USNESENÍ (anonymizovaný opis) Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Zlatuše Jíchové a soudců Mgr. Miroslava Nováka a JUDr. Lenky Škubalové ve věci exekuce oprávněné: [Jméno oprávněné]., IČO [IČO oprávněné] sídlem [Adresa oprávněné] zastoupená advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti povinnému: [Jméno povinné], narozený [Datum narození povinné] bytem [Adresa povinné] zastoupený advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] pro pohledávku oprávněné ve výši 8 000 Kč s příslušenstvím, o odvolání oprávněné proti usnesení Okresního soudu v Rakovníku ze dne 3. července 2025, č. j. 8 EXE 1220/2024-97 takto: I. Usnesení soudu prvního stupně se potvrzuje. II. Oprávněná je povinna zaplatit povinnému na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 2 359,50 Kč, do tří dnů od právní moci usnesení, k rukám advokáta [Jméno advokáta B]. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Rakovníku (dále jen „soud prvního stupně“) v záhlaví uvedeným usnesením rozhodl, že exekuce se zastavuje (výrok I.), že oprávněná je povinna zaplatit povinnému na náhradu nákladů řízení částku 9 438 Kč, do tří dnů od právní moci usnesení, k rukám jeho právního zástupce (výrok II.) a že oprávněná je povinna zaplatit soudní exekutorce [tituly před jménem] [jméno FO], Exekutorský úřad [adresa], na náhradu nákladů exekuce částku 6 655 Kč, do tří dnů od právní moci usnesení. 2. Z obsahu spisu soudu prvního stupně vyplývá, že platebním rozkazem Okresního soudu v Rakovníku ze dne 14. 12. 2007, č. j. 26 Ro 1355/2007-9, který nabyl právní moci a stal se vykonatelným dne 15. 1. 2008, bylo povinnému, v procesním postavení žalovaného, uloženo zaplatit společnosti [právnická osoba], a.s. , IČO [IČO], sídlem [adresa], do 15 dnů ode dne doručení platebního rozkazu částku ve výši 12 000 Kč, úrok z prodlení ve výši 0,1 % denně z částky 12 000 Kč od 16. 10. 2006 do zaplacení a na náhradu nákladů řízení částku 12 428,60 Kč nebo podat proti platebnímu rozkazu v téže lhůtě u podepsaného soudu odpor. Uvedeným platebním rozkazem přiznána pohledávka byla společností [právnická osoba], a.s., IČO [IČO], postoupena ke dni 16. 3. 2012 smlouvou o postoupení pohledávek oprávněné a Okresní soud v Rakovníku na její návrh pověřil pověřením ze dne 2. 1. 2025, č. j. 8 EXE 1220/2024-31, soudní exekutorku [tituly před jménem] [jméno FO], Exekutorský úřad [adresa], vedením exekuce na majetek povinného podle platebního rozkazu Okresního soudu v Rakovníku ze dne 14. 12. 2007, č. j. 26 Ro 1355/2007-9, pro pohledávku oprávněné ve výši 8 000 Kč, pro kapitalizovaný úrok z prodlení za dobu od 16. 10. 2006 do 7. 11. 2024 ve výši 55 748 Kč, pro úrok z prodlení ve výši 0,1 % denně z částky 8 000 Kč od 8. 11. 2024 do zaplacení, pro náklady nalézacího řízení ve výši 12 428,60 Kč, pro náklady oprávněné a náklady exekuce. Podáním ze dne 25. 3. 2025, adresovaným soudní exekutorce, navrhl povinný zastavení vedené exekuce a odklad exekuce do právní moci rozhodnutí o jeho návrhu na zastavení exekuce ze dne 25. 3. 2025. Návrh na zastavení exekuce odůvodnil tím, že exekuční titul nabyl právní moci dne 15. 1. 2008 a práva oprávněné z tohoto exekučního titulu byla promlčena ke dni 16. 1. 2018. Povinný z těchto důvodů namítl promlčení v řízení vymáhaného nároku. K návrhu povinného na zastavení exekuce se oprávněná vyjádřila nesouhlasně podáním ze dne 2. 4. 2025. Uvedla, že v řízení vymáhaná pohledávka není promlčena, neboť promlčecí lhůta začala běžet dnem právní moci exekučního titulu, tj. dne 15. 1. 2008, dne 15. 5. 2008 byla na majetek povinného podle uvedeného exekučního titulu nařízena exekuce, která skončila dne 5. 2. 2015, čímž opětovně nastal běh promlčecí lhůty, avšak před uplynutím obecné promlčecí lhůty v trvání 10 let byla dne 1. 10. 2024 opětovně proti povinnému na základě exekučního titulu zahájena exekuce. Soudní exekutorka návrhu povinného na zastavení exekuce nevyhověla a předložila jej k rozhodnutí exekučnímu soudu. Soud prvního stupně usnesením ze dne 7. 4. 2025, č. j. 8 EXE 1220/2024-60, které nabylo právní moci dne 25. 4. 2025, rozhodl, že se exekuce odkládá do pravomocného skončení řízení o návrhu povinného na zastavení exekuce ze dne 25. 3. 2025. V průběhu jednání před soudem prvního stupně o návrhu povinného na zastavení exekuce, konaného dne 27. 5. 2025, povinný dále navrhl exekuci zastavit s odůvodněním, že jistinu vymáhaného nároku představuje neuhrazená smluvní pokuta, jež nebyla sjednána platným způsobem, neboť ujednání o ní nebylo obsaženo v hlavní části smlouvy, nýbrž v obchodních podmínkách, nadto bez uvedení výše pokuty a jen s odkazem na ceník právního předchůdce oprávněné. Poukázal na právní rámec ochrany spotřebitele vyložený rozsudkem velkého senátu Soudního dvora Evropské unie C-693/19, C-831/19 a na závěry vyplývající z nálezu Ústavního soudu ČR. sp. zn. I. ÚS 3512/11. K této další argumentaci povinného odůvodňující návrh na zastavení exekuce se oprávněná nevyjádřila. 3. Soud prvního stupně vyšel při svém rozhodování ze skutkového zjištění, že platebním rozkazem Okresního soudu v Rakovníku ze dne 14. 12. 2007, č. j. 26 Ro 1355/2007-9, bylo povinnému, v procesním postavení žalovaného, uloženo zaplatit společnosti [právnická osoba][Anonymizováno], IČO [IČO], sídlem [adresa] (dále též „žalobkyně“), do 15 dnů ode dne doručení platebního rozkazu pohledávku ve výši 12 000 Kč, úrok z prodlení ve výši 0,1 % denně za částky 12 000 Kč od 16. 10. 2006 do zaplacení a na náhradu nákladů řízení částku 12 428 Kč nebo podaltproti platebnímu rozkazu v téže lhůtě u nadepsaného soudu odpor. Uvedený platební rozkaz byl právnímu zástupci žalobkyně doručen dne 28. 12. 2007 a povinnému do vlastních rukou v tentýž den. Platební rozkaz nabyl právní moci a stal se vykonatelným dne 15. 1. 2008. Dále zjistil, že se žalobkyně v uvedeném nalézacím řízení proti povinnému domáhala zaplacení smluvní pokuty s příslušenstvím s odůvodněním, že s povinným uzavřela dne 8. 8. 2005 smlouvu o dodávce služeb[služba], jejíž nedílnou součástí byly Všeobecné podmínky pro poskytování veřejně dostupných služeb elektronických komunikací uvedené společnosti. K ukončení platnosti a účinnosti uvedené smlouvy došlo dne 24. 11. 2005 a povinný nesplnil smluvní povinnost vrátit žalobkyni zapůjčený satelitní komplet do sedmi dnů od ukončení smlouvy dle smluvních podmínek. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že mezi uvedenou žalobkyní a povinným byla dne 8. 8. 2005 uzavřena smlouva o dodávce služeb [služba] a při jejím uzavření povinný vystupoval jako spotřebitel, což vyplývá z jeho osobních údajů uvedených ve smlouvě a z účelu služby – „Rodina“. Ujednání o nároku na úhradu smluvní pokuty nebyly obsaženy v samotné smlouvě o dodávce služeb, nýbrž v čl. 3.7 obchodních podmínek (smluvní podmínky), dle nichž pro případ nevrácení zařízení ve lhůtě, též vyplývající z obchodních podmínek, je poskytovatel oprávněn účtovat uživateli jednorázovou smluvní pokutu ve výši 100 % hodnoty zařízení uvedené v ceníku v den uzavření smlouvy. Smluvní podmínky byly psány velmi malým písmem, nadto bez uvedení výše pokuty, toliko s odkazem na ceník žalobce. Soud prvního stupně dále zjistil, že právní předchůdce oprávněné, společnost [právnická osoba][Anonymizováno] zahájila proti povinnému dne 15. 5. 2008 exekuční řízení a Okresní soud v Rakovníku usnesením ze dne 4. 6. 2008, č. j. 3 Nc 2470/2008-9, nařídil exekuci na majetek povinného podle vykonatelného platebního rozkazu Okresního soudu v Rakovníku ze dne 14. 12. 2007, č. j. 26 Ro 1355/2007-9, pro pohledávku oprávněné ve výši 12 000 Kč, pro úrok z prodlení ve výši 0,1 % denně z částky 12 000 Kč od 16. 10. 2006 do zaplacení, pro náklady nalézacího řízení ve výši 12 428,60 Kč, pro náklady oprávněné a náklady exekuce. Týmž usnesením pověřil vedením exekuce soudního exekutora [tituly před jménem] [jméno FO], Exekutorský úřad [adresa]. Usnesením soudní exekutorky [tituly před jménem] [jméno FO], Exekutorský úřad [adresa], ze dne 12. 1. 2015, č. j. [spisová značka], které nabylo právní moci dne 5. 2. 2015, byla tato exekuce zastavena pro nemajetnost povinného. 4. Na základě zjištěného skutkového stavu věci dospěl soud prvního stupně k závěru, že nejsou splněny zákonné předpoklady zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. g) o.s.ř., za použití § 52 odst. 1 exekučního řádu, neboť nedošlo k promlčení v řízení vymáhaného nároku. S odkazem na ustanovení § 3036 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen „o. z.“), dovodil, že na posuzovanou věc dopadá právní úprava promlčení obsažená v § 110 odst. 1 větě první zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). Uzavřel, že se běh promlčecí lhůty nároku, jenž je v řízení vymáhán, stavil v důsledku podání exekučního návrhu k soudnímu exekutorovi dne 15. 5. 2008 a mezi datem právní moci exekučního titulu (15. 1. 2008) a dnem zahájení prvního exekučního řízení (15. 5. 2008) uplynulo 121 dnů. Po dobu trvání tohoto exekučního řízení se promlčecí doba stavěla až do 5. 2. 2015, kdy nabylo právní moci usnesení soudního exekutora o zastavení exekuce pro nemajetnost povinného. Následně promlčecí doba znovu běžela od 6. 2. 2015 do dne podání nového exekučního návrhu na základě téhož exekučního titulu, tedy do 1. 10. 2024, tj. 3526 dnů (včetně započtení dnů 29. února v přestupných letech 2016, 2020 a 2024). Součet dnů od právní moci exekučního titulu do dne zahájení současné exekuce činí 3647 dnů a pohledávka oprávněné proto promlčena není, neboť by muselo uplynout 3650 dnů, tj. 10 let od vykonatelnosti exekučního titulu. 5. Soud prvního stupně dále uzavřel, že je dán jiný důvod pro zastavení exekuce, a to podle § 268 odst. 1 písm. h) o.s.ř., za použití § 52 odst. 1 exekučního řádu, neboť vedení exekuce je nepřípustné na základě aplikace spotřebitelského práva, jež se musí prosadit i v exekuci, byť povinný nepodal proti platebnímu rozkazu, jenž je exekučním titulem, odpor. V uvedeném odkázal na rozhodnutí velkého senátu Soudního dvora Evropské unie ze dne 17. 5. 2022, zn. C-693/19 a C-831/19 a směrnici Rady 93/13/EHS o zneužívajících ujednáních ve spotřebitelských smlouvách. Dále odkázal na nález Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 3512/11, dle jehož závěrů ujednání o smluvní pokutě proti spotřebiteli budou shledána neplatnými, resp. se k nim nebude přihlížet, pokud nebudou obsažena v hlavní části smlouvy a pokud tedy nebudou pro spotřebitele zřejmá, očekávatelné a předvídatelná. Dovodil, že v posuzované věci právní předchůdce oprávněné uplatnil proti povinnému jako spotřebiteli v nalézacím řízení nárok na zaplacení smluvní pokuty za nevrácení movité věci (satelitu), na základě ujednání v obchodních podmínkách, psaných malým písmem, mimo hlavní text smlouvy, a ještě s odkazem na ceník tehdejšího poskytovatele služby. Smluvní pokuta tak nebyla sjednána předvídatelným a transparentním způsobem, a proto s ohledem na uvedené závěry nálezu Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 3512/11, nemůže oprávněnou označený exekuční titul obstát. Poukázal dále na to, že nepřípustně a v rozporu se zákonem (§ 517 odst. 2 obč. zák.) byly sjednány a právním předchůdcem oprávněné v nalézacím řízení požadovány úroky z prodlení ze smluvní pokuty ve výši přesahující zákonné úroky z prodlení. S uvedenými závěry rozhodl o zastavení exekuce. O nákladech řízení účastníků a nákladech exekuce výrok II. a III. napadaného usnesení rozhodl podle § 89 exekučního řádu a dovodil, že zavinění na zastavení exekuce spočívá na oprávněné. Dospěl k závěru, že povinnému vznikly v řízení náklady v celkové výši 9 438 Kč a sestávají z odměny právního zástupce povinného za 4 poskytnuté úkony právní služby podle § 11 odst. 2 písm. e) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen „advokátní tarif“), a to za převzetí a přípravu zastoupení, včetně první porady s klientem, za sepis návrhu na odklad a zastavení exekuce a za zastoupení povinného při dvou ústních jednáních konaných před soudem prvního stupně. Podle § 7 bodu 4 advokátního tarifu činí výše odměny za každý úkon právní služby 1 500 Kč, celkem 6 000 Kč. Dovodil dále, že náklady řízení sestávají z náhrady režijních paušálů ke každému z uvedených úkonů právní služby ve výši 450 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu a z 21 % DPH ve výši 1 638 Kč. Dospěl dále k závěru, že soudnímu exekutorovi vznikl nárok na náhradu nákladů exekuce ve výši 6 655 Kč a tyto náklady sestávají z odměny exekutora ve výši 2 000 Kč podle § 11 odst. 2 vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora (dále jen „exekutorský tarif“), z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 3 500 Kč podle § 13 odst. 1 exekutorského tarifu a z 21 % DPH ve výši 1 155 Kč. 6. Proti usnesení soudu prvního stupně podala oprávněná podáním ze dne 12. 8. 2025 včasné odvolání, kterým navrhla napadené usnesení zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Uvedla, že soud prvního stupně dospěl ke správnému právnímu závěru, že v řízení vymáhaná pohledávka není promlčena, avšak pochybil, pokud shledal zákonné důvody pro zastavení exekuce z dalších důvodů. Exekuce vedená na majetek povinného má oporu ve formálně a materiálně vykonatelném exekučním titulu, přičemž právní moc je vlastností rozhodnutí, které jej činí závazným, nezměnitelným a konečným a soud prvního stupně svým rozhodnutím tuto vlastnost ignoroval, když v rozporu s § 159a odst. 4 o.s.ř. věc znovu projednal a rozhodl, čímž porušil překážku rei iudicatae, čímž narušil jeden ze základních principů civilního procesu. To vše za situace, kdy má oprávněná již 18 let k dispozici pravomocný a vykonatelný exekuční titul a soud prvního stupně podle něj již v roce 2008 exekuci nařídil a dle téhož titulu soudního exekutora pověřil vedením exekuce i v posuzované věci. Uvedla, že tímto postupem soudu byl nabourán princip jejího legitimního očekávání, přičemž automatický přezkum každého platebního rozkazu ve věci týkající se spotřebitele nelze dovozovat ani z judikatury Soudního dvora EU, dle níž by neměla být ochrana spotřebitele absolutní a je třeba vždy zohlednit konkrétní okolnosti dané věci. Obdobně k takovému přezkumu přistupuje i Nejvyšší soud ČR, dle něhož musí být zásah exekučního soudu zcela výjimečným a má se k němu přistoupit pouze v případech, kdy by výkon rozhodnutí vedl ke zjevné nespravedlnosti či byl v rozporu s principy demokratického státu. V uvedené argumentaci odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. 20 Cdo 4044/2019 a ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017. Dále uvedla, že princip oddělení nalézacího a vykonávacího řízení zdůrazňuje ve svých nálezech Ústavní soud ČR. Poukázala dále na další právní zásadu, a to vigilantibus iura scripta sunt, tedy práva náležejí bdělým, kdy povinný nebyl v roce 2007 v nalézacím řízení aktivní a nepodal odpor proti exekučnímu titulu, čímž umožnil jeho vznik a první aktivitu ve věci projevil až v roce 2025. Právo povinného na přezkum tohoto titulu zaniklo z důvodu jeho dlouhodobé nečinnosti. 7. K odvolání oprávněné se povinný vyjádřil podáním ze dne 17. 9. 2025, jímž navrhl napadené usnesení jako věcně správné potvrdit. Uvedl, že s argumentací oprávněné lze z právního hlediska v zásadě souhlasit, nicméně pro každou zásadu je typické, včetně zásady nepřípustnosti přezkumu exekučního titulu, že má své výjimky. Výjimku z uvedené zásady představuje právě judikatura Soudního dvora Evropské unie ve spojení s příslušnou směrnicí, na kterou soud prvního stupně v odůvodnění napadeného usnesení odkázal a z níž vyplývá, že v případě vydání platebního rozkazu vůči spotřebiteli bez jeho aktivní obrany v podobě podání opravného prostředku je nutné přezkoumat v exekučním řízení zákonnost vydaného platebního rozkazu a jeho souladnost s normami spotřebitelského práva. Nelze tak akceptovat překážku věci rozsouzené. 8. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal včas podaným odvoláním napadené usnesení soudu prvního stupně podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), za použití § 52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (dále jen „exekuční řád“), a neshledal odvolání důvodným. 9. V souladu s ustanovením § 115a o.s.ř., za použití § 211 o.s.ř., nenařídil odvolací soud k projednání odvolání oprávněné jednání, neboť oprávněná a povinný s tímto procesním postupem na výzvu odvolacího soudu vyjádřili výslovný souhlas. 10. Soud prvního stupně vyšel při rozhodování ze správných skutkových zjištění, jež mají oporu v provedeném dokazování a jsou výsledkem hodnocení důkazů jednotlivě a v jejich vzájemné souvislosti podle § 132 o.s.ř. Správnost soudem prvního stupně učiněných skutkových zjištění nebyla odvoláním zpochybněna. Z těchto zjištění vycházel při svém rozhodování i odvolací soud, jenž dále posuzoval, zda soud prvního stupně ze zjištěného skutkového stavu věci vyvodil i správné právní závěry. 11. Podle § 268 odst. 1 o.s.ř., výkon rozhodnutí bude zastaven, jestliže a) byl nařízen, ačkoli se rozhodnutí dosud nestalo vykonatelným; b) rozhodnutí, které je podkladem výkonu, bylo po nařízení výkonu zrušeno nebo se stalo neúčinným; c) zastavení výkonu rozhodnutí navrhl ten, kdo navrhl jeho nařízení; d) výkon rozhodnutí postihuje věci, které jsou z něho podle § 321 a 322 vyloučeny nebo majetek, ze kterého nelze vymáhanou pohledávku uspokojit; e) průběh výkonu rozhodnutí ukazuje, že výtěžek, kterého jím bude dosaženo, nepostačí ani ke krytí jeho nákladů; f) bylo pravomocně rozhodnuto, že výkon rozhodnutí postihuje majetek, k němuž má někdo právo nepřipouštějící výkon rozhodnutí (§ 267); g) po vydání rozhodnutí zaniklo právo jím přiznané, ledaže byl tento výkon rozhodnutí již proveden; bylo-li právo přiznáno rozsudkem pro zmeškání, bude výkon rozhodnutí zastaven i tehdy, jestliže právo zaniklo před vydáním tohoto rozsudku; h) výkon rozhodnutí je nepřípustný, protože je tu jiný důvod, pro který rozhodnutí nelze vykonat. 12. Zastavení exekuce je způsobem skončení exekučního řízení, k němuž dochází dříve, než bylo splnění povinnosti vymoženo, a z jiných důvodů než proto, že by vymáhaná povinnost byla splněna. Důvody, pro které se má exekuce zastavit, jsou uvedeny v ustanovení § 268 odst. 1, 2 a 3 o.s.ř., případně i v jiných speciálních ustanoveních občanského soudního řádu (např. § 290, § 326a, § 336m odst. 1 o.s.ř.). 13. Při nařízení exekuce se soud zabývá tím, zda se navržené vedení exekuce opírá o formálně a materiálně vykonatelný exekuční titul. Až na výjimky, nepřísluší exekučnímu soudu posuzovat věcnou správnost podkladového rozhodnutí, a to ani prostřednictvím vad nalézacího řízení. Platí totiž, že exekuční řízení je ze své podstaty určeno pouze pro faktický výkon rozhodnutí, nikoliv pro autoritativní nalézání práva, a proto exekuční řízení nelze považovat za řízení přezkumné (k tomu srovnej např. nález Ústavního soudu ČR ze dne 17. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 871/11, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. Pl. ÚS 9/15). Jedním z předpokladů vedení exekuce proti osobě povinné je existence formálně a materiálně vykonatelného exekučního titulu. Exekuční titul je materiálně vykonatelným, obsahuje-li přesnou specifikaci osoby z titulu oprávněné a osoby z titulu povinné, obsah práva a jemu odpovídající povinnosti, která má být vymožena, rozsah vynucované povinnosti a lhůtu k plnění (k tomu srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 9. 2005, sp. zn. 20 Cdo 1258/2005, ze dne 25. 7. 2006, sp. zn. 22 Cdo 238/2005, ze dne 19. 10. 2006, sp. zn. 20 Cdo 3036/2005, a ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 20 Cdo 3453/2008). 14. Přestože exekučnímu soudu obecně nepřísluší posuzovat věcnou správnost podkladového rozhodnutí, a to ani prostřednictvím vad nalézacího řízení, existuje z této zásady obecně přijímaná výjimka, podle níž je v exekučním řízení možné hodnotit zásadní vady exekučního titulu. Ústavní soud ČR se ve své rozhodovací praxi zabýval i otázkou, zda lze v exekučním řízení výjimečně zkoumat vady exekučního titulu i v případech, kdy byl vydán obecnými soudy. V nálezu ze dne 17. 12. 2015, sp. zn. IV. ÚS 3216/14, dovodil, že důvodem pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o.s.ř. jsou takové okolnosti, pro které další provádění výkonu je způsobilé založit kolizi s procesními zásadami, byť mohou mít podklad v právu hmotném, na nichž je výkon rozhodnutí vybudován, anebo je protichůdné účelu, který se jím sleduje, totiž zajistit splnění povinnosti vyplývající z vykonatelného titulu. Dovodil, že zastavení exekuce podle tohoto ustanovení je namístě u tzv. šikanózního exekučního návrhu, který představuje zvláštní případ zneužití práva. Uvedené závěry byly potvrzeny nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 2230/16, v němž Ústavní soud ČR dovodil, že se zastavení výkonu rozhodnutí podle § 268 odst. 1 písm. h) o.s.ř. použije pro odstranění zjevné nespravedlnosti i tehdy, pokud by výkon rozhodnutí byl dokonce v rozporu s principy právního státu. Dovodil, že v těchto případech je třeba, aby obecné soudy poskytly povinnému a jeho majetku soudní ochranu tak, že exekuci zastaví. 15. Oprávněné lze přisvědčit v argumentaci, že obecně exekučnímu soudu nepřísluší posuzovat věcnou správnost podkladového rozhodnutí, a to ani prostřednictvím vad nalézacího řízení. Tato zásada však neplatí bezvýjimečně. Ústavní soud ve výše uvedených nálezech dovodil, že v exekučním řízení je možné hodnotit zásadní vady exekučního titulu, a to i když byl vydán obecnými soudy a že zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o.s.ř. je na místě u tzv. šikanózního exekučního návrhu a dále v případě, pokud by vedení exekuce bylo v rozporu s principy právního státu či vedlo ke zjevné nespravedlnosti. Další, a na posuzovanou věc dopadající výjimka z obecné zásady, že exekučnímu soudu nepřísluší posuzovat věcnou správnost podkladového rozhodnutí, má oporu v rozsudku velkého senátu Soudního dvora Evropské unie ze dne 17. 5. 2022 ve spojené věci C-693/19 a C-831/19, dle něhož je ve věci spotřebitele přípustný přezkum pravomocného platebního rozkazu exekučním soudem, přičemž je vedlejší, že spotřebitel nepodal proti platebnímu rozkazu odpor, ačkoliv tak učinit mohl a podle vnitrostátního práva měl. Při respektování výše uvedených závěrů a s odkazem na směrnici Rady 93/13/EHS ze dne 5.4.1993 proto soud prvního stupně nepochybil, pokud platební rozkaz, jenž je ve věci exekučním titulem, podrobil přezkumu. 16. Ústavní soud ČR v nálezu ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11 dovodil, že v rámci spotřebitelských smluv ujednání zakládající smluvní pokutu zásadně nemohou být součástí tzv. Všeobecných obchodních podmínek, nýbrž toliko spotřebitelské smlouvy samotné, tj. listiny, na níž spotřebitel připojuje svůj podpis. V posuzované věci byl právní předchůdkyni oprávněné platebním rozkazem Okresního soudu v Rakovníku ze dne 14. 12. 2007, č. j. 26 Ro 1355/2007-9, jenž je ve věci exekučním titulem, přiznán nárok na zaplacení smluvní pokuty s příslušenstvím, k jejíž úhradě se měl povinný zavázat uzavřením smlouvy o dodávce služeb [služba]. Soud prvního stupně správně zjistil, že při uzavření uvedené smlouvy se společností [právnická osoba], a.s. vystupoval povinný v postavení spotřebitele, o čemž svědčí jeho identifikace ve smlouvě adresou bydliště a rodným číslem, jakož i tím, že smlouvou byla sjednána služba „[služba]“. Ujednání o smluvní pokutě, z něhož žalobkyně v nalézacím řízení exekučním titulem přiznaný nárok dovozovala, včetně ujednání o výši úroku z prodlení, nebylo obsaženo v samotné smlouvě o dodávce služeb, ale ve smluvních podmínkách (tzv. Všeobecných obchodních podmínkách), v bodech 3.7 a 6.10. Nutno doplnit, že uvedené smluvní podmínky nebyly smluvními stranami podepsány a ohledně výše smluvní pokuty bod 3.7 smluvních podmínek odkazoval na aktuální ceník poskytovatele služby platný v den uzavření smlouvy. Za uvedeného stavu a v souladu s výše uvedenými judikaturními závěry dospěl soud prvního stupně ke správnému závěru, že exekučním titulem byl právní předchůdkyni oprávněné přiznán nárok, k jehož zaplacení se povinný uvedenou smlouvou ze dne 8. 8. 2005 nezavázal, neboť hlavní smlouva ujednání o smluvní pokutě vůbec neobsahovala, tedy v rozporu s hmotným právem a v souladu se závěry vyplývajícími z výše uvedeného rozsudku velkého senátu Soudního dvora Evropské unie je dán důvod k poskytnutí ochrany povinnému jako spotřebiteli, jenž spočívá v zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o.s.ř., za použití § 52 odst. 1 exekučního řádu. 17. K odvolací argumentaci oprávněné zbývá doplnit, že pro výše uvedené závěry je bez právního významu zjištění, že povinný byl v nalézacím řízení pasivní, jak vyplývá ze závěrů výše uvedeného rozsudku velkého senátu Soudního dvora Evropské unie, že na základě téhož exekučního titulu již byla v minulosti exekuce proti povinnému vedena a že v posuzované věci soud prvního stupně jejímu exekučnímu návrhu vyhověl. Pasivita povinného v nalézacím a ani ve vykonávacím řízení proto není v posuzované věci rozhodná (k tomu dále srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. 8. 2020, sp. zn. 20 Cdo 1858/2020). Neobstojí ani argument oprávněné, že přezkum exekučního titulu exekučním soudem je v rozporu s ustanovením § 159a odst. 4 o.s.ř., neboť ve smyslu uvedeného zákonného ustanovení není v posuzované věci soudem věc v nalézacím řízení projednávána znovu a ve shodě s výše uvedenými judikaturními závěry dochází pouze k výjimečnému, přípustnému přezkumu exekučního titulu v exekučním řízení, jenž je odůvodněn nezbytnou ochranou spotřebitele, jako slabší smluvní strany. Oprávněné nelze přisvědčit ani v tom, že rozhodnutím soudu prvního stupně byl nepřípustně porušen princip právní jistoty a jejího legitimního očekávání. Tyto principy je třeba posuzovat za použití proporcionality se zájmem na ochraně spotřebitele tak, jak byl vyjádřen ve výše uvedeném rozsudku velkého senátu Soudního dvora Evropské unie a jenž nad principy, na něž oprávněná odkazuje, převažuje. 18. Lze proto shrnout, že soud prvního stupně nepochybil, pokud výrokem I. napadeného usnesení exekuci vedenou na majetek povinného zastavil a věcně správně též rozhodl podle § 89 exekučního řádu výroky II. a III. napadeného usnesení o nákladech řízení účastníků a nákladech exekuce. Tyto náklady stanovil ve správné výši. 19. Z uvedených důvodů odvolací soud usnesení soudu prvního stupně podle § 219 o.s.ř., za použití § 52 odst. 1 exekučního řádu, jako věcně správné potvrdil. 20. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř., za použití § 52 odst. 1 exekučního řádu, neboť povinný byl v odvolacím řízení účastníkem plně úspěšným a náleží mu proti oprávněné právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. V odvolacím řízení vznikly povinnému náklady za jeho právní zastoupení ve výši 2 359,50 Kč a sestávají z odměny právního zástupce povinného podle § 7 bodu 4 a § 11 odst. 2 písm. e) advokátního tarifu ve výši 1 500 Kč, z náhrady režijního paušálu k uvedenému úkonu právní služby ve výši 450 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu a z 21 % DPH ve výši 409,50 Kč. Odvolací soud proto oprávněné uložil povinnost zaplatit povinnému na náhradu nákladů řízení částku 2 359,50 Kč, do tří dnů od právní moci usnesení, k rukám advokáta (§ 160 odst. 1 věty první před středníkem o.s.ř. a § 149 odst. 1 o.s.ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení lze podat dovolání do dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu České republiky prostřednictvím Okresního soudu v Rakovníku, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat pouze z důvodu vad podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. Nebude-li povinnost tímto usnesením stanovená splněna dobrovolně a v určené lhůtě, lze se jejího plnění domoci návrhem na soudní výkon rozhodnutí či exekuci. Praha 28. listopadu 2025 JUDr. Zlatuše JÍCHOVÁ předsedkyně senátu