ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY (anonymizovaný opis) Krajský soud v Praze rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Lojkáskové a soudců Mgr. Vladimíra Soukupa a Mgr. Vladimíra Sommera ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO: [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] za účasti účastníka: [Jméno účastníka], narozený dne [Datum narození účastníka] bytem [Adresa účastníka] o nahrazení rozhodnutí finančního arbitra o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 1. dubna 2025, č. j. 20 C 25/2025-122, takto: I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodnění: 1. Ve shora označené věci se žalobkyně žalobou podanou dne 27. 1. 2025 domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byly nahrazeny výroky I. a II. nálezu finančního arbitra č.j. FA/SR/SU/1488/2024-20 ze dne 7. 10. 2024 (dále jen „nález“) tak, že návrh žalovaného se zamítá a výrok IV. nálezu se ruší, a to včetně souvisejícího rozhodnutí finančního arbitra o námitkách č.j. FA/SR/SU/1488/2024-26 ze dne 25. 11. 2024 (dále jen „rozhodnutí o námitkách“). Žalobu žalobkyně odůvodnila tím, že finanční arbitr dne nálezem, kterým vyslovil neplatnost smluv o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] ze dne 23. 10. 2023 a č. [hodnota] ze dne 12. 12. 2023 (výrok I.), uložil žalobkyni povinnost zaplatit účastníku částku 67 466 Kč (výrok II.), ve zbývající části návrh zamítl (výrok III. – týká se úvěrových smluv ad a) – ad d/) a žalobkyni uložil sankci 15 000 Kč (výrok IV.). Rozhodnutím o námitkách byly námitky žalobkyně proti nálezu zamítnuty a nález byl potvrzen. Rozhodnutí o námitkách bylo žalobkyni doručeno dne 25. 11. 2024. Řízení před finančním arbitrem bylo zahájeno k návrhu účastníka na vyslovení neplatnosti smluv o spotřebitelském úvěru a) č. [hodnota] ze dne 25. 9. 2020, b) č. [hodnota] ze dne 11. 12. 2020, c) č. [hodnota] ze dne 30. 1. 2023, d) č. [hodnota] ze dne 27. 4. 2023, e) č. [hodnota] ze dne 23. 10. 2023 a f) č. [hodnota] ze dne 12. 12. 2023 z důvodu nedostatečného posouzení úvěruschopnosti účastníka. Dále se účastník domáhal vydání bezdůvodného obohacení ve výši rozdílu mezi uhrazenými platbami a jistinami úvěrů. Účastník se smlouvami o spotřebitelském úvěru ad e), f) zavázal vrátit žalobkyni poskytnuté peněžní prostředky ve výši 45 000 Kč v 78 týdenních splátkách po 1 125 Kč (smlouva č. [hodnota]) a ve výši 30 000 Kč v 78 týdenních splátkách po 750 Kč (smlouva č. [hodnota]). Finanční arbitr došel k závěru, že žalobkyně nedostatečně prověřila a posoudila úvěruschopnost žalovaného zejména co do jeho výdajové stránky. Žalobkyně se s tímto závěrem finančního arbitra neztotožňuje a má za to, že takový závěr z doložených podkladů a zjištěného skutkového stavu nevychází. Žalobkyně před uzavřením úvěrových smluv na základě prohlášení účastníka uvedeného v dokumentech, jako je evidenční karta a protokol o informační a posuzovací návštěvě, zjistila nezbytné údaje o jeho příjmech a výdajích a provedla jeho lustraci ve veřejně přístupných rejstřících. Má za to, že při posouzení úvěruschopnosti účastníka nepochybila a neměla by být sankcionována jen za to, že nepořídla kopie veškerých podkladů poskytnutých účastníkem pro potřeby tohoto soudního sporu. V odůvodnění nálezu totiž finanční arbitr uvádí, že žalobkyně měla sama aktivně opatřovat podklady k ověření tvrzení účastníka jakožto spotřebitele, resp. vytkl žalobkyni, že v řízení nepředložila žádné podklady, jimiž by dokládala, že před uzavřením jednotlivých spotřebitelských smluv ověřovala skutečné výdaje účastníka na bydlení, domácnost, dopravu, popř. existenci závazků vůči třetím osobám. Podle žalobkyně nepostačuje jen samo zjištění, že poskytovatel řádně neposoudil úvěruschopnost spotřebitele, nýbrž důsledek v podobě neplatnosti smlouvy se projeví pouze tehdy, bude-li postaveno najisto, že zde byly důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet (rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 9. 2023, č.j. 33 Cdo 1819/2023). 2. Soud I. stupně napadeným rozsudkem rozhodl, že se nález finančního arbitra č.j. FA/SR/SU/1488/2024-20 ze dne 7. 10. 2024, ve spojení s rozhodnutím finančního arbitra o námitkách č.j. FA/SR/SU/1488/2024-26 ze dne 25. 11. 2024 nahrazuje ve výroku II. tak, že se návrh účastníka [Jméno účastníka] na uložení povinnosti žalobkyni [právnická osoba] zaplatit mu částku 67 466 Kč zamítá (výrok I.), že v rozsahu výroku II. pozbývá účinnosti a v rozsahu výroků I., III. a IV. zůstává nedotčen (výrok II.) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). 3. Podle odůvodnění tohoto rozsudku se účastník ve věci nevyjádřil, k jednání soudu nařízenému na 1. 4. 2025 se bez omluvy nedostavil. Žalobkyně se z jednání řádně omluvila. Soud tak věc projednal v nepřítomnosti účastníků podle ust. § 101 odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), vycházel přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů, z nichž učinil následující zjištění: 4. Nálezem č.j. FA/SR/SU/1488/2024-20 ze dne 7. 10. 2024 finanční arbitr výrokem I. vyslovil neplatnost úvěrových smluv č. [hodnota] ze dne 23. 10. 2023 a č. [hodnota] ze dne 12. 12. 2023 uzavřených mezi účastníky řízení, když na určení neplatnosti smluv shledal právní zájem s ohledem na trvání smluvních povinností co do úhrady poplatků a smluvních úroků, výrokem II. uložil žalobkyni povinnost zaplatit účastníku částku 67 466 Kč do 3 dnů od právní moci nálezu představující částku, kterou navrhovatel zaplatil žalobkyni nad rámec toho, co od ní na jistině úvěru obdržel, když úvěrové smlouvy byly vyhodnoceny jako neplatné z důvodu nedostatečného posouzení úvěruschopnosti. Ve vztahu k ostatním úvěrovým smlouvám ad a) – ad d) finanční arbitr nedovodil, že by určení jejich neplatnosti bylo nezbytné k uplatnění práv navrhovatele, proto návrh účastníka výrokem III. zamítl. Výrokem IV. byla žalobkyni stanovena povinnost k úhradě sankce 15 000 Kč ve lhůtě do 15 dnů od právní moci nálezu na účet Kanceláře finančního arbitra. Rozhodnutím o námitkách č.j. FA/SR/SU/1488/2024-26 ze dne 25. 11. 2024 finanční arbitr námitky žalobkyně proti nálezu finančního arbitra zamítl. 5. Smlouvou o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] ze dne 11. 12. 2020 včetně formuláře pro informace o úvěru, evidenční karty a protokolu o návštěvě klienta bylo prokázáno, že se žalobkyně zavázala poskytnout účastníku úvěr ve výši 60 000 Kč a účastník se jej zavázal vrátit spolu s poplatky a úrokem z úvěru v celkové výši 117 000 Kč. Písemným podáním ze dne 8. 10. 2021 žalovaný dluh z úvěru výslovně uznal. Smlouvou o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] ze dne 25. 9. 2020 včetně formuláře pro informace o úvěru, evidenční karty klienta a protokolu o návštěvě klienta bylo prokázáno, že se žalobkyně zavázala poskytnout účastníku úvěr ve výši 30 000 Kč a účastník se jej zavázal vrátit spolu s poplatky a úrokem z úvěru v celkové výši 58 500 Kč. Písemnými podáními ze dnů 8. 10. 2021 a 20. 1. 2022 žalovaný dluh z úvěru výslovně uznal. Smlouvou o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] ze dne 30. 1. 2023 včetně formuláře pro informace o úvěru, evidenční karty klienta a protokolu o návštěvě klientabylo prokázáno, že se žalobkyně se zavázala poskytnout účastníku úvěr ve výši 35 000 Kč a účastník se jej zavázal vrátit spolu s poplatky a úrokem z úvěru v celkové výši 68 250 Kč. Smlouvou o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] ze dne 27. 4. 2023 včetně formuláře pro informace o úvěru, evidenční karty klienta a protokolu o návštěvě klienta bylo prokázáno, že sr žalobkyně zavázala poskytnout účastníku úvěr ve výši 25 000 Kč a účastník se jej zavázal vrátit spolu s poplatky a úrokem z úvěru v celkové výši 48 750 Kč. Smlouvou o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] ze dne 12.12.2023 včetně smluvních podmínek, protokolu o návštěvě klienta, evidenční karty, formuláře pro informace o úvěru bylo prokázáno, že se žalobkyně zavázala poskytnout účastníku úvěr ve výši 45 000 Kč a žalovaný se jej zavázal žalobkyni vrátit s úrokem ve výši 14 850 Kč, poplatkem za zpracování a doručení úvěru ve výši 13 500 Kč a poplatkem za hotovostní inkaso splátek ve výši 14 400 Kč v 78 týdenních splátkách po 1 125 Kč. Ke dni uzavření úvěrové smlouvy účastník vykazoval měsíční příjem, mzdu ve výši 43 992 Kč a měsíční výdaje sestávající z výdajů na bydlení ve výši 6 953 Kč, životního minima ve výši 7 520 Kč a nebankovních závazků ve výši 2 708 Kč. Žalovaný v evidenční kartě stvrdil svým podpisem, že bydlí v nájmu, společnou domácnost tvoří dvě osoby, je ženatý. Smlouvou o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] ze dne 12. 12. 2023 včetně smluvních podmínek, protokolu o návštěvě klienta, formuláře pro standardní informace o úvěru bylo prokázáno, že se žalobkyně zavázala poskytnout účastníku úvěr ve výši 30 000 Kč a účastník se jej zavázal žalobkyni vrátit s úrokem ve výši 9 900 Kč, poplatkem za zpracování a doručení úvěru ve výši 9 000 Kč a poplatkem za hotovostní inkaso splátek ve výši 9 600 Kč v 78 týdenních splátkách po 750 Kč. Ke dni uzavření úvěrové smlouvy účastník vykazoval měsíční příjem, mzdu ve výši 46 195 Kč a měsíční výdaje sestávající z výdajů na bydlení ve výši 6 953 Kč, životního minima ve výši 7 520 Kč a nebankovních závazků ve výši 4 875 Kč (tj. závazky u téže instituce). Podle splátkového kalendáře účastník zaplatil žalobkyni na všech shora uvedených úvěrových smlouvách částku 292 466 Kč, když na úvěrech mu bylo vyplaceno celkem 225 000 Kč. 6. K posouzení úvěruschopnosti účastníka doložila žalobkyně též jeho výplatní lístek za období únor – březen 2023, červenec 2023, září 2023, červenec – říjen 2020, listopad – prosinec 2022 včetně potvrzení o úhradě nemocenské 6. 11. 2022 - 30. 11. 2022. Podle nich účastník u zaměstnavatele [právnická osoba] pobíral v daném období mzdu ve výši cca 30 000 Kč – 34 000 Kč měsíčně, v měsíci březnu 2023 po zúčtování daně 46 080 Kč. [jméno FO] jakožto spolužijící osoba písemným podáním ze dne 11. 12. 2020 prohlásila, že na běžné životní náklady přispívá částkou 23 000 Kč měsíčně, k tomu připojila mzdové listy za září – říjen 2020, podle nichž jí byla vyplacena mzda u [právnická osoba] ve výši 26 120 Kč a 24 016 Kč. 7. Transakční historií k peněžnímu účtu u [právnická osoba]. žalobkyně prokázala, že dne 6. 12. 2024 byla poukázána k zaplacení částka 15 000 Kč jakožto jí uložená sankce dle výroku IV. nálezu a dne 5. 12. 2024 částka 67 466 Kč na účet účastníka ve znění výroku II. nálezu. 8. Soud I. stupně neprovedl žalobkyní navrhovaný důkaz účastnickým výslechem účastníka pro nadbytečnost, neboť měl veškeré skutkové okolnosti pro rozhodnutí za dostatečně zjištěné ostatními důkazními prostředky. 9. Zjištěný skutkový stav soud I. stupně posoudil podle ust. § 244 odst. 1 a § 250j, odst. 1, 2 o.s.ř., § 2395 a § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) a § 86 odst. 1 a § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále také jen „ZoSÚ“). Zároveň připomněl, že Druhý senát Soudního dvora Evropské unie ve 34. bodě svého rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci sp. zn. C-679/18, OPR s.r.o. vs. GK, řízení o předběžné otázce (dále jen „rozsudek SDEU“) rozhodl, že účinná ochrana spotřebitele vyžaduje, aby v situaci, kdy věřitel uplatní svůj nárok z úvěrové smlouvy vůči spotřebiteli, vnitrostátní soud z úřední povinnosti posoudil, zda věřitel dodržel povinnost stanovenou v článku 8 směrnice 2008/48 (pozn. jedná se o povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele), a konstatuje-li porušení této povinnosti, vyvodil z toho důsledky upravené vnitrostátním právem, aniž by vyčkal příslušného návrhu spotřebitele, s tou výhradou, že musí být dodržena zásada kontradiktornosti. Podle bodu 46. rozsudku SDEU musí být články 8 a 23 směrnice 2008/48 vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. V souladu s výše citovanými pasážemi rozsudku SDEU je třeba nesplnění povinnosti žalobkyně řádně posoudit úvěruschopnost účastníka zkoumat z úřední povinnosti, a nikoliv pouze k jeho námitce. Rovněž podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 by měly soudy poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Nejde přitom o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Uložením a řádným splněním povinnosti zkoumat úvěruschopnost dlužníka přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. 10. S ohledem na shora uvedené soud I. stupně předmětné úvěrové smlouvy posoudil jako absolutně neplatné, neboť žalobkyně neprokázala, že by řádně zkoumala úvěruschopnost účastníka splácet poskytnutý úvěr. Žalobkyně jeho výdaje blíže nezkoumala, spokojila se s jeho tvrzením o jejich výši, popř. vycházela z určitého paušálu (viz údaj o životním minimu). Neověření výdajů uváděných účastníkem tak implikuje snahu žalobkyně o formální vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace účastníka. Soud I. stupně tedy shledal rozhodnutí finančního arbitra, včetně rozhodnutí o námitkách, věcně správným. Uvedené není v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.9.2023, č.j. 33 Cdo 1819/2023, na který žalobkyně poukazovala. Za situace, kdy v mezidobí žalobkyně zaplatila účastníku částku uloženou jí výrokem II. nálezu, však bylo nutné tuto skutečnost ve výroku tohoto soudního rozhodnutí zohlednit, a tedy v tomto rozsahu nález finančního arbitra zamítnout. Ve vztahu k úhradě sankce 15 000 Kč, která byla žalobkyni uložena výrokem IV. nálezu, však soud již takto nepostupoval, resp. v tomto rozsahu nález nezamítl, neboť rozhodnutí o této zákonné sankci je rozhodnutím konstitutivním, jímž se právo na tuto úplatu zakládá. 11. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud I. stupně podleust. § 142 odst. 2 o.s.ř. za situace, kdy nelze hovořit o převážném úspěchu či neúspěchu ve věci některého z účastníků řízení. 12. Proti tomuto rozsudku podala odvolání žalobkyně, která se neztotožňuje se závěrem soudu I. stupně, že řádně nezkoumala (neposoudila) úvěruschopnost účastníka. Žalobkyně vycházela z informací a podkladů (dokumentů) získaných od účastníka, přičemž prostřednictvím předložených dokladů tyto informace doplnila (ověřila). Skutečnost, že toto reálné ověření proběhlo, následně z důvodu důkazní jistoty, zaznamenala s účastníkem do smluvní dokumentace. Žalobkyně (její obchodní zástupce) s účastníkem podrobně prošla příjmovou i výdajovou stránku jeho rozpočtu včetně podkladů, které účastník k jednotlivým položkám předložil, a výsledky tohoto procesu zaznamenala v Evidenční kartě předložené k důkazu. Žádný právní předpis výslovně nestanovuje ani povinnost uchovávat kopie předložených listin (naopak např. i předpisy evropského práva stanoví, že má být v maximální míře šetřena ochrana osobních údajů úvěrovaného) ani jejich konkrétní výčet. Evidenční karta jednoznačně potvrzená účastníkem je tak relevantním důkazem o tom, že ověřovací proces proběhl, jakým způsobem proběhl, že se úvěrující podrobně zabýval příjmovou i výdajovou stránkou. Účastník i přes vlastní potvrzení evidenční karty namítá, že žalobkyně řádně nezkoumala jeho úvěruschopnost, avšak bez dalšího zdůvodnění. Neuvádí, že by splácení poskytnutých finančních prostředků bylo mimo jeho finanční možnosti, nebo že by informace, které měla žalobkyně k dispozici, byly nepravdivé či neúplné. Je však třeba zdůraznit, že jakkoli zvýšené nároky vůči straně úvěrující nezbavují bez dalšího veškerých povinností na straně úvěrovaného. I sám účastník, byť v postavení spotřebitele, měl povinnost uvést veškeré skutečnosti řádně, pravdivě a v plném rozsahu. Za situace, kdy neuvádí, že by byl v rozhodné době neúvěruschopný, považuje žalobkyně jeho postup za nepřípustně účelový. 13. Žalobkyně nesouhlasí se zamítnutím důkazního návrhu výslechem účastníka. Trvá na svém právním názoru o nutnosti reálného testu úvěruschopnosti. Bez něho se nelze vyhnout situaci, kdy je žalobkyně sankcionována neplatností předmětné smlouvy pouze na základě účelových tvrzení účastníka, který ostatně sám namítá, že žalobkyně úvěruschopnost podle jeho názoru pouze dostatečně nezkoumala, a nikoli, že v rozhodném období nebyl úvěruschopný. Žalobkyně je přesvědčena, že žalovaný měl být k jejímu návrhu vyslechnut, přičemž mělo být zjištěno, zda byl skutečně neúvěruschopný, a pokud tomu tak skutečně bylo, zda došlo k pochybení na straně žalobkyně, tj. které konkrétní údaje žalobkyně nezjistila, ač je zjistit měla a (zda) mohla. 14. Odůvodnění napadeného rozhodnutí je ve své podstatě koncentrováno pouze do odst. 21, kde je konstatováno, že úvěrující některé konkrétní aspekty rozpočtu úvěrovaného nezkoumal. Takové hodnocení však neodpovídá důkazní situaci, kdy žalobkyně doložila evidenční kartu a protokol o informační a posuzovací schůzce. Na těchto listinách účastník potvrdil průběh jednání a jeho obsah i zjištěné skutečnosti. V rámci sporného řízení je dána i povinnost tvrzení a důkazní na straně účastníka a povinnost soudu jednat z úřední povinnosti má možnost se projevit např. i možností provést k důkazu účastnický výslech účastníka minimálně v rozsahu, aby se vyjádřil ke skutečnosti, že své prohlášení učiněné v rámci procesu sjednání úvěrové smlouvy nyní popírá. 15. Žalobkyně soudu I. stupně dále vytkla, že se nijak nevypořádal s její argumentací rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 9. 2023, č. j. 33 Cdo 1819/2023. Tento rozsudek podle ní zdůrazňuje, že samotné porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele nevede bez dalšího k neplatnosti smlouvy. Pro závěr o neplatnosti musí být postaveno najisto, že spotřebitel nebyl schopen úvěr splácet. Z toho žalobkyně dovozuje, že bez zjištění skutečné neúvěruschopnosti nelze uzavřít, že úvěry neměly být poskytnuty. 16. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že se nález finančního arbitra č. j. FA/SR/SU/1488/2024-20 ze dne 7. 10. 2024 ve výroku I. ve spojení s navazujícím Rozhodnutí finančního arbitra o námitkách č.j. FA/SR/SU/1488/2024-26 ze dne 25. 11. 2024 nahrazuje tak, že návrh žalovaného jako navrhovatele podaný finančnímu arbitrovi se zamítá (výrok IV nálezu se ruší), a přiznal jí náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. 17. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou, včas a obsahuje zákonem předvídané náležitosti (§ 201, § 202, § 204 odst. 1, § 205 o.s.ř.), přezkoumal v napadeném rozsahu rozsudek soudu I. stupně, jakož i řízení, které jeho vyhlášení předcházelo, podle ust. § 212, § 212a odst. 1, 3, 5 o.s.ř. 18. Odvolací soud shledal, že soud I. stupně provedl v řízení potřebné dokazování, provedené důkazy správně hodnotil, zjistil z nich správné skutečnosti a na jejich základě dospěl ke správným závěrům o skutkovém stavu věci. Odvolací soud při svých závěrech o skutkovém stavu věci proto vychází z výsledků dokazování soudu I. stupně, tak jak je ve svém rozhodnutí správně popsal, a pro stručnost na rozhodnutí soudu I. stupně v těchto částech zcela odkazuje. Postupuje tak v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011, podle něhož vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu ustanovením § 157 odst. 2 o.s.ř. nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem prvního stupně. To je dáno charakterem (postavením) odvolacího soudu, jenž plní roli přezkumné instance a nebuduje svá rozhodnutí „na zelené louce“ a bez vazby na argumentaci soudu prvního stupně. 19. Podle ust. § 244 odst. 1 o.s.ř. rozhodl-li orgán moci výkonné, orgán územního samosprávného celku, orgán zájmové nebo profesní samosprávy, popřípadě smírčí orgán zřízený podle zvláštního právního předpisu (dále jen „správní orgán“) podle zvláštního zákona o sporu nebo o jiné právní věci, která vyplývá ze vztahů soukromého práva (§ 7 odst. 1), a nabylo-li rozhodnutí správního orgánu právní moci, může být tatáž věc projednána na návrh v občanském soudním řízení. 20. Podle ust. § 250i o.s.ř. soud žalobu zamítne, dospěje-li k závěru, že správní orgán rozhodl o sporu nebo jiné právní věci správně. 21. Podle ust. § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 22. Podle ust. § 2395 o.z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 23. Podle ust. § 86 odst. 1 ZoSÚ posoudí poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 24. Podle ust. § 86 odst. 2 ZoSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 25. Podle ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 26. Soud I. stupně věc správně posuzoval po právní stránce, s ohledem na dobu uzavření předmětných úvěrových smluv, za použití občanského zákoníku a zákona o spotřebitelském úvěru. 27. Finanční arbitr i soud I. stupně správně vycházeli z toho, že v případě smluv o spotřebitelském úvěru je klíčové nejprve posoudit, zda žalobkyně jako poskytovatel úvěru splnila před uzavřením smluv, jejichž neplatnost finanční arbitr určil (úvěrové smlouvy č. [hodnota] ze dne 23. 10. 2023 a č. [hodnota] ze dne 12. 12. 2023) svou zákonnou povinnost posoudit úvěruschopnost účastníka s odbornou péčí. V tomto směru správně zjistil, že žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti účastníka vycházela z evidenčních karet, které účastník vyplnil a podepsal. V první z nich je uvedeno, že dosahuje příjmu ve výši 43 992 Kč, je zaměstnán, je ženatý, bydlí v nájmu, společnou domácnost tvoří dvě osoby, jeho měsíční náklady na bydlení činí 6 953 Kč, ostatní výdaje související s životními potřebami odpovídají částce životního minima ve výši 7 520 Kč a nebankovních závazků ve výši 2 708 Kč. V druhé z nich je uvedeno, že dosahuje příjmu ve výši 46 195 Kč, měsíční náklady na bydlení ve výši 6 953 Kč a ostatní výdaje související s životními potřebami ve výši životního minima 7 520 Kč a nebankovních závazků ve výši 4 875 Kč. Své příjmy doložil výplatními lístky a v případě druhé smlouvy též mzdovými listy spolužijící osoby. Ačkoliv žalobkyně tvrdila, že provedla kontrolu probíhajících exekucí prostřednictvím programu [právnická osoba], dále lustraci v insolvenčním rejstříku a kontrolu prostřednictvím systému RUIAN, soudu ani finančnímu arbitrovi nepředložila žádné doklady, které by tato tvrzení prokazovaly. Nepředložila ani jiné listiny, jimiž by prokázala, že před uzavřením úvěrových smluv úvěruschopnost účastníka skutečně prověřovala, zejména pokud jde o jeho skutečné výdaje na základní životní potřeby, jako je strava, léky, oděvy, doprava, mobilní telefon, internet apod. Nebyly předloženy ani poměrně jednoduše dostupné listiny, jako například doklady o nákladech na bydlení a výdajích na základní potřeby. 28. Pokud žalobkyně při stanovení výdajů účastníka vycházela z částky životního minima, nelze to považovat za řádné prověřování, když tato částka nic nevypovídá o jeho skutečných výdajích. Životní minimum totiž představuje pouze minimální hranici peněžních příjmů fyzických osob, které slouží jako ukazatel v oblasti státní sociální podpory, například pro účely posuzování nároku na sociální a jiné dávky, ale nijak nereflektuje reálné výdaje konkrétního spotřebitele. Totéž platí i pro případné další statistické údaje. Z předložených evidenčních karet je zřejmé, že žalobkyně postupovala při posuzování úvěruschopnosti účastníka pouze formálně tak, aby vyplněné údaje nasvědčovaly tomu, že zkoumala úvěruschopnost účastníka. Nicméně z údajů v evidenční kartě uvedených je zřejmé, že byla výdajová stránka podhodnocena a že se nejednalo o skutečné výdaje vypočtené na základě skutečných podkladů. 29. Odvolací soud s ohledem na výše uvedené uzavřel, stejně jako soud I. stupně a finanční arbitr, že žalobkyně nesplnila svou zákonnou povinnost posoudit úvěruschopnost účastníka jako spotřebitele s odbornou péčí, tedy na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a ověřených informací. Součástí odborné péče, kterou zákon vyžaduje po poskytovateli úvěru, je obezřetnost spočívající mimo jiné v tom, že se poskytovatel nesmí spoléhat pouze na údaje, které mu sdělí žadatel o úvěr, ale je povinen tato tvrzení také ověřit (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015). Poskytovatel úvěru je povinen zvážit, zda získané informace skutečně postačují k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Dostatečnost těchto informací se může lišit v závislosti na okolnostech, za nichž k uzavření úvěrové smlouvy dochází, i s ohledem na osobní situaci konkrétního spotřebitele. Nelze vyloučit ani možnost, že poskytovatel úvěru přihlédne ke znalostem, které o finanční situaci žadatele získal již dříve. Nicméně samotná prohlášení spotřebitele, která nejsou nijak doložena, nemohou být bez dalšího považována za dostatečná. Nejsou-li podložena relevantními doklady, nelze z nich při posuzování úvěruschopnosti vycházet. 30. Poskytovatel úvěru provádí posouzení úvěruschopnosti spotřebitele zejména na základě porovnání jeho příjmů a výdajů a s přihlédnutím ke způsobu plnění jeho dosavadních dluhových závazků. V projednávané věci však takové porovnání nebylo reálně možné, a to vzhledem k absenci relevantních podkladů, zejména pokud jde o výdaje účastníka. Odvolací soud si je vědom, že ust. § 86 odst. 1 ZoSÚ představuje právní normu s relativně neurčitou hypotézou a zákon nestanoví taxativní výčet konkrétních kroků, které by věřitel musel učinit. Výklad tohoto ustanovení nesmí vést k nerealistickým požadavkům kladeným na věřitele v souvislosti s naplněním zákonné povinnosti. Současně však platí, že má-li být zachován smysl a účel této právní úpravy, nelze odborné posouzení úvěruschopnosti provést bez zjištění nejen příjmů spotřebitele a jeho dosavadního zadlužení, ale také alespoň základních, pravidelně se opakujících a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele očekávat. Povinnost odborného posouzení tak předpokládá, že věřitel shromáždí příslušné podklady a ověří informace sdělené žadatelem o úvěr tak, aby získal objektivní přehled o jeho finanční situaci. V tomto směru se žalobkyně omezila výlučně na tvrzení účastníka, zejména pokud šlo o jeho výdaje, které nijak neověřovala. Nepostupovala tedy při posuzování jeho úvěruschopnosti náležitě obezřetně, s odbornou péčí. 31. V souladu s ust. § 78 odst. 1 ZoSÚ je poskytovatel spotřebitelského úvěru povinen pořizovat při poskytování spotřebitelského úvěru dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jeho povinností stanovených tímto zákonem. V souladu s ust. § 78 odst. 2 písm. b) ZoSÚ při plnění této povinnosti uchovává zejména dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli. Jestliže těmito dokumenty žalobkyně nedisponuje, svědčí to spíše pro závěr, že žádány a opatřovány nebyly. 32. Soud I. stupně správně uzavřel, že důsledkem porušení shora uvedené povinnosti žalobkyně při poskytování úvěru ve smyslu ust. § 86 odst. 1, 2 ZoSÚ je absolutní neplatnost smlouvy ve smyslu ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ a § 588 o.z. V ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ stanovenou neplatnost smlouvy, coby důsledek porušení povinnosti poskytovatele řádně a s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele, je totiž nutno vykládat za použití ust. § 588 o.z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou ex offo, i bez návrhu účastníka. 33. K argumentaci odvolatelky rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1819/2023, odvolací soud odkazuje na výklad provedený finančním arbitrem v Rozhodnutí o námitkách, s nímž se plně ztotožňuje. Podle tohoto výkladu Nejvyšší soud ČR v citovaném rozhodnutí dovozuje, že i přes skutečnost, že spotřebitel úvěr splatil, lze přiznat sankci neplatnosti úvěrové smlouvy v případě, „bude-li postaveno najisto, že zde byly důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet“. Zda takové pochybnosti existují, může poskytovatel úvěru posoudit pouze na základě toho, že si v souladu s ust. § 86 ZoSÚ opatří nezbytné, spolehlivé, dostatečné a přiměřené informace odpovídající povaze, délce, výši a rizikovosti poskytovaného úvěru. Tyto informace musí být získány z relevantních interních nebo externích zdrojů, včetně informací od samotného spotřebitele, a je-li to třeba, i z databází umožňujících posouzení jeho úvěruschopnosti. Následně je poskytovatel povinen tyto informace vyhodnotit. Nepostupuje-li věřitel tímto způsobem, tedy pokud informace neshromáždí vůbec, anebo jen v nedostatečné míře, lze dojít pouze k jedinému závěru – že důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet existovat musí. Připuštění opačného výkladu by vedlo k absurdní situaci, kdy by věřitel, i přes zákonnou povinnost před uzavřením smlouvy odborně posoudit úvěruschopnost žadatele, nemusel činit vůbec žádné kroky k jejímu ověření, a sankce by nastoupila teprve tehdy, pokud by se spotřebitel domáhal určení neplatnosti smlouvy a soud by teprve zpětně posuzoval jeho schopnost úvěr splácet. 34. S ohledem na výše uvedené postupoval soud I. stupně také správně, pokud nevyhověl návrhu žalobkyně na provedení důkazu výslechem účastníka. Takový důkaz by byl v projednávané věci nadbytečný, neboť pro právní posouzení věci není vůbec rozhodné, zda účastník byl v době uzavření úvěrové smlouvy skutečně úvěruschopný či nikoliv. Podstatné je, zda žalobkyně tuto úvěruschopnost posoudila v souladu se zákonem, tedy s odbornou péčí, a na základě dostatečných a ověřených informací. Ostatní skutkové okolnosti, jež byly pro rozhodnutí ve věci relevantní, měl soud již dostatečně objasněny z provedeného dokazování. 35. Ze shora uvedeného se podává, že rozsudek soudu I. stupně je věcně správný. Proto jej odvolací soud podle ust. § 219 o.s.ř. potvrdil, a to včetně správného výroku o náhradě nákladů řízení. 36. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ust. § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, § 142 odst. 1 o.s.ř., za použití § 245 o.s.ř. za situace, kdy v něm úspěšnému účastníku žádné náklady nevznikly. Poučení: Proti tomuto rozsudku je dovolání přípustné za předpokladu, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Dovolání lze podat do 2 měsíců ode dne doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu České republiky prostřednictvím soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Praha 6. srpna 2025 JUDr. Hana Lojkásková předsedkyně senátu