ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY (anonymizovaný opis) Krajský soud v Praze rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Lojkáskové a soudců Mgr. Vladimíra Soukupa a Mgr. Vladimíra Sommera ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO: [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený dne [Datum narození žalovaného] bytem [Anonymizováno] o zaplacení částky 273.385,27 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti části výrokům II. a III. rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 11. března 2025, č. j. 19 C 385/2024-105, takto: I. Rozsudek soudu I. stupně se v napadených výrocích II. a III. potvrzuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodnění: 1. Ve shora označené věci se žalobkyně žalobou podanou její právní předchůdkyní, společností [právnická osoba]., IČO: [IČO], dne 4. 12. 2024, domáhá na žalovaném zaplacení částky 273 385,27 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 19 066,80 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 20 369,65 Kč a zákonného úroku z prodlení z částky 286 862,07 Kč od 3. 4. 2024 do zaplacení ve výši 15 %. 2. Podle žalobních tvrzení právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela s žalovaným smlouvu o úvěru – Expres půjčka č. [hodnota], na základě níž poskytla žalovanému finanční prostředky převodem na bankovní účet. Před poskytnutím úvěru řádně prozkoumala jeho úvěruschopnost. Kontrolovala dostupné údaje v interních a externích databázích, bankovní a nebankovní registr klientských informací, insolvenční rejstřík a databáze MVČR. Výpočet disponibilní částky byl proveden tak, že od příjmů žalovaného byly odečteny splátkové a nesplátkové výdaje. Vycházela z informací poskytnutých žalovaným v žádosti o úvěr a do jeho výdajů započetla výdaje doložené v žádosti o úvěr, částku životního minima podle nař. vlády č. 409/2011 Sb., částku normativních nákladů na bydlení podle § 26 zákona č. 117/1995 Sb., výdaje na bydlení vydané [právnická osoba] a výši měsíčních splátek dosavadních závazků zjištěné z veřejných databází. Při přezkumu úvěruschopnosti žalovaného využila matematický model výpočtu úvěruschopnosti schválený ČNB: (i) Prostřednictvím výpočtu maximální měsíční splátky (MMS) = čisté měsíční příjmy – součet měsíčních splátek úvěrových závazků – životní náklady a náklady na bydlení ≥ splátka požadovaného úvěru. Z důvodu obezřetného úvěrování ke stanovení maximální měsíční splátky (MMS) využila koeficient odpovídající hodnotě 1, nebo koeficient nižší než 1. (ii) Prostřednictvím výpočtu ukazatelů DTI a DSTI podle platného Doporučení ČNB k řízení rizik spojených s poskytováním retailových úvěrů nezajištěných rezidenční nemovitostí. DSTI: Měsíční splátka existujících úvěrových závazků + měsíční splátka požadovaného úvěru / čistý měsíční příjem ≤ procentuální výše určená dle interních pravidel věřitele s ohledem na Doporučení ČNB. 3. Právní předchůdkyně žalobkyně vycházela z následujících údajů: deklarovaný čistý měsíční příjem klienta: 21 666,67 Kč (příjem ověřen z doloženého dokladu o příjmu); zjištěný čistý měsíční příjem klienta: 21 666,67 Kč; typ povolání klienta: podnikatel; počet zdrojů příjmu: 1; čistý měsíční příjem domácnosti: 80 000 Kč; rodinný stav klienta: ženatý/vdaná; druh bydlení: vlastní dům/byt; podíl klienta na nákladech na bydlení: 50 %; počet vyživovaných osob: 0; dosavadní interní splátky: 0 Kč; dosavadní externí splátky: 7 200 Kč; ostatní výdaje: 0 Kč; požadovaná výše úvěru/rámce: 350 000 Kč; schválená výše úvěru/rámce: 273 000 Kč; výsledná měsíční splátka: 5 258,06 Kč. Před uzavřením úvěrové smlouvy měl žalobce k dispozici přiznání k dani z příjmu žalovaného. 4. Na základě smlouvy byl žalovanému poskytnut spotřebitelský úvěr ve výši 273 000 Kč. Jeho čerpání započalo dne 27. 12. 2022. Smluvní strany se ve smlouvě dohodly na vrácení poskytnutého úvěru spolu s poplatky a úroky v pravidelných měsíčních splátkách po 5 258,06 Kč. Žalovaný se dostal do prodlení se splácením úvěru, proto byl dne 29. 9. 2023 celý zůstatek úvěru s příslušenstvím zesplatněn a žalovaný byl vyzván k úhradě celé dlužné částky 312 821,72 Kč sestávající z jistiny ve výši 267 795,27 Kč, úroků ve výši 19 066,80 Kč, úroků z prodlení ve výši 20 369,65 Kč, přičemž se jedná o součet 15% úroku z prodlení ve výši 16 479,33 Kč počítaného od 27. 2. 2023 do 21. 2. 2024 z aktuálně dlužné částky a ve výši 3 890,32 Kč počítaného od 1. 3. 2024 do 2. 4. 2024 z částky 286 862,07 Kč (tedy z jistiny dluhu a obchodního úroku), od podání žaloby žalobce požaduje úrok z prodlení z částky 286 862,07 Kč od 3. 4. 2024 do zaplacení, poplatek za pojištění, vedení, zesplatnění účtu ve výši 2 890 Kč a sankční poplatky ve výši 2 700 Kč. Žalovaný byl vyzván k úhradě doporučeným dopisem ze dne 29. 2. 2024. Na tuto výzvu však nereagoval a do dnešního dne dlužné částky neuhradil. 5. Soud I. stupně napadeným rozsudkem uložil žalovanému povinnost ve lhůtě do 3 dnů od jeho právní moci zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně částku 261 212,41 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % p.a. z částky 245 023,94 Kč od 3. 4. 2024 do zaplacení (výrok I.) a náklady řízení ve výši 27 554 Kč k rukám jejího zástupce (výrok III.) a v rozsahu částky 51 609,31 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % p.a. z částky 41.838, 13 Kč od 3.4.2024 do zaplacení žalobu zamítl (výrok II.). 6. Podle odůvodnění tohoto rozsudku soud I. stupně z provedených důkazů zjistil, že žalovaný dne 27. 12. 2022 nabídl právní předchůdkyni žalobkyně uzavření smlouvy o úvěru, kterou by se zavázala poskytnout mu peněžní prostředky ve výši 350 000 Kč. V nabídce uvedl, že výkonem samostatné výdělečné činnosti dosáhl za zdaňovací období roku 2021 příjmu v celkové výši 650 000 Kč, celkové příjmy osob v jeho rodinné domácnosti činí 80 000 Kč měsíčně, nemá žádnou vyživovací povinnost, bytovou potřebu uspokojuje vlastnickým bydlením, jeho náklady na bydlení činí 500 Kč, nemá jiné dluhy. Smlouvou o úvěru uzavřenou dne 27. 12. 2022 mezi právní předchůdkyní žalobkyně jako úvěrující a žalovaným jako úvěrovaným se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému na jeho požádání peněžní prostředky až do výše 273.000 Kč (čl. II odst. 1 a 2) a žalovaný se zavázal je vrátit spolu s úrokem ve výši 18,8 % p.a. a úhradou za účast na pojištění ve výši 578 Kč měsíčně v měsíčních splátkách po 5 836, 06 Kč (čl. II odst. 4 písm. a/ a c/). Žalovaný se dále zavázal platit „poplatky“ za písemné upomínky ve výši 600 Kč a za prohlášení dluhů založených smlouvou o úvěru za splatné jako celek ve výši 300 Kč (čl. III odst. 4). Právní předchůdkyně žalobkyně mohla prohlásit dluhy založené smlouvou o úvěru za splatné jako celek, ocitl-li se žalovaný v prodlení se splněním její pohledávky (čl. III odst. 6). Nedílnou součástí smlouvy byly všeobecné produktové podmínky (čl. I odst. 2). Podle výpisu z účtu vedeného pro žalovaného na něj právní předchůdkyně žalobkyně dne 27. 12. 2022 připsala 273 000 Kč a umožnila mu jimi volně nakládat. Dopisem ze dne 1. 10. 2023 odeslaným dne 3. 10. 2023 právní předchůdkyně žalobkyně v důsledku prodlení žalovaného s plněním ujednaných splátek jej vyzvala k zaplacení 293 016,25 Kč do 16. 10. 2023. Dopisu svého zástupce ze dne 29. 2. 2024 odeslaného dne 4. 3. 2024 právní předchůdkyně žalobkyně vyzvala žalovaného ke splnění pohledávek, které jsou předmětem řízení v projednávané věci. Ze všeobecných produktových podmínek žalobkyně účinných od 1. 8. 2017, z formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru ze dne 27. 12. 2022, z listiny označené za amortizaci ze dne 22. 2. 2024 ani z výpisu z úvěrového účtu soud nezískal žádné skutkové zjištění významné pro projednávanou věc. Žádné skutkové zjištění významné pro projednávanou věc soud nezískal ani z upomínek ze dnů 1. 6. 2023, 2. 7. 2023, 22. 8. 2023 a 4. 9. 2023, protože žalobkyně nenavrhla žádný důkazní prostředek o svém skutkovém tvrzení, že je žalovanému doručila. Se zřetelem k tomu, že se jednání konaného dne 11. 3. 2025 neúčastnila, nemohlo se jí dostat ani poučení podle ust. § 118a odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“). 7. Zjištěný skutkový stav soud I. stupně posoudil podle ust. § 2395, § 2399 odst. 1, § 2991 odst. 1 a 2, § 2293 a § 1958 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“) a § 104 odst. 1 věty první, § 84 odst. 1, 2, § 86 odst. 1, 2 a § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 (dále jen „ZoSÚ“). 8. Soud I. stupně vyložil, že bez zřetele k povinnosti žalovaného jako spotřebitele poskytnout žalobkyni úplné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr je součástí odborné péče poskytovatele úvěru i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení, např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele apod. (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, uveřejněný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, roč. 2011, svazek 6, s. 604, pod č. 3225/2015). 9. V přezkoumávaném případě žalovaný před uzavřením smlouvy o úvěru sdělil právní předchůdkyni žalobkyni, že výkonem samostatné výdělečné činnosti dosáhl za zdaňovací období roku 2021 příjmu v celkové výši 650 000 Kč, celkové příjmy osob v jeho rodinné domácnosti činí 80 000 Kč měsíčně. Právní předchůdkyně žalobkyně údaj o příjmech žalovaného prověřila na základě přiznání žalovaného k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2021. Jeho obsahem jsou však pouze tvrzení žalovaného jako subjektu daně o její výši. Nebylo proto možné usoudit, zda a z jakých důvodů se správce daně od těchto tvrzení při vyměření daně případně odchýlil. Právní předchůdkyně žalobkyně přitom ani skutkově netvrdila, že by po žalovaném žádala předložení platebního výměru vydaného správcem daně. Výše příjmu žalovaného nevyplývá ani z výpisu z účtu, který pro něj právní předchůdkyně žalobkyně vedla. Právní předchůdkyně žalobkyně dále vůbec neprověřila údaj o příjmech dalších osob v rodinné domácnosti žalovaného, ačkoli z něj vycházela, jak vyplývá ze záznamu o posouzení úvěruschopnosti žalovaného ze dne 16. 2. 2024. Rovněž opomněla prověřit údaj žalovaného o jeho pravidelných výdajích na bydlení, ačkoli již jejich nápadně nízká výše k takovému prověření přímo vybízela. Nahlédnutím do bankovních a nebankovních registrů klientských informací pak právní předchůdkyně žalobkyně zjistila, že žalovaný plní jiné dluhy ve splátkách po 7 200 Kč měsíčně. Z toho vyplývá, že právní předchůdkyně žalobkyně vůbec neprověřila údaje o příjmech a, s výjimkou plnění jiných dluhů ve splátkách, ani o pravidelných výdajích žalovaného a spokojila se jen s jeho sdělením. Bez znalosti příjmů a alespoň pravidelných výdajů žalovaného přitom nebylo možné zjistit, zda žalovaný má dostatek volných peněžních prostředků ke splnění povinnosti vrátit poskytnuté peněžní prostředky. 21. Již z tohoto důvodu nemohla právní předchůdkyně žalobkyně s vynaložením odborné péče posoudit úvěruschopnost žalovaného. 10. Soud I. stupně proto uzavřel, že smlouva o úvěru ze dne 17. 5. 2021 je neplatná, protože právní předchůdkyně žalobkyně porušila povinnost před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru s odbornou péčí posoudit schopnost žalovaného poskytnutý spotřebitelský úvěr splácet. Právní předchůdkyni žalobkyně proto náležela pohledávka na vydání bezdůvodného obohacení plněním bez právního důvodu ve výši, která odpovídá žalovanému poskytnutým peněžním prostředkům, tj. 273 000 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně tvrdila, že jí žalovaný do zahájení řízení v projednávané věci vrátil 27 976,06 Kč, má proto za ním pohledávku ve výši 245 023,94 Kč (273 000 Kč – 27 976,06 Kč) na jistině. Její splatnost se pojí s výzvou žalovanému ze dne 1. 10. 2023. Příslušenstvím této pohledávky je úrok z prodlení ve výši 15 % p.a. z částky 245 023 94 Kč od 17. 10. 2023 do 21. 2. 2024, tj. 12 874,62 Kč, od 1. 3. 2024 do 2. 4. 2024, tj. 3 313,85 Kč, a od 3. 4. 2024 do zaplacení (§ 1970 o.z. a § 2 nař. vlády č. 351/2013 Sb.). 11. Pro úplnost soud I. stupně uvedl, že pravidlo o času plnění podle ust. § 87 odst. 1 poslední věty ZoSÚ se použije jen tam, kde podle zjištěného skutkového stavu není v možnostech spotřebitele vrátit poskytnuté peněžní prostředky bez zbytečného odkladu po výzvě věřitele, popřípadě v delším čase určeném v takové výzvě. Žalovaný však netvrdil, že není přiměřené jeho možnostem splnit pohledávky, které jsou předmětem řízení v projednávané věci, v čase určeném žalobkyní ve výzvě ze dne 1. 10. 2023, a taková skutečnost nevyšla v řízení ani jinak najevo, a proto se prosadí obecné pravidlo o času plnění podle ust. § 1958 odst. 2 o.z. 12. Soud I. stupně naopak žalobu zamítl v rozsahu částky převyšující 261 212,41 Kč (245 023,94 Kč + 12 874,62 Kč + 3 313,85 Kč) s příslušenstvím, tj. částky 51 609,31 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % p.a. z částky 41 838,13 Kč od 3. 4. 2024 do zaplacení. 13. Se zřetelem k tomu, že právní předchůdkyně žalobkyně měla v projednávané věci úspěch v rozsahu 84 % a žalovaný v rozsahu 16 %, soud I. stupně podle ust. § 142 odst. 2 o.s.ř. náhradu nákladů řízení poměrně rozdělil. Žalobkyni tak přísluší vůči žalované právo na náhradu nákladů řízení ve výši 68 %. Náklady řízení přitom činí 40 521 Kč a sestávají ze soudního poplatku ve výši 10 936 Kč a z odměny za zastupování advokátem a náhrady jeho hotových výdajů v celkové výši 29 585 Kč (2 úkony právní služby po 9 420 Kč při tarifní hodnotě 273 385,27 Kč, a to převzetí a příprava zastoupení, návrh na vydání elektronického platebního rozkazu, 1 úkon právní služby po 4 710 Kč, a to výzva k plnění ze dne 29. 2. 2024, 3 paušální náhrady hotových výdajů po 300 Kč, celkem tedy 24 450 Kč, a DPH ve výši 5 135). Žalobkyni náleží jejich poměrná část ve výši 68 %, tj. 27 554 Kč. 14. Výzvu zástupce právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému ze dne 29. 2. 2024 soud považoval za jednoduchou výzvu k plnění podle ust. § 11 odst. 2 písm. h) advokátního tarifu, za niž náleží mimosmluvní odměna ve výši jedné poloviny, neboť se neobsahuje žádný právní rozbor. Náklady na podání ze dnů 6. 12. 2024 a 6. 1. 2025 soud neměl za účelně vynaložený, neboť jimi právní předchůdkyně žalobkyně doplnila skutková tvrzení a návrhy na provedení důkazních prostředků, jež měla obsahovat již žaloba. 15. Proti výrokům II. a III. tohoto rozsudku podala odvolání právní předchůdkyně žalobkyně. Uvedla v něm, že postupovala v souladu s právními předpisy a judikaturou. Při uzavírání smlouvy vycházela z informací poskytnutých žalovaným v žádosti o úvěr ze dne 27. 12. 2022, které ověřovala. Před posouzením příjmů a výdajů žalovaného provedla a) kontrolou insolvenčního rejstříku, b) kontrolou bankovního a nebankovního registru klientských informací, c) kontrolou databází MVČR. Do výdajů klienta započetla: a) výdaje klienta doložené v žádosti o úvěr, b) částku životního minima klienta podle nařízení vlády č. 409/2011 Sb., c) částku normativních nákladů na bydlení podle § 26 zákona č. 117/1995 Sb. a d) výši měsíčních splátek dosavadních závazků žalovaného zjištěné z veřejných databází. Vycházela z následujících údajů: deklarovaný čistý měsíční příjem klienta: 21 666,67 Kč (příjem ověřen z doloženého dokladu o příjmu); zjištěný čistý měsíční příjem klienta: 21 666,67 Kč; typ povolání klienta: podnikatel; počet zdrojů příjmu: 1; čistý měsíční příjem domácnosti: 80 000 Kč; rodinný stav klienta: ženatý/vdaná; druh bydlení: vlastní dům/byt; podíl klienta na nákladech na bydlení: 50 %; počet vyživovaných osob: 0; dosavadní interní splátky: 0 Kč; dosavadní externí splátky: 7 200 Kč; ostatní výdaje: 0 Kč; požadovaná výše úvěru/rámce: 350 000 Kč; schválená výše úvěru/rámce: 273 000 Kč; výsledná měsíční splátka: 5 258,06 Kč. Před uzavřením úvěrové smlouvy, měla právní předchůdkyně žalobkyně k dispozici přiznání k dani z příjmu žalovaného. 16. Odvolatelka dále uvedla, že právní teorie i právní praxe dospěla k jednotnému názoru, že neexistuje jediný správný způsob, jakým lze úvěruschopnost spotřebitele posoudit, tedy neexistuje jeden závazný způsob, jak by měl věřitel (žalobce) při posuzování úvěruschopnosti postupovat. Podle komentáře k ust. § 86 odst. 1 ZoSÚ (Zákon o spotřebitelském úvěru, Komentář, J. Slanina, L. Jemelka, P. Vetešník, L. Wachtlová, J. Flídr, C. H. Beck, 2017, dále jen „Komentář“) „z požadavku odborné péče podle § 75 nelze jistě dovozovat jeden konkrétní ‚nejlepší‘ postup posuzování úvěruschopnosti spotřebitele. Úvahy, že poskytovatel musí vždy zjišťovat konkrétní výdaje konkrétního spotřebitele (Vacek 2015 s. 115 a násl.) nepovažují autoři komentáře rovněž za správné, a to z několika důvodů. Prvním důvodem je, že v řadě případů vůbec není možné mnohé relevantní výdaje spotřebitele vůbec zjistit. Dále je třeba si uvědomit, že řadu výdajů lze individuálně zjistit právě jen od spotřebitele a je v podstatě nemožné jejich výši jakkoliv dokumentárně ověřit.“ a že „již před více, než 30 lety bylo zjištěno, že lege artis vytvořený a správně použitý statistický model předvídá selhání spotřebitele lépe než posuzování úvěrovým pracovníkem bez použití takového modelu. Pokud má tedy poskytovatel možnost pro konkrétní případ takový statistický model použít, pak by bylo nesmyslné je nutit k tomu, aby jeho výsledek nahrazoval posouzením úvěrového pracovníka. (…) Nežli spoléhat na údaje sdělené spotřebitelem a ty případně korigovat podle statisticky podložených modelů, považujeme za účelnější využít statisticky podložený model, jehož výstup je korigován v případě, že spotřebitel informuje poskytovatele, že má nějaké neobvyklé údaje.“. Podle odst. 36 rozsudku Soudního dvora Evropské unie (SDEU) ze dne 18. 12. 2014, ve věci C-449/13, CA Consumer Finance SA proti Ingrid Bakkaus Tribunal d´instance d´Orléans „směrnice 2008/48 neobsahuje taxativní výčet informací, s jejichž pomocí má poskytovatel úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a neupřesňuje ani, zda tyto informace mají být kontrolovány a pokud ano, jakým způsobem. V souladu se svým zněním naopak čl. 8 odst. 1 směrnice 2008/48 ve spojení s bodem 26 jejího odůvodnění přiznává poskytovateli úvěru prostor pro uvážení při určování, zda informace, které má k dispozici, stačí k doložení úvěruschopnosti spotřebitele, či nikoli, a zda je má ověřit pomocí jiných údajů.“. Z odst. 38 tohoto rozhodnutí SDEU dále plyne, že „směrnice 2008/48 neukládá poskytovatelům úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu pravdivosti informací poskytnutých spotřebitelem.“. Ve stanovisku generálního advokáta Nilse Wahla ze dne 11. 9. 2014, č. C-449/13, ve věci CA Consumer Finance SA generální advokát uvedl, že Směrnice č. 2014/17/EU ukládá provést ověření úvěruschopnosti: „na základě dokladů o jeho finanční situaci, jako jsou výplatní pásky, výpisy z bankovních účtů, přehledy pohybů na bankovních účtech a daňové platební výměry, nikoli však výlučně na jejich základě.“. Dodal, že Směrnice č. 2014/17/EU neukládá poskytovatelům úvěrů povinnost: „systematicky ověřovat pravost informací osvědčujících příjmy a výdaje spotřebitele, které tento spotřebitel sám poskytl.“. Účelem Směrnice není uplatňovat vůči poskytovateli úvěru povinnost přezkumu úvěruschopnosti v maximální míře, tedy zkoumat veškeré příjmy a výdaje dlužníka, ale provést přezkum úvěruschopnosti v přiměřené míře. Takto stanovené podmínky právní předchůdkyně žalobkyně řádně splnila. 17. Odvolatelka rovněž upozornila na výkladové stanovisko SDEU v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu Švédského království ve věci sporu mezi společností H&M a švédským úřadem pro ochranu spotřebitele (sp. zn. 5868/2016): „Co se týče úpravy ve směrnici o smlouvách o spotřebitelském úvěru, je situace taková, že směrnice nestanovuje taxativním výčtem, na kterých informacích má poskytovatel úvěru založit své posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, ani zda se tyto informace musejí ověřovat, ani případně jakým způsobem. Tato úprava přiznává poskytovateli úvěru prostor pro uvážení při určování, zda informace, které má k dispozici, stačí k doložení úvěruschopnosti spotřebitele, či nikoliv, a zda je má ověřit pomocí jiných údajů. Úprava v příslušném zákoně a směrnici tedy předpokládá, že lze využít více zdrojů informací a že musí být posouzení úvěruschopnosti možné přizpůsobit okolnostem, za kterých je úvěr poskytován a výši částky úvěru. To znamená, že v určitých případech se mohou považovat za dostatečné vlastní informace žadatele o úvěru, zatímco v jiných případech může stačit, aby podnikatelský subjekt využil veřejně dostupných informací z databází.“. Ke stejným závěrům dospěl i Nejvyšší soud ČR, který v rozhodnutí ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 4 Tdo 238/2019 uvedl, že „na úvěrových společnostech nelze požadovat stoprocentní míru obezřetnosti, nýbrž přiměřenou, neboť jinak by se nikdy tyto společnosti nemohly stát obětí trestné činnosti a vždy by se jednalo pouze o občanskoprávní záležitost a ustanovení § 211 TZ by ztratilo smysl.“. 18. Pokud jde o posuzování výdajové stránky žalovaného, právní teorie podle odvolatelky dokonce polemizuje s potřebností zjišťování výdajů spotřebitele, když např. v Komentáři k ust. § 86 ZoSÚ mj. říká, že „prvním důvodem je, že v řadě případů vůbec není možné mnohé relevantní výdaje spotřebitele vůbec zjistit. Dále je třeba si uvědomit, že řadu výdajů lze individuálně zjistit právě jen od spotřebitele a je v podstatě nemožné jejich výši jakkoliv dokumentárně ověřit – výdaje na potraviny, nápoje, volný čas a podobně (snaha o dokumentární ověření těchto výdajů by paradoxně nevyhnutelně vedla k jejich podcenění, protože i pečlivý spotřebitel, který od obchodníků vyžaduje a ukládá si účtenky za drobná vydání, těžko bude mít uloženy všechny, méně pečlivý spotřebitel, u kterého bude riziko nesplácení spíše větší, nebude mít uloženy často žádné). Víme přitom, že většina spotřebitelů sama o svých výdajích příliš dobrý přehled nemá a nelze se na jejich sdělení tedy spolehnout.“. Nelze opomenout ani skutečnost, že má-li být zkoumána výdajová stránka žalovaného ještě před poskytnutím úvěru, pak nezanedbatelná řada výdajů může být zbytná, které v souvislosti s poskytnutím úvěru a následným splácením tohoto úvěru, spotřebitel omezí, jelikož mu vznikne „nový“ výdaj v podobě úhrady splátky úvěru. Poctivý spotřebitel pak jistě upřednostní závazek splatit úvěr před těmito zbytnými výdaji. 19. Odvolatelka navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil ve výroku II. a III. tak, že žalovanému uloží povinnost zaplatit jí částku 51 609,31 Kč s 15% úrokem z prodlení z částky 41 838,13 Kč od 3. 4. 2024 do zaplacení a náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. 20. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou, včas a obsahuje zákonem předvídané náležitosti (§ 201, § 202, § 204 odst. 1, § 205 o.s.ř.), přezkoumal v napadeném rozsahu rozsudek soudu I. stupně, jakož i řízení, které jeho vyhlášení předcházelo, podle ust. § 212, § 212a odst. 1, 3, 5 o.s.ř. 21. Odvolací soud shledal, že soud I. stupně provedl v řízení potřebné dokazování, provedené důkazy správně hodnotil, zjistil z nich správné skutečnosti a na jejich základě dospěl ke správným závěrům o skutkovém stavu věci. Odvolací soud při svých závěrech o skutkovém stavu věci proto vychází z výsledků dokazování soudu I. stupně, tak jak je ve svém rozhodnutí správně popsal, a pro stručnost na rozhodnutí soudu I. stupně v těchto částech zcela odkazuje. Postupuje tak v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011, podle něhož vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu I. stupně ve věci samé, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu ustanovením § 157 odst. 2 o.s.ř. nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem I. stupně. To je dáno charakterem (postavením) odvolacího soudu, jenž plní roli přezkumné instance a nebuduje svá rozhodnutí „na zelené louce“ a bez vazby na argumentaci soudu I. stupně. 22. Soud I. stupně věc správně posoudil podle občanského zákoníku č. 82/1998 Sb. a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť právní vztah mezi účastníky vznikl za jejich účinnosti. 23. Soud I. stupně dospěl i ke správným závěrům právním. 24. Podle ust. § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 25. Podle ust. § 2395 o.z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 26. Podle ust. § 86 odst. 1 ZoSÚ posoudí poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 27. Podle ust. § 86 odst. 2 ZoSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 28. Podle ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 29. Soud I. stupně správně vycházel z toho, že v případě smlouvy o spotřebitelském úvěru je klíčové nejprve posoudit, zda poskytovatel úvěru splnil před uzavřením smlouvy svoji zákonnou povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. V tomto směru správně zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalovaného vycházela z údajů, které jí žalovaný poskytl. Nicméně údaje zde uvedené řádně neověřovala. Spokojila se toliko s přiznáním žalovaného k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2021, které však nemá o skutečných pravidelných příjmech žalovaného potřebnou vypovídající hodnotu. Žádným způsobem neověřila výdaje žalovaného, a to přesto, že informace poskytnuté žalovaným (např. náklady na bydlení ve výši 500 Kč měsíčně) byly jen těžko uvěřitelní. Vycházela pouze z ničím nepodloženého odhadu a z částky životního minima, což nelze považovat za řádné prověřování, když tyto částky nic nevypovídají o skutečných výdajích žalovaného. Životní minimum totiž představuje pouze minimální hranici peněžních příjmů fyzických osob, které slouží jako ukazatel v oblasti státní sociální podpory, například pro účely posuzování nároku na sociální a jiné dávky, ale nijak nereflektuje reálné výdaje konkrétního spotřebitele. Totéž platí i pro případné další statistické údaje či matematické modely. Je tak zřejmé, že právní předchůdkyně žalobkyně postupovala při posuzování úvěruschopnosti žalovaného pouze formálně tak, aby použité údaje nasvědčovaly tomu, že žalovaný úvěruschopný je, přičemž je nepřehlédnutelné, že výdajová stránka byla podhodnocena a že se nejednalo o skutečné výdaje vypočtené na základě skutečných podkladů. 30. Odvolací soud s ohledem na výše uvedené uzavřel, stejně jako soud I. stupně, že žalobkyně nesplnila svou zákonnou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele s odbornou péčí, tedy na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a ověřených informací. Součástí odborné péče, kterou zákon vyžaduje po poskytovateli úvěru, je obezřetnost spočívající mimo jiné v tom, že se poskytovatel nesmí spoléhat pouze na údaje, které mu sdělí žadatel o úvěr, ale je povinen tato tvrzení také ověřit (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015). Poskytovatel úvěru je povinen zvážit, zda získané informace skutečně postačují k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Dostatečnost těchto informací se může lišit v závislosti na okolnostech, za nichž k uzavření úvěrové smlouvy dochází, i s ohledem na osobní situaci konkrétního spotřebitele. Nelze vyloučit ani možnost, že poskytovatel úvěru přihlédne ke znalostem, které o finanční situaci žadatele získal již dříve. Nicméně samotná prohlášení spotřebitele, která nejsou nijak doložena, nemohou být bez dalšího považována za dostatečná. Nejsou-li podložena relevantními doklady, nelze z nich při posuzování úvěruschopnosti vycházet. 31. Poskytovatel úvěru provádí posouzení úvěruschopnosti spotřebitele zejména na základě porovnání jeho příjmů a výdajů a s přihlédnutím ke způsobu plnění jeho dosavadních dluhových závazků. V projednávané věci však takové porovnání nebylo reálně možné vzhledem k absenci relevantních podkladů, zejména pokud jde o výdaje žalovaného. Odvolací soud si je vědom, že ust. § 86 odst. 1 ZoSÚ představuje právní normu s relativně neurčitou hypotézou a zákon nestanoví taxativní výčet konkrétních kroků, které by věřitel musel učinit. Výklad tohoto ustanovení nesmí vést k nerealistickým požadavkům kladeným na věřitele v souvislosti s naplněním zákonné povinnosti. Současně však platí, že má-li být zachován smysl a účel této právní úpravy, nelze odborné posouzení úvěruschopnosti provést bez zjištění nejen příjmů spotřebitele a jeho dosavadního zadlužení, ale také alespoň základních, pravidelně se opakujících a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele očekávat. Povinnost odborného posouzení tak předpokládá, že věřitel shromáždí příslušné podklady a ověří informace sdělené žadatelem o úvěr tak, aby získal objektivní přehled o jeho finanční situaci. V tomto směru se právní předchůdkyně žalobkyně omezila výlučně na tvrzení žalovaného, zejména pokud šlo o jeho výdaje, které nijak neověřovala. Nepostupovala tedy při posuzování jeho úvěruschopnosti náležitě obezřetně, s odbornou péčí. 32. V souladu s ust. § 78 odst. 1 ZoSÚ je poskytovatel spotřebitelského úvěru povinen pořizovat při poskytování spotřebitelského úvěru dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jeho povinností stanovených tímto zákonem. V souladu s ust. § 78 odst. 2 písm. b) ZoSÚ při plnění této povinnosti uchovává zejména dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli. Jestliže těmito dokumenty žalobkyně (její právní předchůdkyně) nedisponuje, svědčí to spíše pro závěr, že žádány a opatřovány nebyly. 33. Soud I. stupně správně uzavřel, že důsledkem porušení shora uvedené povinnosti žalobkyně při poskytování úvěru ve smyslu ust. § 86 odst. 1, 2 ZoSÚ je absolutní neplatnost smlouvy ve smyslu ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ a § 588 o.z. V ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ stanovenou neplatnost smlouvy, coby důsledek porušení povinnosti poskytovatele řádně a s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele, je totiž nutno vykládat za použití ust. § 588 o.z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou ex offo, i bez návrhu účastníka. 34. Z uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu I. stupně v napadených výrocích II. a III. podle ust. § 219 o.s.ř. potvrdil. 35. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud za použití ust. § 224 odst. 1 podle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. za situace, kdy v něm zcela úspěšnému žalovanému žádné náklady nevznikly. Poučení: Proti tomuto rozsudku je dovolání přípustné za předpokladu, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Dovolání lze podat do 2 měsíců ode dne doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu České republiky prostřednictvím soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Praha 5. listopadu 2025 JUDr. Hana Lojkásková předsedkyně senátu