ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY (anonymizovaný opis) Krajský soud v Praze rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Lojkáskové a soudců Mgr. Vladimíra Soukupa a Mgr. Vladimíra Sommera ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] sídlem [adresa] zastoupená advokátkou [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] za účasti účastníka: [osobní údaje účastníka] bytem [adresa] o nahrazení rozhodnutí finančního arbitra o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 15. 10. 2024, č. j. 20 C 139/2024-79, takto: I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodnění: 1. Ve shora označené věci se žalobkyně žalobou podanou u soudu I. stupně dne 2. 7. 2024 domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byl nahrazen nález finančního arbitra ze dne 22. 2. 2024, č. j. FA/SR/SU /451/23-28 (dále jen„ Nález“) ve výroku I a II a navazující rozhodnutí finančního arbitra o námitkách ze dne 2. 5. 2024, č. j. FA/SR/SU /451/23-32, (dále jen„ Rozhodnutí o námitkách“) tak, že návrh žalovaného jako navrhovatele podaný finančnímu arbitrovi se zamítá (výrok IV nálezu se ruší). 2. Podle jejích žalobních tvrzení finanční arbitr určil Nálezem, že účastníky uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dnů 15. 12. 2021, 16. 3. 2022 a 5.6.2022 jsou neplatné (výrok I.) a že jimi zavřená dohoda o narovnání ze dne 4. 1. 2023 je neplatná (výrok II.), návrh účastníka ve zbývající části zamítl (výrok III.) a žalobkyni uložil povinnost uhradit finančním arbitrovi sankci ve výši 15 000 Kč (výrok IV.). Rozhodnutím o námitkách finanční arbitr námitky žalobkyně zamítl a nález finančního arbitra potvrdil. 3. Žalobkyně připomněla, že s účastníkem uzavřeli a) dne 22. 10. 2021 smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] na základě níž se žalobkyně zavázala poskytnout účastníku spotřebitelský úvěr ve výši 12 000 Kč a účastník se zavázal vrátit jej žalobkyni spolu s úrokem a poplatky v celkové výši 21.816 Kč v 60 týdenních splátkách po 363,60 Kč (dále jen„ Smlouva 1“); b) dne 15. 12. 2021 smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] na základě níž se žalobkyně zavázala poskytnout účastníku spotřebitelský úvěr ve výši 10 000 Kč a účastník se zavázal vrátit jej žalobkyni spolu s úrokem a poplatky v celkové výši 18 180 Kč v 60 týdenních splátkách po 303 Kč (dále jen„ Smlouva 2“); c) dne 16. 3. 2022 smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] na základě níž se žalobkyně zavázala poskytnout účastníku spotřebitelský úvěr ve výši 10 000 Kč a účastník se zavázal vrátit jej žalobkyni spolu s úrokem a poplatky v celkové výši 18 180 Kč v 60 týdenních splátkách po 303 Kč (dále jen„ Smlouva 3“); d) dne 5. 6. 2022 smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] na základě níž se žalobkyně zavázala poskytnout účastníku spotřebitelský úvěr ve výši 15 000 Kč a účastník se zavázal vrátit jej žalobkyni spolu s úrokem a poplatky v celkové 27 270 Kč v 60 týdenních splátkách po 454,50 Kč (dále jen„ Smlouva 4“); e) dne 4. 1. 2023 dohodu o narovnání ve vztahu ke Smlouvám 2, 3 a 4, v níž účastník uznal dluh ze Smlouvy 2 ve výši 10 315 Kč, ze Smlouvy 3 ve výši 14 254 Kč a ze Smlouvy 4 ve výši 25 300 Kč, a účastník se zavázal tyto dluhy uhradit v pravidelných měsíčních splátkách po 1 500 Kč. Původní závazek byl tak nahrazen novým závazkem k úhradě částky v celkové výši 49 869 Kč. Na tento nový závazek uhradil účastník celkem 4 500 Kč a nadále dluží žalobkyni 45 369 Kč. Jednání žalovaného, který uzavřel se svým smluvním partnerem dohodu o narovnání a následně podal návrh finančnímu arbitrovi, kterým žádá určit neplatnost svého právního jednání, není aktem, který by měl požívat právní ochrany. 4. V dalším žalobkyně poukázala na nesrozumitelnost, a tudíž nepřezkoumatelnost napadaného rozhodnutí, pokud se týká Smlouvy 1. Finanční arbitr výrokem III. zamítl návrh účastníka, pokud se týká návrhu na určení neplatnosti Smlouvy 1, současně se však v odůvodnění nálezu o této smlouvě opakovaně vyjadřuje jako o neplatné a údajné bezdůvodné obohacení na straně žalobkyně započítává na její nároky z ostatních smluv. 5. Žalobkyně nesouhlasí se závěrem finančního arbitra o nedostatečném prověření a posouzení úvěruschopnosti účastníka. Účastník byl při uzavírání smlouvy, zejména prostřednictvím formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, přehledně a srozumitelně upozorněn na veškeré podmínky spotřebitelského úvěru, včetně výše a četnosti splátek a jejich celkové sumy. Žalovaný smlouvy uzavřel svobodně a bez nátlaku. Navíc po konzultaci. Při uzavření smluv došlo k pečlivému zkoumání okolností souvisejících s úvěruschopností žalovaného a vyplynul z něj dostatečný disponibilní zůstatek klienta, vždy zaznamenán na evidenční kartě. Náklady účastníka na bydlení a domácnost odpovídaly poměrům a nebyly nikterak extenzivně vysoké ani nízké. Byla provedena kontrola probíhajících exekučních řízení skrze program [anonymizována dvě slova] a lustrace insolvenčním rejstříkem (žalovaný úspěšně prošel oddlužením). Skrze ARES byla provedena kontrola zaměstnavatele. Dále byla použita kontrola skrze RUIAN. Úvěruschopnost účastníka tak byla řádně posouzena, přičemž Smlouvy č. 2-4 nemohou být s ohledem na uzavřenou dohodu o narovnání předmětem přezkumu finančním arbitrem. V čl. IV odst. 4 smlouvy o spotřebitelském úvěru účastník prohlásil, že mu žalobkyně sdělila informace a náležitá vysvětlení tak, aby byl schopen posoudit, zda smlouva odpovídá jeho potřebám a finanční situaci. Rovněž prohlásil, že neshledal žádnou hrozící či existující překážku zabraňující plnění jeho povinností vůči žalobkyni a že je schopen plnit dluhy ze smlouvy plynoucí. V případě, že se účastník domníval, že charakter povinností plynoucích ze smlouvy nevyhovuje jeho finanční situaci, mohl se svobodně rozhodnout smlouvu neuzavřít. Důkazem o splnění povinnosti žalobkyně uchovávat záznamy týkající se posuzování jsou přitom evidenční karta a protokol z informační a posuzovací návštěvy. 6. Závěr finančního arbitra podle žalobkyně spočívá na nedostatečně zjištěném skutkovém stavu, když posouzení dostatečnosti či nedostatečnosti prověření úvěruschopnosti účastníka je možné provést pouze objektivním poměřením žalobkyní zjištěného stavu a stavu v rozhodné době reálného. Proto žalobkyně navrhuje i účastnický výslech účastníka. Jakkoliv je totiž důkazní povinnost na straně úvěrujícího, nelze nepoukázat na skutečnost, že sám účastník netvrdí, že by v době uzavření smlouvy nebyl úvěruschopný. Žalobkyně v této souvislosti poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 9. 2023, č. j. 33 Cdo 1819/2023, podle něhož pro závěr, zda smlouva o spotřebitelském úvěru je smlouvou neplatnou, nepostačuje jen samo zjištění, že poskytovatel řádně neposoudil úvěruschopnost spotřebitele. Je to proto, že samo zjištění, že poskytovatel v procesu posouzení úvěruschopnosti pochybil, nemusí vždy nutně znamenat, že spotřebitel není schopen úvěr splácet. Pokud tedy například spotřebitel úvěr splatí a vyjde-li následně najevo, že věřitel při procesu posouzení úvěruschopnosti pochybil, může se důsledek v podobě uvedené zákonné sankce (neplatnosti smlouvy) projevit pouze tehdy, bude-li postaveno najisto, že zde byly důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet. 7. Žalovaný se ve svém vyjádření k žalobě plně se ztotožnil se závěrem finančního arbitra o neplatnosti dohody o narovnání s tím, že i podle ust. § 8 občanského zákoníku zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany, a jaké jiné počínání může být exemplárnějším případem zneužití než se pokusit„ odklidit“ aplikaci nepříznivých kontrolních mechanismů, hrozbu neplatnosti smlouvy o úvěru, sankcí a dohledu podle zákona o spotřebitelském úvěru, i např. působnosti zákona č. 6/1993 Sb., o České národní bance (který jako orgán dohledu nad dodržováním povinností poskytovatelů a zprostředkovatelů spotřebitelských úvěrů je oprávněn ukládat za porušení značné sankce) jednoduchým trikem, kterým je právě sjednání dohody o narovnání smlouvy (smluv) o spotřebitelském úvěru. Je bohužel již notorietou, že spotřebitelé se dostávají (a to především právě proto, že není jejich úvěruschopnost ověřována řádně) do platební neschopnosti a své závazky nejsou schopni plnit. Především nebankovní společnosti následně využívají prostřednictvím opakovaných SMS, mailů či dokonce osobní návštěvou pracovníků inkasních agentur slabšího postavení spotřebitelů, kteří jsou, ať už z důvodu neznalostí, důvěřivosti nebo dokonce tísně, ochotni pod mlhavým příslibem oddálení exekuce podepsat právě nejrůznější dohody o narovnání, které mnohdy navyšují již tak vysokým RPSN a sankcemi obtěžkanou pohledávku. 8. Námitka žalobkyně týkající se Smlouvy 1., ohledně níž bylo řízení zastaveno, je podle žalovaného irelevantní. Pokud finanční arbitr kalkuloval v závěru i s touto smlouvou, pouze provedl kalkulaci, aby osvětlil, že nemůže uložit žalobkyni nahradit účastníku bezdůvodné obohacení, i kdyby bylo s touto smlouvu kalkulováno. Otázka neplatnosti Smlouvy 1 byla předběžnou otázkou k posouzení nároku účastníka na vydání bezdůvodného obohacení z této smlouvy. 9. K neposouzení úvěruschopnosti žalovaný zdůraznil, že rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie (dále jen„ SDEU“) ve věci C -755/22 ze dne 11. 1. 2024 jednoznačně stanoví, že fakt, že úvěrová smlouva byla stranami v plném rozsahu splněna a spotřebitel neutrpěl škodlivé následky, nebrání tomu, aby byl věřitel v případě, že nesplnil povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, sankcionován. Taková situace by totiž mohla povzbudit věřitele k tomu, aby neprováděli systematické a vyčerpávající posouzení úvěruschopnosti všech spotřebitelů, kterým poskytují úvěry, což by bylo v rozporu s účelem spočívajícím v zajištění odpovědného jednání věřitelů a v předcházení nezodpovědným praktikám při poskytování úvěrů spotřebitelům. 10. K povinnosti archivace dokumentů, kterou věřitel tvrdošíjně odmítá plnit, a to po celou dobu svého profesního působení na trhu s nebankovními úvěry, odkázal žalovaný na bod 35 Stanoviska generálního advokáta v případu SDEU ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, CA Consumer Finance vs. Ingrid Bakkaus, které specifikuje výklad směrnice: Z cíle ochrany spotřebitele, který směrnice 2008/48 sleduje, zcela logicky vyplývá, že důkazní břemeno v otázce splnění předsmluvní informační a kontrolní povinnosti upravené touto směrnicí v zásadě musí ležet na profesionálním poskytovateli úvěru. Kontinuální absence archivace dokumentů prokazujících, že by žalobkyně jakkoli ověřovala úvěruschopnost dlužníků, dokonce vyústila v udělení pokuty ve výši 6 000 000 Kč žalobkyni dohledovým orgánem (rozhodnutí ČNB ze dne 24. 5. 2022, č. j. [číslo], ke sp. zn. Sp [číslo]). 11. Finanční arbitr ve vyjádření k žalobě uvedl, že se účastník v řízení před ním domáhal určení neplatnosti smluv o spotřebitelském úvěru [číslo] ze dne 22. 10. 2021, [číslo] ze dne 15. 12. 2021, [číslo] ze dne 16. 3. 2022 a [číslo] ze dne 5. 6. 2022 z důvodu nemravné výše odměn žalobkyně, a protože žalobkyně neposoudila před uzavřením smluv jeho úvěruschopnost, a doplacení zbývající části jistin z těchto smluv v pravidelných měsíčních splátkách, když se současně se domáhal určení neplatnosti dohody o narovnání ze dne 4. 1. 2023. Finanční arbitr dovodil, že žalobkyně před uzavřením smluv o úvěru neposoudila s odbornou péčí schopnost účastníka splácet úvěry ve smyslu ust. § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZoSÚ“), a proto jsou smlouvy o úvěru neplatné podle jeho ust. § 87 odst. 1. Po zúčtování vzájemných plnění stran a po zohlednění započtení vzájemných pohledávek účastníka a žalobkyně finanční arbitr zjistil, že bezdůvodné obohacení na straně žalovaného převyšuje bezdůvodné obohacení na straně žalobkyně, a proto neuložil žalobkyni žádnou povinnost k peněžitému plnění vůči účastníku. Finanční arbitr Nálezem určil neplatnost Smlouvy 2, Smlouvy 3 a Smlouvy 4 (výrok I.), určil neplatnost dohody o narovnání (výrok II.), ve zbývající části návrh účastníka zamítl, když zjistil, že mu nesvědčí nárok na určení neplatnosti Smlouvy 1, a bezdůvdoné obohacení z této smlouvy účastník započetl na dluhy ze Smluv 2 až 4 (výrok III.) a žalobkyni uložil povinnost uhradit sankci ve výši 15 000 Kč (výrok IV.). Jelikož žalobkyně v žalobě, kterou podal k soudu k nahrazení Nálezu a Rozhodnutí o námitkách převážně opakuje tytéž námitky, které vznášel v průběhu řízení před finančním arbitrem a které finanční arbitr vypořádal již v Nálezu a Rozhodnutí o námitkách, odkazuje finanční arbitr na odůvodnění těchto rozhodnutí. 12. Finanční arbitr připomněl, že shodně se závěry Nejvyššího soudu ČR, Nejvyššího správního soudu i Ústavního soudu v nálezu a rozhodnutí o námitkách vyložil, že žalobkyně jako poskytovatel úvěru je povinna v případě sporu o řádné posouzení úvěruschopnosti doložit, že při uzavírání smluv o úvěru zjistil příjmy a výdaje účastníka a že jím sdělené údaje ověřil na základě věrohodných dokladů získaných od účastníka či třetích osob. Přitom zjistil, že žalobkyně zcela rezignovala na ověření výdajů účastníka, když při posuzování úvěruschopnosti před uzavřením smluv o úvěru vyšla pouze z jeho prohlášení, která dále nijak neověřovala, přičemž nepředložila žádné podklady, které by dokládaly, že by si před uzavřením jednotlivých smluv o úvěru ověřovala, jaké byly skutečné a pravidelné výdaje žalovaného na bydlení, domácnost, dopravu, ani zda měl závazky vůči třetím osobám apod. Finanční arbitr se neztotožňuje s argumentací žalobkyně, že jako poskytovatel spotřebitelského úvěru nemá povinnost uchovávat kopie dokladů, na základě kterých ověřoval úvěruschopnost účastníka před uzavřením smluv o úvěru, když ust. § 78 odst. 2 písm. b) ZoSÚ tuto povinnost jednoznačně stanoví. Nadto v případě, že tyto neuchová, vystavuje se riziku, že v případném sporu neunese důkazní břemeno. Finanční arbitr nemohl dovodit, že žalobkyně před uzavřením smluv o úvěru zjišťoval a ověřoval údaje o výdajích žalovaného s odbornou péčí do té míry, aby byl schopen získat objektivní obraz o jeho finanční situaci, který by zohlednil při rozhodování, zda a jaký úvěr žalovanému poskytne. 13. Pokud jde o návrh na určení neplatnosti dohody o narovnání, finanční arbitr v kapitole 7.4. Nálezu podrobně zdůvodnil, že ačkoli právo předpokládá, že spor lze urovnat nahrazením sporných práv a povinností novým závazkem v podobě dohody o narovnání podle ust. § 1903 odst. 1 o.z., musí být taková dohoda o narovnání platná a nemůže legalizovat smlouvy uzavřené v rozporu se zákonem. Platí tedy, že smlouva o úvěru je platná, pokud poskytovatel před jejím uzavřením s odbornou péčí posoudil schopnost dlužníka úvěr splatit, když současně aby byla platná dohoda o narovnání, musí být platná i smlouva o úvěru. 14. Soud I. stupně napadeným rozsudkem žalobu zamítl (výrok I.) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit účastníku do 3 dnů od právní moci rozsudku náklady řízení ve výši 300 Kč (výrok II.). 15. Podle odůvodnění tohoto rozsudku finanční arbitr výrokem I. Nálezu určil neplatnost Smluv 2, 3 a 4, výrokem II. rozhodl o neplatnosti dohody o narovnání, výrokem III. nárok účastníka ve zbývajícím rozsahu zamítl a výrokem IV. stanovil žalobkyni povinnost uhradit sankci ve výši 15 000 Kč. Své rozhodnutí odůvodnil zejména tím, že žalobkyně před uzavřením smluv řádně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného, tj. poskytla mu úvěr v rozporu se zákonem, aniž by zjistila, zda je schopen úvěr splácet. Smlouvy o úvěru jsou tedy neplatné. Konstatoval, že při posouzení platnosti nového závazku, dohody o narovnání, je nutné přihlédnout i k neplatnosti závazku původního. Resp. i dohoda o narovnání musí odpovídat obecným požadavkům právního jednání, mj. musí odpovídat obsahem a účelem dobrým mravům a zákonu. Ohledně Smlouvy 1 finanční arbitr konstatoval, že tento peněžitý závazek již žalovaný splnil, a tedy nadále netrvá. Rozhodnutím o námitkách finanční arbitr námitky žalobkyně proti Nálezu zamítl. 16. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] ze dne 22. 10. 2021 včetně smluvních podmínek, protokolu, evidenční karty, formuláře pro standardní informace o úvěru a tzv. informace o smlouvě má soud I. stupně za prokázané, že se jí žalobkyně zavázala poskytnout účastníku úvěr ve výši 12 000 Kč a účastník se tyto peněžní prostředky zavázal žalobkyni vrátit s úrokem ve výši 2 376 Kč, poplatkem za zpracování a doručení úvěru ve výši 3 600 Kč a poplatkem za hotovostní inkaso splátek ve výši 3 840 Kč v 60 týdenních splátkách po 363,60 Kč. Ke dni uzavření smlouvy účastník vykazoval příjem 19 104 Kč měsíčně (důchod) a měsíční výdaje 9 232 Kč (z toho na bydlení 4 872 Kč a životní minimum 4 360 Kč). Účastník v evidenční kartě stvrdil svým podpisem, že je vlastníkem nemovitosti, společnou domácnost s nikým dalším nesdílí. Podle tzv. informace o smlouvě byl úvěr beze zbytku splacen. 17. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] ze dne 15. 12. 2021 včetně smluvních podmínek, protokolu, evidenční karty, formuláře pro informace o úvěru, tzv. informace o smlouvě má soud I. stupně za prokázané, že žalobkyně se smlouvou zavázala poskytnout účastníku úvěr ve výši 10 000 Kč a účastník se jej zavázal žalobkyni vrátit s úrokem ve výši 1 980 Kč, poplatkem za zpracování a doručení úvěru ve výši 3 000 Kč a poplatkem za hotovostní inkaso splátek ve výši 3 200 Kč v 60 týdenních splátkách po 303 Kč. Ke dni uzavření smlouvy účastník vykazoval příjem 19 104 Kč měsíčně (důchod) a měsíční výdaje 10 808 Kč (z toho na bydlení 4 872 Kč, nebankovní závazky 1 576 Kč a životní minimum 4 360 Kč). Účastník v evidenční kartě stvrdil svým podpisem, že je vlastníkem bytu, společnou domácnost s nikým dalším nesdílí. K 13. kalendářnímu týdnu 2023 zbývá podle informace o smlouvě zaplatit 8 815 Kč. 18. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] ze dne 16. 3. 2022 včetně smluvních podmínek, protokolu, evidenční karty, formuláře pro informace o úvěru a tzv. informace o smlouvě má soud za prokázané, že žalobkyně se smlouvou zavázala poskytnout účastníku úvěr ve výši 10 000 Kč a účastník se jej žalobkyni vrátit s úrokem ve výši 1 980 Kč, poplatkem za zpracování a doručení úvěru ve výši 3 000 Kč a poplatkem za hotovostní inkaso splátek ve výši 3 200 Kč v 60 týdenních splátkách po 303 Kč. Ke dni uzavření smlouvy účastník vykazoval příjem 19 957 Kč měsíčně (důchod) a měsíční výdaje 12 121 Kč (z toho na bydlení 4 872 Kč, nebankovní závazky 2 889 Kč a životní minimum 4 360 Kč). Účastník v evidenční kartě stvrdil svým podpisem, že je vlastníkem bytu, společnou domácnost s nikým dalším nesdílí. K 19. kalendářnímu týdnu 2023 zbývá podle tzv. informace o smlouvě zaplatit 12 754 Kč. 19. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] ze dne 5. 6. 2022 včetně smluvních podmínek, protokolu, evidenční karty, formuláře pro informace o úvěru a tzv. informace o smlouvě má soud I. stupně za prokázané, že žalobkyně se smlouvou zavázala poskytnout účastníku úvěr ve výši 15 000 Kč a účastník se jej zavázal žalobkyni vrátit s úrokem ve výši 2 970 Kč, poplatkem za zpracování a doručení úvěru ve výši 4 500 Kč a poplatkem za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 800 Kč v 60 týdenních splátkách po 454,50 Kč. Ke dni uzavření smlouvy účastník vykazoval příjem 19 957 Kč měsíčně (důchod) a měsíční výdaje 12 248 Kč (z toho na bydlení 4 872 Kč, nebankovní závazky 2 626 Kč a životní minimum 4 750 Kč). Žalovaný v evidenční kartě stvrdil svým podpisem, že je vlastníkem bytu, společnou domácnost s nikým dalším nesdílí. K 30. kalendářnímu týdnu 2023 zbývá dle tzv. informace o smlouvě zaplatit 23 800 Kč. 20. Z dohody o narovnání ze dne 4. 1. 2023 má soud za zjištěné, že účastník jí uznal zbývající nesplacenou část úvěru z úvěrových smluv [číslo] ve výši 10 315 Kč, [číslo] ve výši 14 254 Kč a [číslo] ve výši 25 300 Kč a zavázal se ji uhradit žalobkyni v pravidelných měsíčních splátkách po 1 500 Kč splatných vždy k 15. dni v měsíci počínaje 15. 1. 2023. 21. K posouzení úvěruschopnosti účastníka doložila žalobkyně též výpis z jeho peněžního účtu č. [bankovní účet] za období od 11. 6. 2021 do 10. 11. 2021 a od 11. 1. 2022 do 8. 4. 2022. 22. Z listiny označené jako úvěrová a platební historie soud I. stupně zjistil, že podle registru platebních informací žalovaný v letech 2016 - červenec 2020 uzavřel celkem 15 kontraktů, resp. úvěrových smluv. Všechny byly splacením ukončeny. 23. Soud I. stupně neprovedl žalobkyní navrhovaný důkaz účastnickým výslechem účastníka pro nadbytečnost, neboť měl veškeré skutkové okolnosti pro rozhodnutí o nárocích ze žaloby za dostatečně zjištěné ostatními důkazními prostředky. 24. Soud I. stupně na věc aplikoval ust. § 244 odst. 1, § 250i občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), § 2395 a § 588 občanského zákoníku (dále jen „o.z.“) a § 86 odst. 1, 2, § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZoSÚ“) a vyložil, že Druhý senát Soudního dvora Evropské unie ve 34. bodě rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci sp. zn. C -679/18, OPR s.r.o. vs. GK, řízení o předběžné otázce (dále jen„ rozsudek SDEU“) rozhodl, že účinná ochrana spotřebitele vyžaduje, aby v situaci, kdy věřitel uplatní svůj nárok z úvěrové smlouvy vůči spotřebiteli, vnitrostátní soud z úřední povinnosti posoudil, zda věřitel dodržel povinnost stanovenou v článku 8 směrnice 2008/48 (pozn. jedná se o povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele), a konstatuje-li porušení této povinnosti, vyvodil z toho důsledky upravené vnitrostátním právem, aniž by vyčkal příslušného návrhu spotřebitele, s tou výhradou, že musí být dodržena zásada kontradiktornosti. Podle bodu 46. rozsudku SDEU musí být články 8 a 23 směrnice 2008/48 vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. V souladu s citovanými pasážemi rozsudku SDEU je třeba nesplnění povinnosti žalobkyně řádně posoudit úvěruschopnost účastníka zkoumat z úřední povinnosti, a nikoliv pouze k jeho námitce. Rovněž podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 by měly soudy poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Nejde přitom o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Uložením a řádným splněním povinnosti zkoumat úvěruschopnost dlužníka přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost. 25. S ohledem na shora uvedené soud I. stupně předmětné úvěrové smlouvy posoudil jako absolutně neplatné, neboť žalobkyně neunesla břemeno důkazní o tom, že by řádně zkoumala úvěruschopnost účastníka splácet poskytnutý úvěr. Žalobkyně jeho výdaje nijak blíže nezkoumala, spokojila se s jeho tvrzením o jejich výši, popř. vycházela z paušálu (viz údaj o životním minimu). To vše za situace, kdy účastník žádal žalobkyni o úvěr, jehož účelem bylo i refinancování jeho dosavadních závazků vůči ní. Neověření výdajů uváděných účastníkem tak implikuje snahu žalobkyně o formální vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění jeho reálné situace. Soud proto žalobu zamítl, neboť shledal rozhodnutí finančního arbitra, včetně rozhodnutí o námitkách, správným. Na uvedeném ničeho nemění ani skutečnost, že účastníci uzavřeli o nesplacené části úvěru dohodu o narovnání. Pro stručnost soud v té souvislosti plně odkazuje na závěry finančního arbitra bod bodem 7.4. Nálezu. I dohoda o narovnání se jakožto právní jednání obecně nesmí příčit dobrým mravům a zákonu. 26. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud I. stupně podle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. a procesně úspěšnému účastníku přiznal náhradu nákladů nezastoupeného účastníka za 1 úkon (vyjádření k žalobě ze dne 5.8.2023) ve výši 300 Kč podle ust. § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. 27. Proti tomuto rozsudku podala odvolání žalobkyně a neztotožňuje se s právním posouzením soudu I. stupně týkajícím se účastníky uzavřené dohody o narovnání. Soud I. stupně se nijak nevypořádal s rozporem jeho právního posouzení s žalobkyní namítanou judikaturou: Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 11. 2007, sp. zn. 33 Odo 1089/2005, podmínkou platnosti dohody o narovnání není existence původního (narovnávaného) právního vztahu mezi účastníky této dohody. Narovnání (transactio) je dohoda účastníků závazkového právního vztahu, kterou účastníci odstraňují spornost nebo pochybnost vzájemných práv a povinností tím, že je ruší a nahrazují je novými. Dosavadní závazek tak zaniká a je nahrazen závazkem novým, který vyplývá z narovnání. Narovnáním mohou být upravena mezi účastníky jakákoliv sporná práva, kterými mohou disponovat. Podmínkou platnosti dohody o narovnání přitom není existence původního (narovnávaného) právního vztahu mezi účastníky této dohody. Účelem narovnání není zjistit, jak se věci ve skutečnosti mají, ale předejít dalším nesrovnalostem nebo sporům tím, že původní závazek, v němž se sporné právo vyskytlo, se zruší a nahradí závazkem novým. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 11. 2019, sp. zn. 33 Cdo 1720/2019, je dohoda o narovnání vždy samostatným zavazovacím důvodem. 28. Současně se žalobkyně neztotožňuje se závěrem soudu I. stupně, že řádně nezkoumala úvěruschopnost účastníka. Žalobkyně v souladu s ust. § 86 odst. 1 ZoSÚ vycházela z informací získaných od účastníka, přičemž prostřednictvím předložených dokladů tyto informace doplnila (ověřila), což zaznamenala do smluvní dokumentace. Její obchodní zástupce s účastníkem podrobně prošel příjmovou i výdajovou stránku jeho rozpočtu včetně podkladů, které účastník k jednotlivým položkám předložil, a výsledky tohoto procesu zaznamenal v evidenční kartě. Žádný právní předpis výslovně nestanovuje povinnost uchovávat kopie předložených listin ani jejich konkrétní výčet. Evidenční karta potvrzená účastníkem je tak relevantním důkazem o tom, že ověřovací proces proběhl, jakým způsobem proběhl, že se úvěrující podrobně zabýval příjmovou i výdajovou stránkou. Účastník ani neuvádí, že by splácení poskytnutých finančních prostředků bylo mimo jeho finanční možnosti, nebo že by informace, které měla žalobkyně k dispozici, byly nepravdivé či neúplné. Účastník, byť v postavení spotřebitele, měl povinnost uvést veškeré skutečnosti řádně, pravdivě a v plném rozsahu. Žalobkyně nesouhlasí se zamítnutím důkazu výslechem účastníka, když trvá na svém právním názoru o nutnosti reálného testu úvěruschopnosti. Bez něho se nelze vyhnout situaci, kdy je žalobkyně sankcionována neplatností předmětných smluv pouze na základě účelových tvrzení účastníka, který ostatně namítá, že žalobkyně jeho úvěruschopnost dostatečně nezkoumala, a nikoliv, že v rozhodném období nebyl úvěruschopný. 29. Odůvodnění napadeného rozhodnutí je podle odvolatelky koncentrováno pouze do odst. 26, kde je konstatováno, že úvěrující některé konkrétní aspekty rozpočtu úvěrovaného nezkoumal. Takové hodnocení však neodpovídá důkazní situaci, kdy žalobkyně doložila evidenční kartu a protokol o informační a posuzovací schůzce. Na těchto listinách účastník potvrdil průběh jednání a jeho obsah i zjištěné skutečnosti. V rámci sporného řízení je dána i povinnost tvrzení a důkazní na straně žalovaného a povinnost soudu jednat z úřední povinnosti má možnost se projevit např. možností provést k důkazu účastnický výslech účastníka minimálně v tom rozsahu, aby se vyjádřil ke skutečnosti, že své prohlášení učiněné v rámci procesu sjednání úvěrové smlouvy nyní co do jejího obsahu popírá. To, že se žalobkyně domáhá prostřednictvím důkazního návrhu účastnickým výslechem účastníka jeho vyjádření k tomu, zda se údaje zjištěné v rámci prověření úvěruschopnosti shodovaly s reálným stavem, je relevantním důkazním prostředkem žalobkyně, nikoliv přenesením důkazního břemene na účastníka. Jeho účastnický výslech je naopak důkazem, který by jediný mohl výše popsaný prokázaný skutkový stav vyvrátit. Pokud ho soud I. stupně nepřipustil, musí při svém rozhodnutí vyjít ze skutkového stavu prokázaného smluvní dokumentací zahrnující protokol o informační schůzce a evidenční kartu a při absenci zpochybnění ze strany účastníka posoudit informace tam zaznamenané jako mezi stranami nesporné. Výslechem účastníka mělo být zjištěno, zda byl skutečně neúvěruschopný, a pokud tomu tak skutečně bylo, zda došlo k pochybení na straně žalobkyně, tj. které konkrétní údaje žalobkyně nezjistila, ač je zjistit měla, a (zda) mohla. 30. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek tak, že se Nález ve výroku I a II ve spojení s Rozhodnutím o námitkách nahrazuje tak, že návrh žalovaného jako navrhovatele podaný finančnímu arbitrovi se zamítá (výrok IV nálezu se ruší), a přiznal žalobkyni náklady řízení před soudy obou stupňů. 31. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou, včas a obsahuje zákonem předvídané náležitosti (§ 201, § 202, § 204 odst. 1, § 205 o.s.ř.), přezkoumal v napadeném rozsahu rozsudek soudu I. stupně, jakož i řízení, které jeho vyhlášení předcházelo, podle ust. § 212, § 212a odst. 1, 3, 5 o.s.ř. 32. Odvolací soud shledal, že soud I. stupně provedl v řízení potřebné dokazování, provedené důkazy správně hodnotil, zjistil z nich správné skutečnosti a na jejich základě dospěl ke správným závěrům o skutkovém stavu věci. Odvolací soud při svých závěrech o skutkovém stavu věci proto vychází z výsledků dokazování soudu I. stupně, tak jak je ve svém rozhodnutí správně popsal, a pro stručnost na rozhodnutí soudu I. stupně v těchto částech zcela odkazuje. Postupuje tak v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011, podle něhož vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu I. stupně ve věci samé, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu ustanovením § 157 odst. 2 o.s.ř. nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem I. stupně. To je dáno charakterem (postavením) odvolacího soudu, jenž plní roli přezkumné instance a nebuduje svá rozhodnutí„ na zelené louce“ a bez vazby na argumentaci soudu I. stupně. 33. Podle ust. § 244 odst. 1 o.s.ř. rozhodl-li orgán moci výkonné, orgán územního samosprávného celku, orgán zájmové nebo profesní samosprávy, popřípadě smírčí orgán zřízený podle zvláštního právního předpisu (dále jen„ správní orgán“) podle zvláštního zákona o sporu nebo o jiné právní věci, která vyplývá ze vztahů soukromého práva (§ 7 odst. 1), a nabylo-li rozhodnutí správního orgánu právní moci, může být tatáž věc projednána na návrh v občanském soudním řízení. 34. Podle ust. § 250i o.s.ř. soud žalobu zamítne, dospěje-li k závěru, že správní orgán rozhodl o sporu nebo jiné právní věci správně. 35. Podle ust. § 2395 o.z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 36. Podle ust. § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZoSÚ“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 37. Podle ust. § 86 odst. 2 ZoSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 38. Podle ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 39. Soud I. stupně správně věc posuzoval po právní stránce, s ohledem na dobu uzavření předmětných úvěrových smluv, za použití občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. 40. Finanční arbitr i soud I. stupně správně vyšli z toho, že v případě spotřebitelské smlouvy o úvěru je namístě se předně zabývat otázkou, zda žalobkyně, jakožto poskytovatel úvěrů, před vlastním uzavřením smluv splnila svou zákonnou povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele – účastníka. V tomto směru soud I. stupně správně zjistil, že žalobkyně před uzavřením všech posuzovaných smluv o spotřebitelském úvěru vycházela toliko z formulářů„ Evidenční karta klienta“ vyplněných a podepsaných účastníkem, v nichž je uvedeno, že jeho jediným příjmem je invalidní důchod ve výši 19 104 Kč, posléze zvýšený na 19 957 Kč, je majitelem bytu, společnou domácnost s nikým nesdílí, jeho měsíční výdaje činí náklady na bydlení ve výši 4 872 Kč, ostatní výdaje na uspokojování životních potřeb představují částku životního minima (4 360 Kč, u poslední smlouvy ve výši 4 750 Kč), má další nebankovní závazky (u Smlouvy 2 uvedl splátky 1 576 Kč měsíčně, zbývá doplatit 8 815 Kč, u Smlouvy 3 uvedl splátky 2 889 Kč měsíčně, zbývá doplatit 12 754 Kč a u Smlouvy 4 uvedl splátky 2 626 Kč měsíčně, zbývá doplatit 23 800 Kč). Pokud žalobkyně uváděla, že provedla kontrolu probíhajících exekučních řízení prostřednictvím programu [anonymizována dvě slova], lustraci insolvenčním rejstříkem a kontrolu prostřednictvím RUIAN, žádné doklady o tomto šetření soudu nepředložila. Dokonce nedoložila ani žádné podklady, které by dokládaly, že by před uzavřením jednotlivých úvěrových smluv úvěruschopnost účastníka skutečně prověřovala, zejména že by zkoumala, jaké byly jeho skutečné výdaje na stravu, léky (účastník je invalidní důchodce), oblečení, dopravu, mobilní telefon, internet apod. Nebyly doloženy např. výpisy z bankovního účtu účastníka, doklady o nákladech na bydlení, o platbách na výdaje za základní životní potřeby, o platbách na jeho závazky spod. Vycházela-li žalobkyně při stanovení výdajů účastníka ze životního minima, tato částka nevypovídá ničeho o jeho skutečných výdajích. Jde totiž o minimální hranici peněžních příjmů fyzických osob, která slouží k výpočtu sociálních a jiných dávek, nevyjadřuje reálné výdaje konkrétního spotřebitele. Totéž platí o různých statistických údajích. 41. Odvolací soud s ohledem na popsaný skutkový stav věci uzavřel, shodně jako soud I. stupně a předtím finanční arbitr, že v přezkoumávaném případě žalobkyně svoji zákonnou povinnost s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost účastníka (jako spotřebitele) na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a prověřených informací nesplnila. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, která ho vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření těchto tvrzení (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015). Poskytovatel úvěru musí zvážit, zda jsou získané informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, přičemž dostatečnost uvedených informací se může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. 42. Poskytovatel úvěru činí posouzení úvěruschopnosti zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. K tomuto porovnání však v přezkoumávaném případě reálně, vzhledem k nedostatku podkladů, zejména ohledně výdajů účastníka, nemohlo dojít. Odvolací soud si je vědom, že ust. § 86 odst. 1 ZoSÚ je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon nestanoví taxativní výčet postupů, které musí být věřitelem naplněny. Výklad této normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na věřitele v souvislosti s povinností zde uloženou. Nicméně jestliže má být zachován smysl a účel dané úpravy, není toto odborné posouzení možné bez skutečného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta, ale i alespoň základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele předpokládat (požadavek takového shromáždění podkladů, včetně prověřování informací, které žadatel o úvěr poskytne, tak, aby věřitel byl schopný získat objektivní obraz o finanční situaci žadatele o úvěr). Žalobkyně se však při dalším posouzení informací od účastníka spokojila pouze s jeho tvrzeními, a to, pokud jde o výdajovou stránku, zcela, tedy ohledně jeho výdajů neověřovala ničeho. Nepočínala si proto při zkoumání úvěruschopnosti účastníka náležitě obezřetně, s odbornou péčí. Žalobkyně ani v jednom případě nezkoumala stav na běžném účtu u banky účastníka, z něhož by mohla ověřit informace o jeho disponibilních prostředcích, příjmech a pravidelných platbách, výdajích. 43. V souladu s ust. § 78 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel spotřebitelského úvěru je povinen pořizovat při poskytování spotřebitelského úvěru dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jeho povinností stanovených tímto zákonem. V souladu s ust. § 78 odst. 2 písm. b) ZoSÚ při plnění této povinnosti uchovává zejména dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli. Jestliže těmito dokumenty žalobkyně nedisponuje, svědčí to spíše pro závěr, že žádány a opatřovány nebyly. 44. Soud I. stupně správně uzavřel, že důsledkem porušení shora uvedené povinnosti žalobkyně při poskytování úvěrů ve smyslu ust. § 86 odst. 1, 2 ZoSÚ je absolutní neplatnost posuzovaných úvěrových Smluv 2, 3 a 4 ve smyslu ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ a § 588 o.z. V ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ stanovenou neplatnost smlouvy, coby důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele, je totiž nutno vykládat za použití ust. § 588 o.z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou ex offo, i bez návrhu spotřebitele. 45. K argumentaci odvolatelky rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1819/2023, odvolací soud odkazuje na výklad provedený finančním arbitrem v Rozhodnutí o námitkách, s nímž se zcela ztotožňuje. Podle něho v tomto rozhodnutí Nejvyšší soud dovozuje, že i přes skutečnost, že spotřebitel úvěr splatil, lze přiznat sankci neplatnosti úvěrové smlouvy v případě,„ bude-li postaveno najisto, že zde byly důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet“. Závěr, zda existují důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet, však může poskytovatel spotřebitelského úvěru učinit pouze tak, že si ve smyslu ust. § 86 ZoSÚ zajistí informace nezbytné, spolehlivé, dostatečné a přiměřené k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získané z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, a ty následně vyhodnotí. Pokud poskytovatel spotřebitelského úvěru takový sběr informací a jeho vyhodnocení neprovede, nebo ho provede pouze částečně, pak jediným závěrem může být pouze to, že důvodné pochybnosti existovat musí. Opačný závěr by připustil zcela absurdní situaci, kdy i přes existenci výslovné povinnosti před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru s odbornou péčí posoudit schopnost žadatele o úvěr takový úvěr splatit, by poskytovatel nemusel činit vůbec žádné úkony směřující ke splnění povinnosti a sankce by nastoupila pouze v případě, že by se spotřebitel domáhal určení neplatnosti smlouvy a soud by teprve musel zkoumat, zda byl spotřebitel úvěruschopný. 46. Důsledkem absolutní neplatnosti Smluv 2, 3 a 4 je také absolutní neplatnost účastníky uzavřené dohody o narovnání. I dohoda o narovnání totiž musí odpovídat obecným požadavkům kladeným na právní jednání z hlediska jejich platnosti. Ani odvolací soud nerozporuje závěry Nejvyššího soudu ČR, na které žalobkyně odkazuje, ale současně uvádí, že předpokladem platnosti dohody o narovnání, stejně jako jakéhokoliv jiného právního jednání, je naplnění obecných požadavků stanovených zákonem, zejména se musí jednat o určitý a srozumitelný projev vážné a svobodné vůle a musí obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonu. Smluvní strany závazku tak nemohou prostřednictvím dohody o narovnání nahradit původní závazek, případně jeho část, takovým způsobem, že výsledný závazek založí rozpor se zákonem. Současně je při posuzování platnosti nového závazku, který vznikl narovnáním neplatného závazku, nutné přihlédnout i k důvodu neplatnosti původního závazku, resp. posoudit, zda důvod neplatnosti původního závazku nepostihuje rovněž závazek vzniklý narovnáním. 47. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 9. 2012, sp. zn. 29 Cdo 3667/2010 není rozhodné, že žalobce s pozdějším úpadcem„ narovnali“ vztahy z tvrzených lichvářských půjček dohodou o narovnání. Kdyby se dovolatelem nabízenými důkazy prokázalo, že vskutku šlo o půjčky lichvářské, pak by se (při nikým nezpochybněném zjištění, že právě tyto půjčky byly předmětem narovnání) tvrzený důvod neplatnosti půjček mohl případně prosadit i jako důvod plné nebo částečné neplatnosti dohody o narovnání. 48. Ačkoliv tedy právo předpokládá, že spor lze urovnat nahrazením sporných práv a povinností novým závazkem v podobě dohody o narovnání, musí být taková dohoda o narovnání platná a nemůže legalizovat smlouvy uzavřené v rozporu se zákonem. Pořád tak platí, že smlouva o úvěru je platná, pokud poskytovatel před jejím uzavřením s odbornou péčí posoudil schopnost dlužníka úvěr splatit. To současně znamená, aby byla dohoda o narovnání platná, musí být platná i smlouva o úvěru. 49. Ze shora uvedeného se podává, že rozsudek soudu I. stupně je věcně správný. Proto jej odvolací soud podle ust. § 219 o.s.ř. potvrdil, a to včetně věcně správného výroku o náhradě nákladů řízení, který odpovídá ustanovení § 151 odst. 1, § 142 odst. 1 o.s.ř., za použití § 245 o.s.ř. a jejichž výši soud prvního stupně správně stanovil. 50. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ust. § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, § 142 odst. 1 o.s.ř., za použití § 245 o.s.ř. za situace, kdy v něm úspěšnému žalovanému žádné náklady nevznikly. Poučení: Proti tomuto rozsudku je dovolání přípustné za předpokladu, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Dovolání lze podat do 2 měsíců ode dne doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu České republiky prostřednictvím soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Praha 9. dubna 2025 JUDr. Hana Lojkásková předsedkyně senátu