podle práva státu, který řízení zahájil, pokud toto nařízení nestanoví jinak a dokud ve výše uvedeném členském státě není zahájeno řízení podle čl. 3 odst. 2. 12. Podle čl. 32 odst. 1 Nařízení, rozhodnutí, která se týkají průběhu a skončení insolvenčního řízení a jsou vynesena soudem, jehož rozhodnutí o zahájení řízení je uznáno podle článku 19, a vyrovnání tímto soudem schválená se rovněž uznávají bez dalších formalit. Tato rozhodnutí se vykonávají v souladu s články 39 až 44 a články 47 až 57 nařízení (EU) č. 1215/2012. 13. Podle čl. 33 Nařízení, kterýkoli členský stát může odepřít uznání insolvenčního řízení zahájeného v jiném členském státě nebo výkon rozhodnutí učiněných v souvislosti s takovým řízením, pokud by byly účinky tohoto uznání nebo výkonu ve zjevném rozporu s veřejným pořádkem tohoto státu, zejména s jeho základními zásadami nebo s ústavními právy a svobodami jednotlivce. 14. Podle § 166a odst. 1 písm. a) ZKR, ak tento zákon neustanovuje inak (§ 166b a 166c), len v konkurze alebo splátkovým kalendárom môžu byť uspokojené tieto pohľadávky: a) pohľadávka, ktorá vznikla pred kalendárnym mesiacom, v ktorom bol vyhlásený konkurz alebo poskytnutá ochrana pred veriteľmi. 15. Podle § 166c ZKR (nedotknuté pohľadávky), oddlžením sú nedotknuté tieto pohľadávky: a) pohľadávka veriteľa – fyzickej osoby, ktorú nenadobudol postúpením, prevodom alebo prechodom s výnimkou dedenia, ak takáto pohľadávka nebola prihlásená v konkurze z dôvodu, že veriteľ nebol správcom písomne upovedomený, že bol vyhlásený konkurz; ustanovenie § 166b ods. 1 písm. a) a b) tým nie je dotknuté, b) pohľadávka z právnej pomoci poskytnutej dlžníkovi Centrom právnej pomoci v súvislosti s konaním o oddlžení, c) zabezpečená pohľadávka v rozsahu, v ktorom je krytá hodnotou predmetu zabezpečovacieho práva; ustanovenie § 166b ods. 1 písm. a) a b) tým nie je dotknuté, d) pohľadávka zo zodpovednosti za škodu spôsobenú na zdraví alebo spôsobenú úmyselným konaním vrátane príslušenstva takejto pohľadávky, e) pohľadávka dieťaťa na výživné vrátane príslušenstva takejto pohľadávky, f) pracovnoprávne nároky zamestnancov dlžníka voči dlžníkovi, g) peňažný trest podľa Trestného zákona, h) nepeňažná pohľadávka. 16. Podle § 166e ZKR, (rozhodnutie o oddlžení), o oddlžení rozhodne súd v uznesení o vyhlásení konkurzu alebo v uznesení o určení splátkového kalendára tak, že dlžníka zbavuje všetkých dlhov, ktoré môžu byť uspokojené iba v konkurze alebo splátkovým kalendárom (§ 166a) v rozsahu, v akom nebudú uspokojené v konkurze alebo splátkovým kalendárom. V uznesení súd uvedie znenia zákonných ustanovení, ktoré upravujú, o ktoré dlhy ide. /odstavec 1/Oddlžením sa pohľadávky, ktoré môžu byť uspokojené iba v konkurze alebo splátkovým kalendárom (§ 166a), bez ohľadu na to, či boli alebo neboli prihlásené, stávajú voči dlžníkovi nevymáhateľné v rozsahu, v ktorom ho súd zbavil dlhov. /odstavec 2/ Pohľadávka, ktorá sa v dôsledku oddlženia stala voči dlžníkovi nevymáhateľná, je aj naďalej vymáhateľná voči ručiteľovi alebo inej osobe, ktorá pohľadávku voči dlžníkovi zabezpečuje. /odstavec 3/ Na nevymáhateľnosť pohľadávky voči dlžníkovi súd prihliadne aj bez námietky dlžníka. Orgán verejnej moci je povinný hľadieť na dlžníka vo vzťahu k pohľadávke, ktorá sa stala nevymáhateľná (§ 166b), ako by na neho hľadel, keby rozhodol o trvalom upustení od vymáhania pohľadávky. /odstavec 4/ 17. Podle § 166f ZKR (zrušenie oddlženia pre nepoctivý zámer), veriteľ, ktorý bol dotknutý oddlžením, má právo domáhať sa zrušenia oddlženia návrhom na zrušenie oddlženia podaným voči dlžníkovi alebo jeho dedičom do šiestich rokov od vyhlásenia konkurzu alebo určenia splátkového kalendára na súde, ktorý rozhodol o oddlžení, ak preukáže, že dlžník nemal pri oddlžení poctivý zámer. Ak je takýchto návrhov viac, súd ich spojí na spoločné konanie. Vo veci samej rozhoduje súd rozsudkom. /odsatvec 1/ Právoplatné rozhodnutie o zrušení oddlženia je účinné voči všetkým. Iné rozhodnutie o návrhu na zrušenie oddlženia nie je prekážkou, aby sa rozhodovalo o novom návrhu na zrušenie oddlženia, ak je podaný iným veriteľom alebo sú tu nové dôkazy, ktoré poctivý zámer dlžníka vylučujú. /odstavec 2/ Zrušením oddlženia sa oddlženie stáva voči všetkým veriteľom neúčinné. Pohľadávkam sa v plnom rozsahu, v ktorom ešte neboli uspokojené, obnovuje pôvodná vymáhateľnosť aj splatnosť. Takéto pohľadávky sa nepremlčia skôr ako uplynie desať rokov od zrušenia oddlženia. /odstavec 4/ 18. Podle § 167f ZKR (exekučné konania a obdobné vykonávacie konania), na majetok podliehajúci konkurzu nemožno počas konkurzu začať ani viesť exekučné konanie alebo obdobné vykonávacie konanie. /odsatvec 1/ Ak bol vyhlásený konkurz, ide o dôvod, aby sa bez zbytočného odkladu rozhodlo o zastavení konania, v ktorom sa vymáha pohľadávka, ktorá môže byť uspokojená iba v konkurze alebo sa považuje za nevymáhateľnú. Výťažok exekúcie, ktorý ešte nebol vydaný oprávnenému, exekútor po odpočítaní odmeny a svojich trov, vydá oprávnenému. /odstavec 2/ Ak sa konkurz zruší z dôvodu, že tu neboli predpoklady na vedenie konkurzu, na zastavenie konania sa neprihliada; prípadné exekučné záložné právo zaniknuté v dôsledku vyhlásenia konkurzu sa obnovuje. /odstavec 3/ 19. Podle § 167v ZKR (zrušenie konkurzu), správca bez zbytočného odkladu, po splnení rozvrhu výťažku alebo po tom, čo zistí, že konkurzná podstata nepokryje náklady konkurzu, oznámi v Obchodnom vestníku, že konkurz sa končí. Takéto oznámenie však správca neuskutoční skôr, ako uplynie základná prihlasovacia lehota, a ak niektorý z veriteľov uhradil zálohu na trovy šetrení podľa § 166i ods. 2, nie skôr, ako takéto šetrenia uskutočnil. Oznámením v Obchodnom vestníku sa konkurz zrušuje. /odstavec 1/ Správca bez zbytočného odkladu oznámi v Obchodnom vestníku, že konkurz sa končí aj vtedy, ak zistí, že sa do 90 dní od vyhlásenia konkurzu neprihlásil žiadny veriteľ alebo postavenie všetkých veriteľov ako účastníkov konania zaniklo. Oznámením v Obchodnom vestníku sa konkurz zrušuje. /odstavec 2/ Konkurz sa zrušuje tiež uznesením, ktorým súd zastaví konanie z dôvodu, že tu nie sú predpoklady pre vedenie konkurzu. V uznesení rozhodne aj o zrušení oddlženia. Premlčacia lehota pri pohľadávkach, ktoré mohli byť uplatnené v konkurze prihláškou, neuplynie skôr, ako tri roky od zastavenia konania. Voči tomuto rozhodnutiu je dlžník oprávnený podať odvolanie. /odstavec 3/ Zrušením konkurzu zaniká funkcia správcu a zástupcu veriteľov. Zanikajú tiež účinky podľa § 167b ods. 1, § 167c ods. 2 a 3 a § 167d. Platnosť a účinnosť úkonov vykonávaných počas konkurzu tým nie je dotknutá. Ak má správca majetok alebo dokumentáciu patriacu dlžníkovi, po zrušení konkurzu ich bez zbytočného odkladu vráti dlžníkovi, prípadne niektorému z dedičov dlžníka. /odstavec 4/ 20. Podle § 121 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „OZ“), příslušenstvím pohledávky jsou úroky, úroky z prodlení, poplatek z prodlení a náklady spojené s jejím uplatněním. 21. Soud I. stupně se ve svém rozhodnutí velice podrobně zabýval povinnou uplatněnými důvody pro zastavení exekuce i námitkami oprávněné. Důvody svého právního závěru pečlivě vysvětlil a podpořil je jak odpovídající zákonnou úpravou, tak i judikaturními závěry. Správně pak uzavřel, že na insolvenční řízení vedené slovenským soudem ohledně povinné a jeho dopady je nezbytné aplikovat primárně úpravu Nařízení. To přitom stanoví jak pro rozhodnutí o zahájení insolvenčního řízení učiněné soudem členského státu tak i pro rozhodnutí, která se týkají průběhu a skončení insolvenčního řízení a jsou vynesena soudem, jehož rozhodnutí o zahájení řízení je uznáno podle čl. 19, přímé uznání „bez dalších formalit“ (čl. 19, čl. 20 a čl. 32 Nařízení). Jestliže slovenský soud zahájil konkurz oddlužením na majetek povinné a současně rozhodl o jejím oddlužení tak, že ji zbavil všech dluhů, které mohou být uspokojeny jen v tomto konkurzu, a to v rozsahu, v jakém nebudou uspokojené v konkurzu, a dále dluhů, které jsou vyloučené z uspokojení, pak je pro dané insolvenční řízení a jeho účinky rozhodné slovenské právo (srov. čl. 7 odst. 1 a odst. 2 věty první Nařízení). Vzhledem k době vydání exekučních titulů je zřejmé, že insolvenční řízení dopadalo i na pohledávku oprávněné vymáhanou v tomto řízení [srov. § 166a odst. 1 písm. a) ZKR]. V důsledku insolvenčního řízení, resp. rozhodnutí o oddlužení povinné, se pak stala pohledávka oprávněné nevymahatelnou (srov. § 166e odst. 2, 4 ZKR), tj. má povahu naturální exekuce, a to i na území České republiky jako členského státu Evropské unie, kam účinky uvedeného konkurzu oddlužením též bezprostředně dopadají. Exekuční soud není oprávněn přezkoumávat postup a správnost rozhodnutí cizozemského soudu (případně i slovenského insolvenčního správce, jak plyne z čl. 2 bod 6 Nařízení), u něhož je dáno přímé uznání na území členských států Evropské unie, a odepřít mu účinky na našem území. V řízení přitom nebylo tvrzeno, že by vymáhaná pohledávka svou povahou byla vyloučena z oddlužení podle § 166c ZKR. 22. V rámci odvolání oprávněná nadnesla další (nové) důvody, jimiž zpochybňovala správnost napadeného usnesení. S ohledem na dlouhodobě prosazovaný judikaturní výklad bylo třeba se jimi v odvolacím řízení věcně zabývat. 23. Oprávněná uplatnila výhradu veřejného pořádku podle čl. 33 Nařízení. K této problematice se vyjádřil Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 323/2023, v němž dovodil, že užití institutu výhrady veřejného pořádku podle článku 33 Nařízení přichází v úvahu jen výjimečně, nelze tak odepřít uznání insolvenčního řízení zahájeného v jiném členském státě nebo výkon rozhodnutí učiněných v souvislosti s takovým řízením [konkrétně odepřít uznání účinků rozhodnutí o osvobození od placení pohledávek (o zbavení dluhů)] jen na základě rozdílů mezi právní úpravou osvobození od placení pohledávek podle insolvenčního zákona a slovenského ZKR. Námitky oprávněné jsou přitom založeny právě na srovnání právních úprav, důvodnost tak nezaloží. 24. Následné rozhodnutí o zrušení konkurzu podle § 167v odst. 1 ZKR z důvodu, že konkurzní podstata nepokryje náklady konkurzu, s sebou nepojí zrušení účinků oddlužení. Vyplývá to i z odlišné povahy těchto právních institutů (oddlužení má účinky i po zrušení konkurzu). Tento závěr má pak svůj odraz v úpravě řízení o zrušení oddlužení podle § 166f ZKR. Pokud oprávněná poukazovala na nepoctivý záměr povinné spočívající insolvenční turistice, nic jí nebránilo domáhat se u příslušného slovenského soudu zrušení tohoto oddlužení postupem podle § 166f ZKR. 25. Lze shrnout, že právní úprava ZKR vyvolává v případě oddlužení dlužníka stejné účinky ve vztahu k neuspokojeným, do oddlužení přihlašovaným pohledávkám jako insolvenční zákon (srov. § 414 insolvenčního zákona), tj. ztráty vymahatelnosti, byť k jinému okamžiku, současně však umožňuje individuální obranu ze strany věřitele proti nepoctivému jednání dlužníka (případné individuální pochybení dlužníka lze řešit v rámci příslušného, byť skončeného, konkurzního řízení). Za této situace odvolací soud neshledal podmínky pro odepření uznání uvedeného insolvenčního řízení a oddlužení povinné ve Slovenské republice, když zde nelze dovodit zjevný rozpor s veřejným pořádkem České republiky. Jestliže byla povinná osvobozena od dluhu, který je předmětem této exekuce, nelze předmětnou pohledávku dále vymáhat, další vedení exekuce je tak nepřípustné (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 3509/2010, 29 Cdo 2846/2016, podpůrně 25 Cdo 2660/2013) a zakládá důvod pro její zastavení podle § 268 odst. 1 o. s. ř. Rozhodnutí soudu I. stupně o zastavení exekuce je tedy správné. 26. Nákladové výroky soud I. stupně správně vystavěl na právní úpravě § 89 exekučního řádu (ve spojení s § 52 odst. 1 exekučního řádu a § 151 odst. 1 o. s. ř.), podle nějž v případě zastavení exekuce hradí náklady exekuce i náklady účastníků ten, který zastavení exekuce zavinil. O náhradě nákladů řízení se tedy zásadně rozhoduje podle míry procesního zavinění na zastavení exekuce. Procesní zavinění oprávněného - a tudíž i povinnost oprávněného hradit náklady řízení - lze obecně dovozovat v případě, že oprávněný nevynaložil potřebnou míru pečlivosti před podáním návrhu na nařízení exekuce; tak tomu může být například tehdy, jestliže jeho pohledávka zanikla některým ze zákonných způsobů, ačkoli to při vynaložení obvyklé míry pečlivosti vědět mohl, nebo pokud zahájil exekuci vůči osobě, která není v exekuci pasivně legitimována, apod. Na oprávněného by povinnost k náhradě nákladů exekuce měla být přenášena pouze ve výjimečných případech, kdy oprávněný podal návrh na nařízení exekuce, ačkoli byl seznámen s poznatky, z nichž se dal předvídat neúspěch takové exekuce, a nedostál tak požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti (srov. rozhodnutí ÚS sp. zn. II. ÚS 594/10). Nestane-li se tak, nelze spravedlivě požadovat náhradu těchto nákladů od oprávněného, který tuto situaci nezavinil (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 4287/2014). 27. V předmětné věci bylo exekuční řízení zahájeno na základě vykonatelného rozhodnutí, navíc v době, kdy ještě nebylo insolvenční řízení, v rámci nějž byla povinná oddlužena, ani zahájeno, na straně oprávněné tedy žádné zavinění na zastavení exekuce shledat nelze. Povinnost hradit náklady takto neúspěšné exekuce by tak měla nastat na straně povinné, nicméně v daném případě má odvolací soud za to, že uvedené osvobození se vztahuje i na placení nákladů vzniklých v tomto řízení, když jde o příslušenství pohledávky (§ 121 odst. 3 OZ), od jejíhož placení byla povinná osvobozena. Pokud tedy soud I. stupně rozhodl, že žádný z účastníků ani soudní exekutor nemá právo na náhradu nákladů řízení, resp. exekuce, je jeho rozhodnutí věcně správné. Odvolací soud proto napadené usnesení podle § 219 o. s. ř. potvrdil. 28. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1, 2 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když v odvolacím řízení byla procesně úspěšná povinná, té však žádné náklady v souvislosti s tímto řízením nevznikly. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat dovolání do dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím soudu I. stupně, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. Praha 10. prosince 2025 JUDr. Martina Kasíková předsedkyně senátu